Život a dílo Karla Maye

Život a dílo Karla Maye "Kolikrát jsme slyšeli, že mayovky patří k brakové literatuře, ve slovnících spisovatelů Karla Maye najdeme jen zřídka a přece jeho knihy učí tomu nejlepšímu: že čisté svědomí je nade všechno bohatství, že každá špatnost v sobě nese svůj trest, že všichni lidé mají stejnou cenu, ať mají jakoukoli barvu pleti a že odpuštění je více než pomsta. Knihy nejsou dobré či špatné podle toho, jak jsou napsané, ale podle toho, co v nás probouzejí. Když nic jiného, dá se s Karlem Mayem docela pohodlně a zadarmo procestovat kus světa."[1] Romány Karla Maye Vinnetou, Syn lovce medvědů nebo Poklad ve Stříbrném jezeře patří ke klasickým dílům dobrodružné literatury. Většina z nás celou řadu jeho románů četla, nebo přinejmenším známe filmy podle nich natočené, ale o autorovi samotném toho příliš nevíme.

Snad jen to, že si údajně všechno vymyslel, že kradl a dlouhá léta strávil ve vězení, že nikdy nenavštívil země, o kterých tak věrně psal ve svých románech. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z nejoblíbenějších a nejčastěji překládaných německých autorů, je to žalostně málo.

Karl May se narodil do nejhlubší bídy. Aby se jeho rodina nasytila, chodil jako chlapec prosit o slupky z brambor do vedlejšího hostince. Za krádež několika kusů šatstva, biliárových koulí či zabavení několika tolarů a stříbrných mincí v převleku policisty byl potrestán mnohem tvrději než zasloužil, přesto se dokázal vrátit na cestu spořádaného života. To v jeho době a zejména v jeho sociálním postavení nebylo zcela samozřejmé. Z autora šestákových kolportážních románů a krušnohorských venkovských příběhů se stal skvělý vypravěč nekonečných dobrodružství pro miliony čtenářů. Jeho knihy byly přijímány s bouřlivým ohlasem a o dvě desetiletí později stejně bouřlivě zatracovány pro svou údajnou morální závadnost. Byl vystavován veřejným urážkám a vláčen novinami. Závistivci a političtí odpůrci si vymýšleli bláznivé historky o náčelníkovi lupičů a neváhali vystavovat ve výkladních skříních soupisy jeho trestů. Ačkoli většina z těchto ostouzení byla soudními procesy odhalena jako lži, senzační tisková prohlášení nebyla opravena a různé pověsti kolují dodnes nejen v okolí jeho rodného Hohenstein-Ernstthalu, ale i u nás - stačí jen nahlédnout do českého tisku, kolik prostoru věnují novináři jeho deliktům a jak je zveličují. Smutné je, že se ani neobtěžují ověřit si fakta v dostupné zahraniční literatuře a pouze slepě kopírují mylné informace z dříve vydaných článků svých kolegů. Úkolem tohoto článku je uvést fakta na pravou míru a očistit tak jméno autora v očích nejširší veřejnosti.

Obecné povídání o díle Karla Maye Karl May byl velice plodným spisovatelem. Nejvíce prací uveřejnil především v různých novinách a časopisech, nezřídka pod řadou pseudonymů. May své příběhy často přepracovával a pod novým názvem nabízel k otištění také jiným nakladatelům. Značnou část příspěvků pak zahrnoval do svých pozdějších románů, vydaných knižně u nakladatele F.E. Fehsenfelda (např. novela Old Firehand tvoří část druhého svazku trilogie Vinnetou).

Spočítáme-li všechny dotisky a textové varianty povídek a příběhů, vycházejících v různých novinách a časopisech za spisovatelova života, dojdeme přibližně k 600 titulům.

V prvních letech po propuštění z waldheimského vězení (1874) psal především humoresky (Masopustní bláznění, Kousek starého Dessavana, Vlněný čert), historické povídky (Gitano, Tři polní maršálové), první dobrodružné příběhy (Old Firehand, Gum, Na Sibiř) a krušnohorské vesnické příběhy (Dukátový dvůr, Čertův sedlák, Samiel). Roku 1881 začal v katolickém týdeníku Deutscher Hausschatz vycházet orientální cyklus Giölgeda Padiśhanün (Ve stínu pádišáha), jeden z nejrozsáhlejších a nejoblíbenějších románů Karla Maye. V letech 1882-1888 napsal pro drážďanského nakladatele Münchmeyera pět rozsáhlých kolportážních románů. Obvykle se jedná o chvatně psané příběhy nevelké literární kvality, které vycházely v sešitech na pokračování a sloužily zejména k odreagování čtenářů.

Vůbec největších úspěchů dosáhl May s řadou výtečných románů pro mládež, patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: příběhy Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ nebo Černý mustang s hlavními postavami Vinnetouem, Old Shatterhandem, Samem Hawkensem, Martinem Baumannem, Tlustým Jemmym, Dlouhým Davym, Tetkou Drollovou, Hobble Frankem a mnoha dalšími, snad není třeba blíže představovat. Vtipně psaný román Červenomodrý Metuzalém líčí cestu studentů do Číny a poskytuje mnoho geografických a kulturně-historických informací o zemi, o níž tehdy německý průměrný čtenář věděl jen málo. Jednoznačně největší úspěchy slavil May s románovým cyklem Vinnetou.

Poslední Mayovo tvůrčí období je ohraničeno roky 1900-1912. Zážitky z velké orientální cesty (1899/1900), prožitý šok z konfrontace svých představ se skutečností i vleklé soudní spory měly velký vliv na Mayovu literární činnost. Jeho nynější práce jsou plné symboliky, náboženských a pacifistických myšlenek. Jeden z vůbec nejvýznamnějších literárních počinů Karla Maye je čtyřdílný román V říši stříbrného lva a na něj navazující dvoudílný román Ardistan a Džinistan, který se odehrává ve fiktivních orientálních zemích Sitaře, Ardistanu a Džinistanu. "Ardistan je bažinatá nížina, země nízkých a egoistických forem bytí, zatímco Džinistan je země slunečných hor, humanity a lásky k bližnímu."[1] Sitaře vládne tajemná kurdská princezna Marah Durimeh. Ta požádá Karu ben Nemsího, aby se svým přítelem Halefem Omarem vykonal v oblasti Ardistanu a Džinistanu jisté diplomatické poslání, které by pomohlo ukončit počínající válečný konflikt. May vyzývá k vítězstvím bez obětí a krveprolití, jeho pacifismus promlouvá v plné síle. Ačkoliv mnohé z jeho symbolických a alegorických prací nenašly u čtenářů odezvu (příp. zůstaly nepochopeny), dnes můžeme směle prohlásit, že patří k vrcholům spisovatelovy tvorby.

