PROLOG Saint Germain des Prés Paříž, 1778 Sníh na okenních římsách se třpytil v odrazu skleněných tabu lí a ušpiněné uličky proměnil v řeky plné bělostného mléka. Vé voda z Fletcheru stál na věži kostela Saint Germain a pozoroval město. V oknech viděl třepotající se světlo svící a skoro cítil vůni pečené husy. Nad dveřmi všech domů visely girlandy cesmíny se zářivě rudými bobulemi, které signalizovaly, že celá Paříž se oddává oslavám a hoduje na banketech plných kořeněného perní ku, sladkého vína a koláčů. Radost se odrážela v očích všech ko lemjdoucích a tryskala ze smíchu dětí. Z kostelů se linuly magic ké tóny koled a na věžích zvonily zvony. Byly Vánoce… Vánoce v Paříži, v městě jako stvořeném pro lásku, které ve spojení s tím to slavnostním časem bylo opojnější než nejsilnější červené víno. Popravdě řečeno, filozofové se už dlouhé roky dohadovali, zda je možné být v Paříži a nezamilovat se…, pokud ne do okouz lující ženy, pak do věží, do křehkého pečiva nebo do atmosféry se vzrušujícím nádechem zakázaného, která se dotkla každého srd ce, dokonce i řádného anglického gentlemana. Vévoda by na tuto otázku mohl odpovědět bez jediného zaváhání. Při prvním pohle du na Notre Dame ztratil srdce, po jediném soustu francouzského chleba podlehl svůdnému vábení delikátního jídla a nakonec se – zcela beznadějně – zamiloval do mladé a překrásné příslušnice opačného pohlaví. Ze svého místa na věži viděl Fletch klikatící se řeku Seinu. Paříž pokrytá čerstvým nánosem sněhu se třpytila. Všechny chrli 9
če se honosily dlouhými stříbrnými nosy. Věže Notre Damu se tyčily vysoko nad ostatní věžičky, které jako by dychtivě žadonily o Boží pozornost. Katedrála je však zcela očividně přehlížela, ne boť si byla dobře vědoma toho, že je krásnější a honosnější než ty druhé. Zdálo se, jako by říkala: Vánoce patří jen mně. „Je to skoro zázrak, co k sobě cítíme.“ Fletch zamrkal a podíval se dolů na svou snoubenku slečnu Perditu Selbyovou. Na malou chvíli se Notre Dame, Poppy a Vá noce smísily v jedno, jako by katedrála byla erotičtější než žena a jako by žena byla posvátnější než Vánoce. Usmála se na něho. Tváře jí lemovaly hebké kadeře barvy zla ta a rty měla sladké a rudé jako francouzské víno. „Nemáš pocit, že to je až příliš krásné, než aby to byla pravda, Fletchi?“ „Samozřejmě že ne!“ namítl Fletch rozhodně. „Jsi ta nejkrás nější žena na světě, Poppy. Jediným zázrakem je to, že ses zami lovala právě do mě.“ „To není žádný zázrak,“ řekla Poppy a štíhlým prstem se do tkla důlku uprostřed jeho brady. „Jakmile jsem tě poprvé uviděla, hned jsem věděla, že máš všechno, co chci, aby měl můj manžel.“ „A to je?“ Objal ji okolo ramen, aniž by věnoval pozornost tomu, že je někdo může vidět. Koneckonců tohle byla Paříž, a ač koliv zde pobývalo mnoho anglických šlechticů, jejich chování nebylo tak upjaté jako v Londýně. „Nu, jsi vévoda,“ řekla škádlivě. „Takže ty mě miluješ jen kvůli titulu?“ Sklonil hlavu, aby ji políbil na tvář. Měla neuvěřitelně hebkou pokožku. Přivádělo ho to k šílenství plnému chtíče…, francouzského chtíče, kdy chtěl ženu zlíbat od hlavy až po konečky prstů na nohou, kdy ji chtěl olizovat, okusovat a ochutnávat, jako by byla tím nejsladším zá kuskem. A ona jím vskutku byla. Nebyl to tentýž chtíč, který se ho zmocnil vždy, když přijel do Paříže. Bylo to mnohem silnější. V Anglii se muži dívají na ženy jako na lodě, které je nutné dobýt a ponořit se do nich. Ale Fletch cítil, jak ho síla lásky a Paříže mění, jak z něho dělá jiného člověka. Chtěl se laskat s Poppyiným tělem, okusit slanost jejího potu a slíbat slzy radosti poté, co ji přivede k naprosté blaženosti. 10
