Aktivní občan by Masarykova veřejná knihovna Vsetín

Aktivní občan a rozvoj lokálních prostředí a regionů Studijní materiály k výukovému modulu

Komunitní knihovna ve Vsetí ně jako centrum dalšího vzdělávání Registrační číslo CZ.1.07/3.1.00/37.0064

ISBN 978-80-904967-0

Obsah Předmluva................................................................................................................................... 4 Dobrovolnictví v místě / Ivana Tomečková ............................................................................... 7 Společenská odpovědnost firem / Filip Holzmüller ................................................................ 15 Kulturní dědictví a kulturní památky / Pavel Mašláň .............................................................. 35 Mezigenerační dialog / Alena Střelcová .................................................................................. 47 Místní tradice / Otakar Hošek .................................................................................................. 57 Region a komunita – Valašsko a lidé / Lucie Strbačková........................................................ 73

Předmluva Masarykova veřejná knihovna ve Vsetíně (MVK Vsetín) je realizátorem projektu Komunitní knihovna ve Vsetíně jako centrum dalšího vzdělávání, registrační číslo CZ.1.07/3.1.00/37.0064. Projektem reaguje na nutnost rozvoje dalšího vzdělávání s aktivním podílem jednotlivců na občanském životě. Přispívá tak k rozvoji občanského vzdělávání obyvatel a jejich schopnosti učit se v průběhu celého života. Poskytovatelem projektu je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR a je realizován v období od srpna 2012 do října 2013. Zahrnuje dvě souběžné roviny: • rovina vzdělávací • rovina komunikační V rámci vzdělávací roviny MVK Vsetín realizuje kurzy v modulech občanské gramotnosti. Pro výuku jsou zpracovány studijní materiály a pořízena odborná literatura, dostupná pro účastníky, veřejnosti k půjčení. Pro vzdělávání se využívá i elektronická aplikace a e-learning. Model vzdělávání a zpracované studijní materiály se poskytují dalším knihovnám. Vzdělávání je určeno občanům s trvalým pobytem v ČR, kteří dosáhli určitého stupně vzdělání, resp. za sebou mají vstup na trh práce (cílová skupina projektu). V rámci vzdělávání jsou realizovány 3 tematické celky: •

Občanské vzdělávání

•

Lidská práva a společensko-právní gramotnost

•

Aktivní občan a rozvoj lokálních prostředí a regionů

V každém celku jsou různé tematické moduly, složené z jednotlivých kurzů, které mohou účastníci navštěvovat dle svého zájmu a možností. Výuka probíhá převážně prezenčně v MVK Vsetín. 1) Občanské vzdělávání A. Ekologie, udržitelný rozvoj a odpovědné spotřebitelské chování Ekologie v domácnosti; Ekologické problémy regionu a řešení; Ekologické využívání zdrojů; Třídění a recyklace; Město Fair Trade B. Odpovědný přístup k financím Peníze, bankovnictví; Investice a kapitálový trh; Stavební spoření, hypotéky; Pojištění osob; Pojištění majetku; Úvěry, Finanční plánování, Dluhová past – praxe občanské poradny C. Média a informační technologie Chování k médiím; Bezpečný internet; Manipulace prostřednictvím médií; Kritické myšlení a média; Vytváření vlastního občanského názoru D. Zdravý životní styl; Život s handicapem; Volný čas dětí; Zdravé dítě; Zdravotní péče

2) Lidská práva a společensko-právní gramotnost A. Právní a ekonomické minimum Občan a úřady; Práva a ochrana spotřebitele; Právo na informace; Ekonomické minimum B. Prevence kriminality, šikany, domácí násilí Domácí násilí; Šikana na pracovišti; Rovné příležitosti v praxi; Psychické násilí; Pomáhající instituce v regionu 3) Aktivní občan a rozvoj lokálních prostředí a regionů A. Dobrovolnictví Dobrovolnictví v místě, dobrovolnictví ve světě, společenská odpovědnost firem B. Vztah k regionu Region a komunita; Místní tradice; Mezigenerační dialog; Kulturní dědictví a kulturní památky Tato publikace zahrnuje konkrétní studijní materiály k třetímu výukovému modulu Aktivní občan a rozvoj lokálních prostředí a regionů. Dana Riedlová

DOBROVOLNICTVÍ V MÍSTĚ

Mgr. Ivana Tomečková

listopad 2012

„Jedním z nejkrásnějších zadostiučinění v životě je, že kdykoli se upřímně snažíme pomoci jinému, pomáháme i sami sobě.“

Úvod Dobrovolnictví není v lidské společnosti něčím novým, v každé kultuře a společnosti pomáhali ti, kteří jsou na tom lépe, méně šťastným, kteří kvůli nemoci, chudobě či přírodní katastrofě pomoc potřebovali. Solidarita a vzájemná pomoc tvoří základ lidské společnosti i všech náboženství. Navzdory tomu bývá v současné době dobrovolnictví často označováno jako fenomén, něco neznámého a záhadného. Tématem dobrovolnictví se zabývá celá řada odborníků, zkoumají dobrovolnictví z různých úhlů pohledů, snaží se objasnit, na jakém principu dobrovolnictví funguje, co lze dobrovolnictvím nazývat a co už ne a proč, co je motivací lidí věnovat se dobrovolnictví. Pro samotné dobrovolníky a dobrovolnictví to zřejmě nebude až tak podstatné. Je mezi námi spousta jedinců, kteří nezištně pomáhají, např. nosí nákupy starým sousedům, pomáhají se školní přípravou, pohlídají sousedům dítě… A vůbec nepřemýšlí nad tím, že by jejich pomoc byla nějak výjimečná a že oni sami jsou rovněž výjimeční – dobrovolníci. Berou to jako naprosto přirozený jev. Dobrovolnictví není oběť, ale přirozený projev občanské zralosti. Přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale zároveň poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích. Dobrovolnictví může mít celou řadu podob, od tradičně zakořeněných návyků vzájemné pomoci v čase krizových událostí až po humanitární činnost, řešení konfliktů a odstraňování chudoby. Koncept dobrovolnické práce zahrnuje nejen činnost na místní a státní úrovni, ale také bilaterální, mezistátní a mezinárodní programy.

Co je to dobrovolnictví První dobrovolnické centrum v ČR vzniklo v roce 1999: Hestia – Národní dobrovolnické centrum v Praze. V současné době, mimo realizaci svých dobrovolnických programů, funguje zejména jako metodické středisko. Významné události podporující význam dobrovolnictví: Rok 2001 Mezinárodní rok dobrovolníků. Byl vyhlášen OSN. Cílem bylo zajistit dobrovolnictví větší uznání, posílit podporu dobrovolnictví, sdílení informací, publicita dobrovolnictví. 5. prosinec – Mezinárodní den dobrovolníků, vyhlášen OSN v roce 2001. Rok 2011 – Rada EU vyhlásila rok 2011 jako Evropský rok dobrovolných činností na podporu aktivního občanství. Základní pojmy vztahující se k podstatě dobrovolnictví Dobrovolník je každý, kdo ze své svobodné vůle, ve svém volném čase vykonává činnost ve prospěch druhých lidí či společnosti bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu. Dobrovolnictví vychází z dobročinnosti. Dobročinnost (filantropie) – láska k člověku v sobě zahrnuje dárcovství a dobrovolnictví. Může se jednat o darování peněz, zboží, času nebo úsilí pro podporu obecně prospěšného účelu, zpravidla v delším časovém horizontu a s jasně definovanými cíli, který směřuje k podpoře dobra nebo zlepšování kvality života.

Prosociální chování – „jakýkoliv akt chování vykonávaný ve prospěch druhého člověka nebo skupiny osob, jako pomáhající chování, jehož cílem je přinést užitek jiným.“ (Výrost, Slaměník) Altruismus - označení pro postoje a jednání, která sledují prospěch druhého člověka bez očekávání zisku, odměny (materiální, finanční). Jde o nezištnou pomoc bez očekávání jejího opětování a bez zvažování případných nákladů pomáhajícího. Vyznačuje se láskou k bližnímu, pocity solidarity s chudými, soucit s lidmi v nouzi, milosrdenstvím, snaha dodat naději znevýhodněným, posílit jejich důstojnost. Podle některých vědců neexistuje čistý altruismus, dobrovolnická činnost je nakažena jistou dávkou egoismu. Každý dobrovolník něco za svou činnost dostává, jeho zisky jsou mravně krásné. Aristoteles tvrdil, že pro: „ dobrodince je jeho konání zároveň něčím krásným, těší se tedy z toho druhého, na kterém se toto krásno projevuje.“ (Frič, Pospíšilová)

Všeobecná deklarace o dobrovolnictví Dobrovolnictví je základním stavebním prvkem občanské společnosti. Uskutečňuje nejvznešenější aspirace lidstva - touhu po míru, svobodě, příležitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny. (Schváleno mezinárodní správní radou IAVE - Mezinárodní asociace pro dobrovolnické úsilí - na 16. světové konferenci dobrovolníků, konané v Amsterodamu, v Nizozemí, v lednu 2001, v Mezinárodním roce dobrovolníků). Tato deklarace podporuje právo všech žen, mužů a dětí svobodně se sdružovat a dobrovolně pracovat bez ohledu na kulturní a etnický původ, věk, pohlaví, tělesný stav a společenské nebo ekonomické postavení. Všichni lidé na celém světě by měli mít právo nabídnout jiným lidem a jejich komunitám svůj čas, schopnosti a energii prostřednictvím individuální či kolektivní činnosti a bez nároku na odměnu.

Historie dobrovolnictví – vznik a vývoj Dobročinnost u nás sahá hluboko do středověku. Její počátky jsou spjaty s církví, která sehrála významnou roli v oblasti humanitární pomoci a v péči o chudé a nemocné. Později postavení církve sláblo a větší vliv získala města a stát. Velký průlom pro rozvoj občanských iniciativ přineslo období Národního obrození – vznik občanských asociací, nadací a spolků, které podporovaly rozvoj národní kultury, umění, vědy a vzdělávání. Zároveň tyto spolky podporovaly filantropii a neziskové aktivity i v oblasti sociální, kde se objevovaly nové problémy související s industrializací. Za první republiky existovalo 5 140 spolků, které se zaměřovaly na pomoc chudým a potřebným – jesle, chudobince, ozdravovny, sanatoria, ústavy pro choré, apod. Druhá světová válka – občanská aktivita je potlačována, povoleno je pouze to, co neodporuje německým ideologiím, vše je pod přísnou kontrolou a cenzurou. Rok 1948 – totalitní režim. Neziskové organizace, které nevyhovovaly svou ideovou a politickou orientací (vyznávaly hodnoty demokracie, svobody, individuální odpovědnosti) komunistické ideologii, byly rušeny. Např. Orel, YMCA, YWCA, Junák, Sokol) jsou rušeny. Komunistická strana je nahradila svými ČSTV, ČSM, Pionýr, Svazarm, ROH, apod. Charitativní organizace byly zestátněny. Dobrovolnictví nadále sice existuje, ale je organizované pod komunistickou stranou, která ho využívala ve svůj prospěch a své cíle. Staví na něm existenci socialistické společnosti. Dobrovolnictví bylo neodmyslitelnou součástí budovatelského nadšení na velkých stavbách socialismu (přehrady, fabriky…), při nahrazování chybějících pracovních sil v zemědělství, v dolech, v továrnách. Akce Z, Brigády socialistické práce apod. Dobrovolnictví nahrazovalo nefungující systém, dobrovolnictví se stává dobrovolně – povinné, pod nátlakem, direktivností, ideologií, nemožnost svobodného 9

vyjádření, rozhodnutí. Dobrovolnictví – dobrovolně povinné, pod hrozbou sankcí, trestů, snaha vše idealizovat, nátlak, ideologie, direktivnost. Rok 1989 – sametová revoluce, otevření hranic, ztráta životních jistot (nezaměstnanost), konzumní způsob života, objevování nových možností, nástup „kapitalismu“, podnikání, nezájem lidí o dění kolem sebe. Postupně dochází k obnově činnosti zrušených spolků Sokol, Junák, Skaut atd. Objevují se nové problémy, na které lidé spontánně reagují. Například sbírka na Konto Míša – gama nůž a další. Postupně se odhaluje celá řada dalších problémů – izolace zdravotně postižených ve státních ústavech, zastaralé nevhodné zařízení, nedostačující péče a pomoc všem dalším znevýhodněným skupinám. V reakci na tyto problémy vznikají neziskové organizace, nadace, nadační fondy, jejichž cílem je zajištění pomoci potřebným lidem. Významná je zde podpora zahraničních nadací. Většina neziskových organizací stavěla svou činnost výhradně na dobrovolnické bázi – zakladatelé a další lidé se zapojovali zdarma, bez jakékoliv finanční kompenzace. Postupně se tyto NNO organizace profesionalizují, vznikají placená pracovní místa, ale role dobrovolníků je i nadále důležitá. Dobrovolnická centra – vznikají po vzoru zahraničních dobrovolnických center. Hovoří se o profesionalizaci dobrovolnictví, managementu dobrovolnictví.

Společnost a dobrovolnictví – jak dobrovolnictví funguje u nás •

Dobrovolnictví vzájemně prospěšné – sportovní kluby, fary, další sdružení (včelaři, zahrádkáři)

•

Dobrovolnictví veřejně prospěšné – neziskové organizace, které poskytují služby navenek – ve prospěch společnosti a jiných občanů

•

Dobrovolnictví jako vzájemná sousedská výpomoc (v rodině, mezi sousedy, kamarády)

Zákon č. 198/2002 Sb., ze dne 24. 4. 2002, o dobrovolnické službě. Stát akceptuje dobrovolnictví jako společensky prospěšnou činnost, kterou je za určitých podmínek ochoten podporovat. Zákon definuje pojmy: přijímající organizace, vysílající organizace, dobrovolník, dobrovolnická služba a stanovuje podmínky, za kterých může probíhat realizace dobrovolnictví podporovaného státem, ošetřuje postavení dobrovolníka, jeho práva a ochranu – pojištění pro výkon dobrovolnické služby, výcvik, přípravu dobrovolníka. V ČR může být dobrovolníkem osoba starší 15 let, v případě zahraniční dobrovolnické služby musí být starší 18 let. DS může být krátkodobá či dlouhodobá. Stát taxativně vymezuje oblasti dobrovolnictví, kde se může dobrovolník zapojit. Jedná se o: •

Pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase

•

Pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí

•

Pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací.

Organizace, která splňuje výše uvedené podmínky, může požádat o akreditaci dobrovolnického programu u MV ČR, akreditace se uděluje na dobu 3 let. Akreditované dobrovolnictví – řídí se zákonem č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, povinnost řídit se tímto zákonem mají pouze organizace, kterým byla udělena MV ČR 10

akreditace na dobrovolnický program. Dobrovolník nesmí vykonávat takovou činnost, která spadá do kompetencí profesionála nebo činnost, za kterou může být někdo zaplacen. A to z důvodu ochrany dobrovolníka a z důvodu možné konkurence na trhu práce. Neakreditované dobrovolnictví – jakákoliv jiná varianta či forma dobrovolnictví. Neakreditované dobrovolnictví nemá povinnost řídit se zákonem o dobrovolnické službě, může využít některé jeho prvky. Rozsah činností, možných aktivit záleží na vzájemné domluvě mezi dobrovolníkem a organizací. Některé organizace fungují výhradně na práci dobrovolníků.

Kde mohou dobrovolníci pomáhat Oblasti: •

Životní prostředí, ekologie – Hnutí DUHA, Děti země, Brontosauři

•

Humanitární činnost – ADRA, Člověk v tísni, ČČK

•

Sociální oblast – Naděje, Diakonie, Charita, FOKUS

•

Zdravotní oblast – zapojení dobrovolníků v nemocnicích – oddělení LDN, spinální jednotky, psychiatrická oddělení, apod.

•

Kulturní oblast – divadla, zámky, festivaly, folklór,

•

Sportovní a vzdělávací činnost, mládežnické a školské organizace - Skauti, TJ Sokol, Asociace TOM, folklór, turistika, křesťanské spolky apod.

•

Zahraniční dobrovolnická služba – EDS, Člověk v tísni, INEX

•

Firemní dobrovolnictví – VODAFONE, T-Mobile, skupina ČEZ

•

Komunitní dobrovolnictví – místo, kde žijeme. Komunitní dobrovolnictví zlepšuje kvalitu života v místě, kde žijeme, obnovuje přetrhané vazby mezi lidmi, dává lidem pocit sounáležitosti s lidmi z blízkého okolí. Cílem je podpora sociální integrace a zvýšení kvality života občanů prostřednictvím partnerství občanské, veřejné a komerční sféry na místní i regionální úrovni

•

Dobrovolnictví při mimořádných událostech – povodně, záplavy

•

Specifické formy dobrovolnictví – Sbor dobrovolných hasičů

Principy dobrovolnictví Dobrovolnost, svobodné rozhodnutí, možnost zvolit si vyhovující činnost, časovou náročnost, motivace k dobrovolnictví, morální a osobnostní vlastnosti dobrovolníka – odpovědnost, schopnost spolupráce, empatie, schopnost naslouchat, bezúhonnost, tolerance, respekt vůči druhým lidem, jejich názorům, hodnotové orientaci, problémům. Kdo by neměl dobrovolníka dělat – lidé s nevhodnou motivací, např. soucit vedoucí k degradaci klienta, nepřiměřená zvědavost, z pocitu povinnosti, skutkaření, pocit vlastní důležitosti, panovačnost – touha ovládat jiné, snaha obracet na víru.

Co dobrovolnictví dobrovolníkům dává a bere Co dobrovolnictví dává: Osobnostní rozvoj, navázání nových přátelství, získání zkušeností a dovedností, životní obohacení, nový pohled na svět, posilování tolerantního postoje, životní nadhled, zhodnocení priorit, možnost získat zaměstnání, zábavu. Co dobrovolnictví bere? Ztráta iluzí, nesplněná nereálná očekávání, únava, pocit bezmoci, chybějící zpětná vazba, znevažování práce dobrovolníků.

Dobrovolnictví na Vsetínsku Adorea – DC Vsetín, o. s. realizuje tři programy: •

Neakreditovaný program – Dobrovolníci v nemocnici

•

Akreditovaný program – Pět P (Pomoc, podpora, péče, přátelství, prevence) sociálněpreventivní program pro znevýhodněné děti

•

Akreditovaný program – Pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, osobám drogově závislým, pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase

Přijímající organizace – Agarta, o. s., Azylový dům pro ženy a matky s dětmi, o.p.s., Diakonie ČCE Vsetín, Domov Jitka - týdenní domov pro děti a mládež s postižením v Luhu, Charita Svaté rodiny Nový Hrozenkov, Charita Vsetín, Elim Vsetín, o.s., Impuls – sdružení pro léčebnou a sociální rehabilitaci Vsetín, Klub Auxilium, Kojenecké a dětské centrum Valašské Meziříčí, Letokruhy, o.s., Masarykova veřejná knihovna Vsetín, MŠ Luh, Naděje,o.s., Rodinné a mateřské centrum, o.s., Salesiánské sdružení Vsetín,o.s., Sociální služby Vsetín, SONS – oblastní pobočka slabozrakých a nevidomých, Středisko rané péče Tamtam Olomouc, Vzdělávací a komunitní centrum Integra, Základní škola praktická Rožnov pod Radhoštěm, Základní škola Turkmenská, Zdislava Vsetín o.p.s.

Jak se dobrovolníci zapojují? Každý podle svých schopností, možností – časových, fyzických, podle svých představ. Dobrovolníci svými aktivitami pomáhají trávit volný čas klientů, přinášejí klientům kontakt s okolním světem, vyplňují jejich volný čas, připravují pro ně nové činnosti, doprovodí je na procházku, za kulturou, pomáhají jim začlenit se do komunity, rozvíjejí a udržují jejich sociálně – psychické a fyzické schopnosti. Dále se může jednat o pomoc pracovníkům zařízení při programech (trénink paměti, rukodělné aktivity a jiné), pomoc při školní přípravě dětí, hlídání dětí během programu či aktivit pro rodiče, pomoc při přípravě a realizaci volnočasových aktivit pro předškolní a školní děti, pomoc při integraci dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí, doprovod klientů na setkání, kulturní akce, pomoc při přípravě pomůcek a materiálů, pomoc při táborových a relaxačních pobytech. Dobrovolníci mohou také docházet do domácností seniorů, rodin s dětmi, či osob ohrožených sociálním vyloučením – např. zdravotně postižení, sociálně znevýhodnění. Lidé, kteří jsou vzhledem ke svému hendikepu (postižení, stáří) ohroženi sociálním vyloučením, potřebují zejména kontakt s druhými lidmi, psychickou podporu, povzbuzení, změnu stereotypu a prožívání. Smyslem dobrovolné služby je zajištění podpory a pomoci lidem, kteří to potřebují, osamělým lidem nahradit alespoň částečně prostřednictvím dobrovolníka chybějící společnost, rodinné zázemí a vyplňovat jejich volný čas. 12

Význam dobrovolnictví Pro neziskové organizace - časová, ale i nezanedbatelná finanční úspora. Realizace takových činností, na které nemají kmenoví zaměstnanci čas, nové nápady, podněty, kreativní postupy. Pro klienty - větší nabídka volnočasových aktivit, navázání a obnovování sociálních kontaktů – což je důležitá forma podpory prevence duševního zdraví, zamezení izolace, začleňování do společnosti, zlepšování kvality života, udržení a rozvíjení osobnostních a psychosociálních dovedností a schopností, zábava, pocit pospolitosti, povzbuzení, pomoc při činnostech, které klient sám nezvládá, změna stereotypu v životě. Pro společnost – inspirace pro ostatní občany.

