Prolog 3. června 1968 Tmavovlasý muž hleděl na stěnu před sebou. Židle, na níž seděl, lahodila oku stejně jako ostatní nábytek, ale moc pohod lí nenabízela. Spartánsky zařízená místnost v raně koloniálním stylu jako by měla návštěvníka, jemuž bude poskytnuta audience u vládce svatyně za dveřmi, přimět přemítat o cti, které se mu dostalo, ve strohém prostředí. Muži bylo necelých třicet let, měl hranatou tvář a ostře řezané rysy, každý výrazný a výstižný, jako by je vytesal umělec, které mu víc záleželo na detailech než na celku. Byl to obličej, který jako by sváděl tichý boj sám se sebou, až nápadně pohledný a součas ně nevyrovnaný. Hluboké podmanivé oči, nápadně světle modré, hleděly otevřeně, a přesto tázavě. Návštěvník v té chvíli připo mínal modrookou šelmu, která se ostražitě rozhlíží na všechny strany, jako by vycítila neznámé nebezpečí. Mladík se jmenoval Petr Chancellor a jak ztuhle seděl, tak upjatě se i tvářil. Z modrých očí sálal hněv. Neseděl v přední kanceláři sám. Společnost mu dělala sekre tářka středního věku. Úzké bezbarvé rty měla sevřené do napjaté linky a její šedivé vlasy, hladce sčesané a stažené do drdolu, při pomínaly vybledlou slaměnou helmu. Sloužila jako pretoriánská stráž, vycvičený hlídací pes, který střeží svatyni svého pána, usa zeného za psacím stolem za dubovými dveřmi. Chancellor se podíval na hodinky a sekretářka se na něj vyčí tavě zamračila. Jakýkoliv náznak netrpělivosti byl v této kanceláři nemístný, důležitá byla jen audience. Ve tři čtvrtě na šest byly už všechny ostatní kanceláře zavřené. Nevelký areál Parkforestské univerzity na americkém Středozápa dě se připravoval na další večer končícího jara a blížící se promoce uvolňovaly dosud upjatou atmosféru. 7
Park Forest se usilovně snažil udržet mimo vlnu nepokojů, kte rá se přehnala ostatními univerzitními městečky. V rozbouřeném moři představovala tato škola pevnou výspu, izolovanou, boha tou, spokojenou samu se sebou, v podstatě bez problémů. A bez velkého lesku. Říkalo se, že právě přísné odloučení od zmatků vnějšího svě ta přivedlo do Park Forestu muže, který sídlil za těmi dubovými dveřmi. Toužil alespoň po soukromí, když už nemohl dosáhnout anonymity. Munro St. Claire nastoupil na ministerstvo zahraničí v době, kdy se v Bílém domě usadil Roosevelt, za Trumana to dotáhl na náměstka ministra a pak postupně sloužil Eisenhowero vi, Kennedymu a Johnsonovi jako mimořádný velvyslanec, který létal po celém světě vybaven rozsáhlými pravomocemi, navštěvo val krizové oblasti, tlumočil názory svého prezidenta, doplňoval vlastní kvalifikovaný úsudek a hasil tak ohniska konfliktů. Sku tečnost, že se rozhodl strávit letní semestr jako hostující profesor politologie – přičemž si chtěl současně uspořádat poznámky, které vytvoří základ jeho pamětí – právě v Park Forestu, vedení této bohaté, ale méně významné univerzity doslova omráčilo. Potlačili však nechápavý údiv a zaručili St. Clairovi samotu, jakou by mu Harvard, New Haven nebo Berkeley nabídnout nemohly. Tak to alespoň hlásaly univerzitní tamtamy. A aby Petr Chancellor zapomněl na vlastní problémy, uvažoval o význačných milnících St. Clairovy oslnivé kariéry. Jeho vlastní kariéra se totiž momentálně ocitla v troskách a nabízela tak žalost ný pohled, jaký si snad nelze ani představit. Ztratil čtyřiadvacet měsíců, jako kdyby je zahodil do propasti akademického zapo mnění. Dva roky života! Doktorskou dizertaci mu vědecká rada univerzity zamítla osmi hlasy proti jednomu. Tím disidentem byl pochopitelně jeho školi tel, který nemohl názor ostatních nijak ovlivnit. Chancellora obvi nili z povrchnosti, ze svévolného přehlížení historické skutečnosti, z nedbalého předběžného výzkumu a nakonec z nezodpovědného zařazování výmyslů místo prokazatelných faktů. Rozhodnutí bylo jednoznačné a bez možnosti odvolání. Chancellor neuspěl, totálně propadl. 8
