I Na dnešní horký letní den léta Páně 410 podle nového křesťanského datování připadají mé sedmašedesáté naro zeniny. Vím, že jsem již stár. Po sedmašedesáti letech mi zkřehly kosti, mysl však s tělem nezchátrala. Jmenuji se Gaius Publius Varrus a jsem nejspíš posledním žijícím mužem v Británii, jenž může prohlásit, že do této země vpochodoval s římskou okupační armádou. Ostatní, kteří mi krá čeli po boku, již dávno, předávno zesnuli. Přesto si však své dny v legiích vybavuji zcela jasně. Znal jsem muže, kteří odmítali připustit, že kdy k vojsku pat řili. Ať už k tomu měli jakýkoli důvod, je to jejich škoda. Já na dobu strávenou v legiích vzpomínám často s láskou a vděčností, neboť mezi legionáři jsem našel většinu celoživotních přátel a ne přímo i svou ženu, jež mi povila děti a sdílí se mnou mé sny. Leckdy se mi též při vzpomínce na léta v armádě chce nevěříc ně smát. Vybavuji si zmatky, chaos a všecky ty malicherné lidské slabosti a nezdary, jež u vojska vyplouvají na povrch, a mohu se jim buď zasmát, nebo plakat. Vzpomínám si například, jak jsem trávil odpoledne jiného let ního dne před více než čtyřiceti lety, v šedesátém devátém. Tehdy naposledy jsem byl římským vojákem a vedl jsem své muže i ve litele do hor a vstříc léčce. Bůh ví, že v pasti není nikomu do skoku, ovšem ta, do níž jsme padli onoho dne, byla nejhorší, s jakou jsem se za celá vojen 15
ská léta setkal. Barbaři, kteří nás lapili, jako by se vynořili rovnou ze skály. Byla to divoká, děsivá stvoření, napůl muži, napůl kam zíci, a dočista nás zaskočili ve vysoké skalnaté soutěsce v samém středu rozeklaného hřebene pohoří, jež se táhne po celé délce Bri tánie. Šplhali jsme tam dva dny. Obezřetně a tajně, to jsme si alespoň mysleli, jsme si razili cestu údolími a průsmyky mimo křižovat ky hlavních cest. Chtěli jsme se nepozorovaně dostat na západní stranu hor. Pár důstojníků na koních, mě nevyjímaje, muselo po většinu času vést zvířata pěšky. Právě jsme dorazili do průsmy ku, nasedli a vzdali dík za rovné podloží, když tu nás div neroz drtila lavina masivních kamenů padajících shůry. Tři muži, s nimiž jsem zrovna hovořil, byli před mýma očima rozmačkáni na krvavou kaši balvanem, který se na ně zničehonic zřítil. Vůbec si ho nevšimli. Pochybuji, že některý z druhů, již za hynuli na začátku té apokalypsy, tušil, že se blíží smrt. Vím jen, že sám jsem byl zcela ochromen. Nejprve mi vůbec nedošlo, že jsme byli napadeni, neboť už více než týden jsme nepotkali žádného nepřítele a určitě jsme ho nečekali tak vysoko v horách. První padající kameny naše muže, kteří se právě semknuli v úzké skalnaté průrvě, vyčerpaní po dlouhém a náročném vý stupu, doslova zmasakrovaly. V horách, kde dosud znělo pouze supění, hlasité oddychování a tlumené nadávky, se náhle rozléhal rachot řítícího se kamení a vyděšený, bolestný křik zmrzačených či umírajících. Pak se objevil nepřítel, jak jsem už řekl, valil se ze stěn soutěsky jako kamzíci. Můj velitel Britannicus zrovna před chvílí opustil čelo průvo du, aby popohnal vojáky za námi, a když jsem otočil koně, viděl jsem rudý chochol jeho přilby, jak se pohupuje asi o třicet kroků dál, zatímco se snažil uklidnit splašeného koně. Útesy přímo nad ním se hemžily poskakujícími chlapy oděnými ve zvířecích ků žích, a tak jsem bičíkem hnal svého vyděšeného koně přes muže natěsnané kolem mě až k místu, kde bych mohl zorganizovat ně jaký účinný odpor. Bylo to beznadějné, nedostávalo se tam prostoru. Během oka mžiku to vypadalo, že se celý průvod změnil na změť vrčících a rozzuřených chlapů bojujících muž proti muži. Takový souboj, 16
