Třetí královna by Domino Knihy

KAPITOLA PRVNÍ

„D

ěťátko se narodilo mrtvé?“

Má otázka se vznášela ve vzduchu bez odpovědi. Tři španělské porodní báby, které přijely z Legrogna jen kvů li tomu, aby pomáhaly královně Kateřině při desátém porodu, nevydržely můj pátravý pohled a sklopily zrak k hustému kober ci u svých nohou. Královnina důvěrná přítelkyně a první dvor ní dáma Maria de Salinas stála se zachmuřeným výrazem ve tváři a pokleslými rameny věrně u vysoké vyřezávané postele své paní. Mlčela. Dva lékaři, jež povolal král Jindřich, se někam vytratili. Královna Kateřina ležela se zavřenýma očima a pootevřenými ústy, řídké prošedivělé, kdysi světle hnědé vlasy rozhozené na vy šívaném polštáři, zvlhlém od potu a zmačkaném stejně jako po vlečení. Ve ztrhaném obličeji se zračila smrtelná únava. Jak jsme my, její služebníci, dobře věděli, od předešlého večera se snažila přivést na svět dítě. Na první pohled mi bylo jasné, že namáhavý porod ji stál veškeré síly. Vypadala spíš na šedesát než na čtyřicet, ačkoliv její čtyřicáté narozeniny jsme oslavili nedávno. Začala ve spánku cosi mumlat, jako by ji trápily ošklivé sny. Malé, bílé, vrásčité ruce s nateklými prsty se křečovitě zatínaly do atlasového prostěradla. Rozhlédla jsem se po zšeřelé místnosti, pečlivě zatažených těž kých závěsech z rudého damašku, staromódním mohutném nábyt

Carolly Erickson

ku, jejž si královna před mnoha lety přivezla ze Španělska, když jako nevěsta přijela do Anglie, po svatých obrázcích a krucifixech na dřevem obložených stěnách, klekátku s potahem vyšívaným sa motnou královnou, na němž jsem ji tak často viděla v modlitbách, mučicích nástrojích (tak mi připadaly) porodních bab, ležících na stolečku vedle postele. Nože, nůžky, svorky. Misky a ručníky, mas ti a lahvičky plné léků. Obávané porodní kleště, užívané pro ucho pení a vytažení dítěte vzpříčeného v matčině lůně. Zachvěla jsem se a odvrátila. I z dalšího pohledu se mi udělalo trochu mdlo. U zdi stála oby čejná dřevěná truhla s nedovřeným víkem. Z jednoho rohu vyku koval zkrvavený cíp látky. Nejspíš prostěradla. Když porodní báby zaslechly mé kroky, zřejmě se snažily chvatně nacpat potřísněné povlečení do truhly. Místnost byla prosycená pronikavou vůní levandule. Ta se dá vala na uklidnění ženám po porodu, aby se jim dobře spalo. A ješ tě něco se vznášelo ve vzduchu. Aroma opia. Čichala jsem ho často, neboť lékař jej předepisoval mému otci, aby mu ulevil při záchvatech pakostnice. Takže královna dostala tišící prostředek, aby se zmírnily porod ní bolesti a vyvolalo mohutné pocení. Věřilo se, že se tak srazí horečka, která přivedla tolik rodiček do hrobu. Opium pomáhá matkám, ale může (jak jsem slyšela) znamenat smrt pro dítě. Stále jsem čekala odpověď na svou otázku. Bylo mi jasné, že královna porodila. Ale co se stalo s novorozencem? Neozýval se jeho pláč, radostné výkřiky ani oslavný jásot porodních bab a lé kařů, kdyby na svět přišel chlapec. V místnosti panoval klid, rušený pouze královniným namáha vým dechem. Pak jsem zaslechla tlumený vzlyk. Jedné z bab se po snědých tvářích koulely slzy. „Nechce mi někdo z vás říci pravdu?“ zeptala jsem se. „Dítě je mrtvé?“ Maria de Salinas se na mě váhavě podívala a nepatrně přikývla. „Byl to chlapec. Žil hodinu. Pouhou hodinu. Stačili jsme ho po křtít.“ Při těch slovech se ona i ostatní ženy pokřižovaly. „Modlily jsme se,“ pokračovala Maria, „ale Pán ho povolal k sobě.“

