S
ilnice se jako spleť žil rozpínaly po zemi, křížily se, větvily, mizely do ztracena. Byly zpustlé, kamenité a plné děr, rozbité, zarostlé, za deště se měnily v bezednou bažinu a k tomu je ještě na mnoha místech přetínaly hraniční závory. Na jihu v horách se zužovaly ve stezky, aby pak zcela zanikly. Těmi žilami proudila všechna krev země. Hrbolaté, ve slunci prašné a pukající, při lijácích rozbahněné silnice znamenaly pro zemi pohyb, život, dech a srdeční tep. Jezdily po nich obyčejné poštovní dostavníky, káry bez střechy, polštářů a opěradel, rozhrkané, často všelijak pospravované, i rychlejší vozy zvláštní pošty, čtyřsedadlové, tažené pětispřežím, za den dokázaly ujet až dvacet mil. Spěchali rychlí kurýři dvorů a vyslanců se zapečetěnými brašnami na dobrých koních, které často měnili, i pomalejší poslové Thurn-Taxisovy pošty. Putovali po nich řemeslničtí tovaryši s ranci, počestní i nebezpeční, studenti vyzáblí a mírní i statní a smělí, také úzkoprsí, zpocení mniši v kutnách. Projížděly plachtou kryté povozy bohatých obchodníků i ruční káry židovských kramářů. V šesti solidních, poněkud zchátralých kočárech táhl se svou družinou pruský král, jenž se vracel z návštěvy na jihoněmeckých dvorech. Vinul se tudy nekonečný průvod lidí, dobytka a vozů, protestanti, jež salcburský kníže biskup zuřivě vyhnal ze země. Procházeli tu pestře oblečení komedianti a střízlivě odění, zahloubaní pie7
tisté, v přepychové kolesce s jezdcem vpředu a ozbrojeným doprovodem se s domýšlivým výrazem v tváři vezl vychrtlý benátský vyslanec u saského dvora. Na nepořádně naloženém povozu mířili touto cestou do Frankfurtu Židé vyhnaní z kteréhosi středoněmeckého říšského města. Táhli tudy magistři a šlechtici, nevěstky v hedvábí a referenti zemského soudu v soukenných oblecích. Pohodlně a s mnoha kočáry cestoval tlustý, vesele a chytře vyhlížející kníže biskup z Würzburgu, pěšky se trmácel ztrhaný profesor Bavorské univerzity v Landshutu propuštěný kvůli pobuřujícím a kacířským řečem. Spolu s agenty anglické lodní společnosti táhli s ženami, psy a dětmi švábští vystěhovalci, kteří chtěli do Pensylvánie, do Říma tudy procházeli zbožní, násilničtí a vřískající dolnobavorští poutníci, po silnicí se dopravovali obchodníci se stříbrem, kteří se neustále ostražitě rozhlíželi, nákupčí dobytka a obilí ve službách vídeňského válečného faktora, vysloužilí císařští vojáci se vraceli z tureckých válek, táhli po ní kejklíři a alchymisté, žebráci i mladí šlechtici se svými vychovateli na cestě z Flander do Benátek. Ti všichni se hnali dopředu i dozadu, sem a tam, prodírali se davem, spěchali, klopýtali, pomalu se vlekli, hubovali na špatné cesty, rozmrzele či dobrácky se posmívali pomalé poště, naříkali nad zchvácenými koňmi, porouchaným povozem. Lidský příboj stoupal a klesal, všichni klábosili, modlili se, smilnili, kleli, tesknili, jásali, dýchali.