Závěr V současné době se naše společnost nachází v situaci, kdy mnozí z nás mají pocit, že je všechno špatně. Společnost se potýká s ekonomickou krizí, lidé jsou svíráni obavami o svoji existenci, práci, budoucnost. Často se setkáváme s arogancí, lidskou bezohledností a nezájmem, pasivitou. Těžko se hledají pozitiva a možná je také hledat nechceme. I v téhle situaci však můžeme nacházet mnoho dobrého. Tím pozitivním příkladem mohou být i dobrovolníci. Může to být váš soused, příbuzný, kdokoliv z vaší blízkosti. Jsou to naprosto obyčejní lidé, kteří stejně jako ostatní mají svá trápení, starosti a přesto se snaží měnit svět k lepšímu. Reagují na to, co nefunguje, pomáhají tam, kde stát nedokáže vhodnými prostředky zasáhnout, není jim lhostejná celá řada problémů ve společnosti. Vyspělost naší společnosti nelze hodnotit jen ekonomickými či hospodářskými ukazateli, je potřeba se zabývat také mravní úrovní naší společnosti - hodnotit společenskou pospolitost, solidaritu a vzájemný respekt a toleranci. A dobrovolnictví může být jedním z významných kritérií při hodnocení společnosti.

Použitá literatura: 1. FRIČ Pavol. POSPÍŠILOVÁ, Tereza. Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století. Praha: HESTIA, Praha: AGNES, 2010. ISBN 978-80903696-8-9 2. FRIČ Pavol. Dárcovství a hodnoty v České republice. Praha: AGNES 2001 3. TOŠNER, Jiří. SOZANSKÁ Olga. Dobrovolnici a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, ISBN 82-7178-514-8 4. VÝROST Josef, SLAMĚNÍK Ivo. Sociální psychologie, rozšířené druhé vydání. Praha: Grada 2008. ISBN 978-80-247-1428-8

SPOLEČENSKÁ ODPOVĚDNOST FIREM

Ing. Filip Holzmüller

duben 2013

Společenská odpovědnost firem (organizací) Základní prvky společenské odpovědnosti firem je v podstatě projekcí principů udržitelného rozvoje do podnikatelské sféry, je postavena na stejných základních pilířích, jako udržitelný rozvoj: • Ekonomická oblast • Environmentální oblast • Sociální oblast

Vznik konceptu společenské odpovědnosti •

Ve 2. polovině 20. století došlo k řadě podstatných událostí, které ovlivnily celou společnost a její současný vývoj. Po období rychlého ekonomického růstu a souvisejícího nárůstu materiální spotřeby se dnes většina obyvatel rozvinutých zemí ležících převážně na severní polokouli může považovat za bohaté, gramotné a zdravější než dříve.

•

Globální informovanost a zmenšování vzdáleností umožněné rozvojem informačních technologií ovšem ukázaly i druhou stranu mince: stále velký počet nezaměstnaných, obrovské rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi, pozvolná proměna zemského klimatu, celosvětový úbytek lesních porostů, mizení rostlinných a živočišných druhů a celkově se zhoršující stav životního prostředí.

•

Od 80. let 20. století poukazují environmentalisté i vědci z dalších oborů na neudržitelnost stávajícího ekonomického růstu a potřebu oddělit rozvoj světové ekonomiky od narůstající zátěže životního prostředí. Tento směr určuje koncepce tzv. udržitelného rozvoje, kterou se v současnosti snaží především rozvinuté země uplatňovat ve všech sférách lidské činnosti.

Následující schéma ukazuje posun od jednostranně zaměřených opatření k ochraně životního prostředí a zlepšení jeho stavu ke komplexním řešením typu společensky odpovědného podnikání.

Společenská odpovědnost firem •

CSR lze jednoduše vyjádřit jako kontinuální závazek podniku chovat se eticky a přispívat k ekonomicky udržitelnému růstu a zároveň se zasazovat o zlepšování kvality života zaměstnanců a jejich rodin, stejně tak jako lokální komunity a společnosti jako celku.

•

Společenská odpovědnost firem je trendem, který apeluje na změnu orientace firem z krátkodobých cílů na dlouhodobé, z maximálního na optimální zisk.

•

Společensky odpovědné firmy se chovají tak, aby zohlednily potřeby svého vnitřního i vnějšího prostředí, aby přispívaly k udržitelnému rozvoji, byly transparentní a obecně napomáhaly celkovému zlepšování stavu společnosti v rámci i nad rámec svého komerčního působení.

•

Toto vyžaduje posun pohledu na vlastní společenskou roli z úrovně „profit only“ (pouze zisk) k širšímu pohledu v kontextu dnes často zmiňovaných tří Pé „people, planet, profit“ (lidé, planeta, profit).

•

Společensky odpovědné firmy si dobrovolně stanovují závazky v oblasti ekonomické, sociální a environmentální, které přesahují rámec dané legislativy a obchodních smluv.

Závazky společensky odpovědné firmy v ekonomické oblasti: •

dodržování kodexu podnikatelského chování firmy (příp. etický kodex)

•

transparentnost

•

uplatňování principů dobrého řízení

•

odmítnutí korupce

•

vztahy s akcionáři

•

v oblasti chování k zákazníkům, spotřebitelům, dodavatelům, investorům

•

ochrana duševního vlastnictví

Závazky společensky odpovědné firmy v sociální oblasti •

firemní filantropie

•

dialog s tzv. stakeholders

•

zdraví a bezpečnost zaměstnanců

•

rozvoj lidského kapitálu 18

•

dodržování pracovních standardů, zákaz dětské práce

•

vyváženost pracovního a osobního života zaměstnanců (work-life balance)

•

rovné příležitosti (pro ženy a muže a znevýhodněné skupiny obecně)

•

rozmanitost na pracovišti (etnické minority, handicapovaní a starší lidé)

•

zajištění rekvalifikace propouštěných zaměstnanců pro jejich další uplatnění

•

jistota zaměstnání

•

lidská práva

Závazky společensky odpovědné firmy v environmentální oblasti •

ekologická výroba, produkty a služby (standardy řady ISO 14000 a EMAS)

•

ekologická firemní politika (recyklace, používání ekologických produktů)

•

zmenšování dopadů na životní prostředí

•

ochrana přírodních zdrojů

Co není CSR Ne každou firmu, která se přihlásí ke konceptu společenské odpovědnosti firem, lze označit za firmu sociální. Tu vymezuje kromě podnikatelské aktivity zejména to, že zaměstnává znevýhodněné osoby a poskytuje jim určitou podporu. Nicméně standardy sociální firmy, které sociální firmu vymezují a upřesňují, mají ke konceptu společenské odpovědnosti firem blízko.

Co není CSR •

Někdy bývá CSR mylně chápáno jenom jako prosté chování se v souladu se zákony.

•

Tyto činnosti jsou bezesporu správné, ale respektovat zákony a chovat se v souladu s nimi firma prostě musí, nechce-li riskovat ztrátu reputace či snad trestní stíhání.

•

Již bylo nastíněno, že korupce v České republice patří téměř k „normálním“ praktikám, a proto možná považují lidé podnikání v souladu s legislativními předpisy a etickými principy za něco nadstandardního.

•

Avšak redukovat CSR pouze na tuto „neškodící nečinnost“ nesmíme připustit. Znovu zdůrazňuji, že firma, aby byla společensky odpovědná, musí dělat něco navíc, něco, co svým způsobem zlepšuje blaho společnosti.

Co může CSR přinést firmě •

Společensky odpovědná firma získává přijetím konceptu CSR řadu benefitů, které jsou převážně nefinanční povahy.

•

Tyto benefity však následně stimulují i růst zisku v číselném vyjádření, jelikož odpovědná firma se může stát pro zákazníky či investory mnohem lákavější, protože zvýšení prodeje a lepší investiční pozice vedou v konečném důsledku k ziskům i finančního charakteru.

•

Jsou to stále zákazníci, kteří umožňují existenci firmy tím, že si zvolí právě tuto firmu a ne jinou, a od ní nakoupí výrobky či služby.

•

Toto výsadní postavení dává zákazníkům do rukou silnou zbraň, jíž se spotřebitelé vyjadřují skrze své „peněženky“ a trestají firmy, které jsou nedostatečně společensky odpovědné.

•

Většina definic společenské odpovědnosti podniku požaduje po podniku, aby se choval společensky zodpovědně k zaměstnancům, zákazníkům, dodavatelům, místním komunitám, životnímu prostředí, atd.

•

To jinými slovy znamená, že se po něm žádá, aby investoval do aktivit, které přesahují zákonnou povinnost, aniž by bylo zřejmé, proč by se v nich měl angažovat.

•

Je třeba si totiž uvědomit, že primárním cílem podnikání je tvorba zisku pro vlastníky a tak i tyto aktivity se musí podniku vyplatit.

Co může CSR přinést firmě – 10 důvodů pro 1. zlepšení finančních výsledků Podniky, které se přihlásily k dodržování etických principů, mají lepší finanční výsledky než podniky, které tak neučinily. 2. Přístup k dodatečnému kapitálu Růst zájmu o společensky zodpovědné investování zřejmě souvisí s tvrzením, že investice do společensky odpovědných firem jsou méně rizikové a schopné nadprůměrného zhodnocení 3. Snížení nákladů, resp. zvýšení hospodárnosti Aktivity CSR vedou často k inovacím, které posléze mohou pomoci podniku snížit náklady, resp. zvýšit hospodárnost. Příkladem těchto nákladů mohou být např. náklady na budoucí odstranění znečištěných ploch, náklady na budoucí spory atd. Proaktivní chování, ke kterému CSR nabádá, může tedy z dlouhodobého hlediska pomoci snížit náklady podniku, resp. zvýšit jeho hospodárnost, ač z krátkodobého hlediska je spíše zvyšuje. 4. Zlepšení image

5. Zvýšení obratu a loajality zákazníků Aktivity v oblasti CSR můžeme také chápat jako určitý prvek odlišení se od konkurence 21

dávající podniku možnost oslovit potenciálně zajímavou skupinu lidí, která tyto aktivity ocení a je ochotna za výrobek nesoucí pečeť společenské zodpovědnosti zaplatit více. Zároveň jsou tito zákazníci daleko loajálnější, protože jejich nákupní chování není založeno na cenovém, ale ideovém základě. 6. Zvýšení produktivity a kvality Mnozí odborníci zastávají názor, že aktivity v oblasti CSR zvyšují motivaci zaměstnanců a jejich tvůrčí schopnosti. Tím se výraznou měrou podílejí na zvýšené produktivitě práce, snížení zmetkovitosti a celkově na zvýšení kvality výrobků a služeb.

7. Zvýšení schopnosti získat a udržet kvalitní zaměstnance „78 % dotazovaných dospělých by radši pracovalo pro společnost s výbornou pověstí, než pro společnost se špatnou pověstí, i když by jim tato společnost nabídla vyšší plat“. V souvislosti s touto výhodou se také dost často zmiňuje skutečnost, že pokud jsou aktivity v oblasti CSR zaměstnancům dobře vysvětleny a ti je nepovažují za přítěž a zbytečné plýtvání zdroji, vedou ke zvýšení důvěry v podnik, ke zvýšení hrdosti na příslušnost k danému podniku a dobrému vnitřnímu image, který se posléze promítá do externího image. 8. Možné snížení zákonného dohledu a zákonných opatření Aktivity v oblasti CSR se snaží předcházet vzniku krizí a tak podniky často přijímají opatření, které jdou nad rámec platných zákonů. Často také zakládají samoregulační orgány, které kontrolují dodržování stanovených pravidel, touto aktivitou snižují potřebu zákonodárců danou oblast více regulovat. 9. Snížení rizika, snížení nákladů na risk, management Mnohdy se tvrdí, že CSR vede podniky k přijetí proaktivního chování, které má za následek, že se podnik snaží rizikům předcházet vyhledáváním potenciálních míst jejich vzniku a realizovat taková opatření, která by nevedla ke vzniku rizika. Často tuto tezi provází argumentace, že tyto aktivity stojí podnik méně, než kolik by podnik musel investovat do řešení krize, která může, pokud není dobře řízena, vést k poškození image podniku, produktu, snížení loajality zákazníků, snížení objemu prodejů, eventuálně ke snížení hodnoty akcií a odchodu investorů 10. Udržení kroku s konkurenty a požadavky trhu Chování podniku, se kterým souvisí intenzivní komunikace se všemi relevantními hráči. Tato komunikace může vést k objevení požadavků, které by jinak zůstaly podniku utajeny. To jinými slovy znamená, že tato komunikace může vést k různým inovacím, které podniku mohou zajistit trvale udržitelný růst.

Firemní filantropie a dobrovolnictví Firmy stále častěji přijímají roli tzv. firemních občanů, kteří působí na dění ve společnosti a ovlivňují kvalitu a úroveň společenských vztahů a hodnot. Možnosti firem závisí nejen na množství prostředků investovaných do programů firemní filantropie. Správně zvolená podpora přináší výhody nejen pro podpořený subjekt, ale i pro samotnou firmu. Firma angažovaná ve veřejně prospěšných projektech získává více loajálních zákazníků, posiluje značku firmy, zlepšuje svou reputaci v komunitě, získává konkurenční výhodu, zlepšuje vztah se svými zaměstnanci a v některých zemích získává i daňové úlevy. K dosažení těchto výhod je zapotřebí zvolit vhodnou strategii dárcovství zajišťující jeho systematičnost a transparentnost.

Formy firemní filantropie Mezi ty nejběžnější patří: Peněžní dárcovství Je jednou z nejčastějších forem firemní filantropie. Přímá forma podpory, kdy firma věnuje finanční prostředky na podporu veřejně prospěšného projektu či organizace. Může mít podobu dlouhodobého sponzorství nebo jednorázového daru.

Firemní nadace/nadační fond V tomto případě si společnost založí nadační fond či nadaci a jejím prostřednictvím financuje veřejně prospěšné projekty. Nadace získává prostředky buď přímo v podobě finančního daru, nebo v podobě každoročních výnosů ze jmění, které firma nadaci darovala.

Cílený marketing Firma daruje jistou částku z určitých prodaných produktů na dobročinné účely. Takové propojení komerčních aktivit firmy s dobročinnou činností může zvýšit důvěryhodnost firmy a posílit její vztah s klíčovými zainteresovanými subjekty.

Nepeněžní dárcovství Nepeněžní dárcovství je široká oblast podpory veřejně prospěšných projektů či organizací. Firma může nabídnout svůj majetek či výrobky, své služby (např. poradenství, poskytnutí reklamních ploch, účetní, právní či auditorské služby, nájem prostor atd.), nebo například dobrovolnou práci svých zaměstnanců. Správně zvolená forma nepeněžního dárcovství přináší benefity i firmě. Nejčastější výhodou je propagace vlastních výrobků či služeb, ale může se jednat i o uspokojení vlastních zaměstnanců spojené s pomocí potřebným.

Přínosy společensky odpovědného podnikání Ať je motivace ke společenské odpovědnosti jakákoliv, organizace a podniky vždy vyhodnocují, co jim investice spojené se změnou orientace směrem ke společensky odpovědnému chování může dlouhodobě přinést. Zatímco velké podniky uvádějí jako nejčastější přínosy CSR zvýšení zájmu spotřebitelů, zvýšení hodnoty značky a zlepšení image, lepší risk management a pozitivní vliv na lidské zdroje firmy, u malých a středních společensky odpovědných podniků jsou obvykle nejvýše oceňovány následující přínosy: •

Úspora nákladů

•

Vyšší spokojenost zákazníků a jejich loajalita

•

Pozitivní ovlivnění pozice firmy na trhu

•

Více motivovaní zaměstnanci a jejich identifikace s firmou

•

Zlepšené vztahy s místní komunitou a úřady

•

Loajalita zaměstnanců vůči vedení

•

Rozvoj lidských zdrojů 24

•

Odlišení se od konkurence a možnost získat konkurenční výhodu

•

Transparentní prezentace a otevřená komunikace firmy

•

Atraktivita firmy z hlediska trhu práce

•

Snížení nákladů spojených s omezováním negativních dopadů na ŽP

•

Prostor pro inovaci výrobků/služeb a procesů

•

Dlouhodobá prosperita a stabilita firemních činností

•

Dobré řízení na základě správných informací o skutečném stavu firmy

•

Efektivnější řízení rizik, lepší profil firmy z hlediska rizik, rating

•

Lepší přístup k finančním prostředkům díky vyšší důvěře investorů, např. prostřednictvím nově vznikajících fondů společensky odpovědného investování

•

Vyšší efektivita procesů

•

Zvýšení hodnoty nehmotných aktiv – např. dobrého jména, hodnoty značky, kvality výrobků a služeb, …

•

Větší atraktivita firmy pro potenciální strategické partnery

Naopak neexistence pravidel společensky odpovědného chování firmy může v budoucnosti představovat následující rizika: •

Pokuty za porušování předpisů, zvýšená kontrola ze strany úřadů a vysoké náklady na dosažení souladu s legislativou

•

Vyšší náklady na pořízení kapitálu a jeho pojištění

•

Problémy při zápisu akcií na burzách, neúspěšná účast ve veřejných soutěžích či neschopnost přilákat investiční kapitál

•

Ztráta zákazníků např. pro nevyhovění požadavkům na kvalitu/bezpečnost výrobků/služeb

•

Vyšší provozní náklady a/nebo neefektivní provoz

•

Poškození image firmy v důsledku zveřejnění negativních informací v médiích – bojkot spotřebitelů, žaloby, kampaně aktivistů

•

Vysoké náklady na zaměstnance oproti nízké pracovní morálce a motivaci zaměstnanců

•

Nevyhovující kontrola kvality

•

Náklady ušlé příležitosti způsobené neplánovanou investicí zdrojů do soudních sporů, krizového řízení a dosažení souladu s legislativou

•

Rychlé vyčerpání nehmotných aktiv, např. inovací, dobrých kontaktů a konkurenční výhody

•

Zhoršení vztahů se zainteresovanými subjekty

•

Ztráta dlouhodobé stability a nevhodná volba strategie dalšího vývoje

Sociální ekonomika a sociální podnikání Sociální ekonomika Pojem sociální ekonomika a sociální podnikání se dnes objevuje čím dál častěji nejen v souvislosti s rozvojem Evropy, Evropské unie a jejích legislativních nástrojů a koncepčních řešení, ale i s problémy, které tradiční ekonomika přináší a hlavně nedokáže vždy řešit (nezaměstnanost, sociální exkluze určitých skupin obyvatel ad.). Koncept sociální ekonomiky představuje nové a moderní řešení témat jako integrace osob ohrožených sociálním vyloučením, rozvoj místních zdrojů. Vychází z předpokladu, že stát již nemůže v plné míře uspokojovat ani finančně zabezpečovat sociální potřeby všech obyvatel, a že tradiční tržní pojetí (roz. ekonomiky) nevyhovuje úplně nárokům moderní demokratické společnosti (týká se dostupnosti služeb, uplatnění veřejného zájmu…). Převzato z díla: Sociální firma-výzva v podnikání 21. století, vyd. Fokus Praha, o. s., 2007.

Principy sociální ekonomiky: •

je založena na principu solidarity

•

vytváří vysoce kvalitní pracovní místa a kvalitnější život a nabízí rámec vhodný pro nové formy podniku a práce

•

hraje důležitou úlohu v místním rozvoji a v sociální soudržnosti

•

je sociálně odpovědná

•

je faktorem demokracie

•

přispívá ke stabilitě a pluralitě ekonomických trhů

•

odpovídá prioritám a strategickým cílům EU: sociální soudržnost, plná zaměstnanost a boj proti chudobě a vyloučení ze společnosti, participativní demokracie, lepší řízení a trvale udržitelný rozvoj

Definice sociálních podniků rozlišuje charakteristiky, které jsou ekonomické a sociální povahy.

Charakteristiky ekonomické povahy: 1) trvalé aktivity vyrábějící zboží a/nebo k prodeji služeb Hlavním cílem sociálních podniků není, na rozdíl od tradičních neziskových organizací, angažovanost v dobročinných aktivitách nebo v přerozdělování finančních toků (jako u nadací). Vyrábějí výrobky nebo poskytují služby lidem. Ekonomická činnost je jeden z hlavních důvodů jejich existence. 2) Vysoký stupeň autonomie Sociální podniky jsou zakládány skupinami lidí a jsou jimi řízeny pomocí plánů, které sami vypracovávají.

Mohou využívat i veřejné dotace, ale nejsou přímo ani nepřímo řízeny veřejnými institucemi nebo jinými organizacemi (svazy, soukromými firmami atd.). Mají právo „rozhodujícího hlasu“ právo aktivitu rozšiřovat či ukončit. 3) Přijetí ekonomických rizik Ti, kdo zakládají sociální podniky, jsou si vědomi rizik spojených s ekonomickou činností. Na rozdíl od většiny veřejných institucí závisí udržitelnost a finanční životaschopnost na úsilí zaměstnanců i dobrovolných členů podniku zajistit potřebné zdroje. 4) Alespoň minimální podíl placené práce Podobně jako tradiční neziskové organizace mohou sociální podniky kombinovat peněžní a nepeněžní zdroje, placenou a dobrovolnou práci. Nicméně aktivity sociálních podniků vyžadují alespoň minimální podíl placené práce. 5) Omezené přerozdělování zisku Mezi sociální podniky patří také ty, které se neřídí podmínkou absolutního zákazu přerozdělování zisku. Tedy organizace, které jako například družstva v některých zemích mohou přerozdělovat v omezené míře zisk mezi své podílníky.

