1. KAPITOLA
T
oho dne, kdy jsem se večer poprvé setkala se
Scipionem du Roure, jsem nedokázala myslet na nic jiného než na ples a na své šaty ze světle žlutého hedvábí a girlandu voňavých bílých květů jasmínu, kterou mi Eufémie vpletla do vlasů. Při oblékání jsem si vesele pobrukovala, zkoušela chodit v široké sukni vyztužené drátěnou konstrukcí a prohlížela se ve velkém zrcadle, jež stálo uprostřed mé ložnice. Ve světle svící mi zářily oči a tváře mi jen hořely. Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou, že jsem krásná. Každý muž na plese si se mnou bude chtít zatančit. Žila jsem s rodiči na Martiniku, na plantáži zvané Les Trois-Ilets, Tři ostrůvky. To bylo v roce 1778. Můj ubohý, utrápený otec Josef Tascher stále více holdoval alkoholu a zabředával do větších a větších dluhů a má matka a babička ho bez ustání soužily. Snažila jsem se nevnímat jejich slovní přestřelku – pořád se o něčem dohadovali – a myslet jen na blížící se ples. Jejich zvýšené hlasy se však nedaly přeslechnout. „Musíte požádat bratra o další půjčku,“ trvala na svém matka. „Na nic nečekejte a jeďte dnes večer do Fort-Royalu.“ „Milerád, má drahá,“ zněla otcova strohá odpověď. „Jenže já vím, co mi odpoví. Už žádné další půjčky. Pokud ovšem z něho neudělám spoluvlastníka Les Trois-Ilets a neurčím jeho syna za svého jediného dědice.“ „Vašeho jediného dědice, no jo,“ ušklíbla se babička. „Kdybyste byl chlap jak se patří, měl byste syny místo dcer.“ Má babička Kateřina des Sannois, která se narodila jako obyčejná Kateřina Brownová na statku v Dundreary, zdědila prchlivou povahu svých irských předků a nevynechala jedinou příležitost, aby mého urozeného otce nezpražila. 11
„Kdyby má žena splnila svou povinnost, dala by mi syny. Je to její chyba.“ „To se nestydíte takhle se mnou mluvit, když jsem při porodu té nejmladší málem umřela?“ Matka se zvedla se židle, popošla k otci a obořila se na něho: „A jak se opovažujete projevovat takovou ne úctu vůči chudince Kateřině, a to je v hrobě sotva dva měsíce!“ Mou sestru Kateřinu, jež vlastně celý život churavěla, nakonec sklátila horečka. Pohřbili jsme ji v kostelíku na naší plantáži. „Co bych za to dal, abyste vy dvě taky skončily v hrobě,“ zaslechla jsem, jak si otec bručí pod vousy. „Pak bychom si konečně užili trochu klidu.“ „Cože? Klidu? Vy mluvíte o klidu, a přitom děláte všechno pro to, abyste nás pěkně vytočil!“ Babička pokračovala v hudrování. „Za nedbáváte své dcery. Žádná z nich nemá snoubence. Vaše žena je pro vás vzduch. Kolik milenek vlastně máte ve Fort-Royalu? Tři? Šest? A s kolika přičmoudlými parchanty, co se vám podobají? A co je nejhorší, kašlete na tuhle plantáž, kterou jsme vám já a můj manžel darovali, vám, bezcennému povaleči, aby vaše rodina nezemřela hladem. Podívejte se na ni! Co se stalo s třtinovými poli? Změnila se v džungli. Kam se poděli otroci? Většina z nich se rozutekla. Čím se můžete chlubit po sedmnácti letech? Z pěkné plantáže nezbylo nic! Tak je to! A vaše rodina téměř nemá co do úst!