ať už se vyvine jakkoli, se dá vyhrát jen silou a kuráží, nikoli taktikou. Užíval jsem koně jako beranidlo, razil si cestu masou bojují cích těl a rozháněl se napravo nalevo kopím, které jsem ukradl nějakému padlému, ale připadal jsem si jako v noční můře, kdy nic nefunguje, jak by mělo, a vše se zpomaluje, ovšem až na síly, jež vás ohrožují. Úzkou rozsedlinu, v níž jsme se nacházeli, asi v jedné třeti ně roztínal skalní výběžek, který byl na vrcholku ostrý jako meč. Právě k okraji tohoto výstupku jsem se dostal, když pode mnou poklesl smrtelně raněný kůň, který však kvůli tlačenici nemohl úplně padnout. Nějak se mi podařilo vyšvihnout ze sedla a vy houpnout se na výčnělek, takže jsem měl bitevní pole pod sebou a nikdo mě neohrožoval. Pohlédl jsem doprava a na vzdálenost necelého kopí jsem spatřil Britannika. Zuby měl vyceněné v bo lestném šklebu a nad kolenem mu ze stehna trčel šíp. Byl to velice pěkný šíp s červeným opeřením. Čistě prošel svalem a připíchl ho k chroptícímu koni, který stejně jako můj neměl kam padnout. Zatímco jsem přihlížel, z davu dole se vynořila ruka, sevřela trčící dřík a táhla velitele dolů. Zaječel, jeho kůň se zakymácel, sesunul se ke straně a drtil pod sebou šípem připíchnutou nohu. Nevybavuji si, jak jsem překonal vzdálenost, která nás děli la. Pamatuji si jen, že jsem stál na zadku padlého koně přímo nad Britannikem a hledal volné místo, kam bych seskočil. Dav se rozestoupil a já se odrazil, ovšem v půli skoku mě do hrudi zasáhlo kopí, takže jsem padl na záda přímo na velitele. Můj prs ní plát odrazil hrot kopí, ovšem viděl jsem, že jeho majitel se na mě chystá zaútočit znovu. Neohrabaně jsem se pokusil překulit doprava, avšak když udeřil, ucítil jsem, že tentokrát špička kopí pronikla mezi pláty pancíře kdesi pod ramenem. Zuřivě jsem se převalil zpátky a celou silou se opřel do zbraně. Vyrval jsem mu ji z rukou a jeden z mých mužů mu vrazil meč pod paži. Padl na kolena a zemřel tam s údivem vyvalenýma očima. Kácel se na mě, ale to už jsem byl na nohou, nevšímal si kopí, jež padlo vedle mě, a tasil jsem dýku. Můj meč zmizel. Čísi dlaň mi sevřela levé rameno a silou mě otočila, než jsem stačil nabýt rovnováhu. Naslepo jsem se ohnal, ostřím nože našel odhalené hrdlo a zase 17