Charakteristiky sociální povahy: 1) Základním smyslem sociálního podniku je provozovat aktivity prospívající společnosti či specifické skupině lidí. Na stejné úrovni je hlavní charakteristikou ekonomiky sociálního podnikání zájem podporovat smysl pro sociální zodpovědnost na místní úrovni. 2) Sociální podniky vznikají z iniciativ skupin občanů, kteří sdílí jasně určenou potřebu nebo záměr. Tento kolektivní rozměr musí být zachován, i když podnik řídí volení jednotlivci nebo skupina vedoucích – to by nemělo být opominuto. 3) Rozhodování není založeno na vlastnictví kapitálu (spíše je demokratické). V rámci rozhodovacího procesu by měl být respektován princip „jeden člen, jeden hlas“ nebo alespoň by síla hlasovacího práva neměla být závislá pouze na výši vloženého kapitálu. 4) Princip vychází ze zapojení všech zúčastněných aktérů vykonávané aktivity. Důležitou charakteristikou sociálních podniků je spolupráce s klienty či zákazníky, zapojení zainteresovaných partnerů do rozhodovacího procesu a participativní management. V celé řadě případů je jedním z cílů sociálních podniků rozšiřování demokratických principů na místní úrovni prostřednictvím ekonomických aktivit.

Co je sociální podnikání? Sociální podnikání nebo sociální podnik Je vymezován jako „podnik s primárně sociálními cíli, jehož nadhodnota je reinvestována za tímto účelem zpět do podniku nebo do komunity, než aby byl tento podnik řízen potřebou maximalizovat zisk svým podílníkům a vlastníkům". Podnikání v sociálních firmách má sociální charakter a daný zisk je distribuován zpět k rozvoji služby-podniku, jehož cílem je mj. vytvářet a poskytovat důstojné zaměstnání pro lidi se zdravotním postižením, pro lidi ohrožené sociálním vyloučením apod.

Co je sociální podnik? Sociálním podnikem se pak rozumí „subjekt sociálního podnikání“, tj. právnické osoby založené dle soukromého práva nebo jejich součást nebo fyzické osoby, které splňují principy sociálního podniku. Sociální podnik naplňuje veřejně prospěšný cíl, který je formulován v zakládacích dokumentech. Vzniká a rozvíjí se na konceptu tzv. trojího prospěchu – ekonomického, sociálního a environmentálního.

Motto “social firm - challenge to social enterprise‘‘ „sociální firma jako výzva k sociálnímu podnikání“

Definice sociální firmy Sociální firma je konkurenceschopný podnikatelský subjekt působící na běžném trhu, jehož účelem je vytvářet pracovní příležitosti pro osoby výrazně znevýhodněné na trhu práce a k tomu jim poskytovat přiměřenou pracovní a psychosociální podporu.

Společné charakteristiky sociálních podniků: • orientace na podnikání Sociální podniky jsou přímo zaměřeny na tržní produkci výrobků a služeb. • sociální cíle Sociální podniky mají explicitně vymezené sociální a/nebo environmentální cíle jako je např. vytváření pracovních míst nebo poskytování služeb pro místní komunitu. • pro mnoho sociálních podniků je také charakteristické sociální vlastnictví. Sociální podniky jsou autonomní organizace, jejichž řízení a vlastnická struktura jsou běžně založeny na spoluúčasti zainteresovaných (zaměstnanci, uživatelé, klienti, místní komunita) nebo členů správních rad či ředitelů, kteří řídí podnik jménem zainteresovaných. Ti jsou odpovědni jim a širší komunitě za sociální, environmentální a hospodářský dopad. Zisk může být rozdělen mezi zainteresované nebo využit ve prospěch komunity.

Zaměstnanci sociální firmy Sociální firma zaměstnává, kromě osob bez jakéhokoliv znevýhodnění, i stanovené procento osob znevýhodněných. Za znevýhodněné jsou považováni: a) zdravotně postižení, tj. tělesně a mentálně postižení, osoby s kombinovaným postižením a duševně nemocní. Těmto lidem sociální firma zajišťuje určitou míru asistence přímo na pracovišti dle jejich individuálních potřeb. b) sociálně znevýhodnění, např. osoby po návratu z vězení, bezdomovci, bývalí uživatelé návykových látek, apod. Těmto lidem sociální firma zajišťuje rekvalifikaci, získání pracovních dovedností a praxi.

KULTURNÍ DĚDICTVÍ A KULTURNÍ PAMÁTKY

Mgr. Pavel Mašláň

duben 2013

Úvod Kopcovité Valašsko je jedním z nejpozději osídlených krajů na Moravě. Zdejší krajina způsobila, že zde lidé přicházeli později a osídlení zde nebylo tak husté jako v jiných krajích. Valašsko je kraj málo úrodný a neoplývá ani velkým nerostným bohatstvím, obyvatelé zde žili v chudších poměrech a většinou byli odkázáni jen na vlastní um a zručnost. Mohlo by se zdát, že v takovémto chudém kraji nebude velké množství kulturních památek, ale opak je pravdou. Jistě, nenajdeme zde velké katedrály, renesanční domy či honosné zámky. Zdejší památky jsou hlavně nenápadné dřevěné stavby, ale ty mají za sebou zajímavou historii a jsou důkazem zručnosti lidí žijících na Valašsku. Také město Vsetín působí na první pohled nezajímavě, ale i ono má za sebou zajímavou urbanistickou historii a najdeme zde hodnotné stavby. Cílem tohoto kurzu je představit specifika valašských lidových staveb a města Vsetína a ukázat historický vývoj zdejší architektury. Než se dostaneme k samotným stavbám, je potřeba osvětlit historii zdejšího osídlení.

Počátky Vsetína Vsetín má za sebou dlouhou historii. Z nedávné minulosti se dochoval dostatek informací, díky nim můžeme podrobně rekonstruovat jeho dějiny. Ovšem o vzniku Vsetína máme informací poskrovnu, což činí pokusy o rekonstrukci počátků města obtížnou. První zmínka o Vsetínu se objevuje v listině Voka z Kravař ze 3. března roku 1308. Tato listina je dokladem pronájmu Vsetína s jeho okolím, které od roku 1297 držel templářský řád, moravskému velmoži Vokovi z Kravař. K pronájmu došlo v důsledku pronásledování templářů ve Francii a jejich nejisté budoucnosti. Město se v listině pojmenovává Setteinz, ve smlouvě je mimo jiné napsáno, že k němu patří vodní mlýn a kostel. Vzhledem k tomu, že v listině z roku 1297, dle které dává Protiva z Doubravice templářům území na obou březích Bečvy, není o Vsetínu zmínka, dá se doba jeho vzniku přiřadit do rozmezí let 1297 až 1308. Tvrzení že zakladateli města jsou templáři se nedá nijak dokázat. Templáři ale zcela určitě dali vznikajícímu osídlení Vsetínska pevný řád. Dle listin můžeme usuzovat, že podporovali kolonizaci oblasti, klučení lesa a zakládání nových osad. Jak mohl Vsetín ve svých počátcích vypadat? Zde musíme více popustit uzdu fantazii, protože konkrétní popis města nemáme. Vsetín se rozkládal na vyvýšenině nad řekou Bečvou, na západní a východní straně byl ohraničen roklinami, které vytvořily potůčky stékající z Jabloňové, jižní stranu vymezoval svah pravého břehu Bečvy. Jádrem městečka bylo lichoběžníkové náměstí, dle jeho velkého rozměru předpokládal zakladatel, že se město bude rychle rozrůstat. Zde se pořádaly trhy, díky čemuž se zde scházeli lidé z okolí a do města sebou přinášeli peníze. Jižní stranou náměstí probíhala komunikace z Valašského Meziříčí do Uher. Při ní stál kostel, jednalo se o dřevěnou stavbu ne moc velkou. Náměstí obklopovaly jednoduché dřevěné domy, ve kterých žili obyvatelé spolu s domácími zvířaty, jak bývalo ve středověku zvykem. Dle popisu je tedy vidět, že Vsetín ve svých počátcích připomínal spíše malou vesnici. Až během dalších století se městu podařilo rozrůst se ze skromných začátků do současné podoby.

Lidové stavby Valašská kolonizace v 16. století utvořila ráz kraje na další století. Vytváří se zde specifická lidová kultura, která se projevuje ve všech zdejších oborech lidské činnosti. I když je v současnosti většina starých zvyků a výrobních postupů Valachů už zaniklá, zůstávají zde památky na starý život Valachů a nejviditelnější z nich jsou dřevěné stavby. Část staveb byla sezónní a souvisela s pastvou dobytka (salaše), jejich obytná funkce byla pouze dočasná. Sezónní byly i některé chlévy pro hovězí dobytek, ty měly podobu od jednoduchých srubů z netesaného dřeva po složitější stavby, které měly spojenou kolibu (salašnická stavba, ve které pastevci přebývali, zpracovávali mléčné produkty a uskladňovali předměty denní potřeby) a chlév pod jednou střechou. První se stavěly jednotlivé samostatné sruby, stavěly se blízko sebe a časem se začaly spojovat podsíněmi podle momentální místní hospodářské potřeby. Koliba se změnila v jizbu vybudováním dýmné pece a zastropením, proti vstupu byl postaven chlév a prostor mezi oběma sruby se stal síní, mlatem, kůlnou a ovčínem současně. Tento vývoj se stal základem pro vznik mladší horské stavební tradice, jejímž znakem byla volná konstrukce spojování jednotlivých srubů. Díky pasteveckému hospodaření se na Valašsku pravděpodobně již od konce 17. století stavěl typ domů se spojením jizby, síně a chléva (později také komory) s početnými předsíňkami pod společnou střechou. Tento typ staveb byl vlastní nižším sociálním vrstvám a po polovině 19. století se stal téměř jedinou formou většiny nově stavěných domů v horách. Původně byl půdorys domu trojdílný, postupem doby se počet místností zvyšoval. Jizba byla hlavní obytná část domu, k ní přiléhala síň, ve které byly uskladněny různé předměty a náčiní, někdy byla součásti domu také komora, která měla hlavně skladovací funkci. K síni přiléhal také chlév. S postupem doby se stavební tradice rozvíjely k větší dokonalosti tím, že pro jednotlivé funkce bydlení, které byly původně soustředěny v jizbě, se vyčleňovaly samostatné uzavřené prostory. Vrcholné podoby tato tendence dosahovala u velkých fojtských domů s 8 -10 obytnými místnostmi.

Postupem času rostla reprezentační funkce obytného stavení. Hospodáři se snažili přizpůsobit své životní prostředí vyšší sociální vrstvě, projevovalo se to přejímáním výzdobných detailů charakteristických pro rezidence aristokratů nebo zámožnějších měšťanů. Ale i tyto vnější znaky podléhaly vlivům módnosti a závisely na místních zákonitostech, porušování místních norem se stávalo terčem kritiky od ostatních vesničanů. Novoty si mohli dovolit nejprve hospodářsky silnější jedinci, kterým se ostatní neodvážili odporovat. Velkou změnou bylo přesunutí topeniště z jizby do kuchyně (v světnici ponechali tělo pece, zatímco kamna a hlavní vytápěcí provoz s ústím pece zvaným „čelustě“ zřídili v síňovém díle stavby) čímž z jizby vznikla světnice a ze síňové komory tzv. černá kuchyně, to znamenalo velkou přeměnu v kultuře bydlení. Měnil se způsob života v domě a tím i jeho konstrukce, provoz kurné pece vyžadoval, aby místnost byla vysoká přibližně tři metry (aby se kouř hromadil pod stropem a nebránil provozu domácnosti), po zřízení kuchyně se výška světnice mohla snížit. V peci se původně vařilo na otevřeném ohništi u jejího ústí, až později se vařit začalo na litinové plotně. 37

S topením souvisí i protipožární opatření, která se začala objevovat od poloviny 18. století a jejichž iniciátorem byla vrchnost. Hlavním protipožárním opatřením byla výstavba zděného komína odvádějícího dým až nad střechu. Lidem, kteří si nemohli dovolit zděný komín, odváděl kouř z pece dřevěný dymník pod střechu. Pokud chtěli lidé využívat podstřešní prostor k uskladnění předmětů, vyvedli dřevěný komín až nad střechu. S proti-požární ochranou souvisí i vyzdívání pecí až navenek. Dle nařízení josefínského Ohňového patentu, který zakazoval, aby v kuchyni byla dřevěná podlaha a pec nesměla být na dřevěné stěně. Součástí některých domů bývaly skladovací komory, ty sloužily k uchovávání cenného majetku rodiny, v truhlách textilie včetně svátečních, mouku z celoroční úrody, v bečce zelí, případně nasolené naložené maso, luštěniny a někdy i brambory. Dle tradovaných pravidel ve skladovacích komorách přespávaly dospívající dívky, někde i služebné děvečky. Komora měla pouze malý větrací otvor, aby jim neprolezl člověk a někdy i mříže. Na půdě se uskladňovalo kromě obilí také uzené maso a slanina. Stavební materiál se získával na místě, proto se v horských pásmech používalo převážně dřeva smrkového a jedlového a v nižších vrchovinách dřeva tvrdého, zejména bukového. Stavební materiál také ovlivňoval vývoj konstrukce stavby, neboť měkké dřevo bylo tvárnější a tvrdé se opracovávalo nesnadněji a proto méně. Častěji ho kombinovali s hliněnými výmazy. Stavba se roubila ze silných trámů, které stolaři přesně otesávali pouze z horní a dolní strany. Otesanými plochami kladli trámy na sebe a spojovali je kolíkovými čepy zaráženými do vrtaných otvorů, konstrukce počítala s nepatrným přesahem trámů v rozích stavby. Ještě v 18. století se u většiny staveb nebudovaly žádné pevné základy, protože poddaní nesměli sami těžit kámen a nakupovat jej od vrchnosti bylo drahé, proto rohy srubů podložili několika plochými kameny z potoka. Od 19. století se jako stavebního materiálu začíná užívat výhradně měkkého dřeva (smrk, jedle), to souvisí se změnou skladby lesů, kdy se rozšiřuje pěstování smrku. Jeho vlastnosti umožňovaly přesnější a pevnější provedení nárožních vazeb na zámky a na rybinu, tvrdé dřevo takové spojení nedovolovalo. Okna byla až do poloviny 19. století malá a pevná, neotvírala se a někdy měla zevnitř zasouvatelnou okenici. Větralo se dveřmi, okna sloužila jen k osvětlování. V jizbě žil velký počet lidí, kromě početné rodiny hospodáře také často rodiny podruhů. Hospodář měl také povinnost živit a ubytovávat své rodiče, od kterých zdědil usedlost, ti bydleli buď v obytné komoře přistavěné k chalupě nebo mimo dům v obytné místnosti stavěné na sýpce či domečku mimo dvůr. Děti pracovaly od raného mládí a nejen doma u rodičů, nejčastěji pásly dobytek. Dětí bývalo v rodině hodně a to umožňovalo, aby rodina mohla hospodařit sama bez cizí pomoci. Pacholci a pasáci měli své místo pro spaní ve stáji nebo nad ní v seně. V létě měli druhořadí členové domácnosti více obytných možností. Tehdy všichni svobodní mládenci spávali v hospodářských objektech mimo dům nebo i mimo usedlost v sezónních chlévech a salaších. Nejlepší místo na spaní - postel měl majitel domu s ženou, ostatní lidé spali v místnosti buď na slamnících, nebo chvojí na zemi někdy i za stolem v sedě na židlích. S lidmi v místnosti často nocovala i drůbež, v zimě se v jizbě nechávala i čerstvě narozená mláďata zvířat, jejich místo bylo u dveří proti peci.

Rozhodující osobou v rodině byl držitel gruntu a vlastník domu, proto vše, co dům poskytoval, patřilo především jemu. Žil v hlavní obytné místnosti, která se jediná v domě dala vytápět. Další nárok na bydlení v jizbě patřil nejmladším dětem, případně rodičům hospodáře, pokud neměli výměnek. Až potom přišly na řadu dospívající děti vlastníka domu, dočasně i nemocní spolubydlící a až na konec ostatní příbuzní.

Vývoj Vsetína Současná podoba Vsetína je výsledkem působení stavitelství v průběhu staletí. Každá doba na podobě města zanechala svou stopu. Nejvýrazněji se na tváři města podepsalo, jak už to bývá, období nedávno minulé. Městečko bylo původně založeno ve středověku na strmém návrší nad řekou Bečvou, aby zde bylo chráněno před vrtochy vodního živlu. Tehdejší výstavba sestávala z malých dřevěných domků, které doplňovala tvrz. Tyto domy byly nejspíše dle středověkých zvyklostí jednoduché sruby, kryté šindelem či došky. V domech se topilo na otevřeném ohništi, kouř odcházel z místnosti dírami ve střeše. Toto odvětrávání bylo málo účinné, takže obytná jizba byla zakouřená a tmavá. V dřevěných domech se na Vsetíně žilo až do počátku 20. století. Během tohoto dlouhého období rostl počet obytných místností v domě a i jeho vzhled přešel do podoby valašských dřevěnic. Jedinou kamennou stavbou byla ve městě po dlouhou dobu tvrz. První zmínky o ni pochází z listiny z roku 1464. V ní se nejprve uvádí „... super oppido Wssetin et ad omnia bona ad ipsum pertinencia“ (tj. město Vsetín a všechny statky k němu příslušející) a v témže roce také zápis, který výslovně jmenuje i tvrz – „... super oppido Wsetin et munitione et omnibus bonis ad dictam munitionem et oppidum pertinentibus“ (tj. město Vsetín a tvrz a všechny statky příslušející k řečené tvrzi a městu). Doba vzniku vsetínské tvrze je ovšem z pohledu písemných pramenů neřešitelná. Většina držitelů panství měla ve svých rukou zpravidla také sousední panství Rožnov s hradem, podle kterého se také psali a který užívali jako rezidenční (řada z nich držela ještě jiná sídla). Tvrz tedy mohla být vybudována v průběhu celé první poloviny 15. století. Souvislosti však napovídají, že se tak ve skutečnosti stalo až v polovině 16. století. Tvrz ovšem s ohledem na držitele panství plnila rezidenční funkci patrně jen přechodně a byla zřejmě sídlem vrchnostenského úředníka pro správu vsetínského panství, tedy předpokládaného purkrabího. Z tvrze nejspíše pochází sklepení v jihovýchodní části zámku. Informace o panském sídle (tvrzi) ve Vsetíně jsou z 16. století jen velmi kusé, tvrz se připomíná jen jako součást panství při převodech panství. S ohledem na rezidenční potřebu jednotlivých majitelů lze soudit, že původní tvrz byla výrazně přestavěna až po polovině 16. století za Nekešů z Landeka, patrně za Zikmunda Nekeše po rozdělení původních statků (1579), kdy se Vsetín stal jeho rezidencí. Novostavba sídla zřejmě jenom zčásti respektovala starší konstrukce vsetínské tvrze. Lze předpokládat, že v této době vznikla větší palácová stavba v místech předpokládané obytné budovy nad sklepním prostorem původní tvrze. 39

Tvrz nechal v 17. století přestavět Arkleb z Víckova na zámek. Velká změna na tváři města nastala během neklidného období 17. století, kdy bylo vybudováno na břehu Bečvy Dolní město, taktéž ze dřeva. V druhé polovině 17. století začal hrabě Illesházy se stavbou nového barokního zámku, ale kvůli finančním potížím jeho stavba nebyla dokončena. Nedostavěný zámek je poté dán církvi, která v něm zřizuje kostel. Na stavbě se podíleli italští stavitelé – v letech 1658–1662 ve Vsetíně působil „architectus“ Alexander Cavando, později se připomínají i další kameníci a zedníci. Dolní zámek zaujal jižní stranu náměstí na hraně prudkého svahu nad břehem Vsetínské Bečvy a není úplně jasné, zda měl nahradit starší zámecký objekt nebo jej jen rozšířit. Předpokládá se, že při jeho výstavbě byly odstraněny usedlosti, které tvořily jižní linii náměstí. Není však vyloučeno, že usedlosti ležící v tomto prostoru byly odstraněny již dříve v souvislosti s výstavbou původní tvrze či později renesančního zámku. Při vpádu v roce 1683 byl zcela zničen dřevěný farní kostel Nanebevzetí P. Marie, který stál v blízkosti zámku. Před svou smrtí nechal hrabě Illésházy vyhotovit dne 9. ledna 1689 listinu, kterou daroval „nový“ zámek s kaplí, zahradou, sklepem a jedním domem (zvaným Markovský) na zřízení kostela, fary a školy. Přestavbu zámku na kostel měli zajistit vsetínští farníci. Výslovně bylo vyhrazeno právo vedení stoky ze starého zámku sklepením nového zámku do Bečvy. V roce 1708 byl celý Vsetín vypálen uherskými povstalci Kuruci. Poté je město postaveno znovu. Převládající roubená zástavba byla narušena až postavením barokní budovy staré radnice na Horním náměstí a vyzdobením náměstí barokními sochami. Jinak lze říci, že architektonická podoba Vsetína se od středověku až do průmyslové revoluce výrazným způsobem nezměnila.

