1 Richmond, hrabství Surrey konec dubna r. 1824
Drahá Šarloto, odejít těsně před začátkem letního semestru je od Tvé učitelky kreslení bezohledné. Ještě že máš slečnu Setonovou, která Ti vypomůže, než si za tu nezodpovědnou ženu najdeš náhradu. Jen doufám, že ze svého „zlozvyku nejdříve myslet a pak mluvit,“ jak říkáš, vyrostla. Tvůj přítel a bratranec Michael
Lucinda Setonová potřebuje impozantního nápadníka, a to ihned. Nejlepší by byl princ, ale spokojila by se i s vévodou či dokon ce s markýzem, nejraději odporně bohatým. Ne že by jí šlo o majetek, kdepak. Z drahých kočárů řítících se ulicemi města jako o život se jí zvedá žaludek a skleníkové růže ji nutí ke kýchání. Šperky jsou pěkné, ale při procházkách se služkou v parku aby je člověk střežil jako oko v hlavě. Ne, ona chce obdivuhodného nápadníka z jediného důvodu: aby Peter Burnes pokorně odvolal, co řekl. V očích ji zaštípaly slzy. Přešla po pokoji ve škole pro mladé dámy, kterou vede paní Harrisová. Ten se na následujících něko lik týdnů stane jejím domovem. Peter by se měl stydět, darebák! Proč vůbec kvůli němu pořád pláče? A jak je to možné, že si — 7 —
takový bezcitný hulvát najde náhradou za ni nějakou zhýčkanou slečinku? Uložila šál do zásuvky prádelníku. Vzpomínka na ponižující výměnu názorů, která se odehrála minulou sobotu na plese, ji naplňovala zlostí. Dost na tom, že se ho pošetile zeptala, jak to mezi nimi je. A jeho odpověď… Lucy, vzhledem k mému nově nabytému společenskému postavení potřebuji vhodnější manželku. Stálejší a zodpovědnější, ne potřeštěnou holku, která plácne, co ji napadne. Při vybalování kufru našla psací potřeby a náčrtník s jeho portrétem, který nakreslila před rokem, když si ještě myslel, že by mohla být ucházející manželkou. Upřeně pohlédla na nepo slušné kudrny a oblažující úsměv, nad kterým jí pokaždé málem vyskakovalo srdce z hrudi, a pak mu přimalovala k hlavě dva ohyzdné rohy. Ona není žádná lehkomyslná holka! Ona ne! Patříš k ženám, se kterými muži laškují, ne k těm, s nimiž se žení. Laškují! Okusovala tužku a vzpomínala, jak jí Peter, tehdy sedmnáctiletý syn generála, o tři roky starší než ona, poprvé uloupil polibek. I tehdy s ní jen tak flirtoval? Pro ni ta chvíle znamenala mnohé a pro něj vůbec nic? A po těch dlouhých měsících čekání! Byla si naprosto jistá, že se s ní Peter ožení. Než odjel na Grand Tour, nazýval ji dokonce svou „jedinou pravou láskou“. Líbal ji znovu, něžně, jako by to bylo vyznání, zvlášť když jí říkal, aby na něj počkala. Okamžitě po návratu však bylo všechno zapomenuto. Zašel za ní v drahém oblečení, okázale vystavoval elegantní zlaté ho dinky a shlížel na ni spatra. Jsi příliš vášnivá, příliš zvědavá na věci, které by dámě neměly stát za povšimnutí. Nemůžeš s tím nic dělat – máš to v krvi. Její cizí krev! Peter věděl, že ji plukovník Seton, kterého oslo vovala papá, adoptoval. Jejím skutečným otcem byl jakýsi an glický voják a matkou Španělka nejasného původu. Lucy si na ně nepamatovala, zemřeli, když jí byly teprve čtyři. To ale Petera nezajímá, že? Kdepak, on vidí jen tu povedenou krev, kterou jí matka předala, a podle všeho si myslí, že víří špa nělskou divokostí a vášní. — 8 —
