Šumava - člověk a krajina by Jan Vybíral

Šumava - člověk a krajina Diplomová práce Jan Vybíral

UMPRUM Architektura II 2013/2014 Prof. Ing. arch. Ivan Kroupa, Ing. arch. Jana Moravcová

obsah

kategorie 1

kategorie 2

kategorie 3

kategorie 4

kategorie 5

2 3 4 5 7 9 11 12

obsah anotace úvod historie - vývoj a osídlení změny struktur osídlení průběh práce závěr kategorie

13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60

Dolní Zelená Hora Dolní Ždánidla Formberg Horní Borková Huťský dvůr Račín Staré Hutě Zadní Zvonková Malý Bor Polka Samoty Stará Hůrka Výhledy Zhůří Bučina Flusárna Gruberg Horky Horní Dolní Cazov Horní Světlé Hory Horní Ždánidla Hůrka Kamenná Hlava Knížecí Pláně Nová Studnice Pomezí Prostřední Paště Pustina Skelná Stodůlky (Scheurek) Zadní Paště Zelenohorská Huť Zlatá Studna Františkov papírna Gerlova pila Horská Kvilda Pila Knížecí pila Paulusova pila Stögbauerova a Přibilova pila Strunzova pila Kvilda Václavíkova pila Zadní Chalupy Březová Lada Nová Hůrka Nové Údolí Stodůlky Velký Bor Vchynice-Tetov

61 62 63 64

Vysoké Lávky Uhlíkov Zhůří u Rejnštejna Frauenthal

66 67 68 69 70 71 72 76

Šumava v roce 1950 Šumava v roce 2014 situace - vybraná oblast situace - Frauenthal axonometrie - širší oblast axonometrie - Frauenthal výkresová dokumentace M 1:500 vizualizace

anotace Osidlování Šumavy znamenalo náročný, vyčerpávající a velmi pomalý proces pronikání lidí do nedotčené a kompletně zarostlé krajiny. Trvalo téměř tisíc let, než bylo území poměrně souvisle osídleno. Nejdříve v nižších polohách vznikají první osady, dále území protínají obchodní stezky, těží se železná ruda, rozvíjí se sklářství, těží se dřevo, rozrůstají se pastviny a pole. Dochází k pomalému postupování hlouběji do lesů. Horské oblasti zaujímají převážně Němci a Češi se soustřeďují v podhůří. V kontextu celého historického vývoje znamenají 50. léta zásadní změny. Dojde k téměř totálnímu vymazání lidské přítomnosti, které s sebou nese sociální rozvrácení patrné do dneška. Většina obyvatel byla vyhnána a zanechala po sobě jen prázdné plochy, dříve složitě uzpůsobené k životu. Násilným odtržením lidí od krajiny a následnou transformací v přísně chráněný národní park byly přerušeny a znemožněny možnosti přirozeného hospodaření. Výsledkem je dnešní palčivý nedostatek lokálních pracovních příležitostí a postupný odliv obyvatel. Fragmenty bezlesých otevřených prostorů mají dnes zásadní význam pro krajinu jako takovou. Příroda je však neúprosná. Pomalu ale jistě se opět rozrůstá. Je třeba udržet prostorová uvolnění, jež vznikala postupnými snahami o přirozené soužití s daným prostředím. Les jako přirozený přírodní proces, pokrývající krajinu pozitivní masou. Člověk ji redukuje pro své životní potřeby. Vytváří tak negativy, prázdné plochy. Vzniká rovnováha plného a prázdného, jejíž vyvažování lze popsat jako princip celého dosavadního historického vývoje.

