Čekají oblíbený poutní areál Hájek lepší časy?

Tento měsíc si připomeneme přesně 400 let od založení františkánského kláštera Hájek s vůbec nejstarší dochovanou loretánskou kaplí u nás a krásnými přilehlými zahradami. Právě ty zaujaly Nikolu Káchovou, absolventku Fakulty zahradní a krajinářské tvorby na Mendelově univerzitě v Brně, která ve své bakalářské a následně diplomové práci navrhla obnovu tohoto klášterního poutního areálu. Vizualizace jejích návrhů si můžete prohlédnout na následujících stránkách.

Hájek je místo s obrovskou historií, které v minulosti sloužilo jako významné duchovní a kulturní centrum. Dnes je celý klášter ve špatném stavu, ale přesto je v areálu tolik hodnot, na které rozhodně stojí zato navázat. Právě díky nim je rekreační potenciál naší hostivické krajiny a přilehlých obcí o to větší. Alespoň to lze vyčíst ze stránek studijní práce Nikoly Káchové, obyvatelky Hostivice a členky spolku Přátelé sv. Františka. „Byla by hrozná škoda nechat toto místo zmizet. Je to areál s neskutečným potenciálem pro dnešní obyvatele okolních obcí, které v posledních letech díky suburbanizaci tak rychle narostly,“ vysvětluje.

Co vás na zahradních prostorách tohoto kláštera nejvíce zaujalo, že jste se jim rozhodla věnovat i v diplomové práci? Odkrývání vrstev historických zahrad je vždy fascinující. Hledání starých podkladů v archivech, terénní průzkumy a poznávání tzv. genia loci je skutečně něco až nakažlivého, řekla bych. Nejzajímavější pro mě ale bylo studium dispozičního řešení severní části zahrady, tedy štěpnice a jejího vývoje v čase. Tento prostor v minulosti zahrnoval užitkovou část se sady a okrasnou plochu k rekreaci se záhony, z nichž se rovněž využívaly květiny k výzdobě Lorety. Plocha dále zahrnovala zahradní domek a vodní nádrž, napájenou povrchovým tokem.

Nejsdílnější byly mapové podklady z 19. století. Existuje však i jeden plán z konce 17. století, který pravděpodobně vytvořili samotní raně barokní a velmi významní architekti

Hájku Carlo Lurago a Giovanni Domenico

Orsi. Tento plán by se dal vzdáleně přirovnat k podobě dnešní bylinkové zahrady hospitálu Kuks. Rovněž jako v Kuksu obsahoval rozsáhlé bylinkové záhony, vodní fontánu, ovocné sady, tzv. Lusthaus, tedy malý letohrádek, a zahradní domek. Tento záměr však pravděpodobně nikdy kompletně zrealizován nebyl. Ale představa, že kdysi bylo v Hájku rovněž něco takového ve srovnání s tím, jak po sobě areál zanechali vojáci a jak to vypadá dnes, je krásná a trochu neskutečná.

Zdá se, že Hájek a jeho klášterní zahrady se pro vás staly doslova inspirativním místem…

Nepochybně. Jsem k tomu ještě věřící člověk, takže mi Hájek otevírá ještě další, mnohem hlubší dimenzi. Jsem ale přesvědčená, že každý, ať už věřící nebo nevěřící, se zde dokáže zrelaxovat, odpočinout si a přijít na jiné myšlenky.

Klášterní zahrady vždy sloužily jako užitkové a okrasné. Jak by tedy podle vás měla revitalizace tohoto církevního areálu vypadat a jaké by mohl mít podle vás využití?

Při obnově historických areálů je důležité velmi dobře a detailně prostudovat historické podklady. Poznat jejich vývoj a proměny v čase a zhodnotit stávající stav, zejména vegetaci, která by měla do budoucna ještě potenciál.

