ÚVOD THEA ŘÍM, ZÁŘÍ ROKU 81 NAŠEHO LETOPOČTU
J
ediným pevným tahem nože jsem si otevřela zápěstí, abych vzápětí se zájmem sledovala, jak z otevřené rány prýští krev. Kůži mi hustě křižovaly jizvičky, přesto jsem se toho pohledu nikdy nedokázala nabažit. Přitahovalo mě nebezpečí. Co když se zachovám neopatrně a zavedu ostří příliš hluboko? Nebudu bezmocně přihlížet, jak můj mladý život uniká a stéká do modré hliněné misky, již po stranách zdobí půvabný výjev s nymfami? Stačilo pomyslet a nevzrušivý všední den hned získal na ceně. Tentokrát se mi podařilo přežít. Zprvu svižný krvavý proud zlenivěl, potom se ztenčil do útlého pramínku. Usedla jsem na mozaikovou podlahu prázdného atria, záda opřela o sloup, modrou misku si uložila do klína. Svět co chvíli zahalí příjemná mlha, vše mi bude připadat rozostřené, vzdálené. Onoho dne mi omamný opar přišel víc než vhod, moje mladá paní totiž rozhodla, že ji musím doprovodit do Colossea – chystala se zhlédnout velkolepé gladiátorské hry uspořádané na počest nového císaře. A podle toho, co se o hrách říká… „Theo!“ Hlas mé velitelky. Procedila jsem mezi zuby cosi velmi neslušného, prozíravě volíc směsici řečtiny, hebrejštiny a lidové latiny, kterým paní naštěstí nerozuměla. Tentokrát se mi modrou misku podařilo naplnit jen skoupě. Ovázala jsem si zápěstí pruhem plátna, uzlík přitáhla zuby, krev vylila do fontány uprostřed atria. Nesměla jsem si přitom potřísnit — 11 —
modrou vlněnou tuniku, ostříží zrak mé majitelky dílem okamžiku odhalil každou nepatrnost. Nerada bych jí vysvětlovala, proč si jednou dvakrát do měsíce zapůjčím půvabně zdobenou modrou misku, již vzápětí zkropím svou krví. Po pravdě řečeno, nevlastnila mě sice dlouho, přesto jsem od začátku bezpečně věděla, že bych jí nechtěla vysvětlovat vůbec nic. „Theo!“ Otočila jsem se po hlase, bohužel příliš prudce, musela jsem se proto tu a tam opřít o sloup. Dost možná se mi nepodařilo odhadnout správnou míru, ztráta krve pak přivodila závrať. Nepříjemná okolnost, zvláště dnes, kdy musím proti své vůli přihlížet, jak v aréně umírají stovky lidí i zvířat. „Theo, nelelkuj, neloudej se!“ Z ložnice netrpělivě vyhlédla pěkná tvářička, její roztrpčené rysy mi připadaly příjemně neskutečné. „Tatíček čeká. A musíš mě ještě obléknout.“ Poslušně jsem plula k jejím komnatám, moje chodidla se snově vznášela několik palců nad zemí i nad nevkusnou mozaikou. Pes trobarevné kamínky se skládaly do výjevů, na nichž gladiátoři zběsile křížili meče nebo trojzubce a z utržených zranění jim tryskaly působivé potoky rudé krve. Nevkusné, ale jinak zcela případné. Otec mé paní, jistý Quintus Pollio, patřil k předním pořadatelům císařských gladiátorských her. „Modrou řízu, Theo. Na ramena perlové spony.“ „Zajisté, paní.“ Lepida Pollia. Koupili mě pro ni celkem nedávno – dárek ke čtrnáctým narozeninám. Když bezmála dospěla v ženu, nutně potřebovala osobní služebnou přiměřeného věku, která by jí tu upravila účes podle nejnovější módy, tu by za ní úslužně cupitala s vějířem. Nesměla jsem sice doufat, že bych se hodnotou vyrovnala perlovému náhrdelníku, stříbrným náramkům nebo půltuctu hedvábných říz – vše dostala od zbožňujícího otce –, nicméně vlastnit osobní stín vydaný napospas její zvůli se Lepidě nepochybně zamlouvalo. Ovázaného zápěstí si okamžitě všimla. „Říznutí při jídle? Už zase, Theo? Jsi vážně dost nemotorná. Jestli upustíš mou šperkovnici, budu se moc, moc zlobit. Vpleteš mi do vlasů zlaté stuhy pěkně v řeckém stylu. Chci být dnes za Řekyni, jako ty…“ — 12 —
