1 Seděl jsem v soudní síni a sledoval Richarda Moodyho, který právě poslouchal z úst soudce špatné zprávy. Moody se k soudu dostavil oblečený v čokoládově hnědém polyesterovém obleku, kanárkově žluté košili, tenké kravatě a bo tách z krokodýlí kůže. Poškleboval se, hryzal si rty a snažil se navázat oční kontakt se soudkyní, ale po jejím přísném pohle du sklopil oči a začal pozorovat své ruce. Soudní vykonavatel stál vzadu a nespouštěl z Moodyho oči. Uposlechl mé varování a držel Moodyovy od sebe celé odpoledne. Zašel dokonce tak daleko, že Richarda prohledal. Soudkyní procesu byla Diane Severová, žena, která si i v pade sáti zachovala dívčí vzhled. Měla světlé vlasy a výraznou las kavou tvář, příjemný hlas, a byla pořád zaneprázdněná. Nikdy předtím jsem se jejího soudního líčení neúčastnil, ale znal jsem její reputaci. Než šla studovat práva, pracovala jako sociální pra covnice a po deseti letech u soudu pro mladistvé a šesti letech u soudu pro rodinné záležitosti patřila k těm nemnoha soudcům, kteří skutečně rozumí dětem. „Pane Moody,“ říkala právě, „chci, abyste opravdu velmi po zorně poslouchal, co vám teď řeknu.“ Moody začal zaujímat agresivní postoj. Nahrbil ramena a zúžil pohled. Vypadal jako barový rváč. Jeho obhájce do něj lehce strčil loktem a on se uvolnil a přinutil k úsměvu. „Přečetla jsem si znalecké posudky doktora Daschoffa a dok tora Delawara. Oba tyto muže považuje tento soud za vynikající odborníky. Pozvala jsem si vaše děti k sobě do kanceláře a popo vídala jsem si s nimi. Dnes odpoledne jsem sledovala vaše cho vání a slyšela jsem vaše obvinění vznesená vůči paní Moodyové. Doslechla jsem se o pokynech, které jste dal svým dětem – aby utekly od matky, a vy jste je tak mohl zachránit.“ Odmlčela se a naklonila se dopředu. „Máte závažné emoční potíže, pane.“ 7
Moodyho tváří se kmitl afektovaný úsměv. Zmizel stejně rych le, jako se tam předtím objevil, ale soudkyně ho stačila zachytit. „Mrzí mě, že vám to připadá legrační, pane Moody, protože podle mě je to spíš tragické.“ „Vaše ctihodnosti,“ vložil se do jejího proslovu Moodyho právník. Umlčela ho mávnutím svého zlatého psacího pera. „Teď ne, pane Durkine. Slovíčkaření jsem si včera vyslechla víc než dost. Jedná se o rozhodující řeč a já chci, aby jí váš klient věnoval patřičnou pozornost.“ Obrátila se zpátky k Moodymu. „Vaše potíže jsou vyléčitelné. Věřím, že jistě jsou. Ani trochu nepochybuji o tom, jak je pro vás důležitá psychoterapie, a to ve větším rozsahu. Kvůli vám i kvůli vašim dětem. Doufám, že se vám dostane veškeré potřebné léčby. Můj příkaz zní, že se odteď nebudete stýkat se svými dětmi, dokud neuvidím psychiatricky potvrzený důkaz, že už pro sebe ani pro ostatní nepředstavujete žádnou hrozbu – že jste přestal vyhrožovat smrtí a mluvit o sebe vraždě a přijal realitu tohoto rozvodu a jste schopen pomáhat paní Moodyové ve výchově vašich dětí. Pokud dospějete do tohoto stadia – a vaše slovo mi jako důkaz stačit nebude, pane Moody – požádá tento soud doktora Delawa ra, aby vypracoval plán omezených a sledovaných návštěv.