Výstava „Malované nebe aneb umění v životě našich prababiček“ představuje především různorodost a bohatý projev lidového umění oblasti Opavského Slezska, ale návštěvník zde nalezne také předměty jiných lokalit lidové kultury Moravy a Slezska. Vystavené exponáty pocházejí ze sbírkového fondu Městského muzea Krnov a Slezského zemského muzea Opava. Cílem výstavy a projektu Malované nebe je seznámit obyvatele Krnovska s bohatou podobou tradiční lidové kultury a tím i s historií celé oblasti, která se před více než 60 lety stala jejich domovinou. Projekt Malované nebe je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Lidové umění Lidové výtvarné umění, stejně jako vysoké výtvarné umění, bylo specifickou formou poznání světa v historických epochách vývoje společnosti. Výtvarné umění sice nebylo nezbytnou podmínkou existence člověka, ale provázelo jej od nejstarších dob. Bylo všem společné a obecné. První stopy rozdělení slohového a lidového umění se dají pozorovat ve střední Evropě ve 12. a 13. století, ale nesporné hmotné důkazy u nás ve větší míře pocházejí asi z poloviny 17. století. Jeden proud lidového výtvarného projevu můžeme označit jako tradiční lidové umění, které žilo a rozvíjelo se mezi lidem bez ovlivnění kulturou slohovou. Bylo často vázáno na předměty pro jediný den (maska, koláč, pentlení nevěsty, kraslice apod.). Uchovalo si svou původnost proto, že výrobce i spotřebitel se ztotožňoval. Od konce 17. století vznikalo postupně výtvarné umění zlidovělé, které čerpalo podněty také ze slohového umění i technických výtvarných vlivů řemesel. Lid přijímal vzory a tvůrčí proudy z kulturní oblasti vyšších společenských vrstev, přizpůsoboval je však svým potřebám a posiloval jimi své vlastní tvůrčí nadání. Podmínkou byly příznivé hospodářské a sociální podmínky. Vývoj lidové kultury není přímočarý a není ukončen, neboť neprobíhá v izolovaném prostoru, ale v konkrétních podmínkách vývoje společnosti. Rolník, který vyrábí nářadí nebo výbavu interiéru pro sebe i širší okruh spotřebitelů, není vázán cechovními ani jinými předpisy. I v případě, že pracoval na objednávku, byl v přímém kontaktu s objednavatelem – často se na výrobcích objevují specifické výzdobné znaky. Od 2. poloviny 19. století vstupoval mezi výrobce a spotřebitele fenomén obchodu, což začalo ovlivňovat tvarosloví výrobků. Prvotním a nejstarším posláním uměleckého projevu lidové kultury byla funkce ochranná. Nábožensky věřící lidé hledali u sošek a obrázků křesťanských patronů a světců pomoc v těžkých a nejistých životních situacích. Lid je chápal a uctíval především jako kultovní předměty, výzdobná funkce byla mnohdy až druhotná. Lidové umění se podobně jako umění stylové může dělit na: 1. umění (funkčně vyššího řádu) - malířské a plastické zpodobování náboženských témat. Je zde čitelná určitá formální i tématická závislost na historických předlohách. 2. umění užité - výšivky, malba na nábytek, keramika, zdobné práce na kovových a dřevěných užitkových předmětech. Příznačný je projev spontánní tvořivé síly, hlavním cílem je zkrášlit prostředí v němž žijeme a obohatit tento pozemský život. Tradiční lidová ale také zlidovělá výtvarná produkce procházela na Moravě od 2. poloviny 19. století sestupným vývojem. Jen místy v ekonomicky méně vyzrálých oblastech ještě doznívala v esteticky přijatelné podobě až do počátku 20. století. Ve 20. století lidové umění buď zcela zaniklo nebo se postupně přeměnilo ve výtvarný folklorismus. Morava je historickým územím střední Evropy, kde se setkávaly kulturní proudy z Podunají s kulturními proudy západoevropskými a karpatskými. Nebyla homogenní etnicky ani geograficky, proto její tradiční lidová kultura nabyla tak různorodých forem. Situace ve Slezsku byla obdobná jako v oblastech Moravy. Po dlouhou dobu se zde stýkaly dvě velké oblasti středoevropské lidové kultury – oblast karpatská a oblast sudetská. Odlišnost lidového umění těchto oblastí nabyla vrcholu na počátku 20. století. Současný zájem o lidovou kulturu pramení nejen z potřeby člověka cítit sounáležitost s určitým společenstvím, ale i touhy poznat kořeny, které pomáhaly formovat naše vztahy k okolnímu světu.
