Téměř dokonalý zločin William F. Smith Začínáme jednou z těch naprosto nepochopitelných záhad, které vás udrží v napětí až do konce. William Smith (nar. 1922) je věrný fanoušek detektivek a příběhů s tajemstvím, ale svoje vlastní povídky začal prodávat poměrně pozdě, poté, co prožil přes čtyřicet let jako středoškolský učitel francouzštiny, němčiny a angličtiny. V roce 1980 mu v časopisu Ellery Queen’s Mystery Magazine otiskli krátké chytré básničky nazvané „Detectiverse“ a pak tu a tam prodal nějakou povídku, včetně „Letter Perfect“, která roku 1992 vyhrála soutěž o nejlepší povídku pořádanou časopisem Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine. Williamovy povídky jsou pečlivě propracované. Jeho tvorba není příliš rozsáhlá – publikoval všehovšudy šest povídek, ale každá z nich je dokonale vypilovaná, jak se vzápětí přesvědčíte u té následující.
„Podle šesti očitých svědků,“ prohlásil kapitán Jack Parker a podal spis detektivu seržantu Raymondu Stoneovi, „vešel muž jménem Richard Townsend včera večer do telefonní budky, zavřel za sebou dveře a pár minut nato se skácel mrtvý se špičákem na led v zádech. Praštěné, co?“ Stone jednoslabičně zabručel na souhlas a pak se zeptal: „Víte jistě, že je to vražda?“ „Čepel v zádech obvykle vražda bývá. Přečtěte si hlášení, které podal Paul Decker. Znáte ho – je to pečlivka.“ „Proč mu ten případ nenecháte?“ navrhl Stone. „Radši chce zůstat u svých nočních směn. Na shromažďování detailů je kadet, ale do luštění takovýchhle hlavolamů se nehrne. Prý na to máte lepší předpoklady vy. Já si to myslím taky. Už jsem dal vědět Curtisovi a Lissnerovi, ať se vám ohlásí.“ Parker se vrátil do své kanceláře a nechal Stonea, ať si vytahá podstatná fakta z typického Deckerova hlášení, jež zahrnovalo 7
podrobné vylíčení zločinu, výpovědi očitých svědků, fotografie a náčrtky znázorňující umístění budky včetně pečlivých popisků a přesných rozměrů. Puntičkářsky odvedená práce. Stone nad důkladností hlášení žasl. Prošel si ho a vryl si do paměti podrobnosti. Na budce se zevnitř i zvenčí našlo velké množství otisků prstů, ale na telefonním přístroji byly pouze Townsendovy. Decker nezapomněl zdokumentovat ani obvyklé smetí – obaly od sladkostí, cigaretové špačky, plechovky od limonád a podobně –, které se válelo venku. Všechno, co se našlo uvnitř, bylo uvedeno odděleně na zvláštním seznamu. Byly to dva zmačkané obaly od žvýkačky Doublemint, třiceticentimetrový kus špinavé struny, víčko od láhve Dr. Peppera, papírek se seznamem nákupu v zelenině, nedopalek cigarety Lucky Strike a pěticentimetrový kousek lesklé černé elektrikářské pásky, který se našel přilípnutý na skle u dna budky. Decker připsal poznámku, že páska tam patrně zůstala po opraváři telefonů, který v budce prováděl údržbu těsně předtím, než ji použil Townsend. Vražednou zbraní byl špičák na led s dvanácticentimetrovým hrotem zasazeným v oblé dřevěné rukojeti, která měla maličko přes jeden a čtvrt centimetru v průměru a jedenáct a půl centimetru na délku. Špičák byl přiložen ke spisu a Stone si všiml, že i když má rukojeť čerstvě natřenou lesklým červeným lakem, čepel je opotřebovaná léty používání. Představoval vynikající ukázku domácí rukodělné práce – možná ho vyrobili speciálně kvůli vraždě. Ve složce ještě nebyly výsledky pitvy, ale policejní lékař odhadoval, že smrt patrně nastala v důsledku bodné rány do srdce. Špičák vnikl do těla těsně pod levou lopatkou, a to v takovém úhlu, že bylo naprosto vyloučeno, že by si ránu mohl přivodit Townsend sám. Fotografie zachycovaly oběť zhroucenou na podlaze; držadlo jí viditelně trčelo ze zad. Posuvné dveře byly zavřené nadoraz a tělo mrtvého je v té poloze blokovalo. Když chtěli Townsenda odnést, museli je vysadit. U mrtvého se nenašlo nic neobvyklého a nezdálo se, že by mu něco nápadně chybělo. Townsend u sebe měl obvyklé věci, které s sebou muži nosívají. 8
