1 Londýn, leden 1892
Baron Osmond Lennox byl známý svým štěstím v kartách.
Oz raději mluvil o dovednosti, ale ať už to bylo jakkoliv, dneska vyhrával jednu hru za druhou. Jak se zvyšovaly sázky, kolem stolu se začal tvořit dav zvědavců a členové Brooksova klubu se šeptem dohadovali, kdy to Elphinstone konečně vzdá. Vikomt Elphinstone dneska už přišel o značnou sumu. Zatímco jeho spoluhráč byl v dobré náladě, Elphinstone byl očividně rozladěný. Zamračeně zíral do karet, kabát měl přehozený přes opěradlo židle a s rozcuchanými vlasy a rudými tvářemi vypadal bojovně – avšak jeho neústupný vzhled mohl mít co do činění s rodovými dispozicemi. Elphinstonův protihráč se pohodlně opíral o židli, v tmavých očích mu tančily pobavené jiskřičky, na rtech mu pohrával slabý úsměv a v každém jeho pohybu se odrážela nenucenost a elegance. Dalo by se říct, že ti dva byli pravým opakem. Lennoxovi bylo jedno, zda vyhraje, nebo ne. „To není spravedlivé, Ozi. Vždycky dostaneš dobré karty,“ zahučel mladý markýz z Telfordu a znechuceně kroutil hlavou. Lennox se na něho podíval. „Lady Štěstěna dnes večer stojí na mé straně,“ zamumlal a rozložil karty na zelené sukno. „Jako obvykle,“ procedil Elphinstone skrze zuby. Najednou se přiblížil sluha, sklonil se k Lennoxovi a něco mu zašeptal do ucha. Baron mlčky přikývl. „Jsi na řadě, Harry. Tohle je poslední kolo.“ „Nell už nebaví čekat?“ zeptal se Harry Ogilvie se smíchem. Oz zvedl zrak a dlouze se podíval na svého přítele. „To jsi mluvil se mnou, Harry?“ 5
Nejmladší syn hraběte z Airlie se ušklíbl. „Ne, to mi jen tak vyklouzlo.“ „Jednou tě nějaký rozzlobený manžel nechá zmrskat bičem, Lennoxi,“ prohodil Elphinstone. „Jen pokud nebude natolik mužem, aby mě vyzval na souboj,“ namítl Oz. Vikomtova mladá žena je šťavnaté sousto. Copak ji mohl jen tak nechat chřadnout? Po Ozově vyzývavé odpovědi to v místnosti zašumělo. Oči přítomných gentlemanů se upřely na Elphinstona a všichni čekali, jak bude reagovat. Lennox byl mladý a divoký, snadno se nechal vyprovokovat a stejně tak snadno i sváděl. Za poslední dva roky, co obletoval jednu londýnskou krásku za druhou, měl za sebou více soubojů než jiný gentleman za celý život. Podle něho to však bylo zcela normální. Elphinstone si konečně něco zamumlal pod vousy, chřípí se mu zachvělo a do Oze zabodl pohled plný zloby. Pak si však uvědomil, že ještě nechce skoncovat se svým životem ani být vykastrován, a pohledem přejel po ztichlém davu. „Dnes večer tady má krev nepoteče,“ vyštěkl. Obrátil se zpátky k Ozovi a zavrčel: „Zvyšuji na tisíc.“ Raději přijde o peníze svého otce než o život. Všichni přítomní si oddychli. Elphinstone neměl ani tu nejmenší naději, že by ze souboje vyvázl se zdravou kůží. Ozovi ho bylo skoro líto. Nedávno v posteli uspokojil jeho ženu, a ten chlap se mu nedokázal ani postavit. Skoro ho litoval. „Přidávám další tisíc,“ řekl klidným hlasem. Karty, které držel v ruce, byly skoro stejně tak dokonalé jako jeho život. Zatraceně, ten mizera si mou lítost nezaslouží. „Nebo raději hned dva.“ O pět minut později stál Oz v hale a sledoval sluhu, jak mu přináší kabát. „Stále tam prší, sire,“ upozornil ho postarší muž. „Jak jinak? Vždyť jsme v Anglii,“ řekl Oz se smíchem, vklouzl do rukávů a zahalil se do teplé vlny. „Více deště než slunce.“ Dal sluhovi libru a dlouhým krokem se vydal ke dveřím. Na chvíli zůstal stát a sledoval, jak z temných oblak padají těžké provazce vody. Skoro to vypadalo, jako by se otevřelo nebe. Cítil, jak mu studený vítr profukuje vlněný kabát, a v dálce viděl siluetu stromů, které se ohýbaly pod nápory deště. Chmurný výjev mu podivně připomínal monzunové období v Hajdarábádu. Panebože, asi toho vypil více 6
