I. 8. září 1939 – New York City Dva armádní důstojníci ve vzorně nažehlených uniformách a s brigadýrkami v rukou sledovali skleněnou přepážkou skupi nu neformálně oblečených mužů a žen. Prostor, v němž vojáci seděli, zahalovala tma. Nad hlavou jim blikalo červené světlo a ze dvou krabic potažených látkou na obou koncích prosklené temné kóje bouřila varhanní hudba, po níž následovalo vzdálené vytí psů, obrov ských hladových bestií, a pak do zvuků varhan a šelem promlu vil hluboký, zřetelný a hrozivý lidský hlas. Kdekoliv propukne šílenství, odkudkoliv zazní nářek bezmocných, tam vždy spatříte vysokou postavu Jonathana Tynea, který čeká, pozoruje ze stínů, připraven pustit se do boje se silami pekla. Viditelnými i neviditelnými… Náhle se ozval pronikavý, uši drásající výkřik: „Oóóóch!“ V osvětlené místnosti rozhlasového studia zamrkala tělnatá žena na drobného muže se silnými brýlemi, který – jako všichni ostat ní – držel v ruce strojopis scénáře, a odstoupila od mikrofonu; její čelisti neúnavně zpracovávaly žvýkačku. Hluboký hlas pokračoval: Dnes večer přichází Jonathan Tyne na pomoc k smrti vyděšené lady Ashcroftové, jejíž manžel zmizel v mlhavých skotských bažinách přesně o půlnoci před třemi týdny. A každou noc přesně úderem dvanácté se nad temnými slatinami roznese vytí a štěkot neviditelných psů, kteří nyní jako by vyzývají na souboj muže, jenž neohroženě kráčí hustou mlhou. Jonathan Tyne. Hledač zla. Nemesis samotného Lucifera. Zastánce bezmocných obětí temnoty… Varhany se znovu vzepjaly do crescenda, psí štěkot zněl ještě hrozivěji. Starší důstojník, plukovník, sjel pohledem na svého společníka v hodnosti poručíka. Mladší muž, jehož oči prozrazovaly obavy, hleděl na skupinu nonšalantních herců v osvětleném studiu. 13
Plukovník vesele zamrkal. „Zajímavé, že?“ prohodil. „Co…? Ach ano, pane. Jistě, pane, moc zajímavé. Který z nich to je?“ „Ten vysoký chlapík tamhle v rohu. Ten co čte noviny.“ „Hraje Tynea?“ „Koho? Ale ne, poručíku. Myslím, že má jen drobnou roli. Ve španělském dialektu.“ „Drobnou roli… ve španělském dialektu.“ Poručík váhavě zopakoval slova nadřízeného, v očích zmatený pohled. „Pro miňte, pane, jsem z toho trochu popletený. Nejsem si jistý, co tady vlastně pohledáváme a co tady dělá on. Měl jsem za to, že je stavební inženýr.“ „Taky že je.“ Varhany se ztišily do pianissima, vytí psů se vytratilo a ze dvou krabic potažených látkou zazněl jiný hlas, tentokrát lehčí, přátelštější, postrádající dramatický náboj. Poutník. Mýdlo s vůní májových květů. Mýdlo Mayflower. Poutník vám i dnes přináší… „Dobrodružství Jonathana Tynea“. Silné korkové dveře kóje se otevřely a vstoupil jimi vysoký štíhlý muž s náznakem pleši, oblečený v konzervativním obleku. V levé ruce držel hnědou manilovou obálku a pravou natáhl k plukovníkovi. Promluvil tiše, avšak ne šeptem. „Nazdar, Ede. Rád tě zase vidím. Nemusím ti snad říkat, jak mě tvůj telefonát překvapil.“ „To si umím představit. Jak se daří, Jacku…? Poručíku, rád bych vám představil pana Johna Ryana, ještě nedávno majora Johna N. M. I. Ryana z Šestého armádního sboru.“ Mladší důstojník vyskočil a strnul v pozoru. „Posaďte se, poručíku,“ řekl Ryan, když mu potřásl rukou. „Rád vás poznávám, pane. Děkuji, pane.“ Ryan obešel řadu černých kožených křesel a posadil se vedle plukovníka před skleněnou přepážku. Varhany opět nabíraly na síle, aby udržely krok s psím štěkotem. Kolem dvou mikrofonů se shromáždilo několik herců obojího pohlaví a všichni sledovali muže za panelem jiné prosklené kóje – tato byla zalita světlem – na protější straně studia. 14
