1 aine, kde mám k čertu boty?“ Charlemagne Griffin se sehnul, nadzvedl přikrývku a rukou zašmátral pod postelí. Nahmatal nějakou knihu, ale boty nenašel. „Už je nesou, můj pane,“ odpověděl komorník se slabým ir ským přízvukem a vyděšeně pozoroval svého pána, který prohledával pokoj. „Po výletě do Tattersal’s byly dost zablácené a dalo práci je vyčistit.“ Charlemagne se narovnal a oprášil si kalhoty. Otočil knihu, kterou našel pod postelí, a podíval se na obal. Sto dní v Římě. Tak tam tedy byla! „Jdi jim říct, ať si pospíší,“ řekl nepřítomně, sedl si na roh postele a otevřel knihu. „Nechci být terčem výsměchu, že mi oblékání trvá déle než ženské.“ Caine se uklonil a vycouval ze dveří. „Hned to bude, můj pane.“ Právě když začal číst události třicátého sedmého dne autorova objevování Říma, ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte,“ křikl a vzhlédl od knihy. Do pokoje vstoupil jeho mladší bratr Zachariáš. „Nemůžeš jít na večírek ve spodkách, Shayi.“ „Ještě že tě mám! Bez tebe by se ze mě stal vyvrhel společ nosti.“ Zach pokývl. „Jsem rád, že to víš.“ Přešel k němu blíž. „Prý jsi měl dnes napilno.“ „Doneslo se ti, že jsem koupil Dooleyho hnědáka?“ „Jakmile jsem ve White’s potkal Dooleyho, který měl málem slzy v očích, protože musel koně prodat za tak mizernou cenu, ihned mi bylo jasné, že jsi ho určitě koupil ty.“ Charlemagne se usmál. „Byla to dobrá cena.“ 7
„Pověz mi, jak to děláš. Používáš snad na své protivníky nějaké kouzlo? Nenapadá mě jiný důvod, proč by ti jinak rozumní lidé prodali dům za cenu dveří.“ „Další dům by mi byl k ničemu.“ Vtom na dveře zaklepal komorník. „Tady jsou vaše boty, můj pane. Vypadají jako nové,“ hlásil, když otevřel. Caine si klekl a pomohl mu je nazout. Charlemagne se podíval přes jeho hlavu a zasmál se pro sebe. „Když ses už na to zeptal, Zachu, tajemství spočívá v trpělivosti. V trpělivosti a pozorování. Například lovecký kůň ohromné hodnoty nepatří do vlastnictví člověka, který si nemůže dovolit ani zaplatit služebnictvo.“ „To zní docela krutě.“ „Proto tomu říkáme obchod a ne potěšení.“ Charlemagne vstal a vklouzl do levé boty. „Kromě toho Dooleyho kůň nebyl můj jediný cíl…“ „Proboha, jedeme na večírek. Nechci se dívat na ostatní hosty a přitom vědět, kolik z nich jsi za jediný den přivedl na mizinu,“ přerušil ho Zachariáš a zamířil ke schodišti. „Dobře,“ opáčil Charlemagne a zamračil se. „Ostatně čekat, že pochopíš podstatu obchodování, by byl holý nerozum.“ „Ano, zase máš pravdu. Tak to příště povídej někomu chytřejšímu, než jsem já.“ Podle ruchu panujícího ve spodní části schodiště poznal, že dorazil zbytek klanu Griffinových. Za poslední rok přibyli do jejich rodiny další dva členové – Eleanořin manžel Valentin Corbett, markýz z Deverillu, a Zachariášova manželka Karolina. Třebaže měl Charlemagne sourozence rád, občas by se bez takového zmatku obešel. „Tady jsi, Shayi,“ zvolala Eleanor, vrhla se k němu a políbila ho na tvář. „Vypadáš nádherně, Nell. A vám to také moc sluší, Karolino.“ Pohledem vyhledal Sebastiana, vévodu z Melbourne, který stál s Valentinem ve dveřích do kanceláře. Nejstarší bratr byl jediný z Griffinů, který sdílel jeho nadšení pro obchod. „Jak dopadla schůzka s Liverpoolem?“ zeptal se, když k nim došel. „Dobře,“ odpověděl vévoda. „Snad si konečně začíná uvědomovat, že kvůli jakési hrdosti přece nemůžeme přestat ob chodovat s koloniemi.“ 8
