1 Skotská vysočina 1814 „Hledám muže,“ prohlásila Pamela Darbyová se stejnou samozřejmostí, s jakou by oznámila ‚Hledám kousek krajky na opravu lemu sukně‘ nebo ‚Potřebuju čerstvý tuřín na večerní ragú‘. Nevlastní sestra Sofie, usazená v kočáře hned naproti, k ní vzhlédla od notně ohmataného výtisku La Bella Assemblée. Časopis byl dva roky starý, to ovšem Sofii nebránilo v tom, aby pozorně studovala jeho pestrobarevnou módní přílohu a zvažovala doporučení, která růž víc zalichotí tvářičkám mladé dámy. „Nehledám ovšem…, tedy nehledáme,“ opravila se Pamela, „jen tak ledajakého muže. Musí to být pořádně urostlý Skot, který bude zvyklý používat spíš svaly než mozek.“ Klesla hlasem a napodobila místní drnčivý přízvuk způsobem, za který by se nemusel stydět ani symbol skotské historie, populární princ Karel Stuart. „Chlap, kterého dvě bystrá děvčata snadno zvládnou.“ „Jestli se nepletu, ta dvě bystrá děvčata jsme my dvě?“ ujistila se Sofie s chápavě pozvednutým obočím. Kočár se prudce zhoupl a skřípavě začal sjíždět po další vymleté kamenité cestě označované za silnici, což uráželo inteligenci obou mladých dam. Sofií to smýkalo tak, že na prosezeném polstrování stále poposedávala. „Jen by mě zajímalo, jak bys chtěla toho urostlého troubu najít. Požádáme snad kočího, aby zastavil v příští vesnici a vyvěsil tam plakát?“ Pamela doufala, že se sestra k jejímu bláznivému nápadu přidá, i kdyby jen proto, aby si ukrátily dlouhou cestu, a tak si teď přemýšlivě skousla spodní ret. „No, to není špatný nápad. O plakátu jsem nepřemýšlela. Co třeba něco jako ,HLEDÁ SE zabedněný Skot s býčí šíjí, který by sehrál roli léta ztraceného dědice 9
jistého vévody‘? Snad bychom mohly připíchnout jeden na každé návsi, kterou budeme projíždět.“ „Něco jako ten, který jsme viděly v té poslední vesnici? Ten, co varoval, že se tu někde potuluje nebezpečný lupič, který terorizuje silnice v celém kraji, okrádá cestující a unáší nevinné ženy?“ Sofiina posměšná poznámka stáhla Pamelu od vzdušných zámků zpátky do drsně přízemní reality. Na ten velký plakát si vzpomínala více než dobře. Text doprovázela neuměle načrtnutá podobizna zobrazující maskovaného muže s výraznou bradou, pistolí v ruce a nemilosrdnýma očima. Ten obraz ji proti její vůli přitahoval, dokonce se konečky prstů zlehka dotkla zcela nepatřičného dolíčku v mužově pravé tváři. Nedokázala pochopit, co člověka přiměje k tomu, aby se vzepřel světským zákonům i božím přikázáním. Aby věci, které potřebuje, kradl, místo aby si je koupil. Když se k plakátu přiblížila i Sofie, Pamela se od něj rychle odvrátila. Lekla se, že by v mužově zatvrzelém výrazu mohla sestra postřehnout podobu s jejím vlastním rostoucím pocitem bezmoci. Při vzpomínce na ten výraz jí po páteři přeběhly ledové prsty. Bolestně si uvědomovala, že dvě osamělé ženy cestující těmito divokými a drsnými končinami nemusejí vyvolávat jen lehké podezření a nesouhlasné pohledy. Je tu větší hrozba. Hned když je drožka vysadila v Edinburghu, pronajaly si tento kočár. Neměly však prostředky, aby si najaly také služebné, které by jejich putování dodaly na úctyhodnosti, ani doprovod, který by kočár chránil. Pokud šlo o zachování života a cti, budou se prostě muset spolehnout na postaršího kočího a jeho prastarou mušketu. Nasadila poněkud nuceně lehkovážný úsměv: „Podle toho, co jsem o těchhle skotských primitivech slyšela, užívají si spíš s ovcemi než s vlastní ženou.“ Rukou zběžně překontrolovala příruční taštičku. Už dříve do ní ukryla něco, co jí teď dodalo vnitřní klid. „Pořád nemůžu uvěřit, že jsme celou tuhle cestu podnikly nadarmo,“ povzdechla si Sofie a obtáčela si kolem prstu pramen vlasů. „Slyšela jsi tu babiznu v Strathspey. Podle ní zemřel vévodův dědic skoro před třiceti lety, ještě jako malé dítě. Ani on, ani jeho matka nepřežili první skotskou zimu.“ 10
