Znamení

1 Amundsenovo moře, Antarktida současnost

P

raskání statické elektřiny v droboučkém odhlučněném slu­ chátku ustalo a vystřídal ho autoritativní, ale zároveň uklidňující hlas moderátora zpravodajské relace. „Vyložíš nám, proč se tohle všechno děje, Grace?“ Právě v tu chvíli se odlomil další kus ledové stěny a vlastní va­ hou se zbortil s duněním připomínajícím vzdálené hřmění. Grace Loganová – pro přátele Gracie – se odvrátila od kamery a přihlížela, jak se celý ledový útes sesouvá do šedomodré vody a mizí v zuřivé erupci vodní tříště.

Perfektní načasování, pomyslela si se zákmitem uspokojení; po­ skytlo jí to kratičkou úlevu od sklíčenosti, která na ni doléhala od chvíle, kdy sem předchozího dne připluli.

Za normálních okolností by to byl příjemný slunečný den na sklonku prosince, v období, kdy na jižní polokouli vrcholí léto.

Dnes bylo všechno jinak.

Dnes to v přírodě vřelo.

Zdálo se, že se sama tkáň Země trhá na kusy. A také tomu tak bylo. Ledová tabule, která se odlamovala od kontinentu, měla roz­ lohu Texasu.

Nebyl to zrovna vánoční dárek, jaký by planeta potřebovala.

Pukání ledového šelfu pokračovalo už třetí den, a to byl teprve začátek. Katastrofa vyvolala přízračnou mlhu, v níž hřejivé sluneční paprsky zeslábly, a na Grace navzdory vysoké hladině adrenalinu — 19

Raymond Khoury

v žilách začínal doléhat chlad. Viděla, že ostatní členové jejího týmu – Dalton Kwan, bezstarostný mladý kameraman z Havaje, s nímž poslední tři roky pravidelně spolupracovala, a Howard „Finch“ Fincher, postarší přepečlivý a protivně stoický produkční veterán – se taky necítí ani zdaleka příjemně, ale filmový materiál, který pouštěli do éteru, za nepohodlí rozhodně stál. Tím spíš, že pokud Gracie mohla soudit, byli jediný zpravodajský štáb široko daleko.

Byla tady venku už přes hodinu, stála na vyhlídkové palubě na pravoboku lodi RRS James Clark Ross a navzdory oblečení do mra­ zu a rukavicím jí mrzly prsty na nohou i na rukou. Výzkumná loď Královského námořnictva, devadesátimetrová plovoucí oceánogra­ fická a geofyzikální laboratoř ve službách Britského antarktického výzkumu, se momentálně nacházela necelý kilometr od pobřeží západní Antarktidy. Její nápadný tmavorudý trup představoval jedi­ ný barevný flíček v jinak ponuré paletě nejrůznějších odstínů bílé, modré a šedé. Gracie, Dalton a Finch pobývali v Antarktidě už řadu týdnů, natáčeli na souostroví Terra Firma záběry pro Graciin velký dokument o globálním oteplování. Už měli pomalu sbaleno k odjez­ du domů na Vánoce, do nichž scházelo jen pár dní, když jim zavolali z jejich domovské zpravodajské redakce ve Washingtonu a oznámi­ li, že se šelf začal bortit. Do médií to zatím neprosáklo; informaci jim přihrál v předstihu a potají kontakt, který jejich zpravodajská síť měla v NSIDC – Národním centru pro sběr údajů o sněhu a ledu, jehož vědci pomocí údajů ze satelitů monitorují změny v rozsahu a tloušťce polárních ledových čepic. Konkurence klimbala a James Clark Ross se plavil pouhý den od místa dění a už k němu mířil, a tak Gracie se svým štábem skočila po šanci získat sólokapra. Britský antarktický výzkum je velkoryse vpustil na palubu, aby tu událost nafilmovali, a zašel dokonce tak daleko, že pro ně poslal vrtulník Královského námořnictva a ten je z ostrova na loď dopravil.