upadl. Po celou dobu mě vnitřní hlas proklínal za to, že nejsem schopen pořádně vstát. Všude kolem tekla krev. Zahlédl jsem vedle sebe Britannika, který na vše civěl s popelavě bledou tváří, ale pak se na mě svalil někdo jiný a naposledy mi zachroptěl do ucha. Jako bych přišel o rozum, zpanikařil jsem a toužil jsem jen po tom, abych se po stavil na nohy. Napřáhl jsem ruku, zapřel se a vyškrábal vzhůru, přičemž jsem kohosi odhodil stranou – nikdy se nedovím, zda to byl přítel, nebo nepřítel. Podařilo se mi napřímit, ovšem uvě domil jsem si, že nejsem ozbrojený. Kdosi mě zase stáhl na zem. Padl jsem na kolena a tentokrát se už nemohl zvednout. Uslyšel jsem výkřik „Varre!“ a po mém levém boku se vynořila dlaň s na taženými prsty. Stiskl jsem ji, znovu se vytáhl do stoje a v tu chvíli jsem jasně viděl, jak bronzová sekera s dlouhým naleštěným bod cem onu pomocnou dlaň čistě oddělila od zápěstí. Bojovník se sekerou se obrátil, napřáhl zbraň a já jsem mohl zblízka zhodnotit její ostrost. Detaily té chvíle nikdy nezapomenu. Byl to mohutný muž s rudým plnovousem a v zuřivém šklebu odhaloval zčernalé pa hýly zubů. Jinak nahou hruď mu zčásti halila vlčí kůže a druhou mu u beder přidržoval kožený opasek, za nímž měl zastrčenou dlouhou dýku. V očích jsem musel mít výraz odsouzence. V du chu jsem se už připravoval na smrt, když tu se k němu napřáhla ona ruka bez dlaně, z níž unikala životodárná tekutina, vystříkla mu rudou krev do očí a na okamžik ho oslepila, takže jsem měl čas vrhnout se dopředu, vytrhnout mu dýku zpoza opasku a za razit ji celou svou vahou až po jílec pod jeho nechráněná žebra. Sice umíral, ale ještě se vzchopil natolik, že zatočil sekerou a já jsem ucítil, jak mi bodák rve nohu od kolene až po tříslo a pevně se tam zaráží do kloubu. Silou úderu jsem se přikrčil, sklopil hla vu a viděl silnou násadu, jež jako ohromný dřevěný falus trčela zpod mé tuniky. Zaplavila mě bolest, zcela mě ochromila a uvrhla do víru zoufalé černoty, kam jsem se propadl, zatímco jsem stále svíral zmrzačenou ruku svého zachránce. Zvítězili jsme – jak, to nikdy nepochopím. Byl to však konec mé kariéry legionáře. Vlastně to měl být i konec mého života. Bodec minul varlata a zarazil se nahoru do levé hýždě, poškodil 18
ale podkolenní šlachu a rozerval celé stehno až na kost. Felčaři mi chtěli nohu hned po boji uříznout přímo na místě, než mě odve zou dolů z hor, protože si mysleli, že jinak cestu určitě nepřežiji. Díky Bohu, že jsem rychle nabyl vědomí! Vřískal jsem jako zuřivý sokol, věděl jsem totiž, že amputaci skoro nikdo nepřežije. Nijak by mi to však nepomohlo, kdyby nebylo Caia Britannika. Trval na tom, aby mi ránu vypálili, sešili a dali mi šanci. Tvrdil, že jsem mu zachránil život vícekrát, než by dokázal spočítat, a mám-li zemřít, pak si při všech bozích na nebesích zasloužím skonat jako dvounožec. Prohlásil, že jsem jeho primus pilus a primus pilus má právo na dvě nohy v životě i po smrti. Pochopitelně měl naprostou pravdu. Nevím, jak se nám obě ma podařilo překonat cestu dolů na planiny, ale když jsme se tam dostali, Britannicus mě ubytoval ve vlastním stanu a staral se o mě Mitros, jeho osobní lékař. Leželi jsme tam na kavalcích bok po boku, čekali na úzdravu a měli spoustu času přemýšlet o tom, co se nám honilo v hlavě – musím připustit, že to pro mě byla docela nová zkušenost. Myslím, že právě tehdy mě poprvé napadlo, že bych mohl sepsat tento příběh, ale s naprostou jisto tou to tvrdit nemohu. Kde se v člověku bere ta drzost, že začne uvažovat o vyprá vění, jaké se