Člověk jménem Napoleon

Kapitola PRVNÍ

Nic lidského mi není cizí

M

ěřil 168 (jindy se uvádí 169) centimetrů, byl tedy středního vzrůstu nejen na tehdejší, ale i na dnešní dobu, kdy jsou lidé mnohem vyšší než dřív. Veškeré známé údaje o výšce Napoleonovy postavy se rozcházejí pouze o několik milimetrů. Lékař, který ohledal Napoleonovy ostatky na Svaté Heleně, uvádí 5 stop, 2 palce, 4 čárky,*) to znamená 168,7 centimetrů. V mládí se štíhlý generál Bonaparte zdál mnohem drobnější než císař Napoleon, jehož postava se po čtyřicítce viditelně zakulatila a v roce 1812 ho přiměla k přiznání: „Příliš jsem ztloustl.“ Méneval vzpomíná, že po Na­poleonově pádu o něm jeho protivníci mluvili jako o kolosu na hliněných nohách a prohlašovali, že „vzhledem k nápadné korpulenci se jeho trup zdál mnohem vyvinutější než dolní končetiny. […] Působil tak dojmem majestátního a impozantního monumentu, jehož spodní část však nebyla úměrná výšce.“**) Napoleonových portrétů existuje bezpočet; některé z nich jsou kruté, většinou však svému modelu lichotí nebo ho idealizují. Přes rozdílné zobrazení postavy je však zřejmé, že jde o téhož muže v typickém velitelském postoji, téměř vždy zdůrazněném notoricky známou uniformou. Tím však veškerá podobnost končí. Spoléhat nelze ani na písemné paměti Napoleonových současníků. Přestože se s ním mnozí znali osobně, při popisu jeho osoby se v detailech rozcházejí. Neshodují se například v barvě očí,***) údajně modrých *) Délkové míry používané ve Francii. (Pozn. překl.) **) Méneval, Napoléon et Marie-Louise. Souvenirs historiques, díl III., str. 3-4 ***) Jeden z mnoha návštěvníků Longwoodu na odchodu poznamenal: „Přestože jsme všichni Napoleona bedlivě pozorovali, na barvě jeho očí jsme se nedokázali shodnout.“ Viz Mougins-Roquefort, Napoléon prisonnier vu par les Anglais, str. 360.

10

Louis Chardigny

se šedými odlesky, ani při líčení pohledu, pokládaného jednou za temný a prázdný, jindy za „zarputilý a hrozivý, probodávající člověka skrz naskrz“.

Kvůli krátkozrakosti používal lorňon, který nikdy neodkládal, dokonce ani ve Státní radě. V soukromí a ve vlastní pracovně používal bohatě zdobené brýle nebo skřipec. Jistý badatel dokonce objevil účet od dodavatele. Napoleon měl krásné, rovné zuby, přesto je mnozí pokládali za špatné a zkažené, protože neustále cucal lékořicové pastilky, které nosíval po kapsách. Na ostrově Svaté Heleny se o bonbóny dělil s malou Betsy Balcombovou, která mu celé dva měsíce byla soucitnou kamarádkou, snažící se ho rozptýlit.

Při exhumaci Napoleonových ostatků v roce 1848 mohli přítomní v pootevřených ústech na okamžik spatřit tři oslnivě bílé zuby.

Napoleon měl hedvábně jemné, tmavě kaštanové vlasy, které jedni popisují jako černé, jiní jako hnědé, nebo dokonce nazrzlé. Všichni naopak svorně pějí chválu na jeho půvabná ústa a rty, hned úzce sevřené v hněvu, jindy pootevřené v podmanivém úsmě­vu, měl-li jejich majitel dobrou náladu nebo se snažil někoho okouzlit. V roce 1805 se anglická princezna, provdaná za kurfiřta Würtemberského, matce v dopise omlouvá, že straní francouzskému císaři, a na svou omluvu dodává: „Má tak přívětivý a okouzlující úsměv!“ O deset let později potvrdil tento názor další poddaný britské královny, námořní kadet George Home: „Ještě nikdy jsem nespatřil tak půvabná ústa.“ Napoleonovu tvář s pravidelnými rysy, rovným nosem a bílou, až průhlednou pletí, avšak bez chorobného nádechu, lemovaly malé, těsně přiléhající uši, takže jeho hlava připomínala portréty na antických mincích.*) Tato „římská“ hlava korunovala trup, popisovaný rovněž rozporuplně, i když popis pochází od císařových současníků, někdy dokonce z téhož místa. Výjimku netvoří ani důstojníci na lodích Bellerophon a Northumberland, kteří v roce 1815 měli příležitost prohlédnout si svého pasažéra pěkně zblízka. Kapitán Maitland o něm mluví jako o dobře rostlém muži, *) Autor této knihy vlastní malou bronzovou plaketu z roku 1811 s poloreliéfem zobrazujícím tradičně císaře Napoleona z profilu. Jde skutečně o sice poněkud stylizovanou, přesto půvabnou „antickou hlavu“. Autorem díla je francouzský sochař Barthelémy-François Chardigny (1757–1813), nositel ceny Prix de Rome z roku 1782.

