Dědictví

1 Alžbětina cesta do Toweru započala již před jejím narozením, více než čtvrtstoletí před onou větrnou dubnovou nocí. Tehdy došlo k osudovému setkání jednoho muže a ženy.

Setkání samo o sobě nebylo nikterak zajímavé. Ti dva spolu ani nepromluvili, on si ji jen chtivě prohlížel a ctižádostivá dívka jeho spa− lující pohledy koketně opětovala; a přece tato událost změnila chod britských dějin. Předznamenala začátek zoufalé milostné aféry, která otřásla Evropou, obrátila naruby celou Anglii, dala vzniknout nové církvi – a bohužel pouze jedinému dítěti, Alžbětě.

Vysoké postavení a mužnost zaručovala Jindřichu VIII., že mu všechny rozdychtěné ženy bez okolků padaly k nohám, a když uviděl slibný pohled v černých očích Anny Boleynové, nepředstavoval si nic jiného. Dobude ji a odejde a nikdo už po Anně ani nevzdechne, stejně jako po spoustě dalších krasavic, které se postupně na několik příjem− ných hodin ocitly v královském loži.

Na toto uspokojení nakonec čekal dlouhých šest let, zesměšnil se před celým světem, který nevěřícně přihlížel jeho nesmyslnému pach− tění. Ve vzduchu visela válka a náboženský rozkol, a to jen proto, že jedna svéhlavá dívka žádala výměnou za svou přízeň příliš mnoho a touhou šílený král se rozhodl na její požadavky přistoupit. Šest let zaměstnával královský rozvod evropské univerzity a pa− pežské soudní dvory, protože se Jindřich snažil vykroutit z právních okovů, které ho poutaly k jeho ženě Kateřině Aragonské, tetě samot− ného císaře. A celou tu dobu si ho Anna držela od těla, střídavě ho sváděla a zase couvala, až tohoto kdysi poměrně příjemného a sebevě− domého muže dohnala ke stravujícím pochybám o sobě samém, kdy již nedokázal rozlišovat mezi přáteli a nepřáteli a nemilosrdně smetl ze scény všechny, kdo se mu postavili na odpor. Koncem roku 1532 Anna rozehrála nejtěžší partii a vsadila na ni celý svůj osud. Na přelo− mu roku vynesla na stůl nejvyšší trumf a zvítězila: byla těhotná.

13

Jindřich byl překvapen, zaskočen a nesmírně nadšen; uvízl v pasti jako zajíc v oku. Na jedné straně si přál dosáhnout kompromisu s Ří− mem a na druhé straně nutně potřeboval syna, kterého mu slibovala Anna. A tak dosud nenarozené dítě vychýlilo jazýček vah a Řím pro− hrál bitvu o Jindřichovo svědomí. Během tří měsíců anulovala nová anglikánská církev Jindřichovo první manželství a posvětila Anninu okázalou korunovaci ve Westminsterském opatství.

Ještě čtyři měsíce, myslela si Anna, když projížděla mezi nepřátel− skými zástupy lidí, a ani papežovy plané hrozby, ani nespokojené mumlání poddaných už nic proti jejímu novému postavení nezmů− žou. Byla královnou Anglie a bude vládnout prostřednictvím Jindři− cha stejně jako během uplynulých šesti let; a pokud král zemře, bude vládnout prostřednictvím chlapce, který jí usilovně kopal pod srd− cem.

Když na Annu přišly horkého a dusného zářijového dne porodní bolesti, zavládlo v rozlehlém Greenwichském paláci Placentia na bře− zích Temže napjaté ticho. Všichni měli hrdlo sevřené nervozitou, ne− boť přátelé i nepřátelé nové královny si dobře uvědomovali, jak je narození syna důležité. Měl být konečným ospravedlněním všech ohavných a nechutných událostí, které provázely Konkubínu na cestě k současnému triumfu.

Krátce po třetí hodině onoho 7. září, ve chvílích vrcholícího odpo− ledního parna, stanuli před Jindřichem hodnostáři a král nevěřil svým uším. Výsledkem toho, jaká muka musel prožít a jakým nebezpečím vydal všanc svou moc a vlastní duši, byla další dívka, která měla vy− střídat Marii, dceru Kateřiny Aragonské, nedávno prohlášenou za ne− manželskou, aby uvolnila místo novému princi.

