0033121

Rájov

Rájov Osada na vých. okraji CHKO Český les, místní část Přimdy, od níž je vzdálena 4 km jjv. Pseudoslohová kaple Nejsv. Trojice z r. 1913 v horní části návsi sloužila v 50. letech 20. stol. jako sklad hnojiva, byla vyčištěna, ale nakonec kolem r. 1968 zlikvidována. Dnes na jejím místě rostou zeravy, mezi třemi chráněnými lípami je kříž. Ve vých. části osady rostou tři památné lípy velkolisté, staré asi 150 let, vysoké 21 m, o obvodu kmene 305–360 cm.

Rajský mlýn Osada v Pošumaví, vysoko ve svahu nad levým břehem Ostružné 13 km jjv. od Klatov, část obce Běšiny, poprvé uváděná v r. 1380 jako Reysko. Dochovalo se tu několik staveb pošumavské lidové architektury a boží muka. Pod vsí na Ostružné stojí bývalý Rajský mlýn s vodní pilou z 18. stol., jehož zařízení s náhonem a vodními koly je technickou památkou.

Rakolusky Osada nad levým břehem Berounky 10 km jv. od Kralovic, místní část obce Bohy, poprvé uváděná v r. 1529. Stojí tu několik starších usedlostí, asi 1 km záp. leží oblíbený areál Na Rybárně (stravování, ubytování, občerstvení), kde lze mj. provozovat zorbing (pravidelně se konají akce pro veřejnost).

Randův vrch viz Kokořov

R

Ranklov Německy Ranklau; bývalá horská samota na Ranklově louce obklopené lesy při okraji Hornokvildské slatě 2 km sv. od Horské Kvildy, 9 km jjv. od Kašperských Hor. Pocházel odtud známý silák Rankl Sepp, jedna z postav románu Karla Klostermanna V ráji šumavském.

Osamocená usedlost byla po r. 1945 stržena, dnes ji připomínají jen kamenné rozvaliny zděných částí domu.

Rajský mlýn

292

Silák Rankl Lidský obr a po celém kraji proslavený silák Josef Klostermann (1819–88), podle samoty Ranklov zvaný Rankl či Rankl Sepp (česky něco jako Pepa od Ranklů), patřil k rázovitým obyvatelům staré Šumavy. Byl prvorozeným synem králováckého svobodného sedláka, po jehož smrti převzal zdejší hospodářství. Byl to člověk spořivý a střídmý, vlídné povahy, veselý a dobromyslný, ale náchylný k šelmovství, který prý v životě vážněji nezastonal. Se svou mnohem mladší ženou, rozenou Krickelovou ze Zhůří (Haidl), měl sedm dětí a žili v poměrném blahobytu. Živil se chovem dobytka, který podle starodávného práva pásl na zdejších vrchnostenských pozemcích. Hlavním zdrojem jeho obživy však bylo formanství; se svým volským potahem vozíval dřevo i kámen do okolních sklářských hutí.

Měřil hodně přes dva metry a měl takovou sílu, že snadno postavil zpět na kola převrácenou fůru. Srovnat jakoukoli hospodskou rvačku pro něj bylo hračkou. Město Kašperské Hory, jemuž náležely pozemky kolem chalupy, chtělo Seppův majetek za výhodnou cenu odkoupit, ale tomu Ranklov přirostl k srdci, a tak nabídky tvrdošíjně odmítal. Až k stáru jej prodal a přestěhoval se do Jáchymova u Stach, kde pak žil v čp. 132 až do své smrti. Za jeho výjimečnou kostru prý nabízelo značný obnos muzeum ve Vídni, silák Sepp však neměl zájem dát po smrti své tělo k dispozici vědeckému výzkumu; stejného názoru byli i pozůstalí. Seppova žena přežila manžela o plných čtyřicet let a je pochována spolu s ním v jednom hrobě na stašském hřbitově.

Rašeliniště u Polínek Přírodní rezervace (4,82 ha), vyhlášená v r. 2010, asi 8,5 km sv. od Bezdružic. Chráněno je přechodové rašeliniště s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů. Zajímavé je především tím, že se jedná o nížinný typ (610–630 m). Území charakterizuje vysoká hladina podzemní vody, vrstva rašeliny dosahuje 1 m. V přechodovém rašeliništi je několik

Rejštejn

drobných pramenišť s roztroušeným výskytem náletových dřevin. Na okrajích hojně rostou křovité vrby. Z chráněných rostlin stojí za pozornost hlavně rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá a klikva bahenní.

Rejštejn – socha sv. Jana Nepomuckého

Regent Rybník (52 ha) na pravém přítoku Kosového potoka asi 4,5 km sev. od Plané s travnatými břehy a povlovným písčitým dnem, využívaný k chovu ryb a rekreaci (koupání, jachting, windsurfing).

Rejštejn Malé město v hlubokém údolí na soutoku Otavy a Losenice 3 km záp. od Kašperských Hor, s 241 obyvateli čtvrté nejmenší město v ČR. Patří k němu dalších osm vsí a osad. Vzniklo jako osada horníků a rýžovníků zlata a po dlouhou dobu bývalo jen dolní částí města Kašperské Hory. O obou částech této městské lokality jsou zprávy od r. 1337. Postupem času získala osada relativní samostatnost; k jejímu úplnému osamostatnění došlo v r. 1584, když císař Rudolf II. povýšil Rejštejn na královské horní město a dal mu stejná práva, jaká měly

v té době Kašperské Hory. Dolní Rejštejn získal i právo používat původní pečeť a znak.

V 17. stol. dolování upadalo a řada horníků odešla za prací jinam. Rozvoj města stagnoval, těžbu zlata postupně nahrazovaly jiné činnosti, především sklářství v sousední osadě Klášterský Mlýn (viz heslo). Pracovní příležitosti nabízela rovněž továrna Bohemia Werke Franze Watzlavicka na výrobu dětských kočárků v údolí Losenice. Ve 20. stol. význam obce upadal, jisté zlepšení přinesl až rozvoj cestovního ruchu. Je tu několik ubytovacích zařízení, restaurací a obchodů. V r. 2007 byl obci, ležící na hranici NP Šumava, vrácen městský status.

Dominantou města je kostel sv. Bartoloměje ze 16. stol., přestavěný pozdně barokně v r. 1792, jednolodní s trojboce zakončeným presbytářem s opěráky a hranolovou věží; jeden ze tří zvonů, které jsou na ní zavěšeny, pochází ze 14. stol. Na hřbitově, při jv. straně presbytáře, se mezi četnými hroby sklářů nachází i místo posledního odpočinku matky Karla Klostermanna Charlotty († 1903) a bratra Jakuba († 1901), který býval v Rejštejně farářem. Spisovatel často Rejštejn navštěvoval, zasadil sem také děj některých svých románů. Hornickou minulost Rejštejna připomíná městský znak se zkříženými kladívky na fasádě radnice a balvan s miskovitými prohlubněmi ze středověké úpravny zlatonosného křemene na náměstí u informační tabule. Dochovaly se také rýžovnické sejpy při Otavě a jejích přítocích, občas se nacházejí mlecí kameny ze středověkých zlatorudných mlýnů.

Rendezvous Zaniklá hájovna na křižovatce cest asi 12,5 km jz. od Tachova a 3,5 km jz. od Lesní. Hájovna byla postavena v r. 1860 (zůstal z ní jen sklep).

Asi 0,5 km směrem na Lesnou rostl „zázračný“ smrk – dva smrky srůstaly v jeden a v koruně se opět dělily. Pod smrkem stávala socha sv. Jana Nepomuckého jako dík za záchranu

Rokycanská stráň

Rohy – barokní hospodářský dvůr

J. Beera, který zde tonul v bažinách. Smrk byl vyvrácen v r. 1988, z památníku zůstal jen sokl.

Robčice Vesnice nad levým břehem Berounky 10 km jjv. od Kralovic, místní část obce Kozojedy, poprvé zmiňovaná v r. 1378. V areálu statku čp. 15 se dochovala mohutná roubená stodola, v čp. 17 roubený patrový špýchar se dvěma pavláčkami a dřevěná stodola. Poblíž si lze prohlédnout repliku původní roubené zvoničky z 1. poloviny 19. stol. a barokní kamenná boží muka s bohatou ornamentální výzdobou.

Od vsi se otvírá pěkný výhled na věž gotického hradu Libštejna na protějším břehu řeky.

Robčice Vesnice asi 8 km jižně od centra Plzně, místní část obce Útušice, poprvé zmiňovaná v r. 1373.

Pravěké osídlení dokládá nález pokladu milavečských bronzových předmětů z mladší doby bronzové. Stojí tu šestiboká pozdně barokní kaple. Ze starší zástavby stojí za pozornost čp. 1 – statek ve dvoře má dochovaný pozdně gotický kamenný špýchar s lomeným portálkem a klíčovou kamennou střílnou ve štítě.

U hostince je dřevěná soška sv. Jana Nepomuckého z poloviny 19. stol. a litinový kříž.

Rohatiny Přírodní park (1 100 ha), vyhlášený v r. 1978, leží v zajímavé krajině Kožlanské plošiny a Radnické vrchoviny při soutoku hluboce meandrujícího Kralovického potoka se Střelou. Prudké svahy oživují četné skalní výchozy. V lesích vedle hospodářských smrkových či borových porostů se místy zachovaly u původní listnáče – javory, buk, duby, lípy, vzácně i jedle. Roste zde např. klinopád obecný, sleziník routička a červený, třeslice prostřední, puchýřník křehký, jahodník truskavec, hvozdík kartouzek, kručinka barvířská, rozchodníkovec velký, kozlík lékařský, pavinec

modrý, tolita lékařská. Běžným obyvatelem je zajíc polní, králík divoký, kuna lesní, skokan zelený, ještěrka obecná, zmije obecná, slepýš křehký. Hnízdí zde kukačka obecná, káně lesní, krahujec obecný a četné druhy ohrožených pěvců. V některých úsecích vodních toků lze narazit na raka kamenáče.