Můj první majitel, athénský kupec, mi sice dal řecké jméno, z Řecka jsem ale nepocházela, což dobře věděla. Proto jsem nyní nejčistším homérským jazykem zaševelila: „Jak žádáš, má paní.“ Její půvabné černé obočí se zlostně svraštilo. Nekonečně ji hnětlo, že se mi dostalo důkladnějšího vzdělání. Přinejmenším jednou do týdne jsem jí onu politováníhodnou skutečnost nenápadně připomenula. „Nenaparuj se mi tady, Theo. Jsi špinavá mizerná židovská služka, nic víc. Pamatuj na to!“ „Ovšem, paní.“ Zatímco jsem jí splétala havraní kadeře, neúnavně klábosila. „Dnes odpoledne nastoupí do arény nejlepší římský gladiátor Bellerofón, prozradil mi to otec. Tedy, kdo se má na jeho ošklivý obličej dívat? Apollón z něho nebude, i kdyby se vyšňořil jako světák a polil nejvzácnějším parfémem. Bije se ale s nádhernou grácií, jak jen někomu protne hrdlo… Au, píchla jsi mě!“ „Omlouvám se, paní.“ „Rozhodně nevypadáš zdravě. Z her se ti nemusí hned zvedat žaludek, abys věděla. Gladiátoři, otroci nebo trestanci stejně musí pomřít, proč se u toho nepobavit?“ „Snad za vše může moje židovská krev,“ dovolila jsem si podotknout. „Neshledáváme na smrti nic zábavného.“ „Možná,“ připustila Lepida, prohlížejíc si pečlivě nalakované nehty. „Jenomže dnes se konečně smíme těšit na vzrušující podívanou. Císař Titus si umanul zemřít uprostřed sezony a připravil nás tím pádem o několik měsíců příjemného povyražení.“ „To od něho bylo krajně neohleduplné,“ přitakala jsem. „Nový vladař naštěstí hry miluje, alespoň se to o něm proslýchá. Císař Domitianus. Titus Flavius Domitianus…. Jakýpak asi bude? Otec nelitoval úsilí ani prostředků, chystá se mu předvést nejlepší souboje. Perlové náušnice, Theo.“ „Zajisté, paní.“ „A kapku ambry. Báječně.“ Lepida se prohlédla v zrcadle z leštěného bronzu. Vypadala velmi mladistvě, vždyť stejně jako já sotva oslavila čtrnácté narozeniny. Na drahocennou hedvábnou řízu, perlové skvosty a křiklavou růž se mi po pravdě zdála až příliš mladá. Bohužel přišla brzy o matku a Quintus Pollio, postrach všech obchodníků s otroky či provozo— 13 —
vatelů gladiátorských škol, se v rukou jediné dcery měnil v poddajný jíl. Lepida vynikala lepou postavou, pyšnýma blankytnýma očima a bohatou hřívou hedvábných vlasů havraního odstínu, které obzvlášť ráda vystavovala na odiv. Nic z nesporných půvabů se však nevyrovnalo jejímu svrchovanému sebevědomí, dokázala by hravě zahanbit nejvyšší Olympany. Jaký div, že se silou mocí rozhodla získat náležitě významného manžela, nejlépe patricije, jenž by rod Pollionů povznesl mezi římskou smetánku. Pečlivě zkadeřené a propletené vlasy zlehka zčeřil záchvěv vějíře z pavích per, potom mi pokynula blíž. V zrcadle jsem se zjevila jako tmavohnědý rozmazaný stín, který znenadání vyvstal za jejími zády. Lepida vynikala svůdně oblými tvary, já byla spíše hubená, zakládala si na mléčně bílé pleti, já vypadala příliš opáleně, zářila perlovými skvosty, já působila všedně, nevýrazně. Srovnání ji očividně potěšilo. „Nanejvýš působivé!