1 York, Horní Kanada září 1816 Když společnost popíjejících mužů náhle ztichne, dá se čekat, že je na obzoru nějaká potíž. Simon St. Bride hrál whist v domě D’Arcyho Boultona a zvuku hlasů, jež se nesly místností, věnoval asi tolik pozornosti jako všudypřítomnému kouři z dýmek a doutníků. Nezvyklé ticho jej však náhle přimělo, aby zpozorněl. Když jeho spoluhráč prudce vzhlédl a zadíval se mu přes rameno, Simona se zmocnila neblahá předtucha. Než se stačil otočit, ozvalo se: „Podle mě je to dost podivné.“ Lancelot McArthur. Simon si hlavního úředníka pro záležitosti indiánů vybavil popaměti: byl to tělnatý chlapík s brunátnou tváří, hustými černými kadeřemi, které se mu vždy leskly pomádou, a pichlavýma černýma očima, posazenýma až příliš blízko sebe. Nejspíš má na sobě kabátec s přehnaně vysokým límcem a křiklavě zbarvenou vestu s nápadnými mosaznými knoflíky, což podle všeho považuje za vrchol elegance. To by Simona nijak neznepokojovalo, kdyby McArthur nefinancoval své nevkusné módní výstřelky z nečestných zisků. Ten ničema celá léta využíval nejrůznějších úskoků k tomu, aby zpronevěřoval peníze a zboží, které posílali Britové indiánským kmenům za to, že bojovaly po jejich boku v nedávné válce. Simon se ho rozhodl usvědčit, proto ještě nějaký čas zůstával v Horní Kanadě a snažil se shromáždit důkazy. Před několika dny ho však kdosi vyrozuměl, že McArthur něco tuší. Ta přátelská rada obsahovala skryté varování. 7
Vrať se zpět do své aristokratické Anglie, kam patříš. Většina gentlemanů v místnosti patřila mezi Simonovy dobré známé, ale skoro všichni by nejraději zatlačili indiány dál na západ, aby úrodná půda připadla osadníkům. „Myslím, že vynáším,“ řekl Simon a položil na stůl křížovou pětku. Kapitán Farleigh po jeho levici vyložil další kartu a hra pokračovala. Hlasy v sále opět ožily, ale Boulton stále jedním okem pozoroval dění za Simonovými zády. Simon dobře věděl, že by mu McArthur nejraději vrazil nůž do zad. Ale tady, v domě gentlemana, by se toho neodvážil. Tady ani venku, na ztemnělé ulici. O nápravu špatností se snaží i jiní, především kvakeři, ale ti nemají v Anglii vlivné spojence. Zato Simon je má. Jako St. Bride z Brideswellu je blízkým příbuzným hraběte z Marlow a vzdáleně je spřízněn téměř s každou šlechtickou rodinou v Británii. Také mezi jeho přáteli se najde nejedno zvučné jméno: hrabě z Charringtonu, vikomti Amleigh a Middlethorpe, markýz z Ardenu, dědic belcravenského vévodství. Je zkrátka a dobře příliš urozený a vlivný na to, aby ho někdo mohl zavraždit, aniž by tím způsobil obyvatelům Yorku vážné potíže. Simon v to alespoň doufal. Zdálo se, že napětí opadlo, ale vtom kdosi káravě pronesl: „Je to dáma, McArthure.“ „Ovšem, ovšem,“ protáhl McArthur a nápadně přitom zvýšil hlas. Zjevně chtěl, aby ho bylo dobře slyšet. „Ale nepřipadá vám to dost podivné? Hezká mladá dáma, která nechodí tančit a odmítla i pozvání na koncert?“ „Simone?“ Boultonova pobídka připomněla Simonovi, že je na řadě. Vyložil kartu, ale dál bedlivě naslouchal hovoru, jenž se mu odehrával za zády. Ta posměšná poznámka podle všeho platila na adresu Jane Otterburnové. Ale jaký by mohl McArthur v jejím případě vyvolat skandál? Osmnáctiletá Jane Otterburnová, neteř Simonova přítele a učitele Isaiaha Trewitta, v loňském roce osiřela a přicestovala z An glie ke svému strýci. Byla to uzavřená dívka puritánského zalo8
