1 „Ano,“ řekl Suparwita, „to je ten prsten, který Holly Marie Moreauová dostala od otce.“ Jason Bourne zvedl jednoduchý zlatý kroužek s rytinou na vnitřní straně. „Zvláštní. Vůbec si na něj nevzpomínám.“ „Vy si nevzpomínáte na hodně věcí ze své minulosti,“ odvětil Suparwita, „a Holly Marie Moreauová je jednou z nich.“ Bourne a Suparwita seděli s překříženýma nohama na po dlaze domku balijského šamana hluboko v džungli Karangasem na jihovýchodě Bali. Bourne se na ostrov vrátil, aby dopadl Noaha Perlise, špiona, jenž před lety Holly zavraždil. Když Per lise ani ne deset kilometrů od tohoto místa zabil, vypáčil tento prsten z jeho sevření. „Hollyini rodiče sem přijeli z Maroka, když jí bylo pět,“ pokra čoval Suparwita. „Vypadali jako uprchlíci.“ „Před čím utíkali?“ „Těžko říct. Pokud pověsti o nich nelžou, prchali před nábo ženským pronásledováním a ostrov Bali pro ně byl ideálním vý chodiskem.“ Suparwita zastával hodnost Mangku, tedy vysokého kněze a šamana, byl ovšem i něčím víc. Něčím, pro co západní civilizace nemá označení. „Potřebovali se schovat.“ „Schovat?“ zachmuřil se Bourne. „Před kým?“ Suparwita byl pohledný muž neurčitého věku. Měl tmavou ořechovou pleť a široký, odzbrojující úsměv tvořený dvěma řa dami pravidelných a dokonale bílých zubů. Na Balijce byl velký a vyzařoval jakousi nadpozemskou sílu, která Bournea fascinova la. Jeho dům – či spíš svatyně, obklopená bujnou zahradou prozá řenou sluncem a vysokými štukovými stěnami – ležel v nejhlub ším stínu, takže uvnitř i v poledne panoval příjemný chládek. Podlahu tvořila udusaná hlína pokrytá sisalovým kobercem. Tu a tam se na zemi či stěnách vyjímaly květináče s bylinkami, svaz ky kořenů či kytice usušených květů ve tvaru vějíře. Stíny, které 23
zaplnily všechny kouty, působily dojmem neustálého pohybu, jako by snad byly tekuté. „Před Hollyiným strýcem,“ odpověděl Suparwita. „To jemu ten prsten sebrali.“ „On věděl, že ho ukradli?“ „Myslel si, že se ztratil.“ Suparwita naklonil hlavu. „Venku někdo je.“ Bourne kývl. „Za chvíli to vyřídíme.“ „Nebojíte se, že sem vtrhnou se zbraněmi?“ „Nezasáhnou, dokud nevyjdeme ven. Chtějí mě, ne vás.“ Bourne se dotkl prstenu ukazovákem. „Pokračujte.“ Suparwita naklonil hlavu. „Skrývali se před Hollyiným strý cem. Zapřísahal se, že ji přivede zpátky do rodinného sídla v po hoří Atlas.“ „Jsou to Berbeři. Moreau samozřejmě znamená Maur,“ zauva žoval Bourne. „Proč chtěl strýc přivést Holly zpátky do Maroka?“ Suparwita spočinul na Bourneovi dlouhým pohledem. „Něco mi říká, že jste to kdysi věděl.“ „Jako poslední měl ten prsten Noah Perlis, takže Holly urči tě zavraždil kvůli němu.“ Bourne vzal kroužek do ruky. „Proč po něm tak toužil? Co může být na nějakém snubním prstýnku tak zvláštního?“ „To je součást záhady, kterou jste se snažil rozplést.“ „To už je dávno. Teď bych nevěděl, kde mám začít.“ „Perlis si držel byty v různých městech,“ řekl Suparwita, „ale základnu měl v Londýně a právě tam Holly pobývala během těch osmnácti měsíců v zahraničí, než se znovu vrátila na Bali. Perlis se za ní sem vydal, aby ji zabil a získal ten prsten.“ „Jak to všechno víte?“ otázal se Bourne. Suparwitova tvář se zkřivila do odzbrojujícího úsměvu, jenž byl pro něho typický. Náhle vypadal jako džin, kterého vypustil z láhve sám Aladin. „Vím to, protože jste mi to řekl.“ Rozdílu mezi starou CIA řízenou zemřelou Veronikou Har tovou a novou pod vedením M. Errola Danzigera si Soraya Mooreová všimla okamžitě po příchodu do centrály ve Washing tonu. Bezpečnostní opatření byla tak přísná, že zdolávání růz 24