Základní motivy v díle Karla Maye Karl May byl bezpochyby skvělým vypravěčem, dokázal mistrně popisovat krajinu i zvyky národů (i když se při tom dopouštěl nepřesností) a do svých dialogů obratně vkládal cizojazyčná slova. Rozvíjel fantazii malých i velkých čtenářů, vyzýval k rasové snášenlivosti, mírovému řešení sporů a náboženské toleranci, nabádal k čestnému jednání, statečnosti, přátelství, obětavosti a odvaze, opakovaně se vyznával proti kolonialismu, otroctví a rasismu.

Přestože byl May obdařen nesmírnou mírou fantazie, nevyhnul se jisté schematičnosti: příběh obvykle začíná tím, že hrdina Old Shatterhand/Kara ben Nemsí se stane svědkem nebo přímo obětí nějakého hanebného zločinu. Společně se svými přáteli se rozhodne pachatele pronásledovat a předat spravedlnosti. Celé dny a noci putují pouští a prérií a hledají stopy.

Mnohdy je některý z jeho přátel díky vlastní neuváženosti zajat a Old Shatterhand/Kara ben Nemsí má pak plné ruce práce, aby ho z nebezpečí vysvobodil. Hlavní hrdina často objeví zločince bezstarostně tábořící v lese, nenápadně se k nim připlíží a většinou má to štěstí, že jejich rozhovor vyslechne právě ve chvíli, kdy tito spřádají další plány. Old Shatterhand/Kara ben Nemsí se pokouší jejich nekalé úmysly překazit a organizuje protiakce. Zločinci jsou obvykle zajati, ale aby děj mohl běžet dále, podaří se jim uniknout a pronásledování začíná nanovo. Pokud byli protivníci ke zločinu svedeni, nastává zpravidla uzavření míru za čestných podmínek, pokud se zatížili těžkou vinou, pak většinou přicházejí o svůj život.

Nikdy je však netrestá Old Shatterhand/Kara ben Nemsí - pachatelé umírají téměř vždy jen následkem vlastního selhání nebo nešťastnou náhodou. Protože lze často nadcházející událost předvídat, neokouzluje čtenáře ani tak napínavý děj, nýbrž je spíše fascinován spravedlivostí a statečností hrdinů, kteří jsou vystavováni stále novým nebezpečím a zkouškám schopností v dalekých exotických krajích.[2] May skutečně nelhal, když tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil. Sice ne v Orientu či Americe, nýbrž doma v rodném Německu nebo v Čechách, ale mnozí arabští šejkové, američtí zálesáci, súdánští otrokáři či prérijní lupiči jsou kopiemi skutečných osob, které žily v Mayově blízkosti. Jako příklad nám může posloužit kniha V zemi Mahdího: Kara ben Nemsí

se setkává s tureckým obchodníkem Murádem Násirem. Ten se ho pokouší získat pro své obchody a aby ho k sobě těsněji připoutal, nabízí mu ruku své sestry. Kara ben Nemsí ji ale odmítá a odhaluje, že Turek obchoduje s otroky... Kdo zná podrobněji Mayův život, rozpozná v Murádu Násirovi nakladatele Münchmeyera, který chtěl schopného redaktora oženit se svojí švagrovou Minnou Ey. Obchodem s otroky je pravděpodobně myšlen obchod s brakovou literaturou, kterou Münchmeyer vydával. Podobně zakódovaných zážitků najdeme v knihách Karla Maye celou řadu.

Literární pseudonymy Karla Maye Následující příspěvek seznamuje čtenáře s nejznámějšími pseudonymy Karla Maye. Autor je užíval v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století, kdy své příspěvky publikoval především v časopisech. Důvodů, které ho k tomu vedly, bylo více: někdy nechtěl sám sobě konkurovat, jindy si nepřál, aby bylo jeho jméno spojováno s romány nevalné literární úrovně, občas chtěl dodat příběhům nádech exotičnosti či jen zaimponovat osudové ženě svého života. V devadesátých letech zahrnul značnou část svých raných povídek do románů, které vycházely knižně u nakladatele Fehsenfelda a pseudonymita byla rázem porušena.

Mayův věhlas tím ale prozatím neutrpěl. Až o mnoho let později došlo k soudním sporům, když vyšlo najevo, že May, vážený a milovaný národní spisovatel, napsal kromě morálně nedotčených příběhů také laciné kolportážní romány "zobrazující nahotu a bujné tvary".

Tajemný Gisela První známé umělecké jméno Karla Maye je dodnes obestřeno rouškou tajemství. V roce 1876 vyšla u nakladatele Münchmeyera novela Leilet, kterou May později přepracoval a zařadil do románu Pouští jako kapitolu o Zenice. Jako autor této novely je uveden M. Gisela, přičemž není dodnes známo, zda se jedná o muže či ženu.

Dříve se badatelé domnívali, že písmeno "M" by mohlo být zkráceninou slova Madame.

Dalším pátráním však bylo zjištěno, že po celém Německu žije okolo půl tuctu rodin nesoucích příjmení Gisela a tak by mohlo být písmeno "M" spíše zkráceninou křestního jména neznámého rodu. Ovšem kterou osobou se May nechal inspirovat, zůstává dodnes záhadou.

Radostné chvíle s Emmou Pollmerovou Koncem roku 1877 přijal Karel May místo redaktora časopisu Frohe Stunden (Radostné chvíle) u nakladatele Bruna Radelliho. Své vlastní příspěvky (bylo jich celkem 12) tu zveřejnil částečně pod skutečným jménem, částečně pod pseudonymem Emma Pollmer, případně E. Pollmer. Pod tímto pseudonymem vyšly ve Frohe Stunden následující příběhy: • • • • • • •

Die Kriegskasse (Válečná pokladna) Aqua benedetta Ein Self-man (Selfman) Der Africander (Afrikánec) Vom Tode erstanden (Zmrtvýchvstání) Die Rache des Ehri (Ehriho Pomsta) Nach Sibirien (Na Sibiř)

Stejný pseudonym použil May ještě pro další dvě povídky vydané v časopise Weltspiegel Die drei Feldmarschalls (Tři polní maršálové) a Der Herrgottsengel (Boží anděl). Pseudonym používal May v letech 1877-1878 a pravděpodobně se tím ucházel o přízeň hohensteinské krasavice Emmy Pollmerové, s níž se i přes pozdější citové ochlazení oženil v roce 1880.

Mohlo jít také o dojemný pokus nechat slečnu přijít na chuť spisovatelství.

Karl Hohenthal Od roku 1879, po dobu zhruba čtyř let, užíval May příležitostně pseudonym Karl Hohenthal.