úvod Při výběru tématu mé diplomové práce jsem přemýšlel, k čemu se chci vyjádřit, k čemu mám vztah, kam se rád vracím a kde je nutno řešit nějaké problémy. Dospěl jsem k názoru, že moje podmínky splňuje oblast celé Šumavy. Pamatuji si, jak mě jako dítě fascinovala místa, kde člověk nechápe, proč rostou rozkvetlé ovocné stromy uprostřed jehličnatého lesa. Ovocný sad vytržený z kontextu a přenesený sem do lesa. Nechápe, proč vidí skrumáže kamenů, které očividně neleží takto náhodně. Nechápe, jak mohou být najednou uprostřed hlubokého lesa tak širé a otevřené prostory. Jsou to jakási torza forem minulých osídlení, kde člověk jen tuší lidskou přítomnost a bývalý rozměr těchto prostorů, které se pomalu prolínají s rozrůstající se přírodou. Stejně jako u antické sochy člověk vidí jen část nohy ale zároveň tuší celek. Během tohoto tušení vzniká v naší mysli jisté napětí, napětí z prázdna, které kdysi bylo naplněno. Mojí hlavní motivací tedy bylo vyjádřit se k těmto prostorům, aniž bych na začátku dále věděl, kam bude moje práce směřovat. Jako téma jsem proto ponechal oblast Šumavy v celé její šíři. Zaměřil jsem se na hledání historicky jasných kontur plného a prázdného. Zkoumání urbanistických struktur a jejich fatálních změn v průběhu času. Na uvažování o možnostech logických impulzů - tvoření pracovních příležitostí pro udržení populace na Šumavě. A nakonec navržení forem budoucího vývoje vylidňující se horské krajiny.

historie - vývoj a osídlení Na sklonku poslední doby ledové a ještě dlouho potom byla Šumava otevřená, bezlesá krajina. Šumavská krajina se postupně zalesňovala tak, jak se pomalu v dalších obdobích měnil charakter klimatu a přírodní podmínky umožňovaly stále větší rozvoj lesa. Tento vývoj dospěl až do vrcholné fáze, v níž takřka celé území, jak v horách, tak v přilehlém podhůří, pokrýval les. Člověk tehdy ještě zdejší krajinu neobýval, jen zcela nevýznamným způsobem ovlivňoval pouze nižší, obvodové části území. První souvislejší osídlení vytvořili Slované v 7. a 8. stolení. Dochází k pomalému pronikání hlouběji do lesů, kam ještě možná nikdo nikdy nevkročil. Pravděpodobně v 11. století nabývají ekonomického významu obchodní stezky - tzv. Zlaté stezky z Čech do Německa a kolem nich vznikají tržní střediska. Do nitra hvozdů pronikají zatím jen hledači zlata. Také významnější rozvoj těžby rud byl soustředěn hlavně do nižších poloh. S vrcholným středověkem je v západní části NP spojen i počátek specifické kultury Králováků, kteří získali jako jedni z prvních osadníků zvláštní privilegia a sídlili v samostatných dvorcích umístěných uprostřed často velkých pozemků k nim náležících. V této době se však jejich hospodaření v krajině ještě výrazněji neprojevovalo. V 16. století pokračuje rozvoj těžby rud a výrazněji nastupuje i sklářství. Sklárny potřebovaly mnoho pracovních sil, dochází tedy k zakládání nových a růstu stávajících sídel a dalšímu odlesňování kvůli palivovému dřevu. Významnější nárůst osídlení na samotném území dnešního NP začal tedy až v druhé polovině a především koncem 17. století, a to převážně německým obyvatelstvem z Bavorska a Rakouska. V průběhu 17. století také začíná docházet k předávání doposud královského území do –šlechtických rukou. Během 18. století postupovalo odlesňování spojené s následným osidlováním stále do vyšších poloh. Sklářství dosáhlo svého vrcholu a tím pádem i jeho poptávka po dřevě. Na místě vyklučených lesů vznikaly pastviny a s růstem původně sklářských, později i dřevařských vsí rostla i jejich obhospodařovaná plužina – základ dnešního sekundárního bezlesí.