Před očima mu vyvstávaly hrůzy, jež se dosud snažil nevidět, a do− padaly na něj jedna za druhou jako těžké rány. Exkomunikace, válka, rebelie – to byla slova, před nimiž by se roztřásl kterýkoli křesťanský panovník, ale Jindřich riskoval ještě daleko víc pro pouhý slib vychyt− ralé ženy, která nakonec tak vychytralá nebyla. Ach bože, jako by už slyšel posměváčky, jak po evropských dvorech vytrubují: „Bůh tohoto krále nadobro opustil.“ Krev mu pulzovala ve spáncích a hořel touhou popadnout celý svět do svým mocných rukou a rozmáčknout jej jako přezrálý pomeranč.

Hodnostáři ho mezitím zatahali v komnatě za rukáv a tiše ho požádali, aby se ráčil jít na dceru podívat. Vypotácel se poslepu z místnosti a jen 14

pýcha majestátu mu zabránila nechat toho spratka rovnou hodit do řeky. Nikdo se nesměl dozvědět, jak palčivě pociťoval, že by ho k to− mu Annino selhání opravňovalo.

Annin pokoj byl stále plný návštěvníků, kteří se ovšem spěšně stáhli, když vstoupil král. Dítě leželo porodní bábě na klíně, bylo nahé, dosud potřísněné krví a křičelo. Znechuceně si ho prohlédl. Připadalo mu stejně ohavné jako všichni novorozenci, nicméně vypadalo zdravě a nic podstatného mu zjevně nescházelo. Vzpomněl si na nedomrlé synky, které mu rodila Kateřina, nad jejichž ubohostí mu pokaždé pukalo srdce žalem a kteří také záhy umírali. Ovšem tohle děcko si o žádný soucit ani starostlivé pohledy neříkalo a Jindřich by se byl od něj bez dalšího zájmu odvrátil, kdyby se ovšem ručka maličkého ne− sevřela kolem jeho palce a neposkvrnila ho krví – Anninou krví.

Rychle palec vykroutil a chtěl si ho otřít o kabátec, ale zarazil se a zkoumavě se na něj zadíval. Přejel jím po dlani druhé ruky a prohlížel si tenkou krvavou stopu, kterou vytvořil.

Annina krev!

Pomalu se otočil a podíval se na jedinou ženu v království, jež se odvážila tropit si z něj blázny.

Důvěrně známá koketní tvář byla bledá vyčerpáním, ale i přes hrů− zu v očích dosud hrdě vztyčená na sněhobílém krku. Takový pěkný krček; čím to, že si nikdy nevšiml, jak snadné by ho bylo přerazit.

Stačila by jediná rána – a Jindřich by získal svobodu, o niž přišel před šesti léty a dosud ji nepostrádal. Až do dneška.

Cítil, že na něm všichni, kdo prožívali s Annou celý porod, visí oči− ma a starý doktor Butts stál s němou výčitkou u postele – ano, musí jí zdvořile poblahopřát a nechat si svoje myšlenky pro sebe. Teď ještě neudeří. Dá jí ještě rok, aby mohla své závažné pochybení napravit – a pak se uvidí.

Sklonil se k její chladné tváři a zjistil, že už ji nemiluje. Jako by se probudil z mámivého snu do mrazivé skutečnosti. Jako kdyby už ne− viděl její tvář, nýbrž jen její duši, která se mu nelíbila, neboť mu při− padala obludná a posedlá zlem.

Už roky jeho poddaní prohlašovali, že je to čarodějka, která ho zapletla do sítí svých nadpřirozených sil, ale on to odbýval jako hloupé babské klepy. Zničehonic si uvědomil, jak by mu tato nařčení mohla být užitečná. Anna ho přiměla k sňatku pochybnými čarodějnickými praktikami – což ho zbavuje odpovědnosti za všechny zločiny, které 15

kvůli ní spáchal! Dvanáct měsíců – ani o den déle: a Jindřich na oka− mžik horoucně zadoufal, že neuspěje.

