Čtyřnozí vychovatelé

Jednou večer jsme si s přáteli začali povídat o tom, jaké to bylo, když jsme byli malí, a i přes všechny výhrady nás napadlo, že naše dětství muselo být v něčem jednodušší než dnes. Když jsme byli děti, bylo nás hodně. Vždycky se našlo dost kluků na to, abychom si zahráli fotbal, a dost holek, abychom před domem skákaly gumu nebo abychom si všichni společně postavili tábor u rybníčku a bránili se proti dětem ze sousední vesnice. Běhali jsme po polích, přehrazovali potok a pořád jsme měli kolem sebe spoustu zvířat. Vždycky jsme přišli domů špinaví.

Například Rainerovo dětství se točilo jen kolem jeho koníčku – a to doslova! Odehrávalo se totiž na farmě s poníky. V dětství si hrál na honěnou s dobráckým valachem, když bylo hezky, projížděla se celá rodina kočárem po Švábsku a v zimě táhla islandská klisna rozesmátý houf dětí na saních zasněženým pohádkovým lesem.

Malou Bettinu také na každém kroku provázela zvířata. Ve volném čase se starala o sousedova prasata, hladila je nebo si s nimi hrála, jezdila na krávě Rosi z pastviny do stáje a pečovala oosiřelé jehně, jehož matka a sourozenci zemřeli při porodu. A později propadla vášni ke koním.

Rodiče nás vždycky pouštěli ven, na „lítání venku“ jsme měli hodně času. Nejdůležitější bylo být doma včas a nejhorším trestem nebyl zákaz mobilního telefonu, ale domácí vězení.

Táhne nás to dovnitř

Doba se změnila. Když se Jana nebo Leon, děti našich přátel, spolu chtějí sejít, potřebují k tomu mobilní telefon. Ve skoro každé kuchyni visí na ledničce kalendář s naplánovaným programem pro celou rodinu. Na louce o pár ulic dál si nikdo nehraje. Desetiletý

Leon by měl ve čtvrtek odpoledne volno, ale jeho nejlepší kamarád se musí učit, jinak za osm let neudělá maturitu. Leonův druhý kamarád bydlí o pár set metrů dál, ale v žádném případě nesmí chodit ven sám, protože by se mu mohlo něco stát. Nick odnaproti si musí nejprve napsat domácí úkoly a pak cvičit na klavír a devítiletý Jonas stejně raději prosedí celé odpoledne u počítače.

Když pozorujeme dnešní děti, dojde nám, jak enormně se jejich dětství liší. Stále častěji se setkáváme s rodiči, jejichž oblíbenou aktivitou je organizovat volný čas svým potomkům do posledního detailu a nenechávají jim téměř žádný prostor pro rozvoj.

Statistiky mluví jasně: Děti ve věku od tří do pěti let tráví u televize více než 70 minut denně a děti ve věku od devíti do třinácti let tráví před obrazovkou 90 a více minut denně. Jenže to není všechno, téměř polovina dětí ve věku 6–11 let, a dokonce více než 80 % dětí ve věku 10–11 let má vlastní mobilní telefon. Dnes si s tablety hrají i batolata a jsou tak vystavena téměř neuvěřitelnému informačnímu přetížení. To nemůže být pro dětský mozek dobré, protože příroda, nikoliv technika, je nejlepším lékem a podporou pro náš stále pracující mozek.

A tak je vyloženě nezdravé, že děti jen málokdy vyrazí do přírody, aby se ušpinily od hlíny, postavily tábor, poslouchaly cvrlikání ptáků na stromech nebo pozorovaly brouky v trávě.

Mnoho dětí zná zvířata bohužel prakticky jen z televizních pořadů a přírodopisných dokumentů, pokud je vůbec zajímají. To vede k úzce ohraničeným zájmům dnešních dětí.

Pobyt v přírodě umožňuje řídicímu centru našeho mozku tzv. prefrontálnímu kortexu – přeřadit na nižší rychlost, zotavit se a znovu nabrat sílu – jako by se jednalo o přetížený sval po námaze, jenž potřebuje chvilku klidu. A právě to je pro děti obzvlášť důležité, aby z nich vyrostly zdravé osobnosti.

Síť života

Děti jsou křehčí zejména v období dospívání, kdy potřebují nejvíce podpořit a pomoct – a přestože řešení bývá obvykle na dosah ruky, nevidíme ho. To je zvláštní, protože naše kořeny rozhodně nenajdeme v betonu, lidé pocházejí z přírody, kde je obklopovala říše zvířat, a vyvíjeli se i díky interakci s nimi. Proto nám proudí v žilách stejná síla jako ve zvířatech a rostlinách. Jsme součástí všeobjímajícího života. „Sítě života“, jak říká americký biolog Edward Osborne Wilson.