Malba na skle Obrazy na skle tvořily v minulosti charakteristickou součást vybavení venkovských jizeb. Byly umístěny nad stolem, u něhož se pravidelně scházela celá rodina. Obrazy Krista, Panny Marie a dalších světců vytvářely nad hlavami obyvatel domu náznak nebeské klenby, z níž dolů na pozemské dění shlíželi patroni a ochránci zajišťující přízeň a bezpečí. Tradice malby na skle je prastará, její kořeny sahají až do období klasického řeckého umění, v českých zemích však svého rozšíření doznala až od poloviny 18. století. Malby na skle nahradily v lidovém interiéru starší dřevoryty a rytiny a na konci 19. století byly naopak ony nahrazeny lacinějšími a trvanlivějšími barevnými kamenotisky nebo provinčními olejomalbami na plátně. Fenomén malby na skle se pohybuje opět na okraji lidového umění, jedná se spíše o zlidovělé umění, přičemž jeho ikonografie vycházela z předloh z oblasti akademického umění a sledovala rekatolizační úsilí v období protireformace. Objevuje se ponejvíce v pohraničních oblastech, v nichž hrál významnou roli německý živel – (na obrazech se objevuje mimo jiné i velké množství německých legend). Malba na skle v oblasti Slezska V malbě na skle a v plastické dřevořezbě Slezsko zaujímá jedno z předních míst nejen v českých zemích, ale možno říci v celé střední Evropě. Na poměrně malém území Slezska mezi polovinou 18. století a prvním desetiletím 20. století vzniklo, rozkvetlo a do 1. světové války i zaniklo osm původních skupin obrázků malovaných na skle, které mají své specifické znaky, svůj kolorit, svou periodizaci a svou nenapodobitelnou duchovnost. Při určitém zjednodušení můžeme lokalizovat dvě základní provenienční skupiny – západoslezskou s větším množství vývojových variant a východoslezskou – skupina z okolí Frýdku. Obrázky na skle se šířily hlavně na poutích a jiných církevních slavnostech a také díky podomnímu obchodu. Tím se dá vysvětlit rozptýlení do míst mnohdy vzdálených od středisek jejich výroby. Tématika lidových maleb na skle je převážně náboženská, ojediněle se setkáváme s obrázky inspirovanými všedními starostmi obyčejných lidí nebo historickými událostmi. Východoslezská malba – Frýdecko Skupina nevykazuje mnoho formálních ani vývojových obměn. Tématická náplň obrazů je mnohem jednodušší, tvoří ji spíše jen postavy než děje. Kresba i barevné ladění měkce a teple svítí z bělavého pozadí, v dekoračních motivech se projevuje schopnost abstrakce a citové stylizace. Západoslezská skupina Hlavním námětem jsou legendární děje a biblická podobenství, obsah i námět je mnohem bohatší než u maleb z Frýdecka. Typickým znakem jsou nápisy vztahující se k tematice maleb (u východoslezské skupiny se vyskytují jen výjimečně). Výtvarně tíhnou k popisnému realismu a také je pro ně typická výrazná kresba.
Barevnost: u nejstarších obrázků se objevují velké plochy sytých tónů, v prostředním období před polovinou 19. století je znatelná převaha studených lomených barev a tónů a v nejmladším období dominují velké plochy kontrastních základních barev s tvrdou světelností. Hlavní znaky malby na skle: 1. nedostatečné ponětí o perspektivě – malíř při převádění hloubkově odstupňovaného námětu do plochy nebral zřetel na prostorové ztvárnění, ale kladl staticky jednotlivé motivy vedle sebe. 2. nedostatek znalosti anatomie – především při zobrazování lidských postav a tváří je zřetelné tvarové zjednodušování a disproporční zvládnutí námětu. 3. barevnost – velké záliba v barevnosti, mnohdy je barevný účin vystupňován bez zřetele ke skutečnosti. 4. stylizace – výrazná stylizace dekorativních prvků Výrazná stylizace dekorativních prvků, důsledná snaha o souměrnost, tvarová i barevná abstrakce od jevů skutečného světa, který v pojetí malíře dostává nový a osobitý výraz. Všechny tyto znaky ovšem nenacházíme ve všech lidových malbách a v úplném počtu ani v úplné čistotě. Objevuje se mnoho přechodných prvků mezi pojetím lidovým a pojetím provinčním, které mělo snahu přesnějšího kopírování předloh a určitý stupeň znalosti perspektivy i anatomie. Postup malby na sklo Malovalo se na rub skleněné tabulky. Postupovalo se od obrysů, které malíř obkreslil z předlohy (obyčejně používal za předlohu jednoduché kolorované nebo i nevybarvené rytiny). Obrysy vyplňoval malíř jednak drobnější kresbou, jednak barvami a postupoval při tom od ploch a partií, které měly být opticky v popředí obrázku, tedy od obličeje, postav a šatů až po živou i neživou stafáž a dekoraci. Zbytek plochy nakonec vyplnil barvou pozadí.
Prysky Jedná se o skleněné láhve, sloužící k uchovávání svěcené vody, ale také destilátů. Prysky byly zdobeny polychromní emailovou barvou nebo rytým či broušeným dekorem. Nejčastějším námětem jsou figurální výjevy – svatební páry, jezdci na koních, postavy mužů a žen v šlechtickém, městském nebo lidovém kroji. Námět bývá mnohdy doplněn humorným textem, jmény nebo iniciálami vlastníků a daty. Stejným způsobem byly zdobeny i poháry, holby, karafy a džbánky. Prysky se objevují v 19. století a jejich výskyt je spojen se vznikem venkovských sklenářských hutí na Valašsku.