ČLOVĚK JMÉNEM NAPOLEON

11

na rozdíl od kapitána Senhouse, který císaře popisuje jako špatně rostlého. V roce 1812 rozeslal ruský admirál Čičagov, prahnoucí po tom, aby úhlavního nepřítele své vlasti zajal živého, svým vojákům stručný císařův popis: „Má malou, obtloustlou postavu a bledou pleť, krátkou a silnou šíji, velkou hlavu a černé vlasy.“ Z rozdílných údajů vyplývá, že Napoleon měl středně vysokou, dobře stavěnou a souměrnou postavu s mohutným, až příliš dlouhým trupem. (Alespoň to tvrdila paní de Rémusat, která přestože to vehementně popírala, znala podle všeho císařovu postavu velmi intimně.) Měl tenké kotníky a jemná zápěstí, malou nohu a pečlivě pěstěné ruce s dlouhými tenkými prsty, zato poměrně velkou hlavu – dnes by velikost jeho klobouku odpovídala číslu 59 až 60 – spočívající na krátkém krku. Mocným dojmem působilo vysoké klenuté čelo spolu s mohutnými čelistmi. Ve středním věku byl Napoleon pohledným mužem, a pokud by byl o deset centimetrů vyšší, platil by bezpochyby za nejkrásnějšího muže své doby.

Jako každý smrtelník ani Napoleon nebyl bez chyb. Měl silný hlas, zpíval však falešně, i když nesmírně rád. Především si oblíbil árie z Rousseauovy opery Vesnický věštec,*) které si v dobré náladě notoval z plných plic, přestože podle Ménevala jeho hlasový orgán naprosto postrádal jistotu. Nevyznačoval se ani elegantní chůzí; chodil nahrbeně s rukama v kapsách nebo se klátil s rukama za zády. Tvrdilo se, i když pro to důkazy neexistují, že lekce v držení těla a ve vystupování mu neúspěšně dával slavný herec Talma. Jak císařovi nejbližší přátelé neopomínali zdůrazňovat, byl--li Napoleon něčím zaujat, míval ve zvyku zvednout pravé rameno a koutky úst stáhnout křečovitě doleva. Současně si nervózně popotahoval rukáv. Zdálo se, že si svého zlozvyku není vědom, a ten, kdo ho dobře neznal, býval zaskočen, protože se domníval, že mu tímto bezděčným gestem dává najevo nespokojenost. V zadumání si často kousával nehty, ne však natolik, aby si je znetvořil.

Měl neobyčejně vyvinutý čich a z příjemných či nepříjemných vůní snášel pouze vůni kolínské, kterou také hojně používal. Pach barvy v čerstvě vymalovaném pokoji se mu hnusil. Po vítězné bitvě u Slavkova, ještě před návratem do Tuileries, kde se dokončovaly *) Jednoaktová opera Jeana-Jacquese Rousseaua (1752). (Pozn. překl.)

12

Louis Chardigny

opravy interiéru, proto přikázal nejvyššímu kancléři Cambacérèsovi, „aby v pokojích nezůstal pach klihové barvy ani ničeho jiného“ a „aby ho architekti neotrávili, jak už to jednou svými patlaninami udělali“.*) Bylo mu nepříjemné veškeré fyzické nepohodlí, nerad chodil v novém oděvu. Dával si vatovat klobouky a sluha, který měl stejně velkou nohu jako císař, mu vždy musel „rozšlápnout“ boty.