řada majitelů, např. v r. 1701 nastoupil František Vilém Údrčský, který zde postavil nové panské sídlo (zámek). Mezi dalšími vlastníky pak byl mj. MUDr. Julius Hofmann, který se zasloužil o některé změny zámeckého sídla.

Nejvýraznější dominantou je právě barokní zámek, vybudovaný v r. 1711 v areálu velkého hospodářského dvora. Po r. 1918 byla rozšířena ovocná zahrada. Patrová budova má přízemí sklenuté valenými klenbami, nad vstupem je kamenný reliéf s datem 1711 a dvěma znaky.

V parku za zámkem stojí velký kamenný špýchar z r. 1644, dále je zde několik hospodářských objektů z období doznívajícího klasicismu (pivovar). Po r. 1948 zde byly byty, kanceláře a stravovací prostory JZD, v bývalých stájích byly sklady. Areál prochází průběžnou rekonstrukcí a je zpřístupňován veřejnosti – po úplném dokončení by zde měl být ubytovací a stravovací komplex se širokou kulturní, sportovní a společenskou nabídkou (kongresy, svatby, oslavy), měl by být obnoven provoz zahradnictví aj.

V rekonstruovaném areálu se konají výstavy – otevřeno je v květnu a září o víkendech, od června do srpna od čtvrtka do neděle.

Roklanský potok – u samoty Rybárna

Rohy Hospodářský dvůr asi 7 km jv. od Kralovic při silnici do obce Bohy. Založili jej Kolovratové na začátku 16. stol. společně s ovčínem a rybníkem. V r. 1678 získali areál cisterciáci z plaského kláštera a kolem r. 1727 vybudovali nový dvůr, skládající se z hlavní obytné budovy s mansardovou střechou, kamenné stodoly s tesanými portály se znaky kláštera z r. 1735 a sýpek. Dvůr se postupně obnovuje, v části je umístěna palírna slivovice. Na hrázi bývalého rybníka roste asi 300 let starý památný dub letní (Rožský dub), vysoký 17 m, o obvodu kmene 535 cm.

Rochlov Obec 10 km vjv. od Stříbra, poprvé uváděná v r. 1379 jako Rochlov větší. Nejstarší rochlovští vladykové byli zřejmě leníky klášterů v Kladrubech a Chotěšově. Vystřídala se zde

V obci stojí kaplička, v předzahráce domu čp. 40 soška sv. Jana Nepomuckého z 19. stol., u silnice se tyčí boží muka. U lesní cesty k hájovně Harabaska se tyčí 77 cm vysoký a 33 cm široký smírčí kámen s vysekaným řeckým křížem. Z lidové architektury stojí za pozornost hlavně č. e. 9 a 10.

Aktivní jsou místní zahrádkáři, sbor dobrovolných hasičů aj. K dispozici je dětské hřiště, víceúčelové hřiště. Tradiční jsou místní fotbalové turnaje (srpen) a posezení u táboráku, rybářské závody na Ovčím rybníku (duben), stavění májky, pouť (červen).

Roklanský potok Jeden z nejkrásnějších vodních toků Šumavy; pramení v rašeliništích Modravských slatí na sz. svahu Blatného vrchu v nadmořské výšce 1 264 m, u Modravy se ve výšce 978 m n. m. spojuje spolu s Modravským a Filipo-

huťským potokem a vytváří Vydru. Teče liduprázdnou krajinou mezi lesy, zpočátku zhruba sev. až ssv. směrem, pod Javoří Pilou se stáčí na východ až jihovýchod. V Modravských slatích přibírá desítky větších i menších přítoků.

Má charakter horské bystřiny, od samoty Rybárna horské řeky s balvanitým korytem, čistou a studenou vodou. Hnědé zabarvení vody způsobuje obsah huminových látek.

Celková délka toku je 13,8 km.

Na horním toku uprostřed slatí nedaleko bavorské hranice byla vybudována Roklanská nádrž, která zajišťovala dostatek vody pro plavení dřeva; dnes je prázdná a zarostlá, s protrženou hrází. U ní stojí srubové stavení, zv. Roklanská chata, bývalá hájovna, dříve nejvýše položené celoročně obývané stavení na Šumavě (1 090 m). Sloužila i jako hostinec a ubytovna při túrách na Roklan. Dnes nepřístupná, leží v I. zóně NP Šumava.

Rokycanská stráň Přírodní památka (20,01 ha), vyhlášená v r. 1981 (přehlášeno v r. 2002), asi 2 km sz. od středu Rokycan. Chráněny jsou části zalesněného svahu nad nivou Klabavy a Boreckého potoka (Kalvárie, Husovy sady, Valcha a Drahouš), významné paleontologické naleziště.

Ve stráni vystupují na řadě míst šedozelené jílovité břidlice střední části klabavského souvrství spodního ordoviku. Bohatým nalezištěm je hlavně rokle asi 150 m od žel. mostu přes Klabavu – vyskytují se zde graptoliti a dendroidi, v menší míře ramenonožci, korýši, konulárie a trilobiti (celkem na 50 druhů zkamenělin). Další naleziště je v opuštěném a částečně zavezeném lomu nad roklí ve stráni. Z novějších objevů je pozoruhodný nález korýše Mytocaris klouceki. Roste zde dub zimní a dub letní, javor mléč, klen a babyka, borovice lesní a černá, buk lesní, trnovník akát, habr obecný, bez černý, třešeň ptačí aj.

V keřovém patře se objevuje zimolez pýřitý,

Rokycanská stráň – přírodní památka

293

R

Rokycany

Rokycany – náměstí

štědřenec odvislý, růže keltská, v bylinném patru pižmovka mošusová, kopytník evropský, válečka prapořitá, lipnice hajní, barvínek menší, dymnivka dutá aj. Z ptáků je běžný kos černý, střízlík obecný, žluna zelená, drozd zpěvný, datel černý, rehek domácí i zahradní, holub hřivnáč aj.

Lokalita, která dnes leží těsně u D5, proslula v 16. stol. jako popraviště. Ve vých. části (Kalvárie) byla v polovině 19. stol. postavena kaple a křížová cesta.

Rokycany

R

362 m n. m., 14 085 obyvatel Město na úpatí Brd při soutoku Klabavy a Holoubkovského potoka asi 16 km vých. od Rokycan.

Historie • První písemná zmínka o Rokycanech se objevuje k r. 1110, kdy zde ležela osada s biskupským dvorcem. Podle okolních nálezů bylo ovšem místo osídleno již v době kamenné. Na přelomu 13. a 14. stol. byl dvorec nahrazen biskupským hradem a ve stejné době biskup Tobiáš z Bechyně vymohl Rokycanům četná privilegia včetně povýšení na městečko.

V r. 1362 zde Karel IV. založil augustiniánský klášter. Ve 14. stol. byly Rokycany opevněny.

Až do husitských válek byly Rokycany církevním majetkem. V r. 1421 je dobyla Žižkova vojska, ale ještě téhož roku Rokycany vypálili a vydrancovali plzeňští katolíci. Během husitských válek byl zpustošen také klášter a nakonec v r. 1584 zrušen. Od r. 1430 patřily Rokycany k táborskému bratrství, které je v r. 1436 zastavilo Švamberkům a v držení tohoto mocného rodu pak Rokycany zůstaly téměř do konce 15. stol. V r. 1498 je vykoupil král Vladislav II. a připojil k tzv. městům komorním. Po složení značného výkupného byly Rokycany císařem Rudolfem II. v r. 1584 povýšeny na město královské. Rozvíjel se hlavně obchod a železářství v okolí bylo v pro294

vozu několik hamrů (viz heslo Dobřív) a hutí.

Hluboké stopy zanechala ve městě třicetiletá válka. Město bylo z velké části vypáleno a za účast v protihabsburském odboji mu byl v r. 1623 zkonfiskován majetek. Několikrát sem vpadla švédská i císařská vojska, docházelo i k některým krutým opatřením (decimace Madlonova pluku v r. 1642). Z hospodářského úpadku se město vzpamatovalo především díky stále prosperujícímu železářství a bohatství okolních lesů. Přicházely však další rány – v 1. polovině 18. stol. morová epidemie, v letech 1757 a 1784 zničující požáry, v r. 1771 hladomor. Ve 40. letech 19. stol. však Rokycany opět patřily k nejvýstavnějším českým městům. V r. 1850 se staly sídlem politického a soudního okresu Rokycany. Dalšímu rozvoji

Rokycany – radnice

průmyslu pomohlo zahájení provozu na žel. trati Praha – Plzeň v r. 1862. V r. 1869 pak byla dokončena vedlejší žel. trať Rokycany – Mirošov. Postaven byl cukrovar, hutě, pila, ale také gymnázium, sokolovna aj. V r. 1890 počet obyvatel převýšil hranici 5 000. Město se rychle rozvíjelo, což s sebou neslo i některé demolice v historické části – zbořena byla část opevnění, v r. 1900 padla Saská brána, ale většina nových staveb vznikala mimo centrum.