„Bez problému chápu proč,“ zamumlala Pamela a zabořila ruce hloub do kožešinového rukávníku. Byla ještě víc než Sofie ohromená zjištěním, že jejich měsíční snažení přišlo vniveč. Zůstala zase jen prázdnota. Lhostejná jako tahle bohem zapomenutá pustina, kde se vás vítr neustále snažil roztrhat na kusy – a to i když svítí slunce. Studená jako ledové kapky deště, které vás zmáčely přesně ve chvíli, kdy jste došli k názoru, že můžete odložit slunečník. Vlezlá jako vlhko, které vám zalezlo do morku kostí, jako byste se už nikdy neměli zahřát. „Proč tu odměnu prostě nepustit z hlavy a nevrátit se domů?“ zkusila to Sofie. „Rozumný návrh, jistě…, kdybychom ještě nějaký domov měly.“ Sofiiny bleděmodré oči pohasly a zesmutněly a Pamelu ostrý tón hned zamrzel. Až do doby před šesti měsíci pro ně bylo jediným skutečným domovem, který poznaly, Královské divadlo poblíž Drury Lane. Obě se narodily v zákulisí a jejich matka-herečka o nich mluvila jako o ,rozhodně povedených uměleckých výkonech‘. Jenže teď bylo divadlo pryč. Nezbylo z něj víc než sutiny a popel, ve které je změnil stejný požár, v němž zemřela jejich matka. Kdyby tou dobou nespaly v nedalekém podnájmu, mohl zahubit i je. Pamele se stáhlo hrdlo hořkým zármutkem, který už dobře znala. Mohla se utěšovat jen tím, že se matka nikdy nechtěla dožít doby, kdy by začala vadnout její pověstná krása, kterou až dosud ovládala své obdivovatele. Krása, která nacházela svůj odraz ve světlých kadeřích nevlastní sestry Sofie. Kadeřích sestřižených do módního mikáda, jež skvěle rámovalo Sofiin srdčitý obličej s nádherně vykrojenými rty a okouzlujícím pršáčkem. Mezi sboristkami se šeptalo, že Sofiiným otcem byl bohatý francouzský hrabě, který shledával matku zároveň šarmantní i neodolatelnou. V Anglii prý nechal srdce, ale než stačil matku požádat o ruku, zavítal do Francie a tam přišel i o hlavu. Pokud šlo o vlastního otce, byla Pamela přesvědčena, že to byl nějaký svalnatý chlapák z Anglie. Jak jinak si vysvětlit ten úplně obyčejný hnědý odstín vlasů i očí? Tvář měla sice oválnou a souměrnou, ale zcela nezapamatovatelnou a všední a její utěšeně 11
plné tváře by se hodily spíš k venkovské děvečce. Jistě, tělesnými křivkami by nejednoho muže upoutala, ale rozhodně by kvůli nim neskočil z nejvyššího mostu do studených vod Temže, jak to prý udělal jeden z matčiných vášnivých milenců. Pamela litovala svých neuvážených slov ještě víc, když ses tra pozvedla hlavu a ze všech sil se snažila zamaskovat, že se jí chvěje brada: „Abys věděla, vévodova odměna není naše poslední šance. Mohla bych se postarat o nás obě. Ta vikomtova nabídka stále platí.“ Pamela se zamračila. Tohle není žádné kýčovité srdceryvné melodrama, pomyslela si. Nehodlám prodat čest své sestry nejvyšší nabídce jen proto, abych si udržela střechu nad hlavou. Sofie pokrčila útlým ramínkem v naučeném gestu, které výstižně dokládalo její francouzský původ. „Nemusíš být tak úzko prsá. Maman si žila bez ohledu na společenské konvence. Proč bych neměla udělat to samé?“ „Máti vždycky živilo divadlo. Prodávala se za lásku, ne za peníze.“ „To je pro ženu tak nemožné mít obojí?