Opojnou, povznesenou náladu vystřídalo hluboké zoufalství. Před šesti týdny se časopis Foreign Service Journal vydávaný Geor getownskou univerzitou rozhodl uveřejnit čtrnáct výňatků z jeho dizertace, celkem třicet stran. Zařídil to jeho školitel. Zaslal práci spřáteleným pedagogům do Georgetownu, kteří shledali Chan cellorovu dizertaci poučnou a současně znepokojující. Foreign Service Journal se mezi odborníky na zahraniční politiku těší stejné reputaci jako mnohem známější magazín Foreign Affairs a k jeho čtenářům patří nejvlivnější osobnosti v zemi. Takový úspěch přece musí mít nějaký výsledek. Někdo se určitě ozve a něco mu na bídne. Jenže vydavatelé časopisu si stanovili jednu podmínku: vzhle dem k povaze dizertační práce může být rukopis uveřejněn až poté, co ji Chancellor obhájí. Bez doktorátu nebude ani publikace. Teď pochopitelně vůbec nepřicházelo v úvahu, že by otiskli jediný odstavec. Práce nesla název Zdroje světového konfliktu. Oním konfliktem byla druhá světová válka. A její zdroje? Aby je popsal, Chancellor nápaditě interpretoval jednání osobností a působení sil, které na sebe narazily v průběhu kritických let 1926 až 1939. Marně vysvět loval historickému výboru vědecké rady, že dizertační práce je autorova interpretační analýza, ne dokument s platností zákona. Dopustil se smrtelného hříchu – vložil konkrétním historickým postavám do úst vymyšlené dialogy. Takový nesmysl nedokázala akademická obec Park Forestu strávit. Chancellor si ovšem uvědomoval, že jeho práce má v očích členů historického výboru další, ještě závažnější nedostatek. Při psaní vedly jeho pero emoce, hlavně pobouření, a emoce nemají v doktorských dizertacích co dělat. Teze, že vedoucí představitelé finančního světa pasivně při hlíželi, jak banda psychopatů utváří podobu Německa po pádu Výmarské republiky, je přece směšná! Směšná a očividně mylná. Nadnárodní korporace nemohly krmit nacistickou vlčí smečku dostatečně rychle, protože čím je smečka početnější, tím nenasyt nější chuť k jídlu trh vykazuje. Cíle a metody německé smečky vlků byly v zájmu rozvíjejí cí se ekonomiky vhodně zamlženy. Zamlženy? To je slabé slovo! 9
Tolerovali je a nakonec je akceptovali, stejně jako rychle narůstající hodnoty ve výkazech zisků a ztrát. Finančníci vystavili nemocné mu nacistickému Německu potvrzení o dokonalém ekonomickém zdraví. A mezi pilíři mezinárodního finančního světa, který krmil orla wehrmachtu, figurovali i nejváženější kapitáni a vlajkové lodě amerického průmyslu. Právě v tom spočíval základní problém. Chancellor nemohl ote vřeně vystoupit a identifikovat tyto korporace, protože mu chyběly nezvratné důkazy. Lidé, kteří mu poskytli informace a upozornili ho na další prameny, by v žádném případě nedovolili, aby uveřej nil jejich jména. Byli to ustrašení, unavení starci, kteří žili z důcho dů vyplácených státem nebo předchozím zaměstnavatelem, což v mnoha případech splývalo. Ať se v minulosti stalo cokoliv, musí to zůstat v minulosti pohřbeno. Nebudou přece riskovat, že ztratí přízeň svých dobrodinců. Kdyby Chancellor uveřejnil obsah sou kromých rozhovorů s nimi, všechno by jednoduše popřeli. Jenže tak jednoduché to nebylo. Ono se to totiž opravdu stalo. O těchto věcech se dosud mlčelo a Petr měl velkou chuť promluvit o nich jako první. Pochopitelně nechtěl zničit starce, co jen realizo vali politiku, kterou nechápali, politiku, kterou vymysleli a naplá novali jiní, lidé postavení tak vysoko v hierarchii nadnárodních společností, že se s nimi prostí vykonavatelé jejich vůle sotvakdy setkali. Ale vzdát se, obrátit se zády k dosud nezaznamenané his torii Chancellor také nemohl. A tak využil poslední dostupnou možnost – změnil jména hos podářských obrů, ovšem tak, aby o jejich totožnosti nemohl nikdo pochybovat. Každý, kdo čte noviny, by si domyslel, o kom je řeč. Taková chyba se neodpouští. Vyrukoval s provokujícími otáz kami a jen málokdo byl ochoten přiznat, že jsou to otázky potřeb né. Když Parkforestská univerzita žádala o granty a dotace, velké společnosti a jejich nadace měly vždy ruku otevřenou, což zaručo valo pohodlné a bezpečné živobytí. Proč by práce jednoho dokto randa měla ohrozit stav, který všem vyhovuje? Panebože! Dva roky. Jistě, existovaly i jiné alternativy. Mohl by přenést získané kredity na jinou univerzitu a tam dizertaci znovu předložit. Ale co potom? Stálo by to za tu námahu? Stejně by ho zase odmítli. Vždyť ve skrytu duše sám pochybuje. Petr byl totiž 10