„Hrdost není určitě tak silnou překážkou jako nedostatek představivosti,“ řekl Charlemagne. „O tom se s tebou nebudu dohadovat. Jak sis dneska vedl ty?“ Zachariáš se zastavil za Shayem a plácnul ho po rameni. „Na vlastní oči jsem viděl, jak vehnal Dooleymu slzy do očí.“ Nákup prvotřídního koně za cenu mnohem nižší, než byla jeho skutečná hodnota, ho sice uspokojil, ale druhá záležitost byla zajímavější a skýtala více možností. Charlemagne se jen s přemáháním nezačal mračit. „Dooley přece nemusel moji nabídku přijmout. A pokud jde o rozhovor s kap…“ „Pochlubil se ti už Valentin?“ skočil mu do řeči Melbourne. „Ta novinka se netýká pouze Valentina,“ ozvala se Eleanor, přešla k nim a uchopila manžela za paži. Zachariáš radostně zavýskl a bouchl Valentina do zad. „Ještě před rokem jsi při představě manželství ječel jako malá holka.“ „A teď se rozmnožuji. Bylo to neobyčejných dvanáct měsíců,“ souhlasil markýz a políbil Eleanor. „A jsem za ně rád.“ „Já také,“ přitakala jeho žena a zasmála se. Charlemagne ustoupil o krok dozadu, zatímco sestra s man želem přijímali gratulace. Do rodiny přibude další člen. Dítě sice nebude nosit jméno Griffinových, ale bude pokračovatelem rodu stejně jako Melbourneova sedmiletá dcerka Penelope. Z Karolinina výrazu poznal, že i jí myšlenka na dítě probleskla myslí, ačkoliv tvrdila, že nemá čas vést rodinný život. Bezva. Čím více dětí, tím bude veseleji, pomyslel si. Hovor se stočil k výběru jména pro miminko, přičemž Valentin byl ochoten podřídit volbu jména svého potomka tomu, kdo mu nabídne nejvyšší úplatek. Charlemagne zamířil k hlavním dveřím. „Za dvacet minut se mám sejít se Shipleyem,“ sdělil tiše majordomovi, který mu podal klobouk a rukavice. „Kdyby mě někdo postrádal, pověz mu, že jsem jel napřed na večírek.“ Stanton pokývl. „Ano, můj pane.“ Vyšel ven, kde panovalo příjemné ticho a vanul chladný větřík, zastavil se na nízkém žulovém schodišti a zhluboka se na dechl. Před domem stály seřazené tři kočáry. „Můžeme jet,“ řekl kočímu a nastoupil. Byl trochu rozladěný, protože ho Melbourne přerušil a změnil téma ve chvíli, kdy mu začal líčit průběh dnešních obchodních 9
záležitostí. Ale dobře, v osmadvaceti přece nepotřebuje ničí souhlas ani ujištění o svých schopnostech. Přesto by menší uznání bylo příjemné. Zdá se, že hovory o dětech zajímají lidi ze všeho nejvíc – snad jedině s výjimkou vítězného derby. S úsměvem vy táhl z kapsy doutník a zapálil si plamínkem v lucerně. Děti vládnou světu. On sám ovšem dával přednost úspěšnému obchodnímu jednání. Po příjezdu k Brinstonovým ho majordomus uvedl do tanečního sálu, kde Charlemagna pohltil dav hostů. Cestou ke stolu s občerstvením na opačné straně místnosti se zapsal na taneční pořádky tří dívek, přesunul schůzku s lordem Shipleyem a lordem Polkem na zítřejší poledne, a premiérovi Liverpoolovi věnoval dva ze svých nejlepších amerických doutníků. Možná to pomůže, aby premiér sdílel Melbourneův názor na obchod a clo. Naznačil lokaji, aby mu přinesl sklenku klaretu, a letmo po hlédl ke dveřím. Početný klan Griffinových ještě nedorazil. Sebastian se bude nejspíš zlobit, že jim utekl, ale přece nemohl čekat, že ho budou zajímat hovory o miminech. Vtom mu někdo sevřel loket tak, že málem vylil pití. O jeho starším bratrovi se tradovalo, že umí číst myšlenky, ale snad je nedokáže i zhmotnit! S úsměvem se otočil, ale zvědavost se vzápětí změnila v roztrpčenost. Bylo to mnohem horší než stát tváří v tvář naštvanému Sebastianovi. „Harkleyi,“ řekl a potřásl si rukou se statným mužem. „Měl jsem za to, že jste ještě v Mad ridu.