“ Otec vytáhl stříbrnou čutoru a přihnul si z ní. Tvář posetá vráskami vypadala unaveně a zpod umolousané paruky s copánkem mu vyčuhovaly řídké prošedivělé vlasy. V tom okamžiku, když na chvíli složili zbraně, jsem vklouzla dovnitř, abych jim ukázala šaty. Pomalu jsem procházela okolo otce, matky a babičky Sannoisové. Povšimla jsem si záblesku v otcových očích, když se na mě díval, a došlo mi, že je to výraz obdivu. Babička pokývala hlavou. „Už měla být dávno zasnoubená,“ prohlásila stroze. „Dávno.“ Matka si mě prohlížela kritickým pohledem od hlavy ozdobené girlandou k lesklým špičkám žlutých atlasových střevíčků. „Dávej si pozor na muže,“ bylo to jediné, co mi řekla. Úzké, klikaté, loučemi osvětlené uličky Fort-Royalu zářily žlutě ve světle měsíce, když se náš kočár – ve skutečnosti dvoukolový 12
vozík s provizorní plátěnou střechou, jež nás měla chránit před deštěm, – kodrcal nahoru k impozantnímu domu mého strýčka. Robert Tascher byl velitelem přístavu a on i jeho rodina si žili dobře. Asi tak pět set hostů, příslušníků nejvyšší vrstvy – takzvaných Grand Blancs, jak nám říkali, Velkých bělochů čili Evropanů – se mělo onoho večera zúčastnit plesu a já patřila mezi šťastlivce, které pozvali. Doprovázela mě tetička Rosette, roztřesená, uzavřená staropanenská sestra mého otce a strýce Roberta. Byla dokonalou společnicí, mlčenlivou a mimořádně neatraktivní ve starých zelených šatech s povadlými karmínovými růžemi – těmi samými, které nosila na každičkou slavnost a každičký bál. V žádném případě mě nemohla zastínit. Věděla jsem, že mě obdivuje a také mi závidí, protože nikdy nebyla půvabná. Ať přišla kamkoliv, nevzbudila žádnou pozornost, nikdo si jí nevšímal. Vzduch byl vlhký a mé žluté hedvábné šaty již trochu nasákly potem, když jsme dorazily k impozantní bráně sídla strýce Roberta. Lokýnky, které mi komorná Eufémie tak pečlivě naaranžovala na širokém čele, se mi přilepily na kůži. Uvnitř jsem žíznivě vyprázdnila pohár rumového punče, který mi podal vytáhlý černošský sluha, a požádala o další. Posadila jsem se k otevřenému oknu a nechala se unášet hudbou orchestru, ševelením hlasů, šustěním lesklých, pohupujících se sukní a vánkem vanoucím na přivítanou ze zátoky. Neseděla jsem tam dlouho. Za chvíli přišel nějaký mladík a po žádal mě o tanec, a pak další a další. Pamatuji se, že jsem nevynechala jediný kousek a s ubíhajícím večerem se mi trochu začala motat hlava z toho, jak jsem se otáčela a vířila při čtverylce a me nuetu. Měla jsem radost, když hudba přestala na chvíli hrát a někteří hosté se zvedali k odchodu. A pak se najednou přede mnou uklonil mládenec v elegantní uniformě a vztáhl ke mně ruku. Vzhlédla jsem k němu a uviděla pronikavé šedé oči. Upřeně se na mě díval a na plných rtech se mu objevil uličnický úsměv. „Poručík Scipion du Roure, slečno. Prokážete mi tu čest a zatančíte si se mnou?“ 13