ných kontrol připomínalo spíš dobývání středověké pevnosti. Žádného z členů ostrahy navíc nepoznávala. Všechny tváře měly tvrdý, sveřepý výraz, který tak dobře ovládají jedině příslušníci americké armády. Nijak zvlášť ji to nepřekvapilo, vždyť M. Errol Danziger před svým jmenováním do ředitelské funkce působil jako zástupce šéfa Národní bezpečnostní agentury pro rádiový odposlech a měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru v ozbroje ných složkách a následně na ministerstvu obrany. Také to byl mi zera, který se neohlížel na nikoho a na nic, přesto ji však rychlost, s níž nový vůdce CIA dosadil do funkcí své vlastní lidi, zaskočila. Od dob, kdy CIA za druhé světové války vznikla jako Úřad strategických služeb, se tato zpravodajská organizace rozvíjela zcela samostatně bez zásahů z Pentagonu či jeho špionážní od nože Národní bezpečnostní agentury. Díky rostoucí moci minis tra obrany Buda Hallidaye se však CIA s Národní bezpečnostní agenturou spojila a její unikátní genetická výbava se tím pádem rozředila. A nový vládce Danziger patřil k Hallidayovým lidem. Soraya byla ředitelkou Týfónu, muslimské protiteroristické skupiny působící pod záštitou CIA. V duchu si vyhodnocovala dopad změn, které Danziger během několika týdnů jejího poby tu v Káhiře podnikl. Považovala za velké štěstí, že Týfón je čás tečně samostatný. Soraya podléhala přímo řediteli CIA, a tak se nemusela zdržovat se šéfy jednotlivých odborů. Byla napůl Arab ka a všechny své lidi dobře znala, koneckonců si je ve většině případů sama vybrala. Kdyby je o to požádala, šli by s ní klidně i do pekla. Ale co její přátelé a kolegové uvnitř samotné CIA? Vystoupila v patře, kde měl sídlo ředitel CIA, a zaplavila ji strašidelně zelená záře pronikající neprůstřelným sklem. Nara zila na mladého muže hubeného jako tyčka, který měl ocelové oči a námořnický sestřih na ježka. Seděl za stolem a probíral se kupkou papírů. Na jmenovce vedle něj stálo: PORUČÍK R. SIM MONS READE. „Dobrý den, já jsem Soraya Mooreová,“ představila se. „Mám domluvenou schůzku s panem ředitelem.“ Poručík Reade zvedl oči. Byl v nich neutrální pohled, který však obsahoval i špetku posměchu. Měl na sobě modrý oblek, naškrobenou bílou košili a červenomodrou proužkovanou kra 25
vatu. Aniž by se podíval do počítače, chladně jí sdělil: „Měla jste domluvenou schůzku s panem ředitelem. Před patnácti dny.“ „Ano, já vím,“ řekla. „Byla jsem v terénu. Musela jsem ještě vyřešit nějaké pozůstatky po té akci v severním Íránu, které se…“ Readeova tvář ve světlezelené záři vypadala ještě protáhlejší a ostřejší, jako nebezpečná zbraň. „Neuposlechla jste přímý ředi telův rozkaz.“ „Pan ředitel se sotva ujal funkce. Nemohl vědět, že…“ „Pan ředitel o vás ví všechno, co potřebuje, paní Mooreová.