Vášeň

1 Na první pohled vypadal nebezpečně, až barbarsky.

Přesto měl v očích něco, co mě přitahovalo…

BRITSKÁ ZÁPADNÍ INDIE, ÚNOR 1813 Scéna měla trochu pohanský nádech – polonahý muž, spoutaný řetězy, svalnaté tělo do bronzova opálené žárem karibského slunce.

Stál vedle vysokého stěžně hrdě a vzpřímeně.

Když ho lady Aurora Demmingová spatřila přes lodní zábradlí, na malý okamžik se jí sevřelo srdce.

Mohlo se docela dobře jednat o zdařilé dílo sochařského mistra, tak dokonale vypadal…, až na to, že to byl muž z masa a kostí, a beze− sporu živý. Slunce ozařovalo pevné obrysy jeho těla a odráželo se mu ve vlasech barvy tmavého zlata.

Právě ten odstín vlasů způsobil, že se zachvěla. Na první pohled v Auroře vyvolal vzpomínku na muže, kterého navždy ztratila. Ale tenhle opálený, téměř nahý muž byl cizinec, navíc překypující muž− ností, které se jejímu bývalému snoubenci nedostávalo.

Na sobě měl jen krátké jezdecké kalhoty, a ačkoli byl v poutech, vypadal nezlomen a divokým pohledem sledoval břeh. I z té dálky se zdálo, že jeho oči nebezpečně žhnou, jako by jen s obtížemi ovládal hněv.

Náhle se jeho zrak pomalu přesunul, jako by byl přitahován jejím pohledem. Stála tam jako očarovaná. Ruch a shon z nábřeží zmizel, na zlomek okamžiku jako by se čas zastavil a existovali jen oni dva.

Síla jeho pohledu ji přikovala na místě. Aurora pocítila, že se chvěje, a tep se jí zrychlil v divokém, téměř bolestivém rytmu. „Auroro?“

11

Škubla sebou, když bratranec Percy zavolal její jméno a vrátil ji tak do skutečnosti. Stála před lodní úřadovnou na nábřeží v přístavu Basseterre na ostrově svatého Kryštofa. Slaný vzduch byl naplněn neodbytným pachem ryb a ostrým křikem racků. Všude kam oko do− hlédlo se rozprostíraly třpytivé modrozelené vlny oceánu a v dáli se daly tušit obrysy sousedního hornatého ostrova Nevisu.

Bratranec sledoval její pohled, který stále ještě nedokázala od− trhnout od postavy vězně na námořní fregatě. „Co tě tak zaujalo?“ „Ten muž…,“ zamumlala. „Chvilku jsem se domnívala, že je to Geoffrey.“ Percy se pozorně zahleděl přes nábřeží. „Jak bys mohla na takovou dálku někoho poznat?“ Zamračil se. „Barva vlasů je možná podobná, ale žádná další shoda tady není. Nedokážu si představit lorda Marche jako odsouzence. Ty ano?“ „To já také ne.“ Ale přesto od něho stále nedokázala odvrátit zrak. Zdálo se, že on je na tom stejně. Pozoroval ji z okraje můstku, když se chystal vylodit. Obě ruce měl v poutech a dva ozbrojení muži britské ná− mořní posádky ho postrkovali k východu. Zdálo se, že je vůbec nevnímá, dokud jeden z nich neškubl neurvale řetězem, spojujícím jeho pouta.

Zaťal pěsti bolestí, či zlostí, ale nepokusil se nijak bránit, když ho pod namířenými mušketami vedli po lodním můstku na břeh.

Aurora znovu zaslechla své jméno, tentokrát vyslovené mnohem důrazněji.

Bratranec se dotkl jejího ramene a soucitně pokračoval: „Geof− frey je mrtvý, Auroro. Musíš se s tím smířit. Co myslíš, že na to řek− ne tvůj nastávající manžel, když budeš vzdychat po jiném muži? Mu− síš se naučit skrývat své city, bude to pro tvé vlastní dobro.“ Se zahanbením si uvědomila, že nepřemýšlí o své ztrátě ani o nastávajícím sňatku, do kterého ji nutí otec, ale nechtěla bratrance zneklidňovat a přikývla. Rozhodně nemínila ukázat, jak ji zajímá ten polonahý cizinec. A ještě ke všemu kriminálník. Někdo, kdo zřejmě spáchal odporný zločin, když si vysloužil takové zacházení.

Lehce pokrčila rameny a přinutila se odvrátit pozornost jinam.

