Kapitola první
„Její Milost lady Annu z Boleynů co mladičkou pannu do Francie k vychování dali a tam jednou z dvorních dam francouzské královny učinili.“
B
ylo slunné zářijové odpoledne a po silnici z Londýna se po− malu vinula předlouhá řada vozů, kočárů, koní a mul. Krá− lovský dvůr cestoval do Doveru. Prostí poddaní se sbíhali z polí k cestě a vesele křičeli a mávali. Urození dvořané v tuhých brokátových kabátcích a plstěných pláštích pyšně seděli v sedle či v kočáře a bylo na nich vidět, že si dobře uvědomují, jak okázalou podívanou nuzným venkovanům skýtají. Ovšem prkenně vzpřímená záda a zpupný výraz ve tváři u mnohých jen maskoval to, že v duchu upřímně proklínají nepo hodlné cestování a modlí se, aby se jim podařilo dokodrcat se do Doveru ještě před setměním. Jejich roztrpčení ještě stouplo, když se poznenáhlu zatáhlo a déšť začal skrápět jejich krásné pláště a čapky s péry. Prudký liják jim nejen znepříjemnil zbytek cesty k pobřeží, ale věstil i něco horšího – bouřlivé počasí v Lamanšském průlivu. Dalo se předpokládat, že plavba princezny Marie a jejího doprovo du do Francie bude značně nebezpečná. Psal se rok 1514 a král Jindřich VIII. vládl Anglii už pět let. Byl to vysoký a energický mladík, kterého již v pouhých třiadvaceti letech provázela pověst neohroženého hrdiny a miláčka národa. Pro poddané to byl „veliký Jindra“ a „náš velký král“ a pro cizince obávaný rytíř, jenž porazil Francouze v „bitvě o rytířské ostruhy“ a vyhnal je se svými neohroženými jezdci z bitevního pole. Hlučný a dobrosrdečný obr s rusými vlasy a vousy budil obdiv všude, kam přišel. Navíc si potrpěl na okázalý zevnějšek, drahokamy vykláda−
8
Carolly Erickson
nou zbroj, zlatem protkávané tuniky a kabátce ze stříbrného broká tu. Byl mladý, silný, měl dokonalé rytířské způsoby a snadno vítězil – ne nadarmo si tedy o něm lidé mysleli, že jim ho „darovala nebe sa“, a když s družinou projížděl zemí, poddaní ho nadšeně zdravili a provolávali mu slávu. Část radostného volání však patřila také půvabné mladé ženě, která jela po jeho boku. Byla to jeho devatenáctiletá sestra Marie, jež se díky své okouzlující tváři řadila k nejobdivovanějším ženám své doby. A právě Marie Tudorovna byla ústřední postavou králov ské výpravy do Doveru, neboť se měla brzy vdávat a nyní putovala za svým ženichem. Nečekaly ji jen tak ledajaké vdavky – měla se stát královnou. Když totiž jejímu bratrovi posloužila porážka Francouzů k tomu, aby si vydobyl slávu na poli vojenském, rozhodl se získat vavříny i na poli diplomatickém a stát se francouzským spojencem. V tehdejší evropské politice, kde se neustále uzavíraly a vzápětí porušovaly smlouvy, vedly se války a prováděly nejrůznější úskoky, hrál Jindřich poněkud ošemetnou roli. Původně byl spojencem své ho tchána Ferdinanda Aragonského proti francouzskému králi Lud víku XII.; nyní ovšem zběhl od Ferdinanda k Ludvíkovi. A princez nu Marii, která byla kdysi zasnoubena s Ferdinandovým vnukem Karlem, vychovaným ve Flandrech, pro změnu zaslíbil „starému, slabému a poďobanému“ králi Francie. Kdyby Marie nemilovala jiného muže, byla by se ochotně pod volila bratrovu přání. Králi Ludvíkovi bylo koneckonců přes pade sát, nohy už mu skoro nesloužily, slintal bezzubými ústy, a dalo se tudíž očekávat, že již dlouho nevydrží. Slíbil, že svou mladou man želku zahrne šperky a na důkaz svých slov jí poslal truhličku dra hých kamenů, mezi nimiž byl diamant „velký jako palec“, přezdí vaný „Neapolské zrcadlo“. Takové dárky spolu s titulem královny vyhlídku manželství se starým mužem poněkud usnadňují. Ale Marie uvažovala o tom, že když už se má obětovat a vzít si „přestárlého a nemocného“ Ludvíka, tak toho následujícího man žela po Ludvíkově smrti by si měla vybrat sama. Rozhodla se tedy vymámit z bratra slib, že jí nebude sjednávat žádné další politické