V r. 1905 bylo založeno vlastivědné muzeum Dr. Bohuslava Horáka. První světová válka rozmach přibrzdila, ale nezastavila – za 1. republiky vznikaly nové obytné čtvrtě i jednotlivé objekty, sloužící kulturním a společenským účelům, založeny byly nové zahradní čtvrti Rašínov a Hořicov. Z podniků byly nejznámější Marila, vyrábějící marmelády, a závod na plyšové hračky Hamiro. V r. 1938 po Mnichovu se do města nastěhovalo asi 300 českých rodin z pohraničí. Dne 5. května 1945 zde vypuklo povstání, 7. května 1945 vstoupila do Rokycan americká armáda jako do posledního města na Plzeňsku. Podle dohody se zde zastavila a čekala na příchod Rudé armády (10. 5.) – demarkační linie je vyznačeno v místní části Borek (viz samostatné heslo). Po 2. světové válce na tradici výroby jízdních kol (již v r. 1912 byla v provozu dílna na opravu velocipedů) navazoval podnik Favorit, střídavě přecházejí pod podnik ESKA Cheb. V r. 1950 byla zbourána Plzeňská brána a důsledně odstraňovány veškeré památky připomínající, že město osvobodila americká armáda. V r. 1960 byl

Rokycany – mariánský sloup

připojen Borek a při reformě státní správy dostaly Rokycany status okresního města.

V 60. letech bylo vybudováno panelové sídliště na Pražském předměstí. V 70. letech se stále zvyšoval počet obyvatel, přibývaly nové byty a panelová sídliště. V r. 1980 zde žilo více než 15 000 obyvatel.

V r. 1982 byla zpracována studie sanace části historického jádra – naštěstí k tomu v plném rozsahu nedošlo, pouze byl vybudován betonový komplex obchodního centra Žďár, otevřený v r. 1990, a hotel Bílý lev (1989). Na konci r. 1988 dosáhlo město historického maxima co do počtu obyvatel – 16 270. V r. 1990 byla ve městě zrušena vojenská posádka, v r. 1991 otevřena pěší zóna, postupně zanikla řada podniků (Marila, Hamiro). Přišli ale zahraniční investoři, kteří vybudovali nové závody.

V letech 2002 a 2006 se městem prohnaly velké povodně.

Památky • Od r. 1992 je historické centrum chráněno jako městská památková zóna.

V letech 1293–95 vznikalo v Rokycanech první opevnění v podobě příkopů, městské hradby pak obemkly Rokycany na konci 14. stol.

Hradby byly zpevněny baštami. Před hradbou obíhal příkop a val a na sev. straně Mlýnská strouha (náhon) V pozdním středověku byly ke čtvercovým baštám přidány bašty polokruhové. Mlýnská strouha se dochovala až do r. 1976 – zcela mimořádný byl počet mlýnů podél náhonu i Padrťského potoka. Do r. 1835 byly hradby hlídány, pak nastal jejich pozvolný zánik, zbourány byly také čtyři městské brány (Pražská, Plzeňská, Saská, Šťáhlavská). Dnes je vidět již jen část hradeb, příkop a strouha byly zasypány. Jeden úsek hradeb je patrný mezi domy čp. 135 s brankou a čp. 91, který vznikl z hradební bašty. Navazuje barokní branka a hradba u domu čp. 62. V baště opevnění je zabudován také měšťanský dům čp. 173 v Hradební ulici – původní bašta byla nejprve v r. 1800 upravena na zahradní domek, v r. 1802 následovala úprava na klasicistní

Rokycany obydlí s komínem. Zdivo bašty je dodnes patrné v polokruhovém tvaru záp. fasády.

Hradba pokračuje i za sousedním domem čp. 150. V Třebízského ulici se dochoval úsek se dvěma baštami. Z Plzeňské brány zůstala část gotické boční stěny (v čp. 22) a sev. část barokní budovy (čp. 24). Pražskou bránu připomíná torzo barbakánu (pravděpodobně) v domě čp. 106 a navazující část hradby.

Při hradbách vedle kostela jsou stopy hradu ve zdivu muzea. Starý dvůr pražských biskupů ze 13. stol. byl na konci 13. nebo na začátku 14. stol. nahrazen kamenným hradem, písemně doloženým až za husitských válek.

V 16. stol. hrad zpustnul. Existence biskupského dvorce, který kronikář Kosmas zmiňoval již v r. 1110 je ovšem stále trochu zahalena tajemstvím – podle jedné z teorií mohl dvorec stát také v místech dnešního Malého náměstí. V r. 1362 byl v prostoru dnešního náměstí J. Urbana založen klášter, do něhož přišla skupina augustiniánů z kláštera v Roudnici nad Labem. Podle některých teorií právě v prostoru tohoto náměstí stával tzv. městský hrad jako sídlo arcibiskupských a později šlechtických vlastníků města. V r. 1421 husité klášter vyplenili a jednoho z mnichů upálili v sudu.

Klášter byl obnoven ve 40. letech 15. stol. ale nikdy nedosáhl dřívějšího významu. Poslední zmínka o hradu se objevuje v r. 1488. V r. 1546 (1566) definitivně zanikl klášter. Jeho součástí byla kaple sv. Anny ze 14. stol., která byla zdemolována v r. 1792. Je pravděpodobné, že areál kláštera a městského hradu zahrnoval velkou plochu od dnešní ulice V Brance až k děkanskému kostelu – opevněný komplex Rokycany

3 1 2

4

Nenechte si ujít Kostel P. Marie Sněžné Masarykovo náměstí Muzeum Dr. Bohuslava Horáka Dumetovský dům Vojenské muzeum

Rokycany – interiér kostela P. Marie Sněžné

stál jak v místech dnešního děkanství, tak na místě muzea. V chátrajícím areálu vznikla škola, špitál a fara, po třicetileté válce bylo ale všechno v dezolátním stavu, zůstala provizoria a nakonec původní areál v r. 1728 definitivně zničil požár. V r. 1729 tady vznikla budova děkanství (dnešní čp. 52) podle návrhu Giacoma Antonia Cannevala (podle jiných zdrojů byl autorem návrhu i stavitelem Jan Hofman), přestavěná po požáru v r. 1784.

Na Masarykově náměstí stojí děkanský kostel P. Marie Sněžné 1 , nepřímo uváděný již v r. 1176 a poprvé písemně zmiňovaný v letech 1329 a 1352. Dnešní gotický chrám vznikl na místě starší svatyně v 3. čtvrtině 14. stol. a v r. 1506 byl renesančně upraven.

V letech 1784–88 vedl Ignác Palliardi rozsáhlou přestavbu barokní. V letech 1821–23 byla

zbudována věž podle návrhu Františka Hegra, zvýšená r. 1856. Následovaly i další úpravy.

Bazilikální trojlodí má podélný pětiboce uzavřený presbytář, sklenutý křížovou klenbou.

Zařízení pochází z velké části ze zrušeného kostela sv. Michala v Praze. Hlavní oltář podle návrhu Františka Ignáce Préea pochází z doby po r. 1760, o jeho sochařskou výzdobu se postaral Ignác František Platzer a obraz namaloval kolem r. 1780 Josef Kramolín.

Hodnotný je gotický deskový obraz Snímání z kříže z doby kolem r. 1500, původně umístěný v presbytáři a zapůjčený do Diecézního muzea v Plzni. Z původního oltáře rokycanského kostela se dochovaly hodnotné gotické obrazy – tzv. Osecká cesta zřejmě od Mistra litoměřického oltáře (ve sbírkách Národního muzea), Poslední večeře (v rokycanském muzeu) a obraz Navštívení P. Marie, který se postupně dostal do obrazárny Strahovského kláštera a do Národní galerie v Praze.

Na rohu Plzeňské a Jiráskovy ulice si lze prohlédnout jednolodní kostel Nejsv. Trojice vybudovaný na předpolí tehdejší Pražské brány nejspíš v r. 1609 pro rokycanské protestanty. V r. 1624 zabrali svatyni katolíci.

Vzniklo zde pohřebiště, které až do období 1. republiky sloužilo jako hlavní rokycanský hřbitov. Kostel byl upraven v 18. stol. a novogoticky v r. 1872. Ohradní zeď a brány pocházejí z doby kolem poloviny 19. stol. V 70. letech 20. stol. byl hřbitov zrušen a přeměněn na park. V r. 2003 byl kostel převeden pod pravoslavnou církev.

V r. 1857 byla postavena kaple na vrchu Kalvárie – má podobu novorománské rotundy.

Od rozcestí u potoka k ní vede křížová cesta.

Kaplička P. Marie Bolestné byla postavena v letech 1767–68 v Tomáškově ulici, přestavba v r. 1858 jí dala dnešní klasicistní podobu.

V 18. stol. byla postavena kaple Pod Kostelem u lávky přes Padrťský potok – zbořena byla při výstavbě sídliště v r. 1986 a obnovena jako replika v r. 1992. Na Jiráskově náměstí

je Rokycanův sbor, který v letech 1932–33 ve funkcionalistickém slohu zbudovala církev českobratrská evangelická. Židovské osídlení, nejpočetnější na konci 19. stol., připomíná židovský hřbitov, založený v r. 1898 s 68 dochovanými náhrobníky. Zůstal stát i objekt s obřadní síní a bytem hrobníka s novorománskými a novogotickými prvky.

V Příbramské ulici jsou boží muka z 18. stol.

Masarykovo náměstí zdobí mariánský sloup z r. 1770 a klasicistní kašna z r. 1827. Socha sv. Jana Nepomuckého na Malém náměstí pochází z r. 1709, socha sv. Jana Nepomuckého u mostu přes Padrťský potok z 18. stol., barokní socha sv. Václava na rohu ulic B. Němcové a V. Nového z konce 17. stol., socha sv. Václava na rozcestí ulic K Borku a Strmá z r. 1694.