“ Vikomt se ušklíbl: „Řeči o Bonapartovi mě už unavují. Vrátil jsem se, abych si zase užil civilizace.“ „Obávám se, že i tady se mluví hlavně o Bonapartovi,“ pravil Charlemagne. „Je zde váš bratr?“ „Melbourne? Ještě nepřijel.“ Hmm. Liverpool nesnášel Har kleye a Sebastian nutně potřeboval premiérovu vstřícnost. Charlemagne rychle zauvažoval a pak nasadil mrzutý úsměv. „Možná byste se mu měl raději vyhnout. Posledních několik dní je dost podrážděný kvůli problémům s celními tarify a nové válce s koloniemi.“ 10
Harkley si s ním přiťukl. „Díky za upozornění. Nerad bych, aby na mě Jeho Milost zavrčela ještě dříve, než ji pozdravím.“ „Rádo se stalo. Ne…“ Rázem zmlkl a úplně zapomněl, co se chystal říct, protože jeho pozornost zaujala bohyně v pestrobarevných šatech, která si u stolu s občerstvením brala kousek kandované pomerančové kůry. Žádná bohyně, opravil se po pár vteřinách. Byla to žena z masa a krve. Z týlu mu vystřelil blesk až do slabin. Panebože. „… kdo si to může dovolit bez obchodního partnera, který by záležitost podpořil vlastními penězi?“ povídal Harkley. Charlemagne mu podal poloprázdnou sklenku klaretu. „Omluv te mě.“ Udělal pár kroků a ocitl se naproti ní. Vlasy černé jako půlnoc měla obtočené kolem hlavy a svázané do ohonu dlouhým úzkým pruhem zlaté látky, který jí splýval po zádech. Oční víčka se jí zlatě třpytila a tmavě červené šaty měla po celé délce ozdobené korálky. Očima zelenýma a bezednýma jako smaragdové tůně letmo přehlédla místnost a pak znovu upřela zrak na něj. Klid, chlapče, nařídil si a naklonil k ní hlavu. Tahle dívka nikdy nebyla na žádné společenské akci londýnské smetánky. Věděl to, protože většinu večírků navštívil. Kdyby se někde objevila, určitě by si jí všiml a zapamatoval by si její tvář. „Zíráte na mě,“ upozornila ho a její vznešená angličtina měla nepatrný exotický přízvuk. „Já vím,“ připustil. Nejenom hlas, ale celá její osobnost působila exoticky, cize a svůdně. Myslí mu prolétly lichotky jako bohyně, Afrodita nebo Venuše, které ale ihned zavrhl. Muži ji nejspíš neustále bombardují básněmi a lichotkami, a tohle stejně nebyl jeho styl. Jeho stylem bylo získat to, co chtěl, a k dosažení stanoveného cíle podniknout jakékoliv kroky. „Jsem Charlemagne Griffin.“ Zvedla třpytivé obočí. „Charlemagne?“ Líbil se mu tón, jakým jméno vyslovila. Překonal další nával slabosti, obešel stůl a stoupnul si před ni. „Byl to matčin nápad. Otec pojmenoval mého nejstaršího bratra po sobě a po svém otci, a matka usoudila, že když nemůžu mít zděděné jméno, měl bych 11
mít alespoň slavné. Přátelé mi říkají Shay.“ Přistoupil k ní o krok, uchopil její ruku do své a lehce ji políbil. „A kdopak jste vy?“ Zamrkala a rozhlédla se kolem, jako by na něco zapomněla. Je snad zadaná? Dovezl si ji zdaleka nějaký lord a ostatní se na ni mohou jenom dívat? Kupodivu ho ta myšlenka rozladila. Mlčky vyčkával, až dáma udělá další krok. Je-li zadaná, usilovat o ni nebude. Snad to v něm vyvolá vůči jejímu vyvolenému nevraživost, ale rozhodně ne touhu zaujmout jeho místo. Tohle Charlemagne ze zásady nedělal. Nikdy. Opět na něho pohlédla. „Neměl by nás představit společný známý?