1 Leden 2002 V New Yorku skoro celý den fičel vítr a byla hrozná zima. Než padl soumrak, poryvy ustaly a na Manhattanu zavládl klid, ale neoteplilo se. Hugh Danner dnes zůstal doma. Zastavil se v potravinách ne daleko svého bytu v Ardmont Arms a koupil si dvanáct vajec. Pár jich uvaří a dá si je se zeleninou, kterou už má nachystanou v lednici. Přidá k tomu dietní jogurt a to bude celá jeho večeře. Potřebuje shodit pár kilo, aby se lépe vešel do obleku. Cestou z obchodu se na chvíli schoval ve dveřích jedno ho domu, vytáhl z kapsy pěnovou dýmku a nacpal ji tabákem. Pořádně ho v ní upěchoval palcem, ještě trochu přidal a znovu upěchoval. Nechutnala mu tolik jako cigarety, které přestal kou řit před dvěma roky, ale snažil se jí přivyknout kvůli kariérní mu postupu. Většina starších partnerů ve firmě Frenzel, Waite a Conners při jednáních kouřila dýmku. Danner je vždycky viděl přes dveře klimatizované zasedačky. Mladší partneři a řadoví za městnanci museli kvůli své vášni sjet výtahem do vestibulu a pak se v hloučku tísnit před budovou. Dannerovi se mnohem víc za mlouvala zasedačka a usuzoval, že dýmka by mu mohla výrazně pomoci v kariérním postupu a otevřít mu její dveře. Nejnovější značka tabáku mu chutnala. Měla trochu nasládlou příchuť. Neustálé pohrávání s dýmkou, které bylo pro její kuřáky typické, se Dannerovi docela líbilo. Přitahovalo k němu pozor nost a v soudní síni se dalo dobře využít – pokud člověk fajfku nezapálil. Škrtl zápalkou a fascinovaně se zahleděl do plamínku, který se několikrát rychle rozhořel a zmenšil, zatímco ho přidržoval nad hlavičkou dýmky a potahoval z jejího troubele. Nesmí u toho frkat a mlaskat jako nějaký starý dědek. Kouření dýmky je totiž umění, které Danner hodlá dokonale zvládnout. 9
Tabák konečně dobře chytil. Danner zahodil papírovou zápal ku a vykročil ze závětří. Byla sice zima, ale on se hodlal nejdřív trochu projít, zakouřit si a teprve potom se vrátit domů. Pořádně se nabalil, aby ho nezáblo. Procházky měl rád. Hřejivá hlavič ka dýmky mezi prsty mu dodávala zvláštní pocit jistoty. Jako by v ruce nesl malinké, divoké zvířátko, které se mu podařilo ochočit. Za čtvrt hodiny se vrátil domů, svlékl si kabát a pověsil ho v předsíni. Dýmku nechal zastrčenou v pravé kapse. Když posta vil vejce na sporák, zaslechl za sebou tichý zvuk, jako by se někdo znenadání nadechl. Nestihl se ani otočit. Za pravým uchem ucítil příšernou bo lest. Celý se nahrbil a schoulil dopředu, skoro jako by se někomu hluboce ukláněl. Když se pokusil narovnat, celý svět se zatočil omračující rychlostí. Ještě si stihl uvědomit, že se mu podlomila levá noha. Hodnou chvíli o sobě nevěděl. Ležel klidně na zemi se zavřenýma očima. Neměl strach, spíš byl dezorientovaný. Pokoušel se dát dohromady, co se vlastně sběhlo. Dostal jsem mrtvici? Nebo krvácení do mozku jako můj otec? Nebyl si jistý. Naprosto přesně však věděl, že se nemůže po hnout. Jako by ho někdo pevně svázal. Ruce měl zkroucené za zády. Zašátral prstem a nahmatal drsnou spárovku a ostrou hra nu kuchyňské dlaždice. Byl mokrý. Šaty by na něm mohli ždímat. Proč je celý zmáčený? Uvědomoval si, že neuvažuje jasně, ale věděl, že s tím nedo káže vůbec nic udělat. Opatrně… Hlavně buď opatrný… Nesmíš se unáhlit… Pomalu otevřel oči. Začaly ho pálit, takže je zase rychle zavřel a pevně stiskl víčka. Přitom si všiml, že se nedaleko od něho cosi pohnulo. Pochopil, že v místnosti není sám. Také mu došlo, že je opravdu spoutaný a leží na podlaze v kuchyni. Konečně se začal bát. Hlavně klid. Hlavně zachovat klid! Přinutil se pootevřít oči, aby zjistil, co se to vlastně děje a jak si to má vysvětlit. Oči ho pořád pálily, až mu vyhrkly slzy. Něco se mu do nich dostalo. Skoro nevidí. Všechno je rozmazané. 10
Zaregistroval, jak se kousek nad ním rozevřel temný stín a ozvalo se tiché cvaknutí. Jako by se na něj s roztaženými křídly snášel obrovský netopýr. V hrozivé temnotě se objevila maličká tečka světla. Pořád se zvětšovala a sílila, až se proměnila v jasný plamen. Přišlo to náhle. Čas se zastavil. Zůstalo jen oslňující světlo a trýznivá bolest, která Dannera zachvátila. Zaslechl čísi křik. Einstein měl pravdu – čas skutečně je relativní. Někdy se dokonce zastaví. Čas ani bolest nemají konec. Temný stín Dannera vyzvedl do neuvěřitelné výšky a vymrštil ho přímo k slunečnímu kotouči. Tonul ve žhavé náruči slunce a věděl, že neunikne.