žení a velmi skromného vystupování. K jakémukoli skandálu měla na míle daleko, jak Simon velmi dobře věděl, vzhledem k tomu, že během pobytu v Yorku bydlel v Isaiahově domě. „Držela smutek, to je pravda,“ ozval se McArthur. Zjevně reagoval na čísi poznámku. „Ale už je to víc než rok.“ „To děvče zkrátka není moc do světa, to je celé.“ Simon rozpoznal hlas majora Turnbulla, dobrosrdečného muže a otce dvou dívek. „Kéž by moje dcery měly aspoň trochu z její povahy.“ „Třeba by ji mohly vylákat do společnosti,“ nadhodil McArthur. „Už se o to pokoušely. Ale slečna Otterburnová o tom nechce ani slyšet. Nu což, na tom přece vůbec nic není,“ dodal major pevně. „Ale nepřipadá vám to divné?“ trval na svém McArthur. V místnosti se opět rozhostilo ticho. „Proč se asi nezajímá o nevinnou zábavu? A o pohledné mladé důstojníky a další gentlemany, kteří by se o ni rádi ucházeli?“ Simon zaťal zuby. Žádný čestný muž by takovou narážku neměl jen tak přejít – pokud se nezakládá na pravdě. U všech ďasů. Od mizery jako McArthur se dá čekat, že si vylije zlost na nevinné oběti, ale kdyby se mu Simon postavil, jen by tím vzbudil ještě větší zájem přítomných. „Možná je to tak lepší, majore, než aby se měla slečna Otterburnová blíže přátelit s vašimi počestnými dcerami. Koneckonců, co o ní vlastně víme? Nic víc než to, co nám pověděl Trewitt. Hraje s námi čistou hru? Nebo to není tak docela jeho neteř…“ Simon prudce vstal, hlučně odstrčil židli a otočil se. „Co tím, k sakru, chcete naznačit, McArthure?“ „Milý St. Bride, co vás na tom tolik rozpálilo?“ Simon zaslechl zabručení určené McArthurovi, ale věděl, že stačí jediný chybný krok a Janina pověst bude pošpiněna. Naladil se na McArthurovu zlomyslnou notu. „Samozřejmě, že Isaiah Trewitt hraje čistou hru. Snad byste se ho neopovážil obvinit z podvodu? Spíš bychom si měli trochu posvítit na váš úřad.“ McArthur vstal, tvář zbrunátnělou vzteky. „A tímhle chcete naznačit co, pane?“ 9
Simon vycítil, že se blíží pohroma, ale náležitě si vychutnával, že teď konečně ťal do živého a vynesl McArthurovo nečestné jednání na světlo. „Když už je řeč o čisté hře, jak to, že se k indiánům nikdy nedostanou peníze, které dorazí na váš úřad? Nepřipadá vám to divné? Tím spíš, že si ti, kteří s tím mají co do činění, žijí dost nad poměry, vezmeme-li v úvahu výši jejich platu.“ Všichni napjatě mlčeli. Aby Simon svým slovům dodal důraz, na závěr ještě poznamenal: „Máte krásný nový dům, McArthure.“ McArthurova zarudlá tvář náhle zbledla. „To je lež, pane.“ „Nemáte snad krásný nový dům? Tak to tedy odpusťte…“ „Ohledně mojí poctivosti, hrome!“ rozkřikl se McArthur. „Určete si sekundanty.“ Simon se jen stěží zdržel spokojeného úsměvu. McArthur se možná od začátku snažil vyprovokovat ho k souboji v naději, že ho sprovodí ze světa. Mělo však při něm jít o čest Jane Otterburnové, nikoli o jeho vlastní poctivost. A McArthurovi to nyní došlo. Tvářil se jako někdo, kdo si sebevědomě vykračuje po ulici a náhle se ocitne po krk v blátě. Ať dopadne souboj jakkoli, dá se čekat, že se záhy začne vyšetřovat, jak se nakládá s indiány v severní Kanadě. A Simonovy důkazy poputují do Londýna: buď je tam doveze osobně, nebo je doručí někdo jiný. Potřebuje sekundanta. Boultonova rodina má v Yorku dlouholeté kořeny, a kdyby se Boulton postavil na Simonovu stranu, mohl by se dostat do potíží. Farleigh je ženatý. Kapitán Norton, další z hráčů u stolu, je spolehlivý chlapík, který nemá v Kanadě žádné dlouhodobé plány. „Mohu tě požádat, Nortone?“ zeptal se Simon. Muž se zatvářil zaraženě, ale souhlasil. „Ovšem.“ „Delahayei?“ oslovil McArthur úsečně muže, který zaujímal místo vedle něj. Poručík Delahaye, jeden z McArthurových nejbližších přátel, souhlasně přikývl. Hovor v místnosti se znovu rozproudil, ale jakoby pokradmu a opatrně. 10