Anna Boleynová
9
sňatky. Takové myšlenky se jí honily hlavou, když se ubírala s krá lovskou družinou k Doveru. Kus za králem a jeho sestrou jel kočár s královnou Kateřinou. Kdykoli kolo kočáru nadskočilo na nerovné cestě, baculatá Kateřina sebou rozčileně trhla. Byla v šestém měsíci těhotenství a měla za úkol konečně porodit živé a zdravé dítě, dědice trůnu. Po zdravotní stránce se sice cítila dobře, ale starosti jí dělal nečekaný zvrat v politice jejího temperamentního manžela. Kateřina totiž nebyla jen anglickou královnou, nýbrž reprezen tovala, byť neoficiálně, také zájmy svého otce Ferdinanda. Na rozdíl od skutečných španělských vyslanců u dvora Jindřicha VIII. však dobře znala zemi i jejího panovníka. Žila v Anglii již třináct let, a přestože dosud mluvila anglicky se silným španělským přízvukem, dokázala posoudit anglické vnitropolitické záležitosti lépe než kte rýkoli jiný cizinec, protože se dobře sžila s prostředím a už ji tolik neovlivňovala kultura rodné země. Nicméně nadále samozřejmě stranila Španělsku a jeho spojencům. Spojenectví Anglie s Ferdinan dem a jeho habsburskými příbuznými jí připadalo zcela přirozené, a proto ji nemálo vyděsilo, když se její manžel začal paktovat s Francouzi. Dokonce se našli tací, kteří tvrdili, že ochlazení vztahů mezi Anglií a Španělskem se neomezilo pouze na diplomatické vztahy, ale že má Jindřich v plánu ukončit své bezdětné manželství se Španělkou a oženit se namísto toho s Francouzkou. Ovšem jeho chování vůči Kateřině nic takového nenaznačovalo. Kateřina byla navíc právě těhotná a tentokrát se zdálo, že by těhotenství nemuse lo skončit jako dřív porodem mrtvého dítěte nebo neduživého chu dáčka, který nepřežije prvních pár dní. Tentokrát by to konečně mohl být zdravý synek. Poblíž krále a královny se pohyboval královský almužník Tho mas Wolsey, vychytralý kněz, jemuž se uplynulého roku, během válečného tažení do Francie, podařilo stát se Jindřichovou pravou rukou. Zavalitý Wolsey v kněžském rouchu se v královské družině nesl pyšně jako významný velmož, přestože byl synem obyčejného vesnického řezníka. Chytrýma očkama rejdil z příslušníků královské rodiny na jednotlivé členy doprovodu, sledoval, kde se co šustne, neušel mu převrácený vůz v příkopě ani kulhavý kůň zapřažený
10
Carolly Erickson
u vozu a opatrně pátral pohledem, zda se v houští neobjeví bandi té, kteří na této frekventované silnici s oblibou přepadali povozy. Odpoledne se vleklo a původně přísně uspořádaný průvod se roztáhl do téměř dvoukilometrového hada a roztrhal na menší sku pinky, jež se postupně odtrhávaly od hlavního voje, aby se posléze spojovaly s jinými; lidé si povídali, zpívali a měchy s vínem šly z ruky do ruky. Cesta královské družiny sice měla charakter oficiál ní události, ale nakonec se její atmosféra změnila v takřka rodinný výlet. Mnozí dvořané s sebou vzali manželky a někteří dokonce i své děti. Jedním z těchto dětí byla i malá snědá holčička neurčitého věku, která jela po boku princezniných dvorních dam. Byla mnohem mladší než její půvabné mladé společnice a bezpochyby se mezi nimi cítila poněkud nesvá.