Až příchodem 19. století, které bývá též nazýváno století páry, začal v tomto ospalém valašském městečku čilý stavební ruch. I když u Vsetína nebyl jeho růst způsoben toliko parními stroji jako spíš bohatstvím lesů v jeho okolí. Díky dřevu začaly růst na pozemcích v okolí Vsetína továrny. Jednalo se o Kohnovu a Thonetovu fabriku na ohýbaný nábytek, Reichovy sklárny nebo parní pilu. Ruku v ruce s rozvojem průmyslu kráčel i nárůst majetkových poměrů měšťanů. To se projevilo novou výstavbou zděných měšťanských domů a jiných budov financovaných přímo městem či různými spolky. Jen namátkou stačí připomenout budovu Horní školy, Občanskou záložnu, Dělnický (dnes Besední) dům, nebo oba evangelické kostely. Zámek byl sesazen z pomyslného trůnu jediné dominanty města, jemuž začaly spolu vévodit budovy nově postavené. Růst města pokračoval i ve století dvacátém. Jedny z architektonicky nejvýznamnějších budov Vsetína byly postaveny v období První republiky. Konkrétně se jedná o budovy postavené ve funkcionalistickém stylu, a to dnešní Komerční banku (původně městská spořitelna) a obchodní dům Rodinger. Mimo jiné začíná v tomto období stavba zbrojovky, i díky ní dochází k nárůstu počtu obyvatel Vsetína, což se projevuje nutností nové výstavby. Ta probíhá v okolí Panské zahrady, kde se začínají budovat bytové domy. Nejvíce se na současné podobě města podepsala čtyřicetiletá vláda jedné strany. Komunisté jsou pověstní svým citem pro architekturu, vzhledem k historii prostředí města. Na vlastní oči se o tom lze přesvědčit i ve Vsetíně. Za socialismu nastalo masivní bourání staré zástavby a 40

necitlivá výstavba sídlišť, veřejných a jiných budov nevalné architektonické úrovně. Výstavba sídlišť byla rychlou a jednoduchou variantou pro pohodlné ubytování narůstajícího počtu obyvatel města. Na druhou stranu byly díky ní zbourány původní uličky mající svou atmosféru. Při současném pohledu na město má člověk pocit, že v malebné valašské krajině sleduje obří krychle, které už tolik malebné nejsou, rozestavěné jako při dětské skládačce.

Vsetínský zámek Zámožní šlechtici vlastnili na svých venkovských statcích vždy několik sídel. V 16. století se začal počet venkovských sídel rapidně snižovat. Bylo to dáno tím, že šlechtici si většinou vybrali jedno sídlo, které upravili na svou hlavní rezidenci. Tato rezidence měla mimo reprezentační funkce umožnit větší pohodlí a komfort pro bydlení majitele, v budovách se buduje větší počet malých místností, což je ovlivněno větším zájmem šlechty o vlastní soukromí. V 16. století se začínají budovat stavby v renesančním stylu, tato sídla se poprvé začínají objevovat na střední Moravě a to z důvodu, že tato oblast byla pod vlivem renesančního dvora panovníka Matyáše Korvína. Ideálem renesančního sídla byly italské „kastely“ čtyřkřídlé stavby s arkádovým nádvořím a nárožními věžemi. Ne všude ale zájem stavebníka či dispozice starší stavby přestavované na zámek či palác, takové řešení umožňovaly. Měla vyniknout zejména vnitřní prostornost sídla s velkými a bohatě vybavenými pokoji. Významnou roli hrál i dostatek světla a čerstvého vzduchu. O účelu arkád a velkých prosklených oken nelze v této souvislosti pochybovat. Oproti honosným sídlům vyšší šlechty si rytíři stavěli na venkově o poznání skromnější tvrze. I ty se lišily dle finančních možností majitele, méně zámožní rytíři si stavěli nejčastěji volně stojící, zpravidla jednopatrové stavby, obklopené dalšími nevelkými hospodářskými budovami. Bohatší rytíři si budovali i více křídle stavby, někdy i s věží. Sídla šlechty měla více funkcí, první okruh funkcí vyplýval z ekonomicko-správní role sídla. Ta umožňovala ovládat panství z jednoho centra, ve kterém sídlili úředníci a soustředil se do něj oběh finančních i naturálních prostředků. Druhý okruh funkcí byl společensko-kulturní. V interiérech venkovských či městských paláců se konaly dvorské slavnosti a přijímaly se významné návštěvy. Většina venkovských sídel šlechticů měla alespoň jednoduché opevnění. Velkou část vnitřní dispozice sídla zaujímaly hospodářské místnosti, ty byly umístěny v přízemí stavby. K nim patřila kuchyně (v ní byli hlavně kuchaři), spižírny, pekárny, sklepy na uskladnění nápojů a další komory, v areálu sídla se často nacházel i mlýn, pivovar či sladovna, k ustájení koní sloužily maštale. Správní aparát měl na sídle vyhrazenou kancelář, kde úřadoval a uchovával potřebné hospodářské písemnosti. Někteří úředníci se na šlechtických sídlech i stravovali a přespávali tam. Zámecká čeládka měla vyhrazené čeledníky nebo „holomci světnice“, vcházelo se do nich přímo z nádvoří. V hlavních i vedlejších sídlech se nacházely zbrojnice se střelnými i bodnými zbraněmi. Na hlavních venkovských sídlech měly své místo místnosti vyčleněné pánovi dvora, jeho rodině a nejbližším dvorským osobám. V renesanční době byla mužská a ženská část sídla 41

oddělena. V obou se nacházely ložnice s přilehlými komorami, místnosti určené k pohoštění návštěv a někdy i soukromé oratoře. Ženská část se nazývala fraucimor. Pro přijímání návštěv a pořádání hostin byly určeny jídelny neboli tabulnice. Kvůli přítomnosti hostů bývaly jejich stěny často zdobeny rodovými znaky nebo obrazy. V dřevěných kredencích (příbornících) zde byly vystavovány nádoby s připravenými nápoji. Všechny tyto prostory se nacházely v patře. Podlaha těchto místností byla většinou dlážděná, oproti tomu u hospodářských prostor byla podlaha cihlová či hliněná. Místnosti se vytápěly kachlovými kamny. V zimě se okna i dveře pečlivě ucpávaly, aby teplo neunikalo ven, tím pádem byly ale místnosti plné kouře, lidského pachu a vzduch v nich byl značně vydýchaný. Za síně a paláce se označovaly větší místnosti se společenským a reprezentativním posláním. Slovem sklep byla pojmenována, na rozdíl ode dneška, klenutá místnost, nádvoří se označovalo jako plac či dvůr. U stavby byla často věž, na které se začaly objevovat hodiny, což bylo důsledkem přizpůsobení se plynutí času a nutnosti ho plánovat. Urozence na jejich sídlech obklopovalo velké množství osob, pro něž se vžilo označení „šlechtický dvůr“. Funkce, velikost a skladba dvora byla různá dle majetkových poměrů šlechtice (dvůr Valdštejna dosahoval v době jeho největší moci až 900 osob). Jednalo se o lidi různých stavů a zaměstnání (úředníci, služebníci, kuchaři, řemeslníci, umělci, čeládka), které spojovala služba majiteli panství. Po dosažení plnoletosti měly svůj vlastní dvůr i šlechtičny, ten se nazýval „fraucimor“, tvořil ho různý počet urozených dam z příbuzných šlechtických rodin. Pokud jeho příslušnice zrovna necestovaly nebo neplnily se svou paní společenské povinnosti, zabývaly se obyčejně ručními pracemi, tedy vyšíváním či šitím, přípravou léčivých lektvarů, vařením a ženskou zdravovědou.

Zámek je ve Vsetíně nejstarší stavbou a patří i mezi dominanty města. Má za sebou zajímavou historii a na jeho vzhledu se podepsala velká část z majitelů v minulosti jej vlastnící. Za Lukrécie Nekšovny a jejího manžela Arkleba z Víckova, tedy v prvním desetiletí 17. století, dochází k přestavbě tvrze stojící ve Vsetíně (první zmínka o ní pochází z 15. století) na zámek. Budova získala základy dnešní podoby. Bylo vytýčeno obdélné, mírně nepravidelné nádvoří, obklopené čtyřmi patrovými křídly. Tři z nich jsou jednotraktové, jihovýchodní je široké, dvoutraktové, přičemž nádvorní trakt je pozůstatkem zmiňovaného staršího paláce. V ose severozápadního křídla byla vztyčena mohutná hranolová věž, jejíž silně převýšená hmota od té doby tvoří nepřehlédnutelnou dominantu nejenom zámku, ale i celého města Vsetína. Nádvoří bylo obklopeno dvoupodlažními arkádami podpíranými kamennými sloupy a propojenými kamennou balustrádou. Chodby arkád byly klenuté, prostorovou tuhost vnější křehké konstrukce zajišťovala železná táhla. Klenební systémy v interiérech využívaly především tvarů prosté, valené klenby, pročleněné lunetami (někdy i styčnými). Přístup do patra zřejmě již tehdy zprostředkovalo schodiště, umístěné v centrální části severovýchodního křídla. V jihovýchodní části zámku byla situována rozsáhlá konírna (dnes prostora tzv. mramorového sálu). Pod její podlahou byl zřejmě v této době zřízen rozměrnější sklep, přístupný ze zachovaného sklepa původní tvrze.

Klenutá byla přinejmenším alespoň část prostor patra vsetínského sídla. O kvalitě architektonické výbavy a bohatosti užitého tvarosloví vypovídá například dochovaná klenbička v interiéru nárožní vížky ve východním nároží zámecké budovy. Hlavní vstup byl situován v přízemí velké věže, v jejímž průčelí se nacházel vstupní portál. Jeho půlkruhem zaklenutý otvor byl situován v edikule, nesoucí štítový nástavec. Nároží věže byla vybavena úzkou pásovou lisénou, imitující bosáž. Nároží zámku byla flankována drobnými, polygonálními vížkami, v úrovni přízemí plnými. Fasády prolamovaly pravidelně rozmístěné okenní otvory (jednoduché či zdvojené), vybavené typickým renesančním ostěním s výraznou parapetní i nadokenní římsou. Není znám způsob zastřešení zámeckých křídel – vzhledem k jisté disproporci mezi monumentální hmotou věže a relativně nízkými zámeckými křídly lze uvažovat o tom, že obvodové zdi zámku byly nad patrem završeny ještě atikovou nástavbou, kryjící do nádvoří skloněné pultové střechy. Po Lukrécii se majitelem zámku stal její druhý manžel Albrecht z Valdštejna: během neklidného období třicetileté války je mu zámek nejdříve zabaven, aby jej po bitvě na Bílé hoře získal zpět a roku 1623 prodal. Kupuje jej na krátkou dobu Zdeněk Žampach z Potštejna a od něj uherský kardinál Petr Pazmány. Kardinál Pazmány zemřel v polovině března 1637 v Bratislavě a o měsíc později se do Vsetína dostavili pověření komisaři, aby sepsali pozůstalost. Při té příležitosti byl pořízen také dnes nejstarší známý soupis inventáře vsetínského zámku. Kromě údajů o několika kusech nábytku, zařízení a zásob soupis poskytuje také několik málo informací o stavební podobě zámku. Zmiňován je kromě blíže neurčitelných „panských pokojů“ „sklep u schodů“, další „dolní sklep pod pavlačí“ a „vinný sklep“. Zámek byl v této době zanedbáván, protože se nacházel v centru valašských povstání a také jej postihlo násilné potlačení povstání roku 1644. Až do roku 1652, kdy se novým vlastníkem panství stal uherský velmož Jiří Illésházy z Illésházy, vsetínský zámek neplnil roli šlechtické rezidence a byl využíván jen vrchnostenskými úředníky. Jak již bylo zmíněno, Illésházy plánoval postavit na Vsetíně zámek nový, ale kvůli finanční tísni nebyla budova dokončena. V lednu 1684 byl v souvislosti s Illésházyho zadlužením pořízen inventář vsetínského zámku, který přináší údaje ke stavební podobě objektu v této době. Podle popisu byl zámek v poměrně špatném stavu a vyžadoval nutné opravy, například sál v jihovýchodním křídle nad stájemi je v soupisu uveden jako zřícený. V přízemí se nacházely hospodářské místnosti v neudržovaném stavu, ve stáji (na místě dnešního tzv. mramorového sálu) bylo stání pro celkem 24 koní. Během vypálení města roku 1708 byl i zámek vypleněn. Opuštěný a vypálený zámek byl stavebně upravován od roku 1719, kdy byla opravena nejprve zámecká věž a později i další budovy. Stavební konstrukce přízemí západní části jihozápadního křídla naznačují, že v rámci obnovy vážně poškozeného objektu byla tato část zámecké budovy vystavěna znovu. V přízemí vsetínského zámku se nacházely vesměs hospodářské prostory, část obývali služebníci. Dveřní otvory byly v řadě případů opatřené kamenným ostěním, okna byla vzhledem k poloze v přízemí opatřena železnými mřížemi, některá byla opatřena i okenicemi se skleněnými terčíky zalitými v olovu; podlahy byly cihelné, kamenné nebo dřevěné z fošen. Obytné prostory byly vybaveny kachlovými kamny. V jihozápadním křídle zámku se nacházela kuchyně a komory. V jižním koutu nádvoří se nacházelo točité schodiště. 43

V jihovýchodní části zámku se nacházela mimo jiné pekárna, komora, spižírna, vstup do sklepení a především stáj (maštal) pro koně, která byla průjezdem spojena s hlavním nádvořím zámku. V severovýchodním křídle se nacházely další hospodářské místnosti a také světnice kočího (bylo zde také hlavní schodiště, které je zmiňováno v popisu patra). V severozápadním křídle se vpravo vedle vstupu nacházela vrátnice, v levé části od vstupu byly pak prostory obývané purkrabím. Nádvoří zámku bylo opatřeno patrovou arkádou, která byla v obou úrovních klenutá („sklepitá pavlač“). Tu v přízemí neslo 25 čtyřhranných kamenných sloupů, které byly spojené železnými tyčemi. Situace v patře není úplně jasná. Arkádu zde tvořilo patrně 23 kamenných sloupů, přičemž jednotlivá pole byla vyplněna kamennou balustrádou (200 kamenných „sloupů“). Pavlač byla v patře i v přízemí dlážděná cihlami, plocha nádvoří drobným kamenem. V patře se nacházela řada místností, z nichž jen část byla určena k obývání. V jihovýchodním křídle (později výrazněji přestavěném) se nacházela kaple a velký sál nad stájemi, v jihozápadním křídle se kromě malé kuchyně, komory a dalších místností nacházel „panský pokoj“ a v západním nároží zámku malá „tafelštube“ (obrazárna). V severozápadním a severovýchodním křídle byly vesměs klenuté místnosti a byly zde umístěny obytné místnosti užívané vrchností. V severozápadním křídle to byl „pokoj pana grofa“, který lze ztotožnit s místností, která zaujímá střed tohoto křídla a nachází se nad bývalým hlavním vstupem. Místnost v severním nároží zámku lze ztotožnit jako „pokoj paní grofčiný“ a v návaznosti na něj se v severovýchodním křídle nacházely prostory „fraucimoru“. Ve střední části tohoto křídla se nacházelo hlavní schodiště. Z popisu vsetínského zámku je zřetelné, že nesloužil jako trvalé reprezentativní sídlo svého majitele, hraběte Illésházyho, ale byl jím užíván jen přechodně a sloužil hlavně potřebám správy panství a vrchnostenských úředníků. V letech 1744–1745 došlo k dalším významným stavebním pracím. Opraveny byly vnější i vnitřní obvodové zdi zámku (podle dochovaných účtů bylo použito 60 000 cihel), na nádvoří byly zazděny dosud otevřené arkády a opraven byl také odvodňovací kanál vedoucí do Bečvy. Zřejmě v této době byla nad zámeckými křídly vztyčena mansardová střecha, která je (s výjimkou krátkého období) typickou součástí výrazu zámku až do dnešní doby. Částečně byla znovu pokrytá šindelem a částečně pálenými taškami. Patrně v této době byl také zasypán příkop. Takto upravené sídlo sloužilo svým majitelům až do první poloviny 19. století. K výraznější přestavbě zámku došlo až za nového majitele, kterým se v roce 1831 stal Josef z Wachtlerů. Při přípravě přestavby zámku (zahájena 1833) byl v roce 1825 pořízen zednickým mistrem Janem Čechem také podrobný plán přízemí a patra zámku společně s pohledem na hlavní (západní) zámecké průčelí. Stavebními úpravami provedenými ve 30. letech 19. století zámek získal empírovou podobu, která zůstala zachována prakticky až do současnosti. Zcela nově byly pojednány fasády zámku, které získaly dnešní, tvarováním fasádních prvků pozoruhodný výraz. Výrazivem přestavby ve 30. letech 19. století jsou v interiéru nejen kvalitně zpracované antikizující kamenné sloupy, výmluvně evokující výtvarný názor své doby, ale celé prostory 44

jimi vybavené, které svojí vzdušností a důstojností výrazu náležejí k významným architektonickým realizacím své doby. Původní vstup do zámku zůstal zachován, nový hlavní vstup však byl vybudován ve střední části jižního křídla a vedl tak přímo do zámecké zahrady. Ta byla zbudována na prostranství směrem k Bečvě a vznikla rozšířením původní menší zahrady, která přiléhala k jižnímu traktu zámku. Nově zbudovaná zahrada ovšem zabrala část původního náměstí a jejímu vzniku předcházel vleklý spor mezi vrchností a městem, ukončený ve prospěch vrchnosti v letech 1837–1838.

Dne 10. srpna 1915 byl zámek výrazně poškozen ničivým požárem a následně byl jen provizorně opraven (střecha pokryta lepenkou). Thonetové, tehdejší majitelé, chtěli zámek rekonstruovat v romantickém duchu, nakonec však byl opraven do původního stavu s tím, že interiéry byly modernizovány. Střecha hlavní zámecké věže byla opravena v roce 1924 a na místo břidlice byla pokryta měděným plechem. Finanční obtíže majitelů vedly k dalšímu prodeji vsetínského velkostatku, který v květnu 1938 získala Marie Baťová, vdova po zlínském podnikateli Tomáši Baťovi. Thonetové si při prodeji většinu vybavení zámku odvezli, proto Marie Baťová objednala u pražské firmy Gerstl nové zařízení pro celkem 16 zámeckých pokojů a zřídila si samostatný byt v prvním patře jihovýchodního křídla zámku. V přízemí se nacházely ještě další byty. Na konci 2. světové války v květnu 1945 byl zámek poškozen. Po únorovém převratu byl v roce 1949 zámek převzat do národní správy a v témže roce jej získalo město Vsetín. Znárodněna byla i část neodvezeného zámeckého mobiliáře, který je dnes součástí sbírek Muzea regionu Valašsko. Na zámku byla v roce 1949 vybudována obřadní síň a jeho prostory byly využívány jako kanceláře, byty a internát. V roce 1952 byl zámek vyklizen a stal se až do roku 1963 sídlem vojenské posádky Vnitřní stráže. Nevhodné využití a celkové neudržování zámecké budovy vedlo k poškození interiérů i stavebních konstrukcí. Dílčí opravy budovy vsetínského zámku byly provedeny již v roce 1963, k výrazné stavební proměně zámku došlo v letech 1967–1974, kdy objekt prošel rozsáhlou generální rekonstrukcí, která však výrazně a místy velmi necitlivě poškodila jeho památkovou hodnotu. Zámek se stal sídlem Vlastivědného ústavu Vsetín, pozdějšího Okresního vlastivědného muzea. Po roce 1989 zámek spadal do restitučních nároků a syn Marie Baťové, Tomáš Baťa, daroval v roce 1993 objekt zámku muzeu. Dnes je vsetínský zámek sídlem Muzea regionu Valašsko, jehož zřizovatelem je Zlínský kraj.

Literatura 1. L.Baletka a kol.: Vsetín město a čas, Vsetín 2008 2. F. Hoffman: České město ve středověku, Praha 1992 3. Horská, Maur, Musil: Zrod velkoměsta, Urbanizace českých zemí a Evropa, Praha 2002 4. J. Macůrek: Valaši v západních Karpatech 15.-18. století, Ostrava 1959 5. J. Štika: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, Rožnov pod Radhoštěm 2007 6. J. Langer: Co mohou prozradit lidové stavby : Lidové stavební tradice v severozápadních Karpatech a jejich kulturní funkce, Rožnov pod Radhoštěm 1997 7. J. Langer: Lidové stavby v Evropě, Praha 2010 8. J. Langer: Dům v Karpatech a přilehlých oblastech balkánských, Rožnov pod Radhoštěm 1999 9. Langer, Bryol, Šmíra: Beskydy stavby a život v nich, 2011 10. D. Janiš, R. Vrla: Vsetínský zámek v proměnách času, 2013

MEZIGENERAČNÍ DIALOG

Mgr. Alena Střelcová

duben 2013

Úvod Společnost se skládá z jednotlivců, a proto je důležité, aby z těch, které vychováváme v rodině, byli v budoucnu co nejvíce zdravě sebevědomí jedinci, s vysokou mírou sebeúcty. Jen takoví mohou potom měnit společnost napříč generacemi v harmonické, nekonfliktní soužití. Rodina a společnost jsou malá a velká verze stejné podstaty. Obě se skládají z lidí, kteří spolu musí pracovat, vycházet, komunikovat. Každá složka vnáší do tohoto vztahu svůj charakteristický rys: mladí vůči starým, muži vůči ženám. Tolerantní přístup k jedincům jiné generace má z velké části původ v rodině. Čerpáme z ní pozitivní i negativní zkušenosti vůči lidem, které označujeme jako „jinou generaci“. Ve vícegeneračním soužití v rodině i společnosti zabředne mnoho lidí do vážných potíží se svými vztahy. Potřebují-li vztahy „nápravu“, je potřeba hledat způsob, jak ji provést. Náprava vztahů má velmi často úzkou souvislost s nápravou komunikace.