Vévoda přikázal zastavit nádherný kočár, vystoupil a poslal lokaje, tajemníka a služebnictvo napřed. Na udivené pohledy svého doprovodu reagoval jen netrpělivým zafuněním. Tam, kde cesta stoupala do zelenavého kopce, se teď vozy zastavily a čekaly. Komorníci a tajemník se před drobným, nekonečným poprcháváním skryli do kočáru, lovci, sluhové a husarská tělesná stráž se tlumeně bavili, šeptali, neslušně vtipkovali a propukali v smích. 8
Vévoda Eberhard Ludvík, pětapadesátiletý tlustý, veliký muž s tučnými tvářemi a silnými rty, zůstal pozadu. Těžkopádně kráčel, sametový klobouk držel v ruce, takže mu jemný, teplý déšť zkrápěl paruku, nedbal na louže, ze kterých mu pod nohama vystřikovala voda a cákala na vyblýskané holínky a šosatý, stříbrem vyšívaný, drahocenný kabátec. Šel pomalu, zamyšleně, často se zastavoval, mrzutě, nervózně odfukoval mohutným, masitým nosem. Byl ve Wildbadu, aby se rozloučil s hraběnkou. Je to tedy vyřízené? Ani ne. Neřekl nic. Hraběnka na jeho náznaky neodpovídala, jen na něj vrhala tajuplné pohledy. Ale určitě pochopila, je přece tak chytrá, zcela určitě pochopila, co měl na mysli. Je dobře, že se to odbylo bez bouře a křiku. Vždyť s ní žil třicet let. Co se vévodkyně za tu dobu nabědovala, nakřičela, lamentovala, kňourala, intrikovala, aby ho od té ženy odtrhla. Co všechno vyváděli jeho tajní radové, císař, preláti, ta zatracená chamraď ze sněmu, vyslanci kurfiřtského Braunschweigu a Kasselu. Po třicet let byla ta žena spjatá se vším, co prožila země i on. Byla on, byla Württembersko. Kdo pomyslel na Württembersko, pomyslel si současně: ta žena, nebo ta děvka, či hraběnka, nebo švábská Maintenon. Každá myšlenka na vévodství, bez ohledu na to, zda chladná, nenávistná, či provázená jakýmikoli zájmy, byla zároveň myšlenkou na tuto ženu. Pouze a jedině on, usmál se vévoda, na ni dokázal myslet bez vazeb na politiku a vévodství. Jenom si vzpomněl: Krista a nebyl v tom ani náznak úvah o vojácích, penězích, privilegiích, sporech s parlamentem, zámcích a panstvích v zástavě, nýbrž jen představa ženy, která se usmívá a vztahuje k němu ruce. Tak teď je tedy konec, smíří se s vévodkyní, země bude jásat a věnuje mu velký dar, císař spokojeně pokývá unavenou hlavou, hrubý, špatně oblečený pruský král mu poblahopřeje a evropské dvory budou postrádat skandál, o němž klevetí 9
již druhá generace. On pak udělá vévodkyni syna, země bude mít druhého řádného dědice a v nebi i na zemi zavládne spokojenost. Prudce zafuněl. Vzmáhal se v něm slepý vztek, když si představil, s jakou radostí bude vévodství a celé Německo oslavovat pád té ženy. Slyšel, jak si země oddechla, viděl tlusté měšťáky v parlamentu, jak triumfálně chrochtají, roztahují huby v úsměvu, plácají se do stehen, představoval si střízlivé, škrobené, korektní vévodkyniny příbuzné a jejich zdrženlivý, zakyslý, posměšný jásot. Všechna tahle havěť se vrhne na hraběnku jako na mršinu. Celý život si tu ženu vydržoval proti vůli té chátry; teď, když se jí vzdal, mu je pětapadesát let a chátra si to vyloží jako stařeckou slabost. Vydal nespočet nařízení, podle nichž bylo