V r. 1924 byl odhalen pomník Jana Žižky od

R Rokycany – kostel P. Marie Sněžné

Vojtěcha Šípa v průlomu z Hradební do Jiráskovy ulice, v parku u nádraží je pomník obětem 1. světové války. V areálu vojenského muzea na demarkační linii ve Šťáhlavské ulici je busta maršála Pavla Semjonoviče Rybalka. Původně byla v Děčíně, po r. 1989 se stala cílem vandalů, a tak byla odklizena do depozitáře. Město Děčín bustu opravilo a nabídlo k prodeji. Mezi zájemci bylo i Vojenské muzeum v Rokycanech, to ji nakonec dostalo bezúplatně. V r. 2006 byl Rybalkův pomník slavnostně odhalen na dnešním místě. Na budově mateřské školy U Saské brány je pamětní deska Františka Řehoře (1899–1945), na náměstí 5. května pomník 295

Rokycany

Rokycany – barokní dům v Hradební ulic

R

obětem 1. světové války (v r. 1927 sem byla umístěna prsť ze Zborova), na Masarykově náměstí a budově základní umělecké školy na rohu Jiráskovy a Palackého ulice pamětní desky obětem 2. světové války. Před vlakovým nádražím na náměstí 5. května je památník obětem fašismu z Rokycanska.

Radnice čp. 1 na Masarykově náměstí 2 byla postavena podle plánů I. Palliardiho v letech 1804–05 na místě staršího objektu, doloženého v 16. stol. V zasedací místnosti je rozměrné plátno (4,3 m × 2,3 m) Mistr Jan Rokycana na koncilu basilejském od Alfonse Muchy z let 1932–33. V přízemí jsou pamětní desky Jana Rokycany od Josefa Strachovského z r. 1882 (bez nároku na honorář – umělec to pojal jako vlasteneckou povinnost) a americké armády od Václava Koukolíčka z r. 1946, v r. 1951 odstraněná a obnovená v r. 1990.

Chráněny jsou měšťanské domy čp. 88 (jádro ze 16. stol., na fasádě reliéf Madony z 18. stol.), 125 (jediný ve městě má dochovaný gotický portál v průjezdu), 133 (zmiňovaný v 16. stol.) a 135 (ze 16. stol.) na Masarykově náměstí.

Nejlépe dochovaným měšťanským domem ve městě je Dumetovský dům čp. 88, poprvé zmiňovaný v r. 1542, v jehož přízemí se nachází barokní pískovcový portál, v patře mezi okny na jižní fasádě medailon s reliéfem Madony stojící na zeměkouli. Přes úzkou uličku, vybíhající z Masarykova náměstí, mezi domy čp. 88 a 93 se klene prampouch (jednoduchý zděný oblouk) – podobný lze vidět ještě mezi sakristií děkanského kostela a budovou muzea. Chráněn je také objekt čp. 96–97 (Štádlerovský dům) jako pěkná ukázka pozdního baroka a klasicismu na rohu Masarykova a Malého náměstí, dále čp. 103 U Bílého čápa z 1. poloviny 19. stol. s lékárnou z r. 1801 (při rekonstrukci lékárna zanikla i s klasicistním mobiliářem), čp. 122 z r. 1759 a Lorencovský dům čp. 123 (v nice pískovcová socha sv. Floriána) na Malém náměstí. Pěknou novore296

nesanční fasádu má dům čp. 119 na Malém náměstí z let 1881–82. Památkově chráněny jsou také měšťanské domy čp. 91 (klasicistní objekt na místě hradební bašty) a 141 (bývalá škola z r. 1794 na místě kaple sv. Anny, dnes muzeum, rekonstruované v letech 2003–05) na Urbanově náměstí. Na záp. straně náměstí stojí klasicistní masné krámy čp. 172 ze 2. čtvrtiny 19. stol., vybudované na místě staršího objektu, uváděného již v r. 1460, a rekonstruované po r. 1991. Velmi hodnotné jsou také domy čp. 15 (Korunka) z doby kolem poloviny 18. stol. s klasicistní fasádou na rohu ulice Míru a Palackého ulice, čp. 9 (renesanční portál), 10 (ze 16. stol., s dochovaným renesančním portálem z r. 1593), raně klasicistní čp. 17 (U Bastlů) a klasicistní čp. 22 z doby kolem r. 1800 v ulici Míru, dále objekty čp. 37 (venkovský klasicistní dům z doby kolem r. 1800 na starších základech) a rozložitý pozdně barokní dům čp. 41 s půvabnou mansardovou střechou v Gottliebově ulici, čp. 106 na rohu Malého náměstí a Pražské ulice, čp. 117 v Rokycano-

Rokycany (19. stol.)

vě ulici. Památkově chráněna je také secesní vila čp. 286 z r. 1913 v Jiráskově ulici. Z novější architektury stojí za pozornost objekt spořitelny čp. 482 z r. 1933 na rohu Jiráskovy ulice a náměstí 5. května. Hodnotný je zájezdní hostinec čp. 69 z doby kolem r. 1800 na rohu Nerudova náměstí a Pražské ulice. V Madlonově ulici stojí dva kubistické domy čp. 36 a 37. Na Malém náměstí byl v letech 1993–95 vybudován palác České spořitelny.

Z r. 1931 pochází budova nádraží. Na Školním náměstí je kašna z r. 1863. Na rohu Jiráskovy ulice a náměstí 5. května je Fitzova studna z 80. let 19. stol., další kašna je na rohu Smetanovy a Komenského ulice. Již v r. 1576 se připomíná mlýn Práchovna čp. 101, v r. 1534 se uvádí tzv. Stará huť (známá jako U Jelínků) čp. 103. Až 400 let je starý hostinec Pod Starou hutí čp. 102. V domě je do skály vyhlouben sklep, v němž protékající voda vytvořila ideální chladničku. V historickém prostoru Spilky bývaly v provozu dva pivovary – Klášterní pivovar a Klincovský pivovar, dále Podkostelní (Obecní) mlýn, uváděný v 16. stol. (provoz skončil v r. 1942). Hodnotný je také vodní mlýn čp. 12 na náměstí U Saské brány. V r. 1993 byl dokončen dálniční most o 11 polích, dlouhý přes 500 m. Jedná se vlastně o dvě konstrukce, pro každý dálniční směr zvlášť.

Na dvoře plynárny roste památný javor klen, starý asi 280 let, vysoký 18 m, o obvodu kmene 290 cm. Na zahradě u gymnázia lze spatřit památný jinan dvoulaločný, starý asi 80 let, vysoký 13 m, o obvodu kmene 190 cm.

Současnost • Čisté upravené město s dobře dochovaným historickým jádrem leží na hlavní žel. trati Praha – Plzeň – Cheb a u dálnice D5 Praha – Plzeň – Rozvadov. Prochází tudy silnice č. 605 Praha – Plzeň (dříve hlavní silnice), při sjezdu z dálnice začíná komunikace č. 183 směr Šťáhlavy – Přeštice – Domažlice.

Silnice č. 232 vede do Kralovic. V provozu

je městská hromadná doprava, Rokycany mají přímé autobusové spojení s Plzní, Prahou, Pelhřimovem a o víkendech s Jihlavou a Brnem.

Jsou zde průmyslové zóny Jih (37,4 ha) a Exit 62 (43 ha). Původní zaměření na hutní a kovozpracovatelský průmysl se změnilo hlavně na výrobu komponentů pro automobilový průmysl. V průmyslové zóně začaly vyrábět firmy Borgers CS, EuWe Euxen Wexler a Bontaz, v prostoru bývalé Marily působí firma Hutchison a u sjezdu z dálnice ProWell, dále zde působí firma Ferrum aj. Je zde několik středních škol a nemocnice – nejmodernější areál byl dokončen na Lochotíně.

Na Masarykově náměstí v Městské knihovně je informační centrum, otevřené celoroč-

Rokycany – bašta v městských hradbách

ně od pondělí do soboty. Otevřena jsou tři muzea. Okresní muzeum Dr. Bohuslava Horáka 3 v objektu bývalé dívčí školy na náměstí J. Urbana z 18. a 19. stol. (objekt obsahuje zbytky biskupského hradu) představuje expozici železářství na Rokycansku a Podbrdsku, bydlení na Rokycansku v 19. a na začátku 20. stol. a paleontologickou expozici Otisky času. Otevřeno je od úterý do neděle. Vojenské muzeum 4 v areálu bývalých kasáren se specializuje na bojovou techniku a historii vojenství od r. 1918 do r. 1945. Otevřeno je v sezoně denně od května do října. Na Malém náměstí v lékárně U Barborky je Muzeum farmacie.

Na sev. okraji města je hvězdárna, otevřená od pondělí do čtvrtka veřejnosti.

V rámci akce Setkání pod rokycanskou věží lze vystoupit na jinak uzavřenou věž kostela P. Marie Sněžné.

V Rokycanech je Městské divadlo, kino, Dům dětí a mládeže, Dům kultury a další kulturní zařízení. Pravidelně vycházejí Rokycanské noviny. Sportovní veřejnost zde najde stadion, zimní stadion, víceúčelovou halu, hřiště na streetball a na squash, tenisový areál aj.

K dispozici je také krytý i venkovní bazén a městské koupaliště.

Roupov kytici šeříků, v pravé vojenskou čapku, za zády měl samopal. Toto dílo socialistického realismu tak mělo zakrýt historický fakt, že do Rokycan vstoupila jako první americká armáda a že demarkační čára byla stanovena skutečně až o něco východněji. V noci z 21. na 22. srpna 1968 byla socha stržena a poničena, ještě v r. 1968 se ale vrátila na své místo. V lednu 1990 byla demontována a uložena v areálu Technických služeb, po 5 letech pak zapůjčena do soukromého vojensko-historického muzea v Doudlebech nad Orlicí. V únoru ji využil americký štáb při natáčení filmu Hell Boy. Filmaři dopravili sochu do Prahy a za výpůjčku zaplatili tolik, že to stačilo pokrýt náklady na další transport do Rokycan. V r. 2003 pak byla socha umístěna do rokycanského Vojenského muzea.