A toto spojení s přírodou, které jsme po miliony let zdokonalovali a modifikovali, můžeme využít k uchování duševního zdraví a rozvíjení fyzické kondice našich dětí. Jak jsme už poznali v předchozí kapitole, nejde v žádném případě o nové zjištění.

Proč je příroda pro děti tak důležitá

Příroda má příznivý vliv na zdraví dětí, protože je jejich nejpůvodnějším domovem, což se odborně popisuje jako „bazální pocit domova“.1 V kojeneckém období ještě nerozlišujeme hranice mezi sebou a svým okolím, spíše se cítíme propojeni a sjednoceni se vším, co nás obklopuje, a zvířata nás začnou velmi záhy fascinovat. Od šesti měsíců dokážou děti rozlišit živé tvory od neživých předmětů, protože objekty, které se samostatně pohybují nebo mají tvář, přitahují zvláštní pozornost. Tato zvědavost má původ v evoluci a je pravděpodobně vrozená. Od narození rozeznáváme nohy, obličej, křídla a samozřejmě pohyb, a to vše signalizuje i novorozencům, že ten či onen předmět je živá bytost nebo její vyobrazení.2

A přestože se dnes auta nebo letadla pohybují, děti dokážou poměrně přesně rozpoznat příčinu pohybu. Psychologové v Heidelbergu například promítali dětem film s červíkem, který několikrát šťouchne do míčku a plazí se za ním. Později míč a zvíře leží nehybně a odděleně od sebe. Děti se dívaly mnohem častěji a déle na červa, protože očekávaly, že se někam pohne.

Tým výzkumníků z Virginia University zjistil, že batolata ve věku od jednoho do tří let se déle věnují skutečným zvířatům – rybám, křečkům, hadům nebo gekonům – než neživým hračkám. Se zvířaty také jinak komunikují, více s nimi mluví nebo se na ně více ptají.3

Jiní tvorové zkrátka děti přitahují. Zejména zvířata, ať už plyšáci nebo postavičky z dětských knížek, je nesmírně zajímají, protože pro ně jsou malými lidmi s lidskými vlastnostmi.

Všimli jste si někdy, že citoslovce „haf“ je často jedno z prvních slov, které děti umí vyslovit? A to platí mezinárodně, tedy ve většině jazyků. Na začátku naší schopnosti mluvit, a tím i našeho začlenění do lidské společnosti, tedy stojí kromě slov „máma“ a „táta“ i označení ne-lidského tvora.4

Děti ale nefascinuje jenom pohyb, mistrně dokážou rozlišovat také tváře. Zkoušeli jste někdy v zoologické zahradě odlišit od sebe opice v tlupě – poznat, která je která? Rychle zjistíte, že jednotlivé opice od sebe téměř nerozeznáte. Jedna vypadá jako druhá. Pokud se vaše ratolesti nemohou od výběhu primátů odtrhnout, může to být proto, že děti velmi dobře rozeznávají rozdíly v jejich obličejích, proto je tak baví je pozorovat.5 Batolata mají úžasnou schopnost rozlišovat tváře zvířat stejného druhu.

V průběhu let se však tato schopnost zmenšuje ve prospěch diferenciace lidských tváří. Bohužel to ale platí jen pro tváře v naší bezprostřední blízkosti, a i proto je pro nás Evropany často tak obtížné rozeznat Asiaty – a naopak.

Magické propojení mezi lidmi a zvířaty se s postupujícím věkem neztrácí, protože děti při pohledu na zvířata pociťují jakousi v genech zakódovanou radost. Není tedy divu, že naše kmotřenka okamžitě běží k ovcím a kozám v zoo, zatímco my se ještě věnujeme exotickým květinám u vchodu.

Děti milují říši zvířat a cítí se být její součástí. Jsou na zvířatech téměř závislé, což je dobře vidět na oblíbenosti knih o zvířatech, televizních seriálů či dokumentů. Více než 80 % dětí se rádo dívá na pořady o zvířatech a více než 70 % dětí fascinují příběhy o zvířatech.6

Zvířata v dětských knížkách – o tom by se rovněž dala napsat celá kniha. Zvířata se v literatuře pro děti a mládež objevují jako rádci, kritici, pozorovatelé nebo společníci; vždy mají lidské vlastnosti, a mnohá dokonce umějí mluvit. Pro děti jsou zvířata moudrými kamarády, kteří jim rozšiřují obzory. V knihách mají často vlastnosti, které jim děti závidí – jsou spolehlivá, velmi věrná, vytrvalá a dokážou víc než většina lidí – nebo naopak mohou být jako Balú z Knih džunglí: prostě pohodlně žijí podle medvědí moudrosti.

