© Bogdan Trojak, 2023
Photos from open source
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2023
ISBN 978-80-275-1574-5
Jsi bytost plná rozporů.
Jen co jsi sestoupil, už bys chtěl nahoru.
Sotva jsi ve sklepě polkl hlt vína, už bys je dávil v kosodřevinách…
V tvém slaném podpaždí
můj srnčí jazyk:
k bezsloví dětinští.
Jak plaz se důlkem plazí a modrý butan dští.
Tvoje sůl pálí jazyk, který v mých slzách zasyk...
Proč tak rychle jdeme
z rozkoše do země?
Proč v klína měkkosti
klinká tvrdost kosti?
Hrobník k Bohu:
„Jseš tu?
V hudbě?
V morku žesťů?!“
Vím, že jsi kdysi v stepi na bujných vršcích mohyl tančila s mými bohy v šatech, co bych rád třepil.
V těch dobách jsem byl kavyl a tvůj zrak pronikavý zapálil moje stvoly, jež liják stokrát polil.
Přesto dál hořím v poli…
Uprostřed lesa stojí úzká vížka.
Má jedno okno a v něm bledý svit. Ve věži klepe chvostem o zem liška, snaží se na křepelky nemyslit.
K té věži běžíš starým nočním hvozdem.
Tvá dívčí nˇadra zahrocuje chlad.
V duchu si říkáš, zdali není pozdě a zda tvůj pytlák nebude ti lát,
že v síni s liškou čeká půlku noci.
Vždyť jenom málo pastí dneska klad a pouze jednu lanˇ by toužil zmoci.
Doběhlas k vížce, stačí vystoupat. Je bílý rozbřesk a z vás velkou mocí
řine se míza jak z březových klád.
Prvním šedivým vousem prosvítá
bílá smrt jako nit:
ve vousu křivou věž omítá
maltou s třpytkami slíd.
Stárneš.
Cítíš, jak anděl smrti křídlem kyd na jemné štuky
břízolit.
Měsíc dnes zotvíral žluté květy dýní.
Byly tak veliké. V každém plála svíce.
Jen tvoje nˇadra svítí ve tmě více, dokud je moje dlaně nezastíní...
Vítr rval lyru pustorylu.
Jeřábník nad tím ještě svítil v krychlové Luně, o níž ví ty, pod jejichž půlky v mastném jílu
vkládal jsi dlaně rozeklaně.
Vítr rval lyru pustorylu.
Jeřábník dneska pozdě zhasne.
Život se rodí z hlíny mastné
a nad ním trámec na zvetšelém laně.