chystám zaznamenat já? Obvyklá odpověď by zněla „v jeho nitru“, ovšem ta je v tomto případě zcela nedostačující a nepřesná. Mé současné odhodlání vypovědět následující příběh – a toto odhodlání často připadalo zatvrzelé a bláhové dokonce i mně samému, ačkoli se psaní věnuji už mnoho let – pramení ze skutečnosti, že jsem v Caiovi Britannikovi našel celoživotního pří tele a učitele, jehož prorocké vize a morální bezúhonnost mě ne přestávají ohromovat. Díky jeho silnému charakteru, vnímavosti, skvělému úsudku a neochvějnému lpění na tom, že mě potřebuje, jsem mohl přežít konec světa a poté začít nový život ve věku, kdy jiní uléhají na smrtelné lože. Teď, když jsem už opravdu stár, mě posilují obavy z toho, že by příběh zůstal nevyřčen, že by můj přítel navždy upadl v zapo mnění, neopěvován a zneuznán. Jakmile jsem v sobě onu sílu na lezl, pokoušel jsem se vymyslet vhodný začátek, tak jako chlapec pošetile hledá střed cibule a oslepen slzami pokračuje ve svém 19
bláhovém konání. Teď už vím, že žádný skutečný počátek neexis tuje. Zůstaly jen vzpomínky, jež ubíhají tam, kam je vítr zavane. Caius Cornelius Britannicus nebyl dobrým pacientem. Příči lo se mu, že je upoután na lůžko, ale dokud se mu rána v noze nezacelila, nic s tím nenadělal. S politováním však musím uznat, že ony první dny zotavování patřily k nejhorším, jaké jsem kdy v jeho společnosti strávil. Byl jsem mu vděčný za mnoho věcí, ale na lačný žaludek jsem ho těžko snášel, a jelikož jsem po většinu času zvracel lektvary, jimiž mě Mitros naléval, v žaludku mi toho opravdu moc nezůstávalo. Býval bych raději sdílel pokoj s roz zuřeným leopardem. Nakonec se ovšem trochu uklidnil a přijal nucenou nečinnost s typickou duševní vyrovnaností. Od té chvíle jsme rozmlouvali – či spíše on hovořil, já jsem naslouchal a občas přispěl měďákem na kupu zlaťáků a stříbrňáků. Caius Cornelius Britannicus byl pravý Cornelius, přímý po tomek čistého patricijského rodu zakladatelů římského státu. Během těch prvních dlouhých dnů, kdy byl prakticky upoután na lůžko a nemohl nikoho ani nic ovlivnit, Britannicus někdy celé hodiny vyprávěl o svém životě občana, nikoli vojáka v Bri tánii. Vybavuji si, že mi to tehdy připadalo překvapivé, přede vším proto, že jsem ho do té doby znal jen jako vojenského legáta Britannika, zamklého, profesionálního velitele, který se obvykle držel v ústraní a své názory si nechával pro sebe. Jak ubíhal čas, zjišťoval jsem, že o něm vlastně takřka nic nevím. Ať jsme coby druhové ve zbrani sdíleli jakékoli důvěrnosti, odhalily jen pár ne patrných stránek jeho charakteru a osobnosti. Zatímco nyní ho vořil a já mu naslouchal, odkrýval přede mnou víc a víc ze svého nitra. Jeho předek z otcovy strany – vlastně praprapradědeček – si vysloužil své cognomen Britannicus za zásluhy ve prospěch této provincie v Antoninových dobách před více než sto padesáti lety a celá jeho rodina v následujících generacích považovala Britá nii za svůj domov, ačkoli věrností byla samozřejmě povinována Římu. Já sám jsem se v Británii narodil a vyrostl, ale nikdy jsem své rodné zemi nevěnoval pozornost. Nepovažoval jsem ji za vý znamné místo, bral jsem ji prostě jako zemi, kde žiji. Teprve po pár letech v Africe a po letech Britannikova nadšení jsem pocho pil, co pro mě Británie znamená. 20