Třetí královna

Píchlo mě u srdce. Zase, pomyslela jsem si. Opět se měsíc po měsíci kojit nadějí, že se narodí životaschopné dítě, a pak se do čkat tak krutého zklamání. Sotva jsem si dokázala představit krá lovnino strašné utrpení a zděšení. „Oznámili jste to králi?“ „Ne, panno Seymourová,“ odpověděla Maria s těžkým španěl ským přízvukem. „Královna si přála, abychom s tou neblahou no vinou ještě chvíli posečkali.“ Bohužel jsem jí nemohla vyhovět. Král Jindřich před svým od jezdem na lov nařídil, abychom v případě, že královna porodí, okamžitě za ním někoho poslali. Já odpovídala za splnění jeho příkazu. Vyšla jsem z ložnice a vyhledala královnina majordoma Grif fitha Richardse. Sdělila jsem mu smutnou novinu a požádala ho, aby králi poslal vzkaz. „Vyřídím to sám, panno Seymourová,“ prohlásil. „Vím, kam měli lovci dnes namířeno.“ „Pak jeď pomalu. Královna nijak nespěchá, aby se její choť do zvěděl, co se přihodilo.“ Povzdechl si a přikývl. „Takže zas. Takže zas.“ Otočil se a vyšel z místnosti. Rozvážným krokem, jak jsem si všimla. O pár hodin později za mnou přišla Maria de Salinas. „Panno Seymourová, Její Výsost se po tobě shání.“ Okamžitě jsem ji následovala do ložnice, kde před vysokým zrcadlem seděla královna Kateřina, oblečená do slušivých, volných šatů z tenkého sukna purpurové barvy, lemovaných kožešinou. „Ach, Jano,“ splynulo jí ze rtů. „Vlídná, milá Jano. Uklidni mě. Vykartáčuj mi vlasy.“ „Ano, Vaše Veličenstvo.“ Vzala jsem z toaletního stolku měkký kartáč a začala jsem jím zlehka projíždět řídké kadeře. Všimla jsem si, že královna slastně přivřela oči. „Nechci, aby mě můj choť viděl neupravenou. Musím vypadat příjemně, až přijde, a až ho pozdravím. Koneckonců po namáha

Carolly Erickson

vém honu jistě zatouží po klidu a odpočinku. Nebude mít náladu poslouchat špatné zprávy o našem děťátku.“ „Kéž ho Pán nechá přijít k sobě a je milostiv jeho duši.“ „Amen,“ zněla královnina pokorná odpověď. Úzké rty zvlnil nepatrný úsměv. „Přibude další,“ podotkla a ukázala na vitrínku nad klekátkem, kde uchovávala osm miniaturních podobizen. O tolik dětí už při šla. Nad každou visel krucifix, dole byla stříbrná tabulka se jmé nem. „Mělo se jmenovat Eduard – nebo Isabella, kdyby se narodilo děvče. Po mé zbožné matce.“ Hlas, obvykle hluboký a přívětivý, se jí lehce zachvěl. Mluvila tak potichu, že jsem ji málem neslyšela. Připadala mi jako omáme ná. Pomyslela jsem na opium. Je královna dosud pod vlivem toho silného léku? Zdálo se mi, že je trochu mimo. Ač mě často pocti la svou důvěrou, dnes se mnou rozmlouvala mnohem otevřeněji a uvolněněji než v minulosti. Jako bych byla jejím zpovědníkem, otcem Diegem, a ne členkou jejího fraucimoru Janou Seymouro vou. Mluvila dál, zatímco jsem jí pročesávala dlouhé, řídké kadeře. Nemohla jsem si nevšimnout, že v kartáči ulpěla spousta vlasů a že královně na hlavě místy prosvítá holá kůže. Plešatí snad? Zadívala jsem se na ni do zrcadla. Přes obličej jí přelétl leh ký stín. „Byla jsem si tak jistá, že tentokrát… tentokrát mě náš Pán obdaří silným chlapcem. Vydala jsem se na pouť ke svatyni Bohorodičky ve Walsinghamu. Nepochybovala jsem, že splní mé horoucí přání.“ Velmi dobře jsem věděla, že královna tuto pouť vykonala, pro tože jsem tam byla s ní. Zapomněla na to? Zastřelo jí opium paměť? „Třeba ano, Vaše Výsosti. Příště,“ podotkla jsem. Potřásla hlavou. „Ne, už nic tak strašného nevydržím. To bylo naposledy.“ Vydala jakýsi drobný zvuk. Uvědomila jsem si, že se tiše směje. „Má stará chůva, doňa Elvíra, mi prozradila, že jako malá jsem nevěděla, kdy přestat. Zkoušela jsem stejnou věc znovu a znovu, i když jsem nikdy nedosáhla kýženého výsledku. Myslím, že měla pravdu.“

