Adolf Zika – Charisma by Klára Hájkova

ADOLF ZIKA Charisma

Charisma je výjimečná lidská vlastnost vyznačující se osobním kouzlem, nezávisle na vzhledu i chování. Takový člověk má vysoce vyvinuté komunikační a přesvědčovací schopnosti, se kterými dokáže ovlivňovat ostatní lidi. Je to určitá konstelace sociálních a emocionálních dovedností, které ale člověk používá zcela přirozeně. Charisma is personal attractiveness or charm irrespective of appearance or behavior that is unique to human beings. A charismatic person has very good communication skills and can persuade others to do what he or she wants. It is a combination of social and emotional skills that are natural for such a person.

Charisma

K-PB-0201

CHARISMA

9 78 8 0 8 7 0 3 4 8 5 9 www.pg.cz

ADOLF ZIKA

„Každý člověk je jedinečnou záhadou a nelze ho poznat. Je ale možné se k němu přiblížit.“ “Every man is a unique mystery and cannot be understood. But you can come close to him.”

Věnováno Marcelovi Musilovi, který byl na začátku ještě s námi. This book is dedicated to Marcel Musil who was still with us at the beginning.

CHARISMA Adolf Zika

Rebecca Mc Keown Obsluhovala mě v Blue Mountains v Austrálii. Byla neuvěřitelně velká, pihatá a svým způsobem krásná. Nikdy jsem neviděl tak obrovskou ženu s rudými vlasy a tak nevinným výrazem. Nemohl jsem od ní oči odtrhnout. Okamžitě se stala objektem mého pozorování a vlastně jakýmsi prvním vyslancem myšlenky projektu CHARISMA. Byla to něha sama, uzavřená ve velké lidské schránce. She served me in the Blue Mountains in Australia. She was incredibly big, freckled and in a way beautiful. I’ve never seen such a huge woman with red hair and such an innocent look. I couldn’t take my eyes off her. She immediately became an object of my observation and the first ambassador of the CHARISMA project. It was tenderness itself in a big human shell.

Wilford Parriette Wilford Parriette je opravdový americký indián. S Willem mě seznámila má americká maminka Olga. Dlouhé roky jsem jezdil do New Yorku a kromě mnoha jiných činností jsem také čekal, až Will řekne jednoho dne ano. Indiáni se totiž neradi fotografují, myslí si, že jim seberete duši. Mockrát jsem se na to Willa zeptal a i přes to, že se jednalo o konkrétní otázku, tak se jen usmál a nikdy neodpověděl. Tak už jsem se raději neptal. Jednou jsme spolu seděli v místnosti, on se díval na televizi na nějaký dětský pořad a hrozně se u toho smál. Pak najednou vstal a řekl: „…o.k., we can take that picture now“. Neměl jsem vůbec nic připraveno. Popadl jsem foťák a běžel za ním na zahradu za domem, kde se postavil před garáž a čekal. Já neměl nic, jen málo času, a tak jsem strhnul prostěradlo z mé postele, udělal jsem z něj pozadí, rozbil zrcadlo z garáže a udělal jsem z něj odraznou desku. Foťák v jedné ruce, zrcadlo v druhé. Trvalo to asi minutu, já udělal pár snímků a byl konec. Nikdy by mě nenapadlo, že v té chvíli jsem vytvořil jednu ze svých nejvíce publikovaných fotografií. Wilford Parriette is a real American Indian. I was introduced to Will by my “American mum” Olga. I’d been travelling to New York for all sorts of reasons for years and I was waiting for Will to say yes. The thing is that American Indians don’t like to be photographed because they think you will take their soul. I’d asked will many times and although it was a specific question, he just smiled and never replied. So I stopped asking. Once when we were in a room together, he was watching a children’s TV show and kept laughing out loud. All of a sudden he stood up and said: “OK, we can take that picture now.” I was not prepared at all. I grabbed my camera and ran after him into the garden. He was standing in front of a garage waiting. I didn’t have any accessories and I had very little time so I took the sheet from my bed and used it as a background. Then I broke a mirror that was in the garage and used it as a reflector. I had my camera in one hand and the mirror in the other. It took about a minute. I made a few pictures and it was over. I had no idea that I just made of my most often published photographs.

Indiáni představují původní obyvatelstvo amerického kontinentu. Označení jako první použil Kryštof Kolumbus v domnění, že se plavbou na západ přes Atlantik dostal k východnímu břehu Indie. Předchůdci indiánů přišli do Ameriky v jediné migrační vlně okolo 12–13 tisíc let př. n. l., kdy probíhající doba ledová způsobila výrazný pokles hladiny oceánů, a tak mezi Sibiří a Severní Amerikou místo Beringovy úžiny existovala tzv. Beringova šíje. Indians are the native people of the American continent. This term was first used by Christopher Columbus who thought that he reached the east coast of India when he crossed the Atlantic Ocean. The ancestors of Indians came to America in one migration wave about 12–13 thousand years BC when the oceans were lower during the Ice Age and there was the Bering isthmus between Siberia and the North America that later turned into the Bering Strait.

Miloš Forman Schůzka s tímto hvězdným režisérem byla dlouho pečlivě připravovaná. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli dá k focení souhlas, ale nakonec padlo finální ano. Potkali jsme se v loby baru luxusního hotelu na Malé Straně. Nevěděl jsem vůbec, kam jdu a jak to tam bude vypadat. Na přípravu jsem měl asi deset minut a tak jsem nemohl dělat varianty. Podstatné ale bylo něco úplně jiného, než lokace a technika. Podstatné bylo, jestli se mi pana Formana podaří jen na chvilku zaujmout, získat si jeho pozornost. Nechtěl jsem nechat nic náhodě a tak jsem si s sebou přinesl tři kvalitní kubánské doutníky. Když po chvilce přišel pan Forman dolů ze svého pokoje, byl milý a vlídný. Posadil jsem ho do křesla a řekl jsem: „Pane režisére, uděláme pouze tři snímky a za každý vám dám jeden doutník, berete to?” Hluboce se zasmál a v jeho smíchu byl cítit i lehký úžas nad mou jemnou drzostí, kterou on ale s grácií přijal. Focení bylo nakonec delší, než jsem čekal, fotky k rozhovoru významného deníku vyšly v plné kráse a život šel dál. Po nějaké době mě kontaktovala manažerka pana Formana, která se starala o podobu jeho nové oficiální webové stránky, s prosbou o poskytnutí svolení k užití fotografie. Miloš Forman si totiž vybral moji fotografii na titulku svého oficiálního webu, mezi pětici fotografií, jenž ho prezentují světu z domény milosforman.com A meeting with this famous director was carefully planned for a long time. It was not certain that he would agree to be photographed right up to the last moment but in the end, he said yes. We met in a lobby bar of a luxurious hotel in the Lesser Town. I had no idea where I was going and what it was going to look like. I had about 10 minutes to prepare so I had to choose one spot with no other options but the location and the tools didn’t really matter. What mattered was whether I’d be able to attract Mr. Forman’s attention for a while. I didn’t want to count on lucky chance so I brought three fine Cuban cigars. When Mr. Forman arrived, he was very nice and kind. I asked him to sit down in a chair and said: “Mr. director, I will take just three pictures and you will get a cigar for each of them, do we have a deal?” He laughed out loud and I felt that he was a little surprised by my impudence but he graciously accepted my offer. The shoot was a little longer that I expected and the pictures were published along with an interview with Mr. Forman in a major newspaper but life went on. Some time later, Mr. Forman’s manager who was taking care of his new official website contacted me and asked me if they could use one of my pictures because Miloš Forman chose it for the home page along with four other pictures that present him to the world on milosforman.com.

Jeden z nejvýznamnějších režisérů všech dob. Jeho životní příběh by sám vydal na filmové zpracování. Čekání na úspěch však mělo hořkou příchuť odloučení od domova a potupného živoření v Hotelu Chelsea v New Yorku. Nakonec se ale amerického snu dočkal. Pracoval s největšími hvězdami stříbrného plátna, jako je Jack Nicholson, Jim Carrey či Woody Harrelson. Jeho filmy Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus byly nakonec oceněny třinácti Oskary! One of the most popular directors of all time whose life story would surely make a great picture. His waiting for success involved a separation from his home and family and miserable existence in Hotel Chelsea in New York but he is one of a few Czechs who lived to see their American dream come true in the end. He’s worked with the biggest stars of the silver screen, such as Jack Nicholson, Jim Carrey and Woody Harrelson and his films One Flew Over the Cuckoo’s Nest and Amadeus received thirteen Oscars!

Emerson Fittipaldi Neznám mnoho jedinců, jejichž jméno je tak slavné a glorifikované, že se stane lidovým idiomem a jeho použití má význam pro nějakou konkrétní činnost, v tomto případě pro rychlost. Vždyť kdo někdy neřekl termín „…člověče, ty jezdíš jak Fitipaldi“. Netrpím trémou před slavnými a významnými lidmi, ba naopak, nabíjí mě setkání s nimi pro moji víru v jejich člověčinu a zranitelnost. V případě Emersona Fitipaldiho se ale pro mě jednalo o novou situaci. Když jsem přijel na místo určení, odvedli mě do velké místnosti, kde bylo několik stolů a spousta lidí z jeho týmu. Nevěděl jsem, kdo je kdo a kde je kdo, najednou mě moje spojka posadila ke stolu, kde byli bavící se lidé, nikoho jsem nepoznával a hledal jsem očima chlapíka s kotletami a ostrým výrazem. Rozhlížel jsem se po celé místnosti, když tu mi jeho manažer poklepal na rameno a otočil hlavu na druhou stranu. Těsně vedle mě seděl muž, který se bavil s krásnou ženou. Viděl jsem ho zezadu, i když seděl přímo vedle mě. Najednou se otočil a díval se mi do očí ze vzdálenosti 30 ti centimetrů. Jeho pohled byl absolutně bez flirtu, náznaku humoru, srandy či nějakého odlehčení situace. Byl stejně vážný, jako když nalézal do formule a navlékal si přilbu. Neřekl slovo zbytečně, neudělal pohyb navíc. Ale nakonec přeci jen „chytnul“. Tím stéblem byla moje milovaná manželka v krásné bílé košili, širokým úsměvem i hlubokým výstřihem. Nebýt totiž mé krásné ženy, na kterou se brazilský vlkodlak upnul, tak by možná ani tato fotografie nikdy nevznikla. Byl jsem strašně rád, že i takoví chlapíci mají momenty, kdy uberou plyn a nechají se unášet krásou okolního světa, a tam začíná můj prostor. I don’t know many people whose name is so famous and glorified that it’s become a popular idiom with a very specific meaning. In this case, it’s speed. Do you know anyone who hasn’t used the expression: “Man, you drive like Fittipaldi.” I’m usually not nervous before my meetings with famous and important people, quite the contrary, because I believe that they’re also human and vulnerable. When meeting Emerson Fittipaldi, I had to deal with something that had never happened to me before. When I arrived, they took me to a big room with several tables and many people from his team. I had no idea who they were and who was where and I was asked to sit by the table with several people who were talking but I didn’t recognize anybody and I was trying to spot the man with sideburns and a piercing look. I was looking around the whole room when his manager tapped on my shoulder and made me turn. There was a man talking to a beautiful woman sitting right next to me. I didn’t see his face because he had his back towards me. All of a sudden, he turned and looked into my exes from about 30 centimeters. There was no flirt, humor or ease in his look at all. He was as serious as when he got in his formula and put on his helmet. He didn’t say an extra word or made a movement that was not necessary but I managed to attract his attention after all. The key was my beloved wife in a beautiful white shirt with a wide smile and a plunging neckline. I dare say that without my beautiful wife who fascinated this Brazilian werewolf, this picture might not have been made at all and I was very glad that even such guys have moments when they take it easy and enjoy the beauty of the world around them. And that’s what I’m waiting for.

Brazilská legenda motoristického sportu. Dvojnásobný mistr světa Formule 1, mistr světa IndyCar World Series a dvojnásobný vítěz závodu Indy 500. Díky své vášni pro rychlá auta a nezapomenutelné úspěchy byl uveden do síně slávy Motorsports Hall of Fame of America. A Brazilian motor sport legend. Two-time Formula One champion, IndyCar World Series champion and two-time winner of the Indy 500. His passion for fast cars led to his induction in the Motorsports Hall of Fame of America.

Patrik Eliáš S Patrikem Eliášem se známe už dlouho. Měl jsem dokonce tu čest s ním být na titulní straně prestižního pánského magazínu. K fotografii do této knihy jsem ho oslovil, když jsem byl zrovna v New Yorku. Dohodli jsme se, že vše spácháme i nich v hale New Jersey Devils. Udělali jsme pár záběrů v šatně, v dalších prostorech, ale nebylo to ono. Pak jsem dostal nápad. Patrik měl totiž na sobě týmový oblek, ve kterém jezdí na zápasy. Bylo to tak strašně elegantní a luxusní, že jsem to chtěl hodit do nějakého kontrastu. Parkoviště za halou New Jersey Devils bylo dostatečné pro můj záměr. Byl totiž studený podzimní den a místy nějaká louže po dešti. Poprosil jsem Patrika, aby si stoupnul před velikou kaluž. Přiznám se, že výsledek viděl až asi týden po focení a nebyl úplně nadšený, ale nakonec svolil. Rozhodl jsem se nakonec fotku otočit. Chtěl jsem totiž otočenou kompozicí vyjádřit kontrast mezi leskem a pomíjivostí úspěchu. I’ve know Patrik Eliáš for many years and I was even honored to share a title page of a prestigious magazine for men with him. I asked him if I could take his picture for this book when I was in New York and we agreed that we’d do it at the stadium of New Jersey Devils. I took a few pictures in the dressing room and elsewhere but it didn’t work. Then I had an idea. Patrik had his team suit which he wore before the matches. It was so elegant and luxurious that I wanted to find a contrast and the parking lot behind the New Jersey Devils stadium served this purpose. It was a cold autumn day and there were still pools after the rain so I asked Patrik to stand in front of a big pool. I must admit that when he saw the picture about a week after it was taken, he was not too excited about it but he agreed that I could use it in the end. By showing Patrik upside down, I wanted to express the contrast between the glamour of success and the hard work that is necessary to achieve it.

Kapitán hokejového týmu New Jersey Devils, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu a jediný český hokejista, kterému se podařilo navázat na fenomenální úspěch Jaromíra Jágra v NHL. V roce 2009 a 2012 dokonce převzal žezlo a získal Zlatou hokejku za nejlepšího českého hokejistu. Od roku 2006 je vyslancem dobré vůle Českého výboru pro UNICEF. Captain of the New Jersey Devils ice hockey team, two-time Stanley Cup winner and the only Czech ice hockey player who managed to follow up on the phenomenal success of Jaromír Jágr in the NHL. In 2009 and 2012 he was awarded the Golden Hockey Stick for the best Czech player. Since 2006 he has been the Czech Republic’s UNICEF Good Will Ambassador.

Milada Hofmanová Po dlouhá léta se mě lidé ptají, jestli je fotografie aranžovaná. Ano, byla aranžovaná, ale motýl s námi přicestoval až k moři. Je to totiž jedna z velice mála mých aranžovaných fotografií. Její historie ale jde hluboko do minulosti jejího vzniku. Když jsem kdysi fotil na ostrově Barbados kampaň pro německou firmu, tak přesně tato situace se odehrála na nose jedné z mých modelek. Celé roky jsem to nosil v hlavě, až jsem se rozhodl to uskutečnit. Nebylo lehké převézt přes půl Evropy „zmraženého“ motýla a pak ho bez újmy instalovat na nos krásné modelky Milady. Celá situace trvala velice krátce, a pokud si dobře vzpomínám, tak jsem naexponoval pouze pár okének jediného filmu. I’ve been asked for years if this picture was arranged. Yes, it was, but the butterfly traveled with us all way to the sea. It is one of the very few pictures that I arranged and its history begins way before it was actually taken. When I was shooting a campaign for a German company in Barbados, this is exactly what happened to one of my models. I had it in my head for years and then I finally decided to take that picture. It wasn’t easy to move a “frozen” butterfly across Europe and then place it on the nose of a beautiful model without harming it but we succeeded. The whole operation was very short and if I remember it correctly, I only exposed a few frames of a single film.