Navzdory této přecitlivělosti byl Napoleon nesmírně odolný člověk. Ještě v roce 1815, na sklonku období slávy, kdy až příliš ztloustl, vyjádřil Angličan Bunbury svůj podiv nad tím, jak dobře poražený císař vypadá. „Jen málokdy jsem měl příležitost setkat se s tak zdatným člověkem, schopným čelit i těžké námaze,“ prohlásil. Této neobyčejné vlastnosti, za niž vděčil pozoruhodně silné tělesné konstituci i pevným nervům, si byl Napoleon dobře vědom a byl na ni náležitě hrdý. Když na ostrově Svaté Heleny vzpomínal na nejkrásnější léta svého života, nevyhnul se samolibé poznámce, určené jeho věrnému společníkovi, hraběti de Las Cases: „Pracuji-li, jsem ve svém živlu. Uvědomil jsem si, že pokud jde o můj zrak a končetiny, mám jisté meze, zato pracovat jsem mohl vždy bez omezení.“ Tuto nadřazenost, za niž značnou měrou vděčil svým tělesným schopnostem, dával najevo celý život. Přestože se často probouzel i několikrát za noc, neztrácel schopnost jasného myšlení, naopak tvrdil, že nejlepší nápady mívá po půlnoci. Když během prvního italského tažení pochodoval proti Alvinczyho Rakušanům, vydržel téměř celých pět dnů beze spánku, zato po vítězné bitvě prospal v jednom kuse osmnáct hodin. Před bitvou u Jeny dorazil 29. září ráno do Mohuče po nepřetržité jízdě trvající čtyři dny a tři noci a bez oddechu se pustil do práce. S téměř nepřerušovaným diktováním rozkazů skončil 1. října v devět hodin večer a okamžitě poté skočil do kočáru, aby se co nejdříve dostal do centra vojenských operací své armády.

Nikdy nedával najevo známky únavy a nevšímal si k smrti vyčerpaných mužů a ztrhaných koní. Namáhavá fyzická činnost v něm naopak dokázala odplavit napětí po dlouhých hodinách práce a pro udržení dobré tělesné kondice ji pokládal za nezbytnou.

Podle Chaptalových vzpomínek se z půlročního namáhavého taže*) Dopis Cambacérèsovi z 20. prosince 1805.

ČLOVĚK JMÉNEM NAPOLEON

13

ní vracel „zakulacenější a mnohem lépe naladěný než před odjezdem“. Při přípravě vpádu do Ruska (31. května 1812) napsal z polské Poznaně Marii Luise: „Zmáhá mě únava, protože jsem pracoval celý den. Proto si tak hodinku zajezdím na koni.“ Dokonce i během ruského tažení trpěl jeho organismus méně při strastiplném návratu než během relativně pohodlného pochodu na Moskvu.

Přesto lze jen stěží souhlasit s tvrzením, že Napoleon byl jako privilegovaná osoba uchráněn neduhů, schopných podlomit v každém věku i to nejpevnější zdraví. Aby si však udržel pověst poloboha, kterou usilovně šířil, pokládal za nezbytné chovat se tak, aby – s přispěním svého nejbližšího okolí – vzbuzoval na veřejnosti dojem člověka, jehož se choroby netknou. Napoleonův osobní tajemník Méneval dodává: „Nikdy jsem ho nepřistihl nemocného. Občas sice trpěl výlevem žluče […], to však pro něj znamenalo jen přirozené, blahodárné pročištění organismu.“ Podobně mluví také další Napoleonův důvěrný spolupracovník, tajemník císařského kabinetu baron Fain: „Nikdy jsem neviděl, že by byl natolik indisponován, aby musel ulehnout. Sám popíral, že by kdy trpěl bolestmi hlavy nebo břicha. Občas ho trápil pouze močový měchýř.“ Přestože císař nebyl v průběhu své vlády nikdy postižen chorobou, která by ho na delší čas upoutala na lůžko, musel přemáhat drobné neduhy, tím nepříjemnější, že postihovaly především ty části těla, o nichž se ve slušné společnosti příliš nemluví. Víme například, že od mládí trpěl úpornou zácpou.