Jak již mnozí tuší, vznikl spojením názvů měst Hohenstein a Ernstthal, což jsou rodiště Emmy Pollmerové a Karla Maye. Pod tímto pseudonymem publikoval své příběhy v časopisech AllDeutschland! a Für alle Welt! Jedná se např. o povídky: • • • • • •

Die Universalerben (Univerzální dědicové) Ein Dichter (Básník) Der Giftheiner (Jedový smrťák) Der Pflaumendieb (Zloděj švestek) Der Scheerenschleifer (Brusič nůžek) Die Both Shatters (Dva Shatterové)

Záhadný Ernst von Linden Další Mayův pseudonym Ernst von Linden vznikl zhruba v téže době jako Karl Hohenthal a objevil se např. u povídek Ein Fürst des Schwindels (Kníže podvodu) a Robert Surcouf, zveřejněných v časopise Deutscher Hausschatz. Ernst von Linden (nebo také E. v. Linden) je krycí jméno, které nemá žádný vztah k osobě Karla Maye či jeho okolí. O jeho původu můžeme tedy jen spekulovat.

Působivý Latréaumont Pod pseudonymem Prinz Muhamêl Latréaumont zveřejnil Karel May pouze jedinou povídku: Tui Fanua (1880), která je variací příběhu Ehriho pomsta, vydaného o dva roky dříve pod pseudonymem Emma Pollmer v časopise Frohe Stunden. Jméno si May pravděpodobně vypůjčil z románu francouzského spisovatele Eugéna Suea Latréaumont (1837), v němž se jedna z postav jmenuje Jules Duhamel von Latréaumont.

Exotický Capitain Ramon Diaz de la Escosura Na podzim roku 1882 přijal May nabídku nakladatele Münchmeyera na dodání románu Waldröschen oder Die Rächerjagd rund um die Erde (Lesní růžička aneb Pronásledování kolem zeměkoule), který napsal pod pseudonymem Capitain Ramon Diaz de la Escosura.

Důvod užití pseudonymu byl prostý: May se zvolna stával váženým a milovaným spisovatelem a ze všeho nejméně potřeboval, aby se vědělo, že napsal laciný kolportážní román prošpikovaný milostnými pletkami. Badatelé se dnes domnívají, že předlohou pro vznik pseudonymu byly dvě postavy: • •

známý španělský politik a publicista Don Patricio de la Escosura (1807-1878) postava z Mayne Reidova románu The White Chief, nazývaná Don Ramon Diaz

O tom, že si May vypůjčil jméno Ramon Diaz právě z Mayne Reidova románu, svědčí několik indicií: Mayne Reid byl v 19. století jedním z nejčtenějších spisovatelů dobrodružné literatury a jeho dílo May zajisté znal. Mayne Reid prý sám sebe nazýval kapitánem, odtud tedy může pocházet zbývající část Mayova pseudonymu Capitain. Hlavními postavami Mayne Reidova románu jsou Carlos a Rosita; podobně pojmenoval své hrdiny (Karla Sternaua a Lesní růžičku) i Karel May, když se pohybovali na španělském území.

Ojedinělý P. van der Löwen V lednu 1887 vyšla v časopise Der Gute Kamerad kratičká povídka Ibn el 'amm, u níž byl jako autor uveden jakýsi P. van der Löwen. Tento pseudonym May už nikdy více nepoužil a nikdo dosud nebyl schopen vypátrat, jakým způsobem jméno vzniklo. Pseudonym patrně odkazuje na obsah příběhu, jehož ústředním tématem je útok lví smečky na karavanu. Že je autorem tohoto příběhu právě Karel May, dokazuje doklad o vystavení honoráře, nalezený v Mayově pozůstalosti.

Fonetická hříčka D. Jam Pod pseudonymem D. Jam vyšla rovněž pouze jediná povídka: Die Rache des Mormonen (Mormonova pomsta), otištěná v roce 1890 v časopise Illustrirte Romane aller Nationen. Část pseudonymu vznikla obrácením sledu písmen May. Co znamená písmeno "D" dosud badatelé s jistotou neurčili. Může se jednat o zkratku křestního jména neznámé osoby, o zkratku německého slova "Deckname" (v překladu "Krycí jméno") nebo jak někdo poznamenal D. Jam = May, D(rážďany).

Mezi další pseudonymy Karla Maye patří např. Hobble Frank, který May používal výhradně v časopise Der Gute Kamerad. Mimo to napsal řadu příběhů anonymně nebo (v případě kolportáže) s dovětkem "od autora" (např. Od autora Lesní růžičky).

Karel May – fakta nebo fikce?

Letos vzpomínáme 170. výročí narození Karla Maye a 100. výročí jeho smrti (*Ernsthall, 25. února 1842 – 30. března 1912, zemřel na nachlazení po přednášce ve Vídni). A také 111. výročí vydání třídílného románu Vinnetou Josefem Richardem Vilímkem. Mám to štěstí, že dědeček ho mému otci, tehdy devítiletému, koupil, a ten mi ho dal ke čtení, když mi bylo právě tolik. Odpověď na otázku „jak to s těmi Indiány bylo“ jsem hledal ve „Zlomeném šípu“ Elliota Arnolda, v knihách Václava Šolce, Miroslava Stingla a Josefa Opatrného. May mi vyčichl, stal se někým, kdo mi tuto otázku zcela jistě nezodpoví. Pak ale přišla doba informační dálnice. Začal jsem fakta vybírat, třídit a spojovat. A obrys děje, který mi pomalu rostl před očima, mně přivedl zpátky ke Karlu Mayovi.

Abych alespoň trochu splatil svůj dluh, připravil jsem ve výročním roce 2012 přednášku o věrohodnosti reálií a faktografie v americké sérii Mayových románů. A z osnovy přednášky vznikl tento článek.

Zahájím výrokem Mescalera, který mi namailoval, když jsem se podivoval nad tím, že radnice našeho milého sudetoněmeckého městečka se k propagaci přednášky stavěla vlažně: „May je u nás v očích jisté části veřejnosti považován za cosi podřadného, dětského, neseriozního…

V Německu už mají Maye za klasika a váží si ho, stejně jako ve Francii Dumase či Verna. Paradoxně filmové mayovky autora sice zpopularizovaly, ale zároveň mu udělaly medvědí službu, každý druhý dnes vnímá Maye a jeho dílo jako tyto filmy, totiž jako naivní dětskou romantiku, která se navíc už přežila a je odsouzena k postupnému zániku.“

A co vy, kteří jste na serveru karel-may.majerco.net poprvé? Také máte pro svého oblíbeného autora z dětství jen pohrdlivý úšklebek? Pokládáte Karla Maye za barona Prášila svého druhu? Psal přece o zemi, kde nebyl. Nebo jinak – je vám líto, že jste naletěli pohádkám, ale oceňujete, že ve Vás vyvolal hlubší zájem o problematiku amerického Západu? Pak je tento článek určen právě vám. Závěr Vás možná překvapí.

Postupně se budu zabývat těmito tématy: 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

Datumy a místa Osobnosti Názvy kmenů Řeč Struktura společenství a jeho ráz Toponyma a hydronyma (místní názvy a jména řek) Morálka a náboženství

1. Datumy a místa V knihách Karla Maye jsou odkazy na dobové události, natožpak nějaké datum, zřídkavé. Úvodní díl je postaven doprostřed občanské války (1861-1865), v dopisu čtenářce uvádí, že Vinnetou zemřel 2. září 1874. Reálnost příběhu, o níž čtenáře Karel May přesvědčuje, tím

ovšem dost utrpěla, neboť hrdinové by nestačili prožít tolik dobrodružství v tak krátké době.