“ zeptala se Sofie lítostivě. „Jistě, vikomtova náruč ti je na nějaký čas poskytne. Dokud se nenabaží tvého půvabu, nezblázní se do nějaké sboristky a nerozhodne se přenechat tě některému ze svých kamarádů.“ Pamela se k Sofii natáhla a jemně jí zastrčila za ucho neposlušnou kadeř. „Já nechci být krutá, má drahá, ale od milenky k běhně vede velmi krátká cesta. Viděla jsem i mladší a krásnější holky než ty, jak nabízely své služby na Fleet Street. Nedovolím přece, abys umřela na syfilis, ještě než ti bude devatenáct.“ „Ale vikomt přísahá, že mě zbožňuje! Že od té doby, co mě viděl ve sboru k Pygmalionovi, když mi bylo patnáct, nedokáže prý myslet na nic a nikoho jiného.“ „Včetně své ženy,“ podotkla suše Pamela. Sofiina tvář se při té neúprosné připomínce zachmuřila. Pamela jí stiskla ruku v rukavičce. „Už na toho lumpa nemysli. Když se nám nepovede získat odměnu od vévody, zkusíme to prostě ještě jednou s divadlem.“ 12
Sofie nakrčila nosík a ušklíbla se. „V tom případě jsme odsouzené k smrti hladem někde ve škarpě.“ Její sklíčená tvář zmizela za stránkou časopisu a Pamela se s povzdechem zabořila hlouběji do popraskané kůže polstrování. Přesvědčující a optimistické argumenty jí došly. Bohužel, matka byla velmi krásná, ale taky velmi nepraktická. Když se od právníka dozvěděly, že je zanechala téměř bez prostředků, pokusily se Pamela a Sofie zúročit jedinou věc, o které si myslely, že jim jde – hraní divadla. Jejich jediný pokus vstoupit na divadelní prkna začal sice triumfálně, ale skončil katastrofou. Když Sofie poprvé vplula na jeviště, upoutala její nadpozemská krása publikum tak, že jen zalapalo po dechu. Kouzlo ovšem pominulo, jakmile otevřela ústa a začala odříkávat svůj text tak prkenně, že pak jakýsi kritik navrhl manažerovi, aby ji zatloukl v rakvi a v dalším návratu na prkna, která znamenají svět, jí tak zabránil. Veškeré sny o slávě a bohatství tak vzaly za své v záplavě shnilé zeleniny a urážlivých výkřiků. Ještě ten večer si musely sbalit věci a utéct před hulákajícím davem z divadla. Stihly to jen tak tak. Od té doby se nezastavily. Jestli se jim nepovede nacpat něčím peněženky před příjezdem do Londýna, nebude jejich další zastávkou divadlo, ale chudobinec. Pamela pozorovala oknem kočáru blížící se soumrak. V sázce bylo ještě víc, než Sofie tušila, ale tak přízemními věcmi nechtěla sestru zatěžovat. Nad hřebeny vzdálených hor se proháněly mraky jako stíny jejích vlastních obav. Unavená vědomím, že je na problémy sama, se nechala houpáním kočáru a rostoucí vahou očních víček ukolébat do nepokojného spánku. Probudily ji zvuky, které po celá léta slýchala během bezpočtu představení – výstřel z pistole následovaný drzým výkřikem: „Peníze, nebo život!“ „Odpálila jsi petardu, Sofi?“ zamumlala, aniž otevřela oči. „A hned jak toho lumpa dostanou, nezapomeň spustit oponu.“ Začala se propadat hloub do polstrování i snů, když se jí do ramena zaťaly ostré nehty a někdo s ní pořádně zacloumal. „Pamelo! Pamelo, vzbuď se! Přepadli nás lupiči!“ 13
Vytřeštila oči a přímo před sebou spatřila zoufalou tvář své sestry. Kočár už se nepohupoval, ale s prudkým zakymácením se náhle zastavil. Jeden z koní nervózně zaržál a pak nastalo zlověstné ticho. Zatímco Pamela spala, padla hluboká tma a okno teď zakrýval sametový povlak temné noci. Nadechla se a pocítila, že v ní roste strach. Co když už není žádný kočí, který by ochránil jejich životy i čest? Co jestli leží bez duše uprostřed silnice a ve vychrtlém hrudníku má zubatý průstřel? Potlačila hrůzu, přiložila si prst na rty a