1 14.55, neděle 12. října Londýn, Anglie Na londýnskou čtvrť Knightsbridge se snášel chladný říjnový déšť. V místě, kde se Brompton Road sbíhá se Sloan Street, uhýbal nepřetržitý proud troubících aut, taxíků a červených dvoupatro− vých autobusů na jih a dál pomalu plynul směrem k náměstí Sloan Square a čtvrti Chelsea. Zácpu nijak nezmírňoval ani déšť, ani skutečnost, že kanceláře firem i státní úřady byly o víkendu za− vřené. Světová ekonomika vzkvétala, obchody byly plné zboží a noví labouristé nikoho neohrožovali. Turisté přijížděli do Londýna v každém ročním období a toho nedělního odpoledne se doprava plazila hlemýždím tempem. Podplukovník americké armády MUDr. Jonathan („Jon“) Smith netrpělivě vyskočil z pomalého stařičkého autobusu číslo 19 dvě ulice před svým cílem. Déšť konečně ustával. Na mokrém chodníku udělal několik rychlých kroků vedle autobusu, pak spěchal dál a nechal autobus za sebou. Smith byl vysoký pohledný muž sportovní postavy a bylo mu něco přes čtyřicet. Měl tmavé vlasy sčesané dozadu a tvář s vý− razně vysedlými lícními kostmi. Jeho tmavomodré oči automaticky zkoumaly vozidla i chodce. Jak si tak kráčel ve svém tvídovém sa− ku, bavlněných kalhotách a nepromokavém kabátu, nebylo na něm nic zvláštního. Ženy se za ním přesto otáčely. Občas si toho všiml a pousmál se, ale pokračoval v chůzi. Mrholení za sebou nechal na Wilbraham Place a vstoupil do vestibulu viktoriánského hotelu Wilbraham, kde se ubytovával vždycky, když ho Institut vyslal na nějakou lékařskou konferenci do Londýna. Cestou do svého pokoje v prvním patře bral schody po dvou. Uvnitř začal prohledávat kufry a hledat zprávy z terénu
— 13 —
o případech vysokých horeček mezi americkými vojáky sloužícími v Manile. Slíbil, že je ukáže doktorovi Čandrovi Uttamovi z od− dělení virových nemocí Světové zdravotnické organizace. Dotyčné zprávy nakonec našel pod hromadou špinavého prád− la naházenou ve větším z kufrů. Vzdychl a usmál se pod vousy. Nikdy se docela nezbavil nepořádnosti, na kterou si zvykl během let v terénu, kdy žil ve stanu a plně se soustřeďoval na řešení té či oné krize. Když seběhl po schodech a chtěl se vrátit na epidemiologickou konferenci Světové zdravotnické organizace, recepční na něj za− volal: „Pane podplukovníku, máte tady dopis. Je na něm napsáno ‚Naléhavé‘.“ „Dopis?“ Kdo by mu sem psal? Podíval se na hodinky, které mu kromě času připomněly, co je vlastně za den. „V neděli?“ „Byl doručen osobně.“ Ve Smithovi hrklo. Vzal si obálku a roztrhl ji. Uvnitř byl jediný list bílého papíru, bez hlavičky či zpáteční adresy. Smithíku, sejdeme se v parku Rock Creek na tábořišti u Pierceova mlýna v pondělí o půlnoci. Je to naléhavé. Nikomu nic neříkej. B Smithovi se stáhlo hrdlo. Smithíku mu říkal jediný člověk na světě – Bill Griffin. Na Billa narazil ve třetí třídě Hooverovy zá− kladní školy v Council Bluffs ve státě Iowa a od té doby byli neroz− luční kamarádi. Chodili spolu na střední školu, na Iowskou uni− verzitu a nakonec spolu studovali postgraduál na Kalifornské univerzitě. Jejich cesty se rozešly teprve v okamžiku, kdy Smith dostudoval medicínu a Bill psychologii. Oba se dali k armádě, čímž si splnili své chlapecké sny. Bill nastoupil k vojenské rozvědce. Neviděli se bratru deset let, ale ať je při plnění úkolů dělila jakákoli vzdálenost, pořád o sobě věděli. Zamračený Smith stál nehybně v nablýskané hale a zíral na tajemná slova. „Stalo se něco, pane?“ otázal se recepční zdvořile. Smith se rozhlédl. „Nic. Vůbec nic. Jestli chci stihnout další se− minář, měl bych si asi pospíšit.“
— 14 —