Celý ten výjev nebyl nic vhodného pro dámu, natož pro vévodovu dceru. Ještě nikdy snad nespatřila tak obnažené mužské tělo.

12

A zcela určitě nikdy nebyla tak vyvedena z míry pohledem na muže, jako se jí to stalo před chvílí.

Zlobila se sama na sebe, a tak rychle podala ruku Percymu, aby jí pomohl nastoupit do kočáru. Přijela do přístavu, aby si vyjednala dopravu do Anglie. K odplutí se chystalo jen málo lodí, protože plav− ba byla nebezpečná nejen kvůli častým pirátským útokům, ale i pro− to, že vypukl válečný konflikt s Amerikou. Nejbližší cestovní loď měla vyrazit za tři dny a čekala jen na vojenský doprovod.

Vůbec se domů netěšila, a tak cestu odkládala, jak dlouho jen mohla, a vymlouvala se na válečné nebezpečí. Ale otec byl neústupný a vyžadoval, aby začala s přípravami na svatbu se šlechticem, které− ho jí vybral. V posledním dopise dokonce vyhrožoval, že pokud se nevrátí nejbližší lodí, dojede si pro ni sám.

Aurora měla jednu nohu na stupátku kočáru, když ji zaujal rozruch, který k ní dolehl z nábřeží. Vězeň se ocitl na samém konci můstku a byl vyzván, aby nastoupil do čekajícího vozu. Pro spou− taného člověka úkol věru nelehký.

Když zaváhal, udeřil ho voják tak brutálně, že ho málem srazil na kolena. Muž se zapřel o zadní dvířka, aby neupadl, a šlehl po svém strážci pohrdavým pohledem.

Jeho chladná přezíravost rozzuřila vojáka natolik, že ho bolestivě dloubl mušketou do žeber.

Výkřik protestu uvízl Auroře v hrdle, když viděla, jak se vězeň ohnal po stráži řetězem. Bylo to jen zoufalé gesto, protože byl svázán tak pevně, že nemohl být nebezpečný. Dal tím ale dobrý důvod svým strážcům, aby si na něm vylili vztek.

Oba se do něj pustili pažbami svých ručnic a porazili ho na dláždění s výkřiky: „Ty zkurvysynu,“ a „Bastarde jeden!“ Aurora nemohla snést, aby se s někým jednalo tak podlým způ− sobem, bez kousku slitování. „Pro živého boha…,“ šeptala zděšeně. „Percy, zastav je!“ „To je věc námořníků,“ odpověděl bratranec, který byl zástup− cem místodržitele ostrova svatého Kryštofa. „Nemám právo do toho zasahovat.“ „Bože, vždyť ho ubijí k smrti…“ Aniž čekala na odpověď, vykasala si sukně a rozběhla se ke skupince.

13

„Auroro!“ Slyšela, jak Percy tlumeně kleje, ale nezpomalila, ne− měla ani čas promyslet si, co vlastně hodlá podniknout, či si uvě− domit bláhovost svého počínání.

Když doběhla k mužům, rozmáchla se kabelkou a zasáhla jedno− ho ze strážců do tváře. „Co to k čertu…?“ Překvapený námořník se otočil, aby zjistil, kdo je původcem ne− nadálého útoku. V tu chvíli se Aurora protáhla mezi oba muže tak, aby ochránila bezmocného vězně. Překonala strach, poklekla a vlast− ním tělem téměř zakryla bezvládně ležícího muže, aby zabránila dalším ranám.

Strážce vulgárně zaklel.

S chladným vztekem pohlédla Aurora vzhůru, jako by ho vyzý− vala, ať se opováží udeřit. „Paní, tady do toho vám nic není, jo?“ dožadoval se rozzlobeně. „Tenhle muž je prachsprostej pirát.“ „Pane, oslovujte mě, laskavě, lady,“ odpověděla zuřivě. „Můj otec je vévoda z Eversley, a prince regenta i ministra námořnictví počítá mezi své blízké přátele.“ Viděla, jak si ji námořník prohlíží, jako by odhadoval, kolik je na tom pravdy. Měla na hlavě módní hedvábný klobouk a vycházkové šaty v šedém tónu, vzhledem k částečnému smutku, který stále ještě držela. Strohost oblečení zmírňovalo pouze jemné fialové lemování na klopách kabátku. „A tento džentlmen,“ dodala, když se Percy spěšně přiblížil, „je můj bratranec, sir Percy Osborne, a čistě náhodou také zástupce místodržitele ostrovů Nevis a Svatý Kryštof. Na vašem místě bych ho nepopuzovala.“ Percyho rysy ztvrdly, když zaslechl její prohlášení, a odmítavě zašeptal: „Auroro, tvé jednání je naprosto nevhodné. Co má tahle scéna znamenat?“ „Mnohem nevhodnější je stát a dívat se, jak tihle zbabělci k smrti ubíjejí bezbranného muže!“ Nevšímala si pohledů strážných a věnovala pozornost jen zraněnému vězni. Měl zavřené oči, ale zdálo se, že je při vědomí, protože se mu tvář sevřela bolestivou grimasou. Vypadal opravdu jako divoch – na obličeji mu vyráželo tmavé strniště vousů, na zpo− ceném těle bylo vidět krvavé šmouhy.

