Připadám si jako běžecký „feťák“

V dětství si prošel fotbalem, plaváním, běžeckým lyžováním, ale nakonec přičichl atletice, které se věnuje dodnes. Závodí na výkonnostní úrovni, účastní se ale i amatérských běžeckých závodů a atletiku dokonce trénuje u nás v Hostivici. Řeč je o Lubošovi Gaislovi, kterého jsme požádali o rozhovor.

Již třikrát po sobě jste se účastnil běžeckého závodu Hostivice RUN a třikrát po sobě jste si vyběhal zlato v běhu na 10 km. Jak se vám běželo, jak se vám líbila trasa a proč jste se rozhodl zrovna pro tuto disciplínu?

V předchozích letech mi tento závod zapadal do mé termínové listiny. Za dobu, co bydlím v Hostivici, jsem trať HRUNu absolvoval nesčetněkrát při polykání tréninkových kilometrů. A těžko bych navíc hledal závod, který by byl blíž mému bydlišti. Proto jsem se nemusel ani dlouze rozmýšlet, když už mi to časové možnosti dovolily. Navíc jako Hostivičák jsem to bral trochu i jako povinnost jej běžet.

Na půlmaraton byste si netroufnul?

Půlmaraton v Hostivici není stavěn na rychlé časy, proto dávám přednost 10 km distanci, kterou, jak jsem již řekl, běhám v rámci tréninku. Nicméně pár půlmaratonů už v nohách mám a před třemi lety jsem prvně absolvoval také Pražský maraton, který chci běžet i letos v rámci MČR.

Jaké další závody vám přirostly k srdci? Mám rád přespolní běhy. Vyloženě nevyhledávám velké masové závody, ale rád závodím v přírodě. Mezi závody v hale, na které nedám dopustit, patří Memoriál Karla Líbala v běhu na 3 km. K závodům na dráze to jsou pak všechna kola 2. ligy.

Vraťme se zpět k letošnímu ročníku HRUN. Poběžíte jej a s jakými ambicemi? Letos je situace o něco složitější, a to z vícero důvodů. Jednak bychom s mými žáky měli ten večer odjíždět na školu v přírodě, a pak mě čeká zmiňovaný maraton a následující víkend bych měl také běžet 10 km na dráze v rámci 2. ligy. A myslím si, že v tak krátkém časovém horizontu bude i zmíněný dvojboj velmi náročný.

To je zřejmě dobrá zpráva pro závodníky, co se u nás chystají na 10 km trať… Myslím si, že není dobrá cesta vyhledávat závody podle toho, kde jsou jací soupeři. Sám s tím někdy bojuji. Ale jestli to má někdo takto nastavené, tak to pro něj asi dobrá zpráva být může.

Povězte, jak probíhá váš trénink, resp. vaše příprava na závody?

Na tréninky vybíhám po setmění, když předám dcerku k uspávání, téměř denně. Tréninky si plánuju s ohledem na roční období a blížící se závody. Nejprve buduju základy vytrvalosti a síly a s blížícími se závody se snažím jít už více do kvality.

Co byste doporučil začínajícím běžcům?

Jak by se měli na závod připravovat?

Myslím si, že v poslední době se povědomí o tréninku hodně zlepšilo. Určitě bych nenechával trénink až s příchodem jara. Každé období má nějaká specifika, tj. co, kdy, v jakém množství a intenzitě trénovat. Určitě bych nezapomínal na tréninky, které jsou rychlejší, než je tempo závodu, a delší, než je délka závodu (alespoň do předzávodního období).

Neméně důležitá je i regenerace (fyzická i duševní), kompenzační sporty, cvičení, strava. A pak jsou takové střípky, které mohou k výslednému výkonu přispět. Osobně jsem například rád využíval hypoxický stan, který tu a tam poskytuji i jiným zájemcům.

Jak jste se vůbec dostal ke sportu, potažmo k běhání? Co vás na tom všem lákalo?

