ČERVEN 2004
P RAVIDLA HRY Muž, který chtěl zabít mladou ženu sedící vedle mě, se držel dvanáct set metrů za námi, když jsme onoho vlhkého rána projížděli idylickou krajinou plnou tabákových a bavlníkových polí. Pohled do zpětného zrcátka odhalil šmouhu automobilu jedoucího pozvolným tempem ve šňůře jiných aut; za jeho volantem seděl muž, který se v žádném ohledu ničím nelišil od stovky jiných řidičů nacházejících se na této dálnici s novým povrchem a zeleným pásem uprostřed. „Policisto Fallowe?“ začala Alissa. Načež se opravila a zvolila oslovení, o které jsem ji celý minulý týden žádal: „Abe?“ „Ano.“ „On tam ještě je?“ Všimla si totiž mého pohledu. „Ano. A náš sledovací vůz taky,“ dodal jsem, abych ji ujistil. Můj chráněnec se držel asi dvě až tři auta za zabijákem. A navíc nebyl jediným příslušníkem naší organizace, který byl do této operace zapojený. „Dobře,“ zašeptala Alissa. Tahle pětatřicátnice se rozhodla vypovídat proti firmě, která dostávala státní zakázky a dělala spoustu práce pro armádu. Zástupci firmy znovu a znovu opakovali, že se nedopustili ničeho špatného a vyšetřování vítají. Jenže Alissu se před týdnem někdo pokusil zabít a ministerstvo obrany mě – snad proto, že jsem v armádě kdysi sloužil s jedním ze současných vysokých velitelů Fort Braggu – povolalo, abych 9
ji střežil. Jako šéf organizace už moc terénní práce nedělám, ale popravdě řečeno jsem byl docela rád, že můžu na chvíli vypadnout. Můj typický den měl totiž podobu deseti hodin strávených za stolem v naší alexandrijské kanceláři. A minulý měsíc to bylo spíš dvanáct až čtrnáct hodin, protože jsme koordinovali ochranu pěti informátorů svědčících proti vysoce postaveným skupinám organizovaného zločinu, než je pošleme do programu ochrany svědků, kde jim přešijou obličeje. Takže jsem byl rád, že jsem zpátky v sedle, i když to bylo jen zhruba na týden. Stiskl jsem tlačítko rychlé volby a zavolal svému chráněnci. „Tady je Abe,“ řekl jsem do mikrofonu. „Kde je teď?“ „Takových osm set metrů za váma. Pomalu se přibližuje.“ Nájemný vrah, jehož totožnost jsme zatím neznali, seděl v nenápadném šedém sedanu Hyundai. Držel jsem se za obrovským kamionem s nápisem Zpracování drůbeže Karolína. Kamion byl prázdný a řídil ho jeden náš člověk z dopravního. Před ním jel automobil totožný s tím, ve kterém jsme teď jeli my. „Do výměny zbývají tři kilometry,“ ohlásil jsem. Čtyři hlasy to vzaly na vědomí prostřednictvím čtyř důkladně zašifrovaných komunikačních zařízení. Ukončil jsem spojení. „Bude to v pořádku,“ ubezpečil jsem Alissu, aniž jsem se na ni podíval. „Já jen…,“ zašeptala. „Když já nevím.“ Zmlkla a dál upřeně hleděla do bočního zrcátka, jako by muž, který ji chce zabít, jel přímo za námi. „Všechno běží přesně podle plánu.“ Když se nevinní lidé ocitnou v situaci vyžadující přítomnost a ochranu lidí, jako jsem já, je jejich reakcí často nejen strach, ale ve stejné míře i zmatek. Smrtelnost člověk překousává těžko. Zajišťovat lidem bezpečí a udržovat je naživu je však práce jako každá jiná. Tuhle frázi jsem nesčíslněkrát opakoval svému chráněnci i ostatním lidem v kanceláři a nejspíš jsem je tím nekonečně iritoval, protože jsem ji pronášel často a zupáckým tónem. Nenechával jsem se tím však odradit, protože na tuhle zásadu 10
člověk nikdy nesmí zapomenout. Je to normální byznys s přísnými pravidly, které se učíme, stejně jako se chirurgové učí přesně řezat do masa nebo jako se piloti učí udržet tuny kovu bezpečně ve vzduchu. Tyhle metody byly během let vybroušeny k dokonalosti a fungují. Byznys… Samozřejmě byla také pravda, že zabiják, který se momentálně držel za námi a měl v úmyslu zabít ženu sedící vedle mě, rovněž pokládal svou práci za byznys. O tom jsem vůbec nepochyboval. Myslel to stejně vážně jako já, učil se potřebné techniky stejně pilně jako já, byl chytrý co do inteligence i co do fikanosti a navíc měl oproti mně výhodu: jeho pravidla nebyla svázaná omezeními, která jsem musel respektovat já – ústavou a s ní souvisejícími zákony. Přesto věřím, že stát na straně dobra je výhodnější. Za všechny ty roky, co dělám tuhle práci, jsem ještě nikdy neztratil svěřence. A nehodlal jsem ztratit ani Alissu. Byznys… Což znamenalo zůstat klidný jako chirurg, zůstat klidný jako pilot. Alissa pochopitelně klidná nebyla. Ztěžka oddechovala, žmoulala si rukáv a zírala na velký strom magnolie, který jsme právě míjeli a jenž působil jako svého druhu předvoj blížícího se ořechového a kaštanového hájku. Za ním se rozprostíralo obrovské bavlníkové pole poseté pukajícími tobolkami. Alissa neklidně otáčela tenkým diamantovým náramkem, který si věnovala k nedávným narozeninám. Podívala se na šperk, prohlédla si své zpocené dlaně a položila si obě ruce na tmavě modrou sukni. V mé péči nosila Alissa výlučně tmavé oblečení. Tuhle kamufláž však nepoužívala proto, že ji měl na mušce profesionální zabiják; šlo tu o její váhu, se kterou Alissa bojovala už od dospívání. Věděl jsem to, protože jsme společně stolovali, takže jsem měl možnost vidět její boj zblízka. A taky o svém boji s nadváhou docela často mluvila. Někteří svěřenci se nepotřebují nebo nechtějí bratříčkovat. Jiní, například Alissa, potřebují, abychom s nimi byli kamarádi. Tahle role mi není zrovna vlastní, ale snažím se a obvykle to nějak zvládnu. 11
