Naslouchat tichu
Obsah
Tvář severu 7 Vrcholy 27 Jizerská 50 31 Jeleni 35 Hory jsou plné příběhů 39 Smrk 45 Divočák 51 Plazi a obojživelníci 57 Skalní vyhlídky 63 Černá Nisa 67 Volavka 71 V Polsku 77 Napříč horami 83
Tvář severu
Islandský fotograf Ragnar Axelsson pořizuje strohé černobílé snímky lidí, zvířat a krajin v nejsevernějších oblastech světa. Jako fotoreportér pracoval pro několik evropských časopisů, na jejichž stránkách mohli čtenáři obdivovat syrovou krásu Grónska, Sibiře a Islandu. Narodil se pod ledovcem a silné mrazy nebo sněhové bouře jsou ideálními kulisami pro jeho fotografie. Nesnaží se šokovat ani nehledá senzace (nic není jeho snímkům s vysokou výtvarnou hodnotou vzdálenější), spíš vypráví o nezlomnosti lidského ducha a schopnosti přežít v nepřátelském prostředí. Chlad mrazivého větru vane už z názvů jeho knih — Kde se rozpouští svět, Ledovec, Poslední dny Arktidy, Tváře severu a Arktičtí hrdinové. Zmíněnými hrdiny nejsou lidé žijící na hranicích obyvatelného světa, ale grónští tažní psi, kterým svou knihou vzdává hold. Obvykle nepoužívá teleobjektivy. Pokud chce pořídit fotografii ve větším detailu, nezbývá mu nic jiného než se přiblížit k zachycované scéně. Tak vznikl i snímek s ledním medvědem. Zvíře před ním prchalo a on se pustil do jeho pronásledování. Medvěd se náhle zastavil, otočil se a pohlédl mu do očí. Axelssona ani na okamžik nenapadlo, že by se měl chovat co nejobezřetněji, a pozvedl fotoaparát proti šelmě. Lovec, který jej doprovázel, považoval takové jednání za bláznovství. Křičel, aby ho svým chováním nedráždil a přístroj schoval. Navzdory hrozícímu nebezpečí si Axelsson celou scénu zarámoval a zmáčkl spoušť. Nezabral zvíře celé, pouze jeho hlavu, krk a přední tlapy, které umístil ke kraji, do pravé třetiny. Na zbytku fotografie ponechal velkorysý prostor prázdnotě, tvořené sněhem a černým pruhem oblohy nad horizontem. Výsledek je ukázkou cvičeného oka s vytříbeným estetickým cítěním, bezmezné oddanosti fotografování a schopnosti pohotově reagovat. Podobné nebezpečí jsem v Jizerských horách naštěstí nezažil, medvědi se zde nevyskytují. Poslední jizerskohorský huňáč byl podle dochovaných záznamů zabit před více než třemi sty padesáti 7
lety. Přesto jsem měl příležitost se přesvědčit, že i tyto zdánlivě mírumilovné hory dovedou člověka potrápit a ukázat mu svou odvrácenou tvář. Vyrazil jsem ze Smědavy. Navzdory brzké ranní hodině bylo parkoviště už téměř plné. Běžkaři si tentokrát přivstali. Měli důvod, během posledních čtyřiadvaceti hodin napadlo v horách přes půl metru sněhu. Počasí se sice pokoušelo jejich nadšení trochu mírnit, hřebeny hor se ztrácely v mlze a fičel studený vítr, ale po čtrnáctidenním půstu, kdy vyšší teploty přinesly oblevu a skluznice jen těch skalních se rozdíraly o hroudy ledu a kamení, je tahle drobná překážka nedokázala odradit. Na Jizerku nebo k vrcholu Jizery jsem se vydat nemohl. Bojovně naladěná armáda sportovců by přítomnost pěšího v nebezpečné blízkosti stopy nesla značně nelibě a testování jejich nízko nastaveného prahu tolerance by mohlo být vnímáno jako provokace, kterou je třeba ztrestat nevybíravými nadávkami. Rozhodl jsem se sejít půl kilometru po silnici, abych přes úbočí Smědavské hory zdolal Polední kameny a pokračoval na Frýdlantské cimbuří. Krom počátečního prudkého stoupání se nejedná o náročnou