Třetí královna

„Vaše Veličenstvo se těší z krásné a chytré dcery, princezny Marie. Vašeho pokladu a chlouby, jak říkáte.“ „Ano. Jenže to není princ. A právě toho Anglie potřebuje.“ Na to se nedalo nic říci, takže jsem se odmlčela. Každý věděl, jak zapeklitá – někdo tvrdil, že přímo tíživá – je otázka následnic tví. Král Jindřich potřeboval syna, který by se po něm ujal vlády. Jenže měl jen dceru Marii, princeznu z Walesu. Tento titul sice vždy příslušel oficiálně uznanému dědici koruny, nikdo však nepočítal s tím, že by se skutečně stala anglickou panovnicí. Žena nemůže vládnout našemu nezkrotnému království, to bylo nad slunce jas né. V kronikách se psalo, že v dávné minulosti se o trůn ucházela jistá královna Maud, ale její pokus skončil nezdarem. Od té doby se nic takového neopakovalo. Lepší by bylo, kdyby korunu zdědil králův levoboček, chlapec jménem Jindřich Fitzroy. V tom případě by však jeho nástup na trůn těžko proběhl bez potíží. Daly se oče kávat zmatky, možná by vypukla i občanská válka jako v dobách dědečka krále Jindřicha. A tak se královi věrní poddaní vroucně modlili, aby královna navzdory předchozím neúspěchům konečně přivedla na svět zdra vého chlapce. Ale Hospodin jejich prosby – včetně mých – nevy slyšel. „Mám Vašemu Veličenstvu zaplést vlasy?“ „Ano, Jano. A nasaď mi čapku, tu hezkou růžovou s perlami.“ „Velice vám sluší.“ „Trochu mi rozjasní bledé tváře. Jindřich si stěžuje, že vypadám nezdravě. A pak, Jano, bude na čase zavolat ostatní paní a dívky. Sama jim chci říci, co se stalo.“ Učesala jsem královnu, jak nejlépe jsem uměla – obvykle se toho úkolu zhostily její kadeřnice –, a posadila jí na hlavu čapku. Společně jsme si v zrcadle prohlížely, jak vypadá. Usmála se. Už nepůsobila zmateným dojmem. Zase z ní byla laskavá, přívětivá králova choť, hlava rozsáhlé domácnosti. Známky nedávného utr pení se nedaly přehlédnout, měla ztrhané rysy a tmavé kruhy pod očima, ale tvářila se vyrovnaně. „Prosím, řekni Marii, že jsem připravena. A pošli za mnou otce Diega. Chci se vyzpovídat.“