Když Simon s Nortonem ustoupili stranou, poručík nadhodil: „Kdyby vzal tu narážku na slečnu Otterburnovou zpět…“ „O Jane Otterburnovou tady nejde .“ Muž protáhl obličej. „Dobrá. Nechceš ustoupit ty? Co kdybys řekl, že tě špatně pochopil?“ „Ne. Ale pokud svoji výzvu vezme zpátky, nebudu na souboji trvat ani já.“ Norton si povzdechl. „Pistole? Na dvanáct kroků?“ Simon přisvědčil, přestože by se s McArthurem nejraději bil pěstmi. Bude to jeho první souboj, ale pravidla zná. Střílí obstojně, což McArthur nejspíš taky, jinak by ho nevyzval. V duchu nad tím mávl rukou a obrátil se k odchodu, ale ve dveřích zahlédl McArthura. Simon neměl nejmenší chuť vyjít společně s ním na ulici, proto na chvíli přešel ke krbu. Zatímco tam stál, dolehl na něj pocit, že se ho ostatní najednou straní. Během čtyř let, kdy pobýval v severní Kanadě, získal pár dobrých přátel, ale jeho nedávné aktivity se mnohým příliš nelíbily. Muži se jeden po druhém trousili do noci, aby se o tu novinu mohli doma začerstva podělit. Dalo se čekat, že během půl hodiny budou všichni, kdo jsou ještě vzhůru, vědět o souboji i o jeho příčině – o McArthurově podvodném jednání. A budou přemítat, jaké důsledky z toho odhalení vyplynou pro McArthura, pro indiány, pro místní osadníky a jejich vyhlídky na zisk. A bezpochyby budou svolávat kletby na všetečného Simona St. Bridea. Ale rovněž budou uvažovat o McArthurových narážkách. Snad by nikdo nevěřil, že je Jane Isaiahovou milenkou? Nebo snad dokonce, že se s ní dopouští krvesmilstva. K čertu s McArthurem, pomyslel si Simon, zatímco hleděl do plamenů. A k čertu s Jane Otterburnovou a tím jejím podivínským chováním. Je pravda, že byla po příjezdu vyčerpaná dlouhou cestou a žalem. V Anglii jí zemřela matka a během plavby do Kanady ztratila i sestřenici, která jí byla blízká jako vlastní sestra. A k tomu všemu dorazila v sychravém listopadu a záhy přišla tuhá kanadská zima. Nebylo tedy až tak překvapující, když nejevila zájem o projížďky na saních ani veselé dovádění na bruslích a tanečním 11
večírkům a plesům se vyhýbala, protože drží smutek. Do Velikonoc se však jakž takž dala dohromady a také počasí ukázalo přívětivější tvář, ale Jane stále odmítala všechna pozvání. Isaiah by jí velmi rád pořídil slušivé róby a uvedl ji do společnosti. Začínal sice jako lodní tesař, ale časem zbohatl a místní honorace ho přijala mezi sebe. Tak hezká dívka jako Jane by se mohla velmi dobře vdát. York sice ležel uprostřed divočiny a měl pouhou tisícovku obyvatel, ale byl hlavním městem Horní Kanady a sídlila v něm stálá vojenská posádka. O mladé muže z dobrých rodin tedy věru nebyla nouze. Jane si však umínila, že bude žít jako jeptiška. Dokonce se tak i oblékala – nosila tmavé šaty a upjaté bílé čepce. Přesto jí to ohromně slušelo, protože ani nevzhledný oděv nedokázal skrýt její ztepilou postavu, bělostnou pleť, krásné modré oči a jemná, smyslná ústa. A ať se snažila, jak chtěla, stále jí zpod čepce vykukovaly rezavě zlaté kadeře. Tohle vše by žádnému muži nemohlo uniknout. A snad každý muž v Yorku občas popustil uzdu představám, což vytvářelo živnou půdu pro McArthurovy zlovolné záměry. Norton přistoupil k Simonovi. „Zítra za úsvitu. Na Elmsleyově statku.“ Simon přikývl, poděkoval a vyšel z téměř vylidněné místnosti. Norton, Farleigh a major Turnbull ho následovali. „Budeme vám raději dělat společnost, St. Bride.“ Simon dobře věděl, že pokud by ho McArthur zamýšlel zastřelit ze zálohy, nevyprovokoval by ten souboj, ale nemínil se přít. Ulice lemovaná dřevěnými domy, obklopenými rozlehlými pozemky, skýtala mnoho možností úkrytu. Dřevo i pozemky byly v Yorku snadno k mání. Řeč se točila kolem nevlídného počasí. Dalo se předpokládat, že již brzy zamrzne řeka Svatého Vavřince, která každoročně nejméně na čtyři měsíce odřízne York od Atlantiku a Británie. Probírali i svatbu princezny Charlotty a budoucnost britského trůnu. Mluvili o všem možném kromě souboje. U Isaiahova domu Simon poděkoval důstojníkům za doprovod a ještě se obrátil k Nortonovi: „Můžeš požádat doktora Playtera, aby zítra přišel?“ 12