Podle rozšířené tradice onemocněl Napoleon při obléhání Toulonu svrabem, když z rukou zabitého kanonýra vytrhl vytěrák.

Alespoň to sám tvrdil na Svaté Heleně. Není to vyloučeno, přesto celou událost pokládáme za poněkud nadnesenou. Svrab, nemoc, jejíž původce, neviditelný parazit, nebyl v té době znám, byl mezi vojáky hojně rozšířen. Brali ho jako samozřejmou daň vojenskému stavu a dávali mu různá „barvitá“ jména, například „svědivka“, „prašivina“ nebo „skvrnivka“. Nevyhnul se ani vysoce postaveným osobnostem. Soudě podle dopisu Marie Luisy důvěrné přítelkyni, vévodkyni de Montebello, postihl v roce 1814 dokonce i císařovnu. Každopádně je známo, že Napoleon byl citlivý na podráždění kůže, trpíval ekzémy a návaly svědění. Ve Vídni kvůli tomu vznikl koncem července 1809 poprask. Rozneslo se, že císař je těžce ne-

14

Louis Chardigny

mocen a pesimistické předpovědi se vyrojily jako houby po dešti.

Napoleon se přesto dál objevoval na veřejnosti, účastnil se přehlídek a honů. Problémy mu způsobovaly bolestivé pupínky, které se mu vyrazily vzadu na krku. Císaře prohlédl věhlasný vídeňský lékař, jeho diagnóza však nebyla příliš povzbudivá. Znepokojený Napoleon nařídil, aby k němu z Paříže povolali dvorního lékaře Corvisarta. To už bylo na pováženou a stačilo to, aby se „pohaslé naděje opět vzkřísily“ (Mémorial). Vyděšený Corvisart se tryskem přiřítil do Vídně, kde přistihl „umírajícího“ na koni při přehlídce svých jednotek. Po prohlídce pacienta zkonstatoval, že jde o banální zánět kůže, způsobený patrně příliš těsným límcem uniformy.

Za čtyři dny císaři jeho „bebínka“ vyléčil. „Už léta jsem se necítil tak skvěle,“ napsal Napoleon Josefíně. „Corvisarta jsem ani nepotřeboval.“ Popravdě řečeno, pravdu měl Méneval i Fain. Císaře zlobila játra a před svými nejbližšími se to ani nepokoušel skrývat. Tažení v roce 1809, zakončené vítěznou bitvou u Wagramu, bylo pro něj příliš vyčerpávající. Nazítří po bitvě napsal císařovně: „Trochu jsem zvracel, patrně únavou, poté se mi však značně ulevilo.“ V té době, jak sám přiznal, začínal pociťovat první obtíže způsobené věkem: „Ve Výmaru jsem se zúčastnil plesu. Car Alexandr tančil, já jsem však tanec vynechal. Čtyřicítku na krku nelze ignorovat.“ Neexistuje ostatně žádný důvod, proč by Napoleon měl zůstat uchráněn tělesných i duševních změn způsobených věkem. U Slavkova při pohledu na těžce zraněného generála, vyčerpaného lety strávenými na bojišti, prohlásil: „Na válku je člověku vyměřen jen jistý čas.

Pokud jde o mě, budu v tomto směru něco platný ještě tak šest let a pak s tím budu muset seknout.“ Od bitvy u Slavkova po katastrofu v Rusku uplynulo právě jen o něco málo víc než šest let.

Vážnější než zvracení však bylo onemocnění močového měchýře, o němž se cudně zmiňuje baron Fain. Šlo o tak zvanou dysurii neboli obtížné močení, jejíž bolestivé záchvaty dokázaly, jak se tvrdilo, oslabit vůli. Poprvé postihla tato choroba Napoleona v Itálii v poměrně mladém věku, v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech.

Chirurg Yvan, který císaři zůstal během celé jeho kariéry hluboce oddán, dokázal pacientovy potíže zmírnit pouze tak, že mu přikázal, aby se ponořil do sudu s teplou vodou, který nahrazoval vanu.