“ Moody její slova chvíli vstřebával a pak se najednou pohnul dopředu. Soudní vykonavatel vmžiku vyskočil ze židle a stál po jeho boku. Moody si ho všiml, zle se zašklebil a napětí v jeho těle ochablo. Vytryskly mu slzy. Durkin vytáhl kapesník, podal mu ho a vznesl námitku týkající se zasahování soudu do soukromí klienta. „Máte možnost se odvolat, pane Durkine,“ opáčila soudkyně. „Ctihodnosti.“ Tentokrát se ozval Moody. Jeho hluboký hlas zněl suše a napjatě. „Copak je, pane Moody?“ „Vy tomu nerozumíte.“ Zalomil rukama. „Ty děti jsou můj život.“ Na chvíli jsem měl dojem, že po něm soudkyně sekne nějakou jedovatou poznámkou. Místo toho si ho soucitně prohlížela. 8
„Opravdu vám rozumím, pane. Chápu, že milujete své děti. Že se váš život ocitl v troskách. Vy ale musíte pochopit – a to je také obsahem psychiatrického posudku –, že děti nemohou být odpovědné za ničí život. To je pro jakékoli dítě příliš velká zátěž. Ony vás nemohou vychovávat, pane Moody. Vy musíte být scho pen vychovávat je. A to v tuto chvíli nejste. Potřebujete pomoc.“ Moody otevřel pusu, ale pak svá slova spolkl. Zavrtěl pora ženecky hlavou, vrátil Durkinovi kapesník a pokusil se zachovat poslední zbytky své důstojnosti. Následující čtvrthodina byla věnována vyrovnání majetko vých záležitostí. Neměl jsem potřebu poslouchat rozdělování skrovného majetku Darlene a Richarda Moodyových a nejraději bych odešel, ale Mal Worthy mě předem upozornil, že pak se mnou bude chtít mluvit. Když bylo právnické povídání u konce, soudkyně Severo vá odložila brýle a ukončila slyšení. Podívala se mým směrem a usmála se. „Byla bych ráda, kdybyste se teď za mnou na chvíli stavil v kanceláři, pokud máte čas, doktore Delaware.“ Durkin vyvedl Moodyho ven pod přísným dohledem soudní ho zřízence. U vedlejšího stolu promlouval Mal povzbudivě k Darlene. Poplácal ji konejšivě po rameni, shrnul spisy na hromadu a tu pak nacpal do jednoho ze dvou kufříků, které si s sebou přinesl. Mal měl nutkavou potřebu mít po ruce co nejvíc detailů, a zatímco si ostatní právníci vystačili s diplomatickými kufříky, on se vláčel s krabicemi dokumentů naloženými na chromovaném vozíku na zavazadla. Bývalá žena Richarda Moodyho k němu vzhlížela se zmate ným výrazem v horečnatě červeném obličeji a souhlasně poky vovala hlavou. Svou korpulentní postavu se pokusila vtěsnat do blankytně modrých letních šatů, které se na ní vzdouvaly jako příliv. Šaty se hodily na ženu tak o deset let mladší a mě napadlo, jestli si právě nabytou svobodu neplete s nevinností. Mal se navlékl do typického civilního oblečení právníka z Beverly Hills: Měl na sobě italský oblek, hedvábnou košili i kra vatu a mokasíny z teletiny, zdobené střapci. Delší vlnité vlasy 9
měl upravené podle poslední módy a bradku zastřiženou úplně nakrátko. Měl lesklé nehty, perfektní chrup a jihokalifornské opá lení. Všiml si mě a zamávání doprovodil přátelským mrknutím. Naposledy poklepal Darlene po rameni, vzal její dlaň do svých a vyprovodil ji ke dveřím. „Děkuji za pomoc, Alexi,“ řekl, když se vrátil. Na stole zůstala ještě hromádka papírů a on ji začal sbírat a strkat do kufříku. „Nebyla to zrovna legrace,“ řekl jsem. „Ne. To tyhle ošklivé případy nejsou.