Rokycany – barokní dům v Soukenické ulici

Osobnosti • Narodil se zde husitský biskup Jan z Rokycan (1397), básník Jakub Optalius z Třebnice (asi 1599–1671), hudební skladatel a violoncellista Antonín Kraft (1749– 1820), hudební skladatel a dirigent (v letech 1904–27 dirigent v Národním divadle) Rudolf Zamrzla (1869–1930), zpěvačka Věra Bílá, roz.

Giňová (1954), z Rokycan pocházel rod nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského.

Zajímavosti • V r. 1639 Švédové pod vedením generála Bannéra uloupili kostelní poklad (dvě ciboria, 18 stříbrných i pozlacených kalichů a další předměty).

Rokycana zachraňuje Prahu před hněvem Jana Žižky – to bylo původní téma, o kterém uvažoval Alfons Mucha, nakonec po konzultaci s historiky vyzdobil radniční prostory obrazem na ověřené téma Rokycanovy účasti na Basilejském koncilu.

Dne 9. května 1945 byl v Rokycanech zatčen jeden z nejvyšších nacistických prominentů Karl Hermann Frank.

V r. 1995 našli dělníci při výkopu telefonního kabelu na Malém náměstí sedm lidských koster z 11. stol.

Akce • Hamerník expres – jízda historického vlaku do Dobřívi (květen), Rokycanské

Rokycany – secesní dům v Jiráskově ulici

pochody a cyklojízdy (květen), Vršíčková pouť (červenec), Setkání pod rokycanskou věží (3. pátek a sobota v září), Bienále grafiky (září – listopad), O putovní pohár města Rokycany – mezinárodní turnaj v kuželkách (říjen), Den veteránů (listopad), Vánoční cena města – soutěž ve společenském tanci (prosinec), Silvestr na kole. Každý rok se koná soutěž Cena města Rokycany (vývoj, věda, umění).

Decimace pluku Na křižovatce Litohlavské a Madlonovy ulice je pomník obětem třicetileté války nad společným hrobem vojáků, kteří zde zemřeli 14. prosince 1642. Toho dne došlo v Rokycanech k tzv. decimaci Madlonova pluku. Protože pluk údajně zavinil porážku císařských vojsk v bitvě u Breitenfeldu 3. 11. 1642, byli všichni důstojníci sťati a každý desátý voják zastřelen! Nesmyslnou a krutou válečnou exekuci připomíná kamenná mohyla se vztyčeným tzv. Černým křížem s litinovým tělem Krista, která byla na křižovatce ulic Madlonova a Litohlavská zbudována v 19. stol.

Rokycanské kuličky Na řadě míst u Rokycan lze nalézt prokřemenělé konkrece (tímto slovem se v geologii označuje horninová nebo minerální nakupenina) o velikosti 3–10 cm (výjimečně až 20 cm), známé jako Rokycanské kuličky. Uvnitř těchto kamenů se skrývají zkameněliny různých prvohorních živočichů, hlavně trilobitů, graptolitů, hlavonožců, plžů, mlžů a dalších, kteří žili v mělkých mořích středního ordoviku tak před 465–480 miliony let. Kuličky se objevují v šáreckém souvrství, které se táhne v pruhu širokém 10–20 km mezi Prahou a Plzní.

Divíšek V r. 1951 bylo dnešní Masarykovo náměstí přejmenováno na náměstí Rudé armády a v r. 1952 zde byla slavnostně odhalena bronzová socha rudoarmějce v nadživotní velikosti (3,6 m) od Václava Vokálka. Místní si sochu pojmenovali Divíšek nebo Divín – voják se prý musel divit, proč stojí ve městě, které neosvobodil. Bronzový řadový sovětský voják držel v levé ruce

ný Něprem z Roupova. Za Jana I. z Roupova v 15. stol. byl přebudovaný pozdně goticky. Za husitských válek stál Jan nejprve na katolické straně, když však husité po vítězství u Tachova v r. 1427 přitáhli k Roupovu, přešel na jejich stranu, aby zachránil majetek. Za Jana IV. z Roupova v letech 1595–98 byl hrad upraven renesančně; byl pak považován za jeden z nejkrásnějších v Čechách. V 17. stol. drželi Roupov páni z Klenové. V r. 1704 pak zdejší sídlo, poškozené při (neúspěšném) obléhání Švédů za třicetileté války, prodali Janu Jiřímu z Haubenu. Roupov přestal být samostatným statkem a byl připojen k Červenému Poříčí.

Ještě v 18. stol. byl hrad trvale obýván, pak zpustl. K jeho devastaci přispělo i rozebírání objektů a hradeb na stavební materiál pro

Rokyta – venkovní geologická expozice

Rokyta Dříve též Šecova mýť; bývalá dřevařská osada nad levým břehem Vydry u Vchynicko-tetovského kanálu 10 km jjz. od Kašperských Hor, část obce Srní, založená v r. 1728. Tvoří ji několik rozptýlených horských chalup s velkými vikýři, dnes využívanými převážně k rekreaci.

V budově bývalé Schwarzenberské hájovny bylo zřízeno Informační středisko NP Šumava.

Jeho součástí je expozice zaměřená na lesní hospodářství a plavení dřeva, historii a osídlení horní Šumavy. Venkovní volně přístupná geologická expozice na panelech v altánku dokumentuje geologický vývoj oblasti. Její součástí jsou i vzorky hornin, na které mohou turisté při putování Šumavou narazit.

obnovu Merklína, vyhořelého v r. 1817. Z části zdiva byla postavena i sousední barokní sýpka.

Z hradu se dochovalo obvodové zdivo dvoupatrového paláce, opevnění vých. předhradí se dvěma baštami, torzo vstupního křídla s branou, válcová obranná věž a hlavně unikátní pozdně gotická klenutá hradní kuchyně se štíhlým osmibokým komínem, který tvoří

Roudná viz Plzeň-Roudná

Roupov Obec ve zvlněné kopcovité krajině 7 km jz. od Přeštic, poprvé uváděná v r. 1250 jako zemanské sídlo. Zřejmě již ve 2. polovině 13. stol. vznikl na kopci nad jv. okrajem vsi hrad, v letech 1380–93 radikálně přestavě-

Roupov (19. stol.)

297

R

Rovenská hora

Roupov – komín hradní kuchyně

výraznou dominantu celého areálu. Zřícenina s hradní kuchyní je přístupná. Část objektů na předhradí byla upravena na byty a je nepřístupná.

V podhradní obci, v r. 1504 povýšené na městečko, stojí barokní kaple sv. Anny z r. 1696.

Mezi vesměs novodobými objekty, obklopujícími náves s rybníčkem, jsou i zbytky původní venkovské zástavby, např. statky čp. 11 a 34.

Vých. od obce se dochovaly pozůstatky mohylového pohřebiště z doby bronzové.

Rovenská hora Výrazný, zčásti zalesněný vrch (571 m) asi 0,5 km jižně od obce Javor, 3,5 km jjv. od Janovic nad Úhlavou. Na vrcholu stávalo laténské (keltské) hradiště, které dnes připomíná už jen část valu.

R

Rovná Osada v malebné poloze ve svahu nad pravým břehem potoka Jelenka 4 km jjv. od Janovic nad Úhlavou, část města Strážov. Na návsi stojí kaple z r. 1877, obdélná se zděnou zvonicí nad průčelím. Dochovalo se i několik staveb lidové architektury, např. čp. 3 – roubená chalupa se zvoničkou, pavláčkou s vyřezávanými sloupky a šalovaným štítem, čp. 5 s bedněným štítem aj. V osadě bylo objeveno sídliště z mladší doby laténské.

2

3 1 4

5

Roupov 1 – předhradí s baštami 2 – palác 3 – vstupní křídlo s branou 4 – kuchyně s komínem 5 – okrouhlá věž

298

Rovný Zaniklá osada a pěkně zachované tvrziště mezi dvěma rybníčky asi 7,5 km vjv. od Radnic.

V r. 1367 se zde připomíná Mikuláš z Rovného.

Po připojení k Libštejnu tvrz zanikla a v r. 1540 se uváděla již jako pustá. Dnes jsou zde dobře patrné zbytky valů, vodního příkopu a základy stavení a věže.

V r. 1945 byl Rozvadov spojen se sousedním Polesím (Zirk). Po r. 1989 nastal v pohraniční obci větší pohyb, začala se rozvíjet spolupráce s bavorským Waidhausem.

Mezi Rozvadovem a Waidhausem jsou patrné stopy polního opevnění z třicetileté války (Tillyho šance). Prostor 60 × 66 m uzavírá násep a příkop, zesílen byl sypanými bastiony.

Opevněný tábor leží na vrchu Nad rašelinami, další opevnění je na protějším Březovém vrchu. Celý systém vznikal v r. 1621, císařský maršál Tilly jej dal vybudovat jako pevnost proti Mansfeldovi, který se opevnil u Waidhausu. Hledání bývalých šancí je vzhledem k bažinatému terénu nebezpečné. V r. 1816 byl postaven kostel sv. Václava a v r. 1817 zvýšen o věžičku. Oltářní obraz sv. Václava údajně namaloval Karel Škréta. Svatyně sloužila po r. 1948 postupně jako kino a sýpka, v posledních letech je v rekonstrukci. V květnu 2011 bylo v objektu bývalé celnice otevřeno Muzeum železné opony.