ČLOVĚK JMÉNEM NAPOLEON

15

To pravděpodobně přimělo mladého generála k výroku: „K válčení je nezbytné zdraví, je nenahraditelné.“ Kvůli zmíněné chorobě si Napoleon zvykl na dlouhé koupele, v nichž hledal úlevu od nesnesitelných bolestí. Záchvaty se dostavovaly v nepravidelných intervalech, často bývaly vyprovokovány nadměrnou námahou, prudkým duševním pohnutím nebo rozmrzelostí. Obzvláště císaře potrápily během pochodu na Moskvu, kde se všechny podmínky pro vypuknutí choroby naplnily současně.

5. září 1812, dva dny před bitvou u Borodina, k sobě povolal jednoho ze svých osobních lékařů Mestiviera a řekl mu: „Nuže, doktore, pohleďte, jak jsem zestárl, nohy mám oteklé a sotva se vymočím.

Pravděpodobně to má na svědomí zima v táboře, protože můj život se řídí mou kůží.“ Dobrému fungování své pokožky patrně přikládal největší význam a masáže pro něj byly životní nutností. Četní svědkové – především ti nejsdílnější Ségur a Caulaincourt – tvrdí, že během ruského tažení nebyl nejvyšší velitel francouzské armády tím Napoleonem, kterého znávali dříve. Válku pokládal za „druh umění vyžadující neustálý pohyb“ a před vpádem do Ruska se tímto názorem vždy řídil. Pochod na Moskvu se však vlekl. Nezrychlil se u Vilna ani u Vitebska a v Moskvě se zcela zastavil. U Borodina dal Napoleon proti všem zvyklostem, které mu vynesly pověst geniálního stratéga, rozkaz k frontálnímu útoku. Nelze pochybovat o tom, že císaře onoho dne opět postihl záchvat choroby. Pobočník Ségur ho v předvečer bitvy spatřil, jak sesedl z koně, „čelo si opřel o hlaveň děla a v této poloze, vyjadřující neskonalou bolest, setrval delší dobu“. Večer, kdy vypukla ta nejkrvavější jatka, která nakonec skončila nejasným vítězstvím, sotva dokázal nasednout na koně.

Napoleonovi maršálové Murat a Ney si všimli, že císař mluví potichu a unaveně a při chůzi „vrávorá“. Císařovo nezvyklé chování způsobila jednak dysurie, ale také silná rýma doprovázená horečkou.

Mezi Borodinem a Moskvou se musel kvůli naprostému vyčerpání zastavit v malé vesnici. Ztratil hlas, a protože nebyl schopen diktovat, psal rozkazy na kousky papíru. Tam, kde se jeho písmo stalo nečitelným, doplňoval text různými znaky. Následky oslabení organismu se projevovaly ještě koncem září a začátkem října v Moskvě. Šestnáct dnů nevsedl na koně, což bylo znamením, že jeho choroba je vážná. Někteří historikové však popírají, že by příčinou poma-

16

Louis Chardigny

lého postupu byl císařův špatný zdravotní stav, který narušil jeho vždy tak jasný úsudek, a připomínají, jak energicky dokázal čelit krutým podmínkám na ústupu. O císařově energii nepochybujeme, pokládáme však za nutné podotknout, že ani ve chvílích nejtěžší nouze mu nechyběla vzorná obsluha, dokonce měl vždy připravený pohár oblíbeného vína. Přesto se povahově změnil, protože po kruté zpáteční cestě do Paříže v roce 1812 bystrým pozorovatelům neuniklo, že císaře trápí stav jeho ztrhaného koně a že spánek, nad nímž až dosud dokázal spolehlivě vítězit, ho tentokráte přemohl.

O měsíc později přiznal Napoleon tehdejšímu ministrovi silniční správy Molému, že mu ubývají síly. Doslova řekl: „Místo sklenice limonády si teď dávám šálek kávy nebo sklenici madeirského vína, protože cítím, že to nezbytně potřebuji.“ Zchoulostivěl, nesnášel zimu ani vlhko. Po obnovení válečného stavu ho Marie Luisa jako pozorná manželka v dopisech nabádala, aby za špatného počasí na sebe dával pozor a nenachladil se. Po posledním velkém vítězství v bitvě u Drážďan, k níž došlo za hustého lijáku, ho skutečně zachvátila zimnice a silně zvracel. Měl zcela promočené šaty a zplihlé cípy jeho typického klobouku připomínaly zlomená havraní křídla.

