1 Pátek 10. prosince 1563
C
larenceux seděl u psacího pultu ve své pracovně u rozžaté svíčky a poslouchal, jak venku prší. Dešťové kapky bubno valy na střechu a rozstřikovaly se v loužích na ulici o dvě patra níž. Přitáhl si domácí plášť k tělu, aby se chránil před lezavým prosincovým chladem, zabořil vousatou bradu do kožešinového límce a nasál z něj vůni dřevěného kouře, kterou kožešina na sákla během roků, které trávil v tomtéž křesle v tomtéž oděvu. Na nebi zarachotil hrom. Déšť jakoby na povel hromu nabral na síle. Clarenceux tu byl sám, až na stohy papírů a drobnou koronu zlatavého světla. Od narození svého druhého dítěte před sedmnácti měsíci trá vil večery sepisováním erbovníků a vizitací. Jeho manželka Awd rey se jako obvykle brzy stáhla do ložnice, aby tam vyšívala ve světle svíčky postavené ve výklenku nad jejich postelí. Rád si ji tak představoval, s jehlou v ruce, ozářenou měkkým jasem, za tímco sám pracoval tady na druhém konci domu u své vlastní svíce. Připadalo mu, jako by jejich večery propojovala zlatá zář dvou plamínků. Třebaže dělali různé věci na různých místech, zůstávali spolu. Natáhl ruku, uchopil starý zlatý pohár – soudě podle smal tovaného erbu, který se na něm skvěl, kdysi býval majetkem vévody z královského rodu – a upil vína. Otevřel svůj rukopis a přečetl si první stránku. Titul zněl: Vizitace v hrabstvích Essex 13
a Suffolk ze dne 20. července 1561, kteroužto jsem vykonal já, William Harley, král heroldů Clarenceux. To bylo před půltřetím rokem, na jedné z jeho pravidelných cest, jejichž cílem bylo zkatalogizovat v oněch dvou hrabstvích všechny pány, jimž byl udělen erb. Ty hle výpravy patřily k nejpříjemnějším stránkám jeho heroldského úřadu. Když hrozila válka a musel projet nepřátelským územím a stanout tváří v tvář cizímu králi či generálovi, byly jeho povin nosti nesrovnatelně obtížnější. A nebezpečnější. Ale putování po Essexu a Suffolku bylo příjemné; setkával se s mnoha přívětivými lidmi a jen tu a tam s nějakým nadutcem. Usmál se při vzpomín ce, jak tenkrát vyjížděl na cestu s družinou v heroldských livre jích. Přidal se k nim dokonce i Thomas, jeho starý sluha; poprvé se nechal přesvědčit, aby si oblékl pestrý oděv člena heroldova doprovodu. Sice se vytrvale škaredil a tu a tam si mumlal něco pod vousy, ale hrdost cítil i on. Clarenceux se právě chystal obrátit stránku, když se zdola ozvalo zabušení. Ztichlým domem zaduněly tři ostré rány do předních dveří. Při nočním zákazu vycházení si troufal ven málokdo. Králov na Alžběta sice zrušila zákon, podle něhož po celé zemi plály hra nice s protestanty, náboženskými odpadlíky a nebezpečnými vol nomyšlenkáři, ale všichni si uvědomovali, že domovní prohlídky pokračují. Teď se ovšem pátralo po katolících. Před týdnem našli v jistém londýnském domě schovaného katolického kněze. Krá lovští drábové ho přivlekli na pranýř na Cornhillu a před očima davu ho přibili k dřevu za uši. Když se mu po krku začala řinout krev, napsali mu jí na čelo slovo papa – papež – a div se nepotr hali smíchy; popíjeli víno a plivali ho na něj. Po třech hodinách mu uřízli uši a odvlekli ho kvílejícího do Toweru. Od té doby ho nikdo neviděl. Znovu se rozlehlo zabušení; někdo tloukl do dubových dveří čímsi kovovým. Clarenceux seděl jako zkamenělý. Jeho dům ještě nikdy nepro hledávali, natož uprostřed noci. Nikdy ho nevyslýchali. Odjakži va věřil, že člověk v jeho postavení stojí příliš vysoko na to, aby byl obviněn ze zrady z náboženských důvodů. Vedl přece diplo matické mise do Německa, Španělska, Holandska a Dánska. Byl 14
