Jákobův žebřík

Píše se rok 1975 a moskevská scénografka Nora Osecká pohřbívá svou babičku Marusju. Z jejího bytu si odnese truhličku s rodinným archivem. Jeho první položky začal psát v roce 1911 kyjevský židovský intelektuál Jakov Oseckij, když posílal dopisy své nevěstě Marusje. Příběhy vnučky a jejího dědečka se v sobě zrcadlí a postupně se přibližují. Přidávají se k nim osudy dalších generací a množství vedlejších postav. Všechny dohromady vypovídají o tom, jaké katastrofy v posledních více než stech letech probíhaly na území postupně zanikajícího ruského impéria, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě přes stalinské represe, konče válkou v Jižní Osetii.

Román se opírá o reálnou korespondenci autorčiných prarodičů a vyšetřovací spis jejího nespravedlivě souzeného dědečka.

Ljudmila Ulická

prosinec 2022 z ruštiny přeložila Alena Machoninová vychází s podporou Ministerstva kultury ČR pevná vazba

696 stran

ISBN 978-80-7637-105-7

(1943) je známá svou nesmlouvavou pozicí vůči putinovskému režimu a autoritativním formám vlády obecně. Tento postoj zastává nejen v občanském životě, ale také ve své tvorbě. Od raných próz si vybírá nepohodlná či opomíjená témata. V první novele Soněčka (1992, č. 2004) to byly stalinské lágry; v Zeleném stanu (2012, č. Paseka 2016) sovětské disidentské hnutí; v Případu Kukockij (2001, č. Paseka 2019) snaha o povolení potratů. Ulická je držitelkou řady ocenění, její prózy byly přeloženy do více než tří desítek jazyků. Krátce po invazi Ruska na Ukrajinu vystoupila s protiválečným prohlášením a přestěhovala se do Německa. V současné době pracuje na románu o ruské emigraci.

„Poštovní známky manželství neudrží! Přijeď!“ psal Jakov Marusje. A měl zjevně pravdu. Za šest let vyhnanství k němu přijela jednou, na začátku jeho útrap, do Stalingradu, v roce 1932. Druhá schůzka se ženou se odehrála v Moskvě, na nádraží, cestou ze stalingradského vězení do Novosibirsku, po více než dvou letech. Tenkrát přišla i sestra Iva s manželem, ale možné vyjasnění vztahu narušilo něco jiného: na přestup bylo třicet minut, utekly za běhu mezi Kazaňským a Kurským nádražím a pak v přítomnosti starého unaveného kapitána z místního ministerstva státní bezpečnosti, který Jakovovi vystavoval jízdenku do Novosibirsku. Privilegium vyhnanců a vězňů – jízdenka zdarma do místa výkonu trestu… Slova vyslovená ve spěchu byla poměrně bezvýznamná, ale oko vidělo víc, než co mohla říct slova. Marusja vypadala sklíčeně a unaveně. Tmavé kruhy pod očima, její přirozená hubenost – neustále si stěžovala, že zase zhubla – vyvolávaly v Jakovovi pocit viny vůči ženě, již bezděky nutí trpět. Ale nejen tyhle viditelné známky utrpení Jakova trápily – mnohem hlouběji cítil Marusjino zklamání: z manžela, který jí toho tolik sliboval, ze života, který ji věčně zrazoval. Vypadala nešťastně. Tady se ze všeho nejvíc projevoval rozdíl v jejich založení: Marusja, aby byla šťastná, potřebovala neustálé známky štěstí, úspěchu, uznání, a zatímco se obdivovala Jakovovi a byla si jistá jejich skvělou budoucností, její síly se zdesateronásobovaly. Ale bouřlivý temperament se v ní kloubil s křehkostí a malou výkonností a výraznost tužeb s tím, jak snadno vyprchávaly. Snášet životní rány její duše odmítala, naříkala, vinila okolnosti, propadala zoufalství. Jakovovi byl pocit „nešťastnosti“ cizí, nedovoloval si ho, styděl se, když se objevoval, i v těch nejtěžších podmínkách se snažil radovat z každodenních drobných dárků života: ze slunce, které vykouklo, ze zelené větévky v okně, z příjemného člověka, kterého potkal cestou, se kterým si mohl pohovořit, a hlavně z pěkné knihy. I Marusja se uměla radovat ze všelijakých maličkostí, ale potřebovala k tomu mít vedle sebe Jakova, protože když neměla svědka a diváka, radost nebyla taková. Umělec vždycky potřebuje publikum.