POEMY
Vladimír Mikeš
Copyright © Vladimír Mikeš, 2015 Cover illustration © Eugenio Carmi ISBN 978-80-7473-314-7
Eva Tesařová Umírá prý kdesi v Americe na roztroušenou sklerózu. Ještě jednou, poté co emigrovala, jsem se s ní řízením podivné náhody setkal na švýcarské silnici krátce po osmašedesátém, s úzkostí jsme se vraceli za železnou oponu, předjeli jsme auto s cizí značkou, začali z něho na nás mávat, zamávejte na ně, řekl jsem dětem, všichni tehdy mávali na nebohé Čechy. Na přejezdu jsme zastavili na červenou, dojeli nás a z auta vyskočila Eva. Byla to ona, spolužačka z gymnázia, premiantka, už v septimě žena – vedle nás nedojedených válečných puberťáků. Každou sobotu na ni čekal na nádraží Emil a odváděl si ji domů. Prohodili jsme pár slov. „Vy se opravdu vracíte?“ zeptala se. „Zahynul bych v cizí řeči,“ řekl jsem. „A tam? Jakou se mluví teď tam?!“ Vlak přejel, naskočila zelená, objali jsme se, rozjeli každý na jinou stranu, mávali. Lze ještě hovořit o náhodách? když v osudné chvíli ještě jednou potkáš člověka, který zasáhl do tvého osudu, když jednou za války v kvartě vstal a křikl na mstivého latináře Pultra: 7
„To, co děláte s Mikešem, je nespravedlivé!“ Bylo to uprostřed válečných let – vymažeme vás ze středu Evropy, slibovali (tehdy němečtí) okupanti, měla nás postoupit jen polovina, devět septimánů odvedli ze školy a postříleli, napsali na zeď AŤ ŽIJE SSSR. My hošíci jsme ráno cestou od vlaku do školy potkávali Otmara Vaňorného, vracel se z ranní procházky v orosených lukách, boty na svázaných kaničkách přes rameno, brouzdání v ranní rose osvěžuje paměť: bylo jich na té staré škole víc, co pamatovali, co je to „humanitas“, když gestapo vtrhlo do školy a nacpalo zatčené do černých aut, vstali jsme, a oni dlouho, dlouho stáli proti nám na stupínku mlčky. Toho roku byla krutá zima, sněhu po pás, na chodnících v něm prosekané uličky, nikdy potom už ho tolik nenapadalo, zimní prázdniny se protáhly na pět měsíců, každé pondělí jsme si jezdili pro úkoly do promrzlé školy. Jeli jsme s Toudou, v jíní na skle vagonu jsme vydýchali okénko a potom na stanici jsme zahlédli pod oknem Jardu Zemana, ťukali jsme na něj, nos přilepený na skle, neslyšel, za ním šel latinář Pultr, 8
dojížděl jako my z našeho města, a za skly brýlí šlehl po mně očima. Za hodinu jsme se vraceli, zahlédl mě na zastávce, kývnutím ukazováčku mě přivolal k sobě. „Z latiny pět, z češtiny pět!“ sykl na mě. Úkoly jsme přinesli před chvílí, nemohl je číst. Začalo mi peklo. S jarem otevřeli školu. Týral latinskými větami, svévolně přehozeným slovosledem: „Když César přišel do Galie?“ smál se brutálně. „Ne! César, když přišel do Galie…“ Dnes vím, že ho musel dráždit ten hošík, který se mu vzpurně díval do očí, ten vzdor jsem měl z domu, vzpíral jsem se tak otci. Ale nešlo říct: To platilo na Jardu Zemana, na něj jsme ťukali, vám jsme se nepošklebovali. Musel to být – jako můj otec – nešťastný člověk. Dlouho předtím jsme se jednou ocitli ve tmě na cestě k nádraží v parku. Natáhl ke mně ruku s aktovkou, myslel jsem, chce si zapálit cigaretu, přiměl mě nést mu tašku přede všemi až k vlaku. Vybíral peníze na nějaké smyšlené knihy, od Toudy si vypůjčil kolo, takovou vzácnost, a nechtěl je vrátit, 9
o přestávkách nás vyháněl na chodbu voláním: „Cécky ven, bude se samčit,“ jak prý to volával jakýsi německý brach namísto: Všichni ven, bude se svačit. A toho dne – ďábel, který mi v domnění, že mě trýzní, vštípil latinskou gramatiku – mě jako každou hodinu vyvolal. „Sednout, pět,“ křikl na mne. A v té chvíli Eva vstala a křikla: „To, co děláte s Mikešem, je nespravedlivé!“ Jako když plivne. Díval se na ni a na mne: nesklopil jsem oči. Sklopil je on. Přestalo to, jak to začalo, náhle. Chválil mne. Nešťastný člověk. Pil. Našli ho jednou v příkopu před domem. Ve vlaku ukradl kufr, zaměnil ho za svůj prázdný, pečenou kačenu z něho porcoval, když přišel četník. V tom prázdném kufru měl noviny se svou adresou. Odpusť mi, školo mé mladosti, povědět jsem to musel.
