Ondřej Toman – rozhovor

Nechtěl bys hrát na klarinet?

Jednoduchá otázka, která změnila Ondřeji Tomanovi život. Mladý klarinetista žijící se svými rodiči a mladšími sourozenci v Hostivici je nadějným hudebníkem, který se začíná prosazovat už i v mezinárodním měřítku. Během října bude koncertovat i u nás na zámku.

Ahoj Ondro, je ti 16 let, ale už máš toho dost za sebou. Začněme od začátku. Jak ses dostal ke klarinetu a proč u tebe vyhrál zrovna tento nástroj?

Můj první hudební nástroj byla zobcová flétna, se kterou jsem začal už v mateřské školce pod vedením paní Jany Svobodové. Na flétnu jsem pokračoval ještě první dva roky na základce, ale nějak mi to nestačilo… Nápad vyzkoušet klarinet se zrodil u našich kamarádů Zuzky a Honzy Junových, a tak se rodiče rozhodli zkusit přihlásit mě na základní uměleckou školu Na Popelce.

Pan učitel Karel Mahelka, legendární pedagog Popelky, si mě poslechl a zeptal se: „Nechtěl bys hrát na klarinet místo flétny?“ A já na to: „No jasně, že bych chtěl“. Ale pan učitel na to: „Tak to ti ale musí nejdříve narůst přední zuby!“ Přes prázdniny mi naštěstí zuby dorostly, a to byla má vstupenka do světa klarinetu. Pan učitel Mahelka sice na začátku nového školního roku odešel do důchodu, ale místo něj nastoupil Jiří Javůrek, a to byl pro mou klarinetovou cestu nejdůležitější okamžik.

Pan učitel Jiří Javůrek má zcela osobitý přístup k výuce a k žákům, zkouší nové metody nejen při hraní, ale také při komunikaci se žáky. Navštěvuje s nimi totiž koncerty světových klarinetistů, pořádá soustředění a mám s ním spoustu skvělých zážitků. Během let, které jsme spolu strávili, se náš vztah natolik upevnil, že se z něj stal rodinný kamarád.

Na tomto místě musím zmínit ještě dvě osoby, které mne ovlivnily. První je pan Bronislav Procházka, korepetitor Národního divadla, který mě od počátku mého hraní doprovázel při koncertech a soutěžích. Vloni se mou další korepetitorkou stala paní Clara Císařovská, která studovala hru na klavír mj. v USA.

Co tě na tom baví nejvíce?

To je jednoduchá otázka, ale odpověď na ni je složitější. V prvé řadě člověk proniká do světa hudby, učí se chápat smysl skladeb, poznává jejich historii, dozvídá se důvody, proč byly napsány. Každé hudební období je jedinečné, stejně jako každá skladba. Ale čím více toho člověk poznává, tím mu to dává větší smysl a celé to tak pěkně do sebe zapadá. Najednou začnete chápat nejen jednotlivosti, ale i vazby mezi nimi, a to je skvělé.

Druhým důvodem je ten svět lidský, který s hudbou přichází. Poznáte obrovské množství primárně úžasných lidí, se kterými máte společnou řeč. To, že hudba spojuje, mohu potvrdit, a umí to náramně.

A za třetí mě na tom baví ta hra samotná. Když hraju, a zrovna mi to jde, je to skvělý pocit (smích)… Jsem prostě s tou hudbou, rozumím, co autor chtěl říct, a snažím se to hrát. A když se to podaří, je to obrovská radost. A tu vidím i na koncertech – nejen

Ondra s panem učitelem Jiřím Javůrkem v Sukově síni Rudolfina při nahrávání soutěžního materiálu pro Concertino Praga