“ soudila, jako by mi četla myšlenky. „Vážně už potřebuješ nové šaty, Theo. Vypadáš jako seschlý topol. Ale teď nemáme čas. Jdeme, otec čeká.“ Samozřejmě se nemýlila, Quintus Pollio čekal již hodnou chvíli. Jeho zlostná netrpělivost ovšem roztála, jakmile se dceruška půvabně usmála a předvedla taneční otočku. „Ano, ano, moc ti to sluší. Usmívej se na Aemilia Graccha. Pochází z významné rodiny a podle toho, co se šušká, má pro hezká děvčata slabost.“ Kdyby se mě zeptal, vysvětlila bych mu, že se onen velevýznamný pán naopak o dívky nezajímá ani trochu. Škoda, že ho to nenapadlo, otroci mívají uši všude. Většina Římanů si musí přivstat, jinak v Colosseu dobré místo nedostane. Pollionové se ovšem pyšnili vyhrazenými sedadly, proto jsme směli na místo dorazit se zpožděním, jak ostatně ve vyšších kruzích patří k dobrému tónu. Jinými slovy právě včas, aby se pán s dcerou mohli cestou okázale zdravit se zástupci nejurozenějších římských rodin. Lepida se oslnivě usmívala nejen na Aemilia Craccha, ale též na houf urozených důstojníků, vlastně na každého, kdo se mohl prokázat tógou lemovanou purpurem a váženým rodovým jménem. Její otec zase důležitě klábosil s kdejakým patricijem, který se jej uvolil poctít zdvořilým úsměvem. — 14 —
„Císař prý na příští rok chystá tažení do Germánie! Rozhodl se pozvednout bratrovu zástavu, což? Božský Titus ukázal barbarům, zač je toho loket, uvidíme, zda si Domitianus povede stejně dobře…“ „Při bozích, Quintus Pollio!“ Zaslechla jsem vláčně pohrdavý patricijský hlas. „Jeho vůni bych si nikdy nespletl.“ „Své práci ale rozumí a úsměv nás nic nestojí, zvlášť pokud ho ponoukne k příkladnému úsilí…“ Quintus Pollio postupoval dál a dál, ukláněl se, rozdával úsměvy nalevo napravo, za ctihodné rodové jméno Juliů, Gracchů nebo Sulpiciů by rád obětoval třeba deset let života. Totéž platilo pro jeho dceru a mou paní. Já si krátila dlouhou chvíli prohlížením stánků, které vroubily přelidněné ulice v blízkosti velkolepého amfiteátru. Podnikaví obchodníčci zde rozprodávali upomínky na mrtvé gladiátory, lahvičky s pískem prosyceným krví toho či onoho velkého zápasníka, dřevěné medailonky s portrétem slavného Bellerofónta. Poslední položka se dvakrát dobře neprodávala, nevzhlednému borci nedokázal přidat na půvabu ani nejzručnější umělec. Zato křiklavé podobenky hezkého mladého Thráka šly na dračku obdivuhodně, hlouček římských dívenek se nad nimi přímo rozplýval. „Není nádherný?“ „Každou noc usínám s jeho obrázkem pod polštářem.