14

Nejhorší zranění utrpěl zřejmě na hlavě. Ze spánku mu prýštila krev a sluncem vybledlé zlatavé vlasy, stále ještě o poznání tmavší, než měla ona sama, byly slepené zaschlou krví, pocházející z dřívěj− ších zranění.

Když sklouzla pohledem níže, tělem jí projelo podivné napětí a zrychlil se jí tep. Syrová mužnost, která ji vzrušovala i na dálku, teď působila mnohem silněji, když viděla zblízka jeho šlachovité pevné tělo. Do broznova opálená hruď a ramena s mohutnými svaly byly obnažené, zatímco pevná vypracovaná stehna napínala látku kalhot.

Najednou otevřel oči. Měl je tmavé, kávově hnědé s drobnými jantarovými tečkami. Jeho upřený pohled na ni měl stejný účinek, jaký pocítila před chvílí při pohledu na jeho postavu. Jako by tu s ním byla úplně sama, bolestně si vědoma svého ženství.

Jeho zranění v ní vzbuzovala potřebu chránit ho. Jemně vztáhla ruku, aby mu setřela krev z čela. Řetězy zachrastily, když ji popadl za zápěstí. „Nedělejte to,“ mum− lal vyprahlým hlasem. „Držte se stranou…, ublíží vám.“ Měla pocit, jako by ji svíral rozpálenými kleštěmi. Ale jeho žádosti nedokázala vyhovět. Ani ji nenapadlo myslet na sebe, šlo přece o jeho život. „Snad si nemyslíte, že budu klidně přihlížet tomu, jak vám ubližují?!“ Když ji pustil a snažil se pozvednout na loktech, přeběhl mu po tváři bolestný úsměv. Přitom to vypadalo, že omdlí. „Potřebujete doktora,“ zvolala poděšeně Aurora. „Ne…, mám tvrdou hlavu.“ „Jak je vidět, asi ne dost tvrdou.“ Úplně zapomněla, že nejsou sami, dokud se jí přes rameno ne− naklonil bratránek a ona uslyšela jeho nevěřícný výkřik. „Dobrý bože…, Sabine!“ „Ty ho znáš?“ otázala se Aurora. „No jistě. Patří mu polovina obchodního loďstva v celé karibské oblasti. Je to Američan… Nicku, co tady k čertu děláte?“ Bolestně se ušklíbl. „Obávám se, že jsem měl nedorozumění s britským námořnictvem.“ Aurora si uvědomila, že jeho přízvuk je oproti jejímu mnohem měkčí a jakoby mazlivý. Percy se mezitím obrátil k vojákům a do− žadoval se vysvětlení.

15

„Co tohle všechno znamená? Proč je ten muž v řetězech?“ Strážci byli ušetřeni odpovědi, protože se přiblížil jejich velitel.