Skládanky v láhvích V lidovém prostředí se objevují od konce 18. století do konce 19. století. Jejich paralely nacházíme na Slovensku, v Rakousku, Německu i Maďarsku. V hranatých láhvích byly umístěny skládanky s náboženským obsahem – Narození Páně, Ukřižování nebo skládanky s pracovní tématikou, hlavně pastýřskou a hornickou. Miniaturní dřevěné plastiky byly doplňovány elementy z papíru, látky, kovu, skla apod. Láhve uzavíraly robustní zátky ze dřeva. V domácnostech se stavěly na čestné místo na příborník mezi devocionálie.
Lidové hrnčířství a džbánkařství Mezi zdobenými předměty denní potřeby obvykle zaujímá čelní místo keramika. Náš kraj však v tomto směru nevynikal ani rozsahem, ani nějakými zvláštními výtvarnými technikami. Máme doloženo jen několik hrnčířských dílen soustředěných zvláště ve východní polovině kraje. Ve všech dílnách se vyráběla užitková hrničina, dříve nijak vysoko hodnocená, a proto se jí v terénu i v muzejních sbírkách zachovalo jen málo. Hrnčířství a džbánkařství jsou dva hlavní keramické obory, jejichž produkty byly pro naši lidovou kulturu posledních čtyř století typické.
Hrnčířství Hrnčířské výrobky pro každý den byly levné a jejich využití mnohostranné. Dílny však vyráběly také reprezentační a upomínkové nádoby a předměty zvykoslovné – cechovní džbány, mistrovské kusy, koutní hrnce, nádoby věnované k svatbě nebo křtu apod. Hrnčíři prodávali své výrobky na trzích mnohdy daleko od místa výroby, což způsobovalo tvarové a dekorativní ovlivnění v jiných oblastech a také široké rozptýlení lokální produkce. Zvyšování technologické úrovně výrobků nastalo na konci 16. století v souvislosti s rozšířením používání hrnčířského kruhu a ležaté pece kaselského typu. Barevný střep se začínal polévat průhlednou olovnatou glazurou a byl zdoben malbou růžkem (kravský roh, který měl do špičky zasazený brk), kukačkou (kulovitá keramická nádoba s brkem) i štětcem. Ke zdobení se užívaly také barevné linky – engoby. Pro nejjednodušší zboží byl však důležitý hlavně tvar: nádoby se někdy polévaly jen uvnitř a vnější strana zůstala režná, bez polevy i dekoru. Od středověku byla hrnčířská řemesla soustředěna především ve městech, od 18. století začínaly dílny pracovat ve větším měřítku i na vesnicích. V dekoru naší hrničiny lze již od 18. století sledovat klasické prvky ornamentiky, které se jako hlavní motiv vyskytovaly i ve výšivkách, na malovaném nábytku, na obrázcích na skle i dřevorytech. Zvláštním druhem výzdoby v 18. a 19. století byly plastické dekory z forem nebo ručně modelované a nalepované na střep před vypálením. Figurální, rostlinné i geometrické reliéfy se umisťovaly na břicha džbánů. Plastické dekory používané na džbánech měly své předchůdce především ve zdobených figurálních kachlích. Tato výzdoba je charakteristická pro cechovní a jiné reprezentační kusy.
Džbánkařství Výrobky lidového džbánkařství byly především předměty sváteční – representační a dekorativní bez praktického použití. Lidové džbánkařství se vyvinulo z výroby fajánse, která se do českých zemí dostala koncem 15. století prostřednictvím italských řemeslníků a od poloviny 16. století prostřednictvím novokřtěnských mistrů z oblasti severní Itálie (habánů). Habáni zprvu pracovali jen pro šlechtu, ale od poloviny 17. století se jejich obce na jižní Moravě a Slovensku rozpadaly a oni se mísili s domácím obyvatelstvem. Pod vlivem domácí tradice docházelo ke zlidovění habánského umění, které v 18. století zažívalo dobu rozkvětu.
Základním výzdobným prvkem je kobaltový dekor stylizovaných rostlin. Objevují se také lidské a zvířecí motivy, které byly pro novokřtěnce Biblí zakázány, což vysvětluje, proč se jejich výzdoba omezovala jen na rostlinné ornamenty, erby a cechovní znaky. V dílech habánů se však objevují i rostlinné dekory, které se u italské majoliky v oblastech Itálie nevyskytují. Jedná se například o motiv granátových jablek, tulipánů, karafiátů a lilií, což je typické pro tureckou keramiku osmanského období vyráběnou v Isniku. Nejjižnější komunity se pravděpodobně setkávaly s tureckým zbožím v době okupace území Uher Turky. Dekor lidového džbánkařství se maloval z volné ruky štětcem na bílou cíničitou glazuru kysličníky kovů, které po vypálení dávaly typickou barevnost – žlutá, zelená, modrá, fialová a později i purpurově červená. Zboží se vypalovalo dvakrát až třikrát v uzavřených muflových pecích bez přímého působení ohně. Pod vlivem zlidovění se v ornamentice objevují i motivy figurální, pracovní scény a řemeslnické emblémy. Na některých cechovních džbánech vyrobených na objednávku se nám dochovaly téměř realisticky zachycené pracovní nástroje i výrobky jednotlivých řemesel, zemědělské a vinařské nářadí, vozy a formy zápřahu, dobové lidové oblečení aj. Figury jsou malovány bez perspektivy, plošně, se zdůrazněním hlavní postavy, žánrové scény zaplňují široký hlavní pás na břichu nádob. Věcné motivy jsou často v kartuších a medailónech, obklopené geometrickými a rostlinnými pásy. Obvykle bývá na nádobách vročení, iniciála či jméno objednavatele, někdy i delší humorný nebo mravoličný text. Ve tvaru i dekoru podléhaly výrobky lidových džbánkařů módním dobovým vlivům. Kolem poloviny 19. století nastal výtvarný i technický úpadek způsobený vlivem levného sériově vyráběného kameninového zboží.