Však ona mu ukáže divokost a vášeň! Rychlými tahy přida la zahnutý špičatý ocas vycházející ze zadního dílu skromného fraku, který Peter nosíval, když ještě býval obyčejným panem Burnesem, tedy předtím, než nečekaně zdědil titul hraběte z Hunforthu. Tehdy se pro ni stal „příliš dobrým“, až moc si začal považo vat svého vznešeného původu a důležitých kontaktů. Tehdy se začal chovat stejně jako všichni muži z anglických vyšších kruhů. Většina lidí si myslela, že papá je vdovec a Lucy jeho dcera, ale z klevet záhy vešlo do obecného povědomí, že tomu tak není. Lady Kerrová, Lucyina nevlastní matka, ji nenápadně upozor nila, že její podivný původ by mohl být trnem v oku pedantům z vyšších vrstev, zvlášť když není bohatou dědičkou jako její přítelkyně. A třebaže jí muži během první společenské sezony věnovali jistou pozornost, žádné nabídky neměla. Ne že by o ně nějak usilovala – čekala na Petera. Myslela si však, že jeden ctitel se stejně najít mohl. Pokud… Probůh, co když má Peter pravdu? Co když si všichni myslí, že je lehkomyslná holka, nehodná stát se manželkou váženého muže? Proto muži hltají pohledem její ňadra a snaží se ji na balkonu políbit? Nezdálo se jí, že by se stejně chovali i k ostatním dívkám. K lady Julianě tedy rozhodně ne. Bohatá, elegantní, nudná lady Juliana, kterou si Peter zřejmě vybral jako dostatečně vyho vující, aby se stala jeho nevěstou. Oči se jí znovu zalily slzami. Jak se opovažuje ji zavrhnout? Ostatní muži ji nepřekvapují; polovina z nich jsou zabedněnci, kteří dělají, co řekne mamá. Ale o Peterovi se domnívala, že je… Její. Přiměje ho, aby litoval, že ji odmítl. Začala kreslit nůž trčící z jeho zrádného srdce a vtom kdosi zaklepal na dveře. Rychle strčila náčrtník pod polštář a vyzvala dotyčného, ať vstoupí. Macecha vklouzla do pokoje s obvyklou zdvořilostí, což byla další vlastnost, kterou Lucy postrádala. „Tvůj otec už prodebato val s paní Harrisovou vše potřebné.“ Lady Kerrová, více než rok provdaná za papá, přelétla pohledem ledabyle pohozené obleče ní na posteli. „Takže odjíždíme. A rád by se rozloučil.“ — 9 —
„Přijdu za chvíli.“ Lady Kerrová zavadila pohledem o otevřený kufr. „Nemám ti nejdříve pomoci s vybalováním?“ „Nepotřebuji vaši pomoc!“ vybafla Lucy, až sebou macecha trhla. Zastyděla se a dodala mírnějším tónem: „Jste velmi laska vá, ale poradím si sama. Není důvod, abyste měnili plány.“ Nesmělý úsměv na ženině tváři hlodal Lucy ve svědomí. Ta žena se usilovně snažila být její přítelkyní. Papá dokonce nazna čil, jak je pro lady Kerrovou důležité přimět Lucy, aby ji nazývala matkou, ale Lucy se k tomu nedokázala přinutit. Rozčilovaly ji macešiny neustálé připomínky, aby ztišila hlas, dávala si pozor na jazyk a nesmála se obhroublým vtipům mužů. Jestli je jedinou úlohou matky peskování, pak se snad raději obejde bez ní. Aspoň že je lady Kerrová přínosem pro papá. Miluje ho, i když pokaždé nesouhlasí s jeho vztekáním. A je pro něj ta pravá, dost silná a klidná, aby vyrovnávala jeho prudkou povahu, a nikdy se nenechá zastrašit tupohlavostí, kterou otec předvádí, když je roz rušený. Lady Kerrová zajistí, aby si nikdy nezapomněl klobouk. Než Lucy odešla do školy, byla starost o otce na ní. Chyběla jí – stejně jako večeře, kdy vyprávěl historky z Indie, nebo veče ry, kdy se procvičovala v počtech a vysloužila si jeho pochvalu. Tehdy byl život jednodušší. Mimoděk si povzdychla. Lady Kerrové to jako obvykle neuniklo. „Tvůj otec i já bude me rádi, když pojedeš do Edinburghu navštívit Venécii. Dokud si paní Harrisová nenajde náhradu za učitelku, která dala výpo věď, určitě jí může vypomáhat s výukou kreslení někdo jiný.