*) Odlišovala se od nich nejen věkem, ale i svým vzezřením. Anna totiž trpěla nepříjemným postižením, které ji nutilo nenápadně si zakrývat krk a schovávat ruce, když si ji někdo chtěl prohlížet příliš zblízka. Na krku měla mateřské znaménko, které bylo tak velké, že ho neschovaly ani husté kadeře černých vlasů. A na jedné ruce měla ošklivý výrůstek s nehtem, což byl zakrnělý šestý prst. V době, kdy bylo podezřelé všechno, co se jakkoli vymykalo normálu, musely tyto podivné znaky poutat velmi nežádoucí pozornost. Prostí nevzdělaní lidé je považovali za ďáblovo znamení, zatímco ti zkušenější, jako třeba Annin otec, spíše za dosti nešťastné tělesné postižení, které jednou může dceru nepříznivě znevýhodňovat při sňatkových jednáních. Pokud je nám známo, Annina starší sestra Marie žádné podobné postižení neměla. Byla to velmi atraktivní dívka. Funkci dvorní dámy u královské princezny zastávala již podruhé – předtím strávila rok v Bruselu u dvora nizozemské regentky Markéty Rakouské –, a proto k ní sestra jistě vzhlížela jako ke zkušené a světem protřelé dámě. *) Historikové se stále nemohou shodnout, v kterém roce se Anna narodila, protože se o tom nezachovaly žádné oficiální doklady. Nejčastěji bývají uváděny roky 1503, 1507, 1510 či 1511, ovšem je možné, že se narodila i o něco dříve. Autorka se patrně přiklání k dřívějšímu datu, tedy 1503 nebo 1507. (Pozn. překl.)
Anna Boleynová
11
Ve srovnání s Marií připadala Anna rodičům ošklivá a nanico vatá. Méně ctižádostivý otec by ji asi poslal do kláštera. Tam končilo mnoho urozených dívek, které kulhaly nebo byly mdlého rozumu či měly tu smůlu, že byly nehezké. Annu kvůli jejím tělesným vadám a příliš snědé tváři mohli rodiče rovněž uklidit do kláštera, kde by strávila zbytek života jako jeptiška. Litovali, že nemá krásné zlaté vlasy jako princezna Marie, nebo alespoň kaštanově hnědé jako královna, nýbrž tak strašně černé a nemožně husté. Anna neměla půvabně růžové tvářičky a rodičům připadala spíš jako cikáně. Bohužel se nenarodila s něžnýma modrýma očima jako svě tice z obrazů, a namísto toho měla pichlavé tmavohnědé oči jako trnky. Manželé Boleynovi jí mnoho nadějí do budoucnosti nedávali. Ale přesto se Thomas Boleyn rozhodl, že z ní nechá vychovat fran couzskou dámu. Pokud ji starší sestra bude i nadále zastiňovat, pak se nedá nic dělat, ale otec byl rozhodnutý Annu využít, jak nejlépe to půjde. Cestou do Doveru však Thomas Boleyn patrně o dcerách nepře mýšlel. Nesl se pyšně v sedle po boku dalších velmožů. Tehdy mu táhlo na čtyřicet, byl to velice pohledný a chytrý dvořan a jeho hlad po majetku a postavení ho hnal po dvorském žebříčku výš a výš. V následujících dnech se měl ujmout své dosud nejvyšší funkce a stát se anglickým vyslancem ve Francii, takže cestou patrně myslel na svůj nový úřad, a ne na to, jaké štěstí udělají jeho děti. Za předchozího krále se vypracoval na královského panoše a potom začal využívat své značné výmluvnosti a znalosti jazyků a jezdil na diplomatické mise do Skotska, ke dvoru císaře Maxmil iána I., do Nizozemí a nyní do Francie. Jindřich VIII. hojně využíval Boleynovy zkušenosti a diplomatickou obratnost a průběžně ho odměňoval dalšími drobnými úřady, vždy spojenými s peněžitým příjmem, a panstvími. Největší cenu však pro Boleyna měl jeho mimořádně výhodný sňatek. Když se Thomas Boleyn oženil s Elizabeth Howardovou, téměř nikdo ho neznal, přestože jeho dědeček býval londýnským staros tou a jeho matka dcerou hraběte. Ale sňatkem s nejstarší dcerou Thomase Howarda se Boleyn dostal do nejvyšších společenských
