PROLOG Prosinec 2006 Mary Cadoganová ležela v posteli. Byla vyděšená k smrti, jiný pocit ostatně už neznala. Byla vyděšená z toho, že manžela dostanou, a ještě víc z toho, že ho nedostanou. Nechtěla si připustit, že tady leží oblečená a uprostřed mrazivé prosincové noci čeká na muže, který je schopen ji psychicky i fyzicky zlikvidovat. Dýchala těžce. Její dech čpěl nakyslým, odporným pachem alkoholu, který nedokázaly překrýt ani hrsti mentolových bonbonů a peprmintových žvýkaček, jak si všichni v okolí uvědomovali. O tom se však otevřeně nemluvilo. O ničem v Maryině životě se otevřeně nemluvilo. Maryin život v ostatních vzbuzoval rozpaky. Nikdo nevěděl, co si o něm má myslet. A nejméně to věděla ona sama. Před Dannym Cadoganem se třásli ti nejotrlejší kriminálníci, hlavně když si usmyslel, že si s nimi chce o něčem promluvit. V jeho podání připomínal i sebenevinnější výrok vyhlášení války a neškodná poznámka zpravidla vyústila do děsivé skutečnosti. Mary cítila, jak se jí sevřel hrudník. Stávalo se to vždy, když si vzpomněla na manžela. Pramálo ji uklidnil fakt, že podobně reagují všichni. Léta zakoušela jeho chování na vlastní kůži a věděla, že žádný člověk obdařený alespoň špetkou rozumu mu nepoloží do cesty jediné stéblo. Nikdo by se toho neodvážil, aniž by se vybavil účinnou zbraní, i kdyby ji nakonec v hrůze z hněvu Dannyho Cadogana měl obrátit proti sobě. Zahlédla svůj obraz v zrcadle proti posteli. Užasla nad tím, že vždycky vypadá tak vyrovnaně a tak upraveně. I kdyby se ocitla ve válečné vřavě, neměla by jediný vlásek zcuchaný. Nikdy nedala ani náznakem najevo, co se odehrává v její trýzněné duši. Za všech okolností vyhlížela dokonale. Stálo ji to léta cviku. Nesměla dopustit, aby manžel a otec jejích dětí poznal, co se jí honí hlavou. A ještě docela nedávno dbala na to, aby to nepoznal nikdo v jejím okolí. Byla to taktika přežití, která ji chránila před šílenstvím. 7
Dennodenně se pohybovala po minovém poli. Roky ve společnosti muže, jenž jakýkoli projev nesouhlasu považoval za otevřený útok vůči vlastní osobě, ji naučily podvolit se všemu, co řekl. Musela se podvolit, protože s takovými jako Danny Cadogan se jinak jednat nedá. Vždy chtěl, aby okolí uznávalo, že má naprostou pravdu a že ostatní ve všem převyšuje. Na ničem jiném nezáleželo. Bylo jedno, zda jde o názor na to, kde budou bydlet, nebo o záležitost podstatně bezvýznamnější – třeba o to, co připravit dětem na snídani. Do takových malicherností člověk zabředl. Zpočátku věřila, že ho láska k ní změní, potlačí jeho zpupnost, ale brzy poznala, jak se mýlila. Manželova agresivita se v průběhu let stupňovala a Mary se naučila přetvařovat. Když už nemohla být šťastná, udělala všechno pro to, aby se její život jako přijatelný alespoň jevil. Zvedla pěstěnou ruku a instinktivně si upravila dokonalý účes. Její bratr Michael se jí svým způsobem snažil situaci ulehčit. Podezírala ho však, že si je dobře vědom toho, že se mu to nepodařilo a že ji zklamal – stejně jako zklamal všechny, i Dannyho. Jako jediný měl ale na manžela alespoň nějaký vliv. Danny nikdy nikoho a nic nerespektoval, to každý okamžitě pochopil. Stačilo letmé setkání a bylo jasné, že s ním nejsou žádné žerty. Už v dětství z něho šel strach a dokázal si držet od těla mnohem starší a silnější hochy. Tam, kde oni všichni vyrůstali, to byla výhoda. Byl rozený vůdce a vedl je správným směrem. Kdo stál při něm, někam to dotáhl. Jenomže teď se jeho zásluhou všichni ocitli v situaci, z níž zřejmě neexistovalo východisko. Dannyho matka seděla dole s dětmi a s navyklou rezignovaností poslouchala stařičké rádio. Ponořena v minulosti si pobrukovala dávno mrtvou melodii. Také ji si Danny Cadogan podmanil. „Myslíš, že to fakt udělá?“ vydechl ztěžka Maryin bratr Michael. „Těžko říct. Nikdy neprozradí, k čemu se chystá. A do poslední chvíle to nejspíš neví ani on sám,“ prohlásil Jonjo typicky odtažitým tónem. „Počkáme, až dorazí Eli, a potom vypadneme. A přestaň se sakra chovat, jako by ti bylo pět. Všechno je v pořádku, tak se sakra uklidni.“ 8