Britannicus dlouze a láskyplně hovořil o své rodině a domově, vile poblíž Aquae Sulis, proslavených lázní s horkými prameny na jihozápadě. Z hlasu mu zaznívala pýcha vždy, když mlu vil o své ženě Heraclitě, již zjevně zbožňoval a jejíž rod odvo zený od císaře Claudia byl stejně starobylý a urozený jako jeho. S hrdostí též zmiňoval svého prvorozeného syna Pica, který se stejně jako Caius a všichni předkové v šestnácti letech připojí k le giím. Svěřil mi, že chlapci teprve táhne na devátý rok, a tak má spoustu času najít mu v řadách císařského vojska vhodné místo. Přinejmenším příštích pár let zůstane malý Picus doma s mladší mi sourozenci: sedmiletou Meleiou, oblíbenkyní milujícího otce, a čtyřletými dvojčaty Markem a Paulem. Hovořil o sestře jménem Luceia a švagrovi Varovi, jehož sídlo sousedí na západě s Britan nikovým územím a který v Caiově nepřítomnosti působí jako správce jeho majetku. Legát se zapřísahal, že až jednoho dne jeho povinnosti skončí a císařství již nebude vyžadovat jeho služby, vrátí se a chopí se správy svých území. Jednoho rána mě probudilo mručení a pohyb. Zjistil jsem, že dva vojáci, jež si Mitros vybral, napřimují Britannika do sedu. Na konec mu navzdory jeho kletbám, jež utichly ve chvíli, kdy lékař zdůraznil, že se jedná o součást léčebného procesu, udělali vcelku pohodlí. Jakmile zase všichni zmizeli a zanechali nás o samotě, zeptal jsem se ho, zda trpí velkými bolestmi. Chvíli na mě mlčky hleděl, pak si oběma rukama posunul nohu kousek stranou a za vrtěl hlavou. „Ne,“ prohlásil, „bolí to mnohem méně než předtím. A co ty?“ Usmál jsem se na něj. „Vůbec to nebolí, dokud se nezkusím pohnout. Samozřejmě jakmile usnu, tělo si dělá, co chce. Pak to bolí. Často se proto náhle probouzím.“ Pozorně mě sledoval a lehce se mračil. „Nu,“ zamručel, „ale spoň už začínáš vypadat trochu lépe. Zmizely fialové pytle pod očima a tváře už nemáš tak propadlé.“ Odkašlal si, ještě víc se zamračil a dodal: „Mitros říkal, že bys toho měl být brzy zase schopen.“ Teď jsem se zamračil zase já. „Schopen? Myslíš, že budu moci zase chodit?“ 21
„Ne, to ne, tím jsme si přece už dávno jistí. Možná budeš kul hat, ale o chůzi bych se nebál. Ne, myslel jsem… schopen tělesně, pohlavně.“ Zdálo se, že je na rozpacích. „Aha, tohle,“ zareagoval jsem a představil si, jaké nepohodlí by mi způsobila erekce. „Bože, na to bych teď raději vůbec ne myslel.“ Hleděl na mě velice zvláštně, až jsem se začervenal. „Co je, veliteli? O co jde?“ Odmítavě potřásl hlavou. „O nic, vůbec o nic.“ Odmlčel se a pak pokračoval. „Ty jsi hodně zdrženlivý, že?“ „Veliteli?“ „Zdrženlivý, náročný. Nevyžíváš se zrovna ve střídání žen, že ne?“ „To asi ne,“ odpověděl jsem. Tato odbočka od obvyklých té mat našich hovorů mě překvapila a vyvedla z míry. Zamyšleně jsem dodal: „Asi ale o nic méně než každý normální muž, alespoň si to myslím.“ „Ne, v tom s tebou nesouhlasím.