Ve zbylých lesních porostech se kvůli preferenci buku při těžbě a lesní pastvě dobytka částečně měnila dřevinná skladba. V polovině 18. století byl nedostatek dřeva v rakouské monarchii velmi výrazný, a proto byl vídeňskou vládou v roce 1754 přijat první lesní zákon. V této době již na Schwarzenberských panstvích umělá obnova lesních porostů probíhala, bohužel však především žádanějším smrkem, a to i cizího původu – postupně tak začaly vznikat méně stabilní monokultury. Především kvůli špatné dostupnosti však na Šumavě stále zůstávaly rozlehlé plochy nedotčených horských pralesů. Protože plavení dříví bylo nejvýhodnějším způsobem jeho dopravy, začaly být budovány plavební kanály (Schwarzenberský 178993, dokončen 1822 a Vchynicko-Tetovský 1799-1801), umožňující odvézt vytěžené dřevo i z dříve nedostupných nejvyšších poloh nebo izolovaných lokalit (nesplavnost Vydry). V druhé polovině 18. století a na začátku 19. století byla kolonizace Šumavy v podstatě dovršena a výrazněji se již sídelní struktura do II. světové války neměnila. Během 19. století těžba palivového dřeva vzhledem k průmyslovému využití kamenného uhlí klesala. Dočasné oživení dřevařství nastalo po větrných smrštích 1868-1870 a následné kůrovcové kalamitě. Svůj význam pro obživu místních obyvatel si stálé drželo sklářství a až do konce 19. století přetrvávalo i domácí tkalcovství. Len byl totiž jednou z mála plodin, které se dařilo i v drsných podmínkách Šumavy. Důležitým zdrojem příjmů obyvatel byla stále i pastva dobytka. I proto byly v druhé polovině století definitivně vyhubeny velké šelmy – medvěd, vlk i rys. Velkou část území dnešního NP tak tvořila obhospodařovaná lesozemědělská kulturní krajina. Do konce 19. století spadá i počátek organizované turistiky na Šumavě. Zlomem ve vývoji krajiny v řešeném území byla II. světová válka. Nejdříve pomnichovský nucený odchod české menšiny a po roce 1945 především odsun zcela převládajícího německého obyvatelstva znamenal zásadní změnu v obhospodařování krajiny. Poválečné dosídlení nebylo v podstatě úspěšné. Řada nově příchozích pouze

historie - vývoj a osídlení vyrabovala opuštěné domy a zase odešla. Již v této době dochází k zásadní redukci orné půdy. Řada ploch je také zalesňována nebo ponechána ladem. Na opuštěných pozemcích započal renaturalizační proces postupné sukcese lesa. Ještě větší vylidnění krajiny na území dnešního NP způsobilo vytvoření nepropustné vojensky střežené pohraniční zóny a zřízení Vojenského výcvikového prostoru Dobrá voda v roce 1952. Vzniká tak fenomén opuštěné krajiny. Zmizely domy, prostory po lidech vymýcené v lesích zůstaly. Z některých vesnic si armáda udělala střelnice, jiné rovnou srovnala se zemí. Velké území bylo v podstatě zbaveno lidské přítomnosti a často i jejího přímého vlivu, což bylo spolu s čtyřicetiletým obdobím izolace většiny území dnešního NP pro vývoj charakteru krajiny velmi

významné. Velké části plužin však zůstaly i v hraničním pásmu nadále obhospodařovány v jejich původní prostorové struktuře. I na Šumavě však dochází od 50. let ke kolektivizaci zemědělství a s ním spojeným scelováním pozemků a ničení historické struktury plužiny. Po revoluci byla vyhlášena Biosférická rezervace Šumava - ponechání většiny prostoru Šumavy přírodním procesům. V tento okamžik začínají spory o ochranu přírody, které jsou aktuální až do dnešních dnů a zřejmě ještě dlouho budou předmětem sporů dvou základních názorových táborů. Jedna strana chce krajinu zcela ponechat přírodě, druhá jí chce hospodářsky využívat. Názorový kompromis neboli rovnováha lesního pozitiva a negativa, která dlouhá století na Šumavě existovala se tak zdá být v nedohlednu.

změny struktur osídlení Urbanistické struktury Ze srovnání změn stavu šumavské krajiny a sídel za posledních 60 let vyplývají následující skutečnosti. V dobách, kdy zde osídlení eskalovalo, byla Šumava až 19 krát více osídlená než dnes a rozkládalo se zde o 60% více bezlesých ploch. Před násilným uzavřením státních hranic a organizovanou likvidací desítek vesnic byly tyto hodnoty stále řádově vyšší. Byl to důsledek několikasetletého přirozeného lidského snažení a živobytí v drsných místních podmínkách. Lesy, sídla a pole byly v rovnováze. Lidé zde existovali v celoživotním sepětí s krajinou. Věděli, jaké jsou jejich zdroje a tak s nimi také hospodařili a obnovovali je. Vytvořila se přirozená struktura sídel, která téměř souvisle pokryla horskou krajinu. Jednalo se o rozvolněné a rovnoměrné systémy zástavby. Do dnešní doby se dochovaly zejména jen větší sídla, která se často nepřirozeně rozrůstají jak urbanisticky, tak z hlediska forem konkrétních domů. Nejhorší příklady se udály v rámci kolektivizace zemědělství a po revoluci v 90. letech. Domy navazují na dlouhodobě ověřené struktury cest jen sporadicky. Formálně se sice odkazují na tradiční tvary, protože je jim to nakazováno systémem zásad. Výsledky jsou ale často zcestné. Tento jev lze popsat jako “scuknutí“ rozvolněných sídel na několik málo center. Dochází tedy k tomu, že v současné době je krajina horského charakteru osídlena jinak než je jí “vlastní”. Jedná se však o obecný jev ve vývoji urbanismu, který není charakteristický jen pro horské oblasti. Tato skutečnost souvisí s proměnou