Rozvadov Obec na hlavní silnici č. 605 asi 8 km záp. od Přimdy, známý hraniční přechod do Německa, poprvé zmíněná v r. 1581 jako Sichdichfür (Hleďsebe). Název Rozvadov se užívá až od r. 1885. V r. 1613 se zde uvádí celní úřad. Na přelomu 16. a 17. stol. zde pracovala sklárna.

Rudoltice Ves na Rudoltickém potoce v široké kotlině, ze tří stran obklopené kopci Chudenické vrchoviny 7,5 km vsv. od Kdyně, část obce Černíkov, prvně zmiňovaná v r. 1379. Bývala rozdělena mezi několik majitelů. Na protáhlé návsi s rybníčkem stojí pamětní kříž z r. 1873 a novodobá rozsocha se zvonkem. V zahradě za domem čp. 16 roste památná lípa malolistá zv. Sikova, stará 400 let, vysoká 26 m, s obvodem kmene 651 cm. Na potoce pod vsí se dochovaly sejpy, které připomínají středověké rýžování zlata.

Ruchomperk viz Velký Kouřim

Rozněvice Vesnice 16 km sz. od Města Touškova, místní část obce Křelovice, poprvé uváděná jako majetek kláštera Teplá v r. 1273. U silnice při cestě na Šipína stojí opravená kaplička z doby po polovině 19. stol. a 112 cm vysoký a 45 cm široký smírčí kříž s rytinou kříže. Svažitou náves lemují nevelké usedlosti, mezi nimiž vyniká čp. 1 s roubenou komorou a bedněným štítem s lomenicí. V předzahrádce domu je pamětní kříž z r. 1907.

Rozsedly Vesnice v Pošumaví v širokém údolí Nezdického potoka 7 km vjv. od Sušice, část obce Žihobce, připomínaná v r. 1305. Bývala majetkem premonstrátského kláštera v bavorském Windsbergu a součástí jeho pošumavského újezdu. Později patřila k panství Žihobce, od r. 1710 k Žichovicím.

Na návrší Hůrka nad vsí stojí pěkně opravená kaple sv. Jana Nepomuckého z r. 1836, obdélná se zvoničkou na střeše a otevřenou sloupovou předsíní, při silnici do Šimanova výklenková kaplička z 19. stol. Pod vsí na potoce je bývalý mlýn se zachovaným původním zařízením mlýnice, v nové době upravený na rezidenci.

Před staletími si obce konkurovaly a někdy se tu děly věci. Když si na české straně v Zirku otevřeli v 18. stol. důl na železnou rudu, obyvatelé Waidhausu v r. 1722 důl s hutí vypálili a šachtu zaházeli. Škody pak museli majitelům panství Kolovratům nahradit. Dnes mají obě obce partnerské vztahy a společně se podílejí na řešení řady problémů.

Rozněvice – smírčí kříž

Působí zde TJ Rozvadov. V obci je sportovní areál (hřiště, tenisové kurty). Velkou akcí jsou Václavské slavnosti (září).

Sousedé Jak se mohou vyvíjet „sousedské“ vztahy, dokládá příklad Rozvadova a bavorského Waidhausu.

Rovná – roubená chalupa se zvoničkou

Rumpál Přírodní památka (5,20 ha), vyhlášená v r. 1969, asi 8 km sv. od Rokycan. Bývalý lom na jz. svahu zalesněného vrchu Rumpál (638 m) je významným nalezištěm fauny v libeňském souvrství českého ordoviku.

V křemencích a jílovcích jsou hlavně trilobiti, jinak se zde vyskytují také ostrokožci, lasturnatky. Přírodní památku obklopují bikové a částečně i květnaté bučiny, druhotně pozměněné na monokultury smrku ztepilého s ojedinělým bukem lesním.

Ruštejn Původně Ruhstein; zaniklá ves v Českém lese v sev. svahu stejnojmenného vrchu (635 m) asi 2 km vjv. od kostela v Železné, 7 km záp. od Bělé nad Radbuzou. Vznikla údajně již koncem 15. stol. jako dřevařská osada. V r. 1930 tady stálo 34 domů se 174 obyvateli německé

Rýzmberk vinu. Sklářství i další profese časem zanikly; v 19. stol. se hlavním zdrojem obživy stala práce na chudých políčkách a paličkování krajek.

Koncem 19. stol. objevili malebnou ves turisté, Rybník se postupně stal vyhledávaným letoviskem, které zejména němečtí návštěvníci označovali za „vzdušné lázně“. V r. 1930 zde žilo 3 329 obyvatel německé národnosti. Po 2. světové válce byla většina Němců odsunuta a ves dosídlena Čechy. Značná část domů byla stržena a na jejich místě později postaveny bytovky, zrušeny dva hřbitovy a v r. 1961 zbořen pozdně barokní kostel sv. Anny z let 1785–86 – to vše původní vzhled podhorské vesnice značně narušilo. Osady ležící blíže ke státní hranici, administrativně příslušející k Rybníku, byly v rámci budování hraničního pásma srovnány se zemí a kolem obce zřízeny elektrické drátěné zátarasy. Po r. 1990 se Rybník, který se může pochlubit oficiálně

Rýzmberk – rozhledna v areálu hradu

národnosti. Po jejich odsunu byla dosídlena jen minimálně, po zřízení hraničního pásma v r. 1950 zůstala opuštěna a byla zbořena.

Dnes z ní zůstaly jen základy, zbytky klenutých sklepů a studní, pod skupinou mohutných lip stojí poničený křížek. Celý prostor bývalé vsi je hustě zarostlý křovím a stromy, které splývají s okolním lesem.

Růžov Německy Rosendorf; zaniklá osada ve svahu nad pravým břehem Radbuzy při kraji lesa 3,5 km jz. od Bělé nad Radbuzou. Byla založená v r. 1735, níže u řeky stával mlýn a malá kaple. V r. 1930 tu v 15 domech bydlelo 89 německy mluvících obyvatel; v říjnu 1939 byla osada připojena k Německu. Po 2. světové válce a odsunu Němců získala nové české jméno Růžov. Domy sice unikly zboření, ale nebyly už znovu osídleny a osada zanikla.

Opuštěná stavení si lidé časem rozebrali na stavební materiál.

Na rozvalinách jednoho domu byla v r. 2006 umístěna pamětní deska připomínající tragickou smrt dvou amerických kavaleristů při operaci Kovboj dne 30. dubna 1945. Během pětihodinového boje podél lesní cesty procházející Rosendorfem byl tehdy zabit svobodník Raymond E. Manz, později zemřel na následky zranění i technik 5. třídy Owen W. Sutton. Ve výroční den bitvy se na tomto místě konají pietní shromáždění.

Rybnice Rozlehlá obec při hlavní silnice z Plzně na Most asi 3 km jjz. od Plas, poprvé zmiňovaná v r. 1193, kdy ji Anežka z Potvorova darovala cisterciáckému plaskému klášteru. V r. 1420 klášter vesnici zastavil Burianovi z Gutštejna a ten ji připojil k hradu v Dolní Bělé – v majetku tohoto hradu zůstala téměř po dvě staletí.

V r. 1509 získal bělské panství Albrecht z Kolo-

vrat, ve 2. polovině 16. stol. se vesnice uvádí jako pustá. V r. 1623 se vrátila do správy kláštera a součástí panství Plasy zůstala i po zrušení kláštera až do konce patrimoniální správy.

Rozkvětu se dočkala v 19. stol. poté, co byla přeložena dálková cesta z Plzně do Plas.

Na návsi stojí roubená zvonička, u silnice je barokizující výklenková kaplička. Naproti domu čp. 8 vedle silnice se tyčí pomník obětem 1. a 2. světové války, zakončený na vrcholu hlavou T. G. Masaryka. Zachoval se zde hodnotný soubor roubené lidové architektury většinou z přelomu 18. a 19. stol., hlavně ve vých. části obce a podél hlavní komunikace. Památkově chráněny jsou venkovské usedlosti čp. 2 (s bedněným štítem), 3 (se sýpkovými komorami v patře, přístupnými z pavláčky s vyřezávaným zábradlím, a seník s hrázděnými stěnami), 8 (v areálu je roubená stodola), 31. Pozornost si zaslouží i další objekty – roubená stodola a patrový špýchar s pavláčkou v čp. 23, další roubené stodoly v usedlostech čp. 4 a 15, dále domy čp. 12 a 13. Zajímavé jsou i zděné stavby – chalupy čp. 16 a 34 (se stodolou s bedněným štítem a šindelovou krytinou).

Dlouhou tradici má místní sbor dobrovolných hasičů. V nově otevřené restauraci si lze zahrát bowling, v létě je k dispozici tenisové hřiště.

Každý rok se koná Dětský rej masek, Dětský den, posezení při dechovce.

Rybník Německy Weiher či Waier; menší obec v CHKO Český les v údolí na levém břehu Radbuzy 9 km jjz. od Bělé nad Radbuzou, prvně zmiňovaná r. 1571. České pojmenování získala po rybníku, který tu založilo město Domažlice.

Bohatství okolních hlubokých lesů přineslo původní osadě prosperitu, pálilo se tu dřevěné uhlí, těžilo dřevo, pracovala sklářská huť, dařilo se řemeslům zpracovávajícím dřevní suro-

Rýzmberk (19. stol.)

po r. 1508, kdy vzniklo mj. nové účinné dělostřelecké opevnění s baštami. Přesto se zdejší posádka za stavovského povstání v r. 1620 vzdala bez boje císařskému vojsku generála Marradase, v r. 1641 hrad po krátkém obléhání obsadili a následně zpustošili Švédové.

I tak zůstával stále v relativně dobrém stavu – jeho zánik způsobilo až nařízení císaře Ferdinanda III. z r. 1655 o boření hradů, které by se mohly stát opěrným bodem nepřítele. Tehdy byl Rýzmberk skutečně pobořen; již v r. 1676 se uvádí jako zřícenina.