Milada Hofmanová, je bývalá česká top modelka, dnes úspěšná manažerka a podnikatelka. V době své aktivní činnosti se specializovala hlavně na katalogy luxusních módních značek a na televizní reklamy. Milada Hofmanová is a former Czech top model who is now a successful manager and business person. When she was a model, she appeared mainly in catalogues of luxurious fashion brands and in TV commercials.

Duane Peters Každý světový sport má své opravdové legendy, zakladatele, prostě ty, kteří stáli u zrodu, zcela na začátku. Skateboarding je dnes už světově proslulý adrenalinový sport a těžko byste hledali domácnost, kde doma nemají alespoň nějaký druh prkna s kolečky. Stejně jako málokterý kluk by nevěděl, kdo je Tony Hawk, jehož počítačová hra zaplavila svět a všechny děti pak chtěly jezdit jako on. Skoro nikdo ale neví, kdo je Duane Peters a jak to říct jednoduše? Skejtový matador, surfer, kytarista, zpěvák, alkoholik, závislák, rváč a citlivá duše zároveň? Třeba. Anebo jinak. Když byl Duane na vrcholu, Tony Hawk byl ušák, kterého Duane přivítal ve skateparku dobře mířenou ránou do nosu. Prý byl moc uhlazený. Jeho kariéra rockové star je opředena stovkami příběhů s krvavou skvrnou na konci. Jeho samotný život je ale jedno velké drama plné smutných osudů. Ale jeho osobnost je jako magnet. Bez nadsázky by se dal nazvat králem skatového a hardcorového undergroundu. Duane Peters nemá příliš oficiálních portrétů, možná se ho fotografové bojí pro jeho impulsivnost a nevypočítatelnost. I já jsem měl trochu zvláštní pocit v žaludku, ale o to více mě těší výsledek! Each sport has its true legends, the founders, those who were there at the beginning when it all started. Skateboarding is nowadays a global adrenalin sport and it would be hard to find a household without some kind of a stick with wheels. You’d also hardly find a boy who doesn’t know who Tony Hawk is because his computer game became a global hit and all the kids wanted to ride like him but almost nobody knows who Duane Peters is. How shall I put it? Skate legend, surfer, guitarist, singer, drunkard, junkie, brawler and a sensitive soul? Maybe… Or else. When Duane reached the peak of his popularity, Tony Hawk was a boy and Duane welcomed him at a skate park by punching him in the nose. He said that Tony looked too smart. There are many stories ending with blood from his rock star career and his own life is a drama full of sad chapters but his personality is like a magnet. It’s no exaggeration to call him the king of skate and hardcore underground. There are not too many official portraits of Duane Peters because photographers are maybe afraid of his impulsiveness and unpredictability. I have to admit that I also had butterflies in my stomach but I’m very pleased with the result!

Jedna z nejvýraznějších postav světového skateboardingu. Jako jeden z prvních profesionálních jezdců obrátil tento sport naruby, a to nejen svým životní stylem, punkovou módou, ale i množstvím nových triků. Světově proslul také jako zpěvák a leader americké punk-rockové partičky U.S.Bombs. Jeho soukromý život je však bohužel jako jízda na horské dráze, poznamenaná mnoha tragickými pády. One of the most distinguished people in the world of skateboarding. As one of the first professional riders he turned this sport inside out, not only with his lifestyle and punk fashion but also with a number of new tricks that he invented. He became world-famous also as the singer and leader of an American punk-rock band U.S. Bombs. Unfortunately, his personal life is like a rollercoaster ride with quite a few tragic stops.

Vitantonio Liuzzi K tomuto sympatickému Italovi jsem se dostal vlastně trochu náhodou, ale protože jsem v té době holdoval a byl doslova posedlý rychlostí závodních motokár, rozhodl jsem se ho do své knihy zařadit. Obdivuji totiž velice motokárové jezdce. Kdo nikdy nejel v závodní motokáře, nikdy nemůže pochopit, co se děje kolem vás a jak strašně se zúží svět a pohled, jako právě tady. Když se zeptáte jakéhokoli jezdce Formule 1, co je ten opravdový, nejdrsnější a nejspravedlivější motorsport, všichni vám shodně odpoví kart racing, neboli závodní motokáry. Vitantonio Liuzzi je mistrem světa těchto nebezpečných hraček pro velké kluky a jeho klid při focení to jen potvrzoval. Co však bylo komické na celé situaci, byl fakt, že se mu vůbec nechtělo končit. Strašně se mu zalíbilo pózovat, bral to jako příjemnou zábavu, až jsem měl skoro černé svědomí, že to po mém stylu skončilo příliš brzy. I met this nice Italian guy by a happy accident but since I was fascinated by kart racing at that time, I decided to include his picture in this book. I really admire kart drivers. Those who never drove a kart cannot understand what it’s like and how your focus narrows when you’re driving it. When you ask any Formula One driver what motor sport is the most real, hard and fair, they will all answer kart racing. Vitantonio Liuzzi is the world champion of these dangerous toys for big boys and his calmness during the shoot just confirmed it. I found it funny that he didn’t want to quit. He began to like posing for my camera and had such fun that I almost felt bad that I ended the session so soon.

Vitantonio Liuzzi je Mistr světa motokár z roce 2001. Po motokárách přišly závody s auty GT a výhry jak na mezinárodním poli Formule 3 a Formuli 3000. Největšího úspěchu všal Liuzzi dosáhl ve Formuli 1, kde závodil pro tým Red Bull, později přejmenovaný na Toro Rosso. The first of all the big achievements of this Italian racing driver and former Formula One pilot was winning the World Karting Championship in 2001. Liuzzi then moved to cars and won both the International Formula Three race in San Marino, as well as several races for the Arden team in Formula 3000. His biggest achievement was racing for the Formula One Red Bull team, later renamed Toro Rosso.

Aňa Geislerová Focení s Aňou Geislerovou bylo pro mě celé ve znamení mírné nervozity. Za prvé proto, že focení bylo součástí charitativního kalendáře a Aňa si vše pečlivě hlídala, za druhé proto, že jsme se neznali a já se s ní před tím nikdy nesetkal, a za třetí, protože jsem z ní měl docela respekt a to se mi často nestává. Byl jsem za ten respekt spojený s lehkou nervozitou, abych to nepokazil, docela rád. Hodilo by se teď říct nějakou příhodu z celého focení, něco, co by ho posunulo do vyššího levlu, jak se říká, ale nemám žádnou takovou. Nic se nestalo, nic jsem naštěstí nezkazil a ani Aňa si nestěžovala a neměla žádné hvězdné manýry. Chtěla jediné, a to, aby to bylo rychle hotové, a o to jsem se snažil. Takže dobré bylo, že se vlastně nic zvláštního nedělo. I have to admit that I was a little nervous during the shoot with Aňa Geislerová. The first reason was that it was for a charity calendar and Aňa was keeping an eye on everything, the second reason was that we didn’t know each other as we’d never met before and the third reason was my respect for her and that doesn’t happen to me too often. At the end of the day, I have to say I was quite happy for my respect and for being a little nervous. I’d like to say something about the shoot that would raise it to a higher level, as they say, but I have nothing to say because there was nothing special about it. I didn’t make any mistakes and Aňa didn’t complain and didn’t behave like a movie star. Her only request was that it should be quick and that’s what I did. So I guess it’s good that nothing special happened.

Jedna z nejznámějších českých filmových hereček je pětinásobná držitelka Českého lva a také Stříbrné mušle (festival v San Sebastián). Jejím větším prvním úspěchem byla role Requiem pro panenku, díky níž se seznámila s režisérem Filipem Renčem, se kterým dlouho žila. Zahrála si i ve filmovém romantickém dramatu Želary, jenž bylo nominováno na Oskara. One of the most famous Czech actresses. She is a five-time winner of the Czech Lion Award and she was also awarded the Silver Shell at the San Sebastian Film Festival. Her first success was a role in a movie Requiem pro panenku (Requiem for a Maiden) that was directed by Filip Renč with whom she lived for a long time. She also acted in a romantic drama Želary that was nominated for an Oscar.

Alan Wilder Alana Wildera jsem ve svém životě potkal dvakrát a rozdílnost těchto dvou setkání je skoro komická. Na výsledek druhého setkání se právě díváte, ale kuriózní je to první. Bylo to v roce 1993, kdy jsem právě ukončil svou kariéru vrcholového sportovce a reprezentanta v judu. Když jsem skončil, chvilku jsem pracoval ve velké bezpečnostní agentuře, kde jsem trénoval její zaměstnance v sebeobraně a chování v krizových situacích, případně v boji s útočníkem. Chvilku před tím, než jsem dobrovolně z této práce odešel, dostali velkou zakázku na zabezpečení koncertu Depeche Mode v Praze na Letné. Manažer DM ale tenkrát žádal speciální ochranku a oni si s tím moc nevěděli rady. Poprosili tedy mě, jestli bych tuto funkci nezvládnul. Byl jsem tehdy ještě docela zarytý depešák a tak si asi dovedete představit můj výraz. Hned jsem zavolal mému bratrovi, se kterým jsme měli pokojík vylepený plakáty DM a který také dělal závodně judo, a ochranka byla postavena. 18. 6. 1993 chvilku před devátou hodinou jsem tedy já a můj bratr vedl čtveřici jménem Depeche Mode s baterkou v ruce, ukazující směr cesty na pódium, před zcela vyprodaný stadion Sparty Praha. Když jsem to po 15 letech vyprávěl stejnému člověku, který mě tenkrát před vstupem na pódium poplácal děkovně po ramenou, nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit ani té náhodě, že jsem pár měsíců před tím fotil i jeho velkého přítele a mého, díkybohu, přítele Antona Corbijna. Ta chvíle, kdy jsem během focení napsal sms Antonovi, že zrovna fotím Alana Wildera a on odepsal „…wow, great, say hallo to him“, by se dala skromně nazvat 15 minut pocitu slávy, nebo spíš pocitu že jsem se slavného kruhu dotýkal. Ale co, všechna sláva polní tráva a tito dva chlápci to jenom potvrzují. Bylo to fajn a moc příjemné setkání s někým, kdo už si sáhl na hvězdný Olymp. I’ve met Alan Wilder twice in my life and the difference between the two meetings is almost comical. You can see the result of the second meeting here but the first one was rather strange. It was in 1993 when I quit my professional judo fighter career and worked in a big security agency where I trained its employees in self-defense and how to behave in critical situations. Some time before I voluntarily quit this job, this agency was commissioned to secure the Depeche Mode concert at Letná stadium in Prague but the DM manager asked for a special security for the band and they didn’t know what to do so they asked me to help. I was a huge Depeche Mode fan at that time so you can imagine my reaction. I immediately called my brother who was also a judo fighter and with whom I shared a room that was full of Depeche Mode posters and the security team was established. On 18th June 1993 just before 9 pm, my brother and I led the four members of Depeche Mode with flashlights in our hands to the podium of the sold out Sparta Prague stadium. When I told this story to the same guy who thanked me by slapping me on the back before he entered the podium 15 years later, he couldn’t believe it and he also couldn’t believe that I took pictures of his, and thank God also my, good friend Anton Corbijn a few months ago. The moment when I sent a text message to Anton saying that I was taking pictures of Alan Wilder and he replied: “Wow, great, say hallo to him”, could be described as my 15 minutes of fame or at least a feeling that I was a part of that world for a while. But you know what they say, worldly things are fleeting. And these two guys prove it but it was very nice meeting someone who has risen to such stardom.

Hudební skladatel a bývalý zásadní člen skupiny Depeche Mode, pro kterou složil ty nevýznamnější hity. V DM se zasadil o hudební styl a zvuk alb jako Black Celebration, Music for the Masses, Violator a další. Dne 1. června 1995, v den svých 36. narozenin, šokoval celý hudební svět svou zprávou o odchodu z kapely kvůli hluboké nespokojenosti z vnitřních vztahů a stylu práce. Dnes je respektovaným hudebním producentem a hlavou úspěšného projektu Recoil. A composer and former member of Depeche Mode for which he composed some of the most significant and famous hits. In DM, he was the man responsible for the musical style and sound of albums, such as Black Celebration, Music for the Masses, Violator, Songs of Faith and Devotion. On 1st July 1995, the day of his 36th birthday, he shocked the music world by announcing that he was leaving Depeche Mode due to his utmost discontent with the relationships within the band and the direction that it was taking. Today, he is a respected music producer and the head of the very successful Recoil project.

Goomblar Wylo Dostat se k tomuto velvyslanci domorodých Aboridžinců není zase tak těžké, stačí strávit 24 hodin v letadle, pak jet pár hodin autem a při troše štěstí ho najdete hned vedle hlavní silnice, která vede ze severu na jih Blue Mountains, jak v kongreshotelu, kde zrovna přednáší, rozdává autogramy. Mnohem těžší však je ho přemluvit k fotografii, a ještě náročnější k fotografii, která by stála za to a nebyla by zrovna špatnou karikaturou jeho dávné hvězdné role v Hollywodském filmu. Mně se to nakonec ale přece jen podařilo a použil jsem k tomu stejnou lest, kterou jsem rozmluvil hvězdu F1 Fittipaldiho. Tím klíčem k nedobytnému trezoru byla opět Stanislava. Když ji uviděl, začal ihned smlouvat sám, prý když ji bude moct obejmout a dát jí pusu na tvář, svolí s focením. Nikdy by mě nenapadlo zaprodat takto mou ženu, ale uznejte, taky se mi nechtělo letět den v letadle nadarmo, a tak začalo velice úsměvné oboustranné vyjednávání, na jehož konci jsme si všichni tři plácli a úsměvy se rozjasnily ještě více. Bylo to prostě velice zábavné. Když jsem se pak ptal manželky, jestli se nebála a jestli třeba trochu, slušně řečeno, nezaváněl, odpověděla mi trochu překvapivě, že právě naopak, cítila se velice bezpečně, když ji objímal velkými pažemi, a hlavně prý krásně voněl. No tak vidíte, nikdy nesuďte člověka podle jeho outfitu, mohlo by se vám to vymstít. Meeting this ambassador of Aboriginal Australians is not so hard. You need to spend 24 hours in a plane, a few more hours in a car and if you’re lucky, you’ll find him by the main road from winding from the north to the south of the Blue Mountains giving autographs in front of a motel. What’s hard is to persuade him to let you take his picture and it’s even harder to take a picture that would not be a bad caricature of his famous role in a Hollywood movie. I managed to succeed because I used the same trick that worked on the F1 star Fittipaldi. The key was once again my wife Stanislava. When he saw her, he immediately started to negotiate. He said that I could take his picture if let him embrace my wife and kiss her on her cheek. I’d never think of selling out my wife but I didn’t want to leave empty handed after a day in a plane so there began a very amusing negotiation that ended with all three of us shaking hands and smiling even more. It was just plain fun. When I later asked my wife if she was scared and if by any chance he smelt badly, she surprised me by answering that it was exactly the opposite. She felt very safe when he embraced her with his huge arms and he smelt really nice. You see, don’t judge a man by his appearance. You could regret that.

Hvězda filmu Krokodýl Dundee, ale především nejvyšší představitel domorodých Aboridžinců, který je jakýmsi „oficiálním“ zástupcem původních obyvatel Austráli. Díky svým cestám po světě plynule hovoří několika jazyky a má široký rozhled. Jeho snahou je seznamovat lidi s kulturami původních Aboridžinců. Pomáhá také jako poradce drogově a alkoholově závislým původním obyvatelům v několika nápravných centrech. A star of the Crocodile Dundee movie but first and foremost, the supreme representative of Aboriginal Australians. He’s travelled around the world, speaks many languages and has a wide range of knowledge. He’s trying to popularize the culture of native Aborigines. He also works as a drug and alcohol counsellor for the natives in many correctional facilities.