metodiky hospodaření v krajině. Došlo k posunu od obhospodařování individuálními jedinci ke spravování většími zemědělskými spolky. Jednotlivci měli, ať už přenesenou nebo osobní zodpovědnost nad konkrétním úsekem země. Dále tyto změny souvisejí s industrializací (dopravní infrastruktura, elektrifikace, rozvoj průmyslu) a scelováním pozemků. Abych se vyhnul přílišným generalizacím, nechám načaté téma pro další zkoumání. Lze tedy spekulovat, zdali by krajina, která byla nuceně vysídlená, doznala stejných změn z hlediska shlukování sídel, jako krajina násilnými zásahy nepoznamenaná. Socioekonomické struktury Horské oblasti ve vyšších polohách byly v našem prostředí osídleny téměř výhradně Němci, kteří si uměli lépe poradit s krutými životními podmínkami. Důležité však je, že národní identita pro Čechy ani Němce nebyla stěžejní otázkou. Jejich společnou identitou byla hlavně krajina jako taková. Docházelo k efektu jisté odtrženosti od okolního světa a zároveň sounáležitosti. Čas zde plynul trochu jinak než ve vnitrozemí. Pohraničí mělo svou ekonomickou autonomii díky tomu, že vysílalo impulsy do vnitrozemí a dokonce celého okolního světa. Jednalo se o sklárny, papírny nebo dřevozpracující průmysl - hospodářství založené na lokálních surovinách. Do budoucna je nutné, aby lokalita znova začala těžit z místních zdrojů. Oblast se ale nesmí uzavřít do sebe. Vždy zůstane okrajovou částí země a nebude pouhým zbytkem celku, pouze pokud se

změny struktur osídlení jí podaří uchovat svou jedinečnost a autonomii. Nutno si uvědomit, že čtyřicetiletým uzavřením hranic a vyhnáním obyvatel byl přerušen vývoj tradičních řemesel a způsobů obživy typických pro danou oblast. Na druhou stranu stejně jako v případě urbanistického vývoje lze pouze spekulovat, zda by se tradiční způsoby obživy v reakci na ekonomické změny transformovaly nebo by zcela zanikly. Po revoluci se situace místního hospodářství logicky zlepšila. Prudký nárůst turismu v začátku 90. let sice způsobil jistou vzpruhu, ale v posledních letech tento nárůst výrazně stagnuje. Cenově se Šumava vyrovnala německé části, která stále disponuje znatelně kvalitnějším zázemím, což má za následek odliv turistů z české části Šumavy do německé. Dalším faktem je, že místní obyvatelstvo se z velké části není schopné adaptovat na sektor služeb nebo nemá prostředky na jeho provozování. Nehledě na to, že turismus oblast do jisté míry spíše vykořisťuje, než jí prospívá.

Dřevozpracující průmysl představuje nejen v kontextu celé České republiky ohromný potenciál, který však naráží jednak na politiku národního parku ale hlavně není schopný konkurovat velkým zahraničním firmám, které dřevo zpracovávají za ceny, kterých malé místní pily nejsou schopny dosáhnout. Dalším možným potenciálem je rozšíření pastevectví a prodej místních kvalitních surovin, po kterých v současné době vzrůstá poptávka. Rovněž není vyloučen rostoucí zájem o bydlení v přírodě a o ekonomickou soběstačnost. Faktem zůstává, že současné obyvatelstvo je nuceno stěhovat se a dojíždět za prací do nejbližších měst. Kvalitě života místních by prospělo, kdyby v lokalitách, odkud pocházejí, existovalo více pracovních příležitostí nezakládajících se pouze na turismu.

