Touha by Domino Knihy

Prolog CORNWALL, ANGLIE, ŘÍJEN 1813

edvábí lehce zašustilo, jak šaty padaly na podlahu, a v příštím okamžiku před ním stála úplně nahá. Lucian se při spatření té krásy prudce nadechl – její nádherné tělo zlatě zářilo v mihotavém světle svící a oslnivě rudé vlasy připomínaly oheň. Hodlala ho svést…, nebo zradit? Ať už měla jakékoli plány, Lucian musel přiznat, že fungovaly. Už teď byl až nemístně vzrušen, jen vybuchnout. Ale i přesto zachovával smysly v pohotovosti, připraven čelit nebezpečí. Násilím vyloudil na tváři úsměv a pohledem klouzal od jejích vy− stouplých bradavek ke svůdným, mírně rozevřeným stehnům. „Po− koušíte se mě svést, má lásko?“ Vyzývavě se usmála. „To je jen uvítání. Jsem ráda, že jste při− jel.“ Určitě lhala. Dlouze se zadíval do jejích smaragdově zelených očí. Opravdu v jejich hlubinách spatřil záblesk viny? Lucian pozoroval svou nádhernou ženu pátravým pohledem a čas se na okamžik zastavil. Až jemné zasyčení a zapraskání ohně v krbu zrušilo zvláštní kouzlo této chvíle. S půvabným pokrčením nahých ramen přešla k mahagonovému stolku, na němž stála karafa se sklenkami. Nalila víno pro oba, při− stoupila k Lucianovi a nabídla mu jednu číši. Nápoj zářil krvavě červenou barvou. Přimíchala do něj jed, nebo jen omamující drogu? Měla dost času připravit obojí, ačkoli ji muselo zaskočit, že ji sledoval z Londýna až sem, na pobřeží Cornwallu. Předstíral, že pije, ale jen nepatrně usrkl; neovládla se a v očích jí svitla úleva.

Je tak snadno čitelná, pomyslel si chmurně, a sváděl urputný boj s vnitřním žárem, který v něm provokovala její nahota. Zrazovala ji nervozita. V intrikaření patřila k pouhým amatérkám – ne jako on. On už měl příležitost změřit si síly s nejlepšími špiony, jež vychovala Francie. A s britskými zrádci zrovna tak. Když na ni hleděl, odvracela zrak – nedokázala mu pohlédnout přímo do očí. Stiskl rty. Zradila by ho Brynn? Spolčila se jeho pře− krásná manželka s nepřítelem? Dopustila se ve spojení se svým proklatým bratrem vlastizrady tím, že pracovala pro francouzské ža− božrouty a jejich krvavého korsického vojevůdce Napoleona Bona− parta? To pomyšlení ho zabolelo až v srdci a náhle dýchal jen ztěžka. „Chutná vám to víno?“ otázala se a usrkla ze své sklenky. „Ano. Však Francouzi dělají ta nejlepší vína.“ Při zmínce o Francouzích se zachvěla. „Je vám chladno?“ zeptal se a snažil se zachovat klidný hlas. „Doufala jsem, že mě zahřejete.“ Vzhlédla k němu se svůdným úsměvem. Jeho tělo okamžitě za− reagovalo. Ještě před několika málo týdny by byl ochoten dát za ta− kovouto nabídku veškeré své bohatství. „Můžete trošku prohrábnout oheň,“ přinutil se říci, „a já zatím zatáhnu závěsy.“ Odtrhl zrak od její smyslné nahoty a otočil se k jednomu z oken. Využil příležitosti při stahování závěsu, nepozorovaně ulil ze své číše a nechal víno vsáknout do koberce. Z celé duše doufal, že je Brynn nevinná. Ale neodvažoval se na to spolehnout. Připadalo mu, že v zádech cítí její pohled. V duchu zaklel a přešel k druhému oknu. Jaké bláznovství, být posedlý vlastní ženou. Její osl− ňující krásou, ohnivými vlasy, nespoutanou myslí. Představovala ne− smírné pokušení a on umíral touhou podlehnout. Jediná žena, která ho dokázala vzrušit tak, že ztrácel nad sebou kontrolu. Pronásle− dovala ho dokonce i ve snech. Obzvláště ve snech. Jestli ji pošle do vězení, ztratí ji navždy. Vylil nepozorovaně další trochu vína za křeslo, stáhl závěs a pře− šel k poslednímu oknu, kde se na chvíli zastavil a předstíral, že pije. Pozoroval chladný srpek měsíce visící nízko nad obzorem, částečně