Dříve by za stejných okolností požádal pouze o horkou lázeň a suchý oděv, tentokráte musel ulehnout s ohřívačem v nohách a vypotit se, aby se mu ulevilo.

Tažení v roce 1814 netrvalo dlouho a bylo Napoleonovou labutí písní. Zdálo se, že císař si byl dokonale vědom toho, jak důležitou partii rozehrál. Zdvojnásobil proto své úsilí, horečně pracoval jako za mladých let, byl všude a nikde zároveň. Blücherovi a Schwarzenbergovi ztrpčoval život na svém vlastním území, kde mohl lépe rozvinout svou taktiku než v cizím, příliš rozlehlém terénu. Na stonání už neměl čas, přesto se v každodenních dopisech císařovně až příliš často zmiňoval o únavě. Montereau, 18. února: „Jsem unaven.“ 19. února: „Včera večer jsem byl tak unaven, že jsem spal celých osm hodin.“ 8. a 10. března: „Vyčerpaný, vyčerpaný.“ Snažil se překonat sám sebe jako v roce 1793, v pětačtyřiceti letech se mu však už nedostávalo sil. Následujícího roku, po desetiměsíčním exilu na Elbě, ještě více ztloustl. Francie ho přivítala jako hrdinu, postupně se však nadšení nad jeho husarským kouskem začínalo vytrácet. Císařovi stoupenci neskrývali své zklamání,

ČLOVĚK JMÉNEM NAPOLEON

17

nerozhodní ztráceli odvahu. Podle slov bývalého policejního prefekta Pasquiera se na císaři projevovaly známky „hlubokého úpadku“. Napoleonovi bratři Jérôme a Lucien tonuli v obavách, že jeho stav je ještě horší, než se zdá. Záchvaty dysurie se dostavovaly stále častěji, císař se sotva udržel v sedle. Podle informací oddaného po­bočníka La Valetta zápasil Napoleon toho večera, kdy odjížděl z Paříže do Belgie, se zánětem plic.

Ve městě Fleurus, dva dny před osudnou bitvou u Waterloo, zastihl generál Reille císaře zhrouceného u krbu, očividně na pokraji sil. Zdálo se, že slova svých druhů téměř nevnímá. U Waterloo proseděl dlouhé chvíle nad stolem s rozloženými mapami. Není však pravda, že vůbec nevsedl na koně, byl dokonce spatřen na bitevním poli. Kolik úsilí ho to však stálo! Trápily ho totiž hemeroidy, nemoc, která člověka dokáže nejen potýrat a zbavit sebedůvěry, ale také zesměšnit. Přestože se to popírá, nebyly pro Napoleona zmíněné potíže ničím nezvyklým, neboť jimi trpěl už během prvního italského tažení. Tehdy ho lékaři vyléčili pijavicemi. Na základě osobní zkušenosti pak doporučil v roce 1807 tutéž terapii bratru Jérômovi, trpícímu stejnou „komplikací“. Zda a do jaké míry ovlivnily tyto útrapy císařovo jednání v nejosudnější den jeho života, se patrně už nikdy spolehlivě nedozvíme. Napoleonova morální síla byla navíc podlomena pocitem osamění a nejisté budoucnosti, nepřesným prováděním rozkazů, těžkými ztrátami, Bourmontovou zradou i špatnou štábní prací nového velitele generálního štábu Soulta.

Císařova pověstná fyzická odolnost byla již dávnou minulostí, navíc trpěl mučivými následky výše popsané choroby. Po roce vojenské nečinnosti mu neprospělo ani to, že se náhle a bez přípravy ocitl opět v bitevní vřavě. Vyčerpání však bylo znát i na vítězi. 18. června večer napsal Blücher příteli: „Myslím, že to je Bonapartův konec.

Už neudržím pero v ruce, třesu se na všech údech. To vypětí bylo příliš silné.“ Zatímco Napoleonova oslnivá kariéra státníka a vojevůdce definitivně skončila, jeho dříve tak záviděníhodný zdravotní stav se nadále zhoršoval. Generálu Bekerovi, jemuž bylo po druhé abdikaci uloženo císaře ochraňovat a dohlížet na něj – proto ho také doprovázel až na ostrov Aix –, neušla tělesná zchátralost sesazeného panovníka a slyšel i sténání, provázející prudké záchvaty bolesti.