Vznášela jsem se, poletovala vzduchem, rozplývala se v jeho ná ruči – ach, tanec skončil až příliš, příliš brzy. „Pojďte se se mnou projít,“ zašeptal mi, když mi na rozloučenou líbal ruku v rukavičce. „Sejdeme se za půl hodiny u mangovníku.“ U verandy domu strýčka Roberta stál starý košatý mangovník. Nepochybovala jsem, že má na mysli právě ten. Projel mnou záchvěv očekávání a vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych se s ním neměla setkat. „Dávej si pozor na muže,“ varovala mě matka, ale v té chvíli jsem na její výstrahu zapomněla. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než jak se odtamtud dostanu. Tetička Rosette, má skromná gardedáma, mě celý večer pozorovala, jak tančím, a uzobávala přitom z mísy vanilkový pudink. Když jsem se k ní blížila, napadlo mě, že se nejspíš přejedla a není jí dobře. Jak mě zahlédla, spěšně odložila mísu a utřela si ústa hřbetem ruky bez rukavičky. „Vypadáš unaveně, teto Rosette. Jsem si jistá, že se tu někde najde místo, kde by sis mohla odpočinout.“ Sjela mě pohledem. „Víš, že nemůžu odejít, dokud jsi tady. To nejde, abys zůstala sama, bez dohledu nějaké příbuzné.“ „Ale já nebudu sama. Je tu tetička Luisa.“ Jakožto hostitelka se má teta pochopitelně zdržovala v rozlehlé místnosti, i když se mezi ní a mnou pohybovaly stovky hostů. Tváří tetičky Rosette projel záchvěv bolesti a rukou si sevřela žaludek. „Potřebuješ trochu libavkového oleje, tetičko, a to hned teď.“ Uchopila jsem ji za druhou ruku. Nechala se odvést do chodby, kde mimo dohled tanečníků stálo klubko sloužících a pozorovalo dění v sále skrz pootevřené dveře. Rozeznala jsem mezi nimi hospodyni Denise. Přes tetiččiny stále chabější protesty jsem ji s Denise přesvědčila, aby si odpočinula ve zšeřelé místnosti a vypila libavkový olej. Ponechala jsem ji v Denisině péči a spěchala zpátky do sálu a pak přes verandu do zahrady. Na pozadí štíhlých palem a kvetoucích tamaryšků se rýsoval mohutný košatý mangovník, obtěžkaný nezralými plody, s rozložitými větvemi lesknoucími se ve stříbřitém měsíčním svitu. U jeho kmene stál Scipion du Roure v elegantní modré námoř14
nické uniformě a nenuceně, se založenýma rukama, se o něj opíral. Jak mě viděl přicházet, usmál se. Když jsem došla až k němu, podal mi ruku. „Tak jste přišla, má rozkošná rajko.“ Stáhla jsem si rukavičku a stiskla podanou ruku. Toužebně, svůdně se usmíval – i když v patnácti jsem ta slova neznala. Jen jsem věděla, že mě schůzka s ním vzrušuje a že naše setkání je vzrušující o to více, že je tajné. Být spolu sami v potemnělé zahradě, kde našimi jedinými společníky byli spící ptáci a kvákající žáby, se vymykalo pravidlům chování Velkých bělochů. Ráda jsem porušovala pravidla. A líbilo se mi, jak mě oslovil. Rajko. Kráčeli jsme ruku v ruce po kamenité stezce, která vedla ke břehům široké zátoky. Jako dítě jsem po ní častokrát chodívala, když jsem se šla s bratranci koupat. Ale vždycky to bylo ve dne, ne v noci. Nikdy předtím jsem neviděla stříbrnou cestu vznikající odrazem měsíce ve vodách zátoky ani necítila chladivý balzám nočního vzduchu na žhnoucích tvářích. A nikdy předtím jsem nevdechovala tak omamnou vůni rozkvetlých jasmínů, rostoucích po obou stranách stezky, pronikavé aroma, které zcela zastínilo mou jasmínovou girlandu. V reakci na mé dychtivé otázky mi Scipion prozradil, že je mu devatenáct a je poručíkem na fregatě Neohrožená. Slouží tři roky a byl dvakrát zraněn. Oči se mi rozšířily úžasem, když líčil potyčku mezi jeho lodí a britským trojstěžníkem Orkney, k níž došlo jen pár mil od místa, kde jsme stáli, jak jeho loď přirazila k Orkney a on a jeho muži, šavle v ruce, vtrhli na palubu. Odhrnul si vlasy, aby mi ukázal pravé ucho s dlouhým rudým šrámem. „Kulka z anglické muškety,“ prohlásil. „Měl jsem štěstí. Jen mi škrábla ucho. Taky mi mohla ustřelit hlavu.