Tomáš Bureš Jako by to bylo dnes, pamatuji si mé první setkání s opravdovým kulturistou. Bylo mi asi 14 a byl jsem zarputilý judista, ale hubený jak proutek. Byl jsem na jedné ze svých prvních diskoték, tancoval na Desirelles Voyage, Voyage, a najednou jsem se otočil a přede mnou stál zády ke mně člověk, který nevypadal zezadu jako člověk, ale jako něco, co jsem znal jen z komiksů Káji Saudka. Jeho záda byla tak veliká, že v tu chvíli se mi na pár let změnil život. V noci jsem přišel domů, vzbudil staršího bráchu a řekl mu: „…brácha, od dnešního dne jsem kulturista“. Brácha něco zamumlal, otočil se a dodal: „…super, tak si teď jdi hlavně lehnout“. Druhý den jsem začal naplňovat svůj sen a nutno říci, že mi vydatně pomohl v mé kariéře judisty. Zesílil jsem totiž během pár měsíců natolik, že za tři roky z toho byl můj první titul mistra republiky v juniorské kategorii v judu. Po letech už jako fotograf jsem se dostal k příležitosti vyfotografovat našeho nejlepšího kulturistu všech dob, Tomáše Bureše. Měl jsem z toho trochu trému, ale opět jsem se setkal jen s příjemným překvapením. Stejně jako tomu bylo při prvním setkání s Lukášem Krpálkem, mistrem světa v judu, tak i Tomáš Bureš ukázal, že ti nejlepší jsou nejskromnější a nejmilejší lidi. Co se týká samotné fotografie, nechtěl jsem Tomáše fotit tak, jako to dělají všichni, tedy vyrýsovaného a v největší formě. Chtěl jsem udělat něco jiného, něco trochu více „špinavého“ a ne tak naleštěného od světel a krémů. A tak jsme to nakonec vyrobili v místě jeho původního povolání, tedy ve slévárně. Dodnes mám pocit, jako bych fotil nějakého vězně, zavřeného někde v Alcatrazu. Tomášovi se to fotografické divadlo líbilo a já byl spokojený jako málokdy, že jsem se nenamočil do známých kulturistických obrázků, které známe z lesklých magazínů. I remember my first meeting with a real bodybuilder as if it happened today. I was 14 and I was a stubborn judo fighter as thin as a rake. I was dancing at one of the first discotheques of my life and when I turned I saw a man who didn’t look like a man from behind but like a character from a comic book by Kája Saudek. His back was so big that my life changed for a while. When I got home at night I woke up my older brother and told him that I was a bodybuilder from then on. My brother mumbled something, turned and added: “That’s great, so go to bed now.” The next day I started fulfilling my dream and I have to say that it helped me a lot in my judo fighter career. I became really strong within the next few months and I became the junior judo champion of the Czech Republic three years later. Many years later when I was already a photographer, I had a chance to take pictures of the most successful Czech bodybuilder ever, Tomáš Bureš. I was a bit nervous but I was pleasantly surprised. Just like during my first meeting with the World Judo Champion, Lukáš Krpálek, it turned out that the most successful people are also very modest and pleasant. As for the picture itself, I didn’t want to have the same picture as everyone else with beautiful muscles and a perfect posture. I wanted to do something else, something “dirty” and not polished by lights and creams so we did it in a foundry where Tomáš used to work. I still feel that it was like taking pictures of a prisoner locked up in Alcatraz. Tomáš liked it very much and I was extremely happy that I didn’t end up with common pictures that we know from the glossy bodybuilding magazines.

Nejúspěšnější český kulturista. Absolutní Mistr Evropy a mistr světa federace NABBA. Dvojnásobný vítěz Mr. Universe, včetně absolutního Mr.Universe 2006. Jeho vyvážená a symetrická postava se řadí mezi nejkrásnější v celém kulturistickém světě. The most successful Czech bodybuilder. The Absolute European Champion and NABBA Federation World Champion. Winner of two Mr. Universe titles, including Absolute Mr. Universe in 2006. His balanced and symmetrical body ranks among the most beautiful bodies in the whole bodybuilding world.

Jacky Ickx Jako dítě jsme si hrávali s kamarády na autodráze na 24 hodin Le Mans. Byla to neuvěřitelná sranda, protože jsme se potkali vždy u někoho z nás doma, složili několik autodráh dohromady a jezdili celé hodiny, dokud jsme neusnuli na zemi s ovladačem v ruce. Já jsem byl Jacky Ickx! Je vám asi po takovémto úvodu jasné, co se ve mě honilo, když jsem byl blízko toho, že by se mohlo uskutečnit portrétování do mé knihy osobností. Nikdy se mi jako dítěti nesnilo o tom, že budu fotograf, natožpak to, že tuto legendu automobilového sportu potkám osobně a budu jí dokonce portrétovat. Stalo se tak při natáčení mého celovečerního dokumentu o 24 hodin Le Mans v roce 2007. Nicméně, samotné focení totiž vůbec nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát. Byli jsme sice se štábem na místě činu, ale manažer této legendy nás nechtěl vpustit, natož pak dát souhlas k focení. Nějak se mi to podařilo a dostal jsem se oficiálně až do jeho kamionu. Posadil jsem se před něj a on mi dal jedinou otázku, která mě skoro zabila. „Povězte mi mladý muži, proč bych to měl dělat?“ Nevěděl jsem asi pět dlouhých vteřin, kde jsem a kdo jsem, ale nakonec jsem se nadýchnul a pověděl jsem mu v krátkosti to celé story z mého dětství. Pak si dlouhých pět vteřin vybral on. Podíval se na mě a hluboce se zasmál. Ve mně by se krve nedořezal. Pak řekl, „…ok, jdeme na to a máš na to tolik času, kolik jsem kdysi potřeboval na jedno kolo na této slavné trati“. Já jen dodám, že jsme byli v Le Mans. When we were kids, we used to play the 24 Hours of Le Mans with our slot cars. It was great fun because we always met at someone’s house, joined several slot tracks and raced for hours until we fell asleep with remote controls in our hands. I was always Jacky Ickx! After such an introduction, you can imagine how I felt when it seemed that I might have a chance of taking his picture for my book. I’d never dreamt of becoming a photographer when I was a kid and I’d also never dreamt that I’d meet this legend of automobile sport in person and take his picture. It happened during the shoot of my feature documentary film about the 24 Hours of Le Mans in 2007. However, it was not that easy. My crew and I were there but Jacky’s manager didn’t want to let me meet him and take his picture. I managed to get in Jacky’s trailer in the end and he asked me a single question that almost killed me: “Tell me, young man, why should I do it?” For five long seconds I had no idea where I was and who I was but then I took a deep breath and told him the story from my childhood. He also took his five long seconds. Then he looked at me and laughed out loud. I was dumbfounded. Then he said: “OK, let’s do it but I’ll only give you the same amount of time that I needed for one lap on this famous track.” Let me just add that we were in Le Mans.

Belgický automobilový závodník, bývalý pilot Formule 1, ale hlavně šestinásobný vítěz nejslavnějšího automobilového závodu na světě 24 hodin Le Mans. Je také několikanásobným účastníkem Rallye Paříž-Dakar, kterou v roce 1983 také vyhrál! Jacky Ickx je ve světě motorsportu žijící legendou a dodnes jednou z největších osobností i pro svůj nezapomenutelný jízdní i osobnostní styl. A former Belgian Formula One driver, but more importantly, a six-time winner of the most famous of races – the 24 hours of Le Mans. He was also a frequent participant in the Paris-Dakar Rally, which he actually won in the 1983. Jacky Ickx is a living legend amongst racers and the whole motor sport community and still remains a major figure for his unforgettable racing style and personality.

Danny Trejo Byla neděle dopoledne. Tehdy jsem měl ještě své studio v suterénu činžovního domu s tím, že v posledním patře stejného domu jsem bydlel. Když jsem odcházel z bytu dolů připravit se na focení, míjel jsem svého dnes už dospělého synáčka, jak se dívá na nějaký film, co si sám toho rána pustil. Byl to film Spy Kids s Antonio Banderasem a shodou okolností také s Danny Trejem. Říkám mu, že tohoto chlapíka budu za chvilku fotit u sebe dole ve studiu a očekával jsem, že spadne ze sedačky na zem, jak mu vyrazím dech. Odpověděl: „…super, tak mě zavolej, až přijde a já se s ním vyfotím“. Ani se neotočil a díval se s dětským úžasem dál na film. Asi za půl hodiny dorazila skupina lidí kolem Dannyho Treja spolu se samotným hercem. Měli jsme připravené velké mexické pohoštění se vším, co k tomu patří, přeci jen právě dorazil nejzlejší muž Hollywoodu. Ale opak byl pravdou, Danny nás hned upozornil, že nepije, nekouří a při práci skoro nejí. Během chvilky pochopil, co se od něj chce a já šel založit film do aparátu. Najednou se ale ztratil v útrobách studia a nikdo nevěděl, kde je. Po chvilce jsem si všimnul, že dělá vzadu ve skladu kliky, aby byl na focení dostatečně připraven. Focení proběhlo rychle, netrvalo déle než 15 minut, a tak jsme strávili i nějaký čas rozhovorem. Možná v tu chvíli jsem sebral odvahu a řekl jsem mu o svém synovi, co se dívá nahoře na jeho film, a než jsem se stačil nadýchnout s otázkou na jazyku, řekl: „…tak pro něj doběhni a můžeme se vyfotit spolu“. V minutě jsem byl zpět i s mým dnes nejstarším potomkem, který se k mému velikému překvapení choval velice přirozeně, až familiérně. Jako by přijel strejda ze Šumavy. Prostě děti to mají jinak a unikátní fotografie mohla vzniknout. It was a Sunday afternoon. I still had my studio in the basement of an apartment block where I was living on the top floor. When I was leaving the flat to get ready for another shoot, I saw my now adult son watching a movie called Spy Kids with Antonio Banderas and Danny Trejo. I told him that I was about to take pictures of Danny in the studio and I expected that he’d jump from the couch in excitement but he just told me to let him know when he comes so he could take a picture with him. He didn’t even turn and kept watching the movie totally absorbed by the action on the screen. Danny Trejo and his team arrived about a half an hour later. Since he was the bad guy from Hollywood, we prepared a huge Mexican banquet for him but it turned out that he didn’t drink and smoke and ate very little when he worked. He immediately understood what I wanted so I left to load a film into my camera and when I came back, nobody knew where he was. I found him doing press-ups in the storeroom because he wanted to be ready for the shoot. The shoot itself didn’t take more than 15 minutes so there was time for some small talk. After a while I plucked up my courage and told him about my son who was watching a movie starring him in the flat upstairs. Before I managed to ask, he said: “Go and get him so we can take a picture together.” I was right back with my oldest son who was very relaxed and even familiar to my great surprise. As if Danny was his uncle from Šumava. Kids just have their own way of dealing with things and I have a unique picture.

Nejobávanější herec Hollywoodu. Účinkoval ve více jak 150 filmech po boku hvězd jako je Al Pacino, Antonio Banderas, Robert De Niro, George Clooney a další. Život se s ním ale nepáral, neměl moc na výběr a jako dítě ulice stihnul být drogovým dealerem i zločincem i ostříleným členem nejtvrdších gangů, za což následně musel těžce pykat. Celkem si odseděl 11 let ve vězení s ostrahou, než se mu splnil jeho velký a pro mnohé až neuvěřitelný americký sen. The most feared actor in Hollywood. He starred in more than 150 films, alongside such film stars as Al Pacino, Antonio Banderas, Robert De Niro, George Clooney and others but life was not always kind to him. As a child of the street, he became a drug dealer and a criminal. Before his American dream came true, he spent a total of 11 years in prison.

Pete Koller Fotografie leadra kapely Sick Of It All vznikla asi nejkurióznějším způsobem, jaký si snad dovedete představit. Vracel jsem se z New Yorku spolu se svou ženou a mým bratrem, kde jsme fotili hokejistu Patrika Eliáše. Odlétali jsme tenkrát z JFK a když jsme dorazili do našeho gatu a usadili se na lavičky, tak můj bratr, velký hudební znalec, zpozorněl. Za chvilku mi říká: „…chtěl by sis z New Yorku odvézt ještě jednu hustou osobnost do své knihy? Pokud ano, tak se otoč trochu doprava a pověz mi, koho tam vidíš?“ Podíval jsem se trochu doprava a tam stál v celé své kráse Pete Koller, legenda newyorské hardcorové scény a jeden z nejostřejších leadrů vůbec, charizmatický zpěvák skupiny Sick Of It All! No jo, ale jak to teď všechno zorganizovat? Běžně focení domlouvám přes manažera i několik týdnů a tady jsme pár minut před odletem do Amsterdamu z New Yorku. Buď teď nebo nikdy, řekl jsem si a rozhodl jsem se pro maximální improvizaci, sebral jsem se, přišel jsem k němu a všechno ohledně mého projektu na něj vybalil. On pozorně poslouchal a když jsem asi po třech nekonečných minutách skončil, zeptal se mě jen, „…kde to chceš vyfotit?“. Ups, to bylo taková maličkost, kterou jsem v tom zápalu nadšení nestačil promyslet, a tak jsem ze sebe vyhrknul neuvěřitelnou blbost, „…no, třeba na záchodě“. On ani nehnul brvou a jen pravil „…jasný, kde jinde?“. Toalety se zrovna uklízely, což se nám docela hodilo, byla tam cedule, že je mokrá podlaha a tak jsme tam byli sami a cedule posloužila jako dobrá rekvizita! Jak už to v mém případě bývá, za 5 minut jsem byl hotov a z letištního rozhlasu právě zaznělo „…cestující letu AML1187 ať se připraví k odletu“. Když jsem pak v letadle už vybíral fotky, napadlo mě jedno známé české přísloví, „líná huba, holé neštěstí“ a asi to tak je. Já měl opět štěstí. The picture of the band leader of Sick of It All was taken under the most curious circumstances you can imagine. I was on my way back from New York where I had a photo session with an ice hockey player Patrik Eliáš. We were flying from JFK and when we reached our gate and sat down, my brother who is a great music fan noticed someone. After a while he told me: “Would you like to bring one more cool picture for your book from New York? If you would, turn right and tell me who you see.” I turned right and saw the charismatic band leader of Sick of It All, Pete Koller, the legend of New York hardcore scene and one of the toughest band leaders of all time! That was all great but I had no idea how to pull it off because the shoot is always arranged through a manager several weeks in advance and we had just a few minutes before our flight departed for Amsterdam. Now or never I thought to myself and decided to improvise. I walked straight towards him and told him everything about my project. He listened carefully and when I finally finished after about three minutes that seemed to last forever, he just asked: “Where do you wanna do it?” Oops! I didn’t have time to think about that so I said something stupid: “Well, what about a toilet?” He didn’t hesitate at all and said: “Sure, where else?” The toilets were just being cleaned which came in handy. There was a sign that the floor was wet so we were there alone and the sign was a great prop! I was done in about 5 minutes as usual when I heard an announcement: “Passengers of the flight AML1187 get ready for departure.” When I was selecting pictures in the plane, I thought of a Czech proverb that could be translated as the lame tongue gets nothing and that’s true. I was lucky again.

Kytarista a jeden ze zakládajících členů celosvětově známé hardcorové kapely Sick Of It All. Skupina, která byla založena v roce 1986, je dnes považována za nejvýznamnější a nejtypičtější kapel takzvané New York Hard Core scény. Pete Koller je svým vystupováním i zjevem nejtvrdší člen kapely a asi jeden z nejtvrdších leadrů celé hardcorové scény! A guitar player and one of the founding members of the world-famous hardcore band Sick of It All. The band that was established in 1986 is nowadays considered one of the most significant and typical bands of the so-called New York hardcore scene. With his performance and appearance Pete is the roughest member of the band and one of the roughest leaders of the entire hardcore scene!

Laco Deczi Laco Deczi je pro mě pseudonym všeobecně nadaného člověka. Je to geniální trumpetista, skladatel, ale i malíř, spisovatel a vypravěč neuvěřitelných příběhů. Fotografie vznikla při natáčení dokumentu o jeho osobě při jeho evropském turné. Setkal jsem se s ním několikrát a mockrát jsem byl i na jeho koncertech a pokaždé jsem měl pocit obrovského respektu, kterého jsem se nějak dodnes nezbavil. Možná je to jeho syrový přístup k životu, jeho nekompromisní upřímnost, jeho odzbrojovací sprostá mluva, která ale nikoho neuráží, ba naopak může působit až milým dojmem. Toto všechno jsou ale jen malá barevná sklíčka, která v celku spolu s dalšími dotváří osobnost člověka, který ve své hudbě i výtvarném díle ukazuje svět takový, jaký je, bez příkras, pozlátek a polopravd. Je to jeden z mála lidí v této knize, ke kterému nemám žádnou příhodu, což je velice zvláštní po tom, co jsem teď napsal. Kolem něho jsou totiž jenom příhody méně či více veselé, ale vždy unikátní. Asi jsem byl prostě rád, že mám jeho portrét a že měl na mě i na focení vůbec náladu. Ne vždy to tak v jeho případě bývá. Takže děkuji Laco! I consider Laco Deczi a man of many talents. He is a brilliant trumpeter and composer but also a painter, writer and an incredible storyteller. This picture was taken during the shoot of a documentary film about him during his European tour. I’ve met him several times and visited his concerts many times and I’ve always had a lot of respect for him that I still have to this day. Maybe it’s because of his tough attitude, uncompromising honesty and foul mouth that surprisingly doesn’t offend anyone and some even find it amusing. But these are just small pieces of colored glass that represent a man who shows the world as it is with no embellishments, glitz and half‑truths. It is rather strange that after such an introduction, he is one of the few people in this book that I don’t have any story to tell about but I guess I was just happy that I got his picture and that he let me take it. It’s not a matter of course in his case. So thank you, Laco!

