Sebekultivace letním statementem
Každý správný čtyřicátník má už jistě zasazený strom, postavený dům a zplozeného syna nebo dcerku. Jistou malou část společnosti tyto činnosti přeci jenom zcela neuspokojí a nastává tak kardinální otázka, co se zbývajícím časem, který nám možná ještě zbývá.
Zdánlivě obtížnou, ale možnou letní kratochvílí, která se v čase dovolených nabízí, je vytvořit si vlastní obor - disciplínu, nebo souborvýpovědí k určitému tématu nám blízkému - tedy diskurz toho, okolo čeho jsme jen dosud opatrně našlapovali.
Vážně: Proč vlastně nesepsat naši tvůrčí osobní pozici, nebo chcete-li souhrn našich zkušeností do více či méně srozumitelného názoru na věc?
Před více než 75 roky teoretický fyzik Erwin Schrödinger napsal, že nejen jasně cítíme materiál (maso vědění) k propojení všeho poznaného v jednolitý celek, ale na druhé straně víme, že je už pro nás téměř nemožné, aby mysl jednotlivce plně ovládla víc než malou specializovanou část zmíněného celku. Erwin neviděl jiného úniku z tohoto dilematu (nemá-li být navěky ztracen náš skutečný cíl), než že se někteří z nás směle pustí do syntéz faktů a výroby diskurzů, riskujíce přitom, že se zesměšní
Na druhou stranu nejen časopis Journal of Evolutionary Psychology tvrdí, že zdravá sebeironie výrazně zvýšuje náš sexappel a je tím nejvíce přitažlivým druhem humoru.
Druhým rizikem, které v tomto případě podstupujeme je, že náš osobní statement jednoduše zapadne a nebude mít tak výrazný dopad na celoplanetární alianci nám blízké společenské skupiny dalších tvůrců. A to je - upřímně řečeno - riziko dost zanedbatelné, také vzhledem k našemu standartně promarněnému času na Facebooku, nebo Netflixu.
Naše tvůrčí činnost obecně, je poměrně složitým procesem, při kterém se uplatňují především kognitivní procesy (představy, paměť, myšlení atd.), psychické stavy (emoce), psychické vlastnosti (motivace, vlastnosti, schopnosti). Podle psychologa a ekonoma
Grahama Wallase lze tvůrčí proces rozdělil do čtyř návazných fází a to: Přípravy, inkubace - zrání, iluminace a evaluace. Během přípravné / analytické fáze dochází k
pojmenování, analyzování a zpracování situace, kdy hlavní roli hraje spíše logika a teprve následně se do procesu zapojuje intuice. Dále získává tvůrce od problému odstup a v mysli zpracovává data (nechává je „vyzrát“). Problém se přesouvá do podvědomí, kde
probíhá hledání řešení a jeho analýza. Vznikají nekonkrétní nápady a myšlenky. Jde o stav napětí, vnitřní nervozity, soustředěnosti, současně fantazie a emocí. Následují fáze třetí – tedy iluminace (tvůrce přestává být hledajícím a stává se navrhovatelem a realizátorem). Závěrečná evaluace (verifikace) je pak onou vyšší dívčí školou kreativity.
Neurolog František Koukolík pak právě k tomuto dodává, že řada vlastností charakteristických pro tvořivost je nám hodně nepříjemných. Tvořivou osobnost totiž často charakterizuje nejen otevřenost, pečlivost, nekonvenčnost, či nápaditost. Časté je i nepřátelské chování v podobě impulzivity, dominance, ctižádosti, objevují se také asociální rysy. Už se trochu poznáváte..?
Jako závažný historický omyl stran úvah o tvořivosti, se pak jeví (zažraná) představa chudého a rozervaného tvůrce – umělce – génia. Je to přesně naopak. Tvořivost v nás si ráda dává na čas, vyžaduje dostatek finančních prostředků a třeba i hlubokého spánku. Sociální vztahy a různé formy pozemské lásky jsou pak sice zásadní pro naši krátkodobou / aktuální duševní pohodu, ale nijak výrazně nezvyšují šanci na vznik soustředěného tvůrčího statementu
Realita naší dlouhodobé paměti a podvědomí je nemilosrdná a může nás nadobro diskvalifikovat. Ano – je to tak: Průběžné štěstí a ukotvenost naší kreativní duše (rozuměj zdravé sebevědomí) opravdu přímo odpovídá prožitému dobrému dětství.
Dětem se sice ubližovalo od vzniku celého lidského rodu, přesto jsou veřejnost i různí odborníci stále více ohromeni trvalými dopady tohoto (bohužel) běžného jevu na dospělou osobnost Onen dospělý člověk není vlastně rozumná bytost která má emoce, ale emocionální bytost která občas myslí.
A zastrčené emoce - podhoubí zásadních trvalých vjemů - opravdu většinou vznikají hodně brzy: U pozorování pulců v potoce s kamarády z vesnice, nebo radosti, že si přišel (střízlivý) otec s námi konečně zahrát hokej bez bruslí na zamrzlý rybník.