Děťátko, o němž se španělský vyslanec vyjadřoval jedině jako o parchantovi, umístili do královských dětských komnat ve starém paláci v Hatfieldu, kde ho svěřili do péče druhého oficiálního bastarda – dcery Kateřiny Aragonské. Marie Tudorovna si od doby, kdy se její otec dostal do moci Konkubíny, už vytrpěla nesčetné ústrky, ale tohle byl vrchol. Dva roky, které strávila v Hatfieldu v Alžbětiných služ− bách, zakoušela nepředstavitelné ponížení, jež definitivně rozrylo její jinak vlídnou a nesobeckou povahu. „V Anglii neznám žádnou jinou princeznu kromě sebe,“ prohlásila po jejím příjezdu, a protože to tvr− došíjně odmítala odvolat, dostala se pod přísný dohled Anniných pří− buzných, a ocitla se tak vlastně v domácím vězení. Zbavili ji titulu, přinutili ji jíst v jídelně vedle služebnictva a odepřeli jí ochutnávače, takže žila každý den v hrůze, že jí někdo přimíchá do jídla jed, a jediné šťastnější chvíle prožívala v dětských komnatách.

Kateřina Aragonská byla mrtva, a kdyby se Anna odvážila, dala by Marii Tudorovnu co nejdřív poslat do hrobu za ní. Ale narození Alžbě− ty její vliv na krále silně omezilo. Už se nemohla jeho prostřednictvím zbavovat svých nepřátel, jako se kdysi zbavila kardinála Wolseye a jiných lidí, kteří jí stáli v cestě. Ještě na nějaký čas blikotal její vliv jako plamínek svíčky v průvanu, ovšem jen do toho dne, kdy předčasně porodila mrtvého syna. „Další syny už mi nedáš,“ řekl jí s hrozivým klidem Jindřich. „Vi− dím, že Bůh mě nechce obdařit mužskými potomky.“ Otočil se na podpatku a odešel z její komnaty i z jejího života a ponechal ji napospas nepřátelům.

Bylo jí jasné, že bez jeho ochrany jsou její dny u moci sečteny.

Obávala se, že se s ní dá rozvést a manželství bude zrušeno, ale ani v nejhlubším zoufalství nepomyslela na smrt.

Jindřich se Anně vyhýbal, dvořané se od ní odtahovali a tajemník Cromwell potichu shromažďoval důkazní materiál. Nic netušila, jen ji prostupoval podivný pocit nejistoty, když si hrála s Alžbětou a učila ji žvatlat pár francouzských slovíček, která jí připomínala šťastnější dny strávené u francouzského dvora. Po devíti letech marné snahy jí zů− stalo jen dítě, Alžběta, a Anna by se byla ráda vzdala koruny, šperků 16

i krásných šatů, jen aby nemusela obětovat svého jedináčka, který ji vlastně připravil o všechno.

Do Greenwiche přišel duben a dosud slabé paprsky slunce hebce ozařovaly nádvoří. Je dost chladno, prolétlo duchem nepřítomné Anně hlavou, když sledovala, jak se Alžbětka schovává chůvám za sloupy, ale neměla to srdce jí hru překazit. Vzhlédla nahoru do palácových oken, kde se ve slunci zablýskly brilianty, a spatřila krále. Už dlouhé dny s ní nepromluvil a Anna potřebovala slyšet od něj alespoň jediné slovo, proto sebrala odvahu a s úsměvem mu zamávala. Kdysi by za jediný takový úsměv prodal duši ďáblu, ale tentokrát nehnul ani brvou. V zachmuřené tváři měl vážný, soustředěný výraz. Díval se za ni, na její rozesmáté dítě, jako by si jí ani nevšiml.

Anna se roztřásla strachem. Vzpomněla si, s jak nenápadnou kru− tostí Jindřich kdysi vykázal Kateřinu ode dvora a znemožnil jí stýkat se s princeznou Marií. Chce jí udělat totéž. Za trest, že mu nedonosila chlapce, jí sebere Alžbětu. Pomstí se jí jako zlomyslné dítě, kterému nedali slíbenou hračku. A on to udělá bez nejmenších výčitek svě− domí – pokud se jí nepodaří ho teď veřejně zahanbit. „Alžbětko, pojď sem.“ Alžbětka však popadla sukýnky do hrsti a natruc se rozeběhla na druhou stranu nádvoří. Anna se vší silou držela, aby nezačala ječet. „Alžběto!“ Důrazný tón holčičku na místě zarazil a také všichni ostatní ztuhli.

Dámy přerušily klepy v půli slova a zpoza brány dovnitř zvědavě na− hlédl jakýsi mladík.

Anna byla nervózní; neodvažovala se na ni zavolat ještě jednou.

Dívaly se s holčičkou na sebe přes nádvoří a Anna v jejích očích spat− řila umíněný vzdor, který ji nesmírně pokořoval. Mlčky rozpřáhla ná− ruč a připadalo jí, že čeká celou věčnost, než dcerka konečně přiběhla a ona ji mohla přitisknout k sobě.