Jeden z nejvýznamnějších světových jazzových trumpetistů slovenského původu, působící na newyorské scéně. Je známý pro svou vášeň k hard bop jazzu s prvky R&B, gospelu a blues a tímto stylem ovlivnil i guru českého moderního jazzu Karla Velebného. Se svou kapelou Celula, se kterou emigroval do New Yorku, vydal bezpočet jazzových alb. One of the most significant Slovak jazz trumpeters playing in New York. He is known for his passion for hard bop jazz with elements of R&B, gospel and blues. His style had a major influence on the Czech modern jazz guru Karel Velebný. He and his band Celula are based in New York have released many great jazz albums.

William Weber Za každým velkým mužem stojí velká žena a za každým velkým sportovcem stojí velký manažer. Tak by se dala ve zkratce popsat postava Williho Webera, člověka, bez kterého by možná kariera Michaela Schumachera a dalších hvězd formule 1 nebyla tam, kde jí zná historie. Williho Webera jsem doslova ulovil na startovní čáře závodu Formule A1 v Durbanu, což byl v té době konkurenční podnik Formule 1. Samotné focení se moc nedařilo, protože kromě toho, že nesundal ani jednou své zrcadlové brýle, tak se kolem něj neustále motali novináři a fotografové a taky hodně modelek a hostesek. Přece jen peníze dělají své. Neřekl bych, že tento pán si získal můj obdiv a sympatie, ale jeho obchodní charisma, pokud se to tak dá nazvat, jistě ano. Šel jsem s ním tedy na start této velké ceny a když se k němu přiblížil šéf druhé konkurenční stáje, aby mu předem popřál hodně úspěchů ve spravedlivém závodě, bylo podle výrazu pana Webera jasné, že by mohla vzniknout zajímavá fotografie. Právě ony zrcadlové brýle nakonec sehrály dost velkou roli v celé věci. Když si oba významní muži v oboru podali ruce, celá sekundová událost se odrazila v brýlích, které byly posazeny na velkém nose a lehce nabubřelém výrazu obličeje, jenž byl všeříkající: „…já jsem tady ten nejsilnější“. Tak nějak jsem to alespoň četl já. Udělal jsem jen asi pět záběrů, více jich ani nebylo možné udělat, ale věděl jsem, že je to tam. A bylo! Every great man has a great wife and every great sportsman has a great manager. This is also true for Willi Weber without whom the careers of Michael Schumacher and other Formula One stars would not be what they are. I met Willi at the starting line of a Formula A1 race in Durban which was a race that competed with Formula One at that time. I was not very happy about the shoot because he didn’t take off his mirrored sunglasses and there were also many other photographers, journalists, models and hostesses. Big money attract attention. I cannot say that I liked this man but I certainly admired his business skills and charisma. When the boss of a competing team showed up to wish him good luck in the race, Mr. Weber’s expressions suggested that it could be great opportunity for me. It turned that the mirrored sunglasses were the key element. When the two important men shook hands, the situation was reflected in the sunglasses on Mr. Weber’s big nose and his expressions said it all: “I’m the strongest.” Or at least that’s how I interpreted it. I managed to make about five pictures as there was no time for more but I knew I had it. And I did!

Sportovní manažer a velký finanční hráč. Stál za celou kariérou Michaela Schumachera jako muž v pozadí, řídící veškeré finanční záležitosti. Stejně tak stál jako manažer vedle slavné modelky Naomi Campbell a dalších světových celebrit. A sports manager and a great businessman. He is the behind-the-scenes person responsible for all the deals in Michael Schumacher’s entire career and the manager of a famous model, Naomi Campbell.

Anton Corbijn Anton je v mém profesním životě kapitola sama pro sebe. Svého času byl pro mě a mou tvorbu tak důležitý, že bych ho skoro posadil vedle, pro mne vůbec nejdůležitějšího fotografa, Richarda Avedona. Jak už jsem psal u Allana Wildera, Depeche Mode byli součást mého života a mého dospívání a Anton Corbijn byl součást Depeche Mode a jejich pátý člen. Nejinak tomu bylo i v případě skupiny U2. Prostě tyto dvě legendární kapely, na kterých jsem vyrostl, dospěl i trochu zestárnul, by bez Antona Corbijna neměly svou vizuální tvář, obaly svých desek, své videoklipy ani své fantastické stage na jejich turné. Anton Corbijn je „vizualizace“ jedné celé generace. Poprvé jsme se setkali na vernisáži jeho fotografií v Leica Gallery Prague na Pražském hradě, kterou jsem tenkrát jako předseda správní rady spoluorganizoval. Pak jsme dlouhé roky udržovali emailovou korespondenci, kde jsem se mu také vyjádřil se svým přáním ho někdy portrétovat do své budoucí knihy, a pak bylo dlouho ticho. Jednoho dne jsem instaloval stovky fotografií na zdi jednoho kongresového centra pro mého tenkrát největšího klienta a dá se říct, že tato mega zakázka mě nejen že vytížila na několik měsíců, ale ten den byl pro celou realizaci den D! Odevzdání díla! Nejhlavnější a nejdůležitější den! Takže si dovedete představit, že jsem neměl nejen hodinu, minutu, ale ani sekundu času! Najednou zvoní telefon, určitě bych ho jinak nezvednul, ale vidím zahraniční číslo. Zvednu to a na konci se ozve „…Hi Adolf, this is Anton, Anton Corbijn…, do you still want to take a picture of me?“. Krve byste se ve mě nedořezali v tu chvilku. Měl jsem na váze dvě věci, které pro mě byly profesně životně důležité, a měl jsem se v sekundě rozhodnout. Přerušit instalaci fotografií v zakázce za miliony korun nebo odmítnout focení Antona Corbijna, člověka, který svou vizuální tvorbou kromě mě a mého bratra ovlivnil celou generaci lidí, kteří se nechali ovlivňovat fotkami, obaly, knihami, koncertním zpracováním, ale hlavně videoklipy skupin U2 a Depeche Mode? Po sekundě jsem odpověděl bez váhání, „…kde jsi“, řekl „…hotel Ikon“, odpověděl jsem „…tak maximálně do hodiny jsem tam!“ Upozorňuji, že jsem byl na druhém konci Prahy od mého studia, kde jsem měl všechny věci na focení a mé studio bylo docela daleko od hotelu Ikon. Položil jsem telefon, když moje žena vešla do dveří a já jí říkal, že jedu fotit Antona Corbijna. Myslela si, že jsem se právě pomátnul z té práce, co tam na nás padala. Do hodiny jsem ale byl v hotelu Ikon a dodnes jsem za své tehdejší rozhodnutí strašně moc rád! Anton je nejvíc! Anton is a very special person in my professional life. He was so important for me and my work at a certain time that I would place him next to my all-time favorite photographer Richard Avedon. As I mentioned when I wrote about Allan Wilder, Depeche Mode were a part of my life and Anton Corbijn was a part of Depeche Mode and their fifth member, just like in case of U2. These two legendary bands that I grew up with, matured and even grew old with would not have their visual style, album covers, music videos and amazing stage sets on their tours without Anton Corbijn’s unique vision. Anton Corbijn is a “visionary of one whole generation.” We met for the first time during the preview of his exhibition in Leica Gallery Prague on the Prague Castle that I helped organize as the chairman of the board. After our meeting, we were exchanging emails for years and in one of them I expressed my desire to take his picture for my book but then I didn’t hear from him for a long time. One day, I was installing hundreds of pictures on the walls of Prague Congress Centre for the biggest client that I had at that time and that day was the D-Day of the whole operation! The most important day! So you can imagine that I didn’t have an extra hour, minute but even a second! When my phone rang, I wouldn’t normally accept the call but I saw a foreign number so I accepted it and I heard a familiar voice: “Hi Adolf, this is Anton, Anton Corbijn…, do you still want to take a picture of me?” For a while, I was completely stunned. There were two things that were extremely important for my career and I had to make an instant decision. Interrupt the installation of an exhibition that cost millions of crows or turn down the offer to take a picture of Anton Corbijn who influenced a whole generation of people including my brother and me? I didn’t hesitate and answered: “Where are you?” He said: “Hotel Ikon.” I answered: “I’ll be there in an hour!” I have to mention that my studio where I had all the things that I needed was on the other side of Prague and it was also quite far from Hotel Ikon. When my wife entered the room, I told her that I had to leave because I was going to take a picture of Anton Corbijn. She thought I was crazy because there was still so much to do but I had to go. I was in Hotel Ikon within an hour and I’m still happy to this day that I made that decision! Anton is the best!

Fotograf legend a zakladatel nové scény hudební fotografie, který je dnes již sám legendou. Svými fotografiemi a videoklipy vytvořil dokonalou image hudebních skupin U2 a Depeche Mode. Nesmazatelně se zapsal do síně slávy vytvořením videoklipů pro skupiny Nirvana, REM, Metallica, Joy Division, Red Hot Chilly Peppers či Madonnu a celou řadu dalších světoznámých umělců, zpěváků a kapel. A photographer of legends who has become a legend himself. His photographs and music videos created the image of U2 and Depeche Mode but he also made music videos for Nirvana, REM, Metallica, Joy Division, Madonna and many other world-famous artists, musicians and bands.

Václav Fišer V době, kdy jsem potkal Václava Fischera, tak byl na samotném vrcholu slávy. Jednalo se tenkrát o největší hvězdu českého podnikatelského nebe, a nejenom českého. Lidi šli raději pracovat za menší plat k němu, než za vyšší ke konkurenci, prostě kdo dělal u Fischera, měl jakýsi statut člověka, který je propojen s úspěchem. Tak moc byl Václav Fischer legendární. Zažil jsem s ním pár moc hezkých chvil, ať to bylo u něj ve vile na Ořechovce, kde se vždy v kuchyni řešily kampaně a reklamní fotky, a nebo třeba i na nedělních obědech na Mallorce, které tak rád organizoval. Prostě ráno se letělo tam a večer zpět. To, že nakonec doplatil na zákeřnou českou povahu, mě strašně mrzí, ale obklopil se některými lidmi, kteří se vybarvili až v samotném smutném závěru jeho pádu. Já jsem byl vždy hrdej na to, že se s ním znám a že s ním mohu spolupracovat, a dnes, když jeho hvězda padla a už není středem zájmu, mohu jen říct, že jsem stále rád, že jsem se s ním znal a že jsem s ním mohl pracovat! When I met Václav Fisher, he was at the peak of his success. He was the biggest star of the Czech business world and I dare say not only Czech. There were people who preferred to work for him for less money that they would get from the competition because by working for Fisher, they shared a bit of that big success. Quite simply, Václav Fisher was a living legend. I had a great time with him in his villa in Ořechovka where we always discussed the campaigns and commercial photos or during the Sunday lunches in Mallorca that he enjoyed organizing. We flew there in the morning and returned in the evening. The fact that he was tricked by his treacherous colleagues who showed their true intentions only after his fall still makes me very sad. I was always proud that I knew him and that I could collaborate with him. Now, when his star is not shining anymore, I can only say that I’m happy that I know him and that I was honored to work with him!

Úspěšný německý podnikatel a zakladatel cestovní kanceláře českého původu Fischer Reisen. V letech 1999–2002 byl senátorem Parlamentu České republiky. Poté co předal svoji rostoucí firmu mezinárodnímu cestovnímu koncernu, mohl expandovat na Slovensko, do Maďarska a Polska. V České republice však byla roku 2003 vyhlášena na jeho místní firmy a majetek exekuce a Fisher byl donucen své firmy prodat. O svůj zabraný majetek bojuje soudní cestou dodnes. A successful Czech-German businessman and the founder of travel agency Fisher Reisen. In 1999-2002 he was first independent senator of the Czech Parliament. After he handed over his growing company to an international travel concern, his company expanded to Slovakia, Hungary and Poland. In 2003, his Czech companies and property were seized and he was forced to sell them. He is still fighting for his seized property in the courtrooms to this day.

Claus Grabke Claus je pro mě zosobnění slova renesanční člověk, přičemž jeden z jeho hudebních počinů už dokonce hraničí s genialitou. Nepřeháním. Ale pojďme hezky popořadě. Jako kluk jsem s bratrem dělal skateboarding a v dospívání se stal Claus Grabke pro nás živoucím idolem a legendou. Osobně jsem se s ním seznámil až o hodně let později, kdy jsem se stal i trochu závislákem na všem hudebním, co vyprodukoval. Toto focení mělo původně probíhat před koncertem jeho skupiny v rockovém klubu v Českých Budějovicích. Vše bylo předem dohodnuté včetně super barevné lokace v objektu rokáče. Jenže. Byla zima, jeden den před Silvestrem a já jsem jel se svou ženou v šílené vánici z Prahy. Několikrát jsem myslel, že to vzdáme a otočíme volant zpět. Nakonec jsme dorazili asi po čtyřech hodinách, a přesně ve chvíli, kdy koncert skončil a Claus scházel z pódia do zákulisí, tak já jsem vcházel do objektu. Byl jsem z toho trochu rozhozený, že nejsem připravenej, ale naštěstí Claus je muž situace a okamžitě jsme si rozuměli a já byl v šoku, kolik ten člověk má energie a jak to z něj sálá na všechny strany. Háček nastal ale vzápětí, připravené místo bylo už obsazené jinou kapelou a já neměl nic v záloze. Všiml jsem si ale, jak je Claus doslova promočenej z předchozího výkonu a nebyla na něm nit suchá. Řekl jsem: „…pojďme na to hned a tady v tom nepořádku zákulisí rockového klubu“, chtěl jsem to mít totiž syrové, když už to byl tak syrový den! A byl to asi nejlepší nápad, neboť fotka je nakonec taková, jako je Claus sám, přesný opak hvězdného oparu světové skateboardové legendy a hudební hvězdy. Mám jí strašně rád i pro své troufalé zasazení do nelíbivého a nepřitažlivého prostoru. Život skejťáka a muzikanta v jedné osobě je totiž přesně takový! I consider Claus a renaissance man and one of his songs suggests that he might be a true genius. I’m not exaggerating. But let’s start at the beginning. My brother and I loved skateboarding when we were growing up and Claus Grabke became our living idol and legend. I met him in person many years later when I became addicted to his music. The shoot was originally scheduled before the concert of his band in a rock club in České Budějovice. It was all arranged and there was a great place for he shoot in the rock club. But… It was during the winter, one day before the New Year’s Eve, and I was driving in a terrible blizzard from Prague. I thought several times that we should give up and return to Prague but we managed to get there after about four hours right at the time when Claus was leaving the stage. I felt bad that I wasn’t ready for the shoot but Claus is a man of action and I was shocked by the energy that radiated from him. The problem was that the place I wanted to use was already occupied by another band and I didn’t have any backup plan. I noticed that Claus was soaking wet after his performance so I suggested we shoot it in the messy backstage of the rock club. I just wanted it to be rough because it was a really rough day! And it was the best idea because the picture is just like Claus, the exact opposite of a skateboard legend and a rock star. I also like it very much because of the unattractive and unappealing setting that I dared to use. The life of a “skateboarder and musician” is just like that!

Světová skateboardová legenda a první Evropan profesionál, který dobyl Ameriku. Dvojnásobný mistr Evropy a několikanásobný vítěz světového poháru v U rampě. Zároveň výborný hudební skladatel, zpěvák a kytarista, který vydal řadu úspěšných desek. A world-famous skateboard legend and the first professional European who has conquered America. A two-time European champion and a multiple winner of the World Cup in the half pipe, he is also a great music composer, singer and guitarist who has recorded a number of successful albums.