Situaci Karel May ještě vyostřil pokusy časově vázat příběhy údaji jako „před 9 lety“ (honil Old Shatterhand padoucha Thomase Meltona – Supové Mexika I), nápis v sonorském dole z roku 1612 je asi 250 let starý – to prostě moc dohromady nehraje. Vždyť Old Shatterhand si po dobrodružství v Sonoře odpočinul 20 měsíců v Německu, pak se s Vinnetouem plaví do Afriky, v Anglii léčí Vinnetouův zánět jater, následují dobrodružství s Nijory a Mogollony.

Z lepšího soudku: v povídce Kutb, jejíž začátek se odehrává v Káhiře, je zmínka o mahdistickém povstání, které vypukne 9. září 1881, přesně podle skutečnosti. Další data jsou ve třetím díle Vinnetoua, kde May předesílá historii Yellowstoneského národního parku.

Dočteme se, že prof. Hayden se v roce 1871 vypraví do Yellowstone (Vinnetou III), o němž roku 1856 slyšel generál Warren fantastické zprávy, a Kongres USA pak v roce 1872 vyhlásí Národní park (tamtéž). Vše sedí naprosto přesně. Jediná další věc, která budí pochybnost, je provoz Jižní Pacifické dráhy za života Vinnetouova, ta poprvé vyjela ze San Francisca do arizonského Tucsonu roku 1880, a léta Páně 1881 dosáhla El Paso.

Tady odbočím: jakou to vlastně dráhu vyměřoval mladý Old Shatterhand počátkem let šedesátých? Pozor, nikdy netvrdil, že Jižní Pacifickou, a už vůbec ne severněji vedoucí Central and Union Pacific. Jdu do svého Vilímka: „Náš úsek ležel mezi Canadianem a Novým Mexikem“. Tomu nejblíže je dráha „Atchinson, Topeka and Santa Fé Railroad“ (ATSF), k jejímuž vybudování byla založena společnost roku 1859, přejmenovaná 1863. Trasa byla Kongresem Spojených Států schválena roku 1863, tedy těsně před (domnívám se) nebo těsně po předběžném vyměření (ještě jednou připomínám, že na rozdíl od filmu v knize Old Shatterhand měří, ale nestaví). Občanská válka stavbu zdržela, takže teprve 30. října 1868 se poprvé koplo do země v kansaské Topece. Důvodem stavby dráhy byl transport dobytka z Kansasu a zásobování Coloradských dolů potravinami a technikou s cílem na nich vydělat, protože hodně prosperovaly. Z další historie dráhy uvádím: 26. dubna 1869 jel vlak na prvním 10km úseku. 5. září 1872 dosáhl Dodge City, coloradské hranice pak 23. prosince 1873, coloradské město Pueblo 1. března 1876 (ale to byla odbočka na Ogden City, ne hlavní větev do Santa Fé), Ratonský průsmyk 7. prosince 1878. Zajímavé je, že datace vyměřování dobře odpovídá době, do níž May vkládá nástup mladého Old Shatterhanda coby surveyora s teodolity do prérie, totiž počátek šedesátých let. Dlouho jsem nemohl najít výše citovaný úsek, ale existoval. Vedl z texaského Panhandle přes Washburn do ALbuquerque, dokončen byl až půl století poté, co byl plánován a snad i vyměřen.

A zabili jsme dvě mouchy jednou ranou. Stavba železnice s provizorním, ne pravidelným, provozem tvoří i podstatnou část zápletky románu Černý mustang. Pokud se děj úvodních kapitol Černého mustanga odehrával na severovýchod od Raton Pass v Coloradu nebo Kansasu, pak by to Vinnetou ještě teoreticky stihl zažít, pokud by šlo opravdu jen o provizorní úsek se stavební dopravou, ale tak to v knížce vpodstatě je. Později se z ATSF stala severní větev Jižní Pacifické dráhy.

Divoký západ Karla Maye je doménou divoce žijících Indiánů, hraničářů, lovců, trapperů a zálesáků, to vše ve skutečnosti končilo 40. léty, zbyli jen lovci bisonů. 60. až 80. léta jsou léty podnikání, v krajině přibývá nových depotů, dolů, poštovních a dopravních služeb, vojenských pevností, jejich síť je mnohem hustší než by se z četby Karla Maye zdálo, dominují vládní agenti, důlní inženýři, geologové a prospektoři všeho druhu, vojáci, pošťáci, farmáři a pěstitelé. Mayovi Indiáni proti skutečnost také mnohem méně obchodují a vyměňují. Stranou mého zájmu nezůstal ani seznam apačských kmenů, kterým vládl Inčučuna a po jeho smrti Vinnetou. Nejblíže má seznamům, jejichž autory je dvojice znalců a přemožitelů Apačů, ale i mírotvorců José Cortése y Olarte a Antonia Cordery. Sepsán byl roku 1799 a ještě se k němu vrátím pro jeho důležitost. A když už zkoumáme reálie, také relativní nepřítomnost zadovek a opakovaček ve výzbroji ukazuje na pozdní 40. léta 19. století, která tak tvoří kulisu Mayovy americké řady.

2. Osobnosti Ve II. díle Vinnetoua Old Shatterhand uvádí, že právě v té době „admirál Farragut otevřel Mississippi pro severní státy“. Do děje je vpletena i známá historie Benito Juaréze, kterého chtěli mexičtí republikáni za presidenta , zatímco monarchisté si zvolili za císaře Maxmiliána z větve habsbursko-lotrinské. Existoval i tamtéž zmíněný generál Mejía, stejně jako Muhammad Ahmad-Mahdí, vůdce islámského povstání, a profesor Ferdinand Vandiveer Hayden opravdu organizoval expedici do Yellowstone, jak se může každý přesvědčit na stránkách http://memory.loc.gov/ammem/gmdhtml/yehtml/yeabout.html .

Koho jsem nenašel, je generál Jargas, osnovatel a oběť neúspěšného povstání, které monitoruje Old Shatterhand coby válečný zpravodaj v I. díle Supů Mexika. A co Vinnetou?

Pro zvukovou a rytmickou shodu bývá za jeho pravzor uváděn mescalerský Gian-na-the (Cadette). Ale proč vůbec si za ústředního hrdinu Karel May vybral Apače? Mezi jeho evropskými, zvláště francouzskými literárními předchůdci byli v kursu spíše Komančové.

Určující se Karlu Mayovi staly evropsko-indiánské koalice. Když si Francie, která intervenovala pro Maxmiliána proti Juarézovi vybrala za spojence Komanče, autor, který s použitím tohoto kmene v roli hrdiny koketoval, si z protifrancouzského cítění a tak trochu z trucu vybral Apače coby kmen nepřátelský. Myslím, že Apačům to literatura dlužila a že udělal dobře.

