Vladimir Nabokov: Hrdinský čin / ukázka by Nakladatelství Paseka

Vladimir Nabokov Hrdinský čin

P A S E K A

PASEKA

Vladimir Nabokov Hrdinský čin

PASEKA

PŘ E LO Ž I L PAV E L D O M I N I K

Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky

Tento překlad věnuji pokorně a vděčně Kamile Chlupáčové Pavel Dominik

Věře

Byť se to může zdát směšné, Martinův dědeček Edelweiss byl Švýcar – urostlý Švýcar s načechraným knírem, který v šedesátých letech devatenáctého století dával soukromé hodiny dětem petěrburského statkáře Indrikova a oženil se s jeho nejmladší dcerou. Martin se zpočátku domníval, že sametově bílá alpská květina, ten mazlíček herbářů, do stala jméno právě na dědečkovu počest. Ani později se té představy nedokázal úplně vzdát. Pamatoval si ho jasně, avšak pouze v jedné podobě a jedné situaci: tělnatý stařec se světlým knírem, celý v bílém, ve slamáku a piké vestě oplývající přívěsky (nejzábavnějším z nich byla dýka zvíci nehtu na ruce), sedí na lavičce před domem v mihotavém stínu lípy. A právě na této lavičce děda zemřel, drže v dlani milované zlaté hodinky s pláštěm podobajícím se zlatému zrcátku. Mrtvice ho zastihla při tom vhodném gestu a ro dinná legenda praví, že ručička se zastavila ve stejném oka mžiku jako jeho srdce. Poté byl dědeček dlouhá léta uchováván v těžkém koženém albu; za jeho časů se fotografovalo vkusně a do nejmenšího detailu promyšleně. Operace nebyla žádná legrace, pacient se musel nadlouho znehybnit – svolení k úsměvu přišlo teprve s momentkou. Složitostí heliografie se vysvětlovala vážnost a solidnost dědečkových mužných póz na oněch poněkud bledých, ale velmi kvalitních fotografiích – dědeček v mlá dí, s puškou a zastřelenou slukou u nohou, dědeček na ko byle Daisy, dědeček na pruhované verandové lavičce, s čer ným jezevčíkem, tak neposedným, že se na snímku objevil se třemi ocasy. Teprve roku devatenáct set osmnáct zmizel dědeček Edelweiss úplně, neboť album shořelo, stejně jako shořel stůl, na němž album leželo, a celá usedlost, kterou chlapi z nedaleké vesnice z hlouposti vypálili do základů, místo aby zpeněžili její zařízení.

Martinův otec byl věhlasný kožní lékař – stejně jako dě deček měl i on velmi světlou pleť a byl při těle, ve volném čase rád chodíval s udicí na hlaváče a vlastnil velkolepou sbírku dýk a šavlí a také dlouhých bambitek, kvůli nimž ho přívrženci modernějších zbraní málem postavili před po pravčí četu. Na jaře osmnáctého roku ztěžkl, natekl, začal se zadýchávat a za nejasných okolností zemřel. Jeho žena Sofia Dmitrijevna pobývala tehdy s jejich synem nedaleko Jalty: městečko si zkoušelo chvíli jeden režim, chvíli druhý a stále se nedokázalo rozhodnout. Byla to růžová, pihovatá, mladistvá žena se záplavou bledých vlasů, s vysokým obočím, hustším u kořene nosu a téměř neznatelným poblíž skrání, a se štěrbinkami v pro táhlých lalůčcích jemných uší, do nichž si kdysi zavěšovala náušnice. Ještě nedávno hrávala s obratnou vervou tenis na zahradním kurtu, který tam existoval od osmdesátých let, na podzim se často proháněla na černém bicyklu Enfield alejemi jejich parku po hlučně šustících kobercích suchého listí nebo se vydávala pěšky po pružné krajnici dlouhé, od dětství milované cesty z Olchova do Voskresenska, přičemž zvedala a spouštěla špičku své drahé hole s korálovou ruko jetí jako ostřílený chodec. V Petěrburku měla pověst anglo manky a ten věhlas ji těšil, s velkou výmluvností hovořila o skautech nebo o Kiplingovi a nacházela zvláštní potěšení v častých návštěvách Drewova anglického obchodu, kde vás už na schodech před velkým reklamním plakátem (žena v husté pěně myje hlavu chlapci) vítala nádherná vůně mýdla a levandule s příměsí ještě něčeho jiného, co navo zovalo představu skládacích gumových van, fotbalových míčů a kulatých, těžkých, pevně zavinutých vánočních pudinků. Martinovy první knihy byly tedy psány anglicky: jeho matka Sofia Dmitrijevna se jako moru bála dětského časopisu Zaduševnoje slovo, a snědé gymnazistky se šlech tickými tituly, hrdinky románů Čarské, mu znechutila tak,