Plastická dřevořezba Lidoví řezbáři, přestože vládli skromnými prostředky, nám ve svých dílech zachovali svědectví o osobité tvořivosti a individuálnímu vnímání světa, který je obklopoval. Sošky většinou tvarovali vcelku, z jednoho kusu dřeva, jen sošky větších rozměrů byly tvořeny z jednotlivých dílů přimontovaných ke korpusu dřevěnými čepy. Nejčastěji bylo používáno lipové dřevo, ale známe i plastiky zhotovené ze dřeva třešňového a hrušňového. Sošky byly zdobeny olejovými barvami, které je chránily před povětrnostními vlivy. Většina plastik byla totiž určena pro výklenky domů ve štítové stěně. K nim se vázala víra lidu, že ochrání dům před ohněm a bludem všeho druhu, který ohrožoval smrtelníky před možností budoucího spasení a věčného života. Proto také velmi častým námětem výklenkové plastiky byl sv. Florián, uctívaný jako ochranný patron proti ohni. Vedle sošek sv. Floriána se v repertoáru lidových výklenkových plastik objevují ikonografické varianty Bohorodičky, kristologické, hlavně pašijové náměty, výjimečně postavy evangelistů nebo věrozvěstů sv.
Cyrila a Metoděje. Pokud plastiky našly uplatnění ve výklencích Božích muk nebo ve vesnických kapličkách, byla jejich ikonografie obohacena dalšími náměty: skupinou sv. Trojice, sv. Rodiny, postavami sv. Anny, sv. Barbory a velmi často sv. Jana Nepomuckého, který je v našich zemích symbolem protireformace a čelným představitelem barokní náboženské ideologie. Rovněž je také ochráncem proti povodním. K inspiraci sloužila lidovému řezbáři výzdoba vesnických kapliček a kostelů. Většinou to byly rustikalizované gotické a barokní plastiky, z nichž gotizující předlohy, duchovně prostému lidu blízké, působily i na lidového řezbáře zřejmě bezprostředněji a hlouběji. Řezbář na rozdíl od malíře tvoří své dílo v prostoru, tudíž se musí vypořádat s problémem zvládnutí třetího rozměru. Proto je pro lidové plastiky příznačné opomíjení detailů, úsporná modelace tvarů a užívání prostředků stylizace.
Výzdobné práce ve dřevě Mimo plastickou dřevořezbu můžeme do projevů lidového umění zařadit i předměty denní potřeby, zhotovované ze dřeva a zdobené rytím, které sloužily ryze praktickým potřebám, ale zároveň uspokojovaly touhu po zdobnosti. Perníkové formy – díky dřevěným perníkovým formám se nám dochovala představa o podobě pernikářských výrobků, které se z důvodu pomíjivosti nedochovaly. Formy byly ve většině případů výrobky městských řemeslníků – perníkářů a k jejich rozšíření docházelo především díky výročním poutím a trhům. Z výtvarného hlediska nebyly zdaleka všechny formy dokonalé, ale najdeme mezi nimi i řemeslné skvosty. Formy byly převážně vyřezávány z tvrdého dřeva ovocných stromů. Používalo se dřevo starší, dobře vyzrálé, aby se mohla vytvořit řezba s ostrými konturami. Nejčastěji se vyskytovaly formy ploché, vzácná byla tvořítka ve tvaru vyřezávaného válečku a dvoudílné formy. Motivy na formách se objevovaly náboženské, světské i symbolické. Ve 20. století se výroba perníku stává průmyslovou záležitostí. Perníkové formy sice patří na okraj lidové kultury, byly však důležité jako prostředek výchovy dětí, zvláště výchovy estetické.
Formy na máslo – zdobné formy na máslo a sýr zv. fasky se objevují od konce 19. století. Měly obdélný nebo kruhový tvar s vyřezávaným ornamentem (vroubkování, růže, srdíčka, kříž, beránek, iniciály Ježíše Krista apod.).
Formy na modrotisk – od poloviny 18. století v souvislosti s dovozem indiga se ve venkovských oblastech rozvíjí technicky nenáročný a levný tisk – modrotisk . Do roku 1680 byla tato technika v Evropě neznámá. Do Čech se dostala přes Holandsko a Německo z francouzského dvora, kam ji přinesli vyslanci ze Siamu. V lidovém odívání se projevuje výrazněji až v 19. století. Ornamenty se tiskly pomocí forem, které si tiskaři zakupovali u specializovaných výrobců. Na potiskované plátno se nanášela zvláštní hmota zvaná pap, která zabraňovala přístupu barvy.