Aurora si vzpomněla, že se s kapitánem Richardem Gerrodem před nedávnem setkala při jakési dobročinné akci. „Já vám to vysvětlím, Vaše Excelence,“ pravil Gerrod chladně. „Tento muž je válečný zajatec, odsouzený k oběšení za pirátství a vraždu.“ „Říkáte za vraždu, kapitáne? To je přímo absurdní. Určitě jste už slyšel o Nicholasi Sabinovi,“ trval na svém Percy. „Je to hrdina, ne vrah. Musel jste si ho s někým splést.“ „Ujišťuji vás, že se nejedná o omyl. Jeden z mých důstojníků ho poznal, když se drze vylodil na Montserratu, aby uprostřed války navštívil nějakou dámu. Zcela nepochybně jde o nechvalně známého piráta, přezdívaného kapitán Saber. Nejen že uloupil nejméně dvě britské obchodní lodi, ale minulý měsíc dokonce poslal ke dnu Bar− ton, plachetnici Jejího Veličenstva.“ „Pokud je mi známo,“ namítl Percy, „tak posádku Bartonu za− chránil před utonutím právě ten pirát, o kterém mluvíte, a vysadil ji na nejbližším ostrově.“ „Ano, ale jeden muž přitom zahynul a několik dalších bylo zra− něno. A včera Sabine málem zabil jednoho muže z mé posádky, když kladl odpor při zatýkání. Je nesporné, že se dopustil zločinu proti Koruně, sire Percy. A tento zločin se trestá smrtí.“ Percy se otočil k ležícímu muži. „Je to pravda, Sabine? Jste pirát?“ Sabine se hněvivě ušklíbl. „V Americe používáme termín priva− teer, což znamená ozbrojená obchodní loď. A nikdo nám nebere naše právo chránit svůj majetek. Barton napadl jednu z mých obchodních lodí, tak jsem zasáhl. A co se týče toho, že jsem si přivlastnil dvě vaše lodi, považoval jsem to za odpovídající náhradu škody, kterou jsem utrpěl.“ Auroru kupodivu obvinění z pirátství příliš nepohoršilo. V době války byla každá americká ozbrojená loď brána za nepřítele. A Sabine měl rozhodně právo chránit své lodi, s tím bude souhlasit i Percy.

Ačkoli byly takové myšlenky neloajální, Percy považoval vyhlášení války od samého začátku za chybný krok ze strany Britů. Mnohem více ji vyděsila zmínka o trestu smrti…

16

„Ať už ho nazýváte pirátem, nebo ne,“ pokračoval Percy, „jeho uvěznění způsobí ještě mnoho komplikací. Jste si vědom toho, že pan Sabine zná u britského dvora mnoho vlivných osob? A to nepočítám guvernéry bezpočtu karibských ostrovů a velitele karib− ské flotily.“ Kapitán se zamračil. „Právě vzhledem k jeho kontaktům jsem ho nepověsil hned, jak se mi dostal do rukou. Ale pochybuji, že mu budou k něčemu dobré. Až se admirál Foley dozví o jeho zločinech, jsem si jistý, že vydá příkaz k popravě.“ Kapitán Gerrod pohlédl na Auroru. „Madam, uděláte nejlépe, když se budete držet stranou. Ten muž je nebezpečný.“ I když jisté nebezpečí připouštěla, sotva to opravňovalo stráže k takové brutalitě. „Ach, skutečně,“ řekla výsměšně a povstala, aby se mohla ka− pitánovi podívat přímo do očí. „Tak nebezpečný, že ho vaše posádka musí ztlouct do bezvědomí, přestože je svázaný jako balík. Přímo se třesu o svůj život.“ Gerrod hněvivě stáhl rty, ale Percy se do toho rychle vložil. „Co s ním zamýšlíte udělat, kapitáne?“ „Bude převezen do posádkové věznice v pevnosti a tam zůstane až do popravy.“ Při pomyšlení, že tenhle vitální muž má brzy zemřít, se Auro− ře div nezastavilo srdce. „Percy…,“ zašeptala a úpěnlivě na něj po− hlédla. „Vaše Excelence, ocením, když mě necháte konat mou povin− nost,“ pronesl Gerrod upjatě. „Vstávej, piráte!“ Sabinovy rty se prohnuly v opovržlivém úsměšku a v očích se mu zračila nenávist ke kapitánovi. Ovládl však svůj vztek a snažil se vyškrábat na kolena.

Aurora ho podepřela, protože se zakymácel a málem upadl. Ten dotek způsobil, že se jí zatajil dech a zrychlil tep. I když měl tělo samou modřinu a krvavý šrám, jeho neodolatelná mužnost na ni mocně zapůsobila.

Bratranec si zřejmě uvědomil nevhodnost jejího gesta, protože ji jemně uchopil za paži a odváděl ji pryč. „Pojď, má drahá.“ Bylo vidět, že každý pohyb působí Sabinovi bolest. Když vylézal na vůz, spatřila Aurora na jeho širokých zádech krvavé stopy po bití.

17

Trhla sebou, když ho jeden z dozorců neurvalým gestem nabádal k rychlejšímu pohybu.

Byla však bezmocná, a tak jen zaťala zuby, aby nekřičela na zna− mení nesouhlasu.