průběh práce Jak už jsem zmínil v úvodu, prvotním impulsem pro mě byla místa po zaniklých vesnicích a jejich atmosféra. Mnoho z nich jsem navštívil již v minulosti a další jsem prošel během několikadenního putování po Šumavě letos na podzim. Během podzimu jsem také mluvil s několika místními. Zmínil bych starostu Modravy Antonína Schuberta, dnes již minulého ředitele NP Šumava Jiřího Mánka, bývalého předsedu svazu šumavských obcí Františka Nyklese nebo pamětníky Eduarda Honese a Emila Kintzla. Z rozhovorů vzniklo několik hodin audio záznamu a hlavně jsem získal různé názory na komplexní problematiku Šumavy. Z počátku jsem se zaměřoval spíše na to, jak se vyrovnat s historickými událostmi, které tak krutě zasáhly místní obyvatelstvo potažmo celou oblast. Uvažoval jsem o různých formách pomníků odsunu nebo Železné opony. Jak ale člověk chodí po těchto opuštěných místech, přestává mít pocit, že by zde mělo vznikat něco zaobírající se historií. Hlavní problém jsem začal spatřovat v sukcesi, tedy v zarůstání dříve prázdných útvarů v lesích. Zdálo se mi jako ohromná škoda tyto unikátní prostory nechávat zarůst. Nejsou tak důležité jen z historického hlediska. Mají význam i jako prázdné pomlky obklopené neprostupným lesem, odkud je možné pozorovat okolní krajinu. Na Šumavě obecně velice silně působí neprostupnost lesa a často vzbuzuje až pocit úzkosti. Proto je člověk vždy rád, když se konečně ocitne v otevřeném prostoru. Největší uctění památky bývalých vesnic a lidí, kteří tam žili, jsem začal spatřovat ve vymýcení těchto míst do původních rozměrů a nechat je působit jen v jejich rozlehlosti. Na některých místech to tak přirozeně funguje již dnes. Prázdné louky jsou rovněž domovem široké škály vzácných druhů rostlin. Zůstává zde však problém, kdo bude tyto louky udržovat a také jaký by s tímto přístupem byl výstup mojí diplomové práce. Po rozhovorech s místními lidmi a studováním socioekonomických analýz jsem nabyl dojmu, že hlavním problémem celé Šumavy je odliv obyvatel způsobený zejména stěhováním lidí za prací do větších měst, jak je tomu ve většině českých pohraničních oblastech.

Začal jsem tedy uvažovat více do budoucnosti než do minulosti. Následovalo hledání adekvátní reakce v současném kontextu. Zvažoval jsem obnovení některé z mnoha zachovalých pil. Dřevařský průmysl však dnes probíhá v mnohonásobně větších pilách v podhůří, takže malá lokální pila by bohužel neměla velkou šanci jim konkurovat. Jako nejvíce rentabilní možnost se mi začala jevit zakládání nových statků na místech bývalých vesnic, které by se zaměřovaly zejména na pastevectví, ale těžily i z turismu. Tento koncept díky pastvě zároveň také přirozeně redukuje i míru zarůstání, podporuje ekonomickou autonomii oblasti, jedná se o tradiční způsob obživy a podporuje obnovu rovnoměrnějšího osídlení celé oblasti. Souběžně jsem si vypracoval katalog 52 zaniklých vesnic, které jsem rozdělil do pěti kategorií (1/ nechat zarůst, 2/ nechat, ale udržovat bezlesí, 3/ udržovat bezlesí + jednotlivá stavba, 4/ průmyslová stavba, 5/ možnost osídlení) podle těchto kritérií: míra zarůstání, dochování struktury, přítomnost domů, stopy lidí, napojení na okolí, průmyslový potenciál, zemědělský potenciál, turistický potenciál. Ke katalogu vznikly 2 mapy celé Šumavy (stav 1950 a 2014) zachycující polohu těchto lokalit a zároveň ukazující změnu rozlohy lesů a změnu míry osídlení. Do současné mapy jsem zakreslil oblasti, které připadají v úvahu pro nové osídlení. Vybral jsem si jednu z nich tvořenou čtyřmi bývalými vesnicemi – Vysoké Lávky, Stodůlky, Skelná a Frauenthal. Všechna místa jsem navštívil a vybral bývalý Frauenthal, který nejvíce odpovídal uvedeným kritériím. Frauenthal Bývalá ves Frauenthal se nachází v meandru říčky Křemelná poblíž hlavní silnice na Prášily zhruba v 800 m. n. m. Na přelomu 19. a 20. století zde stálo až 14 domů a 436 obyvatel, kteří se zaměřovali zejména na broušení a leštění zrcadel. Osídlení zcela zaniklo v 50. letech a stalo se součástí Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Prostor bývalé vsi se rozkládá na necelých 32 hektarech.