Vítězoslavně ji zdvihla ze země, posadila si ji na ruku a nesla pod okno, z něhož se na ně král dosud díval. Mrak na jeho tváři ji téměř rozesmál. Znala Jindřicha až příliš dobře a věděla, jak strašně mu zá− leží na tom, aby veřejnost schvalovala všechno, co udělá. „Zamávej tatínkovi,“ pošeptala rozechvěle dítěti do ucha, protože věděla, jak to odlehčí situaci a Jindřich bude lidem připadat zbytečně zakaboněný. „No tak, udělej mamince radost, zamávej mu.“ 17

Alžbětka začala radostně mávat. Teď měl otevřít okno a zavolat je nahoru. Všichni se přece dívají. A jakmile s ním Anna zůstane chvíli o samotě, už si bude vědět rady, co dělat a co mu říci.

Srdce se jí div nerozskočilo zlostí, když se král beze slova otočil a odešel od okna. „Ty parchante!“ vydechla vztekle Alžbětě do vlásků. „Ty parchante jeden!“ Byla bez sebe ponížením a hněvem. Pomalu postavila dítě zpět na štěrkovou pěšinku a zadržela ručičku, která stále ještě nejistě mávala prázdnému oknu. „Neplakej, miláčku,“ řekla něžně a palcem setřela dvě slzičky. „Jednou, až on se bude smažit v pekle, ty budeš králem i královnou dohromady a celá Anglie bude mávat tobě.“ Položila holčičce ruce na útlá ramínka a temně dodala: „Nenech si ji od žádného mužského ukrást!“ Alžbětka se dívala nahoru na ponurou řadu oken pod cimbuřím. „Ošklivý táta!“ prohlásila nazlobeně. Tón i sdělení jistě odposlou− chala od dam, které se o ni staraly, a Anně to vehnalo slzy do očí.

Snažila se stůj co stůj zachovat klid a rozvahu. „Král nás asi neviděl,“ řekla roztřeseně.

Alžbětka si hněvivě dupla. „Viděl,“ hněvala se, „viděl mě! A mamá viděl taky!“ Anna si k ní klekla a vzala ji za bradičku. „Kdybych ho mohla proklít a s ním i všechny svoje nepřátele,“ za− šeptala hrozivě, „udělala bych to tak, aby mě uviděl, kdykoli se podívá na tebe!“ Na okamžik zaváhala. „Alžbětko, kdyby maminka musela odjet někam pryč, že na ni nezapomeneš?“ Holčička se zamračila a kopla do kamínku. „Nechci, abys jela pryč.“ „Jen na chvilku,“ spěšně ji ujišťovala Anna. „Pojedu možná domů, do Heveru – nebo zpátky do Francie – podle toho, co mi poručí. Jestli se rozhodne pro rozvod, nebudu mu dělat potíže. Poučila jsem se dost od Kateřiny, víš? Vzít, co dává, a důstojně odejít…“ Na chvíli zmlkla. Uvědomovala si, že by takhle neměla mluvit před dítětem, ale nemohla si pomoci. Panikařila a horečně uvažovala na− hlas.

Znám se s francouzským králem a ten by možná mohl uplatnit na Jindřicha svůj vliv. Jen pár měsíců a dám pro ni poslat… Beztak bude 18

mít Jindřich dost starostí s tou malou Seymourovou, že si ničeho ani nevšimne…

Podívala se na dítě, na svůj jediný hmatatelný životní úspěch, je− diné dědictví, které mohla odkázat tomuto všivému světu. „Ať udělá co udělá, nás dvě nerozdělí,“ řekla něžně. „To ti slibuju.“ Alžbětka chvíli nic neříkala, protože ji mátl podivně naléhavý a ustaraný pohled v matčiných očích. Ale pak se jí vysmekla a vesele křikla: „Teď se bude schovávat mamá!“ Anna pohlédla k paláci. Třeba ještě není úplně pozdě; jen kdyby s ním mohla promluvit, ukázat, že je připravena být rozumná. „Teď ne, zlatíčko, mamá nemůže, má moc práce. Až zítra.“ Bezmyšlenkovitě dcerku políbila na tvářičku a odešla z nádvoří, aby unikla před soucitnými pohledy svých dam i vyděšeným pohle− dem mladíka, který se do historie zapsal jen tím, že byl svědkem této scény a o dvacet let později ji převyprávěl.