“ Mimoděk jsem se pousmála. Také židovská děvčata si na mužích cení odvahy a tělesné zdatnosti, přednost ovšem dávají bojovníkům z masa a kostí, jimž přejí dlouhý život. Nejvíce obdivují ty, co dopoledne srazí hlavu římskému legionáři a s příchodem večera mírumilovně usednou do čela šábesového stolu. Jen nedospělé Římanky mohou vzhlížet k neumělým, nedbale provedeným portrétům zápasníků, se kterými se nikdy osobně nesetkaly. Než se rok s rokem sejde, jejich oblíbenci nejspíš padnou v aréně. O mužích, jimž osud vyměřil jen krátký čas, se na druhou stranu lépe snilo. Takový gladiátor nezestárne, neztratí mladistvý pel, kdyby vás náhodou omrzel, co nevidět po něm bude veta. Před Colosseem se tísnil neprostupný dav. Ve velkolepém stínu mramorového amfiteátru jsem se za rozmanitých služebních pochůzek pohybovala dosti často, dovnitř se mi však podařilo vstoupit — 15 —
poprvé. Stálo mě dost velké úsilí, abych se nerozhlížela s ústy neslušně otevřenými úžasem. Zdál se obrovský. Nesmírnou kamennou masu členily nekonečné oblouky, z vysokých podstavců si nicotné lidské hemžení zpupně měřily zástupy soch, sedadel bych se nedopočítala – hlediště prý dokáže pojmout na padesát tisíc dychtivých diváků. Stavební podnik hodný bohů před lety zahájil císař Vespasianus, jeho záměr pak úspěšně završil nedávno zesnulý Titus. Toho dne se ovšem brány Colossea otevřely k poctě Titova mladšího bratra, který právě dosedl na trůn jako císař Domitianus. Škoda všeho ušlechtilého mramoru, vždyť zdobí velkolepá veřejná jatka, napadlo mě. Osobně bych se mnohem raději vypravila do divadla, hudba mi rozhodně zněla liběji než řinčení zbraní nebo nářek umírajících. Chvíli jsem se nechala unášet představou, že zpívám plnému hledišti, opravdovému publiku. Ve skutečnosti jsem si samozřejmě notovala pouze při drhnutí dlaždic v zahradní besídce, kde mi naslouchaly jen žáby. „Ať vějíř nezahálí, Theo!“ velela Lepida. Právě se uvelebila do hebkých polštářů a vlídně přitom kynula davu, který uvítal jejího otce krátkými ovacemi. Rozená císařovna. Muži a ženy přihlíželi hrám odděleně, Quintus Pollio však směl z pozice hlavního po řadatele usadit dceru po svém boku. „Rychleji, Theo, je příšerné horko. Vážně by mě moc zajímalo, proč se trochu neochladí. Nepřichází snad podzim?“ Poslušně jsem pohybovala vějířem nahoru, dolů a zase nahoru. Hry se protáhnou na celý den, čeká mě přinejmenším šest hodin jednotvárného ovívání. Budou mě pěkně bolet ruce! Amfiteátrem se rozlehlo kovové burácení trub, dokonce i mně při velkolepě znělé fanfáře poskočilo srdce. V císařské lóži právě stanul nový imperátor a zdravil jásající lid pozvednutou pravicí. Zvědavě jsem se vytáhla na špičky. Domitianus, třetí panovník z ro du Flaviovců, byl růžolící člověk úctyhodného vzrůstu, ve slavnostní den oslňoval purpurovým pláštěm a zlatým diadémem. Lepida zatahala Quinta Polliona za rukáv. „Tatíčku, neholduje císař tajným neřestem? Včera v lázni se mi podařilo zaslechnout…“ Tajným neřestem se přece oddávali všichni římští císařové, přinejmenším se to o nich tradovalo, podotkla jsem v duchu. Tiberius si potrpěl na nedospělé chlapce, Caligula spal se svými sestrami, Ti— 16 —