“ Takže žádný snoubenec neexistuje… Charlemagnemu se částečně ulevilo, ale zároveň pokrčil rameny, poněvadž představa, že by se do jejich rozhovoru zapojil někdo třetí, se mu příčila. „Jistě nebude vadit, když to uděláme sami. Povězte mi prosím, jak se jmenujete.“ Skousla si spodní ret a na okamžik se zamyslela. „Matka mě varovala před muži jako jste vy – velmi troufalými a sebejistými, kterým nezáleží na pověsti dámy.“ Teď si ho zřejmě dobírala. „Řekněte mi jméno matky, abych měl alespoň nějakou stopu k odhalení vaší totožnosti,“ vyzval ji. „Dobře,“ přitakala s úsměvem, pod nímž by roztála i kamenná socha. „Moje matka je Helena Carlisleová, markýza z Hanoveru.“ Charlemagne se zamračil. Anglickou šlechtu znal, a vzhledem ke kontaktům své rodiny pochyboval, že by o některých jejích členech nevěděl. „Markýz z Hanoveru zemřel před více než rokem jako starý mládenec.“ Pokušitelka přikývla. „Můj otec Howard je jeho mladší bratr.“ Nyní začaly věci dávat smysl. „Váš otec žil v Indii.“ „A já s matkou také. V Londýně jsme teprve deset dní.“ Nemýlil se v odhadu, že je exotická a že jenom tak nevypadá. Nedokázal odolat a prstem přejel po korálcích na rameni jejích šatů. Přísahal by, že se kolem ní vznáší vůně skořice. „Jenom deset dní?“ 12
Jejich pohledy se střetly. „Ano. Právě jsme se nastěhovali do domu a musím přiznat, že tady skoro nikoho neznám.“ Výtečně. Tím lépe pro něho. „Kdybyste mi prozradila, jak se jmenujete, stali by se z nás známí,“ navrhl tichým hlasem. Vzhlédla k němu zpod tmavých zatočených řas. „Když jinak nedáte. Jsem Sarala. Sarala Anna Carlisleová.“ Charlemagne se zhluboka nadechl a vstřebal informaci. „Sa rala?“ „Byl to otcův nápad. Matka sice považovala jméno za příliš domorodé, ale rodiče nepředpokládali, že někdy z Dillí odje deme.“ „Sarala,“ zopakoval a vychutnal si způsob, jakým se mu jméno převalilo po jazyku. Pouhý zvuk vyčaroval představy zářivých barevných sárí, pálivého koření a nahých, vášnivých nocí. „Lady Sarala. Hodí se k vám.“ „Hmm. Jako se Charlemagne hodí k vám. Jste velice sebejistý, že?“ Shay zvedl obočí. Očividně netušila, kdo je. „Nevím, mám-li to považovat za kompliment, i když někteří členové mé rodiny by to možná ocenili.“ Tiše se zasmál. „Obzvláště starší bratr.“ „Ten s tradičním křestním jménem? Kdo to je? Pověděla jsem vám o své rodině, takže by bylo spravedlivé, kdybyste prozradil něco o vaší.“ Zaváhal. Neměl žádné námitky proti tomu, že je druhorozený syn a předpokládaný dědic Melbourneova titulu. Kdyby však lady Sarala Carlisleová znala jeho původ, možná by s ním nemluvila tak neotřele a otevřeně. „Neříkejte, že jste krejčí přestrojený za šlechtice,“ pokračovala lady Sarala. „Kdepak,“ opáčil a vtom orchestr začal hrát valčík. Vzal ji za ruku a položil si ji na tmavě modrý rukáv prvotřídního kabátce. „Povím vám to při tanci.“ „Jste velice troufalý. Co když jsem slíbila tento tanec jinému muži?“ Podíval se na ni. „Neslíbila.“ „A tohle víte, protože…“ 13
„Protože v Londýně neznáte ani živáčka. Před chvílí jste se o tom zmínila.“ Nebyla tak příkrá, jak se zdálo. Měla v sobě cosi, co v něm probudilo představy teplých nocí a jemných hedvábných lůžkovin. „Nevím, jestli je to správné.“ „Je,“ opáčil a přitáhl si ji blíž. Přestože se ho dnes večer zmocnily zvláštní pocity, hodlal si večírek užít. Objal ji kolem štíhlého pasu, ale vzápětí se zarazil, protože mu kdosi sevřel rameno. „Teď nemám…,“ spustil a ohlédl se za sebe. „Ach, to jsi ty.