11
2 Jaké má veliké a silné ruce! A přitom něžné. Dokonce i tlačítka ve výtahu tiskne jemně, jako by si svou sílu uvědomoval a nechtěl poškodit mechanismus stroje. Rica Lopezová si svlékla rukavice a zastrčila si je do kapes vlněného kabátu. V New Yorku bylo pod nulou a zbytky sně hu se proměnily v tvrdé hroudy zledovatělé šedé kaše. Obě po licejní auta venku byla celá špinavá, stejně jako neoznačený Ford Victoria, kterým přijeli Rica a Ben Stack. Poblíž jednoho auta po stával hlouček lidí. Nejspíš to byli obyvatelé domu, kteří nebyli schopni vrátit se dovnitř. Tiskli se k sobě, jako by se snažili zahřát, a nedůvěřivě pokukovali po Stackovi s Ricou. Připomínali stádeč ko ovcí, které se bojí vlků. Rychlovýtah je během okamžiku vyvezl do jednatřicátého pa tra věžáku Ardmont Arms. Zacinkal zvonek a dveře se otevře ly. Stack jako obvykle nechal Ricu vystoupit jako první. Dělal to tak vždycky, když došli ke dveřím, turniketům a jiným druhům vchodů a východů. Rica se tomu usmála. Dámy mají přednost. Ben Stack, detektiv z newyorské kriminálky, byl gentleman ze staré školy. Příslušný byt našli poměrně snadno. Přede dveřmi postávali tři uniformovaní policisté a hlídali chodbu a výtahy. Čekali na další instrukce od Stacka nebo Ricy, anebo se nechtěli dívat na to, co příchozí detektivy čekalo uvnitř bytu. Stack s Ricou kráče li chodbou po modrém plyšovém koberci a míjeli naleštěné bílé dveře ostatních bytů. Až na mosazná čísla a písmena byly všech ny úplně stejné. Jak se blížili k bytu oběti, Rica začínala cítit slabý zápach spáleniny. Linul se z otevřených dveří luxusního apart má. Přidával se k němu charakteristický nasládlý odér, jaký Rica předtím cítila jen jednou, když se na Verrazanově mostě srazil ka mión s osobním autem a jeho řidič zůstal zaklíněný v hořící kabi ně. Cítila ten zápach celé týdny. Jako by jím měla nasáklé oblečení 12
i kůži. Pronásledoval ji ve spaní. Nedokázala na něj zapomenout. A teď ji dostihl znovu. Zápach spáleného lidského masa. Tři policisté na chodbě Stacka znali. Rica měla dojem, že ho zná úplně celá kriminálka. Všichni ho obdivovali a respektovali. Jediným dotekem ruky a úsměvem dokázal okamžitě zklidnit vy děšené dítě, a přitom v jedné brooklynské restauraci zvládl zne škodnit tři členy Gambinova klanu – dva služební pistolí a jedno ho holýma rukama. „Máme tu vraždu, pane,“ řekl nejmladší policista. Měl hnědé oči s dlouhými černými řasami, které vypadaly jako obarvené. Na policajta je až moc hezkej, pomyslela si Rica. Možná hezčí než já. „Volali nám před půl hodinou. Nejdřív mně a Billovi a potom tady Rayovi,“ pokračoval policista a kývl směrem k jednomu ze tří kolegů, kteří postávali opodál. Byl to vysoký mlčenlivý muž s hustým šedým knírem. „Razili jsme cestu hasičům.“ Stack se podíval na Ricu. Pokrčila rameny. „Žádný hasiče jsme dole neviděli,“ řekl Stack. „Jenom vaše auta a pár zmatených lidí z domu.“ „Hasiči už odjeli,“ vysvětlil mu policista. „Když dorazili, už bylo po všem. Rovnou věděli, kam mají jít. Myslím, do kterýho bytu. V týhle budově mají chytrej bezpečnostní systém, kterej se hned spustí, jak se něco začne dít. Dveře byly odemčený, takže sem rovnou vlítli. Když viděli tělo, vypadli a rovnou nám to pře dali.