že se Martin i v pozdějších letech trochu bál jakékoli knihy, kterou napsala žena, neboť i v těch nejlepších z nich větřil mimoděčnou nutkavou touhu již ne tak mladé a možná i kypré dámy nastrojit se do hezoučkého jména a stočit se jako kočka na lenošce. Sofia Dmitrijevna nesnášela zdrob něliny, hlídala se, aby je nepoužívala, a mohl ji vzít čert, když její manžel řekl: „Chlapeček zas dostal kašlík, podí váme se, jestli nemá teplotku.“ Ruská literatura pro děti se jen hemžila šišlavými slůvky nebo se dopouštěla jiného hříchu – moralizování. Jestliže příjmení Martinova dědy kvetlo v horách, pak zá zračný původ dívčího příjmení babičky byl na hony vzdálen různým Volkovům, Kunicynům či Belkinům a patřil k fauně ruských pohádek. Za onoho času se po naší zemi proháněla podivuhodná zvěř. Sofia Dmitrijevna ale považovala ruské pohádky za nevkusné, zlé a ubohé, ruské písně za nesmy slné a ruské hádanky za pitomé; neměla moc velkou důvě ru v Puškinovu proslulou chůvu, tvrdila, že si ji vymyslel sám básník, spolu s jejími báchorkami, pletacími jehlami a tesknotou. Tak Martin v raném dětství nepoznal nic z toho, co mohlo posléze, skrze prizmatickou vlnu paměti, dodat jeho životu ještě jedno kouzlo, ačkoli nedostatkem kouzel netrpěl a neměl důvod litovat, že v dětství jeho představi vost neprobudil potulný rytíř Ruslan, ale Ruslanův západ ní bratr. Vždyť co na tom záleží, odkud přichází to jemné pošťouchnutí, které dojímá a uvádí do pohybu duši, jíž je pak souzeno už se nikdy nezastavit?

Na světlé zdi nad úzkou postýlkou s bílými sítěmi po stranách a ikonkou v čele (lakovaný hnědý obličej světce

v hrubém průřezu fólie, vespod karmínový plyš, okousaný buď moly, nebo samotným Martinem) visel akvarel zobra zující hustý les a pěšinku klikatě mizející v jeho hlubinách. V jedné z anglických knížek, které matka četla spolu s ním (jak přitom pomalu a tajemně vyslovovala jednotlivá slova, když došla na konec stránky, a jak vždycky vypoulila oči, když ji přikryla svou malou, lehce pihovatou bílou rukou a zeptala se: „A co myslíš, že se stalo dál?“), bylo vyprávění o zrovna takovém obrázku s lesní cestičkou, visícím nad postelí malého chlapce, který jednou, tak jak byl, v noč ní košili, přešel z postele do obrázku, na pěšinu ztrácejí cí se v lese. Martina znepokojovala myšlenka, že by mat ka mohla postřehnout podobnost mezi akvarelem na zdi a ilustrací v knížce; odhadoval, že by se polekala a překa zila by noční putování tím, že by obrázek sundala, a proto pokaždé, když se před spaním v posteli modlil (zpočátku krátkou modlitbičkou anglicky: „Gentle Jesus meek and mild, listen to a little child,“ a později otčenáš ve slovanské verzi, přičemž jsme jakéhosi Jakova nechávali našim viní kům), rychle breptaje a pokoušeje se stoupnout si koleny na polštář – což jeho matka považovala z asketických dů vodů za nepřípustné –, Martin úpěnlivě prosil Boha, aby si té svůdné pěšinky přímo nad jeho hlavou nevšimla. Když v mládí vzpomínal na tu dobu, kladl si v duchu otázku, zda se jednou skutečně nestalo, že skočil z postele do obrázku, a zda tím nezačala jeho štěstím i trýzní poznamenaná ces ta, v niž se změnil celý jeho život. Jako by si pamatoval na dotek chladnou zem, zelené šero lesa, zákruty cestičky, tu a tam protnuté hrbatým kořenem, mihotání kmenů, kolem nichž běžel bosý, a podivný temný vzduch plný báječných možností. Babička Edelweissová, rozená Indrikovová, se v mládí pil ně věnovala akvarelu, a když na porcelánové paletě míchala modrou se žlutou, sotva mohla tušit, že v té rodící se zeleni