12
Carolly Erickson
kruhů, neboť Howardům kolovala v žilách královská krev a za vlá dy rodu Yorků dokonce získali vévodský titul. V době Boleynova sňatku však Jindřich Tudor zvítězil nad Yorky v bitvě na Bosworthském poli a titul rodu zase odebral. Nicméně Thomasi Howardovi se časem opět podařilo získat ztracené posta vení a jako statečný vojevůdce věrně sloužil Jindřichu VIII. Před chozího roku, tedy 1513, porazil stárnoucí Howard Skoty v bitvě u Floddenu. Král mu za odměnu vrátil ztracený titul a od té doby zaznamenal celý Howardův rod – včetně Boleynů – nebývalý vze stup. A Thomas Boleyn právě díky tomu, že byl zetěm vévody z Norfolku, nyní odplouval i s dcerami do Francie. Rychlé zvraty osudu, jako v případě Howardů a Boleynů, byly pro tu dobu typické. Obyčejní zemani, jimž obrazně řečeno trčela sláma z bot, náhle přicházeli k nevídanému majetku a k titulům. Byla to doba, v níž bylo možné hodně získat, protože se měnil starý společenský řád i středověká hierarchie, v níž hrál dosud hlavní roli král, církevní hodnostáři a nejvyšší šlechta. Ke slovu se dostávaly i jiné společenské síly a draly se o podíl na moci. Starobylé tituly získávali poměrně neznámí šlechtici, jejichž urozený původ se opí ral o kratičký rodokmen dvou až tří generací. Přestože církev zatím neztrácela ohromný vliv, což dokazoval zejména Thomas Wolsey v královské radě, lidé jako Boleyn a zejména jeho dravý švagr Tho mas Howard mladší, hrabě ze Surrey a dědic vévodského titulu, začínali s církevními hodnostáři tvrdě soupeřit o vliv na krále. A měnila se i sama královská monarchie. Zatímco Plantagenetové vládli Anglii několik staletí, Tudorovci byli u moci sotva tři desítky let, a pokud by se Jindřichovi VIII. nepodařilo zajistit dědice, dynas tie by zanikla. Proto byl sňatek Jindřichovy mladší sestry Marie tak důležitý. Kdyby Jindřich zemřel bez mužského potomka, pak by trůn zdědila nejprve jeho starší sestra, skotská královna Markéta (nebo její malý synek Jakub, pokud by se dožil dospělosti), a potom mladší Marie, královna Francie. Dokonce by se dalo říci, že Marie se po sňatku měla stát nejvýznamnější členkou tudorovského rodu, protože Fran cie byla mnohem větší, bohatší a mocnější než Anglie. Jako fran
Anna Boleynová
13
couzská královna měla Marie zastínit všechny své příbuzné a před ky, a to jak postavením, tak bohatstvím. Pro snědou dcerku Thomase Boleyna tedy představovalo ne smírnou poctu a velkou příležitost, když směla doprovázet družinu anglické princezny do Francie. Ovšem zda si to uvědomovala, to bohužel nevíme. Nedochovaly se žádné písemné zmínky o tom, na co Anna tehdy myslela nebo jak se chovala –protože si jí patrně nikdo příliš nevšímal a rozhodně nikomu nestála za to, aby si zapisoval, co řekla nebo udělala –, ale zřejmě se cesty trochu bála a zároveň se těšila na nová dobrodružství. Jakmile se před nimi objevily mohutné hradby a vysoké věže Doverského hradu a za nimi probleskovalo šedivé moře, strach jistě převážil. Moře se hněvivě vzdouvalo a vichr před sebou hnal vysoké vlny. V přístavu se divoce kymácely lodě najaté na cestu a ztrácely se v prohlubních mezi hřebeny vln. Anně musela plavidla připadat směšně malá a vratká. Bylo jich čtrnáct, ale zdálo se, že proti mase vod ani společnými silami