každé neuctivé slovo pronesené o hraběnce tvrdě potrestáno; nepohodl se s císařem, vyštval ze země svého přítele z mládí a prvního ministra jen kvůli několika drzým slovům o ní, sváděl boje se svými rádci, parlamentem, celým vévodstvím o daně, o stále nové daně, o peníze, peníze, peníze pro tu ženu. Vydržoval si ji proti vůli země, říše a světa po třicet let. A jaká to tehdy byla bouře v celé Evropě, když se hned na začátku bez velkých okolků dal s hraběnkou oddat jako s druhou manželkou vedle vévodkyně. Císařské prosby, naléhavé žádosti, výhrůžky jen pršely, stavovští páni štěkali jako vzteklí psi, vévodkynini příbuzní, bádensko-durlachští, byli vzteky a pohrdáním zelení, z kazatelen se proti němu hřímalo, kněží mu odpírali nejsvětější svátost, celá země byla ve varu. Nu dobrá, podřídil se, zrušil manželský slib daný hraběnce, smířil se s vévodkyní. Samozřejmě co se týkalo náklonnosti a z ní vyplývajícího manželského styku – usmál se, když si vzpomněl na hezkou frázi, kterou odbyl císaře, vybrousil ji pro něj hraběnčin bratr – tedy náklonnost a z ní vyplývající manželský styk jsou záležitost, která závisí pouze na Bohu a na něm, nikdo cizí nemůže říšského knížete k ničemu takovému nutit. Na nové ostré císařovy rozkazy 10
Kristu skutečně poslal daleko za hranice, dal si od vděčného sněmu za to vyplatit peníze a celá země jásala. Ale potom – uculil se, protože to byla ta nejlepší taškařice jeho života – prostřednictvím svých agentů ve Vídni našel jednoho hraběcího trumberu nad hrobem, provdal za něj Kristu, učinil z něj zemského hofmistra a hraběnka se vrátila jako zemská hofmistrová navzdory zuřícímu, podvedenému Württembersku, přičemž císař jen bezmocně a s politováním krčil rameny. Kdo může říšskému knížeti zabránit v tom, aby měl u dvora manželku svého prvního ministra? A jak se Krista nasmála, když jí za peníze, které dostal od sněmu za rozchod s ní, koupil panství Höpfigheim a Gomaringen. Teď se všechno zklidnilo. Občas se tu a tam objevil nějaký pamflet proti hraběnce, ale jeho poměr s ní byl skoro třicet let danou skutečností německé i evropské politiky. Stavy reptaly, ale odsouhlasily přepis vybraných statků na hraběnku. Vévodkyně osaměle, zatrpkle a rezignovaně žije na zámku ve Stuttgartu, její příbuzní, škrobená markrabata, pobouřeně, pyšně mlčí. Považují situaci za neslýchanou, ale to už trvá třicet let, podřídili se, zvykli si. A teď, bez určitého podnětu, měly být všechny svazky s hraběnkou zpřetrhány, skončeny, měly přestat existovat. Měly? Nevyslovil to. Když nebude chtít, nic se nestalo. Vévoda stál na rozbahněné silnici sám, s obnaženou hlavou v jemném mrholení. Stáhl pravou rukavici a mechanicky se jí tloukl do stehna. Nebo tu nějaký podnět byl? Je tu podnět? Hřmotný pruský král mu teď na návštěvě v Ludwigsburgu zase rozkládal stav věci. Měl by se s vévodkyní usmířit, darovat zemi a sobě druhého dědice, nestavět budoucnost dynastie na jediném dědičném princi, když katolíci číhají na vymření evangelických švábských rodů. Tohle není ono. Ne, to ne. Ať se Prušák klidí domů na svůj písek a k borovým lesům i s tou nudnou střízlivostí a suchopárným moralizováním, kdy v každé třetí větě káže o smrti. Eberhard Ludvík je v pětapadesáti letech 11