Kolem Alžběty se seběhly dvorní dámy jako hejno vystrašených slepic a zaclonily jí svými taftovými a hedvábnými sukněmi výhled, ale Alžběta se jimi zuřivě prodírala ven.

Skulinkou, kterou si vybojovala, uviděla vzdalující se štíhlou po− stavu ženy v černém atlasu, která připomínala jen bezvýznamný stín.

Vztáhla po ní ručky, ale hmátla do prázdna. Sukně kolem ji dusily, a tak zuřivě kopla nejbližší dámu do nohy; ta sebou uraženě trhla, ale Alžběta o to lépe viděla ven.

Na schodech se stín zastavil, ještě jednou se ohlédl a pak zmizel pod obloukem dveří. Takhle si Alžběta matku pamatovala navždy – jako stín v dubnovém slunci, který už nemůže nikdy chytit.

Prvního května byla Anna zatčena, odvezena do Toweru a obvině− na z cizoložství s pěti muži. Tři z nich byli královi blízcí přátelé, jeden obyčejný dvorní hudebník a poslední její vlastní bratr. Když to usly− šela, pochopila, že se král dočista zbláznil, a ztratila veškerou naději.

Soud ji uznal vinnou; Anna také nic jiného neočekávala a ani nepočíta− la s omilostněním. Pak ji předvedli před arcibiskupa Cranmera, který jí předložil dokument o zrušení manželství. Bez sebe úlevou jej pode− psala a dobrovolně se vzdala všech svých nároků i legitimity svého dítěte a jejího dědictví. Co znamenalo proti možnosti, že mohla s Alžbětou volně odejít a žít v zahraničí? Když se vrátila do cely, dozvěděla se, že trest smrti pro ni stále platí, král pouze projevil přání, 19

aby za odměnu, že podepsala všechny potřebné listiny, byla sťata a nikoli upálena. Zradila Alžbětu pro nic za nic…

19. května jí meč francouzského mistra popravčího srazil hlavu.

Dunění towerského děla se neslo po břehu Temže až k Jindřichovi, který seděl na koni a poslouchal je až do konce. Pak prudce obrátil koně a uháněl v čele lovecké výpravy do Wolf Hallu, kde už na něj čekala Jana Seymourová, krotká jako ochočený králíček, aby přijala jeho snubní prsten.

Ve stísněné atmosféře zámku hluboko v Hertfordshiru zatím Alžbětino rozjívené řádění dohánělo chůvy k šílenství. Skoro celý den si hrála v zahradě, květnové slunce pálilo a nikdo ji nevolal ani do ho− diny, ani k převlékání. U stolu ji nikdo nenapomínal a ani ji nenutili jít včas spát, takže za celý den neukápla po tváři Annina jediného dítěte ani slzička. Ale přestože se ji všichni snažili všemožně rozptylovat a zavděčit se jí, vycítila napjatou atmosféru a chovala se trochu ostra− žitě. Když konečně vklouzla do peřin, dostala ještě od chůvy jako úplatek celou krabici sladkostí, kterou hned schovala jako vzácnou trofej pod polštářem. Ale stejně všem připadalo, že trvá věčnost, než konečně usnula.

Markéta Bryanová za sebou vyčerpaně zavřela dveře dětského pokoje a ze všeho nejvíc se jí chtělo sejít rovnou do síně a pořádně si přihnout z korbele piva. Místo toho se však vydala na druhou stranu, do komnaty, kde o samotě proseděla celý den Jindřichova starší dcera a vychutnávala nahořklý pocit zadostiučinění.

Byl to malý neútulný pokojík, vhodný sotva pro služku, ale ne pro královskou dceru, a byl celý ponořený ve tmě, když lady Bryanová vstoupila. „Madam?“ Marie Tudorovna vyskočila ze stoličky u krbu. Ve světle svíčky, kterou si lady Bryanová nesla, byla její mladá tvář celá nažloutlá, ztr− haná a jakoby předčasně zestárlá. „Shání se po mně?“ I hlas měla ochraptělý jako stařena a provinile dutý. „Ne, madam.“ Lady Bryanová se ostýchavě usmála. „Vy jste snad jediná, od koho dnes večer nic nechtěla. Jinak to bylo pořád dokola cukroví, pohádku, napít, na nočník, zase napít… Bože, odpusť, ale na to aby měl člověk svatou trpělivost! Ale konečně už spí!“ Marie klesla s viditelnou úlevou zpátky na stoličku.

20