cestu, navíc je přívětivě krátká, což lze ocenit především v zimním období, kdy se schůdnost v závislosti na množství sněhu zhoršuje. Předpokládal jsem, že tahle oblíbená trasa bude dobře prošlapaná, a zvyšovat zátěž batohu přibalením sněžnic jsem považoval za zbytečné. Stromy a keře se hluboko skláněly pod silnými nánosy sněhu a už po několika krocích jsem byl zázračnou proměnou jindy nezajímavé krajiny, jejíž chaotičnost uhladila zima do oblých křivek, přinucen vytáhnout fotoaparát, abych se ji pokusil zachytit. Známky civilizace se staly neviditelnými, temný asfalt pokrýval bělostný koberec a nad nevzhlednými svodidly vztyčil pluh mohyly z nahrnutých závějí. Obklopovaly mne úchvatné scenérie. Z kamenných základů zchátralých staveb opředených kouzlem zimy vyrůstaly pokroucené stromy. Průsek vroubený ohýbajícími se vzrostlými keři zval ke vstupu do magického lesa, vichřicí ulámané větve divoce rozházené po panenském prašanu působily jako připomínka urputné bitvy a kopce vystupující z mléka mlhy se podobaly spícím obrům vynořujícím se z mytického světa. Naplněn vědomím, že dnešní den bude výjimečný, jsem sešel ze silnice, na které se začínala tvořit kolona automobilů marně hledajících místa k parkování, a zamířil vzhůru mezi stromy. Zaskočilo mě, jak moc byl sníh hluboký. Objevil jsem stopy sněžnic, příslib méně namáhavé cesty. Nebýt jich, možná bych 8
změnil plány a drama, které se mělo na hřebenech odehrát, by se mi vyhnulo. Stopa byla nezřetelná, zapadala nánosem čerstvého sněhu, ale stále jsem mohl těžit z výhody, že stoupám mělčími závějemi. Přesto nebyla chůze snadná a často jsem byl nucen zastavit, abych si odpočinul. Trasa neznámých dobrodruhů vedla nejkratší cestou, měl jsem tedy jistotu, že nebudu muset zbytečně plýtvat silami. Občas se přihodilo, že noha zajela hluboko pod povrch při vykročení z míst, kde nebyly otisky sněžnic dostatečně viditelné, ale stopu jsem neztratil a mohl pokračovat ve šlépějích předchozí výpravy. Chuť fotografovat mě ovšem s narůstajícím vysílením začala opouštět. Těžký přístroj jsem používal se zmenšující se četností a před jeho vyjmutím z pouzdra jsem pokaždé zvažoval, zda se jej kvůli omrzlé větvičce nebo sněhem zavalenému smrku vůbec vyplatí zapínat. Při zběžném pohledu na mobilní telefon mě překvapilo, že sotva kilometrovou vzdálenost, kterou lze za příznivějších podmínek překonat za patnáct až dvacet minut, jsem šel téměř hodinu. K zahnání hladu jsem se ničím kromě čokoládové tyčinky nevybavil. Šetřil jsem si ji, až dojdu na vrchol. Nepochyboval jsem, že sestup bude snadný a doplňovat energii nebude v závěru cesty potřeba. Se znepokojením jsem pohlédl na oblohu, ze které se začaly snášet drobné vločky. Vydatnější chumelení mohlo způsobit, že ztratím stopu a výlet, který mi měl přinést radost z pohledu na syrovou krásu hor pokořených zimou, se promění v boj s hlubokým sněhem. Čekal mě úsek vedoucí hustým lesem, kde je nezbytné udržovat přímý směr. I v létě, kdy je pěšina zarostlá, není těžké se zde ztratit a skončit v obtížně prostupných smrčinách. Cesta se pak stáčí k pláni, kde by bloudění hrozit nemělo. Po levé straně se za vzrostlými keři ukrývá žulové skalisko. Nikdy jsem je pro jeho nedostupnost neprozkoumal, ale teď v zimě, kdy byla část dřevin pohřbená pod sněhovým nánosem, by mohlo být snadněji dosažitelné. Naplánoval jsem si, že tyčinku sním na jeho vrcholu, protože jsem začínal tušit, že dostat se k Poledním kamenům je úkol, který by tentokrát mohl být nad mé síly. Snížená viditelnost by odtamtud stejně nedovolovala obhlížet okolní kopce, žádný slavnostní moment, pro který bych si ji musel schovávat, mě neočekával. U ojíněného posedu jsem se opět pustil do fotografování. Byl natolik obalený v ledových jehličkách, že ani kousek tmavého 9
