Edward Ross: Paříme. Komiksová historie videoher — ukázka

Page 1


Automatizovaná analýza textů nebo dat ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU je bez souhlasu nositele práv zakázána.

Copyright © Edward Ross, 2020

First published as GAMISH in 2020 by Particular Books, an imprint of Penguin Press. Penguin Press is part of the Penguin Random House group of companies.

Translation © Daniel Dolenský, 2024

Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2024

ISBN 978-80-275-2256-9

Můj bratr sfoukne prach ze svého Atari ST a zapojí ho do zásuvky.

Stroj začne hučet a s cvaknutím se probere k životu.

Na obrazovce ožívají trpaslíci, draci a bojovníci.

Digitální orchestr uvnitř béžové bedny ladí své nástroje.

Bratr zasune dovnitř disketu a spustí Golden Axe

Poprvé vidím počítačovou hru a jsem lapený.

O téměř dvacet let později si kupuju svou první herní konzoli. Samozřejmě jsem s hrami vyrůstal, ale jenom díky kamarádům.

Iain měl

Mega Drive . Pat zase SNES

Jedno léto jsme si půjčili Nintendo 64 a já strávil celé prázdniny tím, že jsem jako posedlý procházel GoldenEye . Uchvátil mě zážitek ze střílení. Realismus prostředí. Radost z objevování.

Jako puberťáci jsme se scházeli každý víkend a dlouhé hodiny trápili postavičky v The Sims nebo se namačkaní kolem jednoho PC neúspěšně snažili společně ovládat hrdinu Gordona Freemana z Half-Life .

Teď jsem se do světa počítačových her nořil znovu jako dospělý.

Začal jsem si uvědomovat, že hry jsou víc než jenom zábava.

Víc než jenom krácení dlouhé chvíle.

Mají v sobě něco silného.

Začal jsem se sám sebe ptát: čím jsou hry tak výjimečné? Proč hrajeme? Jak nás hry ovlivňují?

A kde hraní vlastně začalo?

Rozhodl jsem se to zjistit, a tak vznikla tahle knížka.

Odkud se hry vzaly?

Možná s námi byly vždycky.

Ještě před mikročipy

před herními deskami

před psaným slovem před uměním jako takovým

První lidé, vzpřímení, zruční v práci s nástroji a obdaření ranou podobou řeči, žili stejně křehké životy jako všechna ostatní zvířata.

Existoval živočich zvaný člověk.

A jako mnoho jiných zvířat jsme si hráli .

V celé živočišné říši máme mnoho důkazů o tom, že zvířata si hrají. Primáti se houpou a honí ve větvích, medvíďata se plíží a zápasí, ptáci tancují.

Stejný instinkt, který vede k hraní zvířata, fungoval u lidí. Třeba hry na honěnou a na schovávanou, podobně jako souboje lidoo pů a vlčích mláďat, napodobují boj na život a na smrt.

V našich nejstarších hrách lovíme. Utíkáme. Skrýváme se. Bojujeme.

Dokud jsme příliš malí na to, abychom se zapojili do lovu nebo bránili náš kmen, můžeme se trénovat prostřednictvím her. Smích a radostné výkřiky přitom zakrývají smrtelnou vážnost našeho počínání.

Jistě, instinktivní hraní nám pomáhalo přežít v nelítostném světě, ale zároveň je zřejmé, že hry sehrály v rozvoji lidí mnohem větší roli.

Podle historika Johana Huizingy byla přirozená touha si hrát klíčová pro rozvoj celého našeho druhu.

Huizinga tvrdí, že veškerá lidská kultura a tvořivost vyrůstají z instinktu hrát si. Při hraní jsme se poprvé posunuli od uspokojování základních potřeb k úvahám nad věcmi, které mají hlubší význam než přežívání.