průběh práce Podél řeky je terén víceméně rovný a střední část se zvedá směrem k vrchu Kamenitý. Jsou zde stále patrné dvě hlavní cesty, na kterých stály v minulosti dva mosty na protilehlých stranách oblasti. Cesty i mosty lze snadno obnovit ve své původní poloze ve formě štětových cest, které jsou pro oblast typické, mají extrémně dlouhou trvanlivost a je lze je použít i pro občasnou automobilovou dopravu. Díky obnoveným mostům a cestám bude možné propojení okolních turistických tras skrz tuto oblast. Dále zde bylo původními obyvateli vykopáno několik vodních kanálů, které sloužily jako náhony k brusírnám a leštírnám. Ve 30. letech zde byla vybudována malá vodní elektrárna, která zásobovala i okolní obce. Oblast je jen mírně porostlá malými bučinami a evidentně je již dnes používána pro účely pastevectví. Z důvodu nepříznivých půdních a klimatických podmínek se zaměřuji právě na pastevectví, jemuž je určena většina plochy. Pouze na nejpříznivějším svahu oblasti je možné uvažovat o jabloňovém, slívovém nebo jeřabinovém sadu. Svůj zásah jsem situoval nad hranicí záplavové oblasti, kde logicky rovněž stály domy i v minulosti. Statek jsem umístil na plochu v návaznosti na hlavní křižovatku cest a zároveň na nejrovnější části terénu. Jedná se o polouzavřený hospodářský dvůr, kolem kterého jsou navrženy jednotlivé budovy. Nejblíže křižovatky se nachází dům pro místní obyvatele s hospodou, který je orientovaný na východ-západ. Stavba má dva vstupy – pro návštěvníky z křižovatky a parkoviště a pro domácí ze dvora. V prvním podlaží je koupelna, kuchyň, hospoda s krbem, technická místnost a schodiště do obytné části místních a do noclehárny pro hosty. V obytné části druhého podlaží jsou jednotlivé ložnice pro rodiče a pro děti. Z ložnice rodičů je možno vystoupat do podkrovní pracovny a na půdu. Na hlavní obytný dům navazuje stavba určenou pro zpracování mléka a výrobu sýrů. V prvním nadzemním podlaží probíhá proces zpracování mléka a výroby základního měkkého sýra, který může být následně přesunut do

podsklepené části objektu, kde jsou ideální podmínky pro dlouhodobé zrání. Podél jižní strany statku je situována stodola, která slouží k parkování zemědělských strojů, jako dílna a sklad. Vložené patro slouží jako sklad sena. Objekt je možné po celé jeho délce otevřít do dvora. Na severní straně statku se nachází objekt pro zvířata, jehož velikost je odvozena od počtu zvířat, která je možno pást na stanovené ploše pastvin. Objekt je rozdělen střední servisní chodbou pro jednoduché krmení a vyklízení. Na západním konci stavby jsou šatny, přípravna krmiv a silo, jehož schodišťovou částí lze vystoupat na horní plošinu, odkud je možné přehlídnout téměř všechny pastviny. Dále je objekt rozčleněn na jednotlivé kóje, které je však možné přestavovat podle aktuálních počtů různých druhů dobytka. Chov se zaměřuje na krávy, ovce a kozy. V severozápadním rohu statku je navržena malá vodní elektrárna, která leží na původním vodním kanále a zásobuje všechny okolní objekty elektrickou energií. Posledními objekty jsou dva domky, přičemž každý je určen pro jednu rodinu nebo i větší skupinu hostů. Do domků se vstupuje ze severní strany, která je jinak uzavřená. Celková orientace je na jih do sadu. V přízemní části je koupelna, kuchyň a sezení kolem krbu před velkým oknem. Ve druhém poschodí se nachází pouze šatna a spaní kolem krbu. Všechny stavby jsou navrženy jako dřevěné konstrukce na betonových základech v modulu 1800 nebo 3600 mm. Nosnou konstrukci domů určených pro lidi tvoří dřevěné panely v systému CLT (cross laminated timber). Na nosné konstrukci je tepelná izolace, následuje difúzně otevřená folie, provětrávaná mezera a druhotná konstrukce z prken v konstrukčním modulu budovy nesoucí fasádu z klasických šindelů. Konstrukce domu pro zvířata je ze smrkových trámů pobytých OSB deskami, následuje minimální izolace a opláštění rovněž šindeli. Konstrukce stodoly je obdobná, pouze bez izolace.