Když oba dozorci vyšplhali na vůz za vězněm, věnoval jí kapitán Gerrod jeden ze svých tvrdých pohledů a promluvil k Percymu. „Neměl jsem v úmyslu osobně eskortovat vězně do pevnosti – chtěl jsem připravit svou fregatu pro přemístění k americkému pobřeží, aby se mohla účastnit námořní blokády. Ale vidím, že bude lépe, když osobně dohlédnu na to, že budou moje rozkazy splněny do posledního písmene.“ „Sama se přijdu do pevnosti podívat,“ vyhrožovala Aurora v oba− vách, jak asi budou jednat s vězněm mimo dohled nezvaných svěd− ků. „Jestli se ho ještě jednou dotknete, ujišťuji vás, že toho budete li− tovat.“ Ucítila, jak Percyho sevření na její paži varovně sílí, a musela se přemáhat, aby jeho ruku nesetřásla.

Kapitán se prkenně uklonil, vyšplhal se na přední sedadlo a po− ručil starému kočímu černé pleti, aby se vydal na cestu. Aurora s Percym přihlíželi, jak koňské spřežení odváží svůj náklad. „Auroro, už se do toho nebudeš míchat,“ nařizoval jí důrazně Percy.

Vymkla se z jeho sevření a pohodila hlavou. „Ty bys určitě nedo− volil, aby se tví lidé chovali tak krutě. O tom jsem přesvědčená.

Kdyby byl pan Sabine Angličan a padl do amerického zajetí, očekával bys, že s ním budou zacházet lidsky.“ „To je samozřejmé.“ „A co se s ním stane?“ otázala se a její hlas zněl podivně dutě.

Percy si dal s odpovědí načas, což ji utvrdilo v jejích nejhorších obavách. „Určitě bude soudní proces,“ ujišťovala se Aurora. „Přece by jen tak nepověsili člověka s jeho pověstí.“ „Nemusí ho ani nepověsit,“ podotkl nejistě Percy. „Je možné, že admirál projeví shovívavost.“ „A když ne? Nemohl bys nějak zasáhnout?“ „Z určitého hlediska mě mé postavení opravňuje k tomu, abych změnil admirálovy příkazy. Ale pokud tak učiním, bude to s největší

18

pravděpodobností znamenat konec mojí politické kariéry. Už takhle mám kvůli svému názoru na válku velké potíže. A omilostnit od− souzence by se mohlo považovat za velezradu. Pirátství i vražda jsou hrdelní zločiny, má drahá.“ Aurora hleděla smutně na Percyho. „Tak alespoň pošli pro dokto− ra, ať mu ošetří ta zranění.“ „Ale samozřejmě. Osobně o to požádám velitele věznice a dohléd− nu, aby se Sabinovi dostalo patřičné péče.“ Zahleděla se do jeho modrých očí, které byly tolik podobné jejím, a spatřila v nich opravdový zájem – a také poznámku, kterou ne− vyslovil: „Co na tom záleží, že Nicholase Sabina ošetří doktor, když stejně bude zakrátko viset?“ Percyho žena se při pohledu na Aurořiny zakrvácené šaty vyděsi− la, ale jakmile se dozvěděla, co se přihodilo, trochu se uklidnila. „Myslím, že sama bych neměla tu odvahu zasáhnout,“ řekla Jane, když si vyslechla příhodu až do konce.

Obě ženy byly v Aurořině ložnici samy. Poté co Percy doprovodil Auroru domů, odešel dohlédnout na to, že s vězněm zacházejí jak se patří. Komorná pomohla Auroře s převlékáním do čistých šatů a lady Osbornová zůstala, protože chtěla slyšet další podrobnosti o ranní události. „Nemyslím, že to je až tak odvážné, zastat se bezmocného člově− ka, kterého mlátí hlava nehlava,“ odvětila Aurora, pořád ještě roz− čílená čerstvou vzpomínkou. „A stejně jsem mu tím nijak nepo− mohla.“ „Pan Sabine má v Anglii vlivné příbuzné,“ řekla Jane konejšivě. „Hrabě z Wycliffu je jeho bratranec. Kromě toho, že je nesmírně bo− hatý, měl Wycliff odjakživa velké slovo ve vládních kruzích. V záleži− tosti svého bratrance může určitě zasáhnout.“ „Ale co když bude viset dávno před tím, než zvěst o jeho uvěznění dorazí do Anglie?“ namítla Aurora hořce. „Auroro, snad ses do pana Sabina nezamilovala?“ Aurora cítila, jak se jí do tváří vehnala červeň. „Jak bych mohla, vždyť jsem se s ním setkala teprve dnes ráno, a to ještě jen na něko− lik okamžiků. Dokonce nás ani formálně nepředstavili.“

19