Architekt musí v tomto případě trochu potlačit své ego a společně s vlastníky a památkáři najít ideální cestu k obnově, respektující jeho vývojové fáze. Návrh by měl ale rovněž reagovat na současnou

„poptávku“ doby, aby se uživil. Když v těchto historických areálech vznikne něco, co se tam byť jen trochu nehodí, je to strašně vidět. Objekty tohoto typu v sobě mají určité osobité kouzlo, tzv. genia loci, který se utvářel v čase a místo velmi zhodnocuje. Když architekt není dostatečně citlivý, naruší ho velice rychle.

Na architektonické studii Hájku jsem pracovala pět let, což je luxus, který si málo kdo může dovolit. Strávila jsem zde skutečně hodně času, a čím více jsem ho poznávala, tím mi byl koncept jasnější. Vybrala jsem to nejhodnotnější, co v Hájku kdysi bylo a je, a vložila jsem do návrhu požadavky dotčených skupin. Návrh obnovy tohoto areálu křísí okrasné a užitkové plochy zejména štěpnici (ovocný sad), a vytváří zázemí pro duchovní a kulturní akce, konkrétně obnovou hospodářské budovy jako zázemí pro místní komunity, dětské příměstské tábory, tvůrčí dílny, duchovní setkání, soukromé oslavy, svatby apod.

Navrženo zde bylo v souvislosti s užitkovými a okrasnými plochami ekologické centrum pro environmentální výuku ve venkovní učebně zejména pro děti a mladistvé ve věku do 18 let. Učebna by byla využitelná rovněž pro různé výukové workshopy pro lidi všech věkových kategorií. Na nádvoří byl ponechán prostor pro sezónní trhy, malou kavárnu s produkty z chráněných dílen a kláštera, kde by mohly rovněž vzniknout pracovní místa pro handicapované. V létě by zde bylo možné pořádat letní kino na západním nádvoří, různé koncerty a výstavy. Zbylá téměř 8 hektarů velká plocha byla dle návrhu ponechána k soukromé meditaci a rekreaci, jak tomu je už od začátku 17. století.

Co bude podle vás na obnově klášterního okolí nejtěžší?

Jak se říká, peníze až na prvním místě.

Problémem je v současné době velmi špatný stav přilehlého lesního porostu, který potřebuje projít kompletní obnovou kvůli napadení škůdci. Od vitality porostu se totiž zásadně odvíjí bezpečnost návštěvníků. Stav budov je také ve špatném stavu. Celková obnova se pohybuje v řádech několika desítek milionů korun. Pokud budou však dostatečné finance a šikovní lidé, nic není problém.

Existují nějaké trendy, jak by měly klášterní zahrady vypadat?

V současné době jde dle mého názoru spíše o nové trendy v prezentaci a zprostředkovávání programu návštěvníkům v tomto typu sakrálních objektů. V klášterních zahradách byla vždy na prvním místě funkčnost, která ale šla ruku v ruce s estetikou. Zahrada zahrnovala zejména užitkové plochy, které sloužily k obživě mnichů/ řádových sester, ale zároveň i k odpočinku. Byla v mnoha případech velmi dobře opečovávaná s charakteristickým, ale mnohdy velmi zajímavým dispozičním řešením. Právě u těchto objektů je viditelná krásná návaznost vnitřních prostor na ty venkovní, zahradní. Proto se ani u těchto objektů neobjevuje snaha o prosazení nějakých nových trendů. Celý prostor by totiž mohl přestat fungovat.

Myslíte, že se vaše vize pro obnovu Hájku stane skutečností a že vaše úsilí k něčemu bude? Kdo o tom rozhodne?

Ach, věřte, že je to můj velký sen. Když zavřu oči, Hájek už vidím tak, jak jsem ho navrhla. Myslím, že by to fungovalo, opravdu. Dala jsem do toho kus sebe. V první řadě se s tím ale musí ztotožnit františkáni, jako vlastníci. Pak přichází památkáři, lesní správa a mnoho dalších. V průběhu psaní obou prací jsem postup jak s vlastníky, památká- ři, tak s odborem životního prostředí a dotčenými orgány pravidelně konzultovala. Pokud by se františkáni rozhodli, že projekt zrealizují, neměl by být s úřady problém, ale konečné slovo mají jen oni.