Na palubě bylo rovněž několik vědců ze stálého lodního týmu a pozorovali, jak se ledovcové stěny rozpadají. Někteří si to filmova­ li ručními videokamerami. Venku postávala i většina posádky a ode­ vzdaně přihlížela v uctivém mlčení.

Gracie se otočila obličejem zpátky ke kameře a přitáhla si mikro­ fon. Do nepravidelných pauz mezi hřímavým pukáním čela ledov­ 20 —

ZNAMENÍ

ce se zdáli nesla vyčítavá tlumená odezva otřásajícího se mučeného ledu dál ve vnitrozemí. „Rozpad je pravděpodobně způsoben řadou faktorů, Jacku, ale hlavním podezřelým v tomto velmi komplikovaném případu zůstá­ vá prostě jen obyčejná tající voda.“ Znovu se ozval praskot statické elektřiny, jak signál přeskakoval od satelitu k satelitu a putoval šestnáct tisíc kilometrů do klimatizo­ vaného zpravodajského studia ve Washingtonu a zase zpět. Pak se ozval Roxberryho lehce udivený hlas. „Tající voda?“ „Přesně tak, Jacku,“ přitakala. „Kaluže vody, které se tvoří na povrchu ledu během tání. Tající voda je těžší než led, na kterém spočívá, takže v souladu se zákonem zemské přitažlivosti stéká prasklinami dolů. A jak se jí dovnitř dostává víc a víc, chová se jako klín. Praskliny se zvětšují v trhliny a ty se zvětšují v průrvy. A pokud je té tající vody tolik, že vtéká dolů pořád, ledový šelf se nakonec rozlomí.“ Z fyzikálního hlediska je to prosté. Antarktida, nejvyšší, nejstu­ denější a největrnější kontinent planety, oblast jedenapůlkrát větší než Spojené státy, je skoro celá pokryta ledovým příkrovem, který je uprostřed přes tři kilometry silný. V zimě na něj napadá tlustá vrs­ tva sněhu a ten potom vlivem zemské přitažlivosti sjíždí dolů, jako ledově studená láva stéká k pobřeží. A když sněhová záplava dorazí na okraj pevniny, přepadne přes něj, ale nepotopí se; pluje a usazuje se na mořské hladině ve vrstvách, kterým se říká ledový šelf. V mís­ tech, kde šelfy u břehu začínají, bývají skoro dva kilometry silné a postupně se ztenčují do neméně úctyhodného půl kilometru na svém vnějším okraji, kde končí útesem čnějícím třicet i více metrů nad hladinu.

V posledních deseti letech došlo k rozlomení ledového šelfu několikrát, ale nikdy k tak velkému. A málokdy je zabíraly kame­ ry v přímém přenosu. Obvykle se na ně přišlo až zpětně, při pro­ hlížení a porovnávání satelitních snímků. Přestože to, co se právě odehrávalo před Graciinýma očima, byl jen malý dílek celkové po­ hromy – borcení mohutných ledovců na předním okraji šelfu –, byl to ohromující a krajně znepokojivý pohled. Za dvanáct let u televiz­ ního zpravodajství, kam se vrhla hned poté, co získala na Cornellu — 21

Raymond Khoury

bakalářský diplom z politologie, viděla spoustu tragédií, ale tahle se řadila k nejhorším.

Přihlížela rozpadu planety – doslova a do písmene. „Takže hlav­ ní otázka je,“ ozval se Roxberry, „proč k tomu dochází právě teď.

Rozumím tomu tak, že šelf existuje od konce poslední doby ledové, a to bylo zhruba… před dvanácti tisíci lety?“ „Zavinili jsme to my, Jacku. Skleníkovými plyny, které produku­ jeme. Vidíme to na obou pólech, tady i nahoře v Arktidě, v Grónsku.