tus si vydržoval milenky. Římané zjevně potřebovali vládce, o kterém by mohli šířit pikantní pomluvy. Císařovna, vysoká a ztepilá dáma příjemného zevnějšku, způsobila podstatně menší rozruch. Právě se zjevila po manželově boku, aby vlídně pokynula davu, který jí sice provolával slávu, zároveň se ale pokradmu zklamaně shodl v názoru, že jde o choť ve všech ohledech příkladnou. Nadšený obdiv vzbudila mezi přítomnými ženami snad jen nařasená říza ze zeleného hedvábí a smaragdové šperky. Zelená se nepochybně stane barvou sezony. „Tatíčku?“ Lepida opět visela na rukávu ctěného pořadatele her. „Víš, jak mi zelená sluší? Každému se v ní líbím. Kdybych dostala podobný smaragdový náhrdelník…“ Vladařský pár doprovázeli méně významní příslušníci rodu, mezi nimi vynikala především mladší dcera zesnulého císaře Tita, Domitianova neteř Julia. Žádala prý nedávno o přijetí mezi panny vestálky, tedy kněžky ve službách bohyně rodinného krbu, ale nesetkala se s pochopením. Ostatní působili spíše nezajímavě, vlastně mě dost zklamali – na první pohled se nijak nelišili od hloučku kdejakých jiných nudných patricijů. Císař nakročil, pozvedl paži, pak rázně vydal pokyn k zahájení her. Ať už se v soukromí oddával tajným neřestem, nebo pověst přeháněla, jednoznačně se mu nedal upřít příjemně znělý hlas. Průběh slavnostní podívané mi nejednou podrobně líčili ostatní domácí otroci, nedokázali totiž přenést přes srdce, že bych mohla trpět tak zásadní neznalostí. Dopolední zábava podle nich většinou sestává ze soubojů lítých tvorů, v našem případě slona s nosorožcem. Nepříčetný nosorožec hned zkraje vrazil nešťastnému tlustokožci roh do oka. Dokázala bych prožít šťastný a spokojený život, aniž bych tušila, jak drásavě zní bolestný nářek raněného zvířete. „Úžasné!“ Quintus Pollio vhodil do arény hrst mincí. Lepida nevzrušeně pořádala misku nakládaných datlí, já se soustředila na paví vějíř. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Následovala bitva býka s medvědem, pak lva s leopardem. Pouhopouhý předkrm k povzbuzení krvelačných choutek římských diváků. Zmalátnělému medvědovi se do boje příliš nechtělo, než se odhodlal podrážděně zaútočit, trojice krotitelů mu rozedřela slabiny špičatými holemi. Zato lev s leopardem se na sebe za hlasitého řevu — 17 —
vrhli, jen je pustili ze řetězů. Dav tleskal, jásal, povykoval, vzdychal, žasl a neúnavně klábosil. Pořadatelům se již podařilo upoutat všeobecnou pozornost, nadešel tedy čas velkolepé přehlídky. Arénou způsobně našlapovali gepardi ve stříbrných postrojích, pozlacení hošíci tančili na hřbetech bílých býků, ochočení sloni ověšení pestrými střapci a blýskavými skvosty hřmotně vykračovali v rytmu, který udávali núbijští flétnisté… Lepidino další přání se zdálo nasnadě. „Tatíčku, nemohla bych dostat núbijského otroka? Nebo raději dva, aby se k sobě pěkně hodili. Nosili by za mnou po městě koše s nákupem.“ Kruté zápasy divé zvěře vystřídal komický výstup. Do arény vrazilo tucet splašených zajíců na pestrých pentlích, pronásledoval je cvičený tygr, ten jednoho po druhém chytil do tlamy a v pořádku vrátil krotiteli. Příjemná změna mi přišla vhod, zhýčkaní návštěvníci Colossea však nestáli o nevinné radovánky, přišli se pokochat pohledem na krev, pro jednou proto dali přednost plným pohárům. „Císař si neobyčejně oblíbil bohyni Minervu,“ rozkládal Quintus Pollio. „Prý jí nechal v paláci zřídit novou svatyni. Snad abychom uspořádali pár okázalých obětních obřadů…“ Po cvičeném