Už jako dítě jsem trávil hodně času venku s míčem nebo hokejkou a tenisákem na sídlištních hřištích, resp. na kole nebo plaváním v tamější přehradě. V 5. ročníku jsem byl přijat do třídy se sportovním zaměřením na atletiku, v 8. třídě se mě pak ujal pan Zdeněk Truksa a začal jsem dosahovat dílčích úspěchů na republikové úrovni. Od střední školy už jsem většinu času věnoval atletickým tréninkům. A zůstal u toho.

V Hostivici dokonce vedete atletický oddíl pro děti. Kde a kdy se zrodila myšlenka založit běžecký oddíl?

Oddíl funguje v rámci možností již druhým rokem. Původně jsem hledal nějaký přivýdělek jako individuální atletický trenér, ale paní hospodářka Bedrnová spolu s panem předsedou Žeberou mě požádali, jestli bych nechtěl v Hostivici založit atletický oddíl. V současné době máme dohromady cca 40 členů, jsme rozděleni na dvě skupiny, přičemž jednu vede paní trenérka Vaňková a s těmi staršími mi příležitostně pomáhá pan Masařík a pan Novotný.

Jak se snažíte děti motivovat k lepším výkonům? Je těžké je udržet u sportu v této „hi-tech“ době?

Já jsem vděčný za každého jednoho svěřence, který mi chodí na trénink a dělá to, co mu (jí) řeknu, aniž bych je musel nějak zvlášť nutit. Když sám sebe občas přistihnu, že bych po nich chtěl výkony, musím se vrátit zpátky na zem a říct si, že jsou to ještě jenom děti a z tréninku 2x týdně nemůžu chtít zázraky (byť se zlepšují každým tréninkem). Ale zároveň jsou zrovna ve věku, kdy zanedbání určitých pohybových dovedností může ovlivnit jejich výkonnost do budoucna. Proto je třeba zvolit nějaký kompromis.

Velký podíl na udržení dětí u sportu má kromě trenérů především rodina. Bez podpory rodičů, příp. vidiny vzorů u svých starších sourozenců by to nešlo.

Můžete vzpomenout největší úspěch vašeho oddílu?

Nechtěl jsem zatím naše mladé Mustangy nutit do nějakých závodů, ale letos se prvně zúčastníme závodu družstev mladšího žactva na dráze a už samotná účast pro mě osobně bude dílčím úspěchem. A třeba právě takovéto závody budou pro některé děti dalším hnacím motorem.

Co pro vás sport znamená, co se vám na něm nejvíce líbí?

Pro mě je sport velmi důležitou součástí mého života. Nebýt sportu, tak nejsem tím, kým jsem. Ač si někdy spíš připadám jako běžecký „feťák”, který se nedokáže vzdát svojí drogy.

Luboš Gaisl pochází z Pardubic, ale vyrůstal v Jablonci nad Nisou, ve městě, které bylo toho času střediskem vrcholového sportu. Jeho otec zde působil jako vrcholový atlet.

Vystudoval Pedagogickou fakultu v Liberci (obor matematika a tělesná výchova), v Praze pracuje jako učitel.

S partnerkou a 1,5letou dcerkou žijí v Hostivici třetím rokem. Atletice se věnuje od 5. třídy ZŠ, na výkonnostní úrovni pak od 8. třídy. Jeho hlavní disciplínou je běh na 3 km překážek, v současné době se věnuje spíše delším vzdálenostem. Stále profesionálně závodí na dráze za oddíl AC Turnov.

Výkonnostní sport vám umožní vystoupit ze své komfortní zóny. Jít trénovat i když není vlídné počasí, i když vím, že to bude bolet a další den se tak tak vyvalím z postele. To by vás mělo posouvat dopředu a pokud tomu tak opravdu je, pak plní svůj účel.

Pak také mám rád ten pocit nervozity před startem a to, když doběhnete do cíle. V neposlední řadě je už pro mě sport i společenskou událostí, kde se můžu potkat s těmi, se kterými se obvykle nemám možnost sejít při jiné příležitosti.

Děkuji za rozhovor a hodně úspěchů vám i vašemu oddílu.

Lenka Brychtová

Foto: Kristina Černá