Formy rodinného soužití V naší společnosti tvoří převažující formu rodin rodiče s jejich biologickými dětmi. Menšinové formy jsou potom rodiny, které se doplní dalším sňatkem, třígenerační rodiny a nebiologické rodiny, např. adoptivní a pěstounské. Ve všech těchto uspořádáních spolu komunikují a žijí lidé patřící k různým generacím. Jejich problémy a střety často pramení z odlišných postojů a názorů, které se tvořily mimo jiné potřebou zvládat nároky běžného života v různých společenských podmínkách. Vnímání odlišností v tom, jak jednotliví lidé vymezují, kdo do rodiny patří či nepatří, může být krokem i k novému porozumění těžkostem, s nimiž se lidé potýkají. Někdo považuje za rodinu členy domácnosti, ale ne už rodiče, kteří žijí jinde. Jiní zahrnují i příbuzné a nepříbuzné blízké osoby, někdo nezapočítává ani pokrevně spřízněné jedince, kteří spolu žijí v jednom bytě. Posledních několik desítek let zproblematizovalo pojetí rodiny už tím, že pojem rodina ztratil dříve samozřejmý význam soužití generací rodičů a dětí, u nás pak nazývané jako vícegenerační rodina.

Třígenerační rodina Jako třígenerační rodiny jsou vymezovány uspořádání, která jsou definována sdílením společné domácnosti anebo úzkým provozním propojením rodičů a prarodičů, zejména při péči o generaci nejmladší. K původní rodině se dnes často z ekonomických důvodů přistěhuje nový partner nebo partnerka dospělého dítěte, jindy mladá dvojice vybuduje společné bydlení 48

pro sebe a rodiče jednoho nebo obou s jejich finanční pomocí. Nedostatek autonomie rodičovské a prarodičovské generace bývá často považován za problematický, generalizace péče může mít negativní důsledky. V minulosti nebyla autonomie generací samozřejmostí. Ženy často udržovaly blízká partnerství po ženské linii v péči o domácnost a děti, muži nacházeli porozumění ve vymezení mužské sféry v domácích pracích i v případné kritice ženského světa. Také dnes žije mnoho třígeneračních rodin spokojeně, otázky autonomie nukleárních rodin si příliš nekladou, vnímají tři i čtyři generace jako jednu rodinu a jsou vzájemně loajální a tolerantní. Tento postoj má samozřejmý širší dosah i na hodnotový žebříček dětí a jejich vnímání lidí patřících ke generaci jejich rodičů či prarodičů v obecné rovině, včetně konkrétních projevů v chování vůči sociálnímu okolí. Mnoho mladých rodin a rodin jejich rodičů si však přeje mít jistou autonomii, a to není např. v podmínkách společného bydlení, někdy i mimo ně snadné. Názor každé generace na to, co takovou autonomii představuje, se často liší. Mladá rodina může být zpočátku závislá na provozní a ekonomické podpoře svých rodičů a situace pak může přetrvávat, i když důvody pominuly. Mladší a starší generace sice s uspořádáním nejsou spokojeny, ale vzájemné ohledy, pohodlnost nebo nejistota, jak změnu provést, mohou znesnadňovat soužití a negativně ovlivňovat kvalitu vzájemných vztahů. Méně častá je tendence prarodičů, kteří aktivně hledají autonomii vůči mladší generaci. Neznamená to však, že o ni nestojí. Je třeba zmínit pozitivní vliv, který má třígenerační rodina na děti. Jak již bylo v úvodu zmíněno, schopnost dobrého mezigeneračního dialogu začíná v rodině. Nepřehlédnutelným faktem je, že vícegenerační soužití nabízí dětem další významné vztahy, které se mohou významně podílet na tvorbě jiných hodnot, než které vnášejí do života dítěte rodiče. Někdy bývají prarodiče v naší společnosti vnímání jako ti, kdo nemají zodpovědnost, a někdy je tak paušálně berou i učitelé a pracovníci dalších pomáhajících profesí: je pravdou, že ze zákona rodiče nahradit nemohou, je třeba k nim přistupovat opatrně a místy je i vykázat tam, kam v péči o děti patří. Ovšem do pozice zodpovědnosti se mohou dostat někdy na žádost rodičů dětí, někdy na základě své vlastní aktivity, např. když chtějí umožnit synovi nebo dceři, aby dostudovali nebo dělali profesionální kariéru. Jindy jde o řešení z nevyhnutelnosti / jeden rodič náhle zemře a druhý není schopen se starat, rodiče onemocní nebo jsou drogově závislí anebo se ani jeden o dítě starat nechce /. Je důležité připustit, že vícegenerační soužití a dobré vztahy napříč generacemi obecně mají dlouhodobě významný výchovný vliv na všech úrovních vývoje dítěte. Z toho pak může vyrůst zodpovědný dospělý, který tolerantní a respektující vzájemné vztahy bez ohledu na věk druhého šíří dále.

Problémové vztahy Rodina je celek a jak „mladí“, tak „staří“ jsou jeho součástí. K problémům ve vzájemném soužití velmi často přispívají určité typy osobností žen, které společnou domácnost sdílejí: •

Osobnost úzkostně pasivní: z hlediska mladší z této vztahové dvojice je velmi těžké se prosadit, pokud má tchyně všechnu práci pevně pod kontrolou. Pro snachu pak zůstává jen místo pomocné síly, což ke zdravé sebeúctě nijak nepřispívá a posiluje negativistický postoj, často ústící až do toho, že raději „nic nedělá, aby něco nepokazila“. Z druhé strany je situace vnímána tak, že má starší z žen léta situaci pod kontrolou a najednou by tomu mělo být jinak.

•

Osobnost nejistá: nejistota z toho, jaký je vlastně vztah tchyně a snach z emocionálního hlediska může být oboustranná a na kvalitu vzájemného vztahu má jednoznačně negativní vliv.

•

Osobnost agresivní: cílem bývá ranit ve směru věty: nejlepší obrana je útok.

•

Osobnost vztahovačná: ve svůj neprospěch si vykládá každou maličkost, poznámku, připomínku. Vztahovačnost, zejména na pomezí normy a patologie obvykle roste s časem a se špatnými životními zkušenostmi.

•

Osobnost hysterická: Hledá nepřítele za každou cenu. Konflikt potřebuje k životu. Dokáže být „hodná“ i „zlá“. „Zlá“ hysterka, ať již v roli snachy nebo tchyně, „hodnou“ obvykle zničí nebo zažene na okraj rodiny.

•

Osobnost žárlivá: žárlit je možné na vše a na každého. Není tedy žádný problém žárlit na dobrý a někdy až příliš závislý vztah manžela k matce nebo prožívat pocit ohrožení z pocitu, že syn má rád manželku, ale tchyni jako matku méně.

Je zjevné, že tyto jmenované typy osobností s projevy v chování a jednání vůči druhým mohou bránit efektivní komunikaci nejen v rodině, ale také v širším sociálním okolí se všemi důsledky pro společné soužití generací ve společnosti vůbec. Obecně lze uvést několik typických druhů situací, které působí jako spouštěče konfliktů nejenom mezi lidmi obecně: • když nás někdo podceňuje nebo považuje za něco horšího • když nás někdo kritizuje nebo neschvaluje to, co děláme 50

• když někdo nedocení, jak se snažíme, obětujeme, jak pomáháme • pokud uděláme víc práce, než za kolik se nám dostane uznání • pokud v něčem selžeme, uděláme chybu nebo uděláme něco méně dobře, než jsme si představovali • pokud neřekneme něco, co považujeme za nutné říci nebo udělat a řekneme nebo uděláme něco, co jsme neměli • pokud jsme nespravedlivě obviněni za něco, co jsme neudělali.

Mýty v oblasti komunikace obecně i mezi generacemi Spolu s určitou opatrností, která plyne z obecného povědomí o vztazích mezi starší a mladší generací v rodině, kazí možnost dobrého dorozumění i existence tzv. mýtů. Jde o přesvědčení, v němž se snoubí pravda, zbožná přání, idealizované představy, fráze i psychologické obrany sebe samotného. Patří k nim např.: • Mluvíme jen slovy: opak je pravdou. Daleko více sdělujeme druhému mimoslovně. Velmi časté je riziko špatného pochopení, které pak vyvolává u strany, která špatně signál chápe, rozladění. • Problémy si musíme vyříkat: bylo by to pěkné, kdyby to bylo vždy možné. „Vyříkávání“ je obvykle záležitost velmi citově podbarvená. Každá replika protistrany dopadá na explozivní plochu našeho vlastního vnímání a nic na věci nemění naše původní přesvědčení, že zůstaneme zcela klidní. Heslem mnoha rodin i jednotlivců by se mělo stát: „o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“. Některá témata jsou ožehavá a my můžeme zaujímat dvojí postoj. Buď jít hlavou proti zdi a opakovaně provokovat konflikty nebo o daném tématu mlčet a zachovat si duševní rovnováhu. • Mlčeti zlato: neznamená to ovšem, že bude dobré mlčet vždy a všude. Bez efektivní komunikace není možné budovat dobré vztahy s nadsázkou řečeno nikde a s nikým. • Upřímnost nade vše: lhát se sice nemá, ale mnohdy není třeba sdělovat celou pravdu, popř. ji dávkovat s ohledem na to, co protějšek snese, rozlišovat mezi netaktností a upřímností. I v upřímných výrocích platí, že co jednou řekneme, obtížně bereme zpět. • Nezbytnost trvalé jednoty názorů: zlá je jen nezvládnutá neshoda. Pokud rozdílné názory dokážeme přijmout jako vyzvání na cestu ke kompromisu, pak mají jednoznačně význam kladný. 51

Mezilidská hra jako způsob komunikace Mezilidská hra je jedním ze způsobů komunikace mezi lidmi. Autorem této teorie je E. Berne a popisuje hry životní, manželské, společenské, sexuální a neškodné. Jako příklad her, které jsou podstatné v komunikaci napříč generacemi je možno uvést tyto příklady: • Kdyby nebylo tebe… • Nekopejte do mne, prosím… • Počkej, já ti ukážu… • Vidíte, k čemu jste mě dohnali… • Soud Výše jmenované hry jsou výsekem ze stovek možností „jak si hrát“. Zárodky her lze najít u našich předků a lze je očekávat i v budoucnu u našich potomků. Hry dávají někdy komunikaci přijatelnou sociální náplň a vyhovují určitému rozpolcení v požadavcích společnosti. Na jedné straně je upřímnost vyžadována, na druhou tvrdě trestána. Jak se s tímto rozporem vyrovnat v rámci her E. Berna lze ilustrovat na příkladu odpovědi dítěte, kterému nechutnal na návštěvě oběd: „Bylo to dobré, ale víckrát to nevařte“.

Zásady efektivní mezigenerační komunikace Stresory v mezilidské komunikaci působí fakt, že se lidé okolo nás chovají způsobem, který nám nevyhovuje. To, zda je budeme považovat za stresory, bude záležet na tom, jak s nimi budeme schopni situaci řešit – tzn., jak s nimi budeme umět komunikovat. Stresory v mezilidském kontaktu jsou velmi individuální. Stresovou reakci mohou vyvolávat lidé, kteří: •

mají nepříjemný výraz tváře

•

neustále si stěžují

•

mluví jen o sobě

•

vyčítají, kritizují

•

jsou neustále připraveni k útoku

•

jsou přehnaně starostliví

•

neumějí přiznat chybu

•

dávají najevo nezájem

•

neustále slibují, lžou, vymýšlejí si, vymlouvají se, zatloukají

•

jsou netaktní, neomalení. 52

Existují sociální dovednosti, které chrání před stresem a současně ovlivňují významně vztahy mezi lidmi a jejich dialog v pozitivním směru. Patří k nim: •

často a upřímně oceňovat druhé a jejich práci

•

vciťovat se do druhých a dávat jim to najevo

•

umět v klidu přijímat kritiku

•

umět pozorně naslouchat

•

dávat najevo respekt a úctu k sobě i druhým

•

umět uzavírat kompromisy

•

jasně vyjadřovat vlastní potřeby

•

dávat druhým prostor na vyjádření jejich pocitů a potřeb

•

umět kritizovat, aniž bychom urazili

•

chyby a nedostatky druhých brát laskavě a s pochopením

•

zvládnout vyjádřit hněv, aniž bychom nad sebou ztratili kontrolu.

Komunikace obecně má dvě základní složky: verbální – to, jak komunikujeme slovy, jejich obsah neverbální – vše, co slova doprovází, např. mimika, gesta, tón hlasu, apod. Neverbální komunikace je vývojově starší způsob komunikace a funguje automaticky. Hůře se ovládá vůlí. Snadno prozradí opravdový pocit nebo záměr. Těžko se s ní manipuluje. Při komunikaci emočních stavů zprostředkovává asi 90 % informací. Neverbální komunikaci tvoří: •

zrakový kontakt

•

mimika – pohyby očí, úst a tváře

•

kinetika - celkové pohyby těla, chůze

•

gestika - pohyby rukou

•

haptika – podání ruky

•

proxemika – vzdálenost od druhých

•

paralingvistika – zabarvení hlasu, rychlost a plynulost řeči, síla a tón hlasu

•

jiné znaky – účes, úprava, oblečení, písmo, výtvory

Při upřímné komunikaci dochází ke shodě verbální a neverbální složky. Při jejich neshodě vzniká tzv. dvojná vazba, která u partnera v komunikaci vytváří pocit napětí a vyvolává úzkost. Verbální komunikace je to, co říkáme slovy. Kvalitní verbální komunikace by měla být konkrétní, jasná, srozumitelná a používat 1. osobu jednotného čísla, / např. „já to tak vidím“ /. Její důležitou součástí je aktivní naslouchání. V kontaktu s druhými jde v komunikaci o třístupňový proces, který vyžaduje na každém stupni jiný soubor dovedností: 1. stupeň – sociální percepce / vnímání /: je nutná k pochopení a přiměřenému přijetí situace. Zahrnuje: naslouchání druhému a zhodnocení kontextu. 2. stupeň – zpracování situace. Musíme se rozhodnout, která odpověď bude úspěšná k dosažení cíle. 3. stupeň – exprese. Vyžaduje dovednost vyjadřování se. Sociální zdatnost úzce souvisí se zdravým sebevědomím. V myšlení jsou často přítomny iracionální postoje, které vedou k pocitům méněcennosti / např. „nikdy nesmím vypadat hloupě“, „všichni mě musí mít vždy rádi“, „musím být v životě vždy šťastný a v pohodě“, „nikdy nemám cítit úzkost a napětí“, „život musí být fér“, „abych byl šťastný, musím být úspěšný ve všem, s čím se v životě setkám“, „chyba znamená, že jsem k ničemu“, apod. /. O co mohu naopak reálně opřít své sebevědomí? Jmenovat lze tři pilíře zdravé sebedůvěry: 1. Schopnost být doopravdy tím, kdo jsem: • přímo a otevřeně vyjadřovat své pocity, potřeby a postoje • schopnost přiznat si chyby bez pocitů viny • schopnost stát za svým názorem i proti názoru většiny • schopnost změnit názor • schopnost říkat „ne“ v situacích, kdy to tak chceme

2. Dovednosti: • důvěra ve svoji schopnost udělat to, pro co se rozhodnu • vědomí, že svůj život prožívám hodnotně • důvěra, že umím být s druhými i sám se sebou 3. Emoční prožitky: • vědomí, že umím mít rád a mám rád • důvěra, že se ve většině situací v životě cítím poměrně dobře, ale také, že unesu i trápení, úzkost a frustraci • vědomí, že dokážu prožívat radost Charakteristiky dobré komunikace jsou na straně vyjádření / exprese / i příjmu. Ve vyjádření je důležité klást důraz na: • soulad slovního a mimoslovního • konkrétnost • otevřenost • jasnost a srozumitelnost • plynulost komunikace • umění bez agrese vyjadřovat kladné i záporné pocity. Na straně příjmu lze jmenovat dovednosti: • dovednost naslouchat, neskákat do řeči • vyjádřit zájem • neinterpretovat „ nečíst druhému myšlenky“. K deseti hlavním zásadám optimální komunikace potom patří zejména: 1. Projev o druhého zájem, snaž se ho pochopit a poznat 2. Nechej partnera mluvit, pozorně poslouchej 3. Nauč se mluvit i o tom, co zajímá druhé 4. Zacházej opatrně s kritikou 55

5. Buď opatrný s příkazy 6. Uznej své vlastní chyby 7. Pochval, co za pochvalu stojí 8. Pokus se vžít do situace partnera 9. Vyhýbej se zbytečné hádce, netvrď za každou cenu opak toho, co tvrdí druhý 10. Používej úsměv

Závěr Lze říci, že slova mají velkou sílu a to, zda budeme s lidmi ve svém sociálním okolí komunikovat tak, aby nedocházelo ke zbytečným konfliktům, ale naopak ke vzájemnému porozumění, ovlivňuje kvalitu našeho života významnou mírou ve směru životní pohody a spokojenosti u všech generací, které spolu ve společnosti žijí. Zvládnutí efektivní komunikace a vysokého sebehodnocení je pro většinu z nás celoživotním procesem a je důležité uvědomění, že obojímu se lze naučit bez ohledu na věk. Díváme–li se na věci pozitivně, má to svůj velký smysl. Přetvářením negativních postojů v pozitivní děláme hodně pro budování vztahů ve společnosti, založených na vzájemném respektu, úctě a oceňování moudrosti těch, kteří patří ke generaci starších.

Seznam literatury: 1. Gjuričová, Š., Kubička, J.: Rodinná terapie. Praha: GRADA Publishing, a.s., 2003. ISBN 80-247-0415-3. 2. Novák, T.: Jak se domluvit s tchyní. Praha: GRADA Publishing, a.s., 2006. ISBN 80-247-1218-0. 3. Schulz von Thun, F.: Jak spolu komunikujeme? Praha: GRADA Publishing, a.s., 2006. ISBN 80-247-0832-9. 4. Praško, J., Prašková, H.: Asertivitou proti stresu. Praha: GRADA Publishing a.s, 2007. ISBN 978-80-247-1697-8. 5. Satirová, V. : Kniha o rodině. Praha: Nakladatelsví Práh, 1994. ISBN 80-901325-0-2.

MÍSTNÍ TRADICE

Otakar Hošek

duben 2013

Místní tradice 1. Tradice obecně 2. Historie a tradice na Valašsku 3. Lidová kultura a obyčeje na Valašsku 4. Zvyklosti a výroční zvykosloví na Valašsku 5. Udržování lidových tradic na Valašsku

Význam slova tradice – vysvětlení pojmu – tradice obecně Tradice. Co to je za slovo. Jaký je jeho význam. Co obnáší pojem tradice. O vysvětlení tohoto výrazového pojmu se pokusí tato přednáška, jejímž hlavním motem jsou Tradice a lidové obyčeje v kraji, v kterém žijeme, pracujeme, bydlíme, na Valašsku. Význam slova tradice je velmi široký. Samotné slovo tradice pochází z latiny – traditio - znamená předávání, nejčastěji mezigenerační předávání poznání, schopností, obyčejů v rámci kultury nebo skupiny. Nebo také souhrn zvyků a zvyklostí, generační dědictví. ….Matouš Václavek…..na Moravě máme různá plemena slovanská, Hanáky, Valachy, Slováky, Podhoráky, kteříž mají v národním, povšechném životě mnoho společného, kteříž však nicméně už od starodávna ve mnohém od sebe se liší, tu řečí, tu krojem, i zvyky a obyčeji, ano i pověrami svými….

Historie a tradice na Valašsku O krajině, v níž jsme se narodili, v níž bydlíme, v níž jsme chodili do školy a v níž žijeme, bychom měli vědět co nejvíce. To není žádné novum, tuto myšlenku vyslovila dávno před námi slavná osobnost našich dějin, Jan Amos Komenský a skrývá se v ní velká moudrost, neboť co více ovlivňuje naše životy, naše chování, naše vnímání, než právě vědomí a znalost prostředí, ve kterém žijeme. Výrazně je to slyšet například v písni „My jsme Valaši, jedna rodina, valašské hory sú naša otčina…“ v níž se odráží sounáležitost početné skupiny lidí s územím a se zvyklostmi v části vnějších Západních Karpat, v němž žijí a v němž žili naši předkové. Oblast SV Moravy byla v dávné historii velmi řídce osídlena. Až ve 13. století došlo k osídlování nížin. Tehdy se na kolonizaci podílely především mnišské řády. K výraznějšímu vzestupu počtu obyvatel došlo až v souvislosti s dějinným procesem zvaným valašská kolonizace. Na sklonku středověku, ale zejména po roce 1500, přišel pastevecký lid zvaný Valaši a osídlil hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti. Nejprve se Valaši objevili na území Hukvaldského panství. Toto území se dnes řadí do regionu Lašsko. Postupně se cílem kolonizace stala celá severovýchodní Morava. Původ Valachů byl ještě donedávna obestřen rouškou tajemství. Původ nově příchozích pasteveckých kolonistů není zcela jednoznačně vyjasněn. Už od poloviny minulého století se desítky badatelů z několika zemí přeli o zejména tzv. rumunský původ Valachů. 58

•

Jedni zdůrazňovali existenci knížectví Valachie v Rumunsku, nacházeli početná rumunská slova ve valašském dialektu a sledovali paralely v salašnickém způsobu hospodaření v horách. Z hospodářských důvodů osídlovali rumunští pastevci horské oblasti na různých slovanských územích - nejprve na Ukrajině, a později v Polsku, Slovensku i jinde. Severovýchodní Morava byla posledním regionem osídleným v souvislosti procesem známým jako valašská kolonizace. Všude ve slovanských oblastech Rumuni etnicky splynuli s původním obyvatelstvem.