“ Sebastian střelil pohledem k lady Sarale a zase k němu. „Co se děje?“ Charlemagne potlačil nutkání dumat nad tím, jestli má Melbourne skvělé, nebo příšerné načasování. „Nic se neděje. Řekl jsem Shipleymu, že si s ním promluvím v devět hodin, zatímco ty jsi vymýšlel jméno pro synovce.“ „Myslel jsem, že ses mi chystal povědět o dodávce hedvá…“ „Později,“ přerušil ho Charlemagne a usmál se na něho. „Jak jsem už řekl, teď nemám čas.“ Sebastian zvedl obočí a s tváří zastřenou nečitelným výrazem ustoupil. Jestli chce Melbourne opravdu vědět něco víc o hedvábí, může počkat, až skončí valčík, pomyslel si Charlemagne a vzápětí už kroužil s lady Saralou na tanečním parketu. „Kdo to byl?“ otázala se Sarala a podívala se na Sebastiana. „Můj bratr Melbourne.“ Vykulila zelené oči. „Sebastian Griffin, vévoda z Melbourne?“ Takže princezna z ciziny přece jenom o londýnské smetánce něco věděla. „Řekl jsem vám přece, že nejsem krejčí.“ „Vůbec mě nenapadlo, že jste jeden ze slavných Griffinových. Minulý rok se váš bratr oženil s nějakou malířkou.“ „Nebyl to tenhle bratr,“ upřesnil Charlemagne a ukázal na Melbournea, „nýbrž Zachariáš.“ Sarala opět střelila pohledem k Sebastianovi. „Zřejmě z vás nemá radost. Nevadí mu, že spolu tančíme, že?“ „Troufám si tvrdit, že můžu tančit, s kým se mi zlíbí,“ opáčil a vnímal energii proudící mezi nimi. K čertu s Melbournem! Ve třiatřiceti Sebastian vypadal přesně jako muž, jakým byl – hlava zámožné mocné rodiny těšící se velké přízni, a zřejmě rovněž 14
osobnost poutající k sobě pozornost naivní a exotické krásky. „Je naštvaný, protože zítra uzavřu velice lukrativní obchodní smlouvu, o jejíchž podrobnostech vůbec nic neví. Nesnáší, když před ním někdo něco tají.“ Saraliny zelené oči se rozzářily. „Vskutku vzrušující,“ hlesla a hruď se jí prudce zvedala a klesala. „Je to tedy tajná smlouva?“ Teď jí pro změnu zase připadal zajímavější než Melbourne. „Ne,“ odpověděl a zamyslel se. „Ani ne.“ Sarala zklamaně našpulila rty. „Aha.“ Zatraceně. „Vlastně v jistém smyslu to je tajemství,“ opravil se kvapně. Zachariáš měl pravdu. Pokud šlo o ženy a jejich rozmarné představy, někdy se choval jako naprostý hlupák. Nemohl přece za to, že většina žen nedokázala pochopit podstatu obchodování. V tomhle případě bych mohl trochu přehánět, pomyslel si. „Kdyby se o tom dozvěděli nesprávní lidé, cena lodní zásilky by se ztrojnásobila.“ „Lodní zásilky?“ zopakovala tiše. „Je to z Ameriky?“ „Ne, z Číny.“ „Ach, strašně ráda bych Čínu jednou navštívila,“ zvolala tlumeným hlasem. Takže brala tuhle hru na tajemství vážně. Usmál se na ni. „Jenom mezi námi, dnes odpoledne vplula loď Wayward do doků v Blackfriar’s. Na palubě má pět set štůčků nejjemnějšího čínského hedvábí, jaké jsem kdy viděl. Kapitán kontaktoval pouze mě a zásilku mi prodal,“ řekl a ztišil hlas, i když by ho v tom hluku stěží někdo mohl slyšet. Avšak působilo to dost spiklenecky a mohl si ji přivinout trochu blíž. „Blink koupil štůčky přímo…,“ pokračoval. „Blink?“ skočila mu šeptem do řeči. „Peter Blink je kapitán Waywardu. Hedvábí koupil přímo, aby nemusel platit za přepravu…“ Charlemagne se odmlčel, protože si uvědomil, že se opět nechává unést. Lady Sarala nejspíš neměla ani ponětí, jak komplikovaná jsou obchodní jednání, a určitě ji to nezajímalo. Chtěla slyšet o intrikách a dozvědět se tajemství. Třebaže si nepotrpěl na přehnaně okázalé řeči, dnes večer měl náladu indické princezně vyhovět. 15