než obvykle. Najednou se vynořilo až příliš mnoho starých vzpomínek. Zatřásl hlavou a seběhl po schodech na cestu, kde na něho čekal kočár. „Jeď, jak nejrychleji to půjde, Same,“ řekl a klesl na polstrovanou sedačku. „Jako obvykle jsem se zpozdil.“ „Žádný strach. Za chvilku jsme tam,“ ujistil ho kočí a vyskočil na kozlík. Zatímco kočár letěl temnými ulicemi Londýna, Oz napolo podřimoval. Poslední dobou se mu nějak nedostávalo spánku. Jelikož Nellin manžel odjel do Paříže, mladá žena si vyžadovala podstatný díl jeho času. Navíc musel vést lodní společnost, pracoval na překladu vzácného rukopisu z urdštiny a samozřejmě Brooksův klub byl neodolatelným lákadlem pro mladého gentlemana, který miluje hazard. Jakmile se lord Howe příští týden vrátí z Paříže, Nell už nebude tolik neodbytná. Mírně se usmál. Ne že by si stěžoval. Ta maličká má skutečný talent. Když kočár zastavil před malým hotelem, Lennox se probudil, otevřel dveře kočáru a vyskočil do prudkého lijáku. „Nečekej na mě, Same,“ zavolal a rozběhl se ke vchodu. Lokaj doširoka otevřel dveře a nechal ho vejít dál. Oz se zastavil až v malém foyer. Usmál se na majitele hotelu, který stál za recepčním pultem. „Dobrý večer, Fremonte. Venku lije jako z konve.“ Z rozcuchaných vlasů si setřásl kapičky vody. „Obávám se, že jiné to už ani nebude, sire. Mám vám nechat připravit horkou koupel nebo byste si dal trochu horkého punče?“ „Možná později. Který pokoj?“ „Třináctka, sire.“ Nell pro jejich milostná setkání vybrala hotel v Soho a posledních čtrnáct dní se tady pravidelně scházeli. Oz bral schody po dvou a přemýšlel o vhodné omluvě svého pozdního příchodu. Nemůže říct, že hra byla natolik vzrušující, že nedokázal přestat. Musí si vymyslet něco jiného. Dlouhým krokem procházel chodbou a sledoval měděné cedulky s čísly pokojů, až došel k třináctce. Otevřel dveře a vešel dovnitř. „Jdeš pozdě.“ Nell mluvila zastřeným hlasem s náznakem netrpělivosti. Oz dobře věděl, jak dokáže být Nell popudlivá, a proto omluvným 7
tónem řekl: „Odpusť mi, drahá, ale právě, když jsem odcházel z domu, přišel za mnou jeden z mých námořních kapitánů.“ Zatraceně, to je ale tma. Proč nenechala rozsvícenou alespoň nástěnnou lampu? Má snad dnes Nell náladu na romantiku? Pak však uviděl, jak v pozvání odhrnula přikrývku, a na otázku ohledně světla zapomněl. Místo toho ze sebe rychle shodil vlhký kabát i všechno ostatní. „Líbí se mi tvůj nový parfém,“ zamumlal, když si lehal do postele. Opřel se o polštáře a přitáhl ji k sobě. „Je ti zima, drahá?“ zeptal se. Měla na sobě noční košili. „Ne.“ „V tom případě se toho můžeme zbavit.“ Popadl lem košile, tenké hedvábí vykasal až k pasu a hbitě jí vklouzl mezi štíhlá stehna. Dobře věděl, jaký způsob omluvy má Nell nejraději. Náhle se však prudce otevřely dveře, do pokoje se vřítil dav lidí a všude bylo světlo a křik. V čele davu stál urostlý muž a ukazoval k posteli. „Tady!“ vykřikl. „Všichni jste svědky morálního úpadku!“ Lennox zíral na ženu pod sebou. Nebyla to rudovlasá Nell, ale neznámá blondýna. „Co se to tu zatraceně děje?“ zavrčel. Odpovědi se mu dostalo od muže v čele davu, který se seskupil okolo postele. „Pokud bude třeba, u soudu dosvědčíte vše, co jste dnes viděli – tuto morální zvrhlost! Děkuji vám, to bude vše,“ řekl rázným hlasem a mávnutím ruky propustil okolostojící dav. Očima jako led si Lennox prohlížel ženu, která ležela pod ním. „Nemyslím, že bychom si byli představeni,“ řekl zlomyslně. Zcela zjevně se dostal do pasti. „To tedy nebyli,“ odpověděla lady chladně. „Teď můžete jít. Děkuji vám za spolupráci.“ Lennox se však ani nepohnul. Jediné, co udělal, bylo to, že otočil hlavu k muži, který jako jediný zůstal v místnosti. „Vypadněte, nebo vás zastřelím.“ Jako vždy měl s sebou pistoli – zvyk z Indie. „Hraběnko?“ zeptal se starší muž. Isolda Percevalová, hraběnka z Wraxellu, která ležela pod velkým mužem, kývla na svého právníka. Nevěřila, že by pro ni chtěl riskovat život, ale mohl by učinit nějakou hloupost, a proto se rozhodla, že ho raději pošle pryč. 8