Podívejme se na základní motivy, jakými je osudové přátelství bělocha a Indiána, nebo zamilovanost bělocha a Indiánky. Takové věci se opravdu odehrávaly, dokonce i u Apačů, kteří pro něj měli stejné označení jako pro sourozence stejného pohlaví: „ši-kis“ „můj bratr“ (pro ženu moje sestra). Z rukávu vytáhnu hned dvě dvojice: čirikavský náčelník Chochise a poštmistr Thomas Jeffords, jejichž přátelství beletrizoval Elliot Arnold v románu Zlomený šíp. Druhým příkladem takového bratrství je George Wratten, syn rezervačního hokynáře, překladatel, jazykový génius, který se naučil tři apačská nářečí zároveň, a k němu čirikavský Apač Ahnandia. A sňatek bělocha a Indiánky? George Wratten byl s Apačkou prokazatelně ženat, a i když manželství později zaniklo, rozešli se v míru a další rodiny obou se dále přátelsky stýkaly. Ženatý s Apačkou byl údajně i Thomas Jeffords, ale doloženo to není.

Ahnandiu a George Wrattena si můžete prohlédnout na stránkách http://www.impurplehawk.com/apgallery6.html.

A co puškař Henry a kouzelná zbraň? Existovali dva puškaři toho jména, kteří se zapsali do dějin puškařství, Brit a Američan. Američan nebyl soukromník, ale zaměstnanec firmy Volcanic a zdokonalil Jenningsovu pušku s trubicovým zásobníkem a dutou, prachem plněnou kulkou, která se pak prodávala pod značkou Volcanic. Dalším zdokonalením náboje a mechanismu vznikl Henry systém, jehož bylo vyrobeno na tehdejší poměry málo, jen 10 000 kusů. Henryovka tedy neměla žádnou otáčivou kouli s patronami, ale podobné pušky existovaly také – byly to tzv. turret rifles neboli karuselové pušky. V žádném případě ale nebyly zázračné, spíš nebezpečné a nemotorné. Zázračná puška, jak o ní bájí románový Henry, ale existovala, a opravdu jen v pár exemplářích: byla to padesátiranná rifle kapitána Meigha, jíž bylo vyrobeno ne víc než 10 kusů a zachoval se jediný.

3. Názvy kmenů Všechny, které Karel May zmiňuje, opravdu existovaly, třebaže ne všechny byly v plné síle v době mladého Old Shatterhanda. Nejobtížnější bylo najít v reálu Nijoras (Supové Mexika, Petrolejový princ) , Timbabačé (Poklad ve Stříbrném jezeře), Taracones (Vinnetou II), Čimary (Vinnetou II). Ale našel jsem údaje o všech.

Rád bych se ještě vrátil k seznamu apačských kmenů v I. díle Vinnetoua: „Llaneros, Taracones, Chiricahuas, Pinalenjos, Gilas, Mimbrenjos, Lipans, Apaši měďných dolisk a jiní“.

Nejvíce je tento seznam podobný tomu José Corteze y de Olarte a Antonia Cordery z roku 1799. Chybí nám západní Apači, Tonti a Aravaipové, schovaní pod kategorii „jiní“,

a Jicarillos, které je nutno vidět v Llanerech, nejasnosti zůstávají kolem Pinalenjos, dvojsmyslného termínu, který býval použitý pro západní Pinalce a i zcela odlišné severní Chiricahuy, je to prostě nejednoznačné jméno stejně jako bylo jméno Gilas, které se pružně v různých obdobích používalo pro různá apačská i neapačská, širší i užší seskupení. Tím je ale právě takový seznam věrohodný, neboť odpovída nejen dobovým poznatkům, ale i dobovým zmatkům.

S těmi zmatky se ostatně setkáte i v dnešní literatuře. Oproti seznamu obou španělských soldados caballeros jsou zde navíc „Apaši měďných dolisk“ neboli Coppermines Apaches, termín neznámý před rokem 1822, kdy Černý nůž (Baishan, Cuchillo Negro) odvedl část Čihennů (Mimbreňů) do Teplých pramenů na sever, a ti, kdo zbyli, přijali jméno „Apači měděných dolů“. Každé ze jmen dává šanci přednášce 1 až 3 hodinové nebo dlouhému článku. Sluší říci, že seznam uvádí tzv. moderní jména, známá cca od roku 1750. Předtím se vyskytovala zcela jiná jména apačských skupin – Farao, Carlana, Quartelejo, Calchufine, Paloma, Conejero, Chilpaine, Flechas de Palo, Penxayé, (Apaches de) Siete Rios, Perrillos…, Achos, do roku 1650 Vaqueros, Querechos (Tigú Keresh). Když uvážíme, že jedna skupina mívala různá jména, stejné jméno se používalo pro různé skupiny, skupiny se slučovaly, dělily a zanikaly, sami Španělé užívali mnoho nepřesných označení – ve světle toho všeho Karel May zasluhuje absolutorium.

Antropologové i čtenáři, kteří vyrostli na literatuře, již nazývám „osvícenskou“ (geronimocentrická, cremoniovská) mohou vytýkat Mayovi fantaskní stýkání a potýkání vzdálených kmenů, třeba Apačů a Oglalů. Hodně podrobné studium ovšem ukáže, jak začátečnický přístup to je. Ještě 1794-6 byly v Nebrasce osídleny dvě apačské vesnice (!) a jedna tlupa jižních Oglalů žila jeden čas v Coloradu, i když pravda později, ale pro účely dobrodružné povídky stačí, že byli i Apači žijící severněji než někteří Siouxové. Nebo může „znalce“, který zná závěrečné dějiny Čirikavů ze záznamů armády USA dráždit, že vojáci ze středoarizonské garnizony jedou zkrotit povstalecké Mimbreně (Petrolejový princ), či to jak autor šibuje s mimbreňskými hrdiny po severním Mexiku, nebo se hrdina potkává s Apači v Bolson de Mapimi, dokud si kajícně nezjistí, že v Chihuahui žili Mimbreňové v letech 1750-1770 až na dnešních jižních předměstích hlavního města a jejich nájezdy šly až na jih Duranga. Bolson de Mapimi byla běžnou destinací transpecoských Apačů, a nejen jich.

Jinými slovy, autor ani nepotřeboval básnickou licenci, aby vdechl svým postavám život a jejich koním pohyb. Není tu u Karla Maye nic, co by tvořilo dějinný nonsens.

Apači jsou spolu s bratranci Navahy jižní Athapaskové. Další Athapaskové žili a žijí v Kanadě a na Aljašce a v Kalifornii. Jsou jedinými Indiány, o nichž můžeme nejen bezpečně říci, že přišli z Asie, ale i s kým jsou dodnes příbuzní jazykově. Jazyk Athapasků je první, který byl ztotožněn s existujícím, byť vymírajícím jazykem současné Asie. Tím je jazyk Ketů (nepřesně Osťaků) z povodí Jeniseje. Historičtí předkové Apačů dožívají dnes v Ruské federaci.