A není to jenom součást přírodního cyklu. Skoro každý odborník, se kterým jsem hovořila, je přesvědčen, že se tání zrychluje. Prohlašují, že se blížíme kritickému bodu – bodu, za nímž už není návratu –, a to kvůli globálnímu oteplování způsobenému lidmi.“ Další ledový blok se rozpadl a zřítil se do moře. „A důvodem k obavám je, že pukání a tání ledového šelfu zvýší hladiny moří?“ zeptal se Roxberry. „Bezprostředně vlastně ne. Šelf z větší části pluje ve vodě, takže sám o sobě mořskou hladinu neovlivní. Představ si ho jako ledovou kostku ve sklenici vody. Když taje, hladina ve sklenici nestoupá.“ „Ne?“ „Tak se mi zdá, že nejsem jediná, kdo zapomněl fyziku ze šesté třídy,“ uculila se. „Ale naznačuješ, že nepřímý vliv na celkovou hladinu moří exi­ stuje.“ Z Roxberryho hlasu vyzařovala profesionální zdatnost, se kterou jí velkomyslně dával prostor předvést, kolik toho ví. „Právě tato oblast, Západoantarktický ledový štít, je místem, o které se vědci v souvislosti s táním ledovců obávají nejvíc. Přesněji řečeno, obávají se o masivní ledovce na pevnině, hned za šelfem. Ty totiž neplují.“ „Takže když roztají,“ doplnil ji Roxberry, „mořská hladina se zvýší.“ „Přesně tak. Po tisíce let až do současnosti ledové šelfy, jako je tenhle, zadržují ledovce na místě – tak trochu jako zátka v láhvi.

Jakmile se ledový šelf odlomí, zátka zmizí a nezůstane nic, co by le­ dovcům bránilo sklouznout do moře, a pokud k tomu dojde, hladiny světových moří stoupnou. A tání pokračuje daleko rychleji, než věd­ ci předpovídali. Dokonce i čísla z loňského roku se nyní považují za 22 —

ZNAMENÍ

příliš optimistická. Katastrofické scénáře klimatických změn popi­ sovaly Antarktidu jako spícího obra. Nuže, obr se probudil. A jak to tak vypadá, je pořádně rozmrzelý.“ „Snažím se spolknout nevhodnou poznámku, že tohle je jen vrchol ledovce,“ zavtipkoval Roxberry. „Dobře děláš, Jacku,“ skočila mu do řeči. Živě si ho představi­ la, jak mu permanentně opálený obličej září samolibým úsměvem, a v duchu při té představě zasténala. „Publikum ti vděčně aplau­ duje.“ „Ale právě o tom tady přece mluvíme, ne snad?“ „Samozřejmě. Jakmile tyhle ledovce sjedou do moře, bude už příliš pozdě cokoli s tím dělat a…“ Její hlas se náhle vytratil, jak ji cosi vyrušilo – náhlý rozruch, výkřiky, užaslé lapání po dechu a natažené paže ukazující na ledový šelf. Uviděla, jak Dalton za hledáčkem kamery zvedl hlavu a dívá se kamsi za ni. Slova jí uvízla v krku. Otočila se a odvrátila se od kamery. A vtom to spatřila.

Na nebi. Několik set metrů nad hroutícím se ledovým útesem.

Oslnivou, chvějící se kouli světla.

Prostě se tam objevila a znehybněla.

Gracie s očima upřenýma na ten jev pomaličku popošla k zábra­ dlí. Nechápala, na co se to dívá, ale ať to bylo cokoli, nedokázala od toho odtrhnout pohled.

Ten objekt… ba ne, vlastně si ani nebyla jistá, jestli to vůbec je nějaký objekt. Mělo to kulovitý tvar, ale bůhvíproč to nevypadalo… hmotně. Působilo to dojmem nepřirozené lehkosti, jako by se rozzá­ řil sám vzduch. A ta zář nebyla jednolitá, ale měkčí, odstupňovaná, nejintenzívnější uprostřed a směrem k okrajům slábla jako detailní záběr lidského oka. Měla v sobě jakousi nestálost a křehkost. Jako tající led, anebo spíš jako voda rozptýlená ve vzduchu a prosvětlená, kdyby něco takového bylo možné – což ovšem nebylo, jak si Gracie uvědomovala.

Zalétla pohledem k Daltonovi, který k tomu zjevení sjížděl ka­ merou. „Zabíráš to?“ vyhrkla. „Jo,“ ohlédl se po ní. Ve tváři měl naprostý zmatek. „Ale co to sakra je?“ — 23