Stone si povzdechl a opřel se v židli. Třebaže hlášení bylo puntičkářské veledílo, neobsahovalo nic, z čeho by se dalo vyvodit, kdo zabodl špičák Townsendovi do zad a jak byl zločin spáchán. V devět přišli Harvey Curtis a Fred Lissner. Stone je zaúkoloval, ať prověří Townsendovo osobní i pracovní zázemí, a nařídil jim, ať mu v poledne podají zprávu. Jelikož došel k závěru, že prozatím je nejdůležitějším východiskem pro vyšetřování místo činu, rozhodl se navštívit benzínovou čerpací stanici Lewa Halla na rohu Hallidayovy a Dvacáté sedmé ulice. Lew Hall mu dychtivě vypověděl všechno, co už řekl „těm druhejm poldům“. „Ten chlápek přijel včera večer kolem devátý. Povídá mi, že chce natankovat, a rozmění si za dolar pár drobnejch na telefon. Před mejma očima jde do budky a vytáčí číslo.“ Stone si všiml, že budka je až na hliníkový rám celá ze skla, takže je skrz ni vidět na kompaktní betonovou zeď za ní. „Zatímco mu pucuju přední vokno, kouknu se po něm a vidím, jak zavěšuje a otáčí se, aby otevřel dveře. Ale než je otevře, zavrávorá a svalí se pozadu na zem. Hned se tam ženu jako s keserem. Některý další zákazníci to zahlídli taky a běžej tam se mnou. Skrzevá sklo vidíme, že má v zádech zapíchnutou dýku nebo něco takovýho. Nemám páru, jestli je mrtvej nebo ne. Třeba eště dejchá, ale vůbec se nehejbá. Zkoušíme otevřít dveře, jenomže je zaklínil tělem. Volám poldy. Musej dveře vysadit. Celý to trvá půl hodiny. Do tý doby už je po něm.“ „Neviděl jste u budky nikoho jiného?“ „Ani živáčka,“ odpověděl Lew. „Ale přemejšlel jsem o tom. Byl u toho eště jeden člověk, kterej moh něco vidět. Na tý telefonní budce visela včera večer cedule, že je mimo provoz. Opravář ji spravil zrovínka předtím, než přijel ten mrtvej. Byl vlastně eště u pumpy, když ten chlápek telefonoval. Támhle u hadic na vzduch.“ Lew ukázal na malý ostrůvek nalevo od pumpy. „Ale nejspíš viděl houby, páč byl ohnutej k pneumatikám. Musel odjet těsně předtím, než jsem se rozběh k budce.“ „Všiml jste si čísla jeho vozu? Prohlédl jste si toho člověka pořádně?“ 9
„Ne, dyť víte, jak to bejvá. Vypadaj všichni stejně. Opravář a jeho dodávka. Měl bych říct opravář nebo opravářka. S tou uniformou a čepicí to klidně mohla bejt i holka. Všimnul jsem si jen… Promiňte na moment.“ Odspěchal vybrat peníze od zákazníka, který vypadal na to, že se chystá odjet bez placení. Stone si prohlížel budku. K budově benzínky to od ní bylo skoro deset metrů a k ulici právě tak. Dveřmi byla otočena k benzínce, takže ten, kdo telefonoval, stál k čerpacím stojanům zády. Napravo od budky byla parkovací místa pro několik aut. Mezi budkou a budovou čerpací stanice se nacházel samoobslužný ostrůvek se stojany se vzduchem a vodou – podle Deckerova precizního měření přesně ve vzdálenosti 8,635 m od budky. Zadní část budky oddělovalo nanejvýš šedesát centimetrů od holé betonové, více než dvoumetrové zdi, za kterou byla prázdná parcela. Stone k budce došel a pečlivě ji prozkoumal. Nenesla žádné známky vandalismu. Skleněné tabule byly neporušené, aluminiový rám jakbysmet. Jakmile se dveře zavřely, byla kompletně odříznutá od vnějšího světa s výjimkou pěticentimetrové větrací štěrbiny kolem dolního okraje. Stone si klekl a pravou rukou zkusil