•

Druzí argumentovali historií osídlení a jazykem. Zvláštnosti kultury Valachů považovali za slovanské archaizmy. Až v posledních desetiletích se názory vědců vlivem nově zjištěných faktů začaly sbližovat. První osadníci se objevují ve 13 a 14. století.

Teprve 16. století dává výrazněji promluvit do osidlování moravských hor při slovenské hranici přistěhovalci ze sousedních karpatských pohoří a začíná už zmíněná valašská kolonizace. V jejím průběhu zde přihánějí stáda hrubovlnných ovcí – valašek, které dobře snášely drsné podmínky pobytu v horách a navíc jejich mléko sloužilo k výrobě velmi chutného sýra, v dokladech biskupského dvora ze 16. století nazývaného „VALAŠSKÝ PARMEZÁN“. Tito osadníci se v celých Karpatech nazývali Valaši. Samotný kočovný život valašských pastevců nebyl samoúčelný, protože nutnost vhodného místa k přezimování spojená s potřebným dostatkem vody nejenom pro sebe, ale i pro ovce je dovedla ke zdroji vody a to vsetínské Bečvě. Jejich nenáročný způsob života spjatý s přírodou a okolím vedl k jejich brzké asimilaci s místním obyvatelstvem. Jejich vliv na místní kulturu, zvyklosti, jazyk se začal velmi výrazně prosazovat a to natolik, že v průběhu času byl náš kraj po nich pojmenován. Vzniká nový druh karpatských horalů s jejich dialektem, ovlivňujícím salašnické názvosloví, ale taky místopisné názvy a pojmenování všeho, co souviselo se způsobem života, prací, chováním, jednáním apod.

Zpočátku byli Valaši – pastevci poměrně svobodným lidem a měli s vrchností dobré vztahy. Platili zvláštní valašskou daň - desátý kus dobytka, a jejich postavení zaručovalo valašské právo. V počátcích byla severovýchodní Morava osídlena dvojím lidem. Nížiny obývali původní – horští zemědělci a kopce nově příchozí pastevci-Valaši. Brzy obojí lid splynul v jeden celek. Na Valašsku se mísila kultura moravská a karpatská. Pojem Valašsko se vžil pozvolna a s časovým odstupem. K jeho rozšíření přispěla také třicetiletá válka a valašské povstání. Již koncem roku 1620 se Valaši vzbouřili proti Habsburkům. Valašské povstání trvalo s přestávkami až do roku1644, kdy bylo krvavě potlačeno a na tři sta rebelů popraveno – pomník Valacha u Zámku Vsetín se soupisem jmen popravených. V souvislosti s událostmi té doby se více vžil pojem Valašsko. V terminologii vrchnosti slovo Valach znamenalo totéž co rebel či nespokojený živel. Neklidným obdobím bylo i 18. století, kdy se lid bouřil proti náboženskému a sociálnímu útlaku. Na Valašsku přežívala tajně evangelická víra. Náboženský útlak částečně odstranil toleranční patent, který vydal císař Josef II. v roce1781. Územní rozsah není možné vymezit jednoznačně (kromě východní hranice, která je dána státní hranicí se Slovenskem). Navíc existují různá hlediska, podle nichž se region vymezuje typ krajiny, bývalý způsob života, kroje, nářečí. Dříve hlavní roli hrálo hospodářství. Valašsko bylo tam, kde se provozovalo karpatské salašnictví. Později, kdy salašnictví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel – zkrátka Valašsko je všude tam, kde se lidé považují za Valachy. 59

Z horského hřbetu Vsetínských vrchů vedoucího z Cábu přes Lušovku (875 m n. m.), Tanečnici (912 m n. m.) na Soláň (861 m n. m.) se otevírají pohledy na malebná zákoutí pasekářských osad roztroušených po celých Vsetínských vrších. Horské sedlo Čarták v nejvyšším bodu silnice z Hutiska – Solance do Velkých Karlovic, nazývané VALAŠSKÝ SEMMERING, je východiskem do rekreační oblasti na Soláni. Krajina kolem Soláně se stala věčnou inspirací předních malířů valašského regionu (A. Schneiderka, J. Kobzáň, K. Hofman, F. Podešva a jiní). Vsetínské vrchy dosahují nejvyššího bodu Vysokou (1024 m n. m.), 4km západně od Bumbálky. Na severních svazích této hory pramení Rožnovská Bečva a říčka Bílá, jeden z pramenných toků Ostravice. Západně od údolí Vsetínské Bečvy mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím se rozprostírá až k Holešovu zalesněné pohoří Hostýnských vrchů. Na severozápadě je omezeno výrazným a z daleka viditelným svahem Hostýna.

Lidová kultura a obyčeje na Valašsku Co si představit pod pojmem tradice, lidová kultura – co nám poskytuje? Hlavně je nevyčerpatelnou pokladnicí inspirace toho nejlepšího, co naši předkové vytvořili. A nelze to spojovat jenom s pohledem na tradiční hmotnou lidovou kulturu - tzn. krásné lidové kroje, nábytek, plastiky, ale také s tradicemi, výročním zvykoslovím a v neposlední řadě také se stále platnými normami morálními nebo etickými. Každý národ, ale i region či oblast má své zvyky, obyčeje a pověry, které většinou pocházejí z dob pradávných a mnohé z nich se udržely doposud. Podobně je to i u národa valašského nebo chcete-li moravského. Mnohé ze zvyků sahají až do dob pohanských, jiné vznikaly teprve ve středověku a další jsou původem ještě mladší. V jednom jsou ale stejné, a to v tom, že jsou nám všechny drahé, stále je objevujeme, hýčkáme, pěstujeme, vracíme se k nim a stále je oživujeme, poněvadž představují kořeny naší kultury. Všichni víme, že minulost nám byla spolehlivým rádcem již tolikrát a bude jím stále, protože všichni na výsost cítíme spojitost mezi dneškem a včerejškem.

První písemné zprávy o lidové kultuře na Valašsku Samotné zprávy o obyčejích a věrských představách na moravském Valašsku začínáme nacházet v časopisech a kalendářích v prvních desetiletích 19. století. Začínají se objevovat tu menší tu větší a podrobnější údaje a zprávy o obyčejích. V časopise Týdeník se např. v roce 1848 zmiňuje perem Daniela Slobody o salašnictví na Valašsku, o několika obyčejích jako výhonu na pastvu nebo také namátkové zprávy o výročních a rodinných obyčejích, které zařadil do své sbírky moravských lidových písní František Sušil. Uvedl masopustní obchůzky masek, jarní vynášení Smrtky a několik svatebních valašských písní. Cenné jsou tyto záznamy i tím, že Sušil uváděl i lokality, což nebývalo tehdy zvykem.

Až ve druhé polovině 19. století se začínají doklady o lidových obyčejích na Valašsku objevovat v časopisech i knižních publikacích častěji. B.M.Kulda podává první ucelenější pohled na lidové tradice a představy na Valašsku o výročních obyčejích jak církevních tak spojených s prací lidu, dále svatební obyčeje, obřadní folklor apod. V devadesátých letech 19. století sbíral lidové výroční a rodinné obyčeje na Vsetínsku, Rožnovsku a Valašskomeziříčsku Matouš Václavek, který je uveřejnil v řadě časopiseckých zpráv jako popisy vánočních a velikonočních tradic, dožínkové obyčeje a jiné slavnosti v průběhu roku. Popisoval rovněž pohřební obyčeje na Valašsku, obyčeje duchovní a společenské kultury jako léčitelství, slovesný folklór aj. Nejdůležitější materiál o lidových tradicích a obyčejích shromáždil do publikace z roku 1894 Moravské Valašsko. Zde nejvíce pozornosti věnuje výročním, rodinným, hospodářským obyčejům a lidovým věrským představám, léčitelství. Nelze nezmínit jména další, jako Antonín Václavík, Jan Húsek, Josef Strnadel, Oldřich Sirovátka, František Bartoš a jiní, kteří shromažďovali doklady o obřadech, tradicích a obyčejích na Valašsku a které se shromažďují a publikují už více jak 200 let, roztroušeny po mnoha časopisech, sbornících, monografiích, kalendářích, kronikách či archívech.

Lidovou kulturu, což je soubor tradic, obyčejů, zvyklostí a zvykosloví dělíme na: - hmotnou - nehmotnou

Tradiční hmotná kultura Hmotná kultura lidu byla prezentována chalupami, jejich vybavením, stravou a dalšími projevy, dále především krojem. Kroj byl každodenním oděvem, ale přesto bohatstvím, o které každý nesmírně pečoval. Valašský kroj nebyl tak honosný a zdobený jako hanácký či slovácký, byl pohodlnější, jednodušší a prostší. Právě ta prostota a jednoduchost, kombinace barev valašského kroje jej dělala krásným. Dodnes potkáme tetičky, které jedou na pouť na svatý Hostýn v tradičních valašských krojích. „ Valach a Valaška odívají se tím, co sobě sami upradú,..“

Na Valašsku nebyl kroj všude stejný a v určitých prvcích se lišil. Vsetín můžeme považovat za jádro krojů Valašska.

Části kroje ženského a mužského Ženský kroj – převládá bílá, tmavomodrá, červená •

Spodní oděv /rubáč, košile, košulka/, - oděvní součástka, která u ženského kroje zastupovala spodní prádlo a oblékala se na holé tělo. 61

•

Letnice – leknice, byla bílá plátěná sukně spojená s živůtkem.

•

Sukně nesešitá /fěrtoch, kasanka, šorec/ je bílá sukně z lněného plátna, někdy barvená do temně modrých až černých odstínů.

•

Sukně sešitá /kanafaska, vlněnka, tlačenka/ byla nařasená do pasu z různých barevných materiálů – sváteční sukně vdaných, zámožných žen.

•

Zástěra /fěrtoch/ představovala část oděvu zvláště pro vdané ženy, používaly je do práce, do města na trhy i pro chvíle svátečnější.

•

Živůtek – kordulka /frydka/ náleží k součástkám, na nichž se projevily módní tendence – zapíná se na haklíky nebo šněruje.

•

Úprava hlavy /rúšky, čepce, šatky/ - vdaná žena má čepec s vyšívanými zoubky nad čelem.

•

Ubrus /vlňák, oděvadlo/, plachetka z bílého plátna.

•

Ženská obuv /krpce, punčochy, soukenná a kožená obuv.

•

Kožich /kožuch, kožušek, šuba/.

Mužský kroj •

Košile – košula / rovné rukávy - bývala zhotovena z lněného nebo konopného plátna, hrubší sloužilo ke zhotovení košil k pracovnímu kroji, z jemnějšího lněného se šily košile sváteční– perleťová košula.

•

Kalhoty – gatě/ nohavice / vyskytují se dva druhy, a to z hrubšího bílého sukna k pracovním příležitostem a sváteční z barevného sukna vyráběné soukeníky ve městech – temně modré u pasu držené vybíjaným řemenem.

•

Vesta / brunclek - patří k vývojově mladším součástkám. V záznamech z 18. století se uvádí barvy zelená, modrá a bílá, od konce 19. a z 20. století převládají různé odstíny červené od světlých až po hnědočervenou.

•

Kabát / Huňa měla ze všech mužských kabátů nejjednodušší střih, a to do písmene T. Spínala se pouze „haklíkem“ nebo se přehazovala přes ramena ne způsob pláštěnky. Župice patřily k slavnostnímu nebo svátečnímu oblečení mužů, svými vloženými klíny připomínají vojenské kabáty.

•

Pokrývka hlavy – kloblo, baranica/klobouky – na konci 19. st. vysoké, homolovitě zúžené z černé plsti s barevnou stuhou.

•

Kožich – kožuch/ dříve si majitel tuto nákladnou součást oděvu pořizoval na celý život, dokonce někdy pro více generací, neboť investice byla opravdu značná. Ke zhotovení bývaly použity ovčí kůže, buď nebarveny tónovány do barvy perníku, obráceny vlasem dovnitř.

•

Obuv- krpce, papuče, čižmy/ Byly šity z jednoho kusu hovězí nebo vepřové kůže a řemenem se poutaly k noze.

Speciality valašské kuchyně •

valašská kyselica, - variant této polévky existuje několik. Základ tvoří kysané zelí a brambory

•

valašské vdolky – frgály – tradiční pečivo, jehož historie je stará přes 200 let. Původně nepodařené, nevzhledné pečivo. Pekly se vdolky hlavně na Vánoce, Velikonoce, hody, svatby, křtiny a velké rodinné oslavy. Na těsto se používala směs pšeničné i žitné mouky, která se zamísila s mlékem nebo vodou. Náplň hrušková, tvarohová, povidlová či maková

•

bramborové placky – připravují se na mnoho způsobů – ze syrových brambor nebo i z brambor vařených, které se pečou na sádle nebo „na sucho“ na plotně či plechu

•

pohanka – objevila se na Valašsku už v 17. století a patřila k nejoblíbenějším pokrmům Valachů; především pohančená kaše. Dnes si v kolibách a restauracích můžete pochutnat např. na kontrabáši (klobáska, zelí, pohanka, brambory)

•

povidla

•

střapačky se zelím – původem sice ze Slovenska, ale velmi často podávané i na Valašsku

•

slivovice – čistý ušlechtilý destilát, vyrobený bez jakýchkoliv přísad, pouze z plodů švestek či durancií – až do 23. září 1835, kdy byl vydán císařský patent povolující rolníkům pálit prostou kořalku do objemu 1 vědra (56 l), bylo pálení alkoholických nápojů přísně střeženou výsadou vrchnostenského velkostatku. Získaná kořalka se následně v panských hostincích šenkovala poddaným. Místní tradice zpracování ovoce vůbec, směřovala spíše k jeho využití jako doplňkové potraviny. Na Valašsku souviselo rozšíření domácích palíren s činností Hospodářského spolku na Hovězí, sdružujícího na konci 19. století deset obcí, v nichž existovalo přes dvě desítky domácích palíren. Doba, kdy došlo k prvotnímu rozšíření, spadá do období prvních let 20. století a kdy „epicentrem“, odkud se pálení začalo šířit, je zcela jednoznačně Hovězí, které v počtu registrovaných kotlů předčilo i Vsetín

Bydlení na Valašsku v minulosti Základem pro vývoj lidové architektury na Valašsku byl třídílný roubený dům s jizbou, síní a komorou. V době dávné, z počátků valašské kolonizace v méně rozvinutých staveních se v jizbě udržovalo otevřené ohniště. Tam žila celá třígenerační rodina (děti, rodiče a prarodiče). K jizbě se přistavěla stáj nebo komora, prostor mezi oběma sruby se stal průchodní síní. Lapač kouře nad ohništěm odváděl dým na půdu. Teprve protipožární zákony z konce 18. století přinutily hospodáře stavět kamenné komíny až nad úroveň střechy. V technicky pokročilejších staveních se v síňové části domu stavěly černé kuchyně. Jizba se tak stala čistou světnicí, která byla vyhřívána tělesem pece vytápěné z kuchyně. Jizba nebo světnice byla hlavní místností, ve které se připravovala jídla, stolovalo se, prováděly se domácí práce, ale i spalo. Jediná postel byla pro hospodáře. Další členové rodiny spali na lavicích, na peci a dětí často i na hliněné zemi, kam si na noc přinesly slamník. Důležitou součástí světnice byl stůl a na stěnách obrázky světců.

Tradiční nehmotná kultura

Lidové tradice, zvyklosti a zvykosloví Tradice a zvyky existují už od nepaměti. Mění se pouze prostor a čas, mění se lidé, jejichž život provázejí, kterým slouží a pomáhají. Národní a kulturní dědictví a tradice jsou základem a klíčem k odlišení sebe navzájem. V současné době globalizace, otevírání se světu, je potřeba dát najevo, co je pro nás typické, tradiční a čím se od ostatních národů odlišujeme, v čem jsme jedineční. Valašsko je bohaté na tradice, zvyky a obyčeje. Od nepaměti se v nich mísí prvky křesťanské a pohanské. Dodržování lidových zvyků je spjato spíše s vesnicemi v okolí Vsetína. Začneme významným obdobím (pro někoho nejvýznamnějším) tradic a obyčejů a to dobou adventní a vánoční, kterou začíná církevní rok.

Advent a Vánoce •

Po skončení rolnických prací, po hodových oslavách úrody, po poslední kateřinské zábavě nastává doba zimního klidu a začíná přípravné předvánoční období – 4týdenní církevní advent - začínající nejblíže 30. listopadu.

•

Prosinec - SV. BARBORA – bíle oblečené dívky obchází stavení – bílá barva symbolizuje panenství. Symbolem jsou rozkvetlé na Boží hod višňové větvičky nebo třešňové.

•

Prosinec – SV. MIKULÁŠ – svátek od středověku spojovaný s vírou v bohatství. Nejstarší zápisy o „chození“ na Mikuláše u nás pocházejí ze 14. století, které se až později mění v nynější nadílku pro děti. Na jihovýchodním pomezí Valašska v obcích je dodnes živá tradice mikulášských obchůzek s podobou dá se říct středoevropskou se Svatým Mikulášem, čertem, andělem a smrtkou s kosou.

•

13. prosinec – SV. LUCIE – patronka švadlen a kočích –

M.Václavek uvádí , že Vánoce začínají právě dnem Sv.Lucie …toho dne druhdy žádná gazděna nepředla, nyní toliko v některých dědinách obyčej ten zachovávají a vynášejí kolovraty raději z jizby na hůru… - ptáme li se některé gazděny hrozénkovské proč, odpoví nám:“ Ja bojím sa, že by na mňa též Luca přišla, tajak dysik na tú gazděnu skúpú“…a gazděná dál povídá - …tož jak to bylo? Tak to bylo………….Raz dysik, ale už to je dávnúcno, dávno byla jedna gazděna a tá byla přeukrutně skúpá, oskobila co najvěc a hleděla edem, de by keho ochludila a zodkel by í něco tak nejak po haluzi přišlo. A šetkého chcela měť věcej než druhé gazděny. Tož milého přediva též. Tož přadla a přadla čím zima sa zjavila a aj na Lucu přadla hneď od božího rána, Luce ne Luce. Gazda ju přes deň kolej razů ešče okřékal, aby temu předivu dnes dala pokoj. Ale ona nic. Přadla preč. Že co? Že než sa Luca přilúcá, koš vřeten napúcá. Ledvy to k večeru dořekla, zahučel venku víchor a dólu komínem – tu máš čerte kropáč – spadne na vatru koš prázdných vřeten…. a za chvílu dólu komínem na izbu zjede – Luca sama. Gazda strachy zmíral. Luca pootočila sa po izbě a bluskňaci po košu vřeten, pravila gazděně:“ No, prej, dobrého si sa doradila!“ – A víchor venku zasej zahučal a Luca aj s košem vřeten, jako přišla tako vyšla …. Tož tak to bylo….

•

24. prosinec – ŠTĚDRÝ DEN – na den narození Ježíška v některých horských krajích na Valašsku chodívali pastýři s koledou. Ještě počátkem 19. století se vánoční stromky v domácnostech vyskytovaly velmi vzácně a pokud ano, tak zdobeny byly velmi skromně. Postupně však vytlačovaly staré betlémy. Pastýři dávali hospodářům březové pruty s větvičkou tisu. Hospodyně vymetala na Štědrý večer pec metlou z jedlového chvojí. Adventní půst končil o Štědrém večeru s východem první hvězdy. Teprve tehdy zasedala rodina ke slavnostní večeři a přestat postit se směla až tehdy, když hospodyně oznámila, že má všechno připraveno. Jídla na štědrovečerním stole muselo být tolik, aby se všichni nasytili a ještě zbylo, protože to bylo zárukou hojnosti v příštím roce. Stůl zůstal prostřený po celé svátky a uklízel se až po obědě na Štěpána. Řemeslničtí tovaryši připravovali dárky pro své mistry, kteří je za to dobře pohostili, čeleď dostávala výslužku od hospodáře, dárky si navzájem nadělovali příbuzní, přátelé a dostávaly je i děti. Z plachty, kterou byl pokryt stůl se na jaře rozsévalo obilí – dodržovaly se i další zvyky jako házení střevíce ke dveřím, krájení jablka apod…. – M.Václavek….příkladem štědrovečerního života budiž nám Nový Hrozénkov na Vsacku, ….Každá pořádná gazděna potře na štědrý den především klučky u dveří medem, aby byla po celý rok hledaná, vzácná,….Které gazděně slepice zanášejí vejce po sousedech a která je poněkud lakomá a chce, aby i sousedčiny slepice u ní nesly, nasbírá po jejím dvoře hrsť třísek a hodí je na svou střechu a jistě pak u ní po celý rok ponesou…které slepice málo nesou, těm hodí gazděna hrst hrachu skrz obruč a ponesou dobře….děvčata chodí toho dne k Bečvě, házejí do ní kameny dávajíce pozor, jak to udělá. Jestli to „róchne“ dostane sedláka co má koně; jestli to „žbluňkne“, dostane ožralce; jestli to „zaklepoce“ dostane mlynáře……když už sa všichni „usádlili“ u štědrovečerního stolu, prvním jídlem jsou oplatky s medem, pak hřibová polévka s pohančenou kaší, krupice s medem, mastná kaše pohančená, hrách, múčanka, zemáky s cibulí, jablečník, vařené suché hrušky a ščípalky, rozličné vdolky a naposledy svěží ovoce. Za jídla sa nesluší mluviti mnoho nebo hlasitě. Teprve při rozkrajování jablek začne rozprávka. Po té se pije pivo; JENOM pivo, kořalky na ten den nikde…..