Jonjo věděl, že brzy všechno skončí, třebaže pořád chtěl věřit, že se dneska večer ani žádný jiný večer nic nepřihodí. Bylo to k ničemu. Danny udělá, co bude chtít, jako vždycky. Jakmile si něco vezme do hlavy, není síly, která by ho zarazila. Proč by tomu mělo být tentokrát jinak? Jak je vůbec napadlo, že mu v tom můžou zabránit? To by spíš zastavili kulku tenisovou raketou. Michael si uměl představit, jaký strach Jonjo prožívá. Sám si tím za ty roky prošel nesčetněkrát, i když byl jediný člověk na světě, ke kterému se Danny choval relativně slušně a kterého měl rád. I Michael ho měl vzdor všemu rád snad ještě víc. Ale čeho je moc, toho je příliš. „Je čas,“ pronesl a otočil klíčkem v zapalování. Vyrazili. Vědomí toho, k čemu se odhodlali, je oba zklidnilo. Mary Cadoganová se odnaučila vytvářet si na manželovo chování nějaké názory či o něm vůbec přemýšlet. A přesto si nyní tento luxus potají dopřála a vydolovala ze sebe to nejlepší. Dovolila si věřit, že se stane něco dobrého. Dovolila si fantazírovat o tom, že Danny zemře, kdyby pro nic jiného, tak alespoň proto, že ona už nemůže dál. Připadalo jí, že žije ve vzduchoprázdnu. Danny kontroloval každý její pohyb, každou její myšlenku, a dokonce jí vybíral i známé. A ona teď vyjevila pravdu o svém manželství jeho bratru Jonjovi. Věděla, že to, co udělala, se jí může vymstít a že na to třeba doplatí i chudák Mi chael. Loajálnost, jak se dnes ukázalo, totiž rozhodně nepatří k Jonjovým silným stránkám. Ležela a přemýšlela o tom, jestli by pro všechny zúčastněné nebylo lepší, kdyby teď prostě vstala, nasedla do auta – do zbrusu nového mercedesu, protože Dannyho manželka se přece musí topit v přepychu –, vyhnala motor na plné otáčky a napálila to do nejbližší zdi. Tím by se všechno vyřešilo. Na mysli jí vytanula ještě jedna možnost. Napálit to přímo do Dannyho. Usmála se. Dmula se hrdostí nad tím, jak odvážný nápad se jí zrodil v hlavě. Jak by to s ní ale dopadlo, kdyby si policie na Dannyho netroufla a ten mizera z toho vyvázl? A on by samozřejmě vyvázl. Odpověď byla jednoduchá: kdyby ten syčák přežil, do pár vteřin by byla mrtvá. Danny ji bez ustání špehoval. Pokaždé to nějak navlékl. Pod ně jakou záminkou se vždycky objevil tam, kam řekla, že jde – většinou k švagrové Carole –, zdánlivě nezávazně konverzoval, smál se a zni9
čehonic mezi řečí utrousil: „O čem jste tady s Mary včera celej večer klábosily?“ A s očima na stopkách sledoval, jestli skutečně byla tam, kde tvrdila. Jako kdyby se mu někdy postavila. Slyšela ho, jeho proradný hlas předstírající zájem, viděla jeho oči, jak ostražitě sledují Carole, jestli zaváhá s odpovědí. Viděla jeho ruce, jak křečovitě svírají hrnek s kávou, až mu zbělaly klouby prstů. Vnímala, jak ho vztek dohání k iracionalitě, protože měla tu drzost někam si vyrazit bez něho. Visel na Carole očima a odhadoval, jestli mluví pravdu, nebo jestli kamarádku kryje a co všechno mu zamlčuje. Rozhodl-li se, že bude spíš než Carole věřit své podezíravé intuici, musela se jeho žena připravit na několikaměsíční peklo. Danny však naštěstí Carole do jisté míry uznával a dokonce dovolil manželce, aby se s ní stýkala. Maryina švagrová trpěla nadváhou, ale se cvičením nebo odtučňováním se netrápila, neuměla se oblékat a její zájmy se omezovaly na děti a na manžela. O nic jiného se nestarala a Danny se nemusel obávat, že jeho ženu svede ze správné cesty. Tu si měl vzít, pomyslela si Mary. Z celého srdce litovala, že se to nestalo. Uvědomila si, že pláče. Ale i teď měla situaci pod kontrolou. Po tvářích jí pomalu kanuly tiché, potlačované slzy. Za celých pětadvacet let si ani jednou nedovolila reagovat normálně. Jak je možné, že takhle dopadla? Proč se z jejího života – ze života, který jí většina žen závidí – stalo takové utrpení, že před chvílí přemýšlela o sebevraždě? Velmi dobře však věděla, proč takhle dopadla. Dnes měla poslední možnost osvobodit se od něho a zařídit slušný život sobě a dětem. Ale něco takového se neuskuteční, něco takového se nikdy neuskuteční a ona si to měla uvědomit, než se do téhle hloupé a bezvýchodné situace dostala. Takové ohlédnutí zpět může být zatraceně poučné, napadlo ji. „Můžu si dát ještě jeden nanuk, babi?