Carolly Erickson

Tak vyzpovídat, pomyslela jsem si. A z čeho? Přivést na svět další neduživé děcko po hodinách krutých porodních bolestí přece není hřích. Nebo si snad myslí, že smrt jejího chlapečka je Božím trestem? Prošla jsem předpokojem a vstoupila do komnaty, kde se shro máždily dvorní dámy a další členky fraucimoru. „Je připravená,“ pošeptala jsem Marii de Salinas. „Ptala se po otci Diegovi. Chce se vyzpovídat a pak promluví k nám všem.“ Tak dobře si pamatuji, co následovalo. Zaujali jsme svá místa v uctivém kroužku kolem křesla, v němž seděla naše paní a tvářila se blahosklonně. Sešli jsme se tam všichni: její španělské společni ce, Maria de Salinas, Ines de Venegas, Francesca de Lima a další, jejichž jména jsem zapomněla. Nikdy jsem s nimi neprohodila víc než pár slov. Nejvyšší hodnostáři její domácnosti, kaplani a zpo vědník. A také ženy, které jsem znala nejlépe, dvorní dámy, a hlav ně ostatní neprovdané dívky. Bylo nás devět a šlo o velice nesourodý houf. Jako první dora zila Anne, dcera lorda Cavecanta, nejstarší z nás. Styděla se za svůj vzhled (dlouhým špičatým nosem, pihovatou pletí a stydlivým po hledem připomínala děvečku) a ještě víc za to, že v sedmadvaceti není vdaná. Prý si ji jeden postarší zeman vybral za čtvrtou ženu, ale zemřel před svatbou. Od té doby marně čekala, že si jí všimne nějaký muž. Lavinia Terlingová byla štíhlá a půvabná, s dlouhými vlnitými plavými vlasy, nevinnýma modrýma očima a bezchybnými způso by. Nedokázala však myslet na nic jiného než na to, kdy se dostane pod čepec a jak bohatý a urozený bude její ženich. Jane Popyngcortová, původem z Flander, se tvrdošíjně oblékala podle cizího mravu a odmítala anglické šaty a čapky. Prý bývala před lety milostnicí krále Jindřicha, což jí dodávalo jistý nádech tajemna. („Jenže to netrvalo dlouho,“ vykládaly si ostatní dívky za jejími zády. „Tak pro něho asi mnoho neznamenala.“) Z těch ostatních se nedala přehlédnout Bridget Wiltshireová, malá, nezkrotná a hubená jak chrt, s ostrým jazykem a břitkým ro zumem, která se nedávno zasnoubila s lordem Wingfieldem, a její

Třetí královna

důvěrná přítelkyně Anna Boleynová, horkokrevná, tmavovlasá, tmavooká sestra královy milostnice Marie Boleynové Careyové, je jíž jméno se v královnině přítomnosti nesmělo vyslovit. O Anně se říkalo, že by vzhledem ke svému původu (byla neteří mocného vévody z Norfolku) měla být ve svém věku už dávno vdaná. Prý se o ni ucházeli přinejmenším tři nápadníci, ale ani jednou to ne skončilo zásnubami. Ač jsem byla nejmladší, z anglických členek svého fraucimoru si královna Kateřina nejvíce oblíbila právě mě. Nechlubím se, říkám čistou pravdu. Chtěla mě mít u sebe, především když její obvyklý klid a sebeovládání ohrožovaly znepokojivé události. A v prvních letech po mém příchodu ke dvoru se neustále dělo něco nepříjem ného. Jejím španělským dámám se pochopitelně příliš nelíbilo, že mi královna projevuje takovou přízeň. Myslely si, že vzhledem ke společné řeči a zvyklostem by svou důvěrou měla poctít přede vším je. Uvědomovala jsem si jejich roztrpčenost a ze všech sil se ji snažila mírnit. Ovšem neušlo mi, že mě Maria de Salinas a ostatní pokládají za namyšlenou vetřelkyni. Nejspíš se domnívaly, že jsem si Její Výsost omotala kolem prstu lstí a že je v jejích očích očerňuji, zatímco já prostě jen zůstala sama sebou. Královna se chystala promluvit. V místnosti zavládlo ticho. Do konce i Bridget a Anna, jež šeptáním a hihňáním rušily při kdejaké slavnostní příležitosti, mlčely jak zařezané. Všechny zraky se upíraly na Kateřinu. S něžným, vlídným úsměvem na rtech spustila. „Jak jistě všichni víte, Všemohoucí rozhodl, že toto království neobdaří mužským dědicem trůnu. Můj syn Eduard žil jen kra tičce.“ Její řeč vyvolala zdvořile mumlaná slova útěchy. Královna ma ličko pokývala hlavou a pak pokračovala. „Naše modlitby nebývají vždy vyslyšeny tak, jak bychom si přá li. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně, jak mi připomněl otec Diego. Ano, nezáleží na našich tělech ani jejich plodech, jen na našich nesmrtelných duších. Jak se praví v Písmu, neměli bychom se bát toho, kdo má v moci naše těla, ale pouze našeho Pána, neb on rozhoduje o naší duši.

