1.Rostlinná slepota

živočichem, natož zcela odlišným organismem. Uvažujeme-li však ologických důsledcích, vlastně na tom nezáleží. Pokud existuje alespoň malá možnost, že rostliny vnímají, stále musíme brát v úvahu, jaké by měla etické dopady. V tomto ohledu mi kokotice nebo hrášek připadají jako pacienti trpící „syndromem uzamčení“, kteří se navenek jeví ve vegetativním stavu, ale uvědomují si, co se kolem nich děje, a mají nezjistitelné vnitřní prožitky. Nemohou komunikovat s okolím o svých pocitech a potřebách, s výjimkou mrkání a vertikálních očních pohybů. Proto se jakýkoli zřetel, který je věnován jejich tělesné a duševní pohodě, zakládá čistě na spekulacích a morální volbě. Jaká by měli mít práva?

Přesně v takové situaci se nacházíme v případě rostlin: možná že v rámci vnitřního prožívání dokážou cítit bolest. Nevíme to, protože samy nám to neřeknou a ještě jsme nevyvinuli vědecké nástroje, které by nám to potvrdily za ně. Musíme ovšem uvažovat nad tím, co by to případně znamenalo. Za tím účelem nejspíš potřebujeme přehodnotit domněnky o tom, odkud se vědomí bere, a přijmout koncepce, které zahrnují zcela různorodé skupiny organismů. A pak se musíme rozhodnout, jakým druhům vědomí budeme přikládat váhu.

Emocionální chování

Když se zamyslíme nad tím, co je lidské vědomí, jaké je to být člověkem, patrně nám vytane na mysli schopnost formovat abstraktní myšlenky či spřádat představy. Není to však pouze pozlátko na povrchu niterných popudů, které se uvnitř nás odehrávají? Nemůžeme uniknout skutečnosti, že naše chování má z velké části emocionální základ: ať už jde o chování, které emoční stavy přímo vyjadřuje — jako je smích, pláč či zamračení —, nebo o projevy, které se sice netýkají komunikace, ale přesto mají emocionální podstatu. Tyto „pocity“ představují duševní stavy zahrnující určité skupiny psychologických funkcí, které zpravidla mají jasně daný

191