Co byste pohledem krajinného architekta změnila například u nás v Hostivici? Potenciál vidím v lepším propojení s okolní krajinou. Zlepšením její prostupnosti realizací pěších cest s doprovodnou zelení, a tím pádem rozšířením rekreačních okruhů. Prostor by byl ve specifikaci regulací týkajících se nové výstavby, aby byla klimaticky neutrálnější za aplikace zelených střech, zadržování dešťové vody apod. a dále rovněž rozvoj a napojení stávajících

Ing. Nikola Káchová

Žije v Hostivici od devíti let, kam docházela na základní školu. Její rodina vlastní okrasnou školku, a tak bylo vcelku jasno o jejích dalších studiích.

Obor krajinářská architektura studovala u nás a v Rakousku. Absolvovala několik pracovních stáží zejména v Německu a Rakousku, kde je nyní zaměstnaná ve vídeňském ateliéru YEWO Landscapes, které je jedno z vůdčích krajinářských kanceláří v zemi, sdružující urbanisty, architekty a krajináře.

Právě mezioborová spolupráce je podle ní klíčem ke kvalitně zpracovaným projektům s dopadem nejen na nás, ale zejména na budoucí generace.

cyklostezek. Velice oceňuji aktivitu všech, kteří se podílejí na pořádání kulturních akcí, které výrazně podporují rekreaci v místě s dopadem na využívání veřejných prostor města. Lidé nemusí jezdit do Prahy, ale potkávají se zde, navazují kontakty a vytváří vztahy, které celé město posilují, což znatelně přispívá ke zvyšování kvality života.

Děkuji mnohokrát za rozhovor.

Lenka Brychtová vizualizace: Nikola Káchová, foto: archiv N. Káchové

Stopa hostivického mushingu ve Švédsku

Členka hostivického musherského klubu Tlapky v tahu Karolína Ulčová se účastnila se svou mladičkou fenkou Natahu zimního mistrovství světa ve švédské Åsarně. Jaké si přinesla dojmy, jsem se pokusili přenést do našeho rozhovoru.

Na přelomu února a března ses účastnila zimního mistrovství světa ve švédské Asarně. Šlo o tvoje vůbec první velké závody. Jaké jsi měla pocity před závodem a jak o závodech smýšlíš nyní s odstupem času?

Přemýšlím nad tím slovem první, protože prvenství tam pro mě bylo opravdu hodně. Poprvé MS IFSS, poprvé šampionát na sněhu, poprvé s Natahu na velkém závodě, poprvé start v kombinaci. Před startem jsem na sobě cítila obrovský tlak, který jsem si samozřejmě vytvořila úplně sama. Poslední měsíc příprav jsem byla dost labilní v některých reakcích, mnohdy jsem po tréninku brečela, pořád jsem se bála, že někoho zklamu. Čím víc se soutěž blížila, tím to gradovalo. Dnes už vidím, jak nesmyslné mé pocity byly. Ale nenazvala bych je zbytečnými, protože jsem si jimi udělila obrovskou lekci, jak to příště nedělat.

Přípravy na zimní šampionát jsou obecně v našich končinách náročnější, letos ale sněhové podmínky obzvlášť nepřály. Jak probíhala příprava tebe a tvé fenky?

No já teď asi hodně lidí naštvu, ale podle mě se to prostě natrénovat dalo. Ok, silná slova na někoho, kdo skončil v poli poražených, ale u nás to nebylo špatnou přípravou. Měly jsme odtrénované slušné množství hodin na sněhu. Samozřejmě vděčím tomu, že jsem stále studentka a mám díky tomu hodně času lítat po horách, navíc moje práce je sezónní a v zimě mám volno. Chápu, že pracující lidé s rodinami měli velký problém a úplně rozumím tomu, že je to letos odradilo. Ale určitě se nedá říct, že by sníh nebyl. Akorát v lednu jsme tři týdny musely kroužit v Bělči na koloběžce (tím bych ráda vyjádřila úctu MIDařům, musí mít velké sebezapření). Pak byly samozřejmě trénin- kové dny, kdy se sníh bořil nebo byl naopak ledový, člověk to musel trochu přizpůsobit. Nebo se třeba oteplilo v Orličkách, tak jsem prostě sbalila cirkus a jela do Krušných nebo Jizerských hor, kde hlásili dobré podmínky. Měla jsem tu možnost a chtěla jsem pro to udělat vše.