Ve hrách experimentujeme a zkoumáme, překonáváme překážky a soupeříme. Testujeme své nápady, strategie i filozofie a zkoušíme, jestli fungují. Vymýšlíme si pravidla, která nás omezují, nebo je překračujeme, abychom zjistili, co se stane.

Hra je malování legendárního lovu na stěnu jeskyně.

Hra je tření dvou dřívek o sebe a pozorování výsledku.

Hra je jiskrou tvořivosti a experimentování. Díky ní jsme se jako živočišný druh dokázali tak úspěšně rozvinout a rozšířit.

Bez hraní bychom pořád žili jako zvířata.

Hra je tanec, píseň a hudba.

Jordánsko, 1974.

Při stavbě silnice na okraji Ammánu bagry nečekaně odhalují pozůstatky lidského obydlí z doby před 9000 lety.

Značnou část přitom zničí, ale mezi troskami, úchvatnými keramickými sochami a zdobenými lebkami archeologové naleznou patrně nejstarší známou herní desku na světě.

Kamenná destička pokrytá malými důlky by mohla sloužit k lecčemu.

Archeologové, kteří ji zkoumají, si ale uvědomí, že se nápadně podobá mankale - což je rodina her, které známe z archeologických nálezů z Afriky, Blízkého východu i jižní Asie a které se hrají dodnes.

Ať už ta hra spočívala v čemkoli, vznikla během klíčového období rozvoje lidstva. Někdy před 12 000 lety, když končila doba ledová, vstoupilo lidstvo do éry nevídaného růstu a rozvoje.

V osadách, jako byla ta jordánská, rozkvétala kreativita a touha experimentovat. Naše hravost vedla k obrovskému rozmachu umění, kultury a technologie a samozřejmě i ke vzniku prvních her.

Díky zemědělství a domestikování zvířat začala vznikat trvalejší osídlení a lidé získali více volného času.

V prehistorickém světě se součástí hry mohlo stát cokoliv, co bylo po ruce.

Herní plány se načrtávaly do hlíny.

Jako herní žetony posloužily semínka, mušle a kamínky.

A S tím, jak lidstvo rychle opouštělo své původní role lovců a sběračů, nabývaly sociální dovednosti na stejném významu jako ty fyzické.

Kůstky, zvířecí zuby a kly se vrhaly jako kostky.

Hry jako mankala sice vypadají jednoduše, ale dávají nám příležitost soupeřit s přáteli a rodinou a vyzkoušet si schopnost blafovat i sociální intuici v situacích, které stojí mimo strasti každodenního života.

V dobách, kdy se z usazených společenství stávaly velké civilizace, se hry šířily a rozvíjely po celém světě.

Hru senet , která vznikla ve starém Egyptě kolem roku 3300 př. n. l., hráli rolníci i faraonové.

Archeolog Peter Piccione tvrdí, že pro Egypťany představovala hra “ fyzický můstek vedoucí ze země živých do země mrtvých“ a umožňovala jim rozmlouvat s mrtvými, nebo dokonce hrát proti vlastní duši.

Senet patřil k egyptskému duchovnímu životu. Celá hra znázorňovala putování duše do posmrtné říše.

Byl to velmi důležitý proces. Hraní hry dávalo lidem schopnost volně se pohybovat v životě po smrti.

Pro staré Egypťany byl senet natolik důležitý, že jeho vyobrazení najdeme na zdech hrobek a jeho rituály vepsané v egyptské Knize mrtvých.

Senet nebyla jediná hra s duchovním rozměrem.

Na prastarou středoamerickou hru patolli založenou na náhodě dohlížel bůh Macuilxochitl.

Ve staré Indii ve stejné době existovala hinduistická hra gjan čaupar , Hra moudrosti, která znázorňovala snahu vyhnout se neřestem a dostat se do nebe.

Před každou hrou se hráči modlili k tomuto bohu her, jenž byl neviditelným třetím hráčem. Ve hře šlo o hodně a účastník, kterému Macuilxochitl odepřel svou přízeň, mohl přijít o cenný majetek.