Stanislava Ziková Tuto neuvěřitelnou ženu jsem poprvé spatřil ještě v minulém tisíciletí, tedy v roce 1999. O tom, že zazvonila na zvonek mého studia, tehdy rozhodla pouhá náhoda a údajně můj hlas. To první setkání nejde nikdy zapomenout, protože se zastavil svět. Když jsem jí spatřil, zastavil se čas, vzduch se ani nepohnul a molekuly všude kolem nás zůstaly bez pohybu na několik dlouhých vteřin. Podala mi svou jemnou ruku a klidným, až vážným hlasem jen řekla: „Stanislava Rajsová“. Ani si nepamatuji, jestli jsem se vůbec představil, ale vím, že mě ani ve snu nenapadlo, že to magické stvoření, které právě překročilo můj práh, bude jednou v této knize jako Stanislava Ziková. Držel jsem tenkrát ruku své osudové ženy, své budoucí manželky a matky mých dětí. Celý společný život je mou hlavní oporou v práci i v životě a velikým vzorem, pro její výjimečnou povahu, se kterou jsem se ještě nikdy do té doby nepotkal. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl z výsledků genových testů původu DNA, že ta neobyčejná žena s vlastnostmi na hony vzdálenými evropským obyvatelům, je svým genetickým původem indiánka a její otcovská linie přišla až ke mě do pražského ateliéru z daleké Jižní Ameriky. A aby toho nebylo málo, tak po mateřské linii, je moje Stáni potomkem rodu loupeživých Rytířů Mutinů. Nevím, zdali na drtivé kombinaci něco změní fakt, že se jednalo o umírněnou větev tohoto rodu, jak s úsměvem na tváři vždy ráda dodává dnes už MOJE ŽENA STANISLAVA! I met this amazing woman for the first time in the previous millennium in 1999. She says that she decided to ring the bell of my studio mainly because she liked my voice. I’ll never forget our first meeting because the world stopped turning. When I saw her, the time stopped, the air didn’t move and the molecules around us remained static for a few long seconds. We shook hands and she introduced herself as Stanislava Rajsová in a calm but serious voice. I don’t even remember if I introduced myself, but I know that I didn’t even dream that this magical creature that just crossed my threshold would one day be in this book as Stanislava Ziková. I was holding the hand of a woman who was destined to become my future wife and the mother of my children. She’s been my main support in my work and life ever since and I admire her for her unique personality because I’ve never met anyone like that. Many years later, the genetic testing of her DNA showed that this extraordinary woman with qualities that are very unusual for an inhabitant of Europe has her origins among Indians and that her father’s line came to my Prague atelier all the way from South America. Moreover, her mother’s line goes all the way back to a clan of thieving knights of Mutin. I’m not sure if the fact that it was the more moderate part of the clan changes anything in this dangerous combination but MY WIFE STANISLAVA likes to point that out with a smile on her face!

Bývalá česká modelka, Playmate pěti světových Playboyů a tvář jejich titulních stránek. Po skončení kariéry ve fine-art-nudes se objevila v dlouhé řadě televizních reklam, kde ztvárnila převážně hlavní role. Dnes je úspěšnou spolumajitelkou filmové společnosti a filmovou producentkou. A former Czech model and a Playmate and cover girl of five world editions of Playboy. After her career in fine-art-nudes, she appeared in many TV commercials, often in main roles. Currently, she is a co-owner of a film company and a successful film producer.

Jan Saudek Tento portrét mě stál nejen 8 let snahy ale taky hodně peněz a úsilí. Nezískal bych ho asi nikdy, pokud bych nebyl natočil celovečerní film o Janu Saudkovi, jednom z nejvýznamnějších fotografů současnosti. O ten film jsem totiž usiloval celých 8 let a stál mě mnoho úsilí i prostředků. Těžko říct, z čeho jsem měl nakonec větší radost, jestli z první ceny na filmovém festivalu v Montrealu, kde jsme získali Zlaté oko za nejlepší dokumentární film, nebo z této fotky, která říká o Janovi více, než si možná dovedete představit. Záměrně jsem se ji nesnažil nějak zkrášlovat fotografickými fintami a triky, ale naopak jsem chtěl, aby na ní byla co největší hloubka ostrosti a aby na ní bylo vidět vše pěkně v detailu, vše čím se Jan obklopuje a koho nosí na klíně. Panenka na jeho klíně nepředstavovala nikoho jiného, než jeho celoživotní múzu Sáru, a pokud budete pozorně pozorovat, tak celý jeho život se dá vyložit jako z magických karet z předmětů, které ho obklopují. Fotografie vznikla ještě za zajímavých okolností, v místnosti jsem byl totiž pouze já a Jan, což je v případě Jana Saudka velice vzácná, až neuvěřitelná věc. On se totiž s nikým mezi čtyřma očima nesetkává. Já mohu říct, že se mi to několikrát podařilo a při jednom z těch setkání vznikla právě tato fotografie. Tento portrét mě stál nejen 8 let snahy ale taky hodně peněz a úsilý. Nezískal bych ho asi nikdy pokud bych nebyl natočil celovečerní film o Janu Saudkovi, jednom z nejvýznamnějších fotografů současnosti. O ten film jsem totiž usiloval celých 8 let a stál mě mnoho úsilý i prostředků. Těžko říct z čeho jsem měl nakonec větší radost, jestli z první ceny na filmovém festivalu v Montrealu, kde jsme získali Zlaté oko, za nejlepší dokumentární film a nebo za tuto fotku, která říká o Janovi více, než si možná dovedete představit. Záměrně jsem se ji nesnažil nějak zkrášlovat fotografickými fintami a triky, ale naopak jsem chtěl aby na ní byla co největší hloubka ostrosti a aby na ní bylo vidět vše pěkně v detailu, vše čím se jan obklopuje a koho nosí na klíně. Panenka, na jeho klíně nepředstavovala nikoho jiného než jeho celoživotní můzu Sáru a pokud budete pozorně pozorovat, tak celý jeho život se dá vyložit jako z magických karet z předmětů, které ho obklopují. Fotografie vznikla ještě za zajímavých okolností, v místnosti jsem byl totiž pouze já a Jan, což je v případě Jana Saudka velice vzácná až neuvěřitelná věc. On se totiž s nikým mezi čtyřma očima nesetkává. Já mohu říct, že se mi to několikrát podařilo a při jednom z těch setkání vznikla prívě tato fotografie.

Jeden z nevýznamnějších světových fotografů současnosti. V roce 1990 byl v Paříži oceněn řádem Rytíř umění a literatury. Je zastoupen ve všech významných světových galeriích. Jeho fotografie Absolut Saudek zdobila zadní stranu obálky časopisu TIME a skupina REM natočila na motivy jeho fotografie videoklip. A world-class art photographer. In 1990, he was made a Knight of the Ordre des Arts et des Lettres in Paris. His works feature in all of the world’s top galleries. His Absolut Saudek photograph has graced TIME Magazine as a back cover.

Lance Sim V této knize je několik málo osobností, které nejsou ani slavné, ani veřejně známé, ani společensky významné. Mají ale něco, co bylo jednou z podmínek v účasti tohoto knižního počinu, a to je charisma. Při osobním setkání s nimi jsem pocítil tak významné působení jejich osobního charisma, že nebylo podstatné, že se nejedná o hvězdy showbusinessu, sportu či jiného odvětví. Lance Sim mezi ně rozhodně patří. Tento australský farmář, který žije dodnes jako klasický kovboj a pěstuje své vlastní víno na rozsáhlé farmě, jezdí po silnici valníkem pro deset lidí taženým koňmi, vzbuzuje obrovský respekt a přesto vyzařuje neuvěřitelný klid. A má jedno významné prvenství, neboť jeho fotografie, byla vlastně první, kterou jsem pro tento projekt cíleně udělal. Kniha Charisma, totiž původně vůbec neměla být o slavných a významných lidech, ale o lidech jako je právě ON. This book depicts a handful of people who, while not famous, in the public eye, or socially prominent, possess something that qualifies them for inclusion in this publication: charisma. When I came face-to-face with them, I felt they had such personal magnetism that their lack of stardom in show business, sport, or anything else was irrelevant. Without a shadow of doubt, Lance Sim is one of them. This Australian farmer, who still lives the life of a classic cowboy and grows his own wine grapes on a sprawling farm, gets around on a ten-seater horse-drawn carriage, commands immense respect, and yet exudes an incredible calm. And he has blazed a trail, in that his photograph actually was the first I intentionally made for this project. This book, Charisma, was not originally meant to be about celebrities and high-profilers at all, but about people like Lance.

Skutečný australský farmář, který žije jako autentický kovboj, pěstuje své vlastní víno na své velké farmě a rozváží ho pak po dálnici ve velkém plošinovém autě taženém koňmi! A true Australian farmer who lives like a real cowboy, grows his own wine on his huge farm and delivers it in his big car drawn by horses that he even takes to a freeway.

Boris Becker Jako dítě jsem měl ve svém dětském pokojíku několik svých hrdinů na plakátech na zdi. Byli tam herci, jezdci Formule 1, kulturisti, skejťáci, možná Samantha Fox a taky Boris Becker. Přiznám se, že mě ani ve snu nenapadlo, že toto enfant terrible světového tenisu bude jednou stát před mým objektivem. A stalo se. Měl jsem z focení trochu trému, ale Boris ji rozstřílel hned v samém úvodu. Přivítal mě vysokou znalostí mého životopisu, že mě z toho šla hlava kolem. Ale co, není to právě známka vysoké inteligence, když sportovní legenda, jako je tato, která mě v tu chvíli vůbec neznala, si jednoduše nastuduje můj životopis na Googlu? Potěšilo mě to velice a vůbec nevadilo, že hrál, jako když mě zná dávno. S radostí jsem ho tu hru nechal dohrát. Když focení skončilo, dal mi ještě jeden nezvyklý dárek. Začal jsem si balit věci a rychle se pakovat, abych více nekradl jeho čas. Otočil se ale ke mně a k mé ženě a říká: „…počkej, kam bys spěchal? Pojďme si trochu povídat o Čechách, o životě a tak?“ To se mi vlastně ještě nikdy nestalo. Byli jsme spolu u jednoho stolu nad kávou a zákuskem více jak hodinu. Druhý den mi na recepci rezidence, kde jsme fotku dělali, nechal zarámované věnování s poděkováním. Boris Becker byl vždycky rebel, ale na mě i mou ženu velice zapůsobil! When I was young, I had posters of some of my heroes plastered on the wall of my room. They included actors, Formula One drivers, bodybuilders, skateboarders, perhaps Samantha Fox, and also Boris Becker. I have to say, I never dreamt that this enfant terrible of world tennis would one day be standing in front of my camera. And yet there he was. I had been a bit nervous about the photo shoot, but Boris put me at ease right away. He welcomed me with such a deep knowledge of my past work that my head was spinning. Well, isn’t it a sign of high intelligence when a sports legend like this, despite not knowing me at all at that moment, had simply Googled me? I was delighted, and I wasn’t at all bothered by the fact that he was acting as though he had known me for years. It was a show I was glad to let him play to the end. When the shoot was over, he gave me an unusual gift. I had started to pack everything quickly, so as not to take up any more of his time. But he turned to me and my wife and said, “Hang on, what’s the rush? Let’s have a chat about the Czech Republic, life, and stuff.” That had never happened to me before. So, we sat together over coffee and cake for more than an hour. The next day he left a framed picture dedicated to me, with a note of thanks, at the reception of the place where we had taken the photo. Boris Becker has always been known as a rebel, but he made a very deep impression on my wife and me.

Jeden z nejvýznamnějších tenistů všech dob, trojnásobný vítěz nejslavnějšího turnaje světa ve Wimbledonu, na kterém se stal v roce 1985 nejmladším vítězem v jeho historii. Několikanásobný vítěz všech 4 Grand Slamů. 28. ledna 1991 se stal světovou jedničkou a rok na to i olympijským vítězem ve čtyřhře. V roce 2003 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy. Boris Becker miluje rychlá auta, poker a ženy, a právě kvůli nim si prožil nejednu bulvární bouři. One of the greatest tennis players of all time, he won Wimbledon – the world’s most famous tournament – three times, becoming its youngest champion ever in 1985. He recorded numerous victories at all four Grand Slams. On 28 January 1991, he became the world’s number one and, a year later, he won an Olympic gold medal in doubles. In 2003, he was inducted into the International Tennis Hall of Fame. Boris Becker is passionate about fast cars, poker, and women, which has landed him in sensationalist tabloid news on more than one occasion.

Theodor Pištěk Theodor Pištěk v této knize zastupuje trojici geniálních českých tvůrců Forman, Pištěk, Ondříček. Jeho účast byla pro mě nezbytná, neboť jsem chtěl tuto trojici mít kompletní. Podařilo se. Focení probíhalo v jeho domácím prostředí, kde má i svůj ateliér. Nebylo to zrovna nejjednodušší, neboť pana Pištěka zajímala více moje žena než já, což byla ostatně společná vlastnost celé trojky těchto nerozlučných kamarádů. Pro mě to ale jako vždy znamenalo jistou výhodu. Zatímco pan Pištěk ukazoval mojí ženě sošku Oscara a mě nechal vtipně čekat dole v ateliéru, měl jsem možnost promyslet záběr. A protože se mě trochu dotklo, že jsem neviděl Oscara, rozhodl jsem se, že na oplátku ukáži světu půvab nepořádku ateliéru jednoho génia, a tak vlastně vznikla tato nelíbivá, ale pro mě neskutečně odvážná fotka s komplikovanou kompozicí a uspořádáním. In this book, Theodor Pištěk represents a trio of genius Czech artists – Forman, Pištěk, and Ondříček. His involvement was vital for me, because I wanted to have the complete trio. I got what I wanted. We did the shoot at his home, where he also has his studio. It wasn’t the easiest of tasks, because Mr Pištěk – just like his inseparable friends in this trio – took a greater interest in my wife than in what I was trying do; however, as always, this worked to my advantage. While Mr Pištěk was showing my wife his Oscar, shrewdly leaving me waiting downstairs in the studio, I had the time to think the shot through. And because I felt a little put out that I didn’t see the Oscar, I decided to get my own back by showing the world the charm of a genius’s messy studio, resulting in this unflattering, but – for me – incredibly brave photo that was complicated to compose and arrange.

Výtvarník a návrhář filmových kostýmů a dekorací. Držitel Oskara za film Amadeus a Césara za film Valmont. Oba filmy natočil s Milošem Formanem, se kterým dále spolupracoval například na filmu Lid versus Larry Flint. Jeho obrazy ze světa motosportu jsou v aukčním světě vysoce ceněny. Artist and designer of film costumes and scenes. He holds an Oscar for Amadeus and a César Award for Valmont. Both of these films were made with Miloš Forman, with whom he also collaborated, for example, on The People vs. Larry Flynt. His pictures from the world of motorsport are highly prized in the auction world.

Johny Depp Focení této americké filmové superstar se neslo v duchu velkých náhod, ale to k takovému projektu, jako je tento, patří. Na poslední chvíli nebyl v této knize Merilin Manson, Gary Oldman nebo Jamiroquai, a stejně tak na posledních doslova pár sekund v této knize byl Johny Deep. Nejrychlejší portrétování mého života proběhlo během natáčení filmu Cizinec na náměstí Svatého Marca v Benátkách. Přítomen byl i můj tehdy asi devítiletý syn Adam a nutno dodat, že jeho přítomnost sehrála už podruhé v případě Hollywoodských hvězd velkou roli. V době, kdy focení probíhalo, byl totiž Johny Deep největší hvězdou života malého kluka, který právě objevil Piráty z Karibiku, jeho oči a výraz, zdá se, oprostily chvilku hvězdu od vlastní samotné velikosti, a možná proto snad zapózoval více než jsem čekal! The shoot with this American film superstar was a great coincidence, but that is part of a large project like this. In the same way that Marylin Manson, Gary Oldman, and Jamiroquai were added to this book at the last moment, Johnny Depp was added to this book at the last second. The fastest portrait photo in my life was taken during the filming of The Tourist in Piazza San Marco in Venice. My son Adam, who was around nine then, was present, and I should add that his presence played a big role for the second time in the case of Hollywood stars. At the time the photograph was taken, Johnny Depp was the biggest star in the small boy’s life and had just appeared in Pirates of the Caribbean. His eyes and expression, it seemed, stripped the star of his magnitude for a while, and perhaps that’s why he posed for longer than I expected!