V těchto příbězích a pořadech jsou zvířata bez zábran polidštěna, povalují se v houpacích sítích, zpívají a hrají na kytaru, nosí kovbojské boty, nebo dokonce dokážou pomoct při záchraně dítěte, jež uvízlo v kašně jako kdysi Lassie.

Takové nereálné situace děti přímo zbožňují, vnímají je jako zcela normální. Zvířata jsou navíc mnohem vhodnější pro ztvárnění hlavních představitelů, protože mohou bez zábran projevovat své emoce: smutně svěsí uši, vyděšeně stáhnou ocas, vycení zuby, a i když se rozzlobí, děti to tak neděsí jako rozzlobená lidská tvář.

Dětští čtenáři se mohou se zvířecími hrdiny snadno ztotožnit, protože díky perspektivě z pohledu zvířat se mohou na náš svět dívat s dostatečným odstupem. Tím, že se vžijí do tohoto velmi specifického světa, se posilují jejich emocionální kompetence.

Asi každý rodič ví, jak je až téměř nemožné dítě dostat od zvířete. Alespoň nám s naším kmotřencem Tameem se to jen těžko daří – zvířat se nemůže nabažit a málokdy ho omrzí se s nimi mazlit a starat se o ně. A někdy se on a jeho kamarádi sami stanou zvířaty. Pak po chodbách školky běhají a lezou psi, kočky, lvi a tygři. V tomto věku neexistuje pevná hranice mezi dětmi a zvířaty. Jako malý chlapec Tameo telefonoval s Mammuthou, klisnou chladnokrevníka, pomáhal Indianě, feně pyrenejského horského psa, aportovat pytle s jídlem, a když toho na něj bylo moc, lehl si do boxu k Taximu, kříženci pasteveckých psů.

Tameo vnímá zvířata jako partnery, často dokonce jako sourozence. Mluví s nimi jako se svými lidskými kamarády a okamžitě cítí, že ho chápou, protože věří, že Mammuth, Indiana a Taxi myslí, cítí a jednají stejně jako on. Důležitá totiž není řeč, ale gesta, mimika a doteky.

Vidíme tedy, že zvířata jsou pro děti emocionálně velmi důležitá, a to je přesně ten důvod, proč posilují dětskou psychiku. Zvířata pomáhají budovat přátelství, stávají se kamarády a dokážou utěšit v nouzi, mohou poskytnout bezpečné zázemí a útočiště. Pomáhají tak rozvíjet pocit domova, pocit bezpečí ve světě – jeden z našich nejdůležitějších obranných mechanismů –a tím rozhodujícím způsobem zlepšují psychické zdraví dětí i dospělých.

A není proto divu, že vztah mezi dítětem a domácím mazlíčkem je důležitý, v některých ohledech dokonce intenzivnější než mezi sourozenci. Jak prokázali výzkumníci z univerzity v Cambridge, citové pouto mezi zvířetem a dítětem je často uspokojivější než vztah s bratrem nebo sestrou.7 Může to být proto, že zvíře na nás působí předvídatelně – rychle roste a většinou víme, kam směřuje. Bratr či sestra jsou komplikovaní, zatímco zvířata se obvykle dají snáze pochopit a jejich chování lze spolehlivěji předvídat.

V dnešním uspěchaném světě je pro naše potomky stále obtížnější navázat hluboké, stabilní, důvěryhodné a především láskyplné vztahy a vazby, které jsou důležité během dospívání.

A právě zde se do hry zapojují i zvířata. Ta jsou totiž často schopna lépe než my lidé reagovat na signály dítěte, což znamená, že zvíře vnímá jeho signály citlivěji, lépe je interpretuje a reaguje pohotově a přiměřeně k jeho potřebám. Navíc se zvíře jen málokdy urazí.

Když jsme se setkali s Claudií, která nám vyprávěla o svém těžkém dětství a o tom, jak jí kůň pomohl vybudovat život, který stojí za to, poprvé jsme si uvědomili, jak důležitým partnerem může zvíře být.

V dětství Claudii fyzicky a citově zneužívali, což v ní vyvolávalo pocity méněcennosti, zbytečnosti a neschopnosti. Už ve