Možná že hry a duchovno k sobě patřily odjakživa.

Historik Irving Finkel vidí spojitost mezi nejstaršími herními kameny a rituálem metání losů .

Během obřadů se vrhaly popsané kamínky, úlomky paroží nebo kůstky, a z nich se pak věštila budoucnost.

Dodnes přežívá v podobě klasické dětské hry Hadi a žebříky .

Časem se z těchto losů vyvinuly dnešní kostky.

Duchovní rozměr postupně vymizel, ale dodnes mnozí z nás foukají na kostky pro štěstí a modlí se za dobrý hod.

Podle Irvinga Finkela se “ hry šířily mezi kulturami způsobem, který téměř nemá obdoby.“

Staří Sumerové vyřezávali nádherně propracované herní desky pro své krále, ale stejnou hru mohli hrát o pár století později ve staré Asýrii i palácoví strážci s hrstkou kamínků na plánu vyškrábaném na sochu.

Hry jsou téměř nezastavitelnou silou a dokážou překonávat hranice tříd, jazyků i kultur. Ve světě sice zuřily války a celé civilizace se rozpadaly, ale hry se šířily dál.

Staří Římané sice milovali podívanou v Koloseu, ale stejně rádi si zahráli mankalu nebo piškvorky na plánech vyrytých do dlažebních kostek svého města.

Z kontinentu na kontinent, z generace na generaci.

Pravidla uchovávaná v paměti, herní plány načrtnuté v prachu a žetony nasbírané tam, kam to cestovatele zrovna zaválo.

Jedna hra se šířila úspěšněji než všechny ostatní.

Po celé Asii a indickém subkontinentu archeologové nalezli stopy hry staré více než 1400 let.

V Číně jí říkali siang-čchi

V Japonsku šógi

V Persii šatrandž

Každá z těchto her se trochu liší, ale sdílejí společné základy.

Původ hry neznáme, ale nejstarší stopy naznačují, že ji vymysleli v Indii v 6. století našeho letopočtu.

Nejdůležitější je slabý král, jehož brání figurky se zvláštními funkcemi.

Patrně vznikla spojením jiných oblíbených her své doby. Získala název čaturanga a rychle se šířila dál.

Na Hedvábné

stezce, která spojovala

Čínu, Indii a Blízký východ, zaujala všechny, kdo ji hráli. Z čaturangy se stal čatrang,

a santranč

Šachy se coby hra císařů, rolníků i kněží prolínají posledními 1400 lety lidských dějin.

Jak píše

Steven Johnson : “ Ve středověku byly šachy prvním skutečně globálním kulturním fenoménem. Hrály se na třech světadílech a v desítkách zemí. Dokonce i geografická stopa křesťanství vypadá nepatrně vedle toho, kam všude se dostaly šachy .“

Hra nabrala bezpočet podob.

Nádherné abstraktní tvary , které využívali raní muslimští řezbáři, aby dodrželi pravidla islámského práva.

A šach.

Šachové figurky z Uigu z mrožích kostí, jež skryli na skotském ostrově Lewis norští námořníci ve 12. století a které byly objeveny v roce 1831.

Na nebezpečné pouti dávala lidem různých jazyků, kultur i vyznání příležitost komunikovat, navázat přátelství a možná i řešit své spory bez prolití krve.

Po cestě se přidávala nová pravidla, která postupně vyladili a ustavili hráči napříč celou Eurasií.

Přišly války, mory i hlad a mnoho politických i náboženských vůdců se pokoušelo šachy zakázat. Lidská touha hrát však zvítězila.

Hra nejenom přežila, ona přímo vzkvétala .

Během století se prostřednictvím válek, expanze a obchodu rozšířila do Afriky a pak i Evropy.

Pak, někdy kolem roku 1470, hra připlula do Británie.

Po téměř tisíci letech se šachy přiblížily své finální podobě.

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.