Carolly Erickson

Vyzpovídala jsem se,“ pokračovala královna, „a až nastane ten správný čas, odeberu se do kostela pro požehnání po porodu. Do té doby zůstanu ve svých komnatách. Očekávám, že nikdo z vás se nebude příliš šířit o tom, co se tu v posledních dnech dělo. Pokud se vás někdo zeptá: ,Co nového s královnou?‘, stačí jen říci: ,Stala se vůle Páně.‘“ Maria de Salinas popošla dopředu, aby všem přítomným dá mám naznačila, že by měly odejít. S úklonou jsme procházely ko lem Její Výsosti. Každé z nás řekla „Děkuji ti za věrné služby“ nebo „Bůh tě odmění za tvé upřímné modlitby“. Obřadné loučení sotva začalo, když jsme zaslechly těžké kroky blížící se ke královniným komnatám. Po chodbě se rozléhal du sot bot, a než jsme se stačily vzpamatovat či vyplašeně ustoupit, těžké dubové dveře se s hlasitým cvaknutím rozletěly a do míst nosti vešel král Jindřich. Málem jsem napsala, že se vřítil dovnitř, tak mohutný dojem jeho příchod vyvolal. Vypadal jako ztělesněný hněv. Měl na sobě zelenou loveckou kazajku a čapku s pérem, jaké se nosívají při honech. V dlouhých plavých vlasech se mu zachytily listy a jehličí. Určitě přichvátal ve velkém spěchu. Ani se nezatěžo val tím, aby se trochu upravil. Zablácené boty zanechávaly oškli vé tmavé stopy na světlém koberci a lesknoucí se ostří dlouhého nože, zastrčeného za pasem, bylo dosud rudé od krve jeho úlovků. Dlouhými kroky zamířil k sedící Kateřině. „Proč jsi přede mnou tu novinu tajila?“ vyštěkl. „Proč jsem se to hned nedozvěděl?“ Jeho zvučný, podmanivý hlas se rozléhal po místnosti. Všechny jsme stály jak opařené, vyděšené jeho králov ským hněvem, hrůzu nahánějícím výrazem. Bude nám klást za vinu, že jsme otálely se zprávou o předčasně narozeném princi? Úplně jsem se schoulila, jako bych se tak mohla vyhnout jeho zlobě. Upřeně se díval na Kateřinu, která na něho hleděla s obvyklou pokorou. „Myslím, že za tebou vyrazil posel, můj pane. Kdybych mohla, sama bych ti tu novinu sdělila. Ale bylo mi špatně, opravdu velmi zle.“