“ Znovu zavrtěl hlavou a tvá řil se zvláštně, takřka zadumaně. „Víš, posledních pár let jsem tě sledoval a tvá uměřenost mě potěšila. Je to jedna z hlavních vlastností, jimiž se vyznačují výjimeční vojáci.“ Z výrazu v mé tváři pochopil, že mi takové úvahy nejsou pří jemné, a tak mě chtěl ukonejšit: „Bůh ví, že jsi naprosto normální. Zdá se mi ale, že vždy konáš střídmě, nezaznamenal jsem žádné výstřelky. Moc nepiješ, nechodíš za děvkami, nepereš se a nehá dáš se bez důvodu. Jdeš svým mužům dobrým příkladem.“ „Bože, veliteli,“ namítl jsem, „tolik chvály snad ani není zdrá vo.“ „Pche! To není pravda, ale přesto se omlouvám.“ Na chvíli se odmlčel, takže jsem zavřel oči a uvažoval, kdy asi přijde sluha s horkou vodou na ranní mytí, když tu Britannicus znovu pro mluvil. „Varre, byl jsi někdy zamilovaný?“ Celé tělo mi na posteli ztuhlo a přemýšlel jsem, co ho to po padlo, že najednou zapřádá tak důvěrný hovor. „Nikdy, pane,“ odpověděl jsem a sám jsem slyšel, jak podivně můj hlas zní. „Nikdy, Varre? Nikdy ses nezamiloval? Za celý svůj život?“ 22
Dumal jsem o tom se zavřenýma očima, hlavou se mi honily zbloudilé vzpomínky a cítil jsem, jak se mi navzdory rozpakům rty roztahují v úsměvu. „Nu, pane,“ pronesl jsem nakonec, „poznal jsem čas od času na různých místech pár mladých žen, spíš bych měl říci dívek, z nichž se mi rozbušilo srdce a rozbouřily smysly.“ „Vida!“ Znělo to radostně. „A existuje teď někdo zvláštní, kdo nad tebou stále má takovou moc?“ Tentokrát jsem se usmál snáze a téma hovoru už mě nepřivá dělo do takových rozpaků. „Ne,“ odpověděl jsem. „Teď vlastně ne. Nikdo takový není, a kdybych nad tím dlouze přemýšlel, asi by to byl důvod k smutku.“ „Ach, Varre, příteli, pak jsi tedy nešťastník. Není nic lepšího než láska dobré ženy. Podrží tě, i když máš všelijaké nesnáze.“ Rozhostilo se napjaté ticho, které jsem posléze přerušil: „Ano… Už mi to říkalo víc lidí.“ „Je to pravda.“ Britannicus hovořil vřele a nadšeně se mi svě řoval. „Víš, že si stále ještě pamatuji na den, kdy jsem se s Heraclitou seznámil? Bylo mi asi třináct…“ Odmlčel se a poté se opravil. „Vlastně jsem ji jenom spatřil, neseznámil jsem se s ní. Opravdu jsme se seznámili až asi za dva roky, ale od toho prvního setkání jsem na ni pořád myslel. Jednoho dne se s ní setkáš, Varre, a po chopíš, co to znamená. Byla – a pořád je – tou nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděl. Už tehdy jsem věděl, že se stane středobo dem mého života. Žili jsme v různých městech, ale naše rodiny se naštěstí přátelily. Po onom prvním setkání se naši rodiče dohodli, že až dospějeme, vezmeme se a my jsme s tím oba souhlasili. Spřátelili jsme se, já jsem odešel k legiím a o několik let později se z nás stali milenci. Zamiloval jsem se do ní však hned první den, kdy jsem ji spatřil, jak si hraje s ochočeným králíčkem v ojínělé ostřici na břehu zamrzlého rybníka. Vzduch se jí u úst srážel na páru a díky zrůžovělým tvářím byly její modré oči ještě zářivější než jindy. A teď už jsme manželé kolik?“ V duchu se zavřenýma očima počítal a sám si odpověděl: „Patnáct let. Vzali jsme se na mé třiadvacáté narozeniny. Jí bylo dvacet.“ Jeho hlas na okamžik utichl, soustředil se na své nitro. 23