Mescalerové – bylo o nich napsáno mnoho, této elitě mezi Apači, a přesto víme pořád málo.

Tvoří předěl etnický i jazykový mezi západními a východními Apači, dvěma proudy osídlení, původně možná příbuznými stejně mnoho či málo jako kterékoliv dva jiné kmeny Athapasků.

Nevíme ani, který přišel na americký jihozápad dřív. Převažuje názor, že západní, skromně se domníváme, že mezizastávkou východních je jihozápadní Nebraska, kde u Dismal River byly odkryty rozsáhlé pozůstatky osídlení i s keramikou. Západní zanechali podobné stopy v Utahu u Promontory a Fremontu. Dialekt Mescalerů, který přežil do moderních dob, je nejvýchodnějším nářečím západního jazykového korpusu Apačů. Jisté ale je, že novodobí Mescalerové amalgamovali z cca. devíti různých skupin, z nichž některé bezpochyby patřily k východnímu – prérijnímu proudu. Vyplatí se hledat fotky a popisy historických Mescalerů, Navahů, Lipanů! Zjistíte například, že vousy Indiánům rostly, ale oni si je škubali, pokud mezi nimi nepřevádla jiná moda, tak jako kolem roku 1840 mezi Mescalery v okolí El Pasa

a mezi některými Navahy móda knírů. A budete-li hledat, najdete i lipanského náčelníka s pleší – byl ovšem, jak Apači vzpomínali, výjimkou.

V čem s Karlem Mayem souhlasit nemůžeme, je postavení náčelníka všech Apačů. Vždyť nejvýchodnější a nejzápadnější skupiny o sobě ani nevěděly. Takový náčelník v době, do níž sahají historické záznamy, prostě nebyl. U Apačů byla samostatnou jednotkou rozšířená rodina a tlupa, a já mám podezření, že potřeba tyto tlupy nějak katalogizovat do kmene byla vlastní spíše bělochům a okolním Indiánům.

V díle Karla May najdeme i zmínky, které jsou téměř záhadné. Je to výraz „Llaneros a Taracones“, který zmíní Old Death ve II. díle Vinnetoua, když podezřívá dva indiánské zvědy, vydávající se za civilizované Indiány Topia, že jsou ve skutečnosti Apači. Old Death argumentuje – ukáže se, že měl pravdu – asi takto: jak vám mám věřit, že jste spojenci Komančů, když přicházíte zrovna z míst, kde žijí tyto dvě apačské tlupy? Což o to, o Llanerech se dočteme často, třebaže jde o termín s nejméně třemi významy, ale kde přišel autor k Taraconům? Termín je to doložitelný, ale jen z velmi specializované literatury. Jako antropologové bychom ty tlupy nazvali „Guhlcaindové a Lyutendové-Faraoni“, a není náhodou, že jsou jmenovány takhle pohromadě. Jejich přátelský svazek je dobře historicky doložen. Apačské kmeny často stály proti sobě navzájem, nepřátelství bylo například i mezi Mescalery a Navahy, ale tyto dvě tlupy udržovaly dobré vztahy možná až 100 let. V době nájezdů seveřanů – Norteňů (viz dále ) – Faraoni dodali zbraně, jídlo a stany Llanerům a zachránili je před vyhubením. Taracones je zkomolení jejich jména, které vzniklo na jejich cestě do transpecoského Texasu a Mexika.

Zmínil jsem nepřátele Apačů. Ti první si říkali Numové či Nermové, patřili do široké utoaztécké jazykové skupiny, která se táhne od Idaha přes Kalifornii, Nevadu, Utah, Arizonu, Sonoru a Chihuahuu, Durango a další mexické státy až do centrálního Mexika. Podle antropologů a archeologů žili v době, kdy u nás Boleslav vraždil Václava, na řece Gile v Arizoně a živili se zemědělstvím stejně, jako další potomci hohokamské (Akimel o’odham – Říční lidé a Tohona o’odham – Pouštní lidé – Pima a Papago), anasazijské (Hopi) a mogollonské (Zuni) a patayské (budoucí Jumové) kultury. Pak se vydali na sever a rozdělili do tří skupin, na západní (Kalifornie, Nevada), východní (Utah) a severní (Wyoming), kde všude je znali bílí vetřelci pod jménem Šošoni. Mimochodem, s bělochy bývali většinou zadobře. V 17. století část Numů/Nermů ze severní skupiny se pak pustila více na východ a definitivně k jihu, získali koně, naučili se na nich mistrovsky jezdit a k Červené řece a ještě dál až do dnešního Texasu a Mexika se řítili v širokých divokých proudech (cca 1700). Těmto širokým jízdním formacím říkali Španělé „Caminos Anchos“ (Široké cesty), a tak prý vzniklo pro přivandrovalé Numy, nový postrach jižních plání, nové jméno – Komanči. Alespoň jedna domněnka to tak vysvětluje.

Podobně jako u Apačů, jednotlivé tlupy Komančů neměly žádné vrchní velení, žádného nejvyššího náčelníka.

Nehezkou roli u Karla Maye hrají další Indiáni – Kiowové. Ve skutečnosti šlo o statečný kmen s mnoha imponujícími vůdci. Jedna větev se vydala až na mexický Yucatán a snad i do Britského Hondurasu, takoví to byli cestovatelé a bojovníci. Karel May v I. díle Vinnetoua poučuje: „Slovo Kiowa čte se Ka-jo-vé. Rudé tyto dítky zdají se býti potomky Shoshonů a Indiánů puebleských“. Na jeho dobu šlo o špičkový vědecký poznatek. Ruku na srdce, dnes toho nevíme více. Kiowové se dělí do více tlup, ti tzv. „Studení“ se v Černých horách daleko na severu spojili s části athapaskských Sarceů, a tak vznikli Naižané (Našinci), neboli pozdější Kiowa-Apači. Nedá se ale jednoznačně říci, že Kiowové přišli ze severu, možná si střihli stejné kolečko „jdu na sever, jdu na jih“ jako Komanči. Jejich řeč totiž není severní, vědci se nejprve domnívali, že Kiowové mluví řeči Komančů, a tedy Šošonů, a jistá podoba by tu opravdu byla, nově se ale soudí, že jejich řeč je spíše příbuzná tanoskému (Tewa, Tiwa, Towa) dialektu puebel. Podél Rio Grande sídlil celý věnec kmenů, loveckých i pueblanských,

kterým říkali Španělé Jumanos (Lidské bytosti) či Indios Rayados (Tetovaní Indiáni, kolem roku 1715 se jejich náčelník jmenoval Juan Sabeata), a víme o nich dost kromě jedné důležité věci, totiž jak mluvili. Okolo roku 1720 mizí z evidence, snad se rozplývají v apačských skupinách, záznamy mlčí. Jejich vazby na puebla u Ria Grande jsou ale dostatečně známy.