Americký herec, který se brzy po své hlavní roli v seriálu 21 Jump Street stal idolem teenagerů! Tuto nálepku ale brzy doplnil o režiséra, producenta, scénáristu a také skvělého muzikanta a člověka. Za svou kariéru natočil na 50 celovečerních filmů a stal se jednou z největších světových celebrit. An American actor who became a teenage idol soon after his leading role in the series 21 Jump Street. He soon also became a director, producer, scriptwriter, and also a great musician and person. He has made fifty feature films. His relaxed nature and directness played a role during this shoot.

Alena Šeredová Alena Šeredová je v mém životě kapitolou sama pro sebe. V pozitivním i méně pozitivním slova smyslu, ale pozitiva převažovala, pochopitelně. Ale o tom mluvit nechci anebo spíš tato kniha je o jiných příbězích. O příbězích fotky. A příběh této fotky se táhne právě celým asi dvouletým obdobím mojí spolupráce s touto výraznou osobností české a dnes i světové módní či showbusiness scény. Trochu to ale zkrátím a vlastně vás, jedinkrát a naposled v této knize, oberu právě o ten příběh. Povím jen to, že jsem byl první fotograf, který kdy vyfotil Alenu Šeredovou takto, tedy skoro tak, jak ji pán Bůh stvořil. Byl jsem to já a až po mně přišly hvězdy světového fotografického nebe. Bylo to v době, kdy Alena sklízela ještě pouze českou bezmeznou slávu a její italská kariéra byla zatím v plenkách. Možná proto si toho tak vážím a jsem moc rád, že tenkrát souhlasila s fotkou, která byla určena pro prestižní kalendář společnosti Leica Germany. Pak jednoho dne řekla rodné vlasti „adios“, nebo spíš „ciao“, a od té doby jsme se neviděli. Moc jsem jí její zahraniční úspěch přál. Alena Šeredová has a chapter to herself in my life. In both the positive and less positive meaning of the word, but the positive understandably dominated. But I don’t want to talk about that, or rather this book is about other stories. The stories of the photos. And the story of this photo dates back to the period of two years’ co-operation between me and the distinctive personality of Czech and global fashion and showbusiness. I’ll shorten it and, for the one and only time in this book, not tell you the story. I’ll only tell you that I was the first photographer who photographed Alena Šeredová almost as God created her. It was me and afterwards the stars of global photography came for me. It was at a time when Alena was enjoying unlimited success only at home, and her Italian career was still in nappies. Maybe that’s why I rate it so highly and I’m very happy that this time she agreed to the photo, which was for the prestigious Leica Germany calendar. Then one day she said “Adios” to her homeland—or rather “Ciao”—and we haven’t seen each other since then. I really wished her much foreign success.

Jedna z nejkontroverznějších českých topmodelek, čtvrtá žena Miss World. V Itálii, kam odešla za modelingem, se stala hvězdou televizních obrazovek. Následně se za velké pozornosti médií provdala za brankáře Italského fotbalového národního týmu Gianluigi Buffona. One of the most controversial Czech top models, she once finished fourth in Miss World. In Italy, where she went to develop her modelling career, she became a star of the television screen. She married Gianluigi Buffon, goalkeeper for Italy’s national football team.

Richard Müller S Richardem jsem se znal docela dlouho on-line, než jsem se s ním stačil potkat. A právě na tomto focení jsme se viděli poprvé v životě osobně. Měl jsem ale trochu smůlu, byl unavený a měl zrovna svůj stav jakési vesmírné těžkosti, a nutno dodat, že mě to bolelo za něj. Bylo mi ho líto. I kvůli tomu, že jsem termín dlouho vyřizoval a nebylo úplně jednoduché najít společnou díru v kalendáři. Proto jsem pár vteřin před samotným focením kompletně překopal můj plán a fotku udělal úplně jinak. Je to vlastně můj jediný portrét, kde je ke mě daná osobnost otočena zády. Bylo to pro něj totiž ta nejlehčí a nejjednodušší varianta, jakou jsem mohl nabídnout a jakou on mohl ten den zvládnout. Mám tu fotku moc rád, stejně jako budu mít vždycky rád Richarda a budu mu vždycky vděčný za to, že mi dal svůj čas ještě jednou, a to, když si geniálně zahrál traktoristu v mém filmu Burácení. Mám pro něj prostě slabost a kdyby mi tenkrát řekl: „Vyfoť mě ve tmě!“, asi bych to udělal. I knew Richard online for quite a long time before I met him. And during this shoot we met each other for the first time in person. I was a little unfortunate—he was tired and had the weight of the world on his shoulders, and I should add that I could feel his pain. I was sorry for him. Despite that we tried sorting out a date long in advance, it wasn’t easy finding a joint opening in our calendars. That’s why, a couple of seconds before the shoot itself, I completely redid my plan and shot the photo completely differently. It is my only portrait where the person has his back turned to me. For him it was the easiest and simplest option that I could offer and he could manage that day. I really like the photo, the way I will always like Richard, and I will always be grateful for him giving me his time again and putting in a great performance as a tractor driver in my film Rumbling. I just have a weakness for him, and if he had said I should take his picture in the dark, I probably would have done it.

Zpěvák, který si podmanil Českou republiku, charismatická osobnost a přecitlivělá duše s dvoumetrovou tělesnou schránkou. Člověk, jehož hudba a texty ovlivnily několik generací. Jeho hvězda je stálá a vždy úspěšná, jeho soukromý život je však velký kolotoč a citová horská dráha. Roky bojuje s drogovou závislostí, roky bojuje sám se sebou a svými vnitřními ďábly. Právem se však řadí mezi nejvýznamnější a nejvýraznější umělce současnosti! A singer who has conquered the Czech Republic, a charismatic person, and a sensitive soul in a two-metre frame. A man whose music and lyrics have influenced several generations. His star is fixed and always successful, but his private life is a great roundabout and an emotional rollercoaster. He has been battling drug addiction for years; he has also been fighting himself and his inner demons for years. He is rightly regarded as one of the most important and outstanding contemporary artists.

Tomáš Hajíček / Krucipüsk Příběh frontmana legendární české skupiny Krucipüsk by asi vydal na celý film. Je v něm tolik černého humoru, nekončící akce, vášnivé lásky, zákeřné zrady, zoufalého křiku, ale i slz a trápení, že by to vystačilo na druhý díl Amores Perros. Známe se déle než sahá historie samotné kapely, neboť si dobře pamatuji, když mi volal ještě na pevnou linku, že už má jméno své nového projektu. Ptal jsem se jaké a on: „…Krucipüsk“, je vám asi jasné, co jsem rozuměl. Až na podruhé mi vysvětlil, jak se to píše a vyslovuje. S Tomášem jsem prošel celou jeho kariérou a protože ho řadím hodně blízko za mého bratra, byl bych nerad, aby toto vyznělo povýšeně, ale Tomáš je dle mého názoru největší textařská osobnost české rockové scény a nejoriginálnější domácí leader. Možná proto ho poslouchá, uznává a někdy až uctívá, tolik slavnějších kolegů. The story of the frontman of a legendary Czech band Krucipüsk would make a great movie. There is so much dark humor, endless action, passionate love, malicious betrayals, hopeless screaming, tears and suffering that it could be a sequel to Amores Perros. We’d known each other even before the band was established and I remember very well when he called me on a landline that he had a name for his new project. He said “Krucipüsk” and you can imagine what I heard so he had to explain to me how it’s spelled and pronounced. I’ve known Tomáš since the beginning of his professional career and he’s almost like a brother to me so I’m very sorry if it sounds arrogant but I think that Tomáš is the best lyrics writer of the Czech rock scene and the most original local band leader. That might be the reason for the respect and even admiration among so many of his more famous colleagues.

Český zpěvák, skladatel, textař, herec a zakládající a dnes už jediný původní člen legendární skupiny Krucipüsk. Kromě mnoha alb, které vydal a na nichž spolupracoval, také působil na prknech Divadla Ta Fantastika, kde ztvárnil vedlejší roli žebráka v muzikálu Obraz Doriana Graye. V roce 2010 si zahrál pak roli učitele Horáka ve filmu Bastardi, na němž se podílel i jako spoluautor hudby. V roce 2014 hrál se slovensko‑maďarskou hvězdou Vicou Kerekes svou první hlavní roli ve filmu Burácení režiséra Adolfa Ziky, který rok na to zvítězil na mezinárodním filmovém festivalu v New Yorku a byl vyhlášen nejlepším motorkářským filmem roku 2015. Tomáš Hajíček is a Czech singer, composer, lyrics writer, actor and the founding and nowadays also the only original member of a legendary band Krucipüsk. Apart from the many albums that he’s released and on which he collaborated, he also acted in TaFantastika theatre where he played the beggar in the musical version of the Picture of Dorian Gray. In 2010, he played teacher Horák in a movie called Bastardi (Bastards) for which he also composed music. In 2014, he got his first main role alongside the Slovak‑Hungarian movie star Vica Kerekes in Adolf Zika’s movie Burácení (Rumbling) that won the best feature narrative award at the 2015 Motorcycle Film Festival in New York.

Peter Collins S tímto pánem, jenž se dá považovat za jednoho z největších odborníků a entuziastů na F1, jsem se potkal poprvé ve španělské Barceloně, kde také vzniknul jeho portrét do této knihy. Bylo to na tamějším slavném závodním okruhu. Dlouhou dobu jsem nebyl schopen najít vhodné místo a pak jsem si všimnul krásného pozadí, kterým byla boční stěna kamionu Ferrari. Slunce do něj pálilo tak silně, že se červená odrážela všude kolem, a fotografie tak trochu vypadá, jako by byla focena ve studiu anebo uměle dodělávána. Není tomu tak, Ferrari posloužilo jako pozadí chlapíkovi, který před lety znovu vzkřísil Lotus! I met this man, who can be regarded as one of the greatest experts and enthusiasts in F1, for the first time in Barcelona, Spain, when this portrait for the book was taken. It was at the famous circuit there. For a long time, I was unable to find a suitable place, and then I noticed a beautiful background, which was the side of a Ferrari truck. The sun was shining on it so strongly that the red reflected everywhere, and the photograph looks a little like it was taken in a studio and/or photoshopped. That’s not the case—Ferrari served as the background to a man that had resurrected Lotus a few years before!

Bývalý manažer a spolumajitel majitel slavné stáje Formule 1 Lotus. Jeden z největších entuziastů a znalců Formule 1. Po smrti legendárního zakladatele Colina Chapmana stáj odkoupil, aby ji uchránil před rychlým koncem. A former manager and owner of the famous Formula 1 team Lotus. One of the biggest enthusiasts and experts on Formula 1. After the death of the legendary founder Colin Chapman, he purchased the team to save it from a rapid end.

Billy Idol Není snad v této knize nic tak vtipného než focení zpěváka Billyho Idola. Vše bylo domluvené s jeho manažerem a vše šlo podle plánu do té doby, než se to všechno zase zrušilo. To se někdy prostě stává, rockové star jsou rockové star… Šel jsem tedy na konec s tím, že si nevezmu žádnou techniku s sebou, pouze moji malou digitální Leicu. Bylo asi hodinu před koncertem, když mi zvonil telefon, ze kterého jsem se dozvěděl, že pan William Broad, uměleckým jménem Billy Idol, s focením souhlasí. To už se ale moc nedalo operovat, protože já jsem byl na cestě bez profesionální výbavy. Musel jsem tedy improvizovat a vymyslel jsem si něco o specifičnosti přenosu barev těchto malých kompaktních fotoaparátů. Všem to připadalo zábavné a uvěřitelné a tak fotka nakonec vznikla. Ve stejný den, na stejném pódiu, jen v jinou dobu. There is probably nothing as funny as the shoot with the singer Billy Idol in this book. Everything was agreed with his manager and everything went according to plan, until it was all cancelled. This just happens sometimes—rock stars are rock stars… In the end, I went without taking any equipment with me, only my small digital Leica. It was about an hour before the concert when my phone rang and I learned that Mr. William Broad, known by his stage name as Billy Idol, agreed to the shoot. There wasn’t much I could do, because I was en route without professional equipment. I had to improvise and I thought of something about the specific nature of the transfer of colours in such compact cameras. It was fun and incredible for everybody, and that’s how the photo got taken in the end. On the same day, on the same stage, but just at another time.

Anglický zpěvák a textař, který se proslavil jako člen skupiny Generation X. S uměleckým jménem Billy Idol pokračoval v úspěšné sólo kariéře a stal se punk-rockovou legendou a jednou z prvních hvězd MTV, která natočila sérii populárních videoklipů. Jeho hity Rebel Yell nebo White Wedding se staly legendárními napříč celou hudební scénou. An English singer and lyric writer who came to fame as a member of the band Generation X. Using the stage name Billy Idol, he continued with a successful solo career and became a punk rock legend and one of the first stars on MTV, making a series of popular music videos. His hits “Rebel Yell” and “White Wedding” became legendary across the music scene.

Václav Havel Fotografie Václava Havla vznikla dávno a málem se do této knihy nedostala. Zastihl ji totiž nejhorší osud, osud krádeže. Byla totiž ukradena spolu s mým vozem před mým starým studiem v Praze na Smíchově. Jako na potvoru jsem nemohl najít celé dlouhé roky negativ k této fotce a tak jsem se s ní pomalu začal loučit. Pár dní před tím, než šla tato kniha do tisku, se stal zázrak. Uklízeli jsme poslední krabice po stěhování do velkého domu a moje drahá polovička otevřela krabici, která nebyla otevřena možná osmnáct let. Václav Havel se v tu chvilku znovu narodil do mé knihy a hned jako dospělý osmnáctiletý. This photograph of Václav Havel was taken a long time ago and almost did not get into this book. This is because it met the worst fate. It was stolen. It was stolen together with my car in front of my old studio in Smíchov, Prague. As ill luck would have it, for years I couldn’t find the negative for this photo, so I slowly reconciled myself to its loss. A couple of days before this book went to print, a miracle happened. We were tidying away the last boxes after moving to a large house, and my better half opened a box that may not have been opened for 18 years. At that moment Václav Havel was born again in my book, as an eighteen-year-old adult.

Spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky. Velkou měrou přispěl k vývoji parlamentní demokracie země a zapojení do politických struktur západní civilizace. Mimo politické činnosti je znám svými dramaty v duchu absurdního divadla a eseji. A writer and playwright, one of the first spokesmen of Charter 77, a leading figure in the political changes in November 1989, the last president of Czechoslovakia, and the first president of the Czech Republic. He made a great contribution to the development of parliamentary democracy in the country and integrated it into the political structures of western civilisation. In addition to his political activities, he is known for his absurdist theatrical dramas and essays.

Jaromír Jágr Pokud nepočítám dokumentární portrét Václava Havla, tak je fotka Jardy Jágra mým nejstarším oficiálním portrétem nějaké slavné či významné osobnosti. Její vznik se totiž datuje ještě do minulého století, a to někam kolem roku 1996 nebo 97. Byl jsem v té době dvorním fotografem české edice slavného časopisu Bravo a Bravo Girl. Toto silné německé vydavatelství mělo dostatečné páky na to, aby tehdejší megastar Pittsburgh Penquins svléklo do půl těla. Fotilo se na rodinném statku v Hnidousích, kousek od Kladna, a přítomna byla jak slavná Jagr Mom, tak tatínek i sestra. Jarda se totiž na chvilku vrátil domu a byl pro celou rodinu vzácnost. Myslím, že — z dnešního pohledu dění věcí kolem dlouhé kariéry Jardy Jágra — je tato fotka unikátní. Nepamatuji se, že by se ještě potom někomu obnažil do půl těla. If you don’t count my documentary portrait of Václav Havel, this photo of Jarda Jágr is my oldest official portrait of a famous or significant celebrity. The photo’s origins date back to the last century, somewhere around 1996 or 97. I was the official photographer of the famous Bravo and Bravo Girl magazine’s Czech branch, and this strong German publishing house had enough leverage to persuade the then Pittsburgh Penguins megastar to strip half-naked. We took the photos at his family’s cottage in Hnidousy, not far from Kladno, in the presence of Jagr’s famous mom, as well as his dad and even his sister. Jarda had just returned home for a little while, which was a rare moment for the whole family. Looking back at this photo from today’s point of view, and knowing the ins-and-outs of Jarda Jágr’s long career, it is unique. I don’t know of him ever stripping for a half-naked photo again.