dřeva neprosvítal. Hledal jsem správný úhel, stoupl si pod posed a zkoušel ostrou perspektivu, průhled skrz stromy, ale fotografii, o kterou jsem usiloval, se mi pořídit nepodařilo. Vzdal jsem marné snažení a pokračoval v cestě. V houstnoucím sněžení nebylo moudré se zdržovat. Když jsem se ocitl výš, letmo jsem se ohlédl přes rameno. Konečně jsem nalezl kompozici naplňující mou představu a zabral posed společně se statným smrkem, který se vypínal v jeho těsné blízkosti. Prohlédl jsem si přístroj, abych ověřil, jestli mu chlad neublížil. Na objektiv dopadaly ledové krystalky vloček. Jemně jsem je otřel prsty v mokrých rukavicích. Zanechaly po sobě vlhké šmouhy. Použil jsem šálu, o které jsem se domníval, že z vnitřní strany zůstala před sněhem ušetřená, ale na skle stále ulpívaly mokré skvrny. Vrátil jsem fotoaparát do batohu a uložil ho k návlekům, které jsem si předtím zapomněl nasadit. Teď už nebyl důvod se obtěžovat, boty byly promáčené, přestože jejich výrobce sliboval vysokou voděodolnost. Na tenhle druh nepohodlí jsem naštěstí zvyklý a beru ho jako nezbytnou součást každého zimního výletu. Veliké balvany roztroušené po planině pohřbil sníh. O jejich přítomnosti svědčily jen nevýrazné boule vystupující z bělostných duchen. Orientační body, kterými jsem se mohl řídit, téměř zmizely. Vykročil jsem a nečekaně se propadl do hloubky, která předčila mé nejčernější obavy. Úlek, který se dostavil s rychlým a nekontrolovatelným zanořením do závěje, mě na okamžik paralyzoval. Když jsem se trochu vzpamatoval, vysvobodil jsem nohu ze sněhové pasti. Pochopil jsem, že se budu muset pohybovat obezřetněji. Obklopovaly mě mrtvé nebo umírající stromy. Ledem obalené větve trčely do stran jako rozpřažené paže toužící někoho obejmout. Nedaleko ode mě vystupoval ze závěje kus klacku. Zvedl jsem jej a použil jako oporu. Otevřel se přede mnou průsek a chůze se konečně stala méně namáhavou. Umrzlá vrstva sněhu tvořila odolnou krustu, která mě dokázala unést. Nevyužil jsem příznivějších podmínek k rychlejšímu postupu, naopak jsem před každým došlápnutím nejdřív klackem vyzkoušel povrch, abych se vyvaroval nepříjemných překvapení. Uvědomil jsem si, že skálu, kterou jsem chtěl prozkoumat, jsem už přešel. Litovat nebyl důvod, o kus dál mě čekala další. Zdálo se mi, že ji vidím prosvítat mezi řídnoucími stromy. Rozhodl jsem se, že až na ni vylezu, ocením se za svůj výkon čokoládovou tyčinkou. Jindy je skalisko obtížně dostupné, ze všech stran je obklopuje kleč sahající do výšky ramen a cesta k němu žádná nevede. Teď 10