“ Lucy se vrátila k vybalování. „Já se na vyučování těším. Edin burgh je nudný, tady budu mít co dělat, dokud nebude sezona v plném proudu. Kromě toho potřebuje Peteru Burnesovi předvést, že je zod povědná. Až na něj udělá dojem coby rozumná a vyrovnaná uči telka, uzná, že se mýlil, padne jí k nohám a bude žadonit o od puštění. Možná mu odpustí. A možná ne. Ale kdyby trčela nahoře na severu a on se tu mezitím promenádoval po městě s lady Julia nou, nemohla by udělat ani jedno ani druhé. — 10 —
Vzala macechu za paži a vedla ji ke dveřím. „Měla byste jít. Víte, že papá čeká.“ Navíc chtěla, aby už byli oba pryč a ona se mohla ponořit do svého trápení. Mlčky scházely dolů. Papá přecházel pod schodištěm. Když je zaslechl, vzhlédl a jeho podrážděný výraz vmžiku vystřídal radostný úsměv. Z velké části patřil lady Kerrové. A komtesin ruměnec jen podtrhl, jaké pouto je k sobě pojí. Lucy žalostně bodlo u srdce. Podíval se na ni někdy muž tak, aby zrudla? Nepodařilo se to ani Peterovi. Nepatřila k ženám, kterým stoupá horkost do tváří. „Á, tady jste, děvčata!“ halasil papá. Jeho způsob mluvy bylo jediné, co se na něm lady Kerrové nepodařilo zušlechtit. „No tak, Maggie, žádné lelkování! Musíme si pospíšit, dokud je pěkné po časí, viď, Lucy?“ „Když prší, jsme v rejži,“ papouškovala Lucy plukovníkovu často používanou průpovídku z dob jejího dětství za války ve Španělsku a Portugalsku, kdy dlouhé pochody za nevlídného počasí znamenaly nesmírné útrapy. „Všechno v pořádku, Lucy?“ zeptal se a lady Kerrová se do něj zavěsila. Odejdou spolu. Bez ní. Zmohla se na úsměv. „Ano, papá.“ Zachmuřeně na ni pohlédl. „Ani bych neřekl. Pořád ten idiot Peter Burnes, nemám pravdu?“ Zamrkala. „Jak…“ „Nejsem hlupák, děvče. Vím, žes o něj stála. A viděl jsem, jak ses tvářila, když v sobotu na plese třikrát po sobě tančil s tou na foukanou lady Julianou! Vždycky jsem si o něm myslel, že je tak trochu povrchní, ale teď ho považuji za úplného tupce. Bez něj ti bude líp, slyšíš?“ Pohladil ji pod bradou. „Už na toho nadutce nemysli, je to ztráta času!“ Skutečnost, že si její netečný papá všiml, co se mezi ní a Pete rem děje, ji překvapila, a dojetím se usedavě rozplakala. Stál bez hnutí, dokud do něj lady Kerrová nešťouchla. Pak rychle strhl Lucy do náruče. „No tak, děvče, nechtěl jsem tě roz plakat. Vždyť není zas tak zle, ne? Pšš, uklidni se.“ — 11 —
Ucítila z límce jeho košile známou vůni kolínské a ta ji uko nejšila. Připomněla jí, že je pořád jejím drahým papá, a je jedno, koho si vzal za ženu. Lady Kerrová vytáhla kapesník a Lucy jej vděčně přijala. Jem ně si otřela oči a nos a nervózně se na macechu usmála. „Jak už jsem řekla,“ prohlásila lady Kerrová. „Budeme šťast ní, když pojedeš s námi.“ Laskavá poznámka málem přivedla Lucy zpátky k slzám, ale statečně je ovládla. Kdy se z ní stala taková plačka? Vypjala ramena a odtáhla se. „Nemohu. Musím se nějak za městnat a paní Harrisové přijde moje pomoc vhod. Budu v po řádku. Vážně.“ „Za tři týdny jsme zpátky,“ řekl papá. „Ale jestli nás budeš potřebovat dřív, dej nám zprávu.“ „Děkuji, papá.“ Lucy ho políbila na tvář a pak z náhlého po pudu vtiskla polibek i lady Kerrové.