to on osobně, kdo vyhlašoval válku Francii, v Remeši, jménem královny Marie… Zabušení se ozvalo znovu, tvrdě a neodbytně. Jenže byl katolík. Zabořil tvář do dlaní a šeptem se pomodlil. Nezbývalo moc času. Kde jsou všichni? Sluhové asi spí vzadu v podkroví. Aw drey už leží, děcko v kolébce vedle sebe. Annie, jeho dcera, je ve svém pokojíku. Služebná Emily a chůva Brownová spí v předním podkroví. Thomas sice obvykle spává v síni v prvním patře, ale takhle pozdě by si dvakrát rozmyslel někomu otevřít. Opět se ozvaly rány, zaduněly celým domem. Clarenceux došel ke dveřím pracovny a zvedl závoru. Ovanul ho průvan. Na chodbě byla tma a ticho. V duchu viděl pochodně plápolající tmou. Viděl sám sebe v okovech, jak ho vlečou do Toweru. Představoval si, jak se mu okovy zařezávají do zápěstí, jak řetězy chrastí. To, že se žádnou zradou neprovinil, ho nezachrání. Na obžalobách byla nejúčin nější podívaná na muže odváděné do vězení, na té záleželo. Na něm by záleželo: na pohledu na vysoce postaveného muže, jak ho eskortují v jeho heroldském úboru městem a přibíjejí za uši k pranýři – pro výstrahu lidu. Další dva těžké údery na dveře. Ohlédl se do osvětlené místnosti, po erbu namalovaném na obložení nad krbem. Byl to jeho rodinný znak, udělený jeho otci, jehož portrét se nacházel v místnosti také. Otcův meč visel po jedné straně krbu, jeho vlastní po druhé. Stejně jako otec, který sloužil starému králi, byl i Clarenceux příslušníkem nižší šlechty. Měl svá práva. Ale i tak možná tuhle místnost vidí naposledy. Možná nadešel okamžik, kdy o svoje práva přijde a s nimi také o svoje postavení a veškerý majetek. A právě tak jeho rodina. Přešel ke krbu a sňal meč z háku na zdi. Sebral ze stolu svícen a vyšel na chodbu. Když scházel dolů, dřevěné schody pod jeho vahou skřípěly; došlapoval opatrně na špičky a levačkou přidr žoval meč v pochvě. Vešel do síně a zvedl svícen. Světlo se odrazilo v malém kula tém zrcadle na protější stěně. O kus dál nalevo uviděl na Thoma 15
sově matraci před krbem haldu přikrývek. Z ohně už zbyly jen slabě doutnající uhlíky. „Thomasi?“ zavolal. Poslouchal, jak se jeho hluboký hlas propadá do ticha. Snažil se ve světle svíčky dohlédnout do tmavých koutů. „Thomasi, jsi tady?“ Dveře v protější stěně zely dokořán. Za nimi se scházelo po schodech dolů k předním dveřím. „Pane Clarenceuxi,“ ozvalo se zdola naléhavě. „Co mám dě lat?“ Clarenceux vešel do dveří. Thomas k němu vzhlížel zpod schodů. Se svou hřívou bílých vlasů, hluboko posazenýma očima a vrásčitou tváří vypadal ponuře i ve chvílích pohody. Teď jako by obavami ještě zestárl. „Otevři. Jestli jsou to královnini muži, stejně se vrátí. Jestli při cházejí na návštěvu přátelé, potřebují naši pomoc.“ Thomas přikývl a otočil se ke dveřím. Clarenceux zvedl svícen k olejové lampě nalevo na stěně a zapálil ji. Knot se okamžitě rozhořel. Bylo slyšet, jak Thomas odsouvá tři petlice na těžkých dubových dveřích. Clarenceux se v duchu schoulil do klubíčka; čekal dusot nohou, řinčení zbroje, cinknutí taseného meče o náprsní krunýř, vpád mužů, kteří od hodí jeho sluhu stranou… Nastala pauza. „Je to Henry Machyn. Pane Clarenceuxi, je to Henry Machyn!