Poslední zádrhelem před vytvořením statementu, který svět ještě neviděl, může
být kritické myšlení (či přímo neposlušnost) v určité oblasti našeho tvůrčího zájmu.
Ti poslušní a méně výrazní z nás, volící proveditelné a obecně prospěšné cesty – jsou
až automaticky odměnováni sociálními výhodami většinové společnosti. Proces výběru
tak nejednou vypleje zajímavé lidi s vysokou mírou představivosti. Výsledkem jsou známé
obrovské žluté lány zavedených pravd, bez osobní invence.
Na druhou stranu jakákoli kritika (kritické myšlení) je jistojistě kontraproduktivní, není-li podloženo opravdu dobrými znalostmi. Intelektuální pokora nejen u čtyřicátníků není nadbytečné slovo, což platí dvojnásob při tvorbě legislativních a normotvorných dokumentací (i právníci často dnes volají po odborném black-outu svého oboru).
To ale není případ našeho letního statementu! Ten může vést nejen k nové disciplíně, ale i kultivaci prostředí kolem nás, či sebe-kultivaci.
Ta sebe-kultivace je cestou k přeměně vlastní osobnosti, jejímž důsledkem pak různě chápeme naši moc nad vnějším světem. Moc nad světem může mít politický rozměr a směřovat k nápravě společnosti, nebo může být spíše akcentován nadlidský rozměr kultivované lidské osobnosti. Tedy moc nad světem ve smyslu ovládnutí základních fyzikálních parametrů skutečnosti (nadlidské vědění, neomezenost limitů prostoru a času) Nejzazším cílem sebekultivace je pak radikální rozměr nápravy světa (nastolení dokonalého Řádu).
Nejen geopolitické změny současného světa a jistá nasycenost ze „střední doby konzumní“ vede dnes právě tvůrčí duše do více aktivistických a politických poloh.
Záměr tohoto textu však nesměřuje přímo na barikády – ať už zelené nebo virtuální, ale opravdu do centra zájmu každého z nás. Bez rozdílu příslušnosti k pojmenované generaci (X, Y, Z).
I vznik něčeho (zdánlivě) tak osobního jako je vlastní statement, má svá pravidla, sloužící k hlavně k tomu, abychom neskončili jako odborníci jednoho výkřiku, nebo – ještě hůře - průměrného nápadu. A mohli případně dále směřovat k novému oboru / diskurzu.
Například v uměleckém a architektonickém prostředí je nejvíce běžný spíše krátký statement do 100 až 500 slov, který je ale třeba pravidelně aktualizovat po celou dobu naší tvůrčí kariéry. Výhodné je pokud součástí textu je i vztah naší polohy k dějinám nějakého už zavedeného oboru nebo stylu
V letní atmosféře se pak může snadno stát, že sebekultivační statement dostane (většinou nad ránem) podobu červeně manifestační, kterou tak tak unese papír. Manifest – tedy zjevný nebo nápadný text pak má na rozdíl od statementu víc slavnostní nebo mimořádný rozměr. V tomto ohledu je výchozí statement vlastně manifestem běžného dne
Závěrem tohoto rádoby motivačního listu, lze zmínit myšlenky připisované známému asketovi a mystiku - Izáku z Ninive, který řekl už v sedmém století, že mnozí lidé vykonali velké skutky, učinili nemálo divů a přivedli řadu lidí k Bohu, protože jejich skutky vyvolávaly úžas. Posléze ale právě ti, kteří zachránili tolik ostatních, sami padli.
Zatímco ostatním dávali život, sami pro sebe si obstarávali smrt, protože se projevoval velký rozpor mezi tím, co hlásali, a tím, jak žili. Nevěnovali pozornost své vlastní sebekultivaci a ihned se vrhli do názorového vlnobití světa, aby pečovali o duše ostatních
Možná je to náhoda, ale tento text byl dokončen na Letnice roku 2022 – tedy na církevní svátek seslání Ducha svatého. Pokud přijmeme Knihu knih jako jistý etalon naší kultury, potom čteme že právě Duch svatý uzdravuje ze dvou smrtelných nemocí - stresu a rutiny. Ty mají ochromující a rozkladné účinky - jsou průběžnou paralýzou všeho tvůrčího a jednotícího a hlavně vedou k osamocenosti a prázdnotě.
Přiznejme tedy Své inspirativní zdroje, jděme přímo k meritu věci Kultivujme své zájmy a popisujme nové obory a povolání, sledujme i slepé cesty – to vše autenticky a bez nutných zábran. Nečekejme.
Na další naše životní rutinu a osamocenost stejně totiž brzy dojde.
Pozn.: Tento text byl psán záměrně jako sebekultivační test schopnosti jednoho přespříliš profilovaného čtyřicetiletého urbanisty a výtvarníka na okamžik vypadnout ze Své komfortní odborné zóny. A bolelo to.
Jan Trejbal -