Milé čtenářky, milí čtenáři,

tohle bude trochu osobnější, dovolíte-li. Moje první setkání se světovou literaturou mělo parametry bláznivé komedie. Bylo mi asi jedenáct, když jsem z dětského oddělení městské knihovny v pražské Krči odhodlaně zamířil do části pro dospělé. Vonělo to tam směsí starých laminovaných vazeb a lehké zatuchliny, prach vířil ve zlátnoucím odpoledním slunci, které pronikalo řadou velkých severních oken. Za nimi se otevíral výhled na prostorné sídliště, postavené koncem 60. let při okraji Kunratického lesa, a dál na pankrácké panorama, jemuž vévodil první český mrakodrap, Motokov.

Ta knihovna dodnes sídlí v Modrém pavilonu – elegantní stavbě složené ze dvou do sebe vnořených bloků, jimž ve svažitém terénu zajišťuje pevnost i vzdušnost štíhlé sloupoví. Tehdy její indigovou fasádu zdobily mozaiky Jana Zeleného a Jaroslava Kumpána. O ně však Modrý pavilon během nešetrných rekonstrukcí přišel, stejně jako o působivou kompozici Osvěta vítající návštěvníky ve vstupní hale.

Ospalá atmosféra, nikde ani živáčka. Rozhlížím se po stěnách plných knižních hřbetů a cítím, jak ve mně roste napětí. Celý svět na dosah! Rozechvěle se opírám o polici se špalírem pestrých broží. Jenže… vratký regál mé nadšení neunese a pečlivě srovnaná „Světovka“ s ikonickou větrnou růžicí od Františka Muziky se řítí k zemi. Šedý Aristofanes, modrá Benešová, žlutý Sartre, fialový Šen Fu, zelená Woolfová, červený Župančič.

Rána, jak když vás buddhistický učitel pleskne sandálem. Psychologové by tomu řekli formativní zážitek. Pochopil jsem, že literatura hraje všemi barvami. A že nic nedodá textu větší jiskru než odvaha se občas trochu shodit.

Večer jsem namísto čtení sledoval televizi. Dávali Roztržitého s Pierrem Richardem.

Jakub Sedláček šéfredaktor

Beletrie

únor měkká

Ekstase

Jediná jistota je Ona. Ta, se kterou vede neustálý dialog. Ta, k níž se sbíhají všechny jeho myšlenky. Ta, kterou miluje. Co se s ní stalo? A jaký je jejich společný příběh?

Hrdina Ekstase jako by žil v jemném přechodu mezi spánkem a bděním. Jeho vzpomínky malátně prosakují do snů, ztěžka odkapávají časem a prolínají se se zvuky a krajinami, které se zdají přízračné. Jako by svět s pevnými obrysy a hranami přestal existovat a zůstaly jen vjemy. Tekuté a proměnlivé, které uhýbají, když se jich chceme dotknout.

Jakub Šponer se představuje novelou, která upomene na filmová díla jako Věčný svit neposkvrněné mysli či Mé soukromé Idaho nebo Vianovu Pěnu dní. Autor svůj text stříhá jako filmový pásek a originálně tak vypráví milostný příběh jedné dvojice.

Jakub Šponer

Všechno mi to zase připadá jako sen. Odhodím zbraň na zadní sedadlo, postavím se na místě spolujezdce a rozhlížím se po vysněné krajině. Vzala jsi mě tam, kam jsem chtěl už tak hrozně dlouho jet, v očích ti hoří plamen a pravá noha odhodlaně stojí na pedálu plynu. Jedeme krajinou bez zatáček a jsme jediný provoz v téhle zapomenuté pustině.

Jedeme stále rychleji a rychleji a ty nepustíš nohu z plynu. Ptáš se, jestli jsem už konečně spokojený, a víš, že tak úplně nejsem a nikdy nebudu. Je to od tebe nefér, ale vím, že to se mnou není jednoduché a že ti život se mnou musí brát hodně sil. Už tě zase vidím. Trochu tě nudí, jak těžké je se mi zavděčit, zase to předčasně vzdáváš a zlobíš se na mě.

A tak to zkouším znovu. Zavírám oči, vlasy mi čechrá divoký vítr a čelo spaluje prudké slunce. Tohle přece musí být ono! To musí být to místo! To místo, kde si padneme kolem krku a zapomeneme na všechny problémy, hádky a smutky, které jsme si kdy navzájem způsobili.

Otevřu pomalu oči a připadá mi, že stojíme na místě, krajina se už několik desítek kilometrů nezměnila, prameny těch tvých tmavých vlasů ti poletují po tváři a ten největší žužláš v puse jako ovocné lízátko.

A zase ti to sluší. Cítím se s tebou docela bezpečně. Možná, že vím, že i kdybychom teď narazili do skály nebo píchli pneumatiku a auto se s námi několikrát převrátilo, byl bych rád, že jsem tady s tebou. Myslím, že tohle je ta vůbec nejupřímnější forma přiznání lásky, jakou jsem schopen ti dát.

A tak se rozhlížím na sedadle spolujezdce a sleduju, jak se krajina za námi stává historií a s ní i něco z nás dvou. Za námi zůstává jen prach a spálené palivo a ta vyprahlá krajina kolem se dívá a je jí to celkem jedno.

A ty se díváš taky, ale dopředu a s tím mně známým ohněm v očích, vidíš až někam mnohem dál než já, nikdy by tě nenapadlo zabrzdit, zpomalit nebo se ohlédnout. A když se mě ptáš, jestli jsem už konečně spokojený, řeknu jen, že nevím.