“ Odpovědí jí byl vlídný úsměv. V tu chvíli litovala, že s macechou předtím jednala tak zhurta. „Budete mi chybět. Oba,“ pronesla a myslela to vážně. Doprovodila je ke kočáru a pak až na konec příjezdové cesty. Když se pomalu vracela zpátky, usoudila, že vybalovat nebude. Zmíněné počínání by jen vyvolalo další slzy, a ona už je pláčem celá ztrápená. Prudce odbočila a vykročila přes kvetoucí třešňový sad, který odděloval školu od sousedního sídla, Rockhurstu. Podle toho, co říkala paní Harrisová, se je pan Pritchard snažil prodat, ale jeho přemrštěnou cenu nikdo nepřijal, vzhledem k tomu, že dům je téměř neopravitelný. A tak sídlo poslední tři měsíce zeje prázd notou a ona teď bez zábran zamířila do přilehlé zahrady. Když vstoupila mezi stromy, zafoukal větřík a kolem se sná šely k zemi kvítky jako sněhové vločky. Jejímu srdci se ulehčilo. Nedokázala odolat pokušení, shodila z nohou kozinkové střeví ce a začala tančit uprostřed padajících květů, jako když bývala malá. Čím víc se točila, tím méně ji bolelo srdce. Vlasy se jí uvol nily ze sponek a vířily s ní. Poprvé po několika dnech cítila, že je sama sebou, jako by Peterova ošklivá slova neexistovala. Když sotva popadala dech a závrať jí bránila v dalším kroužení, vrhla se na zem. Založila si — 12 —
ruce pod hlavou, dívala se do větví a nastavovala tvář kvítkům sedajícím jí zlehka na šaty. Kéž by byl život vždycky takový, jen třešňové květy a jaro. Nebo jako za jejích studentských let na zdejší škole, když se s ostatními dívkami učily zeměpisu a valčíku i tomu, jak muži mohou dámu oklamat… Zhluboka si povzdychla. Při těch hodinách měla dávat pozor. Místo toho se nechávala unést fantazírováním a hltala nesmysly z té pohoršlivé knihy harémových povídaček, kterou s dívka mi tajně četly. Namlouvala si, že se s Peterem jednou vezmou a všechny ty… nemravnosti… vyzkoušejí… Včerejší proplakaná noc se projevila a Lucy přepadla dřímota. Zdálo se jí o harému, v jehož čele stojí ženy a sultán musí plnit jejich příkazy, a vtom do její zamlžené mysli pronikl hluboký mužský hlas. „Copak to tu máme? Místní lady mě přišla uvítat jako nového souseda? Nebo sestoupila bohyně z Olympu, aby se rozptýlila s obyčejným smrtelníkem?“ Lucy prudce otevřela oči. Zdá se jí to? Ten ďábelsky pohledný muž s olivovou pletí a očima barvy pražených mandlí, který jí stojí u nohou, by klidně mohl být sultánem. Lesklé černé vla sy mu ve vlhkých pramíncích splývají po krku, což dokládá, že právě vyšel z koupele. A na sobě má jen bílou košili zastrčenou do černých kalhot, které má zasunuté do vysokých bot – vesta, kabát i kravata nikde. Hrůza! Určitě se jí to zdá. Žádný muž v okolí by nevyšel z domu jen v košili. A nenechal by ji rozepnutou, aby odhalovala chloupky na hrudi. Nenosil by nohavice tak těsné, že se pod nimi rýsují vy pracovaná svalnatá stehna. Před ní stojí tak nádherný exemplář mužnosti, až se tají dech. Dotyčný ji mezitím studoval pohoršlivě důvěrným pohle dem. Zastavil se očima u ňader a pak pokračoval do míst, kde šaty splývaly k lehce rozhozeným nohám. Poté co významně spočinul u chodidel v punčochách, usmál se a tenký černý knír se mu zkřivil. „Bohyně, nade vší pochybnost,“ prohlásil angličtinou s nejas ným přízvukem. „Žádná místní seňorita by se neprocházela bez bot.“ — 13 —