Jeho dispozice byla dvoudílná. Na nejvyšším místě hradního jádra stávala válcová věž, strážící vstupní bránu, na protější straně (v místech dnešní rozhledny) původní palác.

Níže položené předhradí bylo ve 14. stol. obehnáno hradbou s další válcovou věží, nový opevněný prostor, obklopující předhradí, přibyl v 15. stol. V letech 1846–47 dali majitelé kouteckého panství Stadionové hradní zříceniny upravit (a jejich část také bohužel odstranit), na záp. straně jádra vystavěli novou kamennou vyhlídkovou věž s cimbuřím a pod ní dřevěnou výletní restauraci. V nedávné době byla podle původního vzoru znovu vybudována brána do předhradí. Dnes jsou zříceniny celoročně volně přístupné, v letní sezoně je otevřená i vyhlídková věž a hospůdka nabízející občerstvení. Hrad v poněkud zromantizované podobě hraje roli v knize George Sandové Consuelo.

Ve svahu těsně pod hradem je areál přírodního divadla, zřízeného v letech 1935–36 a v r. 1958 zmodernizovaného, v němž se během roku konají různé kulturní, zejména hudební akce.

Nejznámější z nich je Rýzmberský hradní guláš – festival folkové, country a trampské písně, pořádaný pravidelně koncem června.

změřeným nejčistším vzduchem ve střední Evropě, začal znovu vracet na někdejší turistické výsluní. Na místě zaniklého kostela byla postavena nová malá kaplička. Ve vsi vyvíjí činnost ekologická rodinná farma. Řeka Radbuza má v horním úseku v okolí Rybníku velmi čistou vodu, o čemž svědčí přítomnost raka kamenáče, vranky obecné, pstruha potočního a vydry říční.

Rýzmberk Mohutné zříceniny hradu na vysokém zalesněném kopci (680 m) nad osadou Podzámčí asi 2 km ssz. od Kdyně. Hrad byl založen ve 2. polovině 13. stol.; poprvé se připomíná v r. 1279, kdy byl majetkem Děpolta, zakladatele rodu Švihovských z Rýzmberka. Je možné, že jej na přání krále Přemysla Otakara II. vybudoval sám Děpolt k ochraně zemské stezky procházející Všerubským průsmykem. Hrad byl několikrát přestavován – v 1. polovině 14. stol., po velkém požáru v r. 1448, a především za Břetislava Švihovského z Rýzmberka

3

4 7 8 1 2

6

5

Rýzmberk 1 – jádro hradu 2 – válcová věž 3 – rozhledna na místě paláce

4 – předhradí s válcovou věží 5 – brána 6 – hradba s baštami 7 – dělostřelecké opevnění 8 – hostinec

299

R

Řakom

Řezná – prameniště

Řakom Malá vesnice v mírném svahu na vých. úpatí mohutného kopce Doubrava (727 m) asi 6,5 km sz. od Klatov, část obce Dolany. Stojí tu pomník padlým v 1. světové válce. Pamětní deska na rodném domě připomíná prof. Františka Piťhu (1810–75), věhlasného českého chirurga a specialistu na urologii. Z Řakomi je pěkný výhled do údolí Úhlavy.

Asi 500 m nad vsí ve svahu Doubravy se tyčí 25 m vysoká buližníková Řakomská skála, se svislou stěnou spadající k východu, v minulosti narušená těžbou kamene. Bývalo na ní malé eneolitické hradiště chamské kultury podlouhlého tvaru o rozloze asi 0,5 ha, opevněné přes 2 m hlubokým příkopem a mohutným valem. Ze dvou archeologických sond byla získána mazanice, chamská keramika a dva přesleny.

Ř

ji tehdejší majitelé Hrabišicové postoupili pražskému klášteru křižovníků božího hrobu na Zderaze. Ves v minulosti proslula výrobou proutěného zboží.

U cesty stojí 66 cm vysoký a 38 cm široký smírčí kámen s reliéfem tlapatého kříže a letopočtem 1872. Přímo v obci a u silnice do Mladotic je několik pamětních křížů. Dochoval se pozoruhodný soubor lidové architektury. Vyniká např. čp. 1 s roubeným obytným stavením a roubeným špýcharem s pavláčkou, dále venkovské usedlosti č. e. 7, 12, 16 a mnohé další.

Dominantou obce je pseudorománský kostel sv. Cyrila a Metoděje z let 1869–78, rozlehlá stavba s obdélnou lodí a mírně odsazeným pětibokým presbytářem; ze záp. průčelí vystupuje hranolová věž se dvěma opěrnými pilíři. Fasády člení obloučkový vlys s lizénami, okna jsou půlkruhově zaklenutá. Na věži visí zvon z r. 1521, přenesený z kostela ve Vícově.

Na místě bývalé kapličky je pomník padlých v 1. světové válce z r. 1920. Dochovalo se několik staveb lidové architektury, např. roubená chalupa.

Za kostelem stojí mohutná opuštěná stavba bývalé tvrze s rozpadajícím se zdivem, zatím marně čekající na záchranu. (Soukromý majitel říká, že si ukousl velké a nezvládnutelné sousto.) Je v jádru gotická asi ze 14. stol., doložená v r. 1520, po r. 1571 za Kryštofa Loubského z Lub přestavěná renesančně. V r. 1662 ji Harrachové připojili k Dolní Lukavici; tvrz zůstala opuštěná a v polovině 18. stol. byla upravená na sýpku.

Z původně trojkřídlé renesanční stavby se vstupní průjezdnou věží se dochovala pouze dvě křídla a ze zbývajícího jen torzo dvorní stěny. Klenutý suterén jižního křídla pochází ještě ze starší gotické tvrze. Na fasádách jsou dobře patrná zazděná velká renesanční okna a zbytky psaníčkové sgrafitové výzdoby. Vstupní, původně pravděpodobně věžovitá část má v přízemí valeně klenutý průjezd, jehož portál

Řebří Ves 10 km sv. od Boru, místní část Svojšína, poprvé písemně uváděná v r. 1379. V 70. letech 20. stol. byla zbořena kaple P. Marie, která stála u autobusové zastávky. V lese nad potokem Šárka asi 0,3 km sz. od vsi je židovský hřbitov z r. 1660. Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z r. 1743. Řebřík Zaniklý hrad, který býval střediskem nevelkého panství, na skalnatém hřbetě nad kostelem sv. Petra 4 km ssv. od Zbirohu. Podle archeologů byl hrad založen ve 13. stol., první písemná zmínka pochází z r. 1318. Poslední zpráva o tom, že je hrad obýván, se objevuje v r. 1495. Na začátku 16. stol. byl Řebřík pustý.

Dispozice hradu je trojdílná, hlavní obrannou i obytnou stavbou byl palác. Na hrad navazovala ves, z níž přežil jen kostel sv. Petra.

Z hradu se zachovaly dva příkopy. Řemešín Vesnice 7,5 km zsz. od Kralovic, jejichž je místní částí, poprvé zmiňovaná v r. 1281, kdy 300

Řesanice – náves

Řenče Větší obec pod Knižskou skálou (564 m) v širokém úvalu potoka Lukavice 6 km vých. od Přeštic, o níž je první písemná zpráva z r. 1379.

Zdejší tvrz se ve 14. stol. stala kolébkou vladyckého rodu Sudů Řeneckých z Řeneč. Na počátku 16. stol. ji držel Petr Suda, kterému patřily i Janovice, proslulý zemský škůdce.

August Sedláček o něm říká, že to byl „rytíř od meče a huby, stavu sice rytíř, ale povahou zchytralý a podlý zloděj“, jeho současníci o něm soudili, že je „zlodějův mistr a kníže“.

Později se majitelé často střídali.

byl nedávno odstraněn. Interiéry jsou plochostropé, s vybouranými příčkami.

Svá díla v obci vystavuje řezbář M. Kasl. Je tu provozovna zabývající se chovem akvarijních ryb. Tělovýchově slouží sportovní areál s několika hřišti a koupalištěm.

Řesanice Ves ve zvlněné krajině na okraji lnářské rybniční soustavy 10,5 km jv. od Nepomuku, část města Kasejovice. Vznikla asi během kolonizace v 1. polovině 13. stol., první písemná zmínka o ní je však až z r. 1352. Ve 14. stol. byla

v držení místních vladyků, kteří si tu vystavěli tvrz, v 15. stol. patřila Kadovským z Kadova.

Později se majitelé často střídali; v r. 1702 byl zdejší statek připojen pod panství Oselce a Kotouň, kde zůstal až do r. 1848.

V dominantní poloze na návrší nad sev. okrajem vsi stojí kostel Všech svatých, cenná raně gotická stavba z poloviny 13. stol., zřejmě dílo nepomucké klášterní huti, s obdélnou lodí a odsazeným obdélným presbytářem. Ve 14. stol. byla zčásti upravená goticky, z 18. stol. pochází klenba lodi a horní patro věže, stojící při sz. nároží. Raně barokní předsíň kryje raně gotický bohatě profilovaný portál. V záp. části věže se dochovala tribuna. Svatyni obklopuje hřbitov; střílnová okénka v ohradní zdi dokládají, že kostel měl i obrannou funkci a sloužil jako útočiště v neklidných válečných dobách. V jeho ohrazení zřejmě stávala i prvotní řesanická tvrz. Asi v 15. stol. ji vystřídalo nové panské sídlo ve svahu pod kostelem. Poté, co Řesanice přestaly být samostatným statkem, byla i nová tvrz opuštěna a kolem r. 1800 přestavěna na klasicistní sýpku. Dnes ji připomínají dvě budovy – na záp. straně mohutný třípatrový objekt, zřejmě původní palác, s druhotně umístěným sedlovým pozdně gotickým portálem, na východě budova čtvercového půdorysu, která podle dochovaných zbytků (osmiúhelný strop se středním komínem) zřejmě sloužila jako kuchyně. Na její jižní straně těsně při úrovni terénu je rovněž sedlový portál, tentokrát na původním místě. Mezi obě budovy původní tvrze byla ve 2. polovině 20. stol. vestavěna nízká drůbežárna. Zbytky řesanického panského sídla jsou dnes prázdné a nevyužité. V nejbližším okolí jsou nepatrné terénní pozůstatky bývalého opevnění, pod tvrzí torzo bývalého dvora.