•

Ve 20. století pozbývala pověrečná ustanovení na významu a novou náplní vánočních svátků se postupně stala oslava rodinné pohody, smířlivost, láska, romantika. Významnou součástí zůstaly tradiční vánoční obyčeje a také pokrmy.

•

25. 12. – BOŽÍ HOD VÁNOČNÍ – tento den byl zcela věnován rodině. Rodina se držela pohromadě, nechodilo se po návštěvách, nesmělo se nic dělat, věřící měli zbožně rozjímat. Na Valašsku šla dívka ráno před jitřní k potoku pro vodu. Pak vzala „ščastičku“ a kropila ještě ležící domácí s přáním „Pochválen buď Ježíš Kristus, Pánbůh vám daj dobrý deň, prv voděnku než oheň“.

•

26. 12. – SV.ŠTĚPÁN - na sv. Štěpána je každý sobě za pána.

Nový rok Přirozeným mezníkem pro počítání času a nejstarším počátkem kalendáře byl zimní slunovrat. Některé pravěké kultovní stavby byly orientovány tak, aby právě v tento den sluneční paprsky svítily. V pozdější době začala být s tímto datem spojována pověra, že to co bude člověk dělat na Nový rok, bude dělat po celý zbytek roku. Proto se lidé tohoto dne snažili vystříhat hádek a jiných nepříjemností. Mnozí věřili, že budou-li mít v kapse peníze, budou je mít po celý rok.

Téměř obecně se dbalo, aby se nic nevynášelo ze stavení, protože by ta věc určitě příštího roku chyběla.

Svátek Tří králů Liturgické knihy označují již od 4. století tento den jako svátek Zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi králi je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové. Na Tři krále obcházeli stavení chlapci převlečeni za tři mudrce z východu a koledovali. Na každé stavení potom napsali K+M+B a příslušný letopočet. Tři králové obchází Valašsko dodnes, ale spíše se jedná o charitativní sbírku.

Masopust Masopust byl velmi významným obdobím zvykového roku, období, které se vždy chápalo za velmi příhodné pro veškeré veselení se, období posily před nastávajícím čtyřicetidenním půstem před Velikonocemi. Svátek, který nemá mnoho společného s liturgií, ale je plně podřízen běhu církevního roku. Posledním dnům Masopustu na Valašsku se říkalo „končiny“ anebo „fašank“. Slavil se ve dny předcházející popeleční středě, jíž začínal 40 ti denní půst. Masopustní neděle mohla připadnout na dny od 1. února do 7. března. V té době mužská mládež vykonávala obchůzky po vesnici, v nichž se dodnes uplatňují maskované postavy. V čele chodil medvěd, který byl obalený hrachovinou, vzadu měl dlouhý ocas a mezi nohama zvonek. Mezi další masky patřily nevěsta a ženich, policajt, vodník, atd. Chlapci při pochůzkách tančili s děvčaty, s hospodyněmi, hospodáře často častovali kořalkou. Smažené koblihy (vyjadřující slunce) a slanina se dávaly masopustním obřadníkům na rožně. Nakonec byli obdarováni vajíčky, penězi nebo obilím. Získané naturálie prodávali a výtěžek použili k uspořádání zábavy v hospodě. Hlavní zábava začínala o masopustní neděli, kdy se chodilo k muzice a tančilo se až do rána. Masopustní obyčeje uzavíraly období zimních prací. V současnosti se těmto masopustním průvodům věnují místní spolky jako fotbalisté a hasiči, kteří v sobotu s muzikou obcházejí vesnici a v každém domě místo slaniny dostávají alkohol, nejčastěji slivovici, kterou přelévají do demižonu a ukrývají v dětském kočárku. Celý průvod je zakončen na večerním bále, kde se o půlnoci pochovává basa a začíná půst. V období mezi svátkem Tří králů a koncem masopustu se řada obyčejů, věrských představ a pranostik vázala k svátkům světců. Na Hromnice se světily v kostele svíčky, jichž lidé používali hlavně ke dvěma účelům: při bouřce je v domech zapalovali jako ochranu před živelnou pohromou. Ochrannou moc svíček umocňovali tím, že v jejich plamenu pálili posvěcené „kočičky“. Hromničky se zapalovaly rovněž při smrtelném loži člověka. – A co M.Václavek?.....Konec Masopustu čili „končiny“ – v končiny oddával se druhdy kde kdo bujnému veselí. Voditi medvěda po dědině i po městě s hudbou bývalo všeobecným vyražením. Na Vsetín docházeli ponejvíce z okolních dědin mladíci se župicemi a kožichy obrácenými , s chlapem ve slámě omotaným, s dlouhým ohonem, s muziganty a vyhrávali si na „obdaruňky“, avšak tento obyčej na Valaších už vymizel, jakož vymizel bez mála i jinde……?!?!?

Postní 40 ti denní období – vynášení smrti - Mařeny Popeleční neboli postní středou začíná 40 ti denní postní období (až do Božího hodu velikonočního), které se vyznačovalo střízlivým životním stylem každé valašské vesnice. Postní období se vztahovalo nejen na požitky kulinářské, ale i na požitky tělesné. Z hlediska lidové víry mají význam především obyčeje konané o postních nedělích. Pátou postní neděli, tzv. smrtnou byl ve slovanském světě rozšířen zvyk vynášení smrtky – Mařeny. Jde o starobylý zvyk, který s křesťanskou liturgií nemá žádnou spojitost. Mládenci a dívky nesou smrtku, za zpěvu ji vynesou ze vsi a svrhnou do potoka. Podle toho, na které dny připadly Velikonoce, mohla být první postní neděle od 8. února do 14. března, šestá od 15. března do 18. dubna.

Pašijový týden Poslední týden čtyřicetidenního půstu se nazývá pašijový nebo svatý či veliký. Začíná Květnou nedělí a končí Velikonočním pondělím. Hned po Květné neděli začíná velké čištění v domácnosti, neboť Velikonoce jsou již přede dveřmi. Všude po venkově se bílilo, upravovalo nejbližší okolí domu, čistila se okna, připravovaly nové šaty. •

Sazometná středa

•

Zelený čtvrtek – připravuje se jídlo ze zelené zeleniny

•

Velký pátek - v katolické liturgii je dnem hlubokého smutku, nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení textu a zpěvu. ……. M.Václavek má k tomu toto – časně zrána běží mladí, staří k potoku nebo k řece a umývají se, aby byli vždy čerství a zdraví. Pro ty, kdož ku potoku nejdou, nabere se do hrnka vody, do vody se dá peníz a pak se umývají doma; peníz proto, aby měli po celý rok peníze. Toho dne jsou všechny poklady zemské otevřeny, a možno jich dobýti, když se pašije odříkávají v kostele – přší-li, bude žíznivý rok (neúroda)…..

Velikonoce •

Bílá sobota - toho dne se světil oheň. Tomuto úkonu se také říkalo „když se Jidáš pálí“, hospodáři si při něm světili kousek dřeva vazového, březového nebo klokočového, opalujíce je nad ohněm.

•

Boží hod velikonoční - v rámci svátku se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů – beránka, uzeného masa, ale také vajec, chleba a vína. Těchto jídel se po kousku užívalo před obědem, aby náhlý přechod k tučné stravě nepřivodil obtíže.

•

Pondělí velikonoční - o pondělí velikonočním, které se nazývalo také „červené“ podle červených vajec, se slavila mrskačka. Chodili po ní děti, chasa, ale i ženatí muži. Děti sbíraly po příbuzných a známých malovaná vejce, dospělí mrskali ženy na potkání i po domech. Na Valašsku se mrskačce říká dodnes „šmigrust“. Ženy a děvčata byly vyšlehány tatarem nebo jalovcem, vyzdobenými barevnými stuhami, a na oplátku dávaly různobarevná vajíčka. Tento rituál se do dnešních dnů nijak nezměnil.

M. Václavek – k velikonočnímu pondělí opět přidává - …někde jako na Hrozénkově je obyčej, že chasníci polévají děvčata vodou, ano druhdy shazovali je i do potoka, což nyní se zakazuje……. Velikonoce patří k vrcholům církevního roku a pro křesťany byly vždy nejdůležitějšími svátky. Jsou oslavou zmrtvýchvstání Krista po jeho ukřižování. Noc, kdy Kristus zázračně vstal z mrtvých, se začala označovat jako Velká noc, odtud název Velikonoce. Oslavy ve velikonočním období mají dávnou tradici, která souvisí s příchodem jara, slunce a tepla. Toto období roku znamenalo pro naše předky konec dlouhé zimy a počátek nového léta. Svou naději na dobrý a úrodný rok se snažili podpořit různými pověrečnými obřady. A některé z těchto pohanských rituálů, ať už byly keltské, germánské anebo slovanské, byly tak zakořeněné, že se objevovaly ještě po dlouhá staletí a mísily se s rituály církevními.

Pálení čarodějnic – 1. máj – stavění máje V noci filipojakubské 30. dubna před 1. květnem, kdy se dobytek vyhání poprvé na pastvu, čarodějnice provozují své nejhorší rejdy, usilují odňati dobytku užitek na celý rok. Tu noc chodí po polích a lukách tahajíce za sebou po rose plachtu. Potom rosu z plachty vyždímají do baňky a kropí svá pole a louky; tím odebírají sousedům užitek. Ještě více by škodily, dostaly by se do stavení a do stájí. „ … Vykládala mi jedna naša robka, že člověku aji hovadu škodíja čarodějnice. Sú prý nejedna dodnes. Sbírajú rosu do hrotka. Sjížďajú sa na sjem u Třech kameňů o svatém Janě. Přiletíja na pometlách, ohřeblách a na lopářoch (lopatách) a sú oblečené enem v rubáči. Tam sa hostíja a do východu slunca tancujú. Potem si každá urazí kúsek kameňa hraničníka, a to je to, co jí při jejích kúskoch pomáhá. Líčívala sem každý rok – pravila ta robka – a viděla sem ich dycky otlučené.“ V předvečer 1. května se ještě dnes vypravují chlapci do lesa, aby tu usekli co nejvyšší stromek a udělali z něj do rána májku, tradiční symbol jara. Smrček, jedličku nebo borovici oklestí a špičku ozdobí věnci, šátky, květinami, pentlemi a fáborky. Celou noc musejí májku hlídat, aby jim ji nemohli přespolní podříznout a ukrást. –

M.Václavek - V noci před sv. Filipem a Jakubem stavějí hoši svým dívkám „máje“, není pochyby, že stavění „májů“ je symbolem dostavivšího se již na dobro jara…původ stavění májů vykládají v Karlovicích takto: Kdysi přišel Kristus Pán na svých cestách do Karlovic a zůstal tam přes noc. Nevědouce kdo to, chtěli se ho zlí lidé zmocniti. Umluvili se, že před kterým stavením ráno nebude ověnčený březový máj, tam že bude a že Ho chytí. V noci postavili máj myslíce, že Kristus Pán o tom ničeho neví. Ale z rána stál u každého domku takový máj, tak že nevěděli ani, kde Ho mají hledat.

–

Stínání máje ….Tak stojí máj až do svatodušních svátků. O té době v pondělí ubírají se k máji čtyři drvaři – cestou tropi všelijaké šašky- za nimi roba, otrhaná s bečiců pod paží a v ní kořalku, pak hajný s dřevěnou flintou a morisuje(káře) nezvedenou chasu. Když s nima nic nespraví, přikročí se ke stínání a při tom se zpívá aj hájek, hájek, zelený hájek…………po té nechají máj ležeti, jdou do hospody a tančí do noci.

Svatojánské ohně Čas, kdy slavíme památku narození sv. Jana Křtitele, oslavovali naši předkové letní slunovrat. Podle jejich názorů se v ten den otvírala cesta magickým silám země. Byl to okamžik, kdy bylo možno zachytit tajemné zemské síly vyvěrající z hlubin na povrch. Slavnost slunovratu byla zakořeněna a křesťanství ji nemohlo jen tak přejít nebo zakázat. Proto ji přejalo a upravilo po svém. Církev místo letního slunovratu oslavovala narození Jana Křtitele. Nejdelší den v roce neboli také slunovrat byl oslaven svatojánskými ohni. Den svatého Jana (24. 6.) značí, že zbývá už jen půl roku do Vánoc. Na jejich přípravě se vždy podílela zejména mládež z celé vsi. Základem svatojánského ohně je jedle s oloupanou kůrou. Věnci z devatera kvítí pak ozdobili vršek jedle, přidali červené pentle a takto ozdobenou jedli pak vztyčili na kopci. Pod strom nanosili chrastí a zelené chvojí, které bylo hlavním živitelem svatojánského ohně. Kolem zapáleného ohně všichni tančili a hráli hry. Ohně dostaly název „svatojánské“ a v okolí Vsetína se jejich zapalování udrželo dodnes. Zvláštní síla se přepisovává bylinám natrhaným v podvečer svátku, které se užívaly v lidovém léčením a magii. Na Vsetínsku byly zaznamenány následující recepty: „ Na sv. Jana Křtitele o tři čtvrtě až dvanáct hodin vykop hořký lopoun, pod ním najdeš uhlí, to potluč nadrobno, a když cítíš, že na tě jde vřed vypij s vodou.“ – M.Václavek – Tomuto zapalování svatojánských ohňů pěkný podložen smysl křesťanský – kéž by obyčej tento nevyhynul naprosto!

Podzimní slavnosti - hody – M.V. - Jejich základní myšlenkou druhdy bylo poděkovati za štědré dary přírodou poskytnuté a prosba za další požehnání – Jan Knébl: O posvícení na Valašsku z roku 1912. Posvícení, hody je výroční slavnost, konaná na památku posvěcení kostela. Císař Josef II. stanovil roku 1786 jednotné slavení na neděli po sv. Havlu, tedy po 16. říjnu, tzv. císařské posvícení. Poslední hody byly Kateřinské, 25. listopadu. K posvícení patří muzika. Lidové zvyky a krásná příroda poskytovaly mnoho námětů ke vzniku lidových zpěvů pastýřských i lyrických. Pastýřova fujara, housle, cimbál a basa doprovázely zpěv a tanec. Z tanců byl hlavně odzemek, při kterém tanečníci závodili v dovednosti a mrštnosti. Tradiční posvícenské jídlo byla do zlatova upečená husa. Hudba chrámová, působící po staletí na cit, podvědomí a sluch věřícího lidu, zanechala stopy v písni lidové a bezděčně přivodila do zpěvu tóniny církevní či starořecké. Zpívalo se při besedách, přástkách, draní peří. Lidová píseň je pravdivým odleskem nitra svého tvůrce a zrcadlem duše a myšlení celého kmene.)

2. listopad – svátek všech zemřelých - dušičky Úctu a vděčnost svým předkům projevovali lidé od dob nejstarších. V předvečer dušiček duše zemřelých vystupovaly z očistce. V lidové víře kolovala řada pověrečných praktik. Lampy se místo oleje plnily máslem a večer se pilo studené mléko. Konaly se průvody na hřbitovy, navštěvovaly se hroby zesnulých a zdobily se květy, věnci a svícemi. A tak tomu je i v dnešních dnech. 69

Udržování lidových tradic na Valašsku Mapování dějin Valašska a života jeho lidu se od roku 1925 věnuje Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Toto živé muzeum pořádá každý rok i mnoho nejrůznějších akcí inspirovaných folklorem, lidovými zvyky a tradičními řemesly. Současně organizuje výstavy a tematické vzdělávací pořady. Valašština – tradiční valašské nářečí. Nářečí v celé etnografické oblasti, postihující oblast, kde Valaši žili, již téměř zmizelo. Nahradila ho obecná a spisovná čeština. Přesto zbytkové formy nářečí převládají pořád. Původní nářečí, projevující se v nejkrystaličtější podobě v 18. a 19. století, bylo generacemi zaznamenáváno a uchováváno pouze v mluvené podobě, neboť staří Valaši byli většinou negramotní. Přesto, když se jenom lehce zamyslíme a podobu různých pořekadel a výrazů porovnáme např. se slovníkem valašského nářečí, zjistíme, že to s tou spisovnou češtinou není zase u nás až tak horké – např. valašská přísloví: •

Bere jak vůl na rohy

•

Býl s tichú dušú

•

Byť jak pošúlaná blecha

•

Byť švorc

•

Co si naporúčáme

•

Cpe sa jak žid na palérňu

•

Je hluchý jak peň

•

Má hubu jak šlejfíř

•

Okříli mu hnidy

•

Ščúřiť sa do fúsú

Udržování tradic •

Masopustní obchůzky masek na vesnicích

•

Velikonoční tradice v rožnovském skanzenu, na Soláni a ve vesnicích kolem

•

Velikonoce v turistickém informačním centru Vsetín

•

Spolek pro zachování valašských tradic

•

Mikroprojekt Kulturní dědictví Soláně a jeho okolí

•

Soubory lidových písní a tanců – ve Vsetíně např. Jasénka, Vsacan

•

Dětské folklorní soubory

•

Cimbálové muziky

•

Folklorní festivaly – Vsetínský krpec

•

Muzeum regionu Valašsko

•

Kreativně navazuje na tradiční folklór např. velice úspěšná valašská opera s využitím moravských a slovenských písní OSLOBODĚNÁ SLIBKA v podání Valašského orchestru lidových nástrojů pod režijním vedením Miroslava Urubka

•

V úspěšném navázání na tradiční písničku v lehce moderním hávu nelze nezmínit např. vizovickou skupinu Fleret

Na závěr: Valašský recept na životní pohodu (převzato z webových stránek www.valassko.estranky.cz) Vezme se dvanáct měsíců, pořádně se očistí od veškeré zlomyslnosti, nedůvěry a závisti. Každý měsíc se rozkrájí na třicet, nebo jednatřicet dílů, takže zásoba vystačí na celý rok. Potom se každý den upraví tak, že se vezme jedna porce důvěry, jedna dávka opravdového přátelství, dvě dávky dobré nálady, přidají se tři vrchovaté lžíce optimismu, čajová lžička snášenlivosti, zrnko trpělivosti a špetka taktu. – Všechno se bohatě zalije láskou. Takto připraveno se ozdobí kytičkou pozornosti a podává se s milým úsměvem a dobrým přátelským slovem.

A na úplný závěr poznatek, který dal na frak všeckým vědátorom a to – HDE SA SKUTEČNĚ VZALI VALAŠI: Hdyž Eva s Adamem zhřešili, Pán jich vyhnal z rája. Šli dlúho po světě, přes kříbí a trní, cesta necesta. Až jedno místo sa jim zalíbilo. Bylo s něho vidět do dolin, vršky si podávaly ruky jeden druhému. V potokách bylo vody dosť a na jejich břehoh tráva hustá jak kožuch. Tam sa zastavili. Postavili chalúpča a měli sa rádi. Rok co rok býl prorok – narodíl sa ogárek, lebo děcko. Přibývalo dětích a s ními radosť aj starost. Téj druhéj bylo věcem. Nenaříkali. Pán si na ně vzpomněl. Býl zvědavý, jak sa jím vede. Rozhodnul sa, že sa podíve. Aj tak udělál. Adam býl kdesi v hoře, Eva dělala venku před chalupú. Poznala Pána a uvítala. Zvala ho do jizby, ale ten nechtěl. Prý sa edem na chvilku zastavíl. Ptál sa: „ Tož jak sa vám žije? Kolik máte dětích? Ukaž mně jích.“ Eva sa začerveňala, bylo ju haňba, že za taků krátkú dobu majú jich už tolik. Šla do chalupy, vzala dvě malé děcká do náručá, štyřem pravila, aby šly s nu. Ostatek dětí mosel ostať v chalupě. Pán pochváli, jaké majú pěkné děti, pohladkál jích a pravíl: „ Vím, že jsi ukázala edem polovičku dětích, udělala chybu. Včílej mňa dobře poslúchaj. Tý, co máš tady, venku, nabudú ščesťá aj majetku. Druhých šest, co musély ostať v chalupě, bude sa kynožiť od rána do večera, starostech budú měť, že nebudú věděť, hde prvéj skočiť, ale ze země, kerá bude na ních tvrdá, málo sa na ní urodí, nebudu odchodiť. Budú ju měť v lásce.“ Dořeknúl a už ho nebylo. Aj tak sa stalo. Kteřísi z Eviných a Adamových dětích sa dostaly až k nám, na kotáry. Stali sa z ních Valaši. Těžkéj práce a starostech měli nad hlavu. Majetku nihdy moc. Nad Kopeckými sa rozléhalo aj plač. A dětích? Pravili, že v rodině má byť tolik, kolik bylo apoštolech. Už víte kolik? Dvanásť! (převzato z knihy Heleny Mičkalové – Co si pamatujú Karlovjané)

Zdroje 1. TOMEŠ, Josef. Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Strážnice: Ústav lidového umění, 1972. 179 s. 2. KAZMÍŘ, Silvestr, ed. a GESTER, Silke, ed. Slovník valašského nářečí. Zlín: Alisa Group, 2012. 2 sv. ISBN 978-80-903965-3-1. 3. VÁCLAVEK, Matouš. Moravské Valašsko: lidopisné obrazy příspěvkem ke kulturním dějinám českým. Díl 1. Vsetín: Nákladem spisovatelovým, 1894. 177 s., obr. příl. 4. TALACHOVÁ, Renata. Tradice a zvykosloví Valašska ve výuce na 1. stupni ZŠ [rukopis]. 2006. 85 l., [7] l. obr. příl. 5. PERNICA, Bohuslav, ed. Valašská epopej: Valašsko v díle Jana Knebla, 1866-1962: výtvarně poetická kompozice, monografie a katalog výstav ke 140. výročí umělcova narození. Vyd. 1. Zubří: Bohuslav Pernica, 2004. 143 s. ISBN 80-239-2698-5. 6. KRBA, Jan, ed. Obyčeje a lidové tradice na Valašsku. 1. vyd. Valašské Meziříčí: Český svaz ochránců přírody, 2008. 84 s., xxvi s. obr. příl. ISBN 978-80-254-4471-9. 7. MIČKALOVÁ, Helena. Co si pamatujú Karlovjané: pověsti, legendy a vyprávění z Velkých Karlovic a okolí. Velké Karlovice: Helena Mičkalová, 2001. 105 s. ISBN 80-2387642-2. 8. FOHLEROVÁ, Milada. Od kolébky po rakev: rodinné obyčeje na Valašsku v běhu lidského života. Vsetín: Muzeum regionu Valašsko, 2012. 33 s. ISBN 978-80-87614-06-8.