„Přesně tak,“ řekla Poppy se smíchem. „Tvůj titul je tím nej důležitějším. Ani jsem si nevšimla, jak ti to sluší, že se chováš k ženám s úctou ani jak krásně tančíš. Dokonce jsem si nevšimla ani toho tvého dolíčku.“ „Dolíčku?“ Fletch se znovu sklonil, aby ji políbil. Malá Poppy byla tou nejsladší dívkou na světě, ale bylo neobyčejně těžké ji políbit. Pokaždé, když se ocitli sami, vždy se našel nějaký důvod, proč ji nesměl obejmout, proč ji nesměl políbit. S takovou bude muset jeho touha a všechny ty věci, na které myslí dvacet čtyři hodin denně, počkat až na svatební noc. „Toho na bradě,“ řekla a zvedla hlavu. „Ten tvůj dolíček mě nakonec přesvědčil.“ Fletch si znechuceně odfrkl. „Nesnáším ho. Vlastně přemýš lím o tom, že si nechám narůst vousy, abych ho ukryl.“ „To nesmíš udělat!“ povzdechla si. „Je tak rozkošný. Kdokoliv se na tebe podívá, hned ví, co jsi za člověka.“ „A co jsem za člověka?“ zeptal se a znovu sklonil hlavu. „Čestný a přesně takový, jakého si každá žena přeje za man žela. Všechny dámy se mnou souhlasí. Měl jsi slyšet hraběnku Pellonniereovou. Řekla o tobě, že jsi delikátní.“ Fletch si pomyslel, že Poppy možná nepochopila podstatu hraběnčina obdivu k jeho osobě. „A ostatní si to myslí taky?“ Byl tak blízko jejích úst, že se naklonil a políbil ji. Na malou chvíli měl pocit, že se mu poddá. Konečně líbal ty krásné rty, které ho v noci nenechávaly spát. Když se však pokusil jazykem pronik nout dovnitř… „Co to děláš?“ „Líbám tě,“ řekl a pustil ji, protože se na něho mračila. „To je nechutné,“ prohlásila a podívala se na něho. „Snad si nemyslíš, že vévodkyně dělají něco takového?“ „Vévodkyně se nelíbají?“ zeptal se bezradně. „Vévodkyně se líbají, ale ne takhle. Vždyť jsi mi do úst dal své sliny!“ Vypadala vskutku pohoršeně. „Jak sis jen mohl myslet, že bych ti něco takového dovolila? Jsem znechucena!“ „Ale Poppy, byl to obyčejný polibek,“ namítl Fletch. Cítil, jak mu po zádech přejel mráz. „Copak jsi ještě nikdy neviděla, jak se někdo líbá pod jmelím? Zeptej se, koho chceš.“ 11
„Jak bych se mohla někoho zeptat?“ namítla téměř šeptem. „Kdybych to udělala, znamenalo by to, že bych mu musela říct o tvé perverznosti – a to bych nemohla. Koneckonců budeš můj manžel!“ V očích se jí objevila směsice obdivu a znechucení. „Už vím!“ vykřikl s úlevou. „Zeptej se vévodkyně z Beaumon tu. Ta bude přesně vědět, o čem mluvím.“ Poppy se zamračila. „Matka tvrdí, že vévodkyně je ta nej skandálnější Angličanka v Paříži. Je pravda, že mám Jemmu vel mi ráda, ale nejsem si jistá…“ „Tvá matka prostě nemá vévodkyni ráda,“ řekl Fletch. „To však neznamená, že by ses jí na to nesměla zeptat.“ „Ale Jemma se s nikým nelíbá,“ namítla Poppy. „Matka říkala, že vévoda ji stěží kdy přijde navštívit. Byl tady minulé léto, když skončilo zasedání parlamentu.“ Dívala se na něho neskutečně modrýma a nevinnýma očima. „Jak bych se jí mohla zeptat na polibek? Jistě by ji to naplnilo smutkem, že její vlastní manželství je tak prázdné, když naše bude tak překrásné.