1 LONDÝN hotel Rutledge květen 1852 Její šance na výhodný sňatek se rozplynuly – a to kvůli fretce. Poppy Hathawayová ji pronásledovala přes půlku hotelu, než si uvědomila důležitou věc: fretka nikdy neběží rovně. „Dodgere,“ domlouvala zoufale chlupatému nezbedovi, „vrať se! Dám ti sušenku nebo jakoukoliv z mých stužek do vlasů, kte rou si vybereš. Cokoliv! Hrome! Udělám si z tebe kožešinový lí mec!“ Zapřisáhla se, že jakmile zvířecího mazlíčka své sestry do stihne, zpraví vedení hotelu o tom, že Beatrix chová v rodinném apartmá divoké tvory, což je určitě v rozporu s ubytovacími pra vidly. Přirozeně se může stát, že poté budou Hathawayovi oka mžitě vystěhováni. Ale o to se Poppy momentálně nestarala. Dodger jí ukradl milostný dopis, jejž obdržela od Michaela Bayninga, takže jediné, na čem na celém světě doopravdy záleže lo, bylo získat jej zpět. Ještě aby Dodger schoval předmět dolič ný na nějakém veřejně přístupném místě, kde ho někdo snadno objeví. Potom by Poppy nadobro přišla o naději, že se provdá za ctihodného a naprosto úžasného mladého muže. Dodger pelášil přepychovými chodbami hotelu a mrštně uska koval před rukama své pronásledovatelky. Osudný dopis svíral v zubech. 7
Poppy za ním klusala a v duchu se modlila, aby ji nikdo ne zahlédl. Ačkoliv se hotel těší vynikající pověsti, pravá dáma ani zde nevychází z pokoje bez doprovodu. Naštěstí je její společnice, slečna Marksová, dosud v posteli, a Beatrix se vydala s Amélií na ranní projížďku. „Dodgere, za tohle zaplatíš!“ Potměšilé zvířátko se domnívalo, že všechny věci slouží vý hradně k jeho pobavení. Neváhalo převrhnout a prozkoumat každou krabici či košík a nevyplácelo se před ním nechávat bez dozoru punčochy, hřeben nebo kapesník. Dodger s potěšením odnášel předměty nejosobnější povahy a nechával je ležet pod židlemi a pohovkami nebo si s oblibou schrupl v zásuvce s čistým prádlem. Nejhorší na celé záležitosti byla skutečnost, že svými čtveráckými kousky rodinu báječně bavil, a tak Hathawayovi mí vali sklon jeho řádění přehlížet. Kdykoliv Poppy vznesla nějakou námitku, Beatrix se jí zkrou šeně omluvila a slíbila, že Dodger už zmíněnou vylomeninu ni kdy neprovede. Vzápětí upřímně žasla nad tím, že její kázání nemá na fretku sebemenší vliv. A protože Poppy svou mladší se stru vroucně milovala, snažila se soužití s vykutáleným zvířecím miláčkem vydržet. Avšak tentokrát Dodger zašel příliš daleko. Zastavil se v rohu, aby se přesvědčil, že je stále pronásledo ván, a ze samého vzrušení zatančil svérázný válečný tanec sestá vající z několika výskoků, jimiž dával najevo potěšení. I ve svém současném rozpoložení, kdy by ho nejradši uškrtila, Poppy neo chotně přiznávala, že je rozkošný. „Přesto jsi dál synem smrti,“ sdělila mu a pokoušela se k němu co nejopatrněji přiblížit. „Dej mi ten dopis, Dodgere!“ Fretka se prosmýkla pod prosklenou kopulí podpíranou slou py, jíž pronikalo světlo. Poppy blesklo hlavou, kam až bude nu cena zvíře pronásledovat. Dodger je velice rychlý a mrštný a hotel zabírá rozlohu několika domů. „Tohle se člověku stává, když se narodí jako Hathaway,“ za mumlala si pro sebe. „Pronásledují ho smůla, divoká zvířata, po žáry, prokletí, skandály…“ 8
Dívka svoji rodinu milovala, ale zároveň toužila po klidu a obyčejném, ničím nerušeném životě, který, jak se zdá, zůstává Hathawayovým odepřen. Dodger vběhl do prostoru vyhrazeného hotelovému personá lu, jemuž kraloval vedoucí třetího podlaží, pan Brimbley. Byl to postarší pán s bílým knírem, jehož konce si pomocí vosku nakru coval do špiček. Hathawayovy dobře znal z předchozích pobytů a každý jejich výstřelek hlásil nadřízeným. Jestli zjistí, co se děje, vynasnaží se, aby choulostivé psaní co nejdřív získal, a jeho ože havý obsah si určitě nenechá pro sebe. Pak vyjde najevo, že se Poppy zapletla s Michaelem, avšak jeho otec, lord Andover, vztah svého syna nikdy neschválí, jelikož jej považuje za nepatřičný. Vtom obávaný Brimbley vyšel ze své kanceláře v doprovodu dvou podřízených. Dívka bezděčně zadržela dech a couvla ke stěně. „Okamžitě běžte na recepci, Harkinsi,“ nařizoval Brimbley. „Chci, abyste prověřil stížnosti pana W. na výši účtu. Vždycky proti konečné cifře protestuje, přestože všechny napočítané po ložky jsou v pořádku. Navrhuji, aby dneškem počínaje podepsal každou stvrzenku, kterou mu za požadovanou službu vysta víme.