Zastrčil dopis do kapsy pláště a vykročil vstříc mokrému odpo− ledni. Jak se Bill dozvěděl, že je v Londýně? A zrovna v tomhle za− padlém hotelu? A proč to tajnůstkaření a oslovení důvěrným jmé− nem z dětství? Žádná adresa ani telefonní číslo. Totožnost odesilatele prozrazovala jen iniciála. A proč zrovna o půlnoci? Smith se s oblibou prohlašoval za úplně obyčejného člověka, věděl však, že to má k pravdě daleko. Svědčila o tom jeho kariéra. Působil jako vojenský lékař v polních nemocnicích známých pod označením MASH a nyní se věnoval výzkumu. Krátký čas také pra− coval pro vojenskou rozvědku. A konečně měl zkušenost armád− ního velitele. Vnitřní neklid mu byl bytostně vlastní, tak vlastní, že si jej ani neuvědomoval. V posledním roce však našel štěstí, a tím i směr a soustředěnost, která mu vždycky chyběla. Jednak zjistil, že práce v Institutu je úžasná a vzrušující, a navíc se jako zapřisáhlý starý mládenec za− miloval. Opravdu zamiloval. Už ne jako za školních let, kdy jeho životem procházely celé zástupy dívek. Sophie Russellová pro něj znamenala všechno – kolegyni, přítelkyni i blonďatou milenku. Stávalo se, že zvedl oči od svého elektronového mikroskopu a tiše si ji prohlížel. Nešlo mu na rozum, kde se v té křehké krásce bere tolik inteligence a ocelové vůle. Jen na ni pomyslel a okamžitě se mu zastesklo. Podle plánu měl odletět z Heathrow zítra ráno. Tak by měl dost času zajet domů do Marylandu, stihl by snídani se Sophií a pak by spolu odjeli do laboratoře. Jenže přišel ten znepokojivý vzkaz od Billa Griffina. Ve Smithově nitru se rozezněly varovné zvony. Zároveň to však byla příležitost. Trpce se pousmál. Jeho neklid se zřejmě znovu přihlásil o slovo. Mávl na taxi a začal plánovat. Vymění si letenky na úterý ráno a v pondělí o půlnoci se sejde s Billem. Na to, aby se rozhodl jinak, toho s Billem prožil příliš. Do práce tak půjde až v úterý, tedy o den později. Což rozpálí šéfa In− stitutu generála Kielburgra doběla. Způsoby, které si Smith přinesl z terénu, lezly generálovi pěkně na nervy. Mírně řečeno. To bude v pohodě, řekl si Smith. Chce to jen nějakou dobrou výmluvu.
— 15 —
Včera časně zrána telefonoval Sophii, jen aby slyšel její hlas. Uprostřed rozhovoru však jejich telefonát musel náhle skončit. Dostala příkaz, že má jít okamžitě do laboratoře a určit jakýsi virus z Kalifornie. Sophie dokázala klidně pracovat šestnáct i čtyřia− dvacet hodin bez přestávky. Dneska bude možná v laboratoři tak dlouho, že by stejně zítra ráno nevstala na společnou snídani, jak si plánoval. Smith zklamaně vzdychl. Mělo to jedinou výhodu. So− phie má tolik práce, že si o něj aspoň nebude dělat starosti. Co kdyby jí nechal na jejich domácím záznamníku vzkaz, že se o den opozdí a že se nemusí bát? Mohla by to říct generálu Kiel− burgrovi. Nebo taky ne. Právě tehdy se rozhodl. Neodletí z Londýna zítra ráno, ale až v noci. Je to rozdíl jen pár hodin, ale pro něj budou k nezaplacení. Šéfem týmu britské Mikrobiologické výzkumné organizace, pracu− jící na vakcíně proti všem hantavirům, byl Tom Sheringham. Smith se rozhodl, že večer zajde na Tomovu přednášku a pak ho pře− svědčí, aby s ním zašel na pozdní večeři a pár drinků. Vymámí z něj všechny podstatné interní podrobnosti, které Tom nechtěl probírat veřejně, a také pozvánku do Porton Downu na zítřejší ve− čer, než mu poletí noční spoj. Smith přikývl a téměř se pousmál. Pak přeskočil kaluž a otevřel zadní dveře typického londýnského taxíku, jenž zastavil na ulici. Sdělil šoférovi adresu místa, kde probíhala konference Světové zdravotnické organizace. Když však usedl, smích ho přešel. Vytáhl dopis od Billa Griffina a znovu si jej pročítal. Doufal, že najde nějaký záchytný bod, který předtím přehlédl. Nejdůležitější informace se obvykle skrývají me− zi řádky. Rýha mezi jeho obočím se prohloubila. Promítal si uply− nulé roky a uvažoval, co mohlo Billa vést k tomu, aby ho takto zne− nadání kontaktoval. Kdyby potřeboval odbornou radu či pomoc od Institutu, po− stupoval by oficiální cestou. Bill pracoval jako zvláštní agent FBI a byl na to také patřičně hrdý. Jako každý jiný agent by si vyžádal Smithovy služby od ředitele Institutu. Na druhou stranu, pokud by šlo o čistě soukromou záležitost, obešlo by se to bez tajnůstkaření. Bill by nechal v hotelu vzkaz se svým telefonním číslem, aby mu Smith mohl zavolat zpátky.
— 16 —
Ve studeném taxíku Smith pokrčil rameny. Byl celý nesvůj. Ta schůzka neměla být jen neoficiální, ale přímo tajná. Přísně tajná. Což znamenalo, že Bill jedná za zády FBI. Za zády Institutu. Za zády všech státních orgánů… To vše zřejmě v naději, že jej také za− táhne do čehosi tajného.
— 17 —