tygrovi vehnali do arény stovku bílých jelínků a dlouhokrkých pštrosů. Nešťastní tvorové se zběsilým tempem řítili písečným prostranstvím zjevně jen proto, aby hned vzápětí padli za oběť lučištníkům rozestaveným na vyvýšené plošině. Lepida si v sousední lóži všimla známého a po většinu krveprolití s ním přátelsky povrkávala. Další a další divoká zvířata. Kopiníci nastoupili proti lvům, buvolům či býkům. Buvoli se káceli k zemi za hlasitého nechápavého bučení, býci na ostré bodce zuřivě útočili, lvi ozbrojence pokradmu obcházeli a zlověstně prskali. Než je kopiníci pobili, podařilo se jim jednoho rozsápat. Báječná zábava, jen co je pravda. Nahoru, dolů, nahoru dolů. „Á, konečně gladiátoři!“ Lepida odložila misku s datlemi, soustředěně se napřímila. „Pěkné exempláře, tatíčku.“ „Pro císaře vždy to nejlepší.“ Štípl dceru do brady. „A taky pro mou maličkou. Vím, jak miluje hry! Vladař nestál o obyčejné souboje, přál si opravdovou bitvu. Žádal, abych mu před poledními popravami uchystal velkolepý zážitek.“ — 18 —
Než domluvil, vpochodovalo do arény za halasného povzbuzování tribun slavnostní procesí bojovníků v šarlatových pláštích. Jedni postupovali hrdě a vzletně, druzí klopili zrak, oblíbený Thrák posílal vzdušné polibky svým obdivovatelkám, které ho pro změnu zasypávaly růžovými okvětními lístky. Padesát gladiátorů se chystalo k nelítostnému boji muže proti muži. V závěru podívané jich pětadvacet vítězně projde Branou života, pětadvacet odvlečou zřízenci přestrojení za Charóna Branou smrti na železném háku. „Buď zdráv, imperátore!“ zahřímali, když dospěli k císařské lóži. „Ti, kdož jdou na smrt, tě zdraví.“ Nabroušené zbraně zazvonily, plátové brnění zařinčelo, písek zaskřípal pod těžkými zápasnickými chodidly – to se gladiátoři rozestupovali do určených dvojic. Několik cvičných výpadů dřevěnými meči, potom už Domitianus důrazně pokynul pravicí. Ostří se do sebe zaklesla a tribuny se vzrušeně rozvlnily. Lidé se dychtivě nakláněli, tiskli se k mramorovému zábradlí, hlasitě povzbuzovali své favority, spílali nemotorným, překřikovali se, rozhazovali rukama, sázeli jako o život. To nic, nedívej se tam, soustřeď se na pohyb vějíře. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nedívej se! „Theo,“ zapředla Lepida sladce, „jak se ti zamlouvá tamhleten Germán?“ Poslušně jsem zamířila zrak předepsaným směrem. „Chudák,“ zněl můj verdikt, zatímco s žalostným sténáním dokonával na protivníkově trojzubci. Z vedlejší lóže se do arény snesla hrst stříbrňáků, dar senátora se znechuceným výrazem ve tváři. Aréna se proměnila v moře zběsile zápasících bojovníků, písek záhy mokval prolitou krví. „Tamhle Gal prosí o milost.“ Quintus Pollio natáhl krk, upíjeje vína. „Předvedl stěží druhořadý zápas, navíc odhodil štít. Iugula!“ „Iugula!“ znamenalo: „Zab ho!“ Tribuny dokázaly projevit též opačné přání – „Mitte!“ neboli „Ušetři ho!“ –, k tomu se ale nechaly pohnout jen vzácně. Jak jsem záhy zjistila, ke slitování přiměla návštěvníky Colossea jen odvaha vskutku mimořádná. Římský lid toužil po hrdinství, krvi a smrti, ustrašení zápasníci tedy nesměli počítat s milosrdenstvím. — 19 —