“ „My přece nejsme ve válce s Angličany. Slyšela jsem, jak to můj otec říká našemu správci.“ Scipion se zachmuřil. „Zanedlouho budeme. Proto nás špehují ze svých pozorovatelen na Svaté Lucii. Vědí, že je to pouze otázka času a že k válce dojde.“ Zdálo se, že s Brity bojujeme po celý můj život. Bažili po našich Návětrných ostrovech. A především toužili po Martiniku. 15
„Můj otec se obává, že se tady vylodí a zaberou naši plantáž.“ „Pak musíme doufat, že až dorazí, já a mí kamarádi důstojníci vás ubráníme.“ Usmál se. „Ale každopádně si nemyslím, že to bude dnes v noci.“ Sundala jsem si střevíčky a punčochy. Procházeli jsme se po pláži, po jemném bílém písku. Vyhýbali jsme se utíkajícím krabům a dávali si pozor, abychom nezkřížili dráhu vlnám, jež se v bělostné pěně rozbíjely o pobřeží. Scipion mě držel pevně za ruku a já na oplátku svírala jeho. Sklonil se ke mně a rty se dotkl mé tváře. „Kolik je vám let, Rózo?“ „Patnáct.“ Překvapeně sebou trhl. „Vypadáte přinejmenším na osmnáct. Ale kdyby vám bylo tolik, byla byste nejspíš vdaná. Dívky se tady vdávají brzy, já vím.“ „Nemám věno.“ „Aha, urozený původ, ale žádné peníze. Tak to chodí. Naštěstí vám nechybí krása.“ Jeho slova mě rozehřála, najednou jsem zatoužila po tom, aby můj otec nebyl chudý. Přemýšlela jsem, zda by se se mnou Scipion oženil, kdybych měla dvacet tisíc livrů věna jako má sestřenka Julie, dcera strýčka Roberta. Dál jsme kráčeli mlčky. Za chvíli jsme došli ke skalnatému výběžku, jenž ohraničoval konec pláže. „Za těmi skalami je jeskyně,“ prozradila jsem Scipionovi. „Kdysi ji karibští šamani používali pro své obřady. Obětovali zvířata svým bohům a modlili se, aby pršelo, a také lidem léčili neduhy.“ „Kněží říkají, že je to všechno pohanský nesmysl. Jenom křesťanský bůh má takovou moc.“ „Jeden karibský šaman vyléčil našeho kněze v Les Trois-Ilets, jehož téměř sklátila zimnice.“ „To vaše modlitby, má drahá rajko, jej zachránily.“ Neměla jsem chuť se s ním přít. Věděla jsem, že mnozí lidé, kteří nepocházeli z našeho ostrova, nevěří v moc karibských božstev či afrických bohů, které uctívali černošští otroci. A pak tu bylo hodně těch, především ve Francii, kteří dokonce přestali věřit i v křesťanského boha. Alespoň jsem to slyšela od otcových přátel. 16
Poslední část procházky byla nejkrásnější. Nikdy nezapomenu na své pocity, když mě Scipion doprovodil zpátky po pláži a přes zahradu do domu strýčka Roberta. Téměř jsme nemluvili, ale naše city hovořily za nás. Jak mi srdce bilo, když mě políbil pod mangovníkem! A jak smutné bylo naše loučení, když odcházel, byť mi slíbil, že mě navštíví v Les Trois-Ilets, jen co to bude možné. Plakala jsem, jásala, plesala a zoufala si. Zčistajasna jsem nebyla tím, kým jsem bývala. Jak bych mohla, když mě tak zmámila pozdní hodina, námaha, opojný účinek rumového punče – především však dotek jeho ruky a polibek jeho rtů tam v potemnělé zahradě pod košatým mangovníkem.
17