Betlém a betlémové figurky Před 18. stoletím byly lidové tradice vánočních svátků úzce spjaty s předkřesťanskými kulty – se slavností letního slunovratu. V pozdější době vánoční svátky na vesnici probíhaly ve znamení koled a stavění jesliček, které se do lidového prostředí rozšířily až v 18. století z kostelů, zámků a měšťanských domácností. Štědrovečerní nadílka a vánoční stromeček se na vesnice rozšířil až ve 2. polovině 19. století hlavně díky vlivu měst. Výroba betlémů a betlémových figurek není projev lidové kultury, ale jedná se spíše o umění zlidovělé. Pochází z nelidových zdrojů a zdomácněla jen v některých oblastech a společenských vrstvách. Proces sekularizace se projevil vysokým počtem figurek, které s centrálním výjevem nemají nic společného. Největší četnost zhotovování vyřezávaných betlémů od poloviny 19. století se objevuje v pohraničních oblastech, které byly osídleny německým obyvatelstvem (vliv německého prostředí). Od 2. poloviny 19. století do počátku 20. století je v našem kraji několik středisek výroby betlémů – Odry, Bílovec, Zlaté Hory, Králíky, Andělská Hora a Frenštát pod Radhoštěm. Rozšíření vyřezávaných betlémů opět souvisí s jejich prodejem na výročních trzích a náboženských poutích. To vysvětluje jejich rozšíření mnohdy daleko od oblasti vzniku. Figurky byly celé vyřezávané ze dřeva a kolorované. Objevuje se i typ kombinovaného zpracování – pečlivě vyřezaná a kolorovaná je jen hlava a ruce postavy, tělo tvoří hrubě opracovaný špalík dřeva, překrytý oděvem z tuhého naklíženého a pomalovaného plátna. Mužský kroj nese znaky lidového oděvu z konce 18. století, ženy jsou oblečeny v pozdějších biedermayerovských krinolínách s upjatými kabáty a šátky zkříženými na prsou. Betlémy byly osazovány do mechu, někdy s kombinací větviček jehličnanů.
Lidový nábytek V dřívějších dobách nábytek vyráběli jednak samoukové, jednak řemeslníci, tesaři a truhláři. Vývojově nejstarší nábytek byl zhotovován tesařskými technikami a nástroji (desky štípané sekerou, spoje na pokos, čep). Tesařské dílo přetrvalo v nábytkářství pro lidové vrstvy ještě dlouho do 18. století. Technicky a umělecký náročný nábytek zhotovovali cechovně organizovaní truhláři usazení ve městech, kteří aplikovali ve své produkci dobové slohové a módní novinky. Jejich výrobky však byly nákladné a dostupné spíše zámožnějším vrstvám. Truhlářství zůstalo po dlouhý čas řemeslem městským. Na venkově vznikaly truhlářské dílny až koncem 18. století. Mnohdy se jednalo o necechovní a nevyučené truhláře, kterým se říkalo fušeři. Základní skladba vesnického nábytku, která se utvořila na sklonku středověku, se v dalších obdobích podstatně nezměnila, jen její prvky se vyvíjely po formální stránce a přizpůsobovaly se slohovým vlivům, výrobním možnostem, požadavkům objednavatelů a zejména lokální tradici. Vývoj a zařízení domu a bydlení probíhal nerovnoměrně a ještě na počátku 20. století existovaly krajové rozdílnosti ve vybavení interiéru, v jeho tvarech i výzdobě. Ve venkovských domácnostech byl zastoupen jak nábytek čistě účelový, zhotovovaný bez dekorativního záměru, tak kusy zdobné, jež měly zpravidla své místo ve světnici.
Nejstarší kusy nábytku vyšší technické úrovně se v našich zemích dochovaly z přelomu 15. a 16. století, jedná se však výlučně o majetek církve či vyšší společenské vrstvy. Lidový nábytek zůstal na středověké úrovni výroby, tj. používání primitivního tesařského nářadí a primitivní technologie, především štípání dřeva na masivní desky a jejich spojování pomocí národníkové konstrukce. Střídání slohů a výtvarných myšlenek se odráželo jen v životě vyšších společenských vrstev (šlechta, vysoké církevní kruhy a od počátku 19. století i měšťanstvo). Naproti tomu lidová kultura a lidové umění kladlo vždy hlavní důraz na funkčnost a praktičnost, zdobnost byla až druhotná. Nemůžeme však tvrdit, že se vyvíjelo izolovaně bez vnějších vlivů. Znalost slohů a módních trendů se odrážela i v produkci lidového umění, mnohdy ale se zpožděním a přizpůsobením lokální tradici. Díky inspiraci slohovými předlohami a individuálnímu ztvárnění vzniklo mnoho variací na jedno dané téma, což dalo vzniknout krajové různorodosti lidového umění. Vývoj lidového nábytku v oblasti opavského Slezska Po stránce řemeslné nejsou rozdíly příliš znatelné. Všechny výrobky jsou vyráběny stejnou truhlářskou technikou, tedy klížením a spojováním na ozub. Nábytek byl vyráběn z měkkého dřeva, ve většině případů natírán základní barvou a zdoben malbou. Truhly – truhly malované i nemalované patřily k nejtypičtějšímu a nejrozšířenějšímu majetku společenské složky národy, která byla nositelkou lidové kultury. Svou mnohostrannou použitelností se stala jedním ze základních prvků lidové kultury. Byly užívány jako schránky, sedátka, postele, pracovní i odkládací plochy a také sloužily k reprezentaci a uspokojovaly potřebu výzdoby a barvitosti lidového obytného prostoru. Truhly staršího období jsou charakteristické vyšší závislostí na slohových vzorech, výzdobou i archaickými konstrukčními prvky. Tradiční je také členění průčelní desky náznakem architektonických prvků, například sloupků, v nichž se projevuje vliv renesance. Pro truhly staršího období