Minuli jsme ceduli. Výjezd se nacházel už jenom asi dva kilometry před námi. Tahle branže vyžaduje jednoduché a promyšlené plánování. Člověk nesmí být reaktivní, a přestože se mi slovo „proaktivní“ příčí (co je vlastně jeho opakem: „protiaktivní“?), má tento koncept pro naši práci klíčový význam. V tomto případě šlo o to, že jsem nájemného vraha potřeboval nějak zaměstnat, abych mohl Alissu bezpečně a bez úhony dopravit ke státnímu zástupci. A protože ho můj chráněnec celé hodiny sledoval, věděli jsme, kde je, a mohli jsme ho v kterémkoliv okamžiku zatknout. Kdybychom to však udělali, člověk, který si ho najal, by jednoduše zavolal někomu jinému, ať za něj práci dokončí. A tak jsem chtěl zabijáka udržet velkou část dnešního dne ve hře – vlastně až do chvíle, kdy Alissa vstoupí na státní zastupitelství a poskytne svědeckou výpověď obsahující tolik informací, že ona sama přestane být v ohrožení. Jakmile je totiž výpověď napsaná, nemá už zabiják motivaci k tomu, aby svědka eliminoval. Plán, který jsem s pomocí svého chráněnce vymyslel, vypadal takto: předjedu kamion s karolínskou drůbeží a zařadím se před něj. Zabiják přidá rychlost, aby nás měl na dohled, ale než se k nám stačí přiblížit, kamion i já současně sjedeme z dálnice. Vzhledem k zakřivení a tvaru výjezdové rampy, kterou jsem k tomuto účelu vybral, neuvidí zabiják moje auto, ale všimne si návnady skryté až dosud před kamionem. Alissa a já se pak vydáme komplikovanou trasou do jednoho hotelu v Raleighu, kde už na nás čeká státní zástupce, zatímco návnada po třech hodinách jízdy zastaví před soudní budovou v Charlotte. A než si nájemný vrah uvědomí, že celou dobu sledoval falešný cíl, bude už pozdě. Zatelefonuje svému „primáři“ – svému zaměstnavateli –, a ten s největší pravděpodobností celou akci odvolá. V tu chvíli nastoupíme my, zatkneme zabijáka a pokusíme se jeho prostřednictvím vypátrat i primáře. Výjezd z dálnice byl asi půldruhého kilometru před námi. Pohled do zpětného zrcátka: šedý sedan si udržuje stabilní odstup. Kamion s kuřaty jel necelých deset metrů před námi. Podíval jsem se na Alissu, která si teď pohrávala se zlato-ametystovým náhrdelníkem. Matka jí ho věnovala k sedmnáctým 12
narozeninám – byl dražší, než si rodina mohla dovolit, ale měla to být jakási nevyslovená cena útěchy za to, že Alissa nedostala pozvánku na školní ples. Lidé se hodně svěřují těm, kdo jim zachraňují život. Zazvonil mi telefon. „Ano?“ řekl jsem svému chráněnci. „Subjekt o něco málo zrychlil. Je zhruba dvě stě metrů za kamionem.“ „Už tam skoro jsme,“ odpověděl jsem. „Jedem.“ Rychle jsem předjel kamion a zařadil se za návnadu – vešel jsem se tam tak akorát. Návnadu řídil chlapík z naší organizace, zatímco na sedadle spolujezdce seděla agentka FBI připomínající Alissu. V kanceláři jsme se docela pobavili, když jsme vybírali člověka, který bude představovat mě. Mám kulatou hlavu a uši odstávající o pár centimetrů víc, než bych si přál. A taky mám nepoddajné zrzavé vlasy a nejsem moc vysoký. Takže v kanceláři museli zorganizovat improvizovaný hodinový až dvouhodinový konkurz, než našli člověka, který bude nejlépe zosobňovat skřeta, jako jsem já. „Jak to vypadá?“ řekl jsem do telefonu. „Přejel do vedlejšího pruhu a trochu zrychlil.“ Asi se mu nelíbí, že jsem mu zmizel z dohledu. „Vydrž,“ uslyšel jsem ve sluchátku. „Vydrž.“ Připomněl jsem si, že mám svému chráněnci říct, ať si dá pozor na zbytečné slovní vycpávky; naše telefony sice dokázaly zašifrovat jednotlivá slova, avšak samotný fakt telefonního spojení se vystopovat dal. Můj chráněnec si tuto zásadu jistě vezme k srdci a bude ji dodržovat. „Blížím se k výjezdové rampě… Dobrý. Už jsme tu.“ Ve stále asi stokilometrové rychlosti jsem odbočil do výjezdového pruhu a projel zatáčku, podél níž rostly husté stromy. Drůbežářský kamion byl přilepený na mém zadním nárazníku. „Dobrý,“ hlásil můj chráněnec. „Subjekt se vaším směrem ani nepodíval. Sleduje pořád návnadu a zpomalil na povolenou rychlost.“ Na světelné křižovatce, kde se výjezdová rampa napojovala na silnici 18, jsem zastavil na červenou a pak odbočil doprava. Drůbežářský kamion zahnul vlevo. 13