stiskla Sofiinu ruku v rukavičce. Přitiskly se k sobě a zadržely dech, aby slyšely, co se děje. Zdálo se, že ticho roste a bobtná. Nakonec ho rozťaly rázné kroky, které se blížily k boku kočáru. Snad to bude jen kočí, který nám jde říct, že je všechno v pořádku, modlila se Pamela. To by pak ty výstřely a mrazivé výkřiky nebyly víc než jen žertík vesnických floutků, kteří mívají víc elánu než rozumu. Skoro bezhlučné kroky ale takovou hloupoučkou naději vylučovaly. Pohybovat se po téhle cestě tak, aby nezašramotil ani kamínek, to chtělo pořádný kus talentu i praxe. A ten, komu se obojího dostávalo, mohl stejně snadno podříznout chlapa kvůli peněžence, jako se vloupat pod rouškou tmy do ženské ložnice, kde majitelce zacpe rukou ústa a bude si s ní dělat, co se mu zachce. Nezdálo se, že by se těm neúprosným krokům dalo jakkoliv uniknout. Pamela proto ještě naposled stiskla Sofii ruku, pak tu svou ze sestřina sevření vymanila a rychle zalovila v taštičce. Ve chvíli, kdy v prstech potěžkala masivní předmět uvnitř, přestala se třást. Kroky utichly a zůstalo po nich ticho, které bylo ještě mrazivější. Pamela postrčila volnou rukou sestru za sebe a čekala, až se dveře kočáru zprudka otevřou. Čekala, až někdo nemilosrdně sáhne dovnitř a vyvláčí ji za vlasy ven. Dveře kočáru se s vrznutím pantů otevřely pomalu. Útočníka nebylo vidět. Venku byla jen zející temnota, která hrozila, že je obě spolkne. 14
Pak z temnoty zazněl drsný a výhružný hlas: „Vím, že jste uvnitř. Slyším vás dýchat. Vystupte s rukama nahoře, nebo vás pošlu rovnou do pekla.“ Pamela cítila, že se k ní Sofie zezadu přitiskla a třese se jako ptáče ve spárech strašlivého dravce. Poznání, jak moc se sestra bojí, ji donutilo zatnout zuby a narovnat záda. Tenhle násilník bez tváře ji mohl obrat o život nebo o čest, ale o sebeovládání ji připravovat nemusel, to ztrácela odjakživa sama. Bez ohledu na zoufale zaťaté prsty, kterými ji Sofie držela vzadu za sukni, se předklonila a vyhrnula se z kočáru. Trochu se zamotala do lemu pláště, ale hned zase nabyla rovnováhy a rázným trhnutím si urovnala posunutý klobouček. „Pro lásku boží, kdo vám píše dialogy, člověče? Tak strašný blábol jsem snad ještě neslyšela. ,Ruce vzhůru‘? ,Vystupte s rukama nahoře, nebo vás pošlu rovnou do pekla‘? Tak s tímhle byste na Drury Lane nepřežil ani jediné představení! Spustili by vám na tu vaši tupou hlavu oponu dřív, než byste stihnul první jednání. To vás nikdy nenapadlo, že vzbudíte mnohem větší hrůzu, kdybyste nedeklamoval takové šílené hovadiny?“ Ve chvíli, kdy jí přestalo zlostí zvonit v uších, si uvědomila, že stojí přímo před stínem bez tváře. Stínem bez tváře, který ji převyšoval přinejmenším o dobrého čtvrt metru. Šíří ramen jí zastiňoval světlo vycházejícího měsíce. Jeho mlčení bylo samo o sobě natolik působivou zbraní, že když nakonec promluvil, málem vyskočila z kůže: „A čemu byste, slečinko, dala přednost? Měl bych vás nejdřív odstřelit a teprve potom odříkat ty bláboly? Podle mě by to bez obecenstva nemělo už žádný efekt.“ Ryčně posměšný skotský přízvuk byl hrubý jako pytlovina, ale zároveň hladivý jako samet. Bylo to, jako by jí ve stejnou chvíli někdo přejížděl po rozechvělé kůži růží i trny. Pamela se pomaličku o kousek posunula, aby se pokusila odvést jeho pozornost od Sofie a dveří kočáru. Hned ale svého pohybu litovala, protože i on zlehka přesunul váhu a dovolil tak měsíci, aby ozářil dlouhou, naleštěnou hlaveň pistole, kterou svíral v dlani. Držel ji, jako by se s ní narodil. 15