„Jak se má Jane?“ zajímal se Ryan. „A děti?“ „Nesnáší Washington a chlapec také. Nejraději by se vrátili do Omahy. Zato Cynthii se tady líbí. Není divu. Je jí osmnáct a hlavní město nabízí spoustu tanečních večírků.“ Muž v osvětlené kóji máchl rukou a herci zahájili rozhovor. „A co ty?“ pokračoval Ryan. „Washington se bude v tvém služebním záznamu skvěle vyjímat.“ „Asi ano, ale nikdo neví, že tady jsem, a to mi moc nepo může.“ „Copak?“ „Gé dva.“ „Ano, domyslel jsem si to.“ „Zato ty vypadáš, že přímo vzkvétáš, Jacku.“ Ryan se stydlivě usmál. „Nic slavného. To, co dělám já, by v agentuře zvládlo deset dalších – a lépe. Jenže oni nemají v ži votopisu West Point. Jsem u nás něco jako symbol, verze se silnou integritou. Klienti to žerou i s navijákem.“ Plukovník se zasmál. „Blbost. Tys to se slídily vždycky uměl. I generálové posílali kongresmany raději za tebou.“ „Lichotíš mi. Alespoň si myslím, že mi lichotíš.“ „Oóóóch!“ zaječela do mikrofonu obézní herečka, stále se žvý kačkou v puse. Vzápětí ustoupila a postrčila kupředu hubeného zženštilého kolegu, který se chystal promluvit. „Na můj vkus je tady moc křiku,“ poznamenal plukovník s úsměvem. „A psího vytí a rozladěných varhan a zatracená spousta sté nání a funění,“ doplnil Ryan. „Tyne je náš nejpopulárnější pro gram.“ „Přiznávám, že ho občas poslouchám. A moje rodina nevyne chala od našeho příjezdu jediný díl.“ „Neuvěříš mi, až ti řeknu, kdo píše většinu scénářů.“ „Kdo?“ „Básník, který dostal Pulitzerovu cenu. Samozřejmě pod pseu donymem.“ „Trochu divné, nezdá se ti?“ „Ale vůbec ne. Jde mu o přežití. My platíme. Poezie zdaleka tolik nevynáší.“ 15
„Tak proto je tady on?“ Plukovník ukázal hlavou na vysokého tmavovlasého muže, který odložil noviny, ale zůstal stát v rohu studia daleko od ostatních herců a opíral se o korkové obložení stěny. „Ať se propadnu, jestli to vím. Vůbec jsem netušil, kdo to je… Teda, pochopitelně jsem věděl, kdo to je, ale nevěděl jsem nic o něm – dokud jsi mi nezavolal.“ Ryan podal plukovníkovi hnědou obálku. „Tady je seznam pořadů, v nichž vystupoval, a agentur, pro které pracoval. Trochu jsem se na něho vyptával, tvrdil jsem, že ho chceme angažovat do hlavní role. Hodně ho využívají Hammertovi…“ „Kdo?“ přerušil ho otázkou plukovník. „Dodávají pořady na zakázku včetně obsazení. Denní pro gram, seriály, večerní estrády. Říkají o něm, že je spolehlivý, žádné problémy s chlastem. Nasazují ho výhradně na dialekty. A taky na cizí jazyky, když je třeba.“ „Němčina a španělština.“ Bylo to konstatování, ne otázka. „Správně,“ potvrdil Ryan. „Jenže to není španělština, nýbrž portugalština.“ „A kdo to ksakru pozná? Víš přece, kdo jsou jeho rodiče.“ Další konstatování faktu, s nímž je možno pouze souhlasit. „Richard a Margo Spauldingovi. Koncertní klavíristé, velmi cenění v Anglii a na kontinentu. V poslední době omezili svá vystoupení a stáhli se do ústraní na Costa del Santiago v Portu galsku.“ „Ale původem jsou Američané, nemám pravdu?“ „Do morku kostí. Dali si zatraceně záležet, aby se jejich syn narodil ve Státech, a ať žili kdekoliv, posílali ho do amerických škol. Na poslední dva roky přípravky a na univerzitu ho pak poslali sem.“ „Proč potom Portugalsko?“ „Těžko říct. První úspěchy zaznamenali v Evropě a rozhodli se, že tam zůstanou. Což je fakt, za který budeme podle mého názoru v dohledné budoucnosti velmi vděční. Do Států se vracejí jen na turné, která jsou v poslední době dost vzácná… Věděl jsi, že je stavební inženýr?“ „Ne, nevěděl. Zajímavé.“ 16