“ Soraya se naježila. „Co to má sakra znamenat? A jen tak mi mochodem, jsem paní ředitelka.“ „Máte staré informace, paní Mooreová, což mě ani nepřekva puje,“ pravil Reade ironicky. „Dostala jste výpověď.“ „Cože? To si snad děláte srandu! Já přece…“ Soraya měla po cit, že se jí pod nohama otevřela obří výlevka, která ji nemilosrd ně stahuje dolů. „Chci mluvit s ředitelem!“ Reade se ještě víc zatvrdil. „Už tady nepracujete. Odevzdejte prosím služební průkaz, kreditní karty a mobilní telefon.“ Soraya se předklonila a opřela se pěstmi o hladkou desku sto lu. „Kdo sakra jste, abyste mi mohl poroučet?“ „Jsem hlas ředitele Danzigera.“ „Nevěřím vám ani slovo.“ „Vaše karty přestaly platit. Jinam než ven se nedostanete.“ Znovu se napřímila. „Řekněte řediteli, že až se uráčí mě vy slechnout, ať mi dá vědět. Budu u sebe.“ R. Simmons Reade sáhl na zem pro kartonovou krabici bez víka, kterou k ní posunul po stole. Soraya se podívala dovnitř a málem vyjekla. Ležely tam úhledně srovnané všechny její osob ní věci, které měla v kanceláři. „Mohu jen zopakovat to, co jste mi sám řekl.“ Suparwita vstal a Bourne ho napodobil. „Takže už tehdy jsem se o Perlise zajímal.“ Nebyla to otázka a balijský šaman to tak ani nebral. „Ale proč? A co měl společné ho s Holly Marií Moreauovou?“ „Ať mezi vámi bylo cokoli,“ řekl Suparwita, „pravděpodobně se setkali v Londýně.“ 26
„A co ten zvláštní nápis, který se táhne po vnitřní straně prs tenu?“ „Kdysi jste mi ho ukázal, abych vám ho pomohl rozluštit. Ne mám ponětí, co znamená.“ „Žádný moderní jazyk to není,“ podotkl Bourne a snažil se ze své porouchané paměti vylovit další podrobnosti. Suparwita k němu udělal krok a ztlumil hlas až téměř do še potu. Bourne jej však slyšel neuvěřitelně ostře. „Jak jsem řekl, narodil jste se v prosinci, v Sivově měsíci.“ Jméno boha Šivy vyslovil jako všichni Balijci. „Navíc jste spatřil světlo světa v Sivův den: v poslední den měsíce, který je zároveň koncem i začátkem. Rozumíte? Jste předurčen zemřít a znovu se narodit.“ „To už jsem udělal před osmi měsíci, když mě Arkadin po střelil.“ Suparwita zasmušile přikývl. „Kdybych vám předtím nedal vypít životabudič, nejspíš byste tomu zranění podlehl.“ „Zachránil jste mě,“ uznal Bourne. „Proč?“ Suparwita se na něj znovu oslnivě usmál. „My dva jsme spo jeni.“ Pokrčil rameny. „Kdo ví, jak a proč?“ Bourne potřeboval přejít k praktickým věcem, a tak odbočil od tématu. „Venku jsou dva muži. Než jsem k vám vstoupil, spo čítal jsem je.“ „A přesto jste je sem zavedl.“ Teď se pro změnu usmál Bourne a ještě víc ztišil hlas. „To všechno je součást plánu, příteli.“ Suparwita zvedl ruku. „Než ten svůj plán uskutečníte, musím vám říct něco důležitého.“ Odmlčel se na dostatečně dlouhou dobu, aby měl Bourne čas zauvažovat, co má asi na srdci. Trochu už šamana znal, a tak vycí til, že chce mluvit o něčem vážném. Stejný výraz u něj viděl těsně předtím, než mu Suparwita právě v této místnosti před několika měsíci podal lektvar z životabudiče. „Dobře mě poslouchejte.“ Po úsměvu nezbylo na šamanově tváři ani památky. „Do roka zemřete. Budete muset zemřít, abys te zachránil lidi kolem sebe. Všechny, které máte rád a na kterých vám záleží.“ 27