nic nezmohou. V nejbližších dnech se Anna měla nalodit na jednu z těch křeh kých skořápek a odplout v ní do Francie, která musela jejímu dětskému rozumu připadat nesmírně vzdálená a cizí. Bude tam s ní sice sestra, ale ne její urozená matka. Spolu s ostatními, staršími dívkami bude svěřena pod dohled přísně vyhlížející lady Guildfor dové. Tak malé děvčátko, které bylo poprvé mimo domov, vyhlíd ky na nebezpečnou plavbu jistě děsily. Dívky ze šlechtických rodů se sice věnovaly ledačemu, ale rozhodně ne plaveckému umění. Královská družina se musela na několik dní uchýlit do bezpečí doverských hradeb. Pobřeží bičovala jedna bouře za druhou. Veš kerý náklad zatím uložili do hradu – včetně několika set koní pro princeznu a její doprovod a desítek dubových truhlic s věnem, výbavou, svatebními šaty a také s věcmi jejího služebnictva. Každý večer doufali, že se již nazítří vyčasí a moře uklidní, ale ráno zase fičel vítr, na obloze visely černé mraky a nad hladinou se válela mlha. Připadalo jim, že se nevlídné počasí do zimy snad neumoudří, a protože už začal říjen, král se rozhodl déle neotálet a vydal sestru na milost a nemilost živlům Lamanšského průlivu.
14
Carolly Erickson
Začalo se nakládat a nastalo loučení. Princezna Marie dostala při posledním rozhovoru od bratra slib, že po smrti Ludvíka XII. se bude moci provdat, za koho bude chtít. Druhého října ráno, opět za bouřky, se Marie spolu se svou dru žinou nalodila. Za několik hodin se obloha zatáhla tak, že bylo sotva vidět, a rozpoutala se vichřice. Loď se zmítala v obrovských vlnách, všichni cestující se museli uchýlit do podpalubí na nepo hodlná lodní lůžka a bojovat s nevolností. Na palubě se lodníci snažili ze všech sil udržet loď v kurzu, ale vichr a hrozivé vlny jim to znemožňovaly. I je nakonec přemohla mořská nemoc a byli téměř bezmocní. Několik dní bloudila flotila v rozbouřeném moři. Lodě se kymá cely a sténaly pod nápory vln, které se o ně rozbíjely. V Lamanš ském průlivu ztroskotalo mnoho lodí, a proto se lodníci i pasažéři vroucně modlili k Panně Marii, Hvězdě moře a Přístavu spásy, aby byli zachráněni. Snad díky jejich úpěnlivým modlitbám nebo bytelné konstrukci plavidel se čtyři ze čtrnácti lodí ocitly na dohled od Boulogne a třem z nich se podařilo vplout do přístavu. Čtvrtá, na jejíž palubě byla princezna, najela v ústí zátoky na mělčinu a Marii museli na břeh doslova vynést příslušníci jejího doprovodu. Princezna i její dámy byly bledé jako stěna a rychle se nechaly převézt do bezpečí, aby se mohly převléknout do suchých šatů a zahřát u krbu. Nejprve nechtěly ani jíst, jak jim bylo špatně, a byly tak prokřehlé a vystra šené, že nemohly ani promluvit. Ale po několika dnech pookřály a brzy se zotavily natolik, že se mohly zúčastnit obřadného přivítání, které bylo připraveno na princezninu počest. Princezně Marii se za několik dní vrátila barva do tváří. Poslušně vyjela vstříc svému nastávajícímu manželovi do Abbeville. Jejich svatba byla okázalá a krásná a nemalou měrou k tomu přispěly i drahocenné šaty, zářivé jídelní soupravy a vzácné gobelíny jako zázrakem zachráněné z promočených truhlic. Ale malé snědé děvčátko, které slavnostnímu obřadu přihlíželo, si z prožitého utrpení odneslo značné následky. Poznala, co je to skutečný strach, a ocitla se tváří v tvář smrti. Ještě dlouho ji mělo ve snech pronásledovat skučení vichřice a burácení šedozelených vln – možná častěji než vzpomínky na domov.