“ „Byl tu od tý doby někdo?“ „Nebyl, pane. Místo činu je čistý, až na pár velkejch stop na koberci. Udělali je tam hasiči.“ „Proč myslíte, že jde o vraždu?“ zeptala se ho Rica. „Já vím jenom to, že hasiči povídali, že se jim to nezdá. Třeba to vražda není. My jsme se na to s Rayem jenom koukli. V ku chyni leží na podlaze chlap. Úplně uškvařenej. To není zrovna obvyklý, že jo?“ „Podle průzkumů veřejnýho mínění rozhodně ne,“ podotkl Stack. Ježkovy oči! pomyslela si Rica, když i tady Stack zdvořile ustou pil a nechal ji do bytu vejít jako první. To jsou panečku móresy! 13
Jak by to napsali v příručce společenského chování? Na místě činu pán vždycky… „Řekl bych, že do kuchyně se jde tudy,“ řekl Stack a předběhl Ricu, aby na místo dorazil dřív než ona, … pán vždycky dbá na to, aby mrtvolu viděl jako první. Kráčeli předsíní do kuchyně. Pod nohama jim čvachtal nasák lý šedý koberec. Podobně jako v jiných drahých bytech i tady byly v každé místnosti nainstalované vodní trysky, které se aktivova ly v případě požáru. Nespouštěly se ale všechny najednou, aby se případně nepoškodily drahé umělecké předměty či nábytek v místnostech, kde nehoří. Stack se v kuchyni zarazil, jako by ho vyděsilo, co tam našel. Takhle se obvykle nechová, napadlo Ricu. Protáhla se kolem něho dovnitř, aby lépe viděla. Kuchyně byla fantastická. Přesně takovou by chtěla. Šik bílé skříňky, mramorový dřez, lednička z nerez oceli. Z velkého okna bylo vidět do parku. Byt musel být dost drahý (ostatně jako všechny podobné nemovitosti na Manhattanu), ale luxusní ná dech mu dodávalo především jeho zařízení. Například chladicí box na víno se skleněnými dveřmi a různě temperovanými, od dělenými částmi na červené a bílé víno. Stůl se skleněnou deskou a tepanými nohami. Drahé měděné nádobí zavěšené na hácích nad kuchyňským ostrůvkem a barovým pultem. Podívala se Stackovi přes rameno na pozůstatky muže na po dlaze a bezděčně zalapala po dechu. Byl celý zčernalý a zkrou cený. Rice ze všeho nejvíc připomínal kus vyškvařené slaniny. Nohy mu skoro celé uhořely. Věděla, že se to může stát, protože lidské sádlo snadno chytí a pak hoří jako maso na pánvi. Stack s Ricou si navlékli gumové rukavice. Rica žádnou ku chyň zničenou požárem ještě nikdy neviděla, ale předpokládala, že všechny vypadají asi jako ta, kterou má před sebou. Mohlo jít o následek nehody při vaření, anebo mohl mrtvý dostat infarkt zrovna ve chvíli, kdy si zapaloval cigaretu. Případně mu vystříkl žhavý olej z pánve na šaty, které byly shodou okolností vysoce hořlavé. Podívala se na sporák. Žádná pánev na něm nestála, ale na spuštěném plynovém hořáku byl hrnec bez poklice. Muž si vařil něco k jídlu. Rica se do hrnce podívala a spatřila několik 14