Přihlásila ses do kategorie SKJ1 a na kombinaci. Můžeš nám obě disciplíny trochu přiblížit a říct, proč sis je obě vybrala?

Proč jsem si je vybrala, je úplně jednoduché. Mám jednoho psa a k těmto disciplínám ti stačí jeden pes. Skijöring je jízda na běžkách se psem, v kombinaci se v první polovině závodu zapřahá za psa speciální závaží (pozn. redakce pulka – speciální sáňky, které se dovažují závažím na 70 % váhy psa), to se po prvním kole v depu odpojí a pokračuje se skijöringem. Obě disciplíny patří mezi ty delší sprintové, v našem případě šlo o 15 km (potažmo dvakrát 7,5 km u kombinace). Kombinace se navíc startuje hromadně, takže je velmi divácky atraktivní.

Kombinace, která u nás není moc obvyklá, a část v depu zase nepředstavuje nic jednoduchého… Jak jsi to trénovala?

Nechala jsem si poradit od zkušenějších, jak si přizpůsobit systém vypřahání, aby to bylo co nejsnazší. První pokus byl na suchu v garáži bez psa, metodou pokusu a omylu jsem se to snažila dostat trochu do ruky. No a pak jsem prostě jezdila co nejvíc tréninků jako závod, takže první kolo s pulkou, depo a skijöring. Byly tréninky, kdy jsem byla z depa hned, ale i dny, kdy bych nejradši rozdupala hole. Se vším mi moc pomáhalo moje okolí. Občas se mnou někdo jel, pomohl mi smontovat pulku, dostat ji na start, pak ji stáhnout z depa atp. Za to jsem vážně moc vděčná.

Chtěla bys nám něco naopak vzkázat ty?

Je to takové obligátní, ale pro mě je to opravdu důležité. Chci poděkovat mamce a taťkovi. Bez nich bych si totiž ani neškrtla. Jsou pro mě největší podporou a pomocí. Nikdy jim to nebudu moct dostatečně oplatit, tak to chci aspoň vyzdvihovat, kde se dá. Hned za nimi jsou další velmi blízcí lidé, oni vědí… Moje díky ale patří všem, opravdu všem, co mě jakýmkoli způsobem podpořili, i třeba jen myšlenkou. Bylo vás opravdu hodně, vyrazili jste mi dech. Strašně moc jsem tohle chtěla splatit nějakým dobrým výsledkem, ale pak mi došlo, že všichni tito lidé nepotřebují žádnou odplatu. Oni to prostě dělají ze srdce a nezáleží jim na umístění. Záleží jim na mně. A mně na nich taky.

A poslední otázka na závěr: Chtěla by ses zúčastnit i dalšího zimního šampionátu?

Rozhodně chtěla.

Děkuji za rozhovor a hodně dalších úspěchů.

Dominika Potměšilová

Karolína pochází z Rychnova nad Kněžnou a v současné době dokončuje magisterské studium na Technické univerzitě v Liberci.

V budoucnu by ráda zůstala v oboru a stala se učitelkou českého jazyka a tělocviku.

Ve svém volném čase ráda běhá, jezdí na kole a v zimě se věnuje běžkování. Canicross, sport, kde je pes spojen vodítkem s běžcem, naplno praktikuje od roku 2020, kdy se stala členkou Musher klubu Tlapky v tahu. Jde o oddíl sportu psích spřežení Tělovýchovné jednoty Hostivice, z.s.