Nebyli Kiowové nakonec potomky nebo příbuznými těchto kmenů, či jejich míšenci se severními Šošony? To jsou jen spekulace, třebaže ne nemožné. O původu Kiowů nevíme po 120 letech o nic víc než Karel May.

4. Řeč Záznam některých jazyků – apačský, navažský – vyžadují speciální znaky (tonalita, neznělé l, zadopatrovka gh), a těmi tiskaři dobrodružných knih nedisponovali. Vyjma tento pochopitelný nedostatek je Karel May přesný (džonaí, kliunaí – Slunce, Měsíc – Vinnetou I. ) Zkontroloval jsem i další apačské věty, a pokud mi znalosti stačí, všechny jsou v pořádku. A některé dialogy zprostředkují i základy apačské gramatiky. Třeba výraz označující nepřítele – to-sikista (Supové Mexika I) – nás poučí o tom, že podstatné jméno se vždy pojí s posesivem, přivlastňovacím zájmenem, a o tom, jak se dělá zápor. „Si nebo ši je můj, kis je pro chlapce bratr a pro dívku sestra, si/ši-kis je přítel. Zápor slova nebo věty se tvoří tak, že před slovo nebo větu se dá to- a za ně -ta , případně nářečně do- a -da. Samotné „da“ znamená „ne“.

Takže „sikis“ je přítel a „to-sikis-ta“ nepřítel.

Vinnetou I str. 338 – „Nšo-či učila mne nářečí Mescalerů, Inču-čuna LLanerů a Vinnetou Navajů“. Moderně řečeno západní, východní a navajský dialekt jsou přesně ty tři dialekty, s nimiž byste se dorozuměli s každým jižním Athapaskem. Beze zbytku však nelze souhlasit s tvrzením „Jelikož jsou řeči ty příbuzny, a nemají velké bohatství výrazů, pokračoval jsme velmi rychle“. My Češi jsme pyšní na dva vidy, Apači jich mají osm, nemluvě o druhém množném čísle, tonalitě (ko – oheň, kó – voda – Llanerové, ši-lo – babička a ši-ló – dědeček navajsky, čárka označuje ne dlouhý, ale vysoký tón), dále mají různé zadopatrovky jako třeba ve slově „hathungha“ (proč ?) a tak dále a tak podobně. Jazykový génius George Wratten se naučil západní, čirikavské a mimbreňské nářečí, je ovšem pravda, že jsou si podobny, lidé bez přirozeného talentu k tomu stejně potřebovali i 30 let života mezi Indiány.

5. Struktura společenství a jeho ráz Jestliže Old Shatterhand vypráví, že v pueblu žil Vinnetou a Inču-čuna jen s několika rodinami nejbližšími jejich srdcím, je to dobrý popis toho, co antropologové líčí jako čtyřstupňovou sociální strukturu Apačů: rodina – rozšířená rodina – tlupa – kmen.

Rodina byla matrilokální, muž se tedy stěhoval za manželkou, jedinou výjimkou byli patrilokální Mimbreňové. V pueblu by tedy žila rozšířená rodina, maximálně tlupa. Jak už jsme zmínil, Karel May vycházel ze starších knih, proto je jeho Apačerie málo protknutá pevnostmi a osadami a celkově liduprázdná, opět odpovídá době kolem roku 1800 jako Cortézův a Corderův seznam. Jediné, co lze vytknout je opomíjení Hispánců – jednoduchou španělštinou hovořil téměř každý Apač. Náčelníci měli většinou španělská jména, civilizovaní Nedniové i příjmení (Juan José Compá). Potkat španělsky mluvícího bylo pravidlem.

Apačérie měla (a dodnes má) hispánský ráz. U Karla Maye je to běžné jen pokud děj probíhá v Sonoře a Chihuahuě, ale ne v Novém Mexiku a Arizoně, Texasu, tam je jen pan Cortesio exotem bydlícím v texaském La Grange, který nabízí a popíjí víno a kouří doutníky.

6. Toponyma a hydronyma Zeměpisná jména jsou naprosto v pořádku. I dvě hory Hancock (v Yellowstonském parku v severozápadním cípu Wyomingu a v Montaně v Bears Paw Mountains, jak se o nich zmiňuje Vinnetou krátce před svou smrtí ve III. díle) lze dodnes najít, což je div, neboť v USA se často mění zeměpisná jména. V relativně malé oblasti se stejné jméno dávalo více lokacím, například v Apačerii máme 4x Bílé Hory a 2x San Carlos a 3x Rio Colorado, 2x Las Vegas, minimálně 2x Sierra Guadelupe. Příklady přesných itinerářů: seňor Cortesio dává Old

Deathovi návod, jak se dostane do Chihuahuy (Vinnetou II). Celou cestu lze sledovat na mapě Arrowsmithe z roku 1841. Dalším takovým itinerářem je cesta pacifickou železnicí na západ (Vinnetou III). Jediný omyl: lotři Morganové v Novém Mexiku poblíž Sierra Guadelupe se pohybují v sousedství Sierra Rianca, Rio Suanca, Skettel a Head Pike, které nelze ztotožnit, což neznamená, že nebyly, v USA se toponyma často měnila. Vytknout lze jen, že podle textu se má Rio Pecos točit na západ při odchodu ze Sierra Rianca, ale střední Rio Pecos nikde pohoří nekřižuje a ani takové jméno pohoří není na starých mapách. Překlepem „Sierra Blanca“ se to nevysvětlí, Pecos teče opodál Sierry Blancy. Soudí se na překlepy v tiskárnách, nakladatelé také často text svévolně upravovali a Karel May se s nimi soudíval.

Pochyby budí možná způsob, jakým se Karel May obírá pouští Llano Estacado. Líčí ji opravdu děsuplně a my při pohledu na mapu na ní najdeme i velkoměsto, jako je Amarillo.

Z internetu zjistíme, že půda Llana Estacada je zemědělsky využívána. Problém spíše spočíval v nedostatku orientačních bodů a řídkém a nepravidelném rozmístění vodních zdrojů, což dohromady dávalo vznikat možnosti točit se dokolečka bez vody. Poušť hostí děj v minimálně čtyřech příbězích: Supové Mexika II, Vinnetou III, Duch Llana Estacada, Old Surehand I. Sluší poznamenat, že v Llanu Estacadu žili Indiáni, najmě Komanči, na předměstí Amarilla odhalili archeologové vesnici z dřevěných chýší, podle keramiky zde žili Faraoni, jeden z kmenů, který se rozpustil v Mescalerech.

7. Morálka a náboženství Vinnetou se ve II díle rozhorlí na adresu bílých křesťanů. Pochvalně přitom mluví o první generaci španělských misionářů. I tady má May pravdu. Situace je dobře zdokumentovaná, římskokatolická církev stála často proti politické moci dvora ve prospěch Indiánů. Kolem roku 1760 se situace mění, markýz de Rubí navrhuje genocidu Apačů, církev je v té době slabá a dění neovlivňuje.