Český hokejový útočník hrající za klub Florida Panthers v zámořské NHL. S českou reprezentací vyhrál olympijský hokejový turnaj i mistrovství světa. Je obrovskou osobností v oblasti světového sportu a řadí se mezi nejlepší hokejové hráče všech dob. V NHL získal dvakrát Stanley Cup, pětkrát byl vítězem kanadského bodování a stal se historicky nejlepším Evropanem hrajícím v této soutěži. A Czech professional ice hockey player, who plays in the NHL, as a forward for the Florida Panthers. As a member of the Czech national hockey team, he has gold medals from the Olympic Games and world championships. He is a famous public figure in world sport and ranks as one of the best hockey players of all time. He has won the Stanley Cup twice, and the Art Ross Trophy, i.e., the scoring championship, five times, making him the best European ever in this competition.

John Surtees Fotografie tohoto ojedinělého muže, který drží dodnes neuvěřitelné prvenství, které, zdá se, nikdy nebude překonáno, je asi neobyčejnější fotkou celé knihy. Proč? Protože dostat samotného John Surteese před aparát bylo skoro nemožné, a za další, když už se mi to podařilo, zdálo se, jakoby se prostě nechtěl dívat přímo do objektivu. Času bylo tak příšerně málo, že jsem se rozhodl pro zoufalou věc, vyfotím ho prostě z boku, jen tak, jak si sedí na lavičce a dívá se úplně jiným směrem, než je objektiv. Nečekal jsem od té fotky vůbec nic a dokonce jsem si myslel, že ji vůbec nepoužiji, ale pak, když jsem ji viděl, všiml jsem si jeho zvláštního výrazu. Jakoby se smál. Možná se totiž smál nebo usmíval nad tím, že jsem opustil směr zepředu poté, co se mi nepodařilo rozhýbat jeho ledovou mimiku. Možná ne. Ale nakonec to asi hrálo zásadní roli v tom, že jsem tuto fotku ve výběru nechal, ač bych ji jindy vyřadil. This photograph of this unique man who, to this day, holds an incredible primacy which may never be surpassed, is maybe the most ordinary photo of the whole book. Why? Because it was almost impossible to get John Surtees in front of the camera, and when I finally did, I couldn’t get him to look into the lens. We only had a very short time to do it, so I desperately decided just to take a photo from the side, just a photo of him sitting on a bench, looking in a completely different direction. I wasn’t expecting the photo to be any good, and I even thought I wouldn’t use it anyway; but, when I saw it, I noticed his odd expression. It looked as if he was laughing. Maybe he was laughing or smiling at my having to give up and take the photo from a different angle than I wanted. Maybe he wasn’t. His expression was the reason why I left the photo in my selection, even though I would normally have thrown it out.

Jediný muž planety, který dokázal získat titul mistra světa Formule 1 i silničních motocyklů. Po ukončení kariéry byl úspěšným stájovým manažerem formulových závodů. Těžkou ránu utrpěl, když v roce 2009 přišel o svého syna na okruhu v Brands Hatch. Sám opustil tento svět 10. 3. 2017. The only man on the planet to have become World Champion in both Formula 1 and motorcycle racing. This photograph was created after long negotiating and I had twenty seconds to take it. Then John Surtees had to tend to the racing team.

Miroslav Ondříček Třetí ze slavné trojice filmových legend byl pro mě asi profesně nejvýznamnější. Jako fotograf jsem práce Miroslava Ondříčka stavěl na stupeň nejvyšší! Příběh, který je spjatý s touto fotografií, je humorný. Pronajal jsem si na toto focení malé, ale kultovní pražské kino MAT. Pan Ondříček se posadil, já jsem stál na pódiu před plátnem a kousek vedle mě byla moje žena. On se trochu uvelebil, zavrtěl a potom řekl, „…helejte, ať jde vaše žena trochu blíž“. Poprosil jsem manželu, ať jde blíž. On zase řekl, „…ještě trochu“. Řekl jsem jí tedy, aby přišla ještě blíž. Pak dodal, „…ještě trochu“. Šla tedy skoro za kameru, takže jsem málem já nebyl vidět. Pak jsem se na něj podíval, on se usmál, ještě se naposledy zavrtěl a usadil a pak řekl, „…tak je to dobrý!“ The third part of the famous trio of legends was the most important one for me professionally. As a photographer, I idolised the work of Miroslav Ondříček. The story behind this photograph is humorous. I rented the small but widely known Prague cinema MAT for the session. Mr. Ondříček sat down and I was standing on the stage in front of the screen next to my wife. He made himself comfortable, wriggled about a bit in his chair, and said “Hey, tell your wife to come a bit closer”. I asked my wife to come closer to him. Again, he said, “A little closer”. So, I told her to come a little closer. “A bit closer,” he added. So, my wife was almost behind the camera and you practically couldn’t see me. I looked at him, he smiled, wriggled in his chair for the last time, got comfortable, and said, “Now it’s good!”

Jeden z nejvýznamnějších kameramanů své doby a dvorní kameraman Miloše Formana. Přesto, že jeho filmy jsou Oskary ověnčeny a on sám byl za kameru dvakrát nominován, jemu se nakonec Oskar vždy vyhnul. Za jeho nejvýznamnější filmy se dají považovat Amadeus, Valmont či Vlasy, režiséra Miloše Formana. One of the most significant cameramen of his time. Even though his films were awarded Oscars and he himself was nominated for Camera twice, the Oscar eluded him to the end. His most significant film must be director Miloš Forman’s Amadeus.

Eddie

Fotografie vznikla na automobilovém okruhu v anglickém Brands Hatch. O Eddie Jordanovi jsem věděl hodně, ale samotné focení neprovází vlastně žádná příhoda. Chtěl jsem jen udělat zcela odlišnou fotku, protože jsem měl ten den takovou mrzutou náladu. On se stále hýbal sem a tam a než se začalo fotit, tak stále s někým mluvil. I přesto, že jsme později udělali fotku podle mých předem připravených představ, tak jsem vybral dva záběry, které jsem udělal chvilku před tím, než jsme se pustili do oficiálního focení. Nemohl jsem se ale rozhodnout a pak jsem si řekl moje staré pravidlo, a to, že fotografie nemá pravidla. Tím vznikl můj první a asi jediný zrcadlený portrét v životě.

Slavný manažer, byznysmen a bubeník. Majitel legendární stáje Formule 1, ke které patří jména jako Schumacher, Fisichella, Hill, Heidfeld nebo Frentzen.

Jordan

This photograph was created at the Brands Hatch motor racing circuit in England. I knew a lot about Eddie Jordan, but there’s actually nothing unusual to say story about this shoot. The only thing was – I wanted to take a completely different photo, because I was feeling grumpy. He kept on moving about and talking to everybody before our shoot, and even though we later took the photo as had imagined it, I chose two shots I had taken seconds before the official shoot. I couldn’t decide what to choose though, and then I remembered my old motto “Photography has no rules”. This is how my first and only mirror portrait was created.

Famous manager, businessman and drummer. The owner of the legendary Formula One team that included such great names such as Schumacher, Fisichela, Hill, Heidfeld and Frentzen.

Mika Häkkinen Dlouho jsem přemýšlel, co napíšu k této fotce a nakonec jsem se rozhodl pro tuto krátkou větu. Mika Hakkinen je strašně milý chlápek! Fotilo se v luxusní rozlehlé vile, kde byl po jeho pražský pobyt ubytován, jenže háčkem celé věci bylo vnitřní vybavení vily. Neskýtala prostě žádné místo, materiály, či výtvarné výjevy, které by alespoň trochu měly něco společného s formulí, závoděním, či jakkoli s motorsportem. Vzal jsem tedy za vděk zasedací místností a vyplatilo se. Na stole před ním byly zásuvky na notebooky, které symbolizovaly formule na startovním roštu, vzadu za ním velká plazmová televize, ve které se odrážel lustr Bořka Šípka, který visel nad ním, a tím odrazem vytvářel semafory na startu závodu. Když jsem mu ukázal fotku na displeji, chvilku mlčel a pak řekl jen: „…neuvěřitelné, musím zavolat svému osobnímu fotografovi, jestli je možné udělat takovouto profi fotku za 10 minut“. Jak jsem řekl, moc milý chlapík! I had to think for a long time about what to write here and finally decided on this short sentence: Mika Häkkinen is an extremely nice fellow! We were shooting in a luxurious sprawling villa, where he was staying during his visit to Prague, but the downside was in the villa’s furnishings. There was no location, no materials, or no works of art associated with Formula One, motor racing, or any motorsports there. In the end, I decided on the conference room and it all fell into place. The sockets for laptops on the table in front of him symbolised Formula One cars on the starting grid, the plasma TV behind reflected Bořek Šípek’s chandelier above him, and this reflection gave the effect of a starting light gantry. When I showed him the photograph on the camera’s display, he was quiet for a minute and then said, “Unbelievable. I have to call my personal photographer, if it’s possible to take such a professional picture in 10 minutes!”. As I said, very nice fellow!

Finský automobilový závodník a dvojnásobný mistr světa Formule 1, kterému se pro jeho rychlost přezdívá Létající Fin. Ve Formuli 1 působil celých 10 let. V roce 1995 v tréninku na GP Austrálie v Adelaide těžce havaroval a jen včasný zásah lékařů mu tehdy zachránil život. Po této události v Häkkinenově kariéře nastal zlom a začal jezdit ještě rychleji. Celkem startoval ve 165 velkých cenách, 20× zvítězil, 51× stál na stupních vítězů a 26× startoval z pole position. Finnish racing driver and 1998 and 1999 Formula One World Champion, nicknamed “The Flying Finn” for driving so fast. He raced in Formula 1 for a whole 10 years. In 1995, his vehicle suffered a tyre blowout during the qualifying session for the Adelaide Grand Prix in Australia. Häkkinen was critically injured, but was miraculously saved by the speed of the trackside medical team. This event in Häkkinen’s career was a turning point, after which he started driving even faster. He entered 165 GPs, of which he won 20, stood on the winner’s podium 51 times, and started from pole position 26 times. Although he announced the end of his racing career in 2002, he returned as a Mercedes DTM driver from 2005 to 2007.

Lukáš Krpálek Lukáš Krpálek je můj dlouholetý přítel a také svým způsobem největší sportovní idol. Je asi neobvyklé, aby někdo, kdo je vám tak blízký, byl zároveň vaším vzorem, ale v případě Lukáše se mi to nijak nepříčí, ba naopak. Je to velice pohodlné, neboť když jsem trénoval v USK Praha děti, tak jsme měli tréninky před dospělými a když jsme my končili a Lukáš už vcházel do haly, vždycky jsem k němu šel, upřeně se na něj očima díval a za vydatného pozorování mého malého syna jsem ho před ním hodil. To byla pro mého Adama velká věc. Lukáš byl trpělivý a chápavý. Pak když jsem se přestěhoval do mého vysněného domu a pořídil jsem si doma judo tělocvičnu, přijel mě navštívil, děti doma nebyly a tak se mnou jen tak z plezíru mrsknul o zem a zlomil mi žebro. Od té doby se s ním neperu. Ale mám ho bezmezně rád. Lukáš Krpálek is my long-time friend and, in a way, my greatest sports idol. I guess it’s unusual for someone so close to you to be your idol at the same time, but it doesn’t bother me in Lukáš’s case, quite the opposite. It’s very convenient, because when I used to train children at USK Praha, our training was before the adult training sessions, and when we finished, Lukáš would walk into the gym, and I always went over to him, my eyes fixed on him and, with my son watching me, I would throw him on the ground. That was such a big thing for my son Adam. Lukáš was patient and understanding. Then when I moved to my dream house and set up a home judo gym, Lukáš came to visit me, the children weren’t at home, and he threw me on the ground, just like that, and broke my rib. From that point, I stopped getting into fights with him. But I love him to bits.

Český reprezentant a jeden z nejlepších judistů všech dob se stal během pár let Mistrem Evropy, Mistrem světa i Olympijským vítězem a vítězem světové Univerziády. Jeho série medailí ze světových soutěží ho řadí na historický judistický Olymp. A member of the Czech national team and rising star of world judo. After success in the junior category, in which he became the Judo Champion of the Czech Republic, Europe and even the World, he maintained his level in the men’s category. After coming 1 st in the Czech Championship, he finished third in the World Championship in Paris, and in 2013 he brought a very important trophy home to the Czech Republic, for taking 1 st place in the European Championship in Budapest.

Adolf Polák Když mému bratrovi bylo asi jeden a půl roku a moje maminka byla se mnou v sedmém měsíci těhotenství, tak nám náhle a nečekaně zemřel otec. Bylo mu 33 let. Maminka dostala z toho šoku částečnou obrnu levé části obličeje a musela mě hned po porodu dát na kojení své sestře, mojí tetě Aničce, které se narodila dcera, moje sestřenice, dva dny přede mnou. Měli jsme ale veliké štěstí, neboť asi za rok po této smutné události si maminka našla, nebo možná on ji, svého doživotního partnera a našeho otčíma, který je nám více než otcem a oba nás s bratrem vychoval a dovedl na práh dospělosti. V mezidobí po porodu ale do hry musel vstoupit jiný muž, můj dědeček, matčin otec, hlava rozsáhlé famílie a největší persona celého rodinného klanu. Velký dříč, s neskutečně drsným životním příběhem, nakonec ale celoživotní úspěšný živnostník a veliký fanda značky Mercedes. Měl jích více jak 30 za svůj život, jako protest proti osudu, který ho tak bičoval. A on byl ten, který musel nakonec rozhodnout o mém jméně, které můj biologický otec nestačil s matkou vybrat. Tento muž měl na mě v dětství zásadní vliv, který posléze pozvolna přešel a už navždy zůstal na mém otčímovi. Mezi mnou a mým dědou bylo něco víc, než mezi ostatními vnoučaty. Možná si mě podvědomě vybral a mezi řádky mi vždy na nedělních projížďkách v Mercedesu říkal: „…ty bys měl dál vést a spolčovat naší rodinu“. A o to se snažím a myslím na něj denně, když se dívám na jeho památečnou hůl u mě v domácí kanceláři. Často se mi o tobě zdá, dědo! When my brother was one and a half years old and my mother was seven months pregnant with me, my father suddenly and unexpectedly died. He was 33 years old. My mum was in such a shock that her face became partly paralyzed and when I was born, I was breastfed by her sister, my aunt Anička, who gave birth to her daughter, my cousin, two days before I was born. We were lucky that two years after this tragedy, our mum found, or maybe he found her, a lifelong partner and our stepfather who is more than a father to my brother and me and who brought us up. But right after I was born, there was another important man, my grandfather, my mother’s father, head of a large family and its most esteemed member. He was a hard worker whose life was very tough but he was also a successful sole trader and a big fan of the Mercedes cars. He had more than 30 of them in his life by which he compensated all the bad things that happened to him. He was the one who chose my name because my biological father didn’t have time to do so and he also had a major influence on me in my childhood along with my stepfather who took it over after him. But there was something more between my grandfather and me. Maybe he subconsciously chose me and every Sunday when he gave me a ride in his Mercedes, he mentioned that I should be the one who should lead the family a keep it together. And that’s exactly what I’m trying to do and I think about him every day when I look at his walking stick that I have in my office. I dream about you often, grandpa!

Pavel Šporcl S Pavlem se znám dlouhé roky a jsme dokonce krajani. Fotografie vznikla ještě v mém starém studiu a byla určena k jeho, myslím, že prvnímu autorskému albu. Tenkrát byla s ním na focení jeho tehdejší manažerka a hlídala si každý detail. Tak nějak mě to roztomile rozčilovalo a Pavlovi to taky nebylo až zas tak příjemný, je to přeci jen trochu rebel a tak jsem se uchýlil k trochu úchylné kompozici, stylingu a finální dekoraci. Výsledkem byla tato fotografie, která mohla tenkrát ještě svobodně vzniknout, neboť po 11. září 2001 už bychom ji asi museli obhajovat. Tehdy to ale ještě byl krásný umělecký záměr. I’ve known Pavel for many years, and we actually come from the same part of the country. The photograph was created in my old studio and was intended for his, I think, first solo album. He had his then manager with him, who was watching every tiny detail. It sort of bothered me, in a cute way, and Pavel wasn’t happy about it either; he is a bit of a rebel after all, so I resorted to a slightly perverse composition, styling and final decoration. The outcome was this photograph, which in those days was still acceptable, although after 9/11 we would probably have had to defend our motives, but at the time it was a beautiful artistic opus.