“ Bylo půl desáté večer, ale Leona Cadoganová neměla v žádném případě v úmyslu jít do postele a její babička Angelica neměla v žádném případě v úmyslu ji tam poslat. „To víš, že můžeš, zlatíčko. Pěkně si sedni na pohovku a já ti ho přinesu.“ Dívenka se blaženě zavrtěla, pohodila dlouhými černými vlasy a zamrkala modrýma očima, posazenýma daleko od sebe. Vlasy i oči 10
zdědila po otci. Angelica zamířila k nové americké lednici, otevřela ji a s pýchou – syn jí pořídil, nač si vzpomněla – podala vnučce zmrzlinu. Pak dívenku přikryla dekou a políbila ji do vlasů. Leona pevně držela dálkový ovladač a zaujatě sledovala televizi. Babičky si už nevšímala. Její sestra Laine, které láskyplně říkali Lainey, spala v křesle a Leona na ni dávala pozor. V této rodině na sebe všichni dávali pozor. Angelica postřehla, že se vnučka dívá na zábavný pořad pro dospělé, a nevěřícně zakroutila hlavou. Zdálo se, že šestiletá Leona rozumí naprosto všemu. Babička pocítila nutkání televizi vypnout, pak si ale řekla, že ve svém věku nemá nějaké rozčilování zapotřebí. Vnučkám na rozdíl od jejích dětí totiž vždycky všechno prošlo. Danny z nich měl obrovskou radost, asi i proto, že se narodily v době, kdy už všichni ztráceli naději. Ostatním potomkům žádnou zvláštní péči nevěnoval. Ty ale nepřivedla na svět jeho zákonná manželka. Jistě, Mary neměla na růžích ustláno, ale co by za to jiná dala – být ženou Dannyho Cadogana. První dcerka jim zemřela. Ale kdyby Mary porodila další dvě děti dřív, Danny by určitě vedl mnohem spořádanější život. Tím si byla Angelica jistá. Když si všimla, jak se Leona dobývá do dalšího sáčku s chipsy, rezignovaně mávla rukou. Pohled na zvracejícího muže navíc převlečeného za stařenu, to na ni bylo trochu moc. Proč nedávají takové pořady jako kdysi? Na ty se alespoň mohla dívat celá rodina. Koho může ten dnešní humor bavit? Leona prskala smíchy, a tak Ange s hlubokým povzdechem raději zamířila do bezpečí kuchyně. Zde se cítila nejlépe. Bylo to přece její království; vždyť tady strávila přes polovinu života. A jak se všechno blýská novotou. Stačilo, aby jí pohled sklouzl na lesklé kachličky, a hned měla lepší náladu. Když si vzpomněla, jak vypadala její první kuchyně! Zapálila si cigaretu a nalila si krapet whisky. Láhev měla schovanou pod dřezem za saponáty, na místě, kde by nikoho z rodiny nenapadlo něco hledat. Těšilo ji, že dnes není úplně sama. Otevřela noviny a očima zabloudila k článkům o pořadech, které nenáviděla, ale které poslední dobou tak často sledovala. Samota je hrozná. Člověk se musí mít na pozoru, aby se mu nezadřela pod kůži a nezatrpkl. Ženská děti porodí, vychová a potom jim 11
jde z cesty. Tak to na světě prostě chodí. Co naplat. Ovšem tento fakt Ange nedokázala přijmout. Pro své děti se mohla rozkrájet. Ustavičně jim dávala najevo, jak je má ráda. Tak se jí to alespoň dneska jevilo. Nepřipouštěla si, že skutečnost může být trochu jiná. Minulost se často zdá milosrdnější, podíváme-li se na ni přes růžové brýle. Měla už léta, zešedivěla a musela ustoupit. Rozčilovalo ji, že na jednou hraje druhé housle, ačkoli kdesi ve skrytu duše byla tajně ráda, protože se už nemusela vláčet s tím neúnosným břemenem. Měla pěkný dům – známým div nevypadly oči z důlků, když ho poprvé viděli, rodinu, kde se o sebe každý uměl postarat, a slušné peníze. Přesto se jí stýskalo po otlučeném bytě a po starých kamarádech. Připadala si jako ve zlaté kleci. Lidé si tady hleděli