“ Clarenceuxe opanovala úleva. Usmál se. Machyn je neškodný – stařec už hodně přes šedesát, hluboce oddaný svým katolickým světcům a rituálům. Podíval se dolů ze schodů a viděl, jak Tho mas Machynovi pomáhá ze skrznaskrz promočeného pláště. Ten člověk se musel zbláznit, že jde v takovouhle noc ven. Zavrtěl nad tím hlavou a rychle se vrátil do síně zapálit svíce, aby návštěvníka jaksepatří uvítal. Ale když je rozžíhal, tma v síni mu připomněla, že je hodně pozdě. Venku lije jako z konve. Ma chyn bušil bez ohledu na poplach, který vyvolá. A především, bydlí odtud hodně daleko, uvnitř městských hradeb, ve farnosti Nejsvětější Trojice. Co propánakrále dělá po zákazu vycházení tady u svaté Brigity, za městem? 16
Clarenceux se zastavil. Ohlédl se po dveřích, na které padala zář olejové lampy na stěně u schodů. Něco je v nepořádku. Na schodech klapaly starcovy kroky provázené ťukáním hole, v přízemí Thomas zastrkoval petlice na dveřích. Clarenceux přešel k velkému jilmovému stolu, který stál u oken zajištěných okenicemi. Opatrně si na něj odložil meč a na sadil do svícnu dvě další voskovice. Jedna se nakláněla ke straně. Zamyšleně ji narovnal a obě zapálil. Na okamžik zachytil svůj odraz v kulatém zrcadle nalevo. Hnědé oči, krátké tmavé vlasy s prvními stopami šedin, úhledně sestříhané krátké vousy. Vlídná zvídavá tvář. Byl vysoký a navzdory svým pětačtyřiceti letům v dobré kondici. Jízda na koni, chůze a čilá intelektuální aktivita ho udržovaly při síle tělesně i duševně. Návštěvník, který se všoural do světla svíček, vypadal úplně jinak. Henry Machyn byl malý a ztěžka se vlekl o holi; zbyla z něj bělovlasá skořepina někdejšího muže. Byl promočený od hlavy k patě. Ze staromódní kazajky mu kapalo do sítiny na podlaze, stejně jako z balíčku v kůži, který nesl v podpaží. Oblečení měl neupravené, jako by se do něj navlékl jen tak halabala. Clarenceu xe ale polekal jeho výraz. Machyn obvykle vypadal mile a dob rosrdečně; měl vzezření veselého kumpána, který rád častuje his torkami celou hospodu. Teď ale z jeho masité tváře orámované ustupujícím věnečkem bílých vlasů čišel strach. Na Clarenceuxe se upíraly kalné modré oči: prosebně, a přitom bez špetky naděje, jako by Machyn pozoroval, jak mu věší nejmilejšího přítele, a sám si přál zemřít také. „Při všech svatých na nebesích, co vás sem touhle dobou při vádí, pane Machyne?“ Clarenceux pokynul sluhovi, který vyšel za Machynem po schodech: „Přines nějaké ručníky, Thomasi.“ Obrátil se znovu ke svému smrtelně bledému příteli. „Víte přece, jak je nebezpečné chodit v noci sám po ulicích.“ „Potřebuji vaši pomoc, pane Clarenceuxi,“ řekl Machyn chrap tivě. „Důvěřoval jsem nepravému. Je po všem. Je po mně veta. Tohle je konec. A moje nejdražší Rebeka…“ Hlas se mu zlomil; rozvzlykal se. „Moje žena, můj syn, moji přátelé, všichni…“ 17
Působil dojmem člověka, jehož duši skřípla past a přeťala ji vejpůl; každá ta polovina teď odděleně umírala, smutně a osamě le, neschopná utěšit tu druhou. „Co to povídáte, příteli? Kdo by vám chtěl ublížit?“ Machyn neodpověděl. Neskrýval slzy, tváře i vousy se mu ve světle svíček vlhce leskly. Clarenceux k němu přikročil a položil mu ruku na rameno. „Pojďte, posaďte se.“ Machyn zavrtěl hlavou. Chvíli mu trvalo, než se sebral. „Ne, nepotřebuju si sednout. Potřebuju se vypovídat, něco vám říct.