do budky sáhnout. Dostal ji dovnitř nanejvýš po zápěstí. Bylo vyloučeno, že by tudy někdo mohl nějak zapíchnout špičák Townsendovi do zad. Vevnitř v budce zjistil, že telefon je připevněn k pravému zadnímu rohu. Po levé straně byla úzká polička na telefonní seznamy, ale jak soukromý, tak firemní seznam z ní visely dolů na krátkém řetízku. I v denním světle postřehl, že osvětlení v budce nefunguje. Vzpomněl si, že Decker v hlášení tvrdil, že se spálila žárovka. Telefonní přístroj jako takový fungoval perfektně. Stone potřásl hlavou a zamířil zpátky k Lewovi, který se opíral o čerpací stojan a pozoroval ho. „Říkáte, že otevřel dveře a pak zavrávoral?“ „Ne,“ odpověděl Lew. „Neotevřel je. Co já vím, tak jenom sáhnul na kliku. Vy myslíte, že po něm někdo ten špičák hodil a on upad zpátky do tý budky?“ „Je to logický závěr.“ „Koukám, že je dobře, že u toho bylo pět dalších svědků, jinak byste si eště myslel, že jsem to udělal já. Dveře byly zavřený. 10
Vypadalo to, jako by ho někdo neviditelnej strhnul dozadu a vrazil mu kudlu mezi žebra. Jenže já vám říkám, že v tý budce ani nikde kolem nikdo jinej nebyl. A skleněnou tabulí se nedá nic prohodit, aby se přitom nerozbila. Máte na krku těžkej případ, seržante.“ „To si dobře uvědomuji,“ připustil Stone. „Nu, pane Halle, díky za pomoc. Možná se tu ještě zastavím.“ Rozhovory s dalšími svědky potvrdily Lewovu verzi a neposkytly Stoneovi vůbec žádné nové informace. Vrátil se na velitelství značně schlíplý. Nevyšťoural ani jedinou věc, která by už nebyla v Deckerově perfektním hlášení. Na jeho pracovním stole ležela pitevní zpráva. A byla to pořádná bomba. Koroner zjistil, že zranění způsobené špičákem na led nebylo příčinou smrti. Hrot špičáku byl namočen do kurare a byl to právě jed, který přivodil Townsendovi smrt. Soudní lékař byl přesvědčen, že rána sama o sobě nemusela být osudná, pokud by se oběti včas dostalo lékařského ošetření. Přišel s teorií, že pachatel jed použil, aby se pojistil, že oběť zemře i v případě, že čepel mine srdce. Zpráva obsahovala ještě další překvapení. V Townsendově krvi se našly stopy opiátů a měl zhoubný mozkový nádor. Spekulace o tom, do jaké míry jsou tato dvě fakta závažná, ponechal soudní lékař na Stoneovi. Stone hodil zprávu do přihrádky s poštou, zrovna když vešli Curtis a Lissner. „Tak co?“ zeptal se, jakmile sebou oba detektivové plácli na tvrdé židle u jeho stolu. „Nepotěšíme tě, Rayi,“ řekl Curtis. „Jakživ jsem neviděl chlápka, který by byl míň pravděpodobnou obětí vraždy než Townsend. Byl šťastně ženatý. Měl dva dospívající syny. Nevydolovali jsme ani sebemenší náznak motivu.“ „A co Townsend sám?“ nadhodil Stone. „Věk čtyřicet devět. Tichý typ, skoro plachý. Žádní nepřátelé, o kterých by se vědělo. Mluvili jsme s tucty lidí. Všichni ho měli upřímně rádi. Tvrdili, že patřil k lidem, co vědomě neublíží ani mouše. Nikdo si neuměl představit, proč by ho někdo vraždil.“ „Co jeho práce?“ 11
„Vedl spolu se svou ženou knihkupectví. Nic lukrativního, ale na živobytí si vydělal.“ „Poslední vůle? Životní pojistka?“ „K tomu jsme se ještě nedostali,“ připustil Lissner. „Mluvili jste s jeho ženou?“ „Zatím ne,“ řekl Curtis. „Napadlo nás, že to asi radši uděláš sám. Ještě je v péči doktorů.“ „Dobře. Vyrazte do terénu a pátrejte dál. Sežeňte podrobné informace o jeho finančních záležitostech. Obraťte naruby krám, zkontrolujte jeho pojistku a podívejte se, jestli nechal poslední vůli.“ „Tak jo, ale můžeme se nejdřív naobědvat?“ zeptal se Lissner. „Jasně. Pokud si nedáte sedm chodů. Chci ty informace co nejdřív.“
12