bude jednou bloudit její vnuk. Vzrušení, které Martin po znal a jež ho od té chvíle v různých projevech a kombinacích provázelo celý život, bylo přesně tím pocitem, který v něm chtěla rozvinout jeho matka, byť sama by pro něj sotva do kázala najít jméno; věděla jen, že musí každý večer sytit Martina tím, čím ji svého času sytila její zesnulá guvernant ka, stará, moudrá paní Brooková, jejíž syn sbíral orchideje na Borneu, v balónu přeletěl Saharu a zemřel v tureckých lázních, když tam vybuchl kotel. Ona četla a Martin poslou chal, kleče v křesle, lokty opřený o stůl, a bylo velice těžké přestat a odvést ho do postele, pořád prosil, aby četla dál. Ně kdy ho odnášela po schodech do ložnice na zádech – tomu se říkalo „nošení dříví“. Před spaním dostával z plechové krabičky, zabalené v modrém papíru, anglickou sušenku. Nahoře se nacházely úžasné druhy obalené v cukru, násle dovaly sušenky zázvorové a kokosové a v ten smutný večer, kdy pronikl až do nejspodnějších vrstev, se musel spokojit se sortou podřadnou, všední a mdlé chuti. U Martina tak nepřišlo nic nazmar – ani křupavé anglic ké sušenky, ani dobrodružství Artušových rytířů: ta slastná chvíle, kdy si jinoch, možná synovec sira Tristrama, poprvé kus po kuse obléká blyštivé, vypouklé brnění a odjíždí na svůj první souboj. A ty daleké, kulaté ostrovy, k nimž ze břehu upírá zrak panna v rozevlátých šatech, na jejímž zá pěstí sedí sokol s čepičkou na hlavě; a Sindibád s červeným šátkem a zlatým kroužkem v uchu; a mořský had, vyčníva jící zelenými obručemi z vody až k samému obzoru; a dítě, které našlo místo, kde se konec duhy spojil se zemí, a jako ozvěna toho všeho, jako čímsi spřízněný obraz je tu čaro krásný model dlouhého, dýhově hnědého vagónu ve výloze společnosti spacích vozů a přepychových mezinárodních expresů na Něvském prospektu, v kalný mrazivý den, kdy lehce chumelilo a přes punčošky a kalhotky se musely nosit černé pletené kamaše.