vajec, která poskakovala ve vroucí vodě. Sporáku se ani nedotkla. Hodlala to přenechat technikům. Podívala se zpátky na torzo na podlaze. „Už jsi něco podobnýho viděla?“ zeptal se jí tiše Stack. „Jen ve výcvikovejch filmech,“ odpověděla a ztěžka polkla. „Skoro nic z toho člověka nezbylo.“ „Skoro není poznat, že to byl mužskej,“ řekl Stack. „Ale podle velikosti a tvaru těch pozůstatků určitě nejde o ženskou.“ Mrtvola měla úplně ohořelé vlasy. Kolem hlavy se jí vznášel odér velice podobný tomu, který Rica cítila, když si nastavila kul mu na moc vysokou teplotu. Zvedl se jí žaludek. „Zvládneš to?“ zeptal se jí Stack. „Jasně!“ Málem to zakřičela. Jen si nemysli, že s tebou nedokážu srovnat krok, chlape! Podíval se na ni a usmál se. Přesně věděl, co se jí honí hlavou. „Tak co tomu říkáš?“ „Zatím to vypadá jako obyčejná nehoda při vaření. Trysky se spustily a uhasily oheň. Tady a v předsíni je všechno úplně mokrý.“ „Tak proč se tělo taky nenamočilo, ale skoro shořelo?“ To byla dobrá otázka. Rica kuchyň začala ohledávat. Přitom dávala dobrý pozor, kam šlape. Stack se nehýbal a díval se ke stropu. „Přímo nad tělem je tryska,“ řekl. „Je to, jako by uhořel ve sprše.“ „Je pěkně mokrej,“ poznamenala Rica, „ale tu sprchu si dal trochu pozdě.“ „Vysvětlení máme tamhle,“ řekl Stack. Rica se podívala, kam ukazuje, a strnula. V rohu vedle sporáku stál nedovřený černý deštník. Také byl mokrý, jako celá kuchyň. Rice připomínal obrovského netopýra, který se tam usadil. „Už tři dny nesněžilo ani nepršelo,“ řekl Stack. Ricu to napadlo také. Chápala, proč voda hořícího muže včas neuhasila. Někdo nad ním stál a držel nad jeho tělem deštník, aby mohl shořet na troud. „Matko boží, kdo tohle mohl udělat?“ pronesla. 15
„Jseš u policie takovou dobu, že by ses takhle snad ani nemě la ptát,“ poznamenal Stack. „Dobře víš, že uspokojivá odpověď neexistuje.“ „Jednu bychom ale už měli,“ řekla Rica. „A to odpověď na otázku, jak hasiči dospěli k závěru, že jde o vraždu. Určitě si všimli toho deštníku.“ „Anebo něčeho jinýho,“ řekl Stack. „Podívej se na tohle.“ Vzal ji za paži a jemně ji nasměroval blíž k tělu, jako by ji vedl na ta neční parket. Ukázal na oběť. „Vidíš ten zčernalej kus látky blízko zbytků nohou?“ V příslušné vzdálenosti tělo opatrně obešel. Rica ho následo vala. „Pochybuju, že takhle zkroucenej umřel přirozeně,“ prohlásil Stack. „A ještě k tomu s rukama za zády.“ „Měl svázaný ruce i nohy,“ konstatovala Rica. „Pachatel ho nejdřív spoutal, pak nejspíš polil nějakou hořlavinou a zapálil.“ „A pak nad ním stál s deštníkem v ruce, aby na něj nešla voda z trysek, a díval se, dokud nebyl mrtvej a úplně černej.“ Rica bojovala s představou, jak někdo stojí nad hořícím člově kem a rádoby zdvořile nad ním drží rozevřený deštník. Znovu se jí zvedl žaludek. Nejvíc jí vadil zápach. Přistoupila k oknu a s úle vou zjistila, že se dá otevřít. Otočila kovovou klikou, naklonila se kupředu a nadechla se čistého vzduchu. „To jsme dostali případ, co?“ řekla, když se jí konečně trochu ulevilo a narovnala se. Stack už byl pryč. Sjel dolů na ulici, aby vysílačkou v neo značeném voze zavolal techniky a patologa. Ricu nechal nahoře s ohořelým mužem a hlavou plnou otázek, které visely ve vzdu chu jako hustý kouř.
16