Když pan Malmsey za sebou zavřel dveře, Isolda se podívala na muže, který dál nenuceně ležel mezi jejíma nohama. „Myslela jsem, že vám Malmsey vysvětlil, co od vás požaduji,“ řekla. „Ale pokud chcete další peníze, slezte ze mě a já vám mileráda zaplatím.“ Oz povytáhl obočí. „To je nějaká komedie?“ „Vůbec ne, právě naopak. Jak vás pan Malmsey jistě informoval, je nutná vaše naprostá mlčenlivost.“ Mlčenlivost? Oz chvíli přemýšlel, jak se sem vlastně dostal. „Jaké číslo má tento pokoj?“ „Třináct.“ Kde je potom Nell? Pořád na něho někde čeká. Zatraceně. „Zůstaňte tady,“ řekl. „Hned jsem zpátky.“ Mluvil naprosto vážně. „Pokud chcete, abych mlčel, poslechněte mě.“ „Vaše výhrůžky jsou naprosto zbytečné. Já nikam neodejdu.“ Musel uznat, že tu dámu jen tak něco nevyděsí. Ještě jednou se jí zadíval do očí a vstal z postele. Popadl kabát, který předtím přehodil přes židli, oblékl si ho, zapnul, vyšel z místnosti a namířil si to rovnou k majiteli hotelu. Isolda přemýšlela, zda by se neměla obléknout, ale nevěděla, kdy se herec vrátí, a nechtěla riskovat, že ji přistihne nahou. Rozhodně bude lepší, když zůstane tam, kde je. Zcela jistě se bude jednat o otázku peněz. Malmsey mu sice za jeho večerní představení už zaplatil, ale každý herec měl neustále hluboko do kapsy. Prostě se ho zeptá, kolik za své mlčení požaduje, zaplatí mu a každý půjde svou cestou. Oz se dole ve vstupní hale setkal s majitelem hotelu. „Zřejmě došlo k jistému nedorozumění, Fremonte. Na pokoji třináct je naprosto neznámá dáma.“ „Omlouvám se, sire.“ Postarší muž okamžitě začal hledat v knize návštěvníků a za malou chvíli zvedl provinilý zrak. „Přijměte mou omluvu, lorde. Měl to být pokoj dvacet tři.“ Ve tváři byl bílý jako křída. „Ještě jednou se vám omlouvám.“ „Nic se neděje, Fremonte,“ uklidňoval ho Oz blahosklonně. „Chtěl bych tě jen požádat, zda bys byl tak laskav a uvědomil dámu na pokoji dvacet tři, že se dnes večer bohužel nedostavím. Řekni jí, že mám nějakou důležitou pracovní schůzku.“ 9
„Přirozeně, sire, jak si přejete.“ Majitel byl rád, že nemusí čelit baronovu hněvu. „Mám dámě vyřídit vaši hlubokou omluvu?“ „To bych byl rád, děkuji. Také se postarej, aby na ni čekal připravený kočár.“ „Ano, sire, spolehněte se.“ Fremont na sobě nedal znát, že si všiml faktu, že Lennox je pod kabátem nahý. Baron byl velmi štědrý muž, a tudíž dobrý zákazník, kterým se ledacos odpouští. Oz se otočil k odchodu, ale pak se zarazil. „Jak se jmenuje ta dáma na pokoji třináct?“ „Paní Smithová, sire,“ odpověděl Fremont. „Aha, děkuji.“ Oz rychle vyběhl schody, vrátil se do pokoje třináct, zavřel za sebou dveře a zamkl. Byla tady – přesně kde ji nechal. Takže nevyužila příležitosti k útěku, což znamená, že se zřejmě ocitla v těžké situaci. Zajímavá dáma. Znovu odhodil kabát, rozžal nástěnnou lampu a vrátil se k posteli. Isolda si ho nechápavě prohlížela. Dokonce ani ve světáckém Londýně od herce lehkých mravů neočekávala takovou nestoudnost. „Co to děláte?“ Zády se opřela o čelo postele a přikrývku si přitáhla až pod bradu. „Chci s vámi domluvit obchod.“ I když sám nevěděl, co ho vedlo k těmto slovům, byl sám se sebou spokojený. Možná to bylo tím, že dáma byla až příliš krásná nebo vypil přespříliš alkoholu. „To samozřejmě můžeme, ale až se obléknete.“ „Nejste v pozici, v níž byste mohla dávat rozkazy,“ poznamenal Oz klidným hlasem. Pak si uvědomil, že toho zřejmě opravdu vypil trochu moc, protože strach v krásných očích ho perverzním způsobem uspokojoval. Rozhlédl se po místnosti. „Je tady něco k pití?“ „Ne.“ Oz si však všiml karafy a několika sklenic, které stály na příručním stolku. Beze spěchu k němu přistoupil a nalil si řádnou dávku brandy. Vrátil se k posteli a pozvedl sklenici jejím směrem. „Vidíte? Nemáte pravdu. Dáte si taky?“ „Ne, nechci,“ odpověděla Isolda podrážděně. „Prosím, řekněte své podmínky obchodu, abychom se mohli domluvit a jít si po svých.“ 10