“ Položila mu dlaň na tvář a najednou na ničem nezáleželo. „Je jedno, jestli se zeptáš nebo ne,“ řekl a znovu ji objal. Ale spoň že mu dovolí, aby ji držel. Do svatby mu to bude muset stačit. „Zapracujeme na tom později – o naší svatební noci.“ Byl rozhodnutý poskytnout své milované Poppy tutéž rozkoš, jakou on najde v jejím těle. Četl o tom ve francouzských knihách, při čemž se prokousával cizími slovy. Byl dost bystrý na to, aby si uvědomil, že jeho dřívější zkušenosti se ženami, které měl, než přišel do Paříže, se ani vzdáleně nepodobaly rozkoši při milování se zbožňovanou partnerkou. Jejich nacvičené vzdychání v něm probouzelo spíše odpor. Jestli ho Paříž něčemu naučila, pak to bylo tohle: mohl by se milovat třeba se samotnou Kleopatrou, ale pokud by si milostný akt neužívala stejně jako on, pak by s ní nechtěl mít nic společ ného. Když se Pařížanka usmála, její úsměv byl pozváním, které mělo mnoho společného s její rozkoší a skoro nic s jeho. Když se na něho Pařížanka usmála, Fletch si vzpomněl na Cecilii, jež mu řekla, že jeho rty jsou stejně tak krásné jako sladké, nebo na Elisu, která když ho viděla nahého, obdivně vykřikla. Samozřejmě že Cecilie a Elisa patřily do prvního měsíce jeho života v Paříži, do 12
doby, než se zamiloval. Teď jeho srdce patřilo jen Poppy… a jeho mužství bude jeho srdce ochotně následovat. Ale Poppy, která se mu opírala o rameno, se mračila. Co měl Fletch přesně na mysli, když říkal, že na tom zapracují. Skoro se zdálo, jako by tenhle druh líbání byl něco, co je mu velmi blízké. Poppy byla v hloubi srdce praktická bytost. Dobře věděla, že dobré způsoby a laskavý pohled jejího budoucího manžela jen maskují jeho pevné rozhodnutí jít svou vlastní cestou. Stačí se jen podívat na jeho rozevláté vlasy. Nikdy nepoužívá pudr! Její matka se ho snažila přesvědčit, ale Fletch to odmítl… a Poppy musela přiznat, že s černými vlasy, které mu spadají až na rame na, vypadá přímo kouzelně. „Zeptám se Jemmy,“ slíbila. Políbil ji na ucho a jí se to líbilo. Vlastně se jí líbila spousta věcí, které Fletch dělal. Jako například když ji objímal kolem ramen (pokud jí nepocuchal účes), když ji líbal na ušní lalůček a na tváře, na bradu i na rty, ovšem dokud nezačal být příliš troufalý. Matka jí ohledně toho dala jasné instrukce. „Musíš mu dovo lit, aby se svými rty dotkl tvých,“ řekla. „Koneckonců je to vévo da a ty budeš jeho vévodkyní. Pokud chceš získat vévodu, musíš překousnout i nějaké to nedůstojné zacházení.“ Když si Poppy představila, že Fletchovy rty na jejích by mohly být chápány jako nedůstojné zacházení, musela se usmát. Celou duší jí proudil blažený pocit. Byla zamilovaná do vévody a své matce tím učinila radost. Vévoda, drahoušek Fletch, zase miloval ji…, a proto byla šťastná. Vlastně když opominula tu věc s líbá ním, celý svět byl rozjařený a plný slunce. „Dovol mi, abych ti ukázal, jak je to krásné,“ řekl Fletch tiše. Když jeho hlas klesl tak jako teď, Poppy by udělala všechno, co by si přál, ale samozřejmě by mu to nikdy neprozradila. Její matka často říkala, že muži nikdy nesmí ukázat, jakou má nad ní moc. A měla samozřejmě pravdu. Přesto Poppy poslušně zvedla hlavu a on překryl její rty svý mi. „To je hezké,“ řekla. „Proč…“ V tu chvíli ji objal tak prudce, že cítila, jak se jí šněrovačka za bořila do žeber. Dokonce se uvolnila ozdobná spona, kterou měla na hrudi, a spadla na zem. „Fletchi!“ vykřikla. Fletch toho však 13