ještě bohudíky při síle a má dost elánu. Ať si po jeho smrti zemi i dluhy uváže na krk, kdo chce, a pak se handrkuje s tou zatracenou pakáží ve sněmu. Kvůli tomu by se měl rozloučit s Kristou? To by byl blázen! Zrychlil krok, falešně a nahlas si pískal melodii z posledního baletu. O čem to ještě ten Prušák mluvil? Že je hraběnka pro vévodství horší neštěstí než všechny francouzské vpády a obtížné říšské války. Prý je příčinou a podněcovatelkou všeho zla, útrap a zmatků ve Württembersku. Nemilosrdně odírá a ždímá a všechen pot země plní jen její kapsy. To zná. K čertu s tím! Tahle písnička na něj povykuje ze stovek pamfletů, tuhle omáčku mu jeho stavy servírují každý týden k pečeni. Když udeřila sucha a spustilo se krupobití, nezavinila to taky hraběnka? Ať jsou všichni ti kverulanti a zapšklí kramáři rádi, že se jejich ušmudlané penízky tak nádherně proměňují v přepych a nádheru. Potřebuje peníze, to ano, pořád a znovu, tolik, kolik potřebuje, nebylo ani v celé římské říši, vymáhá je lichocením, žadoní, kňourá, hrozí, vzteká se, uráží, trucuje, často je to bída a utrpení, když už neví, odkud brát, a ona chce víc a víc. Ale co je lepší, vévodkynina nuzná, sešlá domácnost, kde se neutratí ani jeden zbytečný fenik, nebo opojný lesk té ženy, u níž se zámky a lesy a všechny příjmy sněmovny rozlétají jako barevné jiskry? Ne, takovými argumenty mu hraběnku nezprotiví. Však taky Branibora pořádně usadil a dal by mu na pamětnou ještě mnohem švábštějším způsobem, jen kdyby měl o pár tisíc vojáků víc, ale ty mu jeho stavy nikdy, nikdy nepovolí. Ne, tohle všechno na něj neudělalo žádný dojem. A jestli přece jen dal tenhle nevycválaný držgrešle podnět k rozchodu s hraběnkou, pak ale něčím úplně jiným, mnohem tišším slovem, jemuž zřejmě ani sám nepřikládal závažnost. Vyjeli si s králem na vyhlídku, a když Branibor viděl měkce zvlněnou zemi, mírné, zelené, požehnané pahorky pokryté poli, zahradami, vinicemi a lesy, povzdychl si spíš pro sebe: „To je krása! 12
To je krása! Když jen si pomyslím, že na tom všem leží stará ženská jako plíseň a hniloba.“ Ta plíseň a hniloba by Eberhardu Ludvíkovi tolik nevadila. Ale stará ženská. To se mu zahryzlo do srdce. On, Eberhard Ludvík, že je připoutaný ke staré ženské? Všechny kletby, výhrůžky, nadávky po něm sklouzly jako po naolejovaném těle. Ale stará ženská? Vévoda si vzpomněl na jisté dávné historky. Navzdory přísným nařízením se stále znovu ozývaly klevety, že ho ta žena obloudila čarodějnickými prostředky. Zvláště na jednu událost si vzpomínal se všemi detaily. Hraběnčina komorná, dokonce si pamatoval, že se jmenovala Lampertová, zašla za dvorním kazatelem Urlspergerem a vyprávěla mu o bezbožných, odporných a čarodějnických rejdech, které hraběnka provozuje, aby k sobě vévodu připoutala. Dvorní kazatel sepsal protokol, dal ho Lampertové podepsat, zapečetil a schoval ve svém sekretáři. Vévoda se o tom dozvěděl, vyšetřovací komise zbavila Urlspergera úřadu, Lampertovou dala