závěr Pro celou práci bylo nejdůležitější celou situaci správně popsat a následně z ní najít východisko. Domnívám se, že jsem situaci popsal definováním společného principu pro celou oblast a její historii. Popsání toho, co se tam pořád dokola odjakživa děje, a sice vyvažování plného a prázdného. Vyvažování pozitiva a negativa – lesa a louky. Popsání vzájemného vztahu člověka a krajiny, který se v historii dynamicky mění. Tento princip lze pozorovat ve všech měřítcích krajiny. V měřítku celého pohoří pozorujeme hrubý poměr prázdných a plných ploch, který vypovídá o celkovém stavu zalesněnosti a míře osídlení. V měřítku jednotlivých oblastí pozorujeme změny obrysů prázdných prostor hranic a změny propojenosti jednotlivých oblastí mezi sebou. V měřítku jednoho konkrétního osídlení pozorujeme změny vnitřní struktury prázdna – jednotlivé stromy. Následně bylo třeba racionálně zhodnotit potenciál všech lokalit. Rozdělit je do příslušných kategorií (1/ nechat zarůst, 2/ nechat, ale udržovat bezlesí, 3/ udržovat bezlesí + jednotlivá stavba, 4/ průmyslová stavba, 5/ možnost osídlení) podle těchto kritérií: míra zarůstání, dochování struktury, přítomnost domů, stopy

lidí, napojení na okolí, průmyslový potenciál, zemědělský potenciál, turistický potenciál. Ve výběru hrála roli i intuice. Vybíral jsem místa, které lépe znám a ta, která spíše snesou nějaký zásah (nevybíral jsem ta nejhezčí). Další krok vyžadoval stanovit si co s již popsanou situací udělat. Chtěl jsem dosáhnout konstruktivního záměru pro celý region, proto jsem následně hledal program pro 5. kategorii – nové osídlení. Bylo třeba nalézt společné charakteristiky vybraných lokalit, zohlednit potřeby regionu a na základě toho program určit. Společné charakteristiky: jsou to místa lidmi již v minulosti vybraná, příznivější terénní profil, zachovalá infrastruktura, vysoká nadmořská výška, nevhodné půdy pro pěstování, je tam hezky, dostatek pastvin. Jako nejvíce rentabilní možnost se tedy jeví zakládání nových statků na místech bývalých vesnic, které by se zaměřovaly zejména na pastevectví, ale těžily i z turismu. Tento koncept díky pastvě zároveň také přirozeně redukuje i míru zarůstání, podporuje ekonomickou autonomii oblasti, jedná se o tradiční způsob obživy a podporuje obnovu rovnoměrnějšího osídlení celé oblasti.

kategorie Katalog stručně představuje místa, kde stály zaniklé vesnice a rozděluje je do 5ti základních kategorií:

1/ nechat zarůst 2/ nechat, ale udržovat bezlesí 3/ udržovat bezlesí + jednotlivá stavba 4/ průmyslová stavba 5/ možnost osídlení Jednotlivá místa jsou rozděleny do kategorií podle následujících kritérií:

míra zarůstání dochování struktury přítomnost domů stopy lidí napojení na okolí průmyslový potenciál zemědělský potenciál turistický potenciál Každé kritérium má svou stupnici od 1 do 5: míra zarůstání

dochovalost struktury

přítomnost domů

stopy lidí

zcela zarostlo

zcela zachovalá

více domů

domy

zarostly 3/4

zachovalá z 3/4

1 dům

kaple

zarostla 1/2

zachovalá z 1/2

obvod. zdi

ruiny

zarostla 1/4

zachovalá z 1/4

základy, sklepy

prostor, cesty, stromy

původní rozsah

nezachovala se

nezachovaly se

nic

napojení na okolí

průmyslový potenciál

zemědělský potenciál, pastevectví

turistický potenciál

na velké silnici

ano

na malé silnici

cesta, poblíž silnice jen pěší cesta zaniklé cesty

Dolní Zelená Hora / Unter Grünberg období zániku: 1950 - 1960 důvod zániku: VVP Dobrá Voda současný stav: zničena zcela

1/ nechat zarůst

kritéria kategorií