„Jenom zajímavé? Víc mi k tomu nepovíš?“ Ryan se usmál, v jeho očích se však objevil náznak smutku. „No, v minulých pěti šesti letech se toho u nás moc nepostavi lo, nemyslíš? Chci říct, že po stavebních inženýrech není žádná velká poptávka, snad s výjimkou památkové péče a národního programu rekonstrukce.“ Ryan se rozmáchl pravou rukou a jeho gesto zahrnulo všechny herce ve studiu. „Víš, co je to za lidi? Advokát specializovaný na trestní právo, jehož klienti – pokud vůbec nějaké sežene – mu nemohou zaplatit. Někdejší vedoucí provozu u Rolls-Royce, který je od osmatřicátého bez práce. Bývalý senátor jednoho státu na Středozápadě, který při kam pani před několika lety přišel nejen o křeslo, ale i o řadu poten ciálních zaměstnavatelů. Domnívají se, že patří k rudým. Nic si nenamlouvej, Ede. Ty jsi na tom dobře, ale pro většinu národa hospodářská krize ještě zdaleka neskončila. Tihle lidé patří k těm šťastnějším. Našli si vedlejší zaměstnání a dělají v něm malou kariéru… Dokud vydrží.“ „Jestli udělám dobře svou práci, pak jeho kariéra nepotrvá déle než měsíc.“ „Myslel jsem si, že půjde o něco podobného. Bouře se blíží, viď? Brzy se nám snese na hlavy. A já se budu muset vrátit… Kde ho chcete nasadit?“ „V Lisabonu.“ David Spaulding se odstrčil od bíle natřené stěny studia. Se scénářem v ruce přistoupil k mikrofonu a připravoval se na svůj výstup. Pace se na něj díval přes skleněnou přepážku a se zájmem čekal na zvuk jeho hlasu. Neuniklo mu, že když se Spaulding blížil ke skupince shluklé kolem mikrofonu, herci se vědomě – alespoň to tak působilo – rozestoupili, jako by nového účastníka pokládali svým způsobem za cizince. Možná šlo o projev zdvoři losti, s níž dalšímu účinkujícímu uvolňovali místo, avšak plukov ník si to nemyslel. Nezaregistroval jediný úsměv, jediný pohled, jediný náznak familiárnosti, jichž si všiml mezi ostatními. Nikdo ani nemrkl. I tělnatá žena s nerozlučnou žvýkačkou, která po zaječení pobízela své kolegy, teď jenom stála s nehybný mi čelistmi a dívala se na Spauldinga. 17
A pak se to stalo – podivuhodný okamžik. Spaulding se zazubil a všichni, dokonce i hubený zženštilý herec, který byl právě uprostřed monologu, zareagovali zářivými úsměvy a pokyvováním. Obézní žena laškovně přimhouřila oči. Vskutku podivný moment, pomyslel si plukovník Pace. Z krabic potažených látkou zazněl Spauldingův hlas, středně hluboký, pronikavý, s výrazným přízvukem. Jeho role bláznivé ho lékaře hraničila s komikou. Byla by komická, pomyslel si Pace, nebýt autority, kterou Spaulding dodal autorovu textu. Plukovník nevěděl o herectví vůbec nic, ale poznal, když člověk dokázal mluvit přesvědčivě. A Spaulding přesvědčivý byl. V Lisabonu to bude nutně potřebovat. Za několik minut Spauldingova role zřejmě skončila. Obézní žena znovu vykřikla; Spaulding