ukrytý za mrakem. Od moře přicházely silné nárazy větru; slyšel, jak vlny v pravidelných intervalech bičují kamenité pobřeží. Noc jako stvořená pro zradu. Ložnice uvnitř domu působila útulně a klidně. Lucian zaslechl tiché kroky a ucítil, že Brynn stojí za ním. „Pořád se na mě hněváte?“ šeptala svým hlubokým sytým hla− sem, z jehož kouzla se nikdy nedokázal vymanit. Ano, zlobil se na ni. Zlobil se, trápil se, litoval. Nikdy ještě ne− potkal ženu, která by ho dostala na kolena…, dokud se nesetkal s Brynn. Prudce zatáhl závěs. Nasadil nic neříkající výraz a otočil se k ní. Všiml si, že okamžitě sklouzla pohledem na jeho sklenici, která teď byla poloprázdná. Úlevný úsměv ho bodl jako dýka, ale přinutil se zachovat klid. Při− stoupí na její hru a uvidí, jak daleko chce dojít ve své zradě. Ponořila prst do vína a potom mu s ním škádlivě navlhčila rty. „Jak bych mohla váš hněv zmírnit, Luciane?“ „Myslím, že dobře víte, lásko.“ Měla červené a vlhké rty od vína a Lucian musel přemáhat touhu přisát se k nim. Nepohnul se ani tehdy, když mu provokativně zajela prstem za opasek. Jelikož nedosáhla žádané odezvy, odebrala mu sklenku, odložila ji vedle svojí a začala mu rozepínat knoflíky na předním dílu kalhot. Jakmile došla k poslednímu, kalhoty se rozevřely a objevilo se naběhlé vzrušené mužství, trčící mu z klína v celé své nedočkavosti. Lucianovi se rozbušilo srdce jako zvon. S dráždivým úsměvem ho sevřela prsty u samého kořene penisu a klesla před ním na kolena. Svaly na čelistech mu ztuhly úsilím nepoddat se horečce, která zachvátila jeho útroby. Mělo by ho těšit, že se Brynn sama ujímá ini− ciativy. Počínaje jejich prvním setkáním se vždycky jen bránila. Celé tři měsíce od jejich ukvapeného sňatku trval mezi nimi souboj vůlí. Teď ho dráždila rukou a potom se naklonila a přitiskla rty na ztopořený úd. Lucian sebou škubl. Na citlivé hebké kůži svého pyje ucítil horkost jejích rtů a ještě víc ho vzrušilo, když jazykem jemně obkroužila lem zduřené hlavičky… Potom ucítil, jak ho uchopila do úst a jemně stiskla. Po tváři se mu rozlil blažený výraz, ale Lucian stále ještě bojoval o sebevládu.