je příznačná zelená barva základního nátěru, většinou tlumená šedou nebo modrou příměsí. Výzdobná pole čelní desky jsou většinou výrazně ohraničená profilovanou lištou sestupující směrem do výzdobných okének. Prvek lištování je přejatý z členění renesančního nábytku a v lidové tvorbě se udržel až do začátku 19. století, kdy byl nahrazen jedno nebo několikabarevnou obrubní linkou. Výzdobná okénka byla nejčastěji zdobena květinovým motivem; stylizované květiny s barevným konturováním kompozičně svázané do kytice stužkou – datace kol. roku 1800. Proti zdobnému prvku výmalby působí kovové části truhel poněkud archaicky. Masivní železné rukojeti na bočních stěnách jsou pozůstatkem z období renesance, kdy byla truhla cestovním zavazadlem. Dvě dochované truhly z tohoto vývojového období zastoupené ve sbírkách muzea jsou z dílny neznámého truhláře z Heřmanovic u Krnova. Charakteristickým prvkem je snímatelný podstavec s profilovanými výřezy – vliv pozdní gotiky. Od poloviny 19. století dochází k osamostatnění lidového malíře v pojetí i zvládnutí výzdobných ornamentů. Z historických předloh zůstává jen myšlenka stuhy nebo nádoby jako kompozičního prvku, který je výchozím bodem ornamentu. Lištování výzdobných polí je nahrazeno plochým konturováním barevnými linkami.
Od 2. poloviny 19. století se začínají projevovat dvě základní tendence. Jednak snaha o zaplnění celé výzdobné ploch hustým vzorem a jednak sklon výzdobných prvků k realistickému, nestylizovanému zpodobení květin a ovoce. Okruh truhel z Těšínska a Jesenicka – jedná se o typový okruh truhel, který v ornamentálním zdobení ploch vychází z obecných tendencí, ale liší se v barvě a struktuře základního nátěru. Základní nátěr je proveden v různých odstínech střední až tmavé hnědi, struktura není hladká, ale v ploše je nátěr členěn vzorem. Výzdoba, která pokrývá celou plochu, čerpá ze základních geometrických obrazců. Jedná se tedy o spojení negativního rytého ornamentu a pestrobarevné výzdoby polí. Opět se zde projevuje vliv předloh stylového nábytku – od konce 18. století se rozšířila technika polepování měkkého nábytku leštěnými dýhami z ušlechtilých druhů dřev. Lidoví umělci originálním způsobem přetvořili stylovou techniku do individuálního pojetí. Dalším prvkem okruhu truhel je vsazení ozdobných polí pod úroveň plochy, což vyvolává dojem skutečné výplně. Barevnost je příznačná pro období na rozhraní 18. a 19. století. Základem je šedozelený nátěr, výzdobná pole jsou rumělkově červená s motivem stylizovaných listů a tulipánů se silnými černými stonky. Konec výroby malovaného nábytku obecně nastal na konci 19. a počátku 20. století. Malovaný nábytek byl nahrazen průmyslovou produkcí, nebo byly starší kusy přetřeny hnědým nátěrem. Nejde již o přizpůsobování nového vzoru vžitým estetickým názorům lidového prostředí, ale o mechanické přejímání cizích forem. Skříně – skříně se v našem kraji staly součástí lidové výbavy až koncem 18. století. Předtím tvořily téměř výhradně jen součást církevního mobiliáře a panských či městských interiérů. I na vesnici, díky vysokým pořizovacím nákladům, zůstaly vyhrazeny vyšším sociálním složkám – rychtářům, mlynářům a bohatým sedlákům. V lidovém prostředí je zastupovaly truhly, výklenky ve zdích, bidla, povalové trámy a různě improvizované poličky. Formování a výtvarný vývoj jsou v základních rysech stejné jako u malovaných truhel. Velká plocha skříní poskytovala větší možnost uplatnění architektonických prvků – římsy, nosné sloupky, štítové trojúhelníky apod. Postel s přenosnou konstrukcí – se v lidovém interiéru objevuje poměrně pozdě a opět jen u vyšších sociálních vrstev. Primitivní formou postele byla tzv. pohrádka. Jednalo se o nízké bednění se čtyřmi rohovými sloupky, pevně zapuštěnými do hliněné podlahy. Nejčastěji byla vystlána slámou, senem nebo listím. Až do 19. století byla pohrádka používaná hlavně ve stájových palandách, na kterých spávala čeleď. Dále se jako postel užívala pec, truhla, spací nebo i obyčejná lavice, popřípadě sláma na podlaze, v létě seno na půdě. Rohové (koutní) skříňky – jejich rozšíření do lidového interiéru klademe do 2. poloviny 18. století v rámci sblížení životního stylu venkova se stylem života městského. Koutní skříňky byly umísťovány v rozích místnosti a především plnily funkci vhodného a důstojného uložení knih a úředních dokladů – mimo jiné je jejich uplatnění v interiéru dokladem pronikání knih ve větším měřítku do tohoto prostředí. Stoly – Neobjevuje se zde v takové míře inspirace slohových předloh, ale spíše jsou dokladem zakotvenosti v minulosti. Hlavním rysem je improvizace starobylých stolů – zachována oddělená, volně snímatelná tabule, podstavec je tvořen zkříženými břevny spojenými trnožemi. Novým prvkem je pečlivá truhlářská práce a ozdobná profilace. Mimo funkce praktické plnily i roly význačného místa v rodinných obřadech a ochranné symbolice. Židle – V lidovém prostředí se objevují dosti pozdě a jen vzácně. V interiéru byly zastoupeny jen jednou nebo dvěma židlemi, které byly určeny pro vzácné hosty. Díky požadavku mnohostranné použitelnosti, z níž vyplývala potřeba šetření místem i úspornost pořizovacích nákladů, nebyla židle příliš oblíbená.