Ve vsi se dochovalo několik zajímavých lidových staveb – chalupa čp. 12 s roubenou komorou, roubené stavení v usedlosti čp. 23, dům čp. 9 s klenutou branou, patrová chalupa čp. 41 s valbovou střechou a řada dalších zděných objektů v tradičním stylu. Jádro Řesanic je chráněno jako vesnická památková zóna.

Z drobných sakrálních památek je třeba zmínit pilířovou výklenkovou kapličku při silnici do Polánky, další výklenkovou kapličku ve svahu mezi chalupami pod kostelem, a dva kříže poblíž kostela z let 1881 a 1937.

Řešín Osada 1,5 km sz. od Bezdružic, jejichž je místní částí. Stojí tu pamětní kříž, hodnotná je venkovská usedlost čp. 3 na návsi. Řezná Říčka, pramení na vých. svahu Pancíře. Protéká Železnou Rudou a pak odvádí své vody do Bavorska, kde má název Grosse Regen. Je jediným přímým přítokem Dunaje, přitékajícím z Čech; vlévá se do něj v Řezně.

Sedlec

Salka – štola po těžbě břidlice

Sádek Zalesněný kopec (854 m) v pásmu Haltravy 2,5 km zjz. od Klenčí pod Čerchovem, 11 km záp. od Domažlic. Ve středověku býval vrchol odlesněn; Chodové odtud pozorovali dění na hraničních stezkách a v případě nebezpečí zapalovaly výstražné ohně, dobře viditelné daleko ve vnitrozemí. Dnes je Sádek střediskem sjezdového lyžování; areál byl vybudován v r. 1973 jako náhrada za sjezdovku na Čerchově. Zdejší sjezdovka má délku 550 m, střední obtížnost a sv. orientaci. Je odkázaná na přírodní sníh a bývá strojově upravovaná. Přepravu lyžařů zajišťuje vlek TLV-11 se závěsnými teleskopy. U horní stanice stojí lyžařská chata. Sjezdovka je v zimě přístupná pouze pěšky nebo na běžkách od parkoviště v Caparticích po červené turistické značce směrem na Pivoň.

Salka Zalesněný kopec (600 m) nad obcí Pasečnice, 6,5 km jjz. od Domažlic. Asi 200 m jz. od vrcholu zčásti zatopená štola vzniklá těžbou kyzových břidlic, od r. 1990 chráněná jako přírodní památka o výměře 1 ha. Kyzové břidlice, které se dobývaly v dnes opuštěné štole, vytvářejí čočkovitá tělesa o mocnosti až 5 m a délce přes 100 m. Při zvětrávání uvolňují kyselinu sírovou – vznikající sírany (melanterit, kamence) se zpracovávaly na místě loužením.

Salka je turisticky vyhledávaný cíl, a to i v zimě, kdy se v přední části nad jezírkem vytvářejí rampouchy. Podle pověsti tu kdysi zahynulo přes 200 dělníků, které během pracovní směny překvapil v podzemí nečekaný a velmi prudký průval důlních vod, takže neměli čas uniknout a byli pohřbeni v hlubinách sloje. Území památky pokrývá kyselá biková bučina s příměsí smrku. Charakteristickými bylinnými druhy jsou brusnice borůvka, kapraď rozložená, pstroček dvoulistý a bika chlupatá.

Seč Obec u Mlýnského rybníka na Podhrázském potoku 2,5 km zsz. od středu Blovic, připomínaná v r. 1318 jako sídlo vladyků ze Seče; při záp. okraji vede silnice 1. třídy č. 20 Plzeň – České Budějovice.

Seč – kostel Nanebevzetí P. Marie

V dolní části Seče u silnice stojí kostel Nanebevzetí P. Marie, doložený r. 1384. Z původní gotické stavby zůstalo jen obvodové zdivo polygonálního presbytáře a věž po jeho sev. straně. Dnešní svatyně s obdélnou lodí byla vybudována v r. 1691, částečně přestavěna r. 1737 a obnovena r. 1882. Po obou stranách vých. části lodi jsou protějškové kaple. Hlavní průčelí členěné zdvojenými pilastry zakončuje lichoběžníkový štít s jehlanci a sochou Immaculaty v nice. Všechny vnitřní prostory jsou zaklenuty valeně s výsečemi. V interiéru je kvalitní barokní zařízení z doby poslední přestavby v r. 1731. U kostela stojí kovový kříž na vysokém kamenném podstavci.

V r. 1545 se poprvé uvádí zdejší tvrz, která však jistě vznikla již ve 14. stol. Pravděpodobně její přestavbou vznikl zámek, který vybudoval počátkem 18. stol. hrabě Ferdi-

nand z Morzinu. Kolem r. 1860 byl upraven na sýpku, v části měl byt panský správce. Je to obdélná patrová stavba s mansardovou střechou, v dnešní podobě klasicistní. V přízemí jsou klenuté místnosti. Panský hospodářský dvůr, který zámek obklopoval, byl zbořen v 70. letech 20. stol.

Pomník uprostřed návsi, zdobený bronzovým sousoším muže se lvem, připomíná vznik Československé republiky 28. října 1918, ale i jména obětí obou světových válek. Na louce vedle kostela zřídila obec volně přístupní informační a naučné centrum s několika textovými panely a krytým přístřeškem se stolkem a lavičkami.

Na kraji lesa u silnice nad potokem asi 1 km jz. od obce stojí barokní kaple sv. Barbory, vybudovaná koncem 17. stol. nad léčivým pramenem, který ani při velkých mrazech nezamrzá. Zdejší voda prý působí příznivě na oční neduhy. Protože vstup do kaple byl po většinu času volný, docházelo k jejímu ničení vandaly. Devastace vyvrcholila v 80. a 90. letech 20. stol.; poslední zloděj před několika roky dokonce vykopal a odvezl z kaple i původní dlažbu. V současné době vlastní svatyni restituenti statku, kteří začali alespoň s dílčími opravami.

Seč má dobře udržované fotbalové hřiště TJ Sokol s přilehlou víceúčelovou plochou.

Mlýnský rybník se využívá ke koupání.

Sedelský vrch Vrch homolovitého tvaru (926 m) nad soutokem Vydry a Křemelné 1,5 km jz. od Čeňkovy Pily.

Z vrcholu, kam vede odbočka značené turistické cesty, je daleký výhled, podobně jako z Klostermannovy vyhlídky na vých. svahu, vybavené orientačním panelem. V sedle mezi Sedelským vrchem a Spáleným je akumulační nádrž, na sv. svahu vyrovnávací komora zv. Vodní zámek, součásti vodního díla Vydra (viz heslo).

V mírném svahu záp. od vrcholu poblíž nádrže stávala vesnice Sedlo (Sattelberg), z níž zůsta-

lo jen několik domů, jeden z nich je bývalý královácký dvorec s věžičkou nad polovalbovým zakončením střechy; ostatní připomínají jen zasuté základy. Ves založil v 18. stol. sloužící hraběte Kolowrata Johann Hofmann, který si tu postavil první dům. V r. 1872 tady žilo již 482 obyvatel, v r. 1910 se v Sedle (a okolních osadách) uvádí neuvěřitelných 1 171 obyvatel a 172 domů! Ves byla dlouho větší než Srní; její zástavba však byla rozptýlena na značné ploše. Po odsunu německých obyvatel po r. 1945 zůstala téměř prázdná a z větší části zanikla.

Sedlec Vesnice 1 km vých. od Starého Plzence, jehož je místní částí, poprvé doložená v r. 1266. Na konci 16. stol. tehdejší majitelé Kokořovci otevřeli první huť na tavení železné rudy a hamr na zpracování železářských výrobků, v 17. stol. zahájila činnost vysoká pec, jejíž výrobky zásobovaly rokycanské doly a okolní malé šachty. Kokořovci se však zadlužili a v r. 1710 panství prodali Černínům z Chudenic. Rozšířili výrobní sortiment v prosperujících železárnách o bomby, granáty a dělové koule. Železárnu zdědili v r. 1816 Valdštejnové a díky schopným inženýrům zde v r. 1825 dokázali vyrobit jeden z prvních parních strojů v Čechách. V r. 1859 byla zřízena pobočka zdejší železárny v Plzni, vedená Emilem Škodou – sedlecké železárny se tak staly kolébkou slavné plzeňské Škodovky. V r. 1878 byl zastaven provoz vysokých pecí, nadále však pracovaly slévárny. Mezi zajímavými sedleckými výrobky jsou např. ozdobné verandy pro hotely ve Františkových a Mariánských Lázních, litinový most přes Úslavu u zámku Kozel. Památkově chráněn je areál slévárny, hala z r. 1896, novogotická výtahová věž. Nedaleko Sedlce je mohylové pohřebiště vých. od vrchu Hůrka (viz Starý Plzenec).

Ve vsi se konají Tradiční májové oslavy po staročesku (květen).

Seč – informační a naučné centrum

301

S