Manitoua jako osobu Indiáni prérií neznali. To je pojem Algonkinů označující neosobní sílu.

Apačské náboženství má v centru tzv. vykupitelský mýtus – Tu-ba-i-čin (Dítě vod) je prototypem bojovníka proti zlu, vykupitele, jeho matka (Išdzánnadléšé) je vzor ženství, je jakousi apačskou Marií. Bůh stvořitel je jeden, je osobní a lze se k němu modlit a má se tak činit. Zajímavé je tvrzení, že had je prokletý a ryba (-la) se nemá jíst, protože to je skorohad.

Tabu zvířetem je medvěd (šaš). Kulturním hrdinou je kojot (Mbayé arch., mescalersky Tsékeščie – „Kálí na kámen“), šibal, který každého přelstí. Apači se bavili vyprávěním, hudbou a tancem. Nadaní jedinci skládali písně, většinou s náboženským obsahem. Navažská Ešdzannadlehi je oproti tomu „žena průběžně se omlazující“, tedy příroda. Byli Navajové spíše panteisté vlivem pueblanských kultů? Kulturní vliv Pueblanů na Navaje byl velmi silný i v jiných oblastech.

Hodně se diskutovalo o tom, jestli Apači vůbec uznávají nějakou morálku. Ze znalostí vnitřního fungování tlup můžeme řící, že ačkoliv byli navenek krutí, směrem dovnitř tlupy byli velmi solidární. Nejvyšší hodnotou pro ně byla rodina, pro ni byli ochotni obětovat cokoli. Staří lidé nekončili v zapomnění, sociální soudržnost byla mnohem vyšší než je tomu zvykem v dnešních společnostech. Tělesná čistota byla důležitá, místo pro vykonání potřeby bylo voleno nejméně 3 km od tábora. Pohlavní morálka ukládala v některých bodech i tvrdší omezení než judaismus a křesťanství, na rozdíl od jiných Indiánů. Apači netrpěli berdache (transvestitní homosexuál) a nepěstovali homosexualitu. Bojovník nesměl podléhat vášním, jinak byl v opovržení. Ženy byly s muži rovnoprávné, vlivné, schopné zaníceně bojovat za rodinu a tlupu. Metodisté (současní) v jedné příručce popisují apačský ideál ženské krásy.

Uspořádali volbu miss a tvrdě si naběhli, proamerické postavy se Apačům nelíbily. Jejich ideálem je, aby žena měla tělo rovnoměrně válcovité, tedy žádných 90-60-90, ňadra malá a hlavu kulatou.

Karel May byl luterán po rodičích, ve vězení poznal velmi nábožensky živého katolického kaplana Johanesa Kochtu, který se zajímal o jeho vnitřní svět a osudy, Karel May se přimkl k jeho víře. Ve 20. století slavila misijní úspěchy Holandská reformovaná církev mezi nejtvrdšími Apači – Čirikavy a Mescalery, děti slavných osobností (Juha, Chihuahuy) můžeme najít na prezenčních listinách církevních výborů jako funkcionáře. Dlouholetý předák Mescalerů Wendel Chino byl ordinovaný metodistický kazatel (dnes je vrchním náčelníkem Alan Houser). Asa Datluží (Nedni) zanechal půvabné interview, kde rozumuje nad křesťanskými dogmaty a srovnává je s apačskými. Dospívá k názoru, že je to velmi podobné, jen ta láska k nepřátelům by se neměla přehánět. Z doby asi před 100 lety máme záznamy roztomilých historek: „Jak sis dovolil pozvat mne na medvědí maso? Jsem křesťan z reformované církve, ale předně jsem Apač“ (kteří medvěda nejedí).

Závěr Možná si řeknete, že není moc co obdivovat na spisovateli, který si zjistí fakta a vtělí je do svých fabulací. Představte si ale sami sebe bez internetu, fulltextového vyhledávání, rejstříků, nápověd a rešerší, odkázáni jen sami na sebe byste museli umět prohledávat tisíce stránek knih, nebo alespoň klást ty správné otázky správným lidem, aby Vás navigovali ke zdrojům informací, které učiní Vaše dílo více přesvědčivým. Je to opravdu samozřejmostí mezi autory dobrodružné literatury? Já myslím, že ne vždy, a to ani mezi těmi nejvíce uznávanými.

Mayovská faktografie je kvalitní, probouzí hlubší zájem a četba americké řady románů a povídek Karla Maye je pro pochopení antropologických, historických a zeměpisných realit jednoznačně přínosem.

Pramenné zdroje: •

•

• •

• • • • • • • •

MAESTAS, Enrique Gilbert-Michael, Culture and History of Native American Peoples of South Texas. Dissertation Presented to the Faculty of the Graduate School of The University of Texas at Austin.

RUHLEN, Merritt. The origin of the Na-Dene. Program in Human Biology, Stanford University, Stanford, CA 94305, c:435Proc. Natl. Acad. Sci. USA Vol. 95, pp. 13994–13996, November 1998 Anthropology.

HYDE, George E. Indians of the High Plains. University of Oklahoma Press. 1959.

ISBN 1258167395 BASSO, Keith H, Morris Edward OPLER a William Yewdale ADAMS. Apachean culture history and ethnology. Tucson: University of Arizona Press, 1971, 168 s. Anthropological papers of the University of Arizona, no. 21. ISBN 08-165-0295-1.

SWEENEY, Edwin R. Mangas Coloradas, chief of the Chiricahua Apaches: the Janos Presidio, 1750-1858. 1st ed. Norman: University of Oklahoma Press, c1998, 578 s. ISBN 0806130636.

GRIFFEN, William B. Apaches at war and peace: the Janos Presidio, 1750-1858. 1st ed.

Albuquerque: University of New Mexico, c1988, 300 s. ISBN 08-263-1109-1.

HODGE, Frederick Webb. Handbook of American Indians North of Mexico.

ORTIZ, Alfonso. Handbook of North American Indians - Vol. 10: Southwest. Edited by William C. Sturtevant. Washington D.C.: Smithsonian Institution, c1983, 884 s. ISBN 047000003903 Chiricahua and Mescalero Apache Texts, Harry Hoijer, principal author. Ethnological Notes by Morris Opler. Editor, M. Eleanor Culley, Anthropology Department, University of Virginia.

ANDERSON, Gary Clayton. The Indian Southwest, 1580-1830: ethnogenesis and reinvention. pbk. ed. Norman, Okla: University of Oklahoma Press, 2009. ISBN 978-080-6140-674.

STOCKEL, H. On the bloody road to Jesus: Christianity and the Chiricahua Apaches. 1st ed.

Albuquerque: University of New Mexico Press, c2004, 314 s. ISBN 08-263-3208-0.

Korespondence s P. Mizerou

O autorovi: Ing. Jiří Kouba (*1957) je povoláním správce databáze, ve volném čase se zabývá Indiány severního Mexika a jihozápadu Spojených států. Hlavním předmětem jeho zájmu je etnogeneze apačských skupin.