Milovala Martina žárlivě, divoce, až do jakéhosi ochrap tění duše – a když se její manželství rozpadlo a začala se synem žít sama, Martin chodil každou neděli za otcem do jejich bývalého bytu, kde si dlouho hrával s pistolemi a dý kami, zatímco otec nerušeně četl noviny a čas od času, aniž zvedl hlavu, odpověděl: „Ano, nabitá,“ nebo: „Ano, otráve ná.“ Sofia Dmitrijevna to v tu dobu téměř nemohla doma vydržet, trýzněná absurdní myšlenkou, že její pohodlný manžel by se přece jen mohl o něco pokusit – a nechat si syna u sebe. Martin se naopak k otci choval něžně a ucti vě ve snaze co nejvíc zmírnit trest, domnívaje se, že otec byl vykázán za poklesek, jehož se dopustil jednoho letní ho večera v jejich venkovském domě, kdy něco provedl s pianem a to vydalo nevídaně ohromující zvuk, jako by mu někdo šlápl na ocas, a na druhý den otec odjel do Petěrburku a už se nevrátil. Došlo k tomu toho roku, co v serailu zabili rakouského vévodu; Martin si velmi živě představoval ten serail, s čabrakami na stěně, a vévodu v klobouku s chocho lem odrážejícího kordem snad pět spiklenců v černých pláš tích, a neubránil se rozladění, když vyšel najevo jeho omyl. Úder do kláves se odehrál bez něho – ve vedlejším pokoji si čistil zuby hustou, pěnivou, sladce chutnající pastou, jejíž přitažlivost násobil anglický nápis: „Nemohli jsme vylepšit pastu, tak jsme vylepšili tubu.“ A skutečně – otvor tvořila škvíra, takže vymačkávaná pasta uléhala na kartáček nikoli jako červík, ale jako stužka. Poslední rozhovor se svým mužem si Sofia Dmitrijevna vybavila v jeho úplnosti, se všemi detaily a odstíny, v den, kdy ji v Jaltě dostihla zpráva o jeho smrti. Manžel seděl u proutěného stolku, prohlížel si konečky svých krátkých, roztažených prstů a ona mu říkala, že takhle už to dál nejde, že se už dávno jeden druhému odcizili a že je připravená

vzít syna a odjet, třeba hned zítra. Líně se usmál a tichým, trochu chraptivým hlasem odpověděl, že má bohužel prav du a že odtud odjede on a najde si ve městě byt. Jeho ti chý hlas, pokojná otylost a nejvíc ze všeho pilníček, jímž neustále mordoval měkké nehty, ji dováděly k šílenství. Poklid, s jakým oba probírali rozluku, jí připadal zrůdný, byť spílání a slzy by byly samozřejmě ještě horší. Po chvíli se zvedl a začal přecházet sem a tam po pokoji, přičemž si nepřestával pilovat nehty, a s jemným úsměvem hovořil o všednodenních drobnostech jejich budoucího odděleného života (absurdní roli zde sehrál kočár) – a vtom zničehonic, procházeje kolem otevřeného piana, vší silou praštil pěstí do kláves, a bylo to, jako by do dveří, které se na mžik ote vřely, vrazilo disharmonické zakvílení; načež týmž tichým hlasem navázal na přerušenou větu, a když pak procházel kolem piana, opatrně zaklapl víko. Smrt otce, jehož neměl moc rád, otřásla Martinem právě proto, že ho neměl rád tak, jak by se bývalo slušelo, a mimo to se nemohl zbavit myšlenky, že otec zemřel v nemilosti. Tehdy poprvé pochopil, že lidský život plyne v zákrutách, že on zrovna prošel první zátočinou a že jeho život se oto čil v okamžiku, kdy ho matka přivolala z cypřišové aleje na verandu a řekla divným hlasem: „Dostala jsem dopis od Zilanova,“ a poté pokračovala anglicky: „Chci, abys byl statečný, hodně statečný, týká se to tvého otce, už není mezi námi.“ Martin zbledl a rozpačitě se usmál. A potom dlouho bloudil po Voroncovském parku a občas si přeří kal dětskou přezdívku, kterou kdysi dal otci, a pokoušel se představit si – a představoval si to s jakousi vlídnou a teskli vou naléhavostí –, že otec je vedle něho, vpředu, vzadu, tamhle pod tím cedrem, tam na tom svažitém trávníku, blízko, daleko, všude. Bylo horko, třebaže nedávno se strhla bouřka provázená přívaly deště. Nad lesklými mišpulemi bzučely masařky.