REGION A KOMUNITA – VALAŠSKO A LIDÉ

Lucie Strbačková, DiS.

duben 2013

Obsah: 1. Úvod 2. Valašsko z pohledu geografického 3. Historie Valašska 4. Valašské osobnosti 5. Valašsko a život – organizace pro lidi na Valašsku (Vsetínsko) 6. Valašsko očima Vlachů

1. Úvod Region a komunita je téma, které nabízí řadu možností, čemu se věnovat. Tento materiál si bere za cíl představit Valašsko z různých pohledů. První začneme vymezením geografickým a seznámíme se jen velmi okrajově s historií Valašska. Ve druhé části na nás čekají některé významné osobnosti Valašska. Poté si řekneme něco o organizacích, které jsou tady na Valašsku pro lidi a které do našich životů mohou přinášet jak pomoc v těžkých životních situacích, tak radost a možnost smysluplného tráveni volného času. Závěr bude patřit konkrétnímu projektu a to Základní škole Huslenky, která je alternativní školou komunitního charakteru.

2. Valašsko z pohledu geografického Kopce zarostené převážně smrkovými lesy, stráně vonící jalovcem a malebné louky plné oveček. To je pohled, který nabízí krajina na Valašsku. Najdete ji v nejvýchodnější části Moravy v blízkosti hranic se Slovenskem. Územní rozsah není možné vymezit jednoznačně (kromě východní hranice, která je dána státní hranicí se Slovenskem). Existují různá hlediska, podle nichž se region vymezuje - typ krajiny, bývalý způsob života, kroje, nářečí. Dříve hlavní roli hrálo hospodářství. Valašsko bylo tam, kde se provozovalo salašnictví. Později, když salašnictví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel - Valašsko je tam, kde se lidé považují za Valachy. Dále se Valašsko rozděluje na jádro regionu, okraj a přechodné oblasti. Za jádro je obvykle považováno Horní Vsacko, Vsetínsko, Rožnovsko a oblasti kolem Valašského Meziříčí na severu, Lukovsko na jihozápadě, Vizovsko a Valašské Klobouky na jihu. Na okraji leží např. Slavičín či Vizovice. Přechodné oblasti jsou Podřevnicko (oblast kolem Zlína) - přechod mezi Slováckem, Hanou a Valašskem, avšak s výrazně převažujícím valašským vlivem, obvykle se řadí k Valašsku. Dále Luhačovské Zálesí mezi Slováckem a Valašskem (bývá střídavě řazeno k oběma regionům), Hostýnské Záhoří na západě na hranicích s Hanou a severní úpatí Beskyd (např. Frenštát pod Radhoštěm a okolí). Oblast kolem Frýdku-Místku se z důvodu zdejšího nářečí nazývá Lašsko, ale od Valašska se jinak příliš neliší. Podobně Nový Jičín s okolím, tzv. Kravařsko, se řadí k Lašsku i Valašsku.

Viz mapa:

Významná města: Vsetín, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Karolinka, Brumov-Bylnice, Valašské Klobouky, Kelč, Vizovice aj. Řeky: Bečva Vodní plochy: Bystřička (přehrada), Horní Bečva (přehrada), Stanovnice Geografické vymezení dle Františka Táborského: Kraj krásný, kraj z nejkrásnějších v naší republice je naše Valašsko. Kdo se na ně dívá s Radhoště, bohatýra našich hor, i s vrcholu jiných hor, třeba s Kyčery, uzavírající údolí Říku za Hostýnem, jak se ono modravými vlnami hor proskvívá a zelenými pasekami a světlými pruhy polí na stráních vesele zpívá a jak se v dálce druží ke Slovensku, zamiluje si je navždy a rád se do něho vrací. Zdroj: Naše Valašsko. TÁBORSKÝ, František. Almanach Valašského roku. Rožnov pod Radhoštěm: Pořadatelstvo Valašského roku, 1925.

3. Historie Valašska Na původ Valachů neexistuje jednotný názor. Už od poloviny minulého století se mnoho historiků přelo zejména o tzv. rumunský původ Valachů. Jedni zdůrazňovali existenci knížectví Valachie v Rumunsku, nacházeli početná rumunská slova ve valašském dialektu

a sledovali paralely v salašnickém způsobu hospodaření v horách. Druzí argumentovali historií osídlení a jazykem. Zvláštnosti kultury Valachů považovali za slovanské archaismy. První osadníci se v dnešním Valašsku usídlili v údolích řek. Bylo to především ve 13. a 14. století. Svůj nový domov tu našel rolnický lid slovanského etnika. V 16. století v moravských horách při slovenské hranici můžeme najít ještě další obyvatele. Přesunuli se sem ze sousedních uherských karpatských pohoří. V průběhu tzv. valašské kolonizace přihnali početná stáda hrubovlnných ovcí valašek, které dobře snášely drsné podmínky pobytu v horách, a navíc se z jejich mléka vyráběl velmi chutný sýr. Tito noví osadníci se v celých Karpatech nazývali Valaši. Vznikl tak společný typ karpatských horalů. Valaši a Portáši z pohledu Čeňka Kramoliše V malebném kraji valašském žije ještě lid v původní své jednoduchosti, upřímnosti, lid, který se krojem i mluvou liší od ostatních obyvatel Moravy. Lid z doby pohádkové a z doby pověr, lid statečný a slavných dějin. Zdroj: Valaši a Portáši. KRAMOLIŠ, Čeněk. Almanach Valašského roku. Rožnov pod Radhoštěm: Pořadatelstvo Valašského roku, 1925.

4. Valašské osobnosti Matouš VÁCLAVEK (1842 - 1908) - historik, národopisný pracovník, spisovatel Matouš Václavek se narodil 29. září 1842 ve Lhotce u Malenovic na Zlínsku. Studoval na kroměřížském gymnáziu a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a poté působil dva roky jako soukromý učitel ve Zlíně. V roce 1871 převzal správu soukromé školy ve Vsetíně a po sloučení této školy s dalšími vsetínskými církevními školami se stal jejím správcem. Roku 1874 byl jmenován okresním školním inspektorem a v roce 1889 ředitelem chlapecké hlavní školy. Ve veřejném životě se zúčastňoval nejrůznějších kulturních akcí a podílel se i na jejich organizování; spoluorganizoval např. Vsackou národopisnou a uměleckou výstavu v roce 1892. Byl rovněž členem obecního zastupitelstva a několik let zastupoval učitele v okresní školní radě, také byl čestným členem vsacké učitelské jednoty Komenský. Jeho zásluhou byla v letech 1888 až 1889 postavena ve Vsetíně tzv. „horní škola". Během svého pedagogického působení vychoval tři generace vsackých rodáků, mezi nimiž byl např. i spisovatel Jan Misárek Slavičínský. Matouš Václavek zemřel 3. prosince 1908 ve Vsetíně a je zde i pohřben. Matouš Václavek se po celý život soustavně věnoval historii, zeměpisu a lidové kultuře Vsetínska. Je autorem několika set článků, téměř tří desítek odborných studií a velkého množství příležitostných textů v řadě periodik, almanachů a sborníků. Přispíval rovněž hesly do Ottova slovníku naučného, do Bartošova Dialektologického slovníku moravského a do Kottova Česko-německého slovníku. Velký význam měl i jeho sběr lidové slovesnosti, sbíral pohádky, pověsti, přísloví a lidové zvyklosti, knižně pak vydal Valašské pohádky a pověsti (1894, 1895 a 1903). Matouš Václavek byl prvním historiografem Vsetína a jeho dějepisná a národopisná díla např. Dějiny města Vsetína a okresu Vsackého (1881), Hejtmanství Valašsko-Meziříčské (1883), Moravské Valašsko (1887, 1894, 1898), Valašská svatba (1892), Obrazy ze života bývalých cechů řemeslných na Vsetíně (1895), Děti na Moravském Valašsku, jejich hry a zábavy (1902) - se staly základními prameny pro poznání minulosti Valašska. Jako valašský 76

historik a folklorista byl odpůrcem myšlenky, že moravští Valaši pocházejí z Rumunska, své argumenty uvedl v článku O původu a jméně Valachů (Sborník Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí, č. II., roč. 1898). Byl rovněž členem několika vědeckých společností.

Josef SOUSEDÍK (1894 - 1944) - podnikatel, vynálezce

Josef Sousedík se narodil ve Vsetíně. Vyučil se zámečníkem a po vojně otevřel svou vlastní elektrotechnickou živnost, kterou postupně rozšířil na moderní podnik s více než 300 zaměstnanci. V roce 1920 přihlašuje svůj první patent - automatický spouštěč. O šest let později vzniká podnik s názvem Josef Sousedík, Elektrotechnická továrna, Vsetín, Morava, později a. s. koncern Ringhoffer-Tatra. Byl nejen podnikatelem, ale i vynálezcem, jehož dodnes zdobí mnoho patentů uznávaných po celém světě. Ne nadarmo se mu přezdívalo "Moravský Edison". Byl ale i veřejně činný. V roce 1926 založil před volbami Občanskou stranu a začal vydávat nezávislé Občanské noviny. Od roku 1927 do roku 1938 byl starostou města i starostou okresu. Během jeho působení v řadě významných funkcí přesahujících rámec Vsetína bylo ve městě postaveno Masarykovo reálné gymnázium, budova okresního úřadu, městský chudobinec, pošta, spořitelna, Živnostenská škola, zrekonstruoval mlýn a elektrárnu, získal lesní revír v Semetíně a Panskou zahradu pro stadion, vybudoval hasičský dům a zasadil se o vybudování průmyslové výroby, nechal postavit dva mosty přes Bečvu a kilometry silnic po celém vsetínském okrese. Během války své styky s koncernem Ringhoffer-Tatra přerušil, výzkumy přestěhoval do své vily a pracoval jako soukromník. V roce 1944 byl pro svou odbojovou činnost stíhán gestapem (spolupráce s Clay Eva a organizace ilegálních buněk na Valašsku) a 15. prosince byl zastřelen při výslechu. V roce 1945 mu prezident E. Beneš udělil Válečný kříž in memoriam.

Dušan Samo JURKOVIĆ (1868 - 1947) – architekt Dušan Samo Jurkovič vystudoval průmyslovou školu stavební ve Vídni, ale od mládí byl spjat s Valašskem. Od roku 1889 působil u stavitele Michala Urbánka ve Vsetíně. Podílel se na přípravách Národopisné výstavy v Praze 1891, Národopisné výstavy ve Vsetíně 1892 a pro Národopisnou výstavu v Praze 1895 navrhl úspěšnou Valašskou vesnici. Je spoluautorem budovy Občanské záložny ve Vsetíně se sgrafity Mikoláše Alše. Jeho velkým dílem jsou stavby na Pustevnách, které vznikly mezi lety 1897-1899 - budova jídelny Libušín a útulna Maměnka. Navrhl také lázeňské budovy v Luhačovicích, postavené v letech 1901-1908. K jeho dílům patří také mimo jiné Křížová cesta na Hostýně a sušárna ovoce v lidovém stylu ve Frenštátě. Jeho svérázný architektonický výraz byl nazván „národopisným lyrismem" období secese. Vydal několik odborných knih. Psal do českých i zahraničních uměleckých časopisů a vydal několik odborných publikací.

Záviš KALANDRA (1902 - 1950) - historik, estetik, publicista Záviš Kalandra se narodil ve vzdělané rodině frenštátského a později vsetínského lékaře Břetislava Kalandry. Mládí prožil ve Vsetíně, navštěvoval reálné gymnázium ve Valašském Meziříčí a Jindřichově Hradci. Na Karlově univerzitě v Praze studoval klasickou filologii a antickou filozofii. Studium zakončil skvělou disertační prací o Parmenidovi, vysoce hodnocenou ještě po mnoha letech filozofem Janem Patočkou. Politické přesvědčení ovlivněné sociálními snahami jeho otce odklonilo Záviše Kalandru od slibné vědecké kariéry a přivedlo jej do řad levicových intelektuálů. Řadu let byl redaktorem Tvorby a Rudého práva. Napsal řadu článků odhalujících pravdu o občanské válce ve Španělsku a zákulisí moskevských procesů a v roce 1936 byl vyloučen z komunistické strany. V roce 1939 byl zatčen gestapem a celou válku prožil v koncentračních táborech. Po válce vstoupil do sociálně demokratické strany a věnoval se publicistice a historii. V roce 1949 byl komunistickou bezpečností uvězněn a v prvním velkém procesu u nás v režii GPU odsouzen k trestu smrti spolu s Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem. 27. června 1950 byl Záviš Kalandra popraven. Je pohřben ve Vsetíně. Jeho dílo je velmi rozsáhlé, jeho práce však byla po desetiletí umlčována. Rozsudek nad Závišem Kalandrou byl zrušen v roce 1969, plně rehabilitován byl tento český estetik, historik, publicista, divadelní a filmový kritik, překladatel až v roce 1990.

Čeněk KRAMOLIŠ (1862 - 1949) - spisovatel Čeněk Kramoliš se narodil v Rožnově pod Radhoštěm. Po skončení studií působil jako učitel, později školní inspektor. Je autorem čtyř desítek knih povídek, historických románů a obrázků i pedagogických pojednání. Věnoval se i národopisu a sbírání lidové slovesnosti. Náměty pro svou tvorbu čerpal z rodného kraje. Příběhy jeho knih jsou velmi prosté a jednoduché. Z dějin Valašska zobrazil především to období, kdy hrdý a svobodymilovný valašský lid povstal proti bezpráví. Debutoval v roce 1894 historickým románem Bratři Doliňáci, který je obrazem valašských rebélií na panských hamrech v Zubří. Také další práce autora se tematicky vážou k dobám protifeudálních povstání. Je znám také prózami, v nichž zachycuje velmi těžký život valašského lidu. Velmi půvabné jsou prózy vzpomínkové. Čeněk Kramoliš je i autorem velmi cenné Kroniky města Rožnova. Své literární dílo dovršil v poválečném období historickými romány z českých dějin. K nejrozsáhlejším dílům patří obsáhlý výbor čtrnácti historických obrazů z dějin moravského Valašska od začátku 15. století do poloviny 19. století, který vyšel v roce 1947 pod názvem Z pěti století. V roce 1947 vyšly ještě dvě historické črty o hradu Helfštýnu, které jsou známé pod názvem Dějepisné čtyřlístky. Čeněk Kramoliš zemřel 16. června 1949 v Brně. Je pohřben na Valašském Slavíně ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Ladislav BALETKA (1944 - 2011) - archivář, historik Historik a archivář Ladislav Baletka se narodil 12. dubna 1944 v Přerově, kde byla v té době totálně nasazena jeho maminka. Dětství prožil v Ratiboři v údolí Kobelné. Roku 1953 se rodina přestěhovala na Vsetín, kde dokončil základní školní docházku a roku 1961 maturoval na Jedenáctileté střední škole. Poté byl přijat na archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium dokončil roku 1966. Lákavou nabídku zůstat v Praze odmítl a dva roky pracoval ve Státním okresním archivu ve Vsetíně, kde pomáhal již v době studií jako praktikant. Následně odešel za prací do Zemského archivu v Opavě. Po svatbě, kdy se mladá rodina usadila v Podlesí u Valašského Meziříčí, nastoupil roku 1970 do Vlastivědného ústavu Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčí. Téměř celý jeho 78

profesní život byl však spojen se vsetínským archivem, kde pracoval nejdříve jako odborný archivář a od roku 1974, kdy se do archivu opět vrátil, zde působil jako ředitel. Tuto pozici zastával až do roku 2008, kdy odešel do důchodu. Pan Baletka se mimo jiné angažoval i ve veřejném životě, od roku 1998 působil jako zastupitel a následně i jako radní města Valašské Meziříčí a byl také předsedou komise pro městskou památkovou zónu. Ladislav Baletka byl rovněž dlouholetým aktivním členem České archivní společnosti. Roku 2009 mu byla ministrem vnitra udělena medaile Za zásluhy o české archivnictví. Za významný přínos v popularizaci města byl roku 2010 nominován na Cenu města Valašské Meziříčí, kterou však z osobních důvodů odmítl převzít. Ladislav Baletka za svůj život zpracoval velké množství archivů měst, obcí, škol, spolků a rovněž osobních fondů. Svými díly o řadě valašských obcí (např. Huslenky, Horní Bečva, Janová, Karolinka, Kateřinice, Liptál, Oznice, Zubří) se podstatně zasloužil o zpřístupnění regionální historie, která ho po celý život hluboce zajímala. Velkému množství obcí Vsetínského okresu zpracoval obecní symboliku. Dalším z témat, kterými se hlouběji zabýval, byla i historie židovství na Valašsku, jeho zájem vykrystalizoval publikací Židé v dějinách Valašského Meziříčí (2004). Vedle zájmu o regionální historii napsal i řadu odborných článků z oblasti pomocných věd historických, kde se soustředil především na diplomatiku, heraldiku a sfragistiku a je autorem publikace Znaky měst Severomoravského kraje (1980).

Helena MIČKALOVÁ (1935 - 2011) - spisovatelka, folkloristka, sběratelka lidové slovesnosti Helena Mičkalová se narodila v Mistříně u Kyjova. Jako dítě trávila každé prázdniny u prarodičů ve Velkých Karlovicích, odkud pocházela její maminka. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Kroměříži a Pedagogický institut ve Zlíně. Ve Velkých Karlovicích nastoupila na své první učitelské místo a celý aktivní život zde pracovala jako učitelka, později jako zástupkyně ředitele, vedla i obecní kroniku. Vedle povinností si vždy dovedla najít čas pro celou řadu zálib a celoživotních lásek. Patřily k nim především knihy, ochotnické divadlo (vytvořila řadu zajímavých rolí) a národopis, kterému se věnovala po mnoho let. Působila ve folklorním souboru dospělých, později 27 let vedla dětský soubor Javorník a pěvecký sbor žen Karlovjanky. Nezajímaly ji jen písně a tance, ale hlavně pověsti a originální vyprávění, plné krásného nářečí, které zapisovala podle vyprávění pamětníků. Přispívala také do novin a časopisů, publikovala zajímavosti z historie a místopisu Valašska a Velkokarlovicka.

Roman VOJTEK (Nar. 1972) - zpěvák, herec Vyučil se seřizovačem obráběcích strojů a vystupoval v Jasénce, potom vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně a hrál v muzikálech v Městském divadle v Brně. V roce 1996 začal hrát v Praze a stal se muzikálovou hvězdou. Zahrál si i v pohádkách, ve filmech, v televizních seriálech Ulice a Vyprávěj, moderuje společenské akce a vydal dvě písničková CD. V roce 1996 byl nominován na Cenu Thálie. Medailony regionálních osobností čerpány z DB Masarykovy veřejné knihovny Regionální osobnosti. Dostupné z: http://www.mvk.cz/knihovna/vsetin/regionalni-osobnosti-10012/

5. Valašsko a život – organizace pro lidi na Valašsku (Vsetínsko) • Masarykova veřejná knihovna Vsetín • ALCEDO • Rodinné a mateřské centrum • Občanské sdružení Jasénka • Klub českých turistů Halenkov • ADOREA – dobrovolnické centrum Vsetín • CHARITA Vsetín • ELIM

6. Valašsko očima Valachů Základní škola Huslenky je škola, která se snaží vést výuku alternativně. Ve třídách je snížený počet žáků a k výuce se používají nejnovější trendy, například interaktivní tabule. Výuka probíhá v blocích. Používají metody skupinové práce, činnostního a problémového učení, projektové výuky, metod kritického myšlení. Představení celoročního projektu S pastelkou po Valašsku + video záznam projektového dne věnovanému tradičním jídlům na Valašsku a anketa se žáky 2. třídy.

Zdroje: 1. Wikipedie. Wikipedie [online]. 2001 [cit. 2013-03-29]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana 2. Valašské muzeum v přírodě [online]. 2010 [cit. 2013-03-29]. Dostupné z: http://www.vmp.cz/ 3. Masarykova veřejná knihovna Vsetín [online]. 2008-2013 [cit. 2013-03-29]. Dostupné z: http://www.mvk.cz/ 4. Valašsko [online]. [cit. 2013-03-29]. Dostupné z: http://www.valassko.cz/ 5. Základní škola Huslenky [online]. 2008-2013 [cit. 2013-03-29]. Dostupné z: http://zs.huslenky.cz/

Aktivní občan a rozvoj lokálních prostředí a regionů Studijní materiály k výukovému modulu Vydáno v rámci projektu Komunitní knihovna ve Vsetíně jako centrum dalšího vzdělávání Sestavila Dana Riedlová Vydala Masarykova veřejná knihovna Vsetín v roce 2013 Dolní náměstí 1356, 755 01 Vsetín Tel.: 575 755 141 www.mvk.cz mvk@mvk.cz Grafická úprava a tisk: exodus, grafické studio Počet stran: 81 Vydání první ISBN 978-80-904967-0