využil a strčil jí jazyk rovnou do úst. Rovnou do úst! A mával tam s ním, jako by byla omáčníkem, který chce vylízat. „Ne!“ vykřikla a odstrčila ho od sebe. Na tak malou ženu měla Poppy neobyčejnou sílu. „Ale Poppy…“ Dokonce ani smutný pohled jeho očí nemohl změnit její pevné rozhodnutí. „Miluji tě, Fletchi, ty to moc dobře víš.“ Podívala se na něho a čekala. „A ty zase víš, jak moc miluji já tebe,“ řekl a usmál se. Jeho úsměv neopětovala. „Prostě se musíš naučit, že jsou věci, které anglické dámy nedělají.“ „Co tím myslíš?“ Zdálo se, že je trochu vyvedený z míry. Pop py pocítila náhlý příval pýchy. Alespoň jednou ví něco, co on ne! „Matka mi říkala, že dámy mají jiná pravidla pro intimnosti než… než třeba pradleny,“ vysvětlila mu. „Ony se nelíbají? Samozřejmě že se dámy líbají. Stejně jako pradleny a je jedno, zda to jsou Francouzky nebo Angličanky!“ „Samozřejmě že se líbají,“ souhlasila Poppy, „ale mezi prak tikami v intimnostech je jistý rozdíl. Tak jako je rozdíl v šatech, které nosíme, a v jídle, které jíme. Stejně tak je tomu i mezi jinými národnostmi. Jsme prostě zcela rozdílné. Matka říká, že anglická dáma toho má velmi málo společného s obyčejnou Francouzkou.“ Podíval se na ni a Poppy ohromeně zamrkala. Je možné, že to byl pohled plný zklamání? Nesnášela zklamané lidi. „Chápeš?“ zeptala se nervózně. „Zřejmě ano,“ řekl pomalu. „Vždyť to musíš vidět sám, Fletchi. Stačí srovnat naši monar chii s tou jejich. Anglický dvůr je ctnostný, zatímco ten francouz ský je plný skandálů. Má matka říká…“ „Věř mi, že anglický dvůr je stejně tak skandální jako ten fran couzský. To jen z té vzdálenosti se zdá, že je poněkud bezúhon nější. Přes Kanál se toho totiž příliš nedostane.“ Poppy se zamyslela. „Takže ty si myslíš, že minulý týden, když se nemluvilo o ničem jiném než o tom, že lady Serrardová flirtovala s…“ „Tak o tom v Anglii určitě nic nevěděli, i když tady se o tom mluvilo celé čtyři dny. My prostě nikdy neuslyšíme o skandálech, 14
které se dějí v Anglii, stejně jako oni nic nevědí o lady Serrar dové.“ „To je spravedlivé,“ usoudila Poppy. Usmál se na ni a jí se v hrudi zastavilo srdce. Nemohla se zba vit představy, že Fletch je pro ni až příliš krásný. Měl oči, kvůli kterým by za ním šly všechny francouzské dámy třeba až na konec světa, a to dokonce i hraběnka Pellonniereová. Často se zdálo, že si toho Fletch nevšímá, ale Poppy ano. Dívala se na něho a nemohla od něho odtrhnout zrak. Obdivovala jeho překrásné černé oči obroubené zářivou šedí, jeho štíhlé tělo, způ sob, jakým se pohyboval, jak kráčel. Jedna lady jednou řekla, že vidět vévodu z Fletcheru, jak se uklání, je stejné jako vidět muž skou krásu ve své naprosté dokonalosti. Jak je vůbec možné, že někdo takový se zamiloval do obyčejné Poppy? Nebyla jediná, kterou to napadlo. Francouzské dámy se za ní otáčely a šeptaly si za jejími zády. Včera Fletch přišel na ples pořádaný vévodou orleánským v černém kabátu vyšívaném černými perličkami a s rozpuště nými vlasy, jež mu volně spadaly na ramena. Byl zosobněním nenucenosti a elegance. Francouzky složily své vějíře, aby se na něho usmály tím zvláštním způsobem, který si schovávají jen pro dokonalé muže. Viděla, jak se na ně rovněž usmívá a jak se klaní před hraběnkou d’Argentau. Chvíli nato spolu pluli po parketě. „Seď rovně!