10
POZDNÍ SBĚR
Vladimír Mikeš
Copyright © Vladimír Mikeš, 2015 Cover illustration © Eugenio Carmi ISBN 978-80-7473-314-7
Zde jsou: nepasující klíče Zde jsou: nepasující klíče na dně zásuvek jejichž otvor se ztratil. Zde: jejich pracný klíčový smysl jenž trvá. Tam: poleptané jsoucno které se zacelí šílenství které se zapomene hladový otvor přírody který vezme co bude a bude co vezme. A nyní my: zde před tam se svým zámečnictvím řemeslnou pozorností k nápěvku budoucího skřípotu klíče nahrbeni nad tím zde v této zaznamenávané chvíli! Je to říkej si co říkej jisté vítězství! (25. 1. 1967 )
9
Vše co je v tvém těle Vše co je v tvém těle útroby temná větvení vejcovodů obrysy tvých boků zauzlení pupeční šňůry pach podpaždí unikající ňadra řeč řeku tekoucí vzhůru oči vyvěrající úsměv vše v tvém těle jsem opustil a budu na tebe vzpomínat jak na sebe vzpomínají věci svítání na svítání chvění listu na chvění listu až do nepaměti navždy (30. 1. 1967 )
10
Můj otec říkal Můj otec říkal… Ale co říkal tvůj otec? Kdybychom si na to vzpomněli, dali bychom dohromady útržky dvou vět, vyslovených každá v jiném čase, snesli z dvou řečišť dva němé kameny, které by se nepotkaly navěky. Ale kdo tě nutí? Nikdo tě nenutí, aby sis vzpomněl! Ne, neříkej mi to. Nechci si hrát na Stvořitele. A přesto… Něco tu je, co nutí dát dlaně k ústům a volat otcovštinou ze břehu na břeh.
11
Jako tráva Jako tráva jako psací stůl s vylouženými léty
Kde lepkavé jazyky trav prorůstají palubami psacích stolů
Proč tolik spěchu než zkostnatíme mlčením v ještě hlubší hlubině rybího ticha v cloumání biologických přesunů několikrát za život tváří v tvář sobě šťastni I tráva je hořká Dobrá hořká tráva
12
Vlastně již nemáš nic Vlastně již nemáš nic. Co držíš? Byt, několik místností, několikery šaty, boty, jsi zaopatřen proti hladu a již takřka nepociťuješ úzkost, že ti nedají práci a že budeš nucen přijmout kteroukoli jinou existenci a žít nejistě od začátku. Necítíš se podveden těkáním živočicha, který snáší věci a zahnízďuje se? Teprve nyní, když jsi nabyl, je ti vše lhostejné a takřka lituješ, že jsi nedokázal žít v nejistotě. I v nejistotě lásky? V nejistotě dlouhých dopisů (psát), ojíněných rán, ojíněných večerů a nejisté výplně mezi nimi v nezbytnosti nejistoty. Když už tě nejistota lásky nepřivádí k úzkosti? Když už jsi v nejistotě takřka jistý.
13
Ale co doopravdy máš? Tato slova, pronášená v plné opuštěnosti, když jsi, protože nejsi, pomalá slova, která by měla být čtena (mají-li vůbec být čtena) jen proto, aby zjevila, čím nejsi, aby tě oddálila tobě a tys musel, zvěcněn, jít si s mrazením znovu v ústrety. A nepociťuješ úzkost, že se už neztotožníš? Ó často!
14