Lékařství

Jako kabinet kuriozit může působit historie tak exaktní vědy, jakou je medicína. Lékaři 16. století doporučovali, aby strava odpovídala fyziologickému složení člověka, proto třeba cibule mohla šlechtice ohrozit. Smysl léčebných postupů osvícenských lékařů spočíval ve vyvolání projevů podobných nemoci, již bylo třeba léčit. Pouštění žilou se tak vžilo, že je pacienti vyžadovali jako prevenci ještě v dobách, kdy již vůči němu byli lékaři skeptičtí. Kouření bylo dobovou medicínou podporováno. Na druhou stranu stopy chirurgických zákroků nacházíme už v pravěku, prospěšnost lázeňských pobytů znal už raný novověk a první osvícenské vakcinace patří dodnes k největším objevům lékařské vědy.

Nový svazek známé ediční řady líčí téma lékařství od prehistorie po současnost v širokém záběru, od diagnostiky, terapie, prevence, léků a technologií, přes vývoj vědeckých teorií, historii odborné literatury a zpracování vědeckých informací či budování institucí až po okrajové jevy typu „lidové“ medicíny, pověr a magie.

ISBN 978-80-7637-331-0

Karel Černý, Petr Svobodný a kolektiv

Autorský tým odborníků na historii, sociologii, paleopatologii a medicínu z akademických pracovišť Univerzity Karlovy, Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR pracoval pod vedením Karla Černého a Petra Svobodného ve složení Michal Anděl, Bohdana Divišová, Ludmila Hlaváčková, Eva Křížová, Hana Mášová, Milan Novák, Václav Smrčka, Michal V. Šimůnek, Daniela Tinková, David Tomíček.

Medicína a teologie tedy v baroku dokázaly žít v poměrně harmonickém partnerském svazku. K třenicím naopak docházelo mezi církví a lidovou medicínou. Jedním důvodem byla spirituální rovina léčitelství, která unikala dohledu církevních orgánů a vzbuzovala obavy z hereze. Druhou příčinou paradoxně byla „nevědecká“ povaha lidové medicíny. Teologové a lékaři sdíleli stejná přírodně-filozofická východiska, lékaři tedy nechápali teology jako pověrčivé osoby a teologové neobviňovali lékaře z bezvěrectví. Naopak, obě tyto elitní skupiny ve shodě pohlížely na lidové léčení jako na synkretickou tradici plnou pověrčivých a nebezpečných praktik, jež ohrožují tělo i duši prostých občanů.

Vztah církve k alternativní léčbě hezky ilustruje historka z Golčova Jeníkova, která se zachovala v jezuitských pramenech. Na konci 17. století se na člena tamní jezuitské rezidence obrátila stařena s žádostí o zapůjčení klíče od kostela. Na dotaz, k čemu jej potřebuje, odpověděla, že bude léčit těžce nemocné batole koupelí v močůvce, kterou napřed přes klíč přelije. Jezuita to znechuceně odmítl, místo toho požehnal vodu ve jménu sv. Ignáce a dítě se po koupeli rázem uzdravilo. Viděno ze současné perspektivy, praktiky léčitelky i jezuity byly v podstatě stejné. Ale v dobových souvislostech to byl jezuita, kdo postupoval zcela racionálně, protože se držel zavedené představy o přírodě a Boží roli v ní. Naopak lidový recept v lepším případě ničím nepomohl, v horším případě se jím podle dobové teologie riskoval zásah ďábelských sil. Hluboce zakořeněná představa o moudré babičce kořenářce, která rozdává venkovanům bylinky, kličkujíc při tom hbitě za humny, aby se vyhnula pátravému oku zpátečnického pátera jezuity, tedy dostává povážlivé trhliny.