Houslový virtuóz, jeden z nejvýraznějších českých uměleckých talentů posledních let. Koncertuje po celém světě a jako jeden z nejprodávanějších českých hudebníků našel velkou oblibu v televizních pořadech, show a estrádách. Své nadšení v mediálním předvádění umí dobře propojit se svým oborem a vážnou hudbou. Jeho komerční naladění, nezvyklé pro tento druh umělce, však nemění nic na jeho vysokých kvalitách a oblíbenosti u většinou dámského publika. A violin virtuoso, one of the most significant Czech musical talents of recent years. He plays venues all over the world and, as one of the Czech musicians with the greatest sales, he makes a lot of television appearances. He expertly combines his passion for media performance with his instrument and classical music. His commercial way of thinking, unusual for this type of artist, does nothing to diminish his qualities and his popularity with the ladies.

Jiří Korn Není mnoho českých umělců, kteří během své kariéry neztratili svou tvář. Jiří Korn mezi ně patří! Přiznám se, že si ani nevzpomínám, kde jsme se poprvé viděli a jak jsme se seznámili, ale celý život asi nezapomenu na jeho zvyk, který mě v dobrém slova smyslu děsí už roky a rok co rok se opakuje. Každý rok, 9. června, tedy v den, kdy má moje žena svátek, přibližně kolem sedmé hodiny ráno, přijde na její telefon sms s textem – „Všechno nejlepší k vašemu dnešnímu svátku, Stanislavo, Váš Jiří Korn.” Ještě ani jednou se mi nepodařilo ho předběhnout a být první, ale nějak jsem si na to už zvyknul a je mi to strašně sympatické. There are not many Czech artists who have maintained their character throughout their entire career. Jiří Korn is one of them! I must admit that I don’t recall where or how we first met, but I am not ever likely to forget a habit of his that has shocked me in a positive way for years. Every year on the 9th of June, when my wife celebrates her name day, at about 7 am she gets a text message on her phone – “All the best to you on your name day, Stanislava, yours truly, Jiří Korn.” I still haven’t ever managed to beat him to it; but somehow, I’ve just gotten used to it. He’s such a nice guy.

Známý český muzikant, zpěvák, tanečník, moderátor a herec byl po dlouhou dobu součástí rockové skupiny Olympic. Později působil několik let sólo, ale v devadesátých letech pozměnil svůj hudební styl, zaměřil se na tanec a stal se členem vokálního kvarteta 4TET. Je také velmi úspěšným hráčem kulečníku na celostátní úrovni. Well known Czech musician, singer, dancer, moderator and actor, who for many years was a member of the rock band Olympic. He then performed solo for several years, but in the 1990s he changed his musical style, focused on dance, and became a member of the 4TET vocal quartet. He is also a very successful billiard player at the national level.

100

102

Petr Čech Fotografování Petra Čecha probíhalo v dnes už neexistujícím hotelu Praha, přímo pod slavným schodištěm, které zažilo mnohé i nemnohé. Bylo to v době, kdy tento fenomenální fotbalový brankář už nosil svou pověstnou přilbu po těžkém úrazu hlavy. Pochopitelně, že jsem to měl v hlavě celou dobu, jak to tam dostat a nekrást. Jak do té fotky dostat myšlenku. Měl jsem naštěstí docela dost času dopředu na přípravu, neboť jsem čekal, až se naobědvá, a tak jsem chodil kolem místa budoucího činu, až jsem na to přišel. Zlatý lustr s mnoha žárovkami svítil tak silně na dřevěné lesklé zábradlí, že vytvořil jakousi svatozář nad hlavou a zábradlí zase obepnulo část jeho obličeje tak, že působilo jako ochranná maska. To zlato spolu s ochranným pásem mi vytvořilo dokonalou protikladnou metaforu osobnosti Petra Čecha. I photographed Petr Čech in Hotel Praha, which no longer exists today, right under the famous staircase that had seen so much over the years. By that time, this phenomenal goalkeeper was already wearing his legendary protective headgear, following a serious head injury. Understandably, the whole time I was thinking about how to work this into the shot without stealing; how to get the idea into the photograph. Fortunately, I had plenty of time to get ready beforehand, since I was waiting for him to finish eating lunch, so I walked around the space until it hit me. A golden chandelier with many lamps shone so brightly on the glossy wooden railing that it created a kind of halo around his head, while the railing wrapped around part of his face to give the impression of a protective mask. The golden glow and protective band created the perfect metaphor and foil for the personality of Petr Čech.

Profesionální fotbalista a jeden z nejlepších brankářů posledního desetiletí. Jeho momentální působiště je Chelsea FC, poté Arsenal FC. S českým národním týmem nasbíral bezmála sto mezinárodních startů. Byl zvolen do All-Star týmu na Euru 2004 a také vyhodnocen nejlepším brankářem Ligy Mistrů v sezonách 04–05, 06–07 a 07–08. V roce 2012 pak s týmem Chelsea vyhrál Ligu Mistrů a byl fanoušky označen za hrdinu, když v prodloužení chytil penaltu a další dvě zneškodnil v penaltovém rozstřelu. A professional footballer and one of the best goalkeepers of the past decade. He currently plays for Chelsea FC, but has started nearly 100 international matches for the Czech national team. He was voted to the All-Star team at the 2004 European Championships and selected as the best goalkeeper of the Champions League in the 2004–05, 2006–07, and 2007–08 seasons. In 2012, he won the Champions League with Chelsea and was hailed as a hero by fans, after denying a penalty shot in overtime and stopping two more in a penalty shootout.

104

105

Alan Jones Někdy jsou fotky, které jdou hladce a někdy jsou fotky, které jakoby neměly vzniknout. Já jsem ale pochopil, že tato měla vzniknout, jen bylo třeba být prostě maximálně kreativní. Její čas byl totiž trochu nešťastně nastaven na situaci, kdy na velké ceně Malajsie jel svěřenec Alana Jones právě poslední finálová kola celého závodu a on sledoval technické údaje, výsledky a parametry na počítačích v jeho proskleném boxu. Po závodě už nebyla šance, a tak jsem se s ním domluvil, že uděláme trochu kreativní sendvič. Dohoda zněla tak, že po každém kole, tedy pro projetí cíle, se na mě otočí a budeme se půl minuty věnovat fotce, než jeho jezdec zase ujede vzdálenost, během které ho nemusí sledovat. Co bylo ale na celé situaci fajn je fakt, že se všichni kolem neskutečně bavili a i on se po chvíli začal strašně smát. Bylo to celé moc zábavné až do chvíle, než v posledním kole jeho jezdci praskla pneumatika a bylo po nadějích. Úsměvy se najednou vytratily, ale fotka zůstala. Sometimes photos go smoothly, and sometimes it seems they just aren’t meant to be. I knew I had to get this one, but just had to be really creative about it. The timing was very difficult. Alan Jones’ driver was finishing up the final laps of the Malaysian Grand Prix, and Alan was monitoring technical data, results, and parameters on computers in his glass box. After the race there wouldn’t be time, so we agreed to a “sandwich” approach. After his driver finished every lap, he would turn to me and we would spend thirty seconds on the photo shoot until his driver reached the part of the course Alan had to monitor. What was great about the whole situation is that the entire crew was having so much fun, and even Alan started laughing after a while. It was all very entertaining, until the driver blew out a tire on the last lap and the race was lost. The smiles suddenly vanished, but the photo remains.

Mistr světa Formule 1 za stáj Williams. V Austrálii je dodnes považován za jednu z největších celebrit. Won a Formula One World Championship with the Williams team. He is still considered one of the biggest celebrities in Australia.

106

Taťána Kuchařová Focení portrétu s Taťánou Kuchařovou bylo součástí kalendáře pro jednu významnou společnost. Viděl jsem se s ní tenkrát poprvé a měl jsem tak trochu smůlu. Taťána přijela na focení, ale nebylo jí dobře z oběda, ke kterému měla udajně sushi. Trochu mě to vyděsilo, protože komunikace, vtip a trochu zábavná atmosféra je pro mě straně důležitá. V tomto případě se nedalo použít vůbec nic z mého archivu vtipů nálad a atmosfér, co mám v zásobě pro lepší náladu, bylo jí opravdu špatně. Takže příběh nemá žádnou veselou pointu, než tu, že byla absolutně profesionální a udělala maximum proto, aby fotka dopadla dobře, stejně jako jsem se snažil maximum udělat já. Takže zpětně ještě jednou děkuji Taťáno. I was hired to take a portrait photo of Taťána Kuchařová as part of a calendar for a major company. That was the first time I met her, but we had a bit of bad luck. Taťána came to the photo shoot, but was feeling awful after having had some sushi for lunch. I was fairly worried, because communication, jokes, and a somewhat playful atmosphere are important to me. In this case, there was little in my bag of tricks to lighten the mood, as she was really feeling ill. So, while we weren’t particularly festive, the point of the story is that she was an absolute professional and did her utmost to make sure the photograph came out well, as did I. So once more, thanks again Taťána.

Modelka a herečka česko-slovenského původu, která mimo titulu Miss České republiky získala jako první Češka titul Miss World. Mimo modelingu se věnuje herectví a charitativní činnosti. Roku 2008 založila organizaci Krása pomoci, která se zaměřuje na pomoc seniorům. Model and actress of Czech-Slovak origin who became the first Miss Czech Republic to win the title Miss World. In addition to modelling, she devotes her time to acting and charitable work. In 2008, she founded the organization Krása pomoci, which focuses on helping senior citizens.

108

Marcel Panzer Musil Marcel je unikátní, jedinečný a neopakovatelný! Je to můj jediný osobní a dlouholetý grafik, výtvarník, návrhář reklamních plakátů, obalů desek, kampaní a všeho, co se v mojí kariéře dá nazvat kreativitou! Udělali jsme spolu všechny mé knihy, všechny plakáty mých filmů, všechny významné projekty. Jsme spolu každý den. Každý den, někdy i několikrát denně. Uf… V životě jsou ale momenty, které byste nejraději vymazali z paměti. K životu ale bohužel patří. Pro mě je jedním z těch momentů 21. duben 2014. Bylo velikonoční pondělí, hodinu a půl po půlnoci, a já jsem Marcelovi zavíral oči po té, co naposledy v obrovských bolestech vydechnul. Posledních asi deset hodin jsem si nepřál nic jiného, tak moc trpěl. Pak jsem otevřel okno, aby duše mohla ven. Ještě asi půl hodiny jsem jen tak seděl v místnosti s ním, jeho výraz byl klidný, a pil jsem kávu, kterou mi udělala sestřička. Rozloučil jsem se, pohladil ho po už studené potetované paži a odešel. Od té doby jsme se neviděli, ale jsme spolu každý den. Marcel is unique, original and irreplaceable! He is my only personal graphic designer who worked on my posters, album covers, books, campaigns and everything creative in my career! We are together every day. Every day and sometimes several times a day. Uh… There are moments in life that you’d like to delete from your memory but they are a part of life. For me, one of such moments happened on 21st April 2014. It was an hour and a half after midnight on Easter Monday when I closed Marcel’s eyes after he took his last breath. He was in such pain and suffered so much that I wanted nothing else during the last ten hours that I spent with him before he passed away. I opened the window to let his soul get out and then I sat there for half an hour with him and drank coffee that I got from the nurse. He looked calm. I said goodbye, caressed his cold tattooed arm and left. I haven’t seen him since but we’re together every day.

110

111!

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 6-7

8–9

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 16-17

18–19

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 26-27

28–29

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 36-37

38–39

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 46-47

48–49

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 56-57

58–59

112

21.09.17 17:35

Rebecca Mc Keown

21.09.17 17:35

Emerson Fittipaldi

21.09.17 17:35

Vitantonio Liuzzi

21.09.17 17:36

Tomáš Bureš

21.09.17 17:36

William Weber

21.09.17 17:36

Stanislava Ziková

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 8-9

10–11

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 18-19

20–21

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 28-29

30–31

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 38-39

40–41

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 48-49

50–51

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 58-59

60–61

21.09.17 17:35

Wilford Parriette

21.09.17 17:35

Patrik Eliáš

21.09.17 17:35

Aňa Geislerová

21.09.17 17:36

Jacky Ickx

21.09.17 17:36

Anton Corbijn

21.09.17 17:36

Jan Saudek

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 10-11

12–13

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 20-21

21.09.17 17:35

Wilford Parriette

21.09.17 17:35

22–23 Milada Hofmanová

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 30-31

32–33

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 40-41

42–43

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 50-51

52–53

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 60-61

62–63

21.09.17 17:35

Alan Wilder

21.09.17 17:36

Danny Trejo

21.09.17 17:36

Anton Corbijn

21.09.17 17:36

Jan Saudek

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 12-13

14–15

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 22-23

24–25

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 32-33

34–35

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 42-43

44–45

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 52-53

54–55

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 62-63

64–65

21.09.17 17:35

Miloš Forman

21.09.17 17:35

Duane Peters

21.09.17 17:36

Gomblar Wylo

21.09.17 17:36

Pete Koller

21.09.17 17:36

Václav Fischer

21.09.17 17:36

Lance Sim

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 14-15

16–17

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 24-25

26–27

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 34-35

36–37

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 44-45

46–47

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 54-55

56–57

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 64-65

66–67

21.09.17 17:35

Emerson Fittipaldi

21.09.17 17:35

Duane Peters

21.09.17 17:36

Tomáš Bureš

21.09.17 17:36

Laco Deczi

21.09.17 17:36

Claus Grabke

21.09.17 17:36

Boris Becker

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 66-67

68–69

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 76-77

78–79

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 86-87

88–89

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 96-97

98–99

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 106-107

108–109

21.09.17 17:37

Theodor Pištěk

21.09.17 17:37

Tomáš Hajíček / Krucipüsk

21.09.17 17:37

John Surtees

21.09.17 17:37

Adolf Polák

21.09.17 17:38

Alan Jones

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 68-69

70–71

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 78-79

80–81

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 88-89

90–91

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 98-99

100–101

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 108-109

21.09.17 17:37

Johny Depp

21.09.17 17:37

Peter Collins

21.09.17 17:37

Miroslav Ondříček

21.09.17 17:37

Pavel Šporcl

21.09.17 17:38

110–111 Taťána Kuchařová

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 70-71

72–73

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 80-81

82–83

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 90-91

92–93

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 100-101

102–103

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 110-111

21.09.17 17:37

Alena Šeredová

21.09.17 17:37

Billy Idol

21.09.17 17:37

Eddie Jordan

21.09.17 17:37

Jiří Korn

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 72-73

74–75

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 82-83

84–85

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 92-93

94–95

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 102-103

104–105

21.09.17 17:37

Richard Muller

21.09.17 17:37

Václav Havel

21.09.17 17:37

Mika Häkkinen

21.09.17 17:38

Jiří Korn

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 74-75

76–77

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 84-85

86–87

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 94-95

96–97

2231_PRO PREHLED_PDF pak nacist do INDD.indd 104-105

106–107

21.09.17 17:37

Tomáš Hajíček / Krucipüsk

21.09.17 17:37

Jaromír Jágr

21.09.17 17:37

Lukáš Krpálek

21.09.17 17:38

Petr Čech

21.09.17 17:38

112–113 Marcel Panzer Musil

113

114

„Umíráme dvakrát. Poprvé, když opustíme fyzicky tento svět, a podruhé, když zemře poslední člověk, který znal naše jméno.“ “We die twice. First, when we physically leave this world. And second, when the last person that knew our name dies as well.”

Adolf Zika Charisma www.adolfzika.com Pod značkou PRESCO BOOKS vydalo nakladatelství PRESCO GROUP, a. s. | Máchova 21 | 120 00 Praha 2 | Česká republika tel.: +420 222 922 040 | fax: +420 222 922 058 | e-mail: info@prescogroup.cz | www.pg.cz Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani šířena v žádné podobě bez předchozího písemného souhlasu PRESCO GROUP, a. s. Fotografie / Photographs – © Adolf Zika, 2017 Editor / Editor – Stanislava Zikova Grafická úprava / Graphics – Klára Hájková /Studio Formaat/ Jazykové korektury / Proofreading – Kateřina Rajsová Anglický překlad / English Translation – Petr Hasalík Tisk – EUROPRINT, a. s. | Pod Kotlářkou 3 | 150 00 Praha 5 | Česká republika 1. vydání 2017 ISBN 978-80-87034-85-9 K-PB-0201

ADOLF ZIKA Charisma

Charisma K-PB-0201 CHARISMA

9 78 8 0 8 7 0 3 4 8 5 9 www.pg.cz

ADOLF ZIKA