k sobě upřímný. Tak jedinečnou a skvělou práci zase nenapsal. Narazil prostě na období nedávných dějin, které v něm svými paralelami se současností vyvolalo zlobu. Nic se nezměnilo – čty řicet let staré lži vesele přežívají dál. Ale couvnout? To neudělá. Řekne, co ví, celému světu. Způsob už si najde. Hněv ovšem nemůže nahradit kvalitativní výzkum. Jedno stranné zaměření na živé zdroje informaci lze sotva pokládat za objektivní pátrání. Petr, ač neochotně, uznal opodstatněnost posto je historického výboru. Z vědeckého hlediska nebyla jeho práce ani ryba, ani rak, jen nesourodá směs faktů a spekulací. Dva promrhané roky! Telefon na sekretářčině stole nezazvonil, jen zabzučel. Jeho zvuk Chancellorovi připomněl pověsti, že škola nechala nain stalovat speciální komunikační linku, takže se Washington mohl s Munrem St. Clairem spojit v kteroukoliv denní či noční hodinu – jediný ústupek touhy po izolaci, na který zasloužilý diplomat při stoupil. „Ano, pane velvyslanče,“ řekla sekretářka. „Pošlu ho za vámi… To je v pořádku. Jestli mě potřebujete, můžu se zdržet.“ Velký muž ji podle všeho nepotřeboval a Petr měl dojem, že ji to mrzí. Pre toriánská garda byla propuštěna. „V půl sedmé jste očekáván na recepci u děkana,“ pokračovala a po chvilce ticha odpověděla: „Ano, pane. Zatelefonuju mu, že se omlouváte. Dobrou noc, pane St. Claire.“ Vrhla na Chancellora letmý pohled. „Můžete dál,“ řekla s nevy slovenou otázkou v očích. „Děkuji.“ Petr se zvedl z nepohodlné židle s rovným opěra dlem. „Já taky nevím, proč si mě pozval,“ dodal na vysvětlenou. V kanceláři s dubovým obložením na stěnách a s okny jako v katedrále vstal Munro St. Claire od starožitného psacího stolu. Je to stařec, pomyslel si Chancellor a stiskl pravici nabízenou přes desku stolu. O moc starší, než se zdá z dálky, když se pevným kro kem prochází po univerzitním areálu. Tady v kanceláři se zdálo, že jen s námahou udržuje ve vzpřímené poloze vysoké štíhlé tělo a orlí hlavu s prošedivělými světlými vlasy. Ale stál vzpřímeně, jako kdyby odmítal poddat se stařecké slabosti. Velké oči neurčité barvy hleděly pevně a soustředěně, ale současně v nich blýskaly 11
ohníčky humoru. Úzké rty pod pěstěným bílým knírem se roztáh ly do úsměvu. „Pojďte dál, pane Chancellore. Jsem rád, že vás zase vidím.“ „Nepamatuju si, že bychom se už někdy setkali.“ „Výborně! Bod pro vás! Nenecháte si nic líbit.“ St. Claire se zasmál a ukázal na židli před stolem. „Nechtěl jsem vám protiřečit, jenom jsem…“ Chancellor zmlkl. Uvědomil si, že ať řekne cokoliv, vyzní to hloupě, a bez dalšího slova si sedl. „Proč ne?“ zeptal se St. Claire. „Protiřečit mi je mnohem men ší hřích ve srovnání s tím, jak jste nadzvedl spoustu současných vědců.“ „Promiňte, teď vám nerozumím.“ „Mluvím o vaší dizertaci. Četl jsem ji.“ „To mi lichotí.“ „Mimořádně na mě zapůsobila.“ „Děkuji, pane. Na jiné bohužel tak nezapůsobila.“ „Ano, já vím. Slyšel jsem, že vám ji vědecká rada zamítla.“ „Ano.“ „Zatracená škoda. Vložil jste do ní hodně tvrdé práce. A někte ré velmi originální názory.“ Kdo vlastně jste, Petře Chancellore? Tušíte vůbec, co jste provedl? Zapomenutí lidé se začali prohrabávat ve vzpomínkách a ustrašeně šeptat. Po Georgetownu se šíří pověsti. Z jakési zastrčené středozápadní univerzity přišel výbušný dokument. Bezvýznamný doktorand nám najednou připomněl, na co se všichni snažíme zapomenout. Milý pane Chancellore, Inver Brass vám nemůže dovolit, abyste pokračoval. Petr postřehl, že starcovy oči hledí povzbudivě a zároveň lhos tejně. Upřímnou otevřeností nemůže nic ztratit. „Chcete snad naznačit, že byste mohl…“ „Ne, ne,“ přerušil ho ostře St. Claire a zvedl pravou ruku dlaní dopředu. „To opravdu ne. Nedovolil bych si zpochybnit rozhod nutí vědecké rady, to mi nepřísluší. Navíc mám dojem, že odmíta vé stanovisko vycházelo z platných kritérií. Ne, do té věci skuteč ně nemíním zasahovat. Ale chtěl bych vám položit několik otázek a možná i nabídnout dobře míněnou radu.“ 12