jen sebe a navštěvovali se, leda když k tomu byl pádný důvod. Nikdo se za ní nestavil na čaj nebo na kus řeči. Všude kolem byly jen udržované trávníky, garáže a vysoké ploty. Od rána do večera sledovala televizi nebo poslouchala rádio. Cítila se jako ryba na suchu, ale Dannymu se o svém trápení nezmínila. Vždyť věřil, že jí zařídil přepychový život. Vždycky pro ni chtěl jen to nejlepší. Přece by si mu teď nemohla stěžovat, když pro ni tolik udělal. Ještěže jí platil ty horentní účty za telefon, jinak by za celý den nepromluvila ani slovo. Na irskou imigrantku si žila jako královna. Copak mohla mít synovi za zlé, že jí chybí staří přátelé? Tak jim alespoň denně hodiny telefonovala a utápěla se v minulosti. Věděla, že žijí jinak a že i ona už žije jinak a že ji tolerují jen kvůli Dannymu. Stýskalo se jí dokonce i po tom mizerném ochlastovi, za kterého se kdysi provdala. Před ním si nemusela brát servítky a mít se na pozoru, aby se ho její slova nějak nedotkla. S nynějšími sousedy konverzovat nedovedla. Kromě zdvořilostních obratů od nich nic jiného neslyšela! Ještěže si našla pár známých v kostele. I oni se její rodiny báli, ale vždycky se s ní ochotně dali do řeči. Někdy by se mohla vypravit na některý z těch výletů, které farnost pořádá pro seniory. Alespoň by pořád nesmejčila a nečekala, až ji přijdou děti navštívit. Bůh je dobrý a ví, jak se jim obětovala. Ale její děti – hlavně dcera – to nejspíš nevědí. Najednou, jak tak popíjela whisky, jí smýklo neblahé tušení. Zalapala po dechu a polil ji ledový pot. Vybavila si znetvořené tělo mrtvého manžela a skoro se zhroutila. Syn z něho málem vytloukl duši, zmrzačil ho a tyranizoval až do konce života. Na Dannyho přesto 12
nedala dopustit, přesto ho milovala. Byť věděla, že je zlý, velice zlý. Ale takový je život. Všem jim nějak ublížil. Zmocnil se jí zničehonic strach, že synovi hrozí nebezpečí. Jejímu agresivnímu synovi vždycky hrozilo nějaké nebezpečí. Cítila, jak jí jakási neviditelná ruka svírá srdce a vytěsňuje z ní život. Křečovitě se chytila opěradla židle, bolestí neschopna vykřiknout. Pokusila se vstát. Nešťastná Mary ležela nahoře v pokoji a vyspávala opici a děvčata se dívala na ten nesmysl v televizi. Věděla, že se musí dovolat pomoci, protože jí jde o život. „Uklidni se, Danny, jinak nás přivedeš do maléru.“ Michael oběma nalil notnou dávku skotské značky Chivas Regal a pokračoval: „Metamfetamin může zničit všechno, čeho jsme dosáhli, jestli se důkladně nepřipravíme. Nejdůležitější je dobře všechno načasovat a zjistit, jaká je poptávka, než se do toho vůbec pustíme. Trochu se bojím, že tady se to neuchytí. Víš přece, že v Americe mají mnohem víc závisláků a úplně jinej trh.“ Danny sáhl po sklence a napil se. Čekal, až kamarád domluví, a snažil se ovládnout a uspořádat si myšlenky. „Zatím se to ujalo u gayů. Ti se k takovým věcem vždycky dostanou jako první. Tohle ale není jen tak. Pokud si nedáme pozor a špatně vybereme distributory, tak nás tahle legrácka položí. Protože tohle bude jako vodíková bomba, žádnej koks nebo tráva, a jestli to bouchne, rozmetá to úplně všechno. Vznikne takovej kráter, že do něho zahučí všichni, celá společnost. Můžeme to začít prodávat, můžeme prodávat, co nás napadne, ale když nás chytí, je konec. Z takovýho průseru bysme se, hochu, nevyhrabali ani my.“ Michael seděl proti člověku, kterého by nejraději viděl mrtvého, a nepřekvapovalo ho to. Věděl, že jeho slova nedopadnou na úrodnou půdu, protože Danny udělal vždycky jen to, co chtěl sám. Michael se pomalu, zamyšleně napil. Ještě nebylo pozdě. Dlouho o tom uvažoval, hodnotil všechna pro a proti, jak bylo pro něj typické, a nelíbilo se mu to. Věděl, že metamfetamin buď vyletí v oblibě jako raketa, nebo se na něj do rána zapomene. Cítil, že by měli počkat, než se do toho pustí. Ale Danny viděl jako vždycky jenom peníze a vliv, který by jako hlavní distributor získal. 13