“ vyštěkla na ni její matka. „Budeš jeho vévodkyní. Nezírej na něho jako zamilovaná husička a rozhodně se už nikdy nesmíš snížit k tomu, abys žárlila.“ „Ale mamá,“ řekla Poppy, „hraběnka je mnohem krásnější než já a má svůdnější šaty.“ „Jsi oblečená přesně jako mladá dáma, která byla uvedena do společnosti,“ namítla její matka a podívala se na ni svrchu. „A pokud tvá tvář a postava nejsou dokonalé, pak rozhodně ni kdo nemůže říct, že bych za to mohla já. Za tvé šaty jsem vydala celé jmění.“ To byla pravda. Matka si potrpěla na volány, a tak tam, kde stačil jeden, byly hned dva a někdy raději pět. Sukně Poppyiných šatů byla ověnčena šňůrami perel a živůtek lemoval hermelín. 15
Nicméně Poppy si myslela (ovšem jen tajně), že někdy méně znamená více. Byla tak malá, že ve velkých obručích, které měla pod sukněmi, s dlouhou vlečkou a ve vysokém účesu, i když byl velmi módní, vypadala jako dítě. Fletch ji prsty chytil za bradu. „Nechtěl jsem tě uvést do roz paků, Poppy. Zvedl jsem tvou brož, ale obávám se, že se pádem rozbila. Nechám ti ji spravit.“ Bylo bláhové čehokoliv se obávat. Fletch byl tady – a byl jen její. Usmála se na něho. „Děkuji.“ Fletch se podíval na brož, kterou držel v ruce. „Jaká zvláštní kamej.“ „Je na ní podobizna ptáka. Společnost Wedgwood ji nechala vyrobit na počest královny Charlotty.“ „Copak jeřáb s korunou na hlavě může létat?“ „Je to bláhové, že? Ale podívej se tady,“ – ukázala prstem – „práce řemeslníka je dokonalá. Můžeš vidět jednotlivá pírka na jeho křídlech.“ „Ale ta koruna vypadá, jako by ten pták měl roh,“ podotkl Fletch. „Já vím. Přesto ji mám ráda.“ Zavěsila se do něj. „Půjdeme? Je docela zima a mamá se o mě už určitě bude strachovat.“ A pro tože se stále tvářil trochu odtažitě, dodala: „Slibuji, že se Jemmy zeptám, jak se dámy mají chovat, když je gentleman políbí.“ O chvíli později vyšli ze dveří kostela. Před nimi tiše ležela celá Paříž a v chladném ránu snila svůj sen, dokud se jim nad hlavami znovu neozvaly zvony. „Jsou Vánoce,“ řekla Poppy a najednou pocítila neskonalou radost. „Je to mé oblíbené období v roce. Vánoce přímo zbožňuji.“ „Já zase zbožňuji tebe, Poppy,“ řekl Fletch a zastavil se. „Vidíš totéž, co já, Poppy?“ „Co?“ vydechla s pohledem upřeným do jeho očí. „Jmelí,“ řekl a objal ji. „Nad námi visí jmelí.“ Poppy zavřela oči a zvedla tvář. Byl to správný polibek: slad ký, krátký a milý. Pak se společně vydali zpátky. Najednou se proti nim objevila mladá žena. Měla skloněnou hlavu a pospíchala. Pod paží nesla dlouhý pecen chleba. Fletch ucítil vůni čerstvého pečiva, a aniž by si vůbec uvědomil, kdy se 16
to stalo, najednou v duchu viděl oblé křivky ňader přitisknutých ke křupavé kůrce. Nejraději by… Odsunul hříšné myšlenky stranou. Až budou s Poppy svoji, nechá si do ložnice přinést čerstvý chleba, rozláme ho nad ní a sní ho z jejího těla, jako by byla talířem. „Proč se usmíváš?“ zeptala se Poppy. „Na co myslíš?“ „Na tebe. Jen na tebe.“ Poppy se rovněž usmála a starý muž, který je míjel, si pomys lel, že ještě nikdy neviděl tak krásnou ženu. Ve tváři i v postavě měla vepsanou dlouhou linii anglických a francouzských předků, ale poněvadž byla vychovávána především ve Francii, její vy stupování i šaty byly podle poslední módy. Byly to však její oči a způsob, jakým se dívala na vysokého Angličana, který kráčel vedle ní, co z ní činilo skutečnou krasavici. „Ach,“ vzdychl. „Ta láska!“
17