Zlatá horečka

Venezuela a pád civilizace únor 2023 ze slovenštiny přeložil

Svědectví o tom, jak se dystopie, kterou známe z filmů a knih, stává realitou. Venezuela, kdysi nejbohatší stát Latinské Ameriky s obrovskými zásobami ropy, je dnes rozvrácenou zemí, kde vládne hlad, násilí a chaos. Civilizace se tu naprosto zhroutila. Nefunguje elektřina, nedostává se pitné vody ani benzinu, peníze ztratily hodnotu a platí se zlatem. Vláda splynula se zločinci, armáda s kartely, a kdo neutekl za hranice, stává se otrokem ve zlatých dolech, protože tam aspoň dostane pravidelně najíst.

Slovenský novinář Tomáš Forró se opakovaně do Venezuely vracel, naposledy patrně jako jediný zahraniční novinář v době, kdy se už z této nebezpečné země stáhly neziskové organizace a navštěvovat ji přestali i dobrodruhové. Vznikla tak jedinečná reportáž o rozvratu společnosti a státu.

Ondřej Mrázek pevná vazba

272 stran

ISBN 978-80-7637-332-7

Tomáš Forró

(1979) je slovenský reportér, který se zabývá krizovými oblastmi a vojenskými konflikty po celém světě. Ze zkušenosti s oběma z bojujících stran na východě Ukrajiny čerpal ve své knize Donbas (č. Paseka 2020). Je držitelem tří slovenských novinářských cen, mimo jiné za sérii reportáží z Latinské Ameriky – o zemětřesení v Ekvádoru, občanské válce v Kolumbii a anarchii ve Venezuele, odkud si přivezl materiál pro tuto svou zatím poslední knihu.

Za chvíli vyjíždíme zpátky na Troncal. Právě tady se pravidelně objevují černé džípy vojenské kontrašpionáže, v nichž unášejí domorodce. A už vědí, že jsme tu přímo v centru pohybu, který může smést dosavadní řád a moc jejich zaměstnavatelů.

Dneska tu naštěstí nikdo není. Za chvíli ale přijíždíme k alcabale

Bolívarovské národní gardy. Zdálo se, že si nás nikdo nevšiml, když vtom jeden z vojáků zapíská. Ty, s tím batohem! Vrať se! Řidič zastaví, já sesednu z motorky a přicházím k domečku. Žádá mě o papíry. Když zjistí, že jsem cizinec, vyzve mě, abych šel s ním. Uvnitř mi oznamuje absurdní informaci: jsem pachatelem ilegálního převádění přes hranice. Anebo jeho obětí. Nehádám se s ním ani ho nežádám, aby se mezi dvěma neslučitelnými alternativami rozhodl. Mlčím.

Mám vysypat obsah batohu. Co ode mě chtějí, o tom mě nenechají na pochybách. Oro, drogas, moneda! zařve na mě jeden z nich.

Druhému vojákovi přikáže, aby zavolal řidiče. Je to jenom taxikář, nic víc, říkám. Doufám, že mi na čele nevyrazil pot. Jestli zjistí, že motocyklista je navíc domorodec, nemusí to s námi dopadnout dobře. Voják se naštěstí otočí na patě a vrátí se.

Nacházíme se v betonové budově bez oken. Místní mi o ní vyprávěli. Dochází tu k loupežím, znásilněním, vraždám. Dávku ze samopalu by bylo na silnici sotva slyšet. A i kdyby bylo, odvážil by se někdo něco udělat?

V tom okamžiku mám déjà vu z místa na opačné straně planety. Vzpomněl jsem si na vojenské stanoviště, na zimní pláni ukrajinského Donbasu, kde mě přesně touhle dobou před dvěma roky zastavili stejným způsobem. Představil jsem si, že mě teď vyvedou ven a budu klečet s rukama nad hlavou místo na sněhu pro změnu mezi palmami.

Co se dá dělat. Vojáci postupně prohledávají každou mou věc, přičichnou k mému brazilskému tabáku, jestli v něm není marihuana. Prý jestli jsem přišel do Venezuely kupovat drogy. Ne. Jsem turista.

Vojáci se rozesmějí.