byl porost přidušený sněhem a z prázdné pláně čnělo jen několik osamělých pahýlů stromů. Opustil jsem cestu, nebo spíš prostor, o kterém jsem se domníval, že se v něm nachází, a obloukem obešel smrky, mezi jejichž větvemi bych se musel prodírat. Viditelnost se vlivem mlhy a sněžení snížila. Při prvním kroku jsem se probořil po kolena do sněhu. Vrstva už nebyla tak pevná, její povrch ale stále pokrýval tenký led. Cítil jsem lehkou bolest, jak mi přes kalhoty rozedřel kůži na holeni. Skála se přede mnou hrozivě tyčila, ostrý vítr na několika místech obnažil žulu, její velká část ovšem zůstávala přikrytá námrazou. Dělilo mě od ní jen několik desítek metrů. Postoupil jsem o další krok a moje noha se opět zanořila hluboko do sněhu. Sundal jsem ze zad batoh, vyjmul z něj fotoaparát se stativem a postavil přístroj do závěje. Zkontroloval jsem v hledáčku kompozici. Objektiv mířil nízko, bylo třeba jej zvednout. Jakmile jsem to provedl, stal se terčem pro sněhové vločky, které se v tom mraze nerozpouštěly a setrvávaly v pevném skupenství. Odfoukl jsem je a nasadil sluneční clonu, přestože mi bylo jasné, že to bude jen chabá ochrana. Otřel jsem palcem sklo, ale ani to příliš nepomohlo. Pořídil jsem tři snímky, o kterých jsem tušil, že budou znehodnocené sněžením, a postoupil blíž. Konečně jsem se ocitl pod skálou. Ujít tu krátkou vzdálenost mi trvalo déle, než jsem předpokládal. Udělal jsem několik dalších kroků, abych ji obešel zezadu, protože jen tak je možné ji zdolat. Na jejím vrcholu rostou dva nízké smrčky. Teď byly obalené nánosem sněhu, který na nich umrzl a zohýbal je do fantaskních tvarů připomínajících podivná šupinatá zvířata, děsivé zimní ještěry. Pozvedl jsem fotoaparát, ale sníh padal s takovou intenzitou, že přístroj nebylo možné použít. Přemýšlel jsem, kudy bude nejschůdnější vylézt nahoru, a obdivně si prohlížel kulovité plochy a oblé geometrické tvary vzniklé působením sněhu a mrazu. Svažující se stěna pokrytá závějí vypadala jako písečná duna z fotografie Ansela Adamse, amerického fotografa, který se proslavil snímky skalnatých vrcholů v národních parcích. Na jedné z raných fotografií zaznamenal sanfranciský záliv ještě bez ikonického mostu. Do historie se zapsal i díky tomu, že se aktivně zasazoval o uchování přírody v její původní podobě. Nechtěl pasivně přihlížet, jak ji civilizace postupně vytlačuje. Jeho esteticky vytříbené fotografie povyšují krajinu na duchovní místo a dodnes se těší velkému zájmu. Také poukazoval na všudypřítomnost člověka a neexistenci tolik důležité samoty. 11
Miroslav Stuchlý Naslouchat tichu
Vydalo Nakladatelství KAZDA, s.r.o., Nové sady 2, 602 00 Brno, www.knihykazda.cz, info@knihykazda.cz, tel.: +420 725 565 486 Odpovědná redakce Marek Chvátal Fotografie Miroslav Stuchlý Sazba a návrh obálky Jiří Toman / Sudetype Písmo Calvino (Andrea Tartarelli / Zetafonts) Tisk a vazba FINIDR, s.r.o., Český Těšín
Papír PERGRAPHICA® Classic Rough 90 g/m² (FSC)
Vydání první Brno, 2025 ISBN 978-80-7670-196-0
Naše knihy dodávají na trh Euromedia Group, Infinity Zoom, KARAVELA, Kosmas, Pavel Dobrovský — BETA a Pemic Books. Knihy lze zakoupit v knihkupectvích nebo výhodně přímo u nakladatele na www.knihykazda.cz.
Je toho ještě tolik, co zbývá objevit a zažít Kdo se občas vydává na delší procházky, ví, jaké divy umí těch pár hodin provést s duševním rozpoložením člověka. Miroslav Stuchlý a jeho momentky a výjevy z toulek okouzlující přírodou Jizerských hor vtáhnou čtenáře do neopakovatelné atmosféry této magické krajiny. Vyprávění pečlivého pozorovatele dokáže zprostředkovat nejen radost z pohledů na syrovou krásu hor, ale zaujme i dramatickými popisy zážitků ze setkání se zvířaty, lidmi a živly uprostřed divočiny.