“ Zhluboka se nadechl. „Vím, že si myslíte, že mě nijak zvlášť dobře neznáte, pane Clarenceuxi. Ale věřte mi, že já znám vás. Během let jsme se setkali mnohokrát a vždycky jsem sledoval vaše počí nání, čeho všeho jste dosáhl, jak jste poctivý a čestný. A proto teď, na konci, vím, že vám můžu věřit.“ „Na konci? Co tím míníte, Henry? Na konci čeho?“ Machyn zaváhal a sáhl po předmětu, který tiskl v podpaží. „Dopřejete mi tu čest a postaráte se mi o tuhle knihu? Je to moje kronika.“ Zvedl balíček do vzduchu. Clarenceux spustil ruku z jeho ramene a balíček si vzal. Opatr ně odloupl promoklý kožený obal a nechal ho spadnout na pod lahu. Kniha uvnitř zůstala skoro suchá. Převracel ji v rukou: byla vázaná v jemném pergamenu a na obou deskách byl uprostřed otištěn vzor velryby ve vlnách. „Pracuju na ní třináct let,“ řekl Machyn a otřel si obličej. „Je v ní zaznamenána každá událost, kterou jsem viděl na vlastní oči, každý pohřeb, pro který jsem dodával smuteční sukno a vý zdobu, každé kázání u Svatopavelského kříže, každá poprava na Tyburnu, každé upálení kacíře ve Smithfieldu, každé procesí, kte ré jsem kdy viděl projít městem…, všechno, všecičko.“ „To zní jako monumentální počin,“ přisvědčil Clarenceux. „A je vázaná v pergamenu.“ „Jako svazky ve vaší knihovně.“ Clarenceux s nepatrným úsměvem přikývl. „Některé.“ Jeho knižní sbírka byla asi největší, jakou kdy Machyn viděl, ale přesto měl jen málo svazků s tak kvalitní vazbou. „Samozřejmě, že udě lám…,“ začal, ale nedokončil. 18
Odmlčel se. V místnosti se rozhostilo ticho. Zvenčí doléhalo šumění deště. Na Clarenceuxe znovu padla tíseň, jako když prve uslyšel bušení na dveře. „Proč mi ji chcete dát?“ „Protože jste nejušlechtilejší člověk, kterého znám. Vážíte si starých kronik a tahle je mimořádně cenná. Uchová si hodnotu i po mojí smrti. Vlastně se stane tím cennější. Potřebuju, abyste ji opatroval.“ Clarenceux se odvrátil ke svícím na stole. Mimořádně cenná. Ta slova sice padla až teď a tady, ale v Machynově mysli se zjevně uhnízdila daleko dřív. Především ono potřebuju ho přimělo k za myšlení. Machyn mu cosi potřebuje říci. On, Clarenceux, je pro něj posledním útočištěm. „Ale máte přece i jiné přátele, Henry, a máte syna.“ Machyn zavrtěl hlavou. „John se o historii ani o nebezpečí, které hrozí naší víře, vůbec nezajímá. Je horká hlava, to víte, dychtivé mládí. Touží poznávat svět. Jednou se možná z těch svých toulek nevrátí. Chci, aby tahle kniha přečkala věky. Jako ty kroniky, které používáte při svých vizitacích. Odjakživa jsem zamýšlel, že nakonec skončí u vás. Odkázal jsem vám ji ve své poslední vůli.“ „Vy jste sepsal poslední vůli?“ podivil se Clarenceux. Většina lidí dávala své věci do pořádku na poslední chvíli, až na smrtelné posteli. Machyn zvedl pravačku. Třásla se mu. Pokřižoval se. „Chci po vás jen jediné, pane Clarenceuxi. Slibte mi prosím, že jestli se mi něco stane, půjdete za Lancelotem Heathem, malířem erbů…“ „Henry…“ „Ne, ne, prosím,“ zavrtěl Machyn hlavou. „Poslouchejte, pro sím vás, protože tohle je hrozně důležité. Jestli se mi něco sta ne, musíte navštívit Lancelota Heathe ve farnosti svatého Jaku ba v Garlickhithe. Řekněte mu, že vaše jméno zní král Clariance z Northumberlandu. A řekněte, že jsem vám dal datum. Ale neří kejte jaké. On už pochopí.“ „Jaké datum?“ „Dvacátý červen, rok 1557. Přesně takhle. Dvacátý červen.“ 19