Lavice – byla oproti židli mnohem účelnější a měla mnohostranné využití. V nejstarší době byly stejně jako primitivní postele nepřenosné, pevně zapuštěné podpěrami do země. Lavice lemovaly celý obytný prostor podél dvou stěn a stýkaly se v rohu za stolem. Někdy také obíhaly po vnějších stranách pece. Později, v souvislosti s kladením deskové podlahy, byly nepřenosné lavice nahrazeny lavicemi běžného typu. Samostatným typem byly lavice spací – byly opatřeny překlápěcím opěradlem a někdy místo pevných podpěr skříňkami na úschovu peřin. Lavice se díky svému mnohostrannému užití uplatňovaly v lidovém interiéru našeho kraje až do 30. let 20. století. Dalšími typy lidového nábytku, na němž se uplatnila malířská výzdoba, byly např. kolébky, malované nástěnné lišty na nádobí, které zaujímaly často v lidovém interiéru místo příborníků, apod.
Lidový kroj na opavském Slezsku Jednalo se o tradiční lidové oblečení vesnického obyvatelstva. Kromě každodenního a pracovního oděvu byly i kroje určené pouze pro významné okamžiky, různé svátky, slavnosti nebo svatby. A právě na různě zdobených slavnostních krojích se projevoval specifický etnografický ráz dané oblasti. O lidových krojích na Krnovsku víme velice málo. Tato oblast byla z etnografického hlediska v podstatě čistě německá a zprávy o zdejších krojích tak v naprosté většině zmizely společně s německým obyvatelstvem. Naopak přinejmenším o slavnostním kroji slovanského obyvatelstva na Opavsku, Hlubčicku, Hlučínsku či Ratibořsku máme poněkud podrobnější zprávy. Podle pohlaví se kroje dělily na mužský a ženský. Muži na Opavsku přestávali nosit tradiční oblečení již v polovině 19. století. Tradiční vesnický oblek totiž zároveň tvořil jakýsi odznak vesnického stavu a poměrně dobře ekonomicky prosperující vesničtí muži se toužili přiblížit majetnějším a výše postaveným vrstvám obyvatelstva přijímajících městskou módu. Ta u mužů směřovala k univerzálnímu pojetí oblečení, jak jej známe dnes, kalhoty s dlouhými nohavicemi, košile, vesta, kabát (sako), hedvábná vázanka pod krkem a klobouk. Naopak ženy nosily kroje o něco déle, odkládat kroje začaly až v posledním desetiletí 19. století. Jejich slavnostní oděv tvořila plátěná košilka rovného střihu stažená u krku tkanicí se širokými nabranými rukávy, lemovanými výšivkou nebo jen krajkou. Na tu se oblékala kordulka vyrobená z hedvábí nebo brokátu. Do pasu se vázala až po kotníky dlouhá sukně z vlněné látky lomených odstínů nazývaná drajdrutka, která se podkládala spodničkami. Vpředu se překrývala plátěnou zástěrou s bílou výšivkou, pokud se jednalo o ženy z Opavska. Nejvýraznější dominantou slavnostního ženského kroje byl však čepec, který se převazoval stuhami, tzv, šnurami a ke kterému se později přivazovaly i hedvábné pentle, označované taktéž jako šnury. Čepce nosily vdané ženy na hlavě, aby jím zakryly vlasy. Ještě v první polovině 20. století se totiž, především ve vesnickém prostředí, naprosto neslučovalo s mravním a společenským kodexem nošení na veřejnosti nezakrytých vlasů vdanými ženami. Čepce byly povětšinou vyrobeny z bílého plátna a měly tvar středověkých karkulí, z nichž se také vyvinuly. Šity byly ručně a zdobení bylo rovněž provedeno ručním vyšíváním. Ozdobu čepců dotvářely ručně paličkované krajky lemující okraje čepců. Obzvláště na čepcích se tak projevovalo dnes již často zapomenuté umění vesnických žen. Cena čepců byla odstupňována podle jakosti použitého materiálu, podle bohatosti a vzorů a podle provedení výšivek. Nejstarší čepce byly vyrobeny z jemného lněného plátna, později z bavlněného a na sklonku nošení slezského kroje z tylu. Ve starších dobách měly zakryté vlasy pochopitelně i ženy ve městech, zde se však móda změnila dříve než na venkově. Části čepce, výzdoba a typy čepců Jednotlivé části čepce měly své lidové názvy. Zadní část byla pojmenována „denko,“ boční část čepce „načelek“ a ručně paličkovaná krajka, taktéž rukou přišitá na okraj načelku byla na Hlučínsku nazývaná „korunka“ a na Opavsku „tkanica.“ Zadní části čepců byly bohatě vyšívané ornamenty, buď do kruhu, nebo do podkovy. Nejstarší výšivky byly geometrických tvarů, pozdější výšivky pak již měly podobu stylizovaných květin nebo dokonce