“ Myslel to vážně, ale z jeho hlasu bylo patrné uspokojení. „Ale vyhrál jsi.“ Na chvíli přestal přehazovat papíry. „Jo. Je to práce, kterou dělám. Neustálé klání a často ne zrovna rytířské.“ Zvedl zápěstí a podíval se na kulatý ciferník velkých zlatých hodinek. „Nemůžu říct, že by mě bolelo pomoci někomu zbavit se parchanta, jako je pan M.“ „Myslíš, že to přijme? Jen tak?“ Pokrčil rameny. „Kdo ví? Jestli ne, použijeme větší kalibr.“ Za dvě stě dolarů za hodinu. Hodil kufříky na vozík. „Alexi, poslouchej, tenhle případ nijak nesmrděl. Kvůli tako vým tě nevolám – munici jsem si opatřil jinak. Byli jsme v právu, nebo ne?“ „Stáli jsme na správné straně.“ „Přesně tak. A ještě jednou ti děkuji. Pozdravuj ctěnou soud kyni.“ „Co myslíš, že mi chce?“ zeptal jsem se. Potměšile se usmál a plácl mě po zádech. „Možná se jí líbíš. Nevypadáš přece špatně, ne? Věděl jsi, že je svobodná?“ „Stará panna?“ „Sakra, to ne. Je rozvedená. Zastupoval jsem ji při rozvodu.“ Kancelář soudkyně byla provedena v mahagonu a růžové bar vě a ve vzduchu se vznášela květinová vůně. Soudkyně seděla za dřevěným vyřezávaným stolem se skleněnou deskou, na níž stála váza z broušeného skla, plná gladiol. Na stěně za stolem viselo 10
několik fotografií, ukazujících dva blonďaté dospívající chlapce s mohutnými postavami – v dresech fotbalových týmů, neopre nových oblecích, večerním oblečení. „Má příšerná dvojka,“ řekla, když očima sledovala můj pohled. „Jeden je na Stanfordu a druhý prodává palivové dřevo v Arrow head. Žádný komentář, doktore?“ „Žádný.“ „Prosím, posaďte se.“ Ukázala na sametovou pohovku. Jak mile jsem se usadil, řekla: „Omlouvám se, jestli jsem k vám byla trochu drsná.“ „Nemám s tím žádný problém.“ „Chtěla jsem vědět, jestli skutečnost, že pan Moody nosí dám ské spodní prádlo, souvisí s jeho duševním stavem, a vy jste od mítl se na ten bod zaměřit.“ „Měl jsem za to, že jeho výběr typu spodního prádla příliš nesouvisí s opatrovnictvím.“ Rozesmála se. „Už jsem poznala dva typy odborníků na psy chologii. První z nich jsou naduté samozvané autority, které jsou tak zaujaty samy sebou, že své názory považují za posvátné a nezpochybnitelné, a pak jsou opatrnější typy, které svůj koneč ný názor nevysloví, dokud ho nepodporuje dvojitě zaslepená a kontrolovaná klinická studie.“ Pokrčil jsem rameny. „Přinejmenším se ode mě nedočkáte obhajoby v podobě pochybných biologických faktorů.“ „To je trefná připomínka. Dáte si sklenku vína?“ Otevřela dvíř ka vyřezávaného sekretáře, který ladil s jejím pracovním stolem, a vytáhla láhev a dvě skleničky na dlouhých stopkách. „Bude mi potěšením, Vaše ctihodnosti.“ „V zákulisí jsem pro vás Diane. Vy jste Alexander?“ „Stačí Alex.“ Nalila do skleniček červené víno. „Je to vybraný cabernet, kte rý jsem si šetřila na konec nějakého obzvlášť nepříjemného přípa du. Jako pozitivní energii, jestli chcete.“ Přijal jsem nabízenou skleničku. „Na spravedlnost,“ řekla a oba jsme se napili. Víno bylo oprav du vynikající a já jsem jí to potvrdil. Zdálo se, že ji to potěšilo. Seděli jsme a mlčky jsme popíjeli. Dopila dřív než já a odložila skleničku na stůl. 11