zbičovat a vykázala ji ze země. Vévoda však byl přesvědčený, že nejen lid, ale i vyšetřovací komise věřila tomu bohapustému, odpornému svinstvu zapsanému pod přísahou v protokolu. Poté prý hraběnka v Ženevě rozstříhala vévodkyninu košili na malé čtvercové kousky, ponořila je do roztoku připraveného z nejjemnějšího, pálenkou preparovaného vizmutu, a potom je drze a oplzle používala jako žínky. V Urachu si dala přinést čerstvě narozené tele černé krávy a vlastnoručně mu usekla hlavu, totéž udělala se třemi černými holuby, kozlovi vyřízla varlata a dopouštěla se dalších odporných a nemravných činů. Takovými prostředky ho údajně přiměla, že si zprotivil svou manželku a bez hraběnky už nemůže žít, protože v její nepřítomnosti ho zaplavuje slabost. Ti vysušení oslové bez kapky mízy! Žvaní o čarodějnictví, nechápou, že i bez kouzel a čar se každému zdravému muži krev zcela přirozeně navalí do srdce a mezi stehna! Jen když si vzpomene na Ženevu, jak se na něj Krista usmívala v ble13
děmodrém pokoji hostince Cerf d’Or, kde v celé své kráse ležela na široké posteli. Tenkrát, Bůh to ví, nepotřebovala vraždit telata ani holuby, aby mu pronikla do krve. Ale teď, stará ženská? Má přece ruce, aby hmatal, oči, aby viděl. Nu ano, je trochu při těle, trápí ji astma, ale poutají ho k ní opravdu jen ďábelské čáry a bohapustá čarodějnická kouzla? Šedé, mírné oči jsou stále velké a provokují jako před dvaceti lety, oříškově hnědé vlasy nezměnily barvu a v hlase jí stále znějí všechny zvonky z prvního dne. Samozřejmě drobné jizvičky, které ho tehdy tak bezuzdně přitahovaly – zlé jazyky tvrdily, že jsou to stopy po ošklivé nemoci – teď skrývá pod pudrem a líčidly. Stará ženská? Byla tentokrát tak trudnomyslná, elegická. Neposmívala se mu, neztropila žádnou scénu, dokonce ani nepožadovala peníze. Vytušila něco? Ale i kdyby byla mírná jako jednodenní beránek, starou ženskou nemiluje. On, Eberhard Ludvík, rozhodně ne. To by se mohl rovnou vrátit ke své zatrpklé vévodkyni, udělat pro zemi druhého syna a uzavřít mír s Bohem, císařem, říší i sněmem. Potom ho samozřejmě zase oslovovala Luxi, Eberharde Luxi, a zvony zněly jako prvního dne. Vysmívala se zemským stavům, které chtěly z jejích vesnic a panství vyhnat Židy, hraběnčiny Židy, z nichž každý má ve všední den v malíčku víc chytrosti než všichni stavové v hlavě ve svátek. Jak žertovala o hloupé, jedovaté, neomalené petici stavů; od Turecka po Paříž, od Švédska po Neapol nepoznal ženu, starou či mladou, tak bystrou, chytrou a veselou jako ona. Dobře že jí neřekl nic zásadního. Pokynul, vozy zastavily přímo před ním. Poručil obrátit, nechce už jet do Stuttgartu ani do Ludwigsburgu. Uchýlí se do Nesslachu, osamělého loveckého zámečku. Chce mít klid, oddechnout si. Vyslal pěšího posla pro tajného radu Schütze, s ním ještě celou záležitost probere. Stará ženská? Cestou vyslal do Nesslachu ještě jednoho myslivce. Nová, mladičká uherská tanečnice, jež před osmi dny přicestovala 14
do Ludwigsburgu, ať se bez meškání vydá do loveckého zámečku. U všech hromů a Turků! Tu pruskou návštěvu ze sebe musí spláchnout.