“ „Ano, pane Brimbleyi.“ Trojice mužů se vzdalovala. Dívka se opatrně přikradla k pootevřeným dveřím kanceláře, v níž Dodger zmizel, a nakoukla dovnitř. Zdálo se, že dvě vzá jemně propojené místnosti zejí prázdnotou. „Dodgere,“ zašeptala naléhavě. Spatřila ho, jak se krčí pod židlí. „Pojď sem!“ Za projevený zájem si vysloužila další veselé poskakování. Kousla se do rtu a odvážila se překročit práh. Rozměrné kan celáři vévodil masivní psací stůl pokrytý lejstry a šanony. Stálo u něj polstrované křeslo barvy burgundského. Druhé bylo přistr čené ke krbu s mramorovou římsou. Dodger vyčkával vedle stolu. Díval se na Poppy bystrýma oči ma, kýžený dopis svíral v zubech. Nehýbal se. Ostražitě sledoval, jak se k němu dívka blíží. „Nic se neděje,“ chlácholila ho a opatrně k němu natáhla ruku. „Ty jsi ale hodný kluk. Moc hodný chlapeček… Já si teď vezmu ten dopis a odnesu tě zpátky. Pak ti dám… Hrome!“ 9
Dříve než se stačila listu dotknout, Dodger s ním svižně vklouzl pod stůl. Poppy, zrudlá hněvem, se rozhlížela po místnosti ve snaze vypátrat něco, čím by mohla fretku vyhnat z úkrytu. Na krbo vé římse spatřila svíčku ve stříbrném stojánku. Natáhla se po ní, ale voskovice se ani nepohnula. Stříbrný svícen byl zapuštěný do mramoru. Vtom se přihodilo něco neuvěřitelného. Celá zadní stěna krbu se nehlučně odsunula. Dívka zalapala údivem po dechu. To, co vypadalo jako solidní cihlová zeď, byla ve skutečnosti dokonalá kamufláž. Zlomyslný Dodger se přestal schovávat pod stolem a namířil si to přímo do záhadného otvoru. „Kruci!“ vyděsila se Poppy. „Dodgere, ať tě ani nenapadne tam vlézt!“ Avšak fretka na její protesty nedbala. A aby se situace ještě víc zkomplikovala, z chodby se ozval hluboký hlas pana Brimbley ho: „Pan Rutledge musí být samozřejmě informován. Dejte to do hlášení. A hlavně nezapomeňte…“ Na zvážení možností či případných následků nezbýval čas. Poppy se prosmýkla tajnými dvířky a ta se za ní zavřela. Obklopila ji temnota. Napínala sluch ve snaze zjistit, co se odehrává ve vedlejší místnosti. Její přítomnosti si zjevně nikdo nevšiml. Pan Brimbley nerušeně pokračoval v hovoru. Poppy napadlo, že může čekat dlouho, než se hotelový úřed ník uráčí znovu vyjít ze své pracovny. Nezbývá než najít jinou cestu ven. Jistě, mohla by opět projít krbem a ukázat se panu Brimbleymu, ale jak by mu svoje počínání vysvětlila? To by byl skandál! Otočila se a shledala, že se nachází v chodbě, do níž odněkud seshora proniká mdlé světlo. Zaslechla šramot, jak se kolem ní proplížila fretka. „Dobrá, Dodgere,“ špitla. „Ty jsi nás sem dostal, tak proč bys mi nepo mohl najít cestu ven?“ Zvířátko poslušně zamířilo do chodby a vzápětí zmizelo ve stínech. Poppy jej s těžkým povzdechem následovala. Odmítala 10
propadnout panice. Zkušenost ji naučila, že ztrácet v tíživé situaci hlavu nikdy nikomu neprospěje. Konečky prstů se přidržovala stěn a opatrně kráčela temno tou. Po několika metrech zaslechla zaškrábání. Zůstala stát a na pínala sluch. Kolem panovalo ticho. Nervy měla zjitřené, srdce jí divoce tlouklo. Znenadání před sebou spatřila nažloutlou zář lampy, jež bez varování pohasla. Není v tajné chodbě sama. Zaslechla kroky. Někdo se k ní blíží. Míří přímo k ní. Teď je příhodný čas zpanikařit, usoudila. Otočila se na patě a vyrazila směrem, odkud přišla. Být pronásledována v temné chodbě neznámými lidmi – tohle je i pro Hathawayovy něco no vého. Proklela svoje těžké sukně. Hbitě si je vykasala a pokusila se utíkat, avšak pronásledovatel byl mnohem rychlejší. Dostihl ji a pevně sevřel. Neubránila se výkřiku. Ocitla se v ná ruči urostlého chlapa, ke kterému se nedobrovolně tiskla zády. „Kdo jste a co tu chcete?“ zašeptal jí do ucha mrazivý hlas.
11