Třetí královna

„Špatně! Špatně! Tobě je pořád zle! Jsi k ničemu! Od té doby, co jsem si tě vzal – ze soucitu – žádám od tebe jedinou věc, vždycky jsem po tobě chtěl jen ji, a ty nejsi schopná splnit mé přání!“ Přímo svá slova vychrlil a ostrý, útočný tón jeho hlasu působil mnohem drsněji než řeč samotná. Kateřina se tvářila stále stejně přívětivě. Začal rázovat po místnosti a vyděšení přítomní ustupova li stranou, když se k nim přiblížil. Všimla jsem si, že se potí. „Povolal jsem lékaře, aby tě prohlédli, apatykáře, aby ti podali přípravky na zvýšení plodnosti, modlili jsme se spolu, navštívila jsi kdejakou svatyni v celém křesťanském světě – a tohle je výsledek! Další mrtvý chlapec. Kolik už jich bylo? Deset? Dvacet?“ Králi na chvíli došla řeč. Viděla jsem v tom příležitost, jak se vytratit, a pomalými krůčky se posouvala ke dveřím. I ostatní začali v tichosti opouštět místnost. Kateřina se podívala mým směrem. „Zůstaň, Jano,“ pronesla mírně. „Odejdi!“ vykřikl král. Jeho rozkazu jsem se protivit nemohla. Rychle a mlčky jsem vyšla ven. V pokoji před královninou ložnicí jsem se však zastavila a poslouchala hádku, jež vzplanula uvnitř. Nikdy jsem nic tak záštiplného neslyšela, ani v paláci, ani mimo něj. Nebyla jsem sama. V předpokoji postávaly i královniny španěl ské dámy, Jane Popyngcortová, Bridget Wiltshireová, Anna Boley nová a pár dalších dívek. Španělky se občas pokřižovaly a něco vykřikly v mateřštině. Zmocnily se mě obavy. Co udělá král s Kate řinou? Určitě tušila, jak strašně se bude zlobit, proto požádala Ma rii de Salinas, aby posečkala se vzkazem o předčasně narozeném dítěti. Jak daleko král ve svém hněvu zajde? „Dost!“ opakoval neustále. To slovo se ozývalo znovu a znovu v překotné lavině jeho řeči. „Přesně tak,“ zaslechla jsem, jak Anna šeptá Bridget. „Je to tak únavné. Co čeká, má-li za ženu stařenu s vyschlým lůnem…“ Jen že Anna neřekla „lůno“, ale použila mnohem sprostší a hanlivější slovo. „Pšš!“ vyklouzlo mi. „Cožpak nemáš úctu ke své paní? Ubohá královna si zaslouží trochu ohledů po tom všem, co vytrpěla!“

Carolly Erickson

Anna se ke mně otočila a sjela mě pohrdavým pohledem. „A ty jsi kdo, abys mě poučovala, jak se mám chovat? Pokud se nemýlím, tvůj otec je obyčejný zeman, panno Seymourová, zatímco můj strýček Norfolk patří k nejurozenějším šlechticům království!“ Nehodlala jsem jí ustoupit. Anna se možná řadí k nejpřitažlivěj ším dívkám z královnina fraucimoru (ač se krásou nemůže měřit s takovou Lavinií Terlingovou) a vyzařuje z ní slovy těžko posti žitelné, ovšem nepřehlédnutelné kouzlo – dobře jsem si všimla, jak si ji muži roztouženě prohlížejí –, to však nijak neomlouvá její hrubost. „Často jsem slyšela královnu říkat, že vlídnost a láska k bližní mu se neohlíží na původ či postavení. Náš Pán se narodil ve chlé vě, pokud si dobře pamatuji.“ Svými slovy jsem se vlastně rouhala, ale musela jsem pokračovat. „Podle mě není tvůj otec o nic urozenější než můj, i přes vzne šené příbuzenstvo jeho ženy,“ šeptala jsem. „A jak to, že ještě nejsi vdaná, ač je ti alespoň dvacet pět?“ Musím říci, že jsem tím zasáhla do černého. Anna přimhouřila tmavé oči, pak se otočila a prohodila k Bridget: „Podívejme, jak si ta nicka troufá! Slyšela jsem…“ Ale slova určená Bridget přehlušil mohutný králův hlas, přetékající nenávistnými výčitkami. „Dost!“ křičel znovu. „Už žádní mrtví synové! Můžete si hovět ve své posteli – a sama! Dnes odpoledne jmenuji Jindřicha Fitzroye vévodou z Richmondu. Udělám z něj prvního šlechtice království, výše postaveného než vaše dcera, madam, i než ten nabubřelý Norfolk! Můj syn Jindřich Fitzroy bude příštím anglickým králem, a hotovo!“ Blížící se královy kroky přiměly všechny, kdo postávali v před pokoji, aby se rozprchli jako ovce před vlkem a hledali si nějaké bezpečnější útočiště.