se uchýlil zpět do svého rohu a tiše, aby stránky nezašustily, rozevřel složené noviny. Opřel se o zeď, vylovil z kapsy tužku a pustil se do křížovky v The New York Times. Pace od něj nedokázal odtrhnout oči. Pokládal za důležité, pokud to bylo jen trochu možné, prohlédnout si podrobně každý subjekt, s nímž se měl kontaktovat. Pozoroval zdánlivé maličkos ti – chůzi, držení hlavy; pevnost či naopak vyhýbavost pohledu; šaty, hodinky, manžety; čistotu obuvi a sešlapání podpatků; sebe vědomou nebo zakřiknutou řeč těla. Snažil se porovnat člověka, jenž se opíral o stěnu a luštil křížovku, s údaji ve složce, která ležela v jeho washingtonské kanceláři. Jméno se poprvé objevilo v osobních spisech armádního ženijního sboru. David Spaulding se vyptával na službu u vojska. Nehlásil se jako dobrovolník, zajímalo ho, jaké příležitosti by se mu otevíraly, zda by se mohl účastnit práce na zajímavých pro jektech, jak dlouhý závazek by musel podepsat. Podobné otázky kladly stovky a tisíce kvalifikovaných mužů, kteří věděli, že návrh zákona o výběrové branné službě vstoupí za pár týdnů v platnost. Pokud by nástup k armádě znamenal kratší závazek anebo možnost pokračovat a zdokonalovat se v profesi, pak radě ji obléci uniformu hned než čekat na povinný odvod. 18
Spaulding vyplnil všechny potřebné formuláře a bylo mu řečeno, že ho armáda bude kontaktovat. Od té doby uplynulo šest týdnů a nikdo se mu neozval. Ne že by o něj ženisté neměli zájem, naopak. Od blízkých prezidentových spolupracovníků pro sákla informace, že Kongres zákon o branné povinnosti schválí každým dnem, a očekávané rozšiřování vojenských základen mělo nabýt tak neuvěřitelně obrovského stupně, že každý tech nik, zejména stavební inženýr Spauldingovy kvalifikace, se stane velmi žádaným zbožím. Jenže velitelé ženijního sboru věděli o průzkumu, provádě ném zpravodajskou divizí Spojeného výboru náčelníků štábů a ministerstvem války. Ve vší tichosti a pomalu. Nelze připustit nejmenší chybu. Takže formuláře, které David Spaulding vyplnil, putovaly k armádní rozvědce G-2 a ženisté mlčeli. Muž, kterého zpravodajci hledali, musel splňovat tři základ ní požadavky. Jakmile budou potvrzeny, zbytek portrétu už se detailně dořeší tak, aby celek vyhověl zbývajícím nárokům. První z oněch základních požadavků, které byly samy o sobě dostateč ně náročné, představovala dokonalá znalost portugalštiny, dru hý zvládnutí němčiny na stejně vysoké úrovni a třetí technické – pokud možno stavební – vzdělání a pracovní zkušenosti, které umožní rychlé a přesné porozumění výkresům, fotografiím, a dokonce i slovním popisům nejrůznějších průmyslových objek tů, od mostů a továren přes skladovací budovy až po železniční depa. Muž v Lisabonu bude muset těmto třem základním kritériím beze zbytku vyhovovat a své schopnosti pak uplatní během vál ky, která určitě přijde, války, kterou budou Spojené státy nuceny vybojovat. Muž v Lisabonu bude odpovědný za vybudování špionážní sítě, jejímž prvotním úkolem bude ničit zařízení protivníka hlu boko na jeho vlastním území. Určití lidé – muži i ženy – opakovaně navštěvují potenciál ně nepřátelské státy, přičemž své nedefinovatelné aktivity řídí z neutrálních zemí. A právě tyto osoby muž v Lisabonu použije, dříve než je do svých služeb zláká protistrana. 19