Jenže boj se ukázal jako marný, jeho penis reagoval na laskání ústy a jazykem dalším zvětšením. Sám ji to naučil – ukázal jí, jak zničující moc může žena nad mužem získat. Ukázal jí tělesné slasti, dal jí po− znat vášeň, kterou dokáže prožít její vlastní tělo. Lucian se zachvěl. Její ústa působila jako roznětka, jejíž účinek ještě umocňovala jemným stiskem zubů. Udělala si o něm nesprávný obraz. Nepovažoval ji za chovnou klisnu, nebo příhodnou milenku, jak ho osočila. Možná to tak na za− čátku plánoval, ale teď… Teď chtěl, aby mu patřila celá. A přitom se zdálo, že je nedosažitelnější než dřív. Byla jeho ženou podle jména, patřila mu tělem, ale její srdce se mu vzpíralo. To pomyšlení mu působilo bolest, ale současně zaúpěl slastí pod vlivem jejího počínání. „Působím vám bolest?“ otázala se s úsměvem. „Ano,“ řekl drsně. „Příšernou bolest.“ Větší, než může veškerá tělesná bolest být. „Mám přestat?“ „Ne, lásko.“ Nevědomky jí zabořil prsty do vlasů. Cítil, jak vlhkými rty klouže po jeho vzrušeném penisu, a vzepjal se jí v ústrety, i když kdesi hluboko v podvědomí přetrvávala touha odolat jejímu kouzlu. Jejich manželství vůbec neprobíhalo podle jeho představ. Musel připustit, že počáteční nedorozumění zavinil on. Nadělal bezpočet chyb. Přinutil ji ke sňatku bez ohledu na její protesty. Choval se k ní záměrně chladně a neúčastně. S neskutečnou nafoukaností očekával, že mu padne k nohám. Když ne pro jeho šarm a vzhled, tak kvůli bohatství a společenskému postavení. Od prvopočátku mu odolávala, ale on si přísahal, že ji zkrotí, že si ji přivlastní. A jakmile se stala jeho ženou, dožadoval se společného lůžka, aby mohl zplodit dědice. Považoval to za čestnou nabídku – poskytne jí vznešené posta− vení a ona jemu na oplátku syna. Chtěl mít dítě z vlastní krve, část sebe samého, která tu po něm zůstane, když mu chmurné sny ne− přestávaly věštit předčasnou smrt. V tomto okamžiku měl pocit, že umírá. Rukama pevně svíral její hřívu, zatímco mu tělem probíhaly horké křečovité záchvěvy.

Takhle se ještě do žádné ženy nepobláznil. Dobré nebe, od první chvíle, kdy ji spatřil, byl jako posedlý. Nedokázal před ní uniknout. Snažila se ho varovat, ale nevěnoval tomu pozornost. Jeho srdce se tvrdošíjně odmítalo bránit okouzlení, které přerůstalo v nebezpeč− nou posedlost. Brynn to věděla a teď toho nemilosrdně využívala proti němu. Měl před ní jen nepatrnou možnost obrany. Čím víc se snažil popřít svou vášeň, tím usilovněji vzrůstala jeho potřeba zmocnit se jí, až byl nakonec ochoten obětovat cokoli, zaplatit jakoukoli cenu za její jediný nádherný úsměv. Lucian pevně stiskl víčka. Dokázal by pro její záchranu dokonce zradit vlast? Obětovat svou čest, všechno, čemu věřil? Zatraceně, Brynn. Teď už se zřetelně chvěl. Sevřel jí rukama ramena a pocítil, že i ona se chvěje rozkoší. Hleděl dolů do jejích vášní potemnělých očí a viděl, že je stejně vzrušená jako on. Možná že měla v úmyslu ho jen svést, ale její touha se zdála opravdová. „Luciane,“ vydechla, a zdolala tak poslední zbytky jeho sebe− ovládání. Vytáhl ji do stoje a přisál se hladově k jejím ústům. Ucítil, jak mu ovinula nohy kolem boků. Odnesl ji k lůžku, položil na hedvábné prostěradlo a ulehl mezi její rozevřená stehna. Na nepatrný okamžik zaváhal. Její tvář byla ve světle svící tak nádherná. Se zoufalou myšlenkou vynutit si její přiznání sevřel rukou štíhlé hrdlo. Kéž by jí mohl nahlédnout do srdce a do mysli. „Prosím… Chci vás, Luciane,“ šeptala vzrušeně. A já tě budu chtít až do smrti, pomyslel si zmámeně a zmocnil se jí. Byla vlhká a žádostivá. Omotala ho kolem boků svýma pružnýma nohama, přitahovala ho k sobě, aby mohl hlouběji proniknout do je− jího horkého lůna. Lucian se chvěl nedočkavostí, potřeboval ji k životu víc než vzduch. Jak to mohlo dojít tak daleko? Kdyby věděl, že jejich manželství povede až sem, přemlouval by ji znovu? Dopustil by se znovu stej− ných chyb? Jak by se jejich vztah vyvíjel, kdyby se k ní choval od počátku jinak?

Věděla už tenkrát, k čemu mezi nimi dojde? Plánovala snad dokonce zradu už tehdy? S úlevným výkřikem jí naplnil lůno semenem. Kéž by tak věděl…