přímých napodobenin přírodních květin. V takových případech byla uprostřed denka vyšita kytička z květin a kolem ní věneček ze stejných květin, pouze zmenšených vůči té středové. Volný prostor býval vyplněn různě. Užíváno k tomu bylo puntíků („hrášků“), trojlístků, hvězdiček, někdy byla volná plocha celá mřížkována. Kromě zmiňovaných výšivek se užívaly také obilní klasy, slunce, luční kopretina, nebo srdíčka. Čepce z Ratibořska byly o něco širší než čepce z Opavska, Hlubčicka a Hlučínska, neboť zakrývaly celé upravené vlasy. Naopak ženy z Opavska, Hlubčicka a Hlučínska si vlasy upravovaly vně čepce. Ve všední dny pak ženy nosily čepce z jemných bílých tkanin, tzv. šlerkových, mající vetkávaný květinový vzor nebo puntíky- hrášky. Zlaté čepce Bohaté nevěsty si nechávaly vyšívat čepce zlatými či stříbrnými nitěmi, obzvláště bohaté měly čepce vyzdobené i českými granáty či jinými drahými kameny. Řetízkovým stehem byly vyšity obrysy květin či jiných vzorů se středy tvořenými broušenými barevnými sklíčky či polodrahokamy a volná plocha výšivek byla zaplněna zlatými nebo stříbrnými drobnými „patáčky.“ Vzory byly nejčastěji kruhové a geometrické, vykazovaly značnou pestrost a bohatost nápadů. Nosily se o velkých svátcích, na svatby, ke křtu atd. Tylové čepce Poslední fází čepců před zánikem nošení krojů byly tzv. čepce tylové. Byly kombinací práce ruční a strojové. U tylových čepců se stávalo, že pro vyšívání denka se používala dvojitá vrstva tylu, občas dokonce pro zhotovení celého čepce, zřejmě pro lepší trvanlivost. Zimní čepce Čepce se nosily celoročně, pro chladnější období však byly speciální čepce zimní, tzv. „čapky.“ Ty se zhotovovaly ze sametu, hedvábí nebo sukna barvy černé, tmavomodré nebo různých odstínů fialové. Čepec byl lemován šedou králičí kožešinou. K ozdobám čepce patřily „borty,“ ručně paličkované krajky ze zlatých nebo stříbrných nití, nejdražší čepce měly vedle bort také bohaté denko vyšívané zlatými nebo stříbrnými reliéfy. Vzory u takovýchto čepců nezřídka doplňovaly broušené české granáty nebo aspoň barevná sklíčka. Vnitřní části kryjící uši byly u všech čepců pokryty našitou kožešinou. Ozdobu čepců samozřejmě doplňovaly stuhy uvazované vzadu na hlavě do mašle s konci volně splývajícími po zádech. Zimní čepce nosila pochopitelně i svobodná děvčata.
Šnury Další speciální součástí krojů byly tzv. „šnury.“ Jednalo se o 2- 2, 25 m dlouhé bílé plátěné pruhy. Jelikož byly tkány k speciálnímu účelu, měly pevné kraje a konce byly ozdobené větší nebo menší výšivkou. I na samotných šnurách byly vyšívány různé vzory- křížky, srdíčka, květiny, stromky či větvičky s lístky apod. Šnura se vždy ovinula jednou nebo dvakrát kolem čepce a v týle se uvázala na mašli se dvěma „křidlama,“ jimž se také říkalo „putliny.“ V Čechách pro ně existuje označení „holubička s perutí.“
Hedvábné pentle Kromě tylu a tylových čepců přinesl technický pokrok slezskému kroji také hedvábné pentle, jimž se lidově rovněž říkalo „šnury.“ Nejstarší pentle byly užší, prosté a jednobarevné, postupně se však stávaly širšími, delšími a pestřejšími co do bohatosti vzorů. Zkrášlovaly a zpestřovaly kroj. Kupovány byly tak, aby barva a vzor byly v souladu s krojem. Používanými barvami byla tmavočervená, světlečervená, žlutá, modrá, fialová a zelená. Pentle, které nosily svobodné dívky byly naopak prostší, sice různobarevné, ale světlejších odstínů a bez vetkaných vzorů.