Strašlivá závrať

květen 2022

ze španělštiny přeložila Anna Štádlerová

měkká vazba 200 stran

ISBN 978-80-7637-289-4 Bůh nehraje se světem v kostky, prohlásil Albert Einstein. Na což by mu Benjamín Labatut odpověděl, že Bůh možná ne, ale ďábel ano. Strašlivá závrať je románem faktu o vědcích, kteří ve svých oborech učinili převratné objevy – Bohrovi, Heisenbergovi, Schrödingerovi a dalších –, došli však na hranice lidského chápání a poprvé v dějinách dali lidstvu moc zničit sebe sama. Třeba německý chemik Fritz Heber objevil umělá hnojiva, která zachránila lidstvo před hladomory. Vynalezl ale také bojový plyn yperit, který zabil tisíce vojáků v zákopech první světové války, což jeho manželku dohnalo k sebevraždě, již spáchala před jeho očima. Podobně atomy, které roztrhaly Hirošimu a Nagasaki na kusy, nerozštěpily šikovné ruce generálů, ale skupina fyziků vyzbrojených hrstí rovnic.

Dramatický příběh Benjamína Labatuta o určujících momentech dějin vědy nás vrhá do vzrušujícího území mezi fakty a fikcí, pokrokem a zkázou, genialitou a šílenstvím a staví nás před otázku, jestli díky vědě lépe rozumíme světu, nebo ho naopak ztrácíme. Za svou knihu byl v roce 2021 nominován do finále Mezinárodní Bookerovy ceny.

Benjamín Labatut

(1980) se narodil se v nizozemském Rotterdamu. Dětství prožil v Haagu a Buenos Aires a ve čtrnácti letech se s rodiči přestěhoval do Santiaga de Chile. Jeho povídkový debut La Antártica empieza aquí (Tady začíná Antarktida, 2009) získal Cenu Caza de Letras. Poté vydal romány Después de la luz (A pak bylo světlo, 2016) a Strašlivou závrať, která byla nominována na Mezinárodní Bookerovu cenu a byla přeložena do více než deseti jazyků.

ukázka

Kdykoliv se díval na vlny, jak se houpou a ztrácí za obzorem, musel myslet na slova svého mentora, dánského fyzika Nielse Bohra, který mu jednou řekl, že ti, kdo se dokážou zadívat na moře v jeho závratné šíři a nezavřít přitom oči, mají na dosah kousek věčnosti. Minulé léto Heisenberg s Bohrem prošel kopce ležící okolo města Göttingen a nyní cítil, že jeho skutečná vědecká kariéra začala až na těchto dlouhých procházkách.

Bohr byl mezi fyziky velikánem. Jediný další vědec, který měl v první polovině 20. století podobný vliv, byl Albert Einstein, Bohrův přítel i rival. V roce 1922 už byl Bohr laureátem Nobelovy ceny a vypěstoval si zvláštní schopnost vytipovat si mezi mladými badateli mimořádně talentované a ty si pak takříkajíc vychovávat. Přesně to udělal s Heisenbergem: během jejich společných horských výšlapů mladého fyzika přesvědčil, že jazyk, kterým se mluví o atomech, může být jedině poezie. Právě na horských túrách s Bohrem si začal Heisenberg poprvé uvědomovat radikální jinakost subatomárního světa: „Jestliže v jediném smítku prachu jsou miliardy atomů,“ řekl mu Bohr, zatímco stoupali po masivu pohoří Harz, „jak má člověk o něčem tak malém vůbec smysluplně hovořit?“ Úlohou fyzika – stejně jako básníka – není popisovat svět v jeho faktičnosti, nýbrž pouze vytvářet metafory a mentální asociace. Toho léta Heisenberg pochopil, že snažit se koncepty z klasické fyziky – polohový vektor, rychlost, moment síly – vztáhnout na svět subatomárních částic byl holý nesmysl. Tahle součást přírody si žádala úplně nový jazyk.