Vévodský württemberský dvorní faktor Izák Simon Landauer byl v Rotterdamu, kde na účet falckého dvora dojednal jisté úvěrové obchody s holandsko-východoindickou společností. Z Rotterdamu ho spěšný posel hraběnky Würbenové naléhavě povolal zpátky k hraběnce do Wildbadu. Cestou potkal obchodního přítele Josefa Süsse Oppenheimera, falckého vrchního dvorního a válečného správce, zároveň komorního jednatele duchovního knížete kurfiřta v Kolíně. Josef Süss měl za sebou řadu rozčilujících a náročných jednání, chtěl si odpočinout v nějakých lázních a Izák Landauer ho snadno přesvědčil, aby s ním jel do Wildbadu. Oba muži jeli v Süssově soukromém elegantním cestovním kočáře. „Tenhle vůz stojí nejméně dvě stě říšských tolarů ročně,“ poznamenal nesouhlasně, s lehce dobromyslným posměchem Izák Landauer. Vzadu seděl Süssův soukromý sluha a tajemník Nicklas Pfäffle, bývalý notářský pomocník, bledý, tlustý, flegmatický muž s mnohostrannými schopnostmi, jehož Süss poznal v kanceláři advokáta Lanze a od té doby si ho bral s sebou na všechny cesty k osobním službám. Izák Landauer nosil židovské oblečení, jarmulku, kaftan, měl pejzy a řídkou, prošedivělou, rudoplavou bradku. Dokonce neodložil ani židovské znamení zavedené ve vévodství před sto lety, lovecký roh a přes něj písmeno S, přestože by žádný úřad ani nenapadlo, aby to vyžadoval od váženého, mocného muže, jenž se těší vévodově i hraběnčině přízni. Izák Landauer byl nejšikovnější finančník na západě Německa. Jeho kontakty sahaly od vídeňských Oppenheimerů, císařových bankéřů, ke kapitalistům Provence, od bohatých obchodníků v Levantě k židovským kapitalistům v Holandsku a hanzovních městech, kteří financovali zámoř15
ské cesty. Nevzhledný, špinavý muž se nepěkně, nepřirozeně opíral o polštáře a zimomřivě skrýval hubené, bezkrevné ruce v kaftanu. Lehce unavený jízdou přivíral malé oči a s dobromyslným, trochu posměšným úsměvem sledoval druha. Josef Süss, statný, bezvousý, oblečený téměř hejskovsky podle poslední módy, seděl zpříma a neklidnými, ostrými, rychlými pohledy pozoroval každý detail krajiny ležící před ním v jemném dešti jako pod závojem. Izák Landauer si s blahosklonným zájmem pobaveně prohlížel kolegu od hlavy k patě. Viděl elegantně střižený, stříbrně lemovaný hnědý kabátec z nejjemnějšího sukna, ozdobně a pečlivě nakadeřenou a napudrovanou paruku, jemně nařasené krajkové manžety, které určitě stály nejméně čtyřicet zlatých. Vždycky měl rád tohoto Süsse Oppenheimera, v jehož velkých, neklidných, kulatých očích nespoutaně planula podnikavost a lačná touha po životě. Takhle tedy vypadá nová generace. Izák Landauer už viděl opravdu hodně, brlohy v židovských uličkách a letohrádky boháčů. Stísněné prostory, špínu, pronásledování, požáry, smrt, útlak, nejvyšší bezmocnost. Přepych, rozmach, svévoli, panovačnost, nádheru. Jako málokdo v říši, možná ještě tři nebo čtyři lidé, znal mechanismus diplomacie, do nejmenších podrobností viděl do aparátu války a míru, vlády nad lidmi. Nespočetné obchody mu zbystřily zrak pro souvislosti a s dobromyslným, lehkým posměchem pohlížel na jemné, směšné vazby mezi mocnými. Věděl, že na tomto světě existuje jenom jedna skutečná hodnota – peníze. Válka a mír, život a smrt, ctnost žen, papežova moc, schopnost spojovat a rozlučovat, svobodomyslnost stavů, čistota augsburského vyznání, lodě na moři, vladařská moc knížat, pokřesťanštění Nového světa, láska, zbožnost, zbabělost, bujnost, hřích i ctnost – vše z peněz pochází a v peníze se mění, všechno lze vyjádřit čísly. On, Izák Landauer to ví, vždyť také sedí